Nový úsvit civilizace

Členky Rady, to jim musím přiznat, jsou ve Vušigdy na výši nejen ohledně znalostí problémů města, ale i všeobecně. Ukázalo se to i tady. Předvedl jsem jim nejen předchůdce konstruktérského programu »Gjylchán«, ale hlavně databázi polotovarů i hotových produktů a s napětím jsem čekal, jak na to budou reagovat. Mohl jsem čekat celou škálu možností, ale když jsem viděl, jak sebou všechny tři trhly, když viděly tu databázi, bylo mi jasné, že moji nabídku ocení.

„Zdá se, že jsi našel, co jsme dosud neúspěšně hledaly,“ přiznala Felchy, zřejmá mluvčí Rady. „V současné době je naše největší odbornice Syreďga na objížďce Vušigdy kvůli renovacím městských elektráren, takže to musíme svěřit partě Surti. Ukončí dosavadní tápání a vrhne všechny síly sem.“

„Umožníte mi s ní spolupracovat?“ zeptal jsem se.

„Chceš její partu vést místo ní?“ zeptala se mě Felchy.

„To ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Postačí mi, když mě nechají dělat s nimi.“

„Surti ti ovšem nabídne spolupráci,“ řekla Felchy. „I kdybys chtěl její partu vést, bylo by to oprávněné. Možnost připojit se k jejímu týmu je přece samozřejmá.“

„No, tak úplně samozřejmá není,“ řekl jsem. „Některé vaše odbornice mě považují za neschopného chlapa. Ale kupodivu to bylo pro dobro věci. Kdyby mě do týmu přijala už Syreďga, jezdil bych teď s ní na okružní cestě po elektrárnách Vušigdy a neseděl bych tady. Pak bych ale na nic nepřišel. O této stopě už si myslím, že je dost dobrá, abych byl týmu Surti něco platný.“

„Proč by tě měla přijmout do týmu Syreďga?“ zeptala se mě opatrně další členka Rady, Polde.

„Hned na začátku jsem trval na stanovisku, že mivedlitovou technologii můžete v elektrárnách nahradit starší dratvipovou,“ začal jsem. „Připustil jsem, že na Zemi nemáme ani dratvipovou technologii, ale naše technologie řídí atomové reaktory, které se ručně řídit nedají a když dokážete řídit vaše anihilační elektrárny ručně, uplatnila by se tam i dratvipová technologie. Když to uřídí ručně operátor, musí na to stačit i pomalý procesor, neboť i ten je rychlejší než lidé. Řekl jsem, že se pohybujete v zajetí bludného kruhu stereotypů a někdy může pohled nezúčastněného cizince přispět k nalezení jiné cesty. A podařilo se mi přesvědčit ji, aby to zkusila. Dokonce mě vzala s sebou do města Dichei. Tam se však rozhodla, že jim překážím a poslala mě obdivovat exponáty do tamního muzea – kosmické lodi.“

„Vážně?“ divila se Felchy.

„Jak to říkám,“ odvětil jsem. „Naštěstí dříve než se dostala k pořádným výzkumům, objevil jsem tam staré programy řízení anihilačních reaktorů, čímž se výzkumy velice zkrátily. Pak už to totiž byla hračka. Ještě před odjezdem jsem se nechal inspirovat fungujícím prastarým reaktorem kosmické lodě, abych Syreďze navrhl zkonstruovat reaktor zamontovaný do kamionu, že by to všechno urychlil. Syreďga mi ale nevěřila a odletěla. Měl jsem ale obrovské štěstí. Namontovat reaktor do kamionu napadlo vaše předky už dávno přede mnou. Jeden takový tam měli na pomníku. Dal se dokonce k mému štěstí spustit, takže jsem do Risipeji přivezl mobilní reaktor, který pak spouštění urychlil a Syreďga ho chtě nechtě převzala do vybavení. Proto jí to spouštění reaktorů jde! Ale všimněte si, ani jednou mi nenabídla místo v jejím týmu. Není to zase až tak samozřejmé!“

„Jestli je to tak...“ zamyslela se Felchy, „pak se ti Syreďga omluví, o to se postarám.“

„Ale proč?“ namítl jsem. „Pokaždé, když mě odstrčila, jsem objevil něco, co celou věc významně posunulo dopředu. Odmítání mé pomoci mělo vždycky svou dobrou stránku. Jen si nemyslím, že je správné zdejší pohrdání chlapy. My chlapi ze Země jsme se do záchranných prací zapojili všichni. Někteří jezdí s kamiony, já jsem hledal záchranu v archivech.“

„Jestli to vyjde... ale proč v archivech?“

„Protože to již před vámi vymysleli vaši předkové,“ opáčil jsem. „Nač dvakrát objevovat totéž, když je to v dokumentech?“

„My jsme zatím dělali zpětné analýzy...“ řekla Felchy. „No, napadnout nás mělo to co tebe... Polde, přivolej sem Surti!“

Zdá se, že mě tentokrát žádná neodstrčí...

Večer jsem se opět dal zlákat na schůzku »Českého spolku krajanů« v naší jídelně, ale tentokrát si místo vedle mě vymínila Raxdinka. Byla zvědavá, o čem tam spolu jednáme. Museli jsme kvůli ní přirazit ke dvěma stolům třetí, aby měla kde sedět.

To, že jsem se stal členem Surtina týmu, přijali všichni jako známku toho, že nás zdejší ženy začínají brát vážně. Také Vojta by rád změnil profesi řidiče kamionu za programátorskou. Jenže jsem ho nepotěšil.

„Nebudeš tomu rozumět,“ varoval jsem ho. „Zdejší kompy jsou přece jen jiné než naše pozemské.“

„Tak mi řekni, proč tebe vzaly a mě ne?“ hudroval Vojta.

„Mám kurs na zdejší konstruktérský program,“ upozornil jsem ho. „Pamatujete se snad všichni na strojové učení? Přece to, když vás zdejší libijantl učil Vušigďanštinu. To ztuhnutí hlavy... a pak jste najednou uměli mluvit jako zdejší... Já jsem si sjednal programátorský kurs. Taky tak rychlý, ale díky jemu se ve zdejší technologii aspoň trošku vyznám. Doporučil bych vám totéž, ale v současné době to není možné, protože libijantly nefungují. Ale až je dáme dohromady a obnoví se možnost strojového učení, pak nezaváhejte!“

Moc jsem ho, ani ostatní, nepotěšil. Strojové učení vzdálené jako Země a trpělivě čekat? To nevypadá dobře.

Jenže jinak to teď prostě nejde...

Po večeři ve společné jídelně mě ovšem čekala ještě jedna, tentokrát doma. Byl to zdejší zvyk, do jídelny chodily z rodin jen zástupkyně s velkými taškami, kam naskládaly předem objednaný počet večeří, které přinesly domů a vystrojily společnou večeři až doma. Pro malé rodiny, jako byla ta naše, to mohla být skutečně slavnostní společná večeře, pro velké rodiny, které by se již těžko vešly k jednomu stolu, z toho bylo několik oddělených večeří.

Bylo to rozumné, neboť jedna či dvě dokázaly obstarat oběd i večeři pro všechny – i když většina žen obědvala poblíž svého pracoviště, domácí obědy se týkaly jen mužů a »hlavních žen«.

Tak proto jsme ve společné jídelně nikdy nespatřili jediného muže! Chlapi nejenže nebyli zaměstnaní, ale dali se obskakovat svými manželkami i doma!

Potíž byla, jako v mém případě, když jsem byl s Raxdinkou na večeři ve společné jídelně, ale ženy ji už připravily i doma. Vyřešily to jednoduše – Raxdinka tvrdila, že další celou porci už nesní, takže jí daly poloviční porci a přebytečné jídlo rozdělily mezi všechny.

„Tak to ne!“ řekl jsem. „Nejlepší porci musí mít Raxdinka. Čeká dítě, proto má nárok na vydatnější jídlo. Já už jsem večeřel v jídelně. Klidně povečeřím i s vámi, ale jen symbolicky, třetinu porce. Rozdělte to znovu, jinak.“

„Já jsem přece taky najedená!“ namítla Raxdinka.

„Ale ty to potřebuješ,“ prohlásil jsem rozhodně.

„Odkdy se chlapi starají o to, která ženská bude mít dítě?“ podivila se Nijjatejja.

„Zdejší chlapi se o děti nestarají?“

„To přece není jejich starost,“ odvětila Nijjatejja.

„A to se snad chlapi o děti nesmí starat?“ zamračil jsem se.

„No... ne že by nesměli, ale obvykle se nestarají!“

„Tak vážené dámy!“ vstal jsem. „Takovému jednání, kdy se chlapi nestarají o své potomky, říkáme na Zemi »barbarské«.“

„Kdysi dávno na Zvórúhí, se muži starali o ženy a o děti,“ řekla Hoxdiko – no jo, v muzeu ty staré věci znát musely...

„Jenže dnes je jiná, moderní doba,“ dodala ještě.

„To jako chceš tvrdit, že barbarské je, když se chlap stará o svou ženu a děti?“ vyjel jsem si na ni. „Řekl bych, že kdysi, ale opravdu hodně dávno, byly i na Zvórúhí barbarské doby, kdy se chlapi o děti nestarali. Na Zemi to tak bylo a divil bych se, kdyby to v pravěku na Zvórúhí bylo jinak. Tomu období říkáme na Zemi barbarské. Později mezi lidmi vykrystalizovaly rodiny a chlap měl přímo povinnost starat se o ně. Kdo ji neplnil, tomu říkali barbar. A není nic krásného, že jste se v moderní době, jak říkáte vašemu stavu po katastrofě, vrátili k barbarství! A musíte se toho zbavit, jestli chcete časem obnovit ty původní rodiny.“

Trochu jsem se rozohnil, ale upřímně řečeno, zdejší rodiny, kde ženy obskakují chlapy a ti nic nedělají, mě už začaly vytáčet. Nejvíc tam, kde ve vyloženě nouzové, post-katastrofické situaci chlapi nejenže nepomáhali, ale ještě pro sebe vyžadovali výhody, jaké bych jim rozhodně nepřiznal. Post-katastrofická polygamie – no budiž, jinak to nejde. Ale když člověk upadne do bláta, tak vstane a jde se očistit. Ne že se v bahně začne rochnit jako vepř!

Dobře to zdejší ženy plánují! Vrátit se k rodinám typu jedna žena a jeden muž. Ale k tomu patří i symetrie vztahů. Třeba i to, že se občas přitočím k Raxdince a pohladím jí bříško.

I když to vůbec nespojuji s požadavkem na sex.

Ale i ostatní ženské by to měly brát vážně – neodkládat to až na dobu, kdy budou počty mužů a žen vyrovnané.

Mohlo by být pozdě.

Když Meloi našla v knihovně hotových produktů položku zvanou »mivedlitový mozek«, vyskočila radostí a svolala všechny, aby její nález ohodnotily.

Šlo ještě o to, jestli se dá tato položka vyrobit na výrobním robotu starší dratvipové technologie, ale když se recepturu zdařilo odeslat a výrobní robot začal pracovat, vypadalo to tak slibně, že jsme všichni jen čekali, jak to dopadne.

A dopadlo to už na první pohled dobře, takže se odbornice pokusily ten výtvor dát do libijantlu místo zničeného původního.

A libijantl ožil.

Chvíli trvalo, než naběhl. Neboli, jak to popsala Surti, než se trochu porozhlédl. Protože pak už to šlo samo jako po másle.

Libijantl okamžitě rozjel hromadnou dopravu na předchozí úrovni. Přestalo platit omezení jedné kabinky na jednu šachtu či tunel, šachtami začaly opět proudit šňůry kabinek.

Především se libijantl chopil vlády nad svými moderními továrnami a spustil hromadnou výrobu chybějících komponent. A pak nastal tanec, neboť členky našeho týmu musely vyrobené komponenty správně rozmístit po městě. Většinou šlo o detektory telepatie a o vysílače telepatického řízení kamionů a »dure« mimo území města. A na příkaz Surti začal vyrábět »mivedlitové mozky« i pro sousední města. Dalo se počítat s tím, že po opětném spuštění libijantlů dojde k velice rychlému vzkříšení civilizace na Vušigdy. Obr se po kosmickém knockoutu vzpamatoval a začal se starat o vzkříšení.

Surti to samozřejmě telepaticky sdělila Radě města, ale to snad ani nemusela, protože to Rada města pochopila z rozjezdu hromadné dopravy. Celá Rada města přijela za námi do Muzea Techniky, aby přijala od Surti oficiální hlášení o úspěchu. A stejně oficiálně Rada všem členkám týmu – i mně – poděkovala za naše úsilí vedoucí ke vzkříšení libijantlů.

A tím vlastně i celé civilizace...

Errata:

11.08.2021 23:01