Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pohroma

Aby se vzkříšení civilizace týkalo i ostatních měst, rozhodla Rada města vyslat několik desítek »misionářek«, které rozvezou nově vyrobené »mivedlitové mozky« po celém světě Vušigdy.

Z »misijní činnosti« jsem ale ihned vypadl. I když už nikdo nezpochybňoval moji kliku při hledání důležitých komponent toho vzkříšení, ve struktuře libijantlů jsem se prozatím nevyznal. A instalace klíčových součástí, »mivedlitových mozků«, byla přece jen příliš odborná záležitost.

Ani jsem to nezpochybňoval. Něco jiného je umět hledat ve starých dokumentech a něco jiného znát libijantly. To potřebovalo skutečné odbornice a k těm jsem nepatřil.

Zůstanu tedy dále v Risipeji a budu si hledat jiné uplatnění, neboť nikdo nemůže žít jen ze staré slávy.

Ukončením nouzového stavu přišli o zaměstnání i všichni »kamioňáci« – či spíš »kamioňačky«, protože našich sedm chlapů byla kapka v moři ostatních dobrovolnic. Ovšem seznámili se tam se spoustou zajímavých ženských. Po katastrofě se do potřebných míst přihlásily i odbornice – lékařky, spousta kuchařek, odbornice na zemědělství, zkrátka všechny, které se mohly uvolnit aniž by jejich výpadek způsobil horší problémy. Teď se většina dočasných brigádnic vracela na svá původní místa, ale navázaná kamarádství přetrvávala – nejvíc ta, která vedla až ke svatbám. A těch během post-katastrofického napětí bylo víc. Nikdo z nás pozemšťanů po tomhle období nezůstal svobodný a jen dva byli ženatí s jedinou manželkou – především Emil s Máňou a vedle něho Vojta, který si stačil vzít jen návrhářku domácích strojů Catoko, ve které objevil »spřízněnou duši«, když zjistil, že se i ona živí programováním.

A to se rozumí, jakmile se rozjel libijantl, objednal si Vojta nalití do hlavy všech kursů, které mu Catoko doporučila, aby byl konečně ve zdejší civilizaci »na výši«.

Bude tedy zdejším odborníkem...

Raxdinka mi slíbila, že mi zajistí přijetí ke Kosmickému Průzkumu a budeme častěji spolu. Jenže ona sama byla teď mimo hru a sám jsem se do toho nehrnul. Co bych tam dělal bez ní? Tak jsem tedy řešení pořád odkládal...

Raxdince ale její rostoucí bříško nebránilo navázat na dávné kontakty. Bohužel, z té strany nepřišly zrovna povzbudivé zprávy. Jedna z Jobovek byla, že během katastrofy způsobené kosmickou vlnou přišla Vušigdy o spojení se Zemí.

Vyřazení mivedlitové technologie odřízlo všechna pozemská »hnízda« od tunelového spojení »dotary« s Vušigdy. Mivedlitová technologie kdysi znamenala nepochybný pokrok. Nové stanice přenášely nejen náklady, ale navíc získaly nerušený přenos zpráv. Díky tomu se propojily libijantly Vušigdy s libijantly postavenými skrytě na Zemi. Vušigďanky modernizovaly novou technologií všechny stanice, jenže právě to teď nebylo výhodné. Pozemské »dotarové« stanice byly v pořádku, ale spojení s Vušigdy vypadlo a nešlo obnovit. Vypadalo to, jako kdyby se na Vušigdy odehrála zničující planetární katastrofa. Další chybou bylo, že se průzkumu a sledování Země věnovali jen na Vušigdy a posádky pozemských »hnízd« nenapadlo sklíčovat své stanice se stanicemi na druhém obydleném světě Ivilhoi.

Ztráta spojení s Vušigdy způsobila paniku u všech posádek na Zemi. Ne hned, zato zničující. Problém byl i v tom, že stanice na Zemi byly zvyklé na bezporuchové zásobování z Vušigdy. To však vysadilo také a na stanicích nebyl dostatek zásob. Kritické nebyly zásoby jídla a pití, nejrychleji klesaly zásoby vzduchu. Již po týdnu bylo všem jasné, že dlouho nevydrží.

Posádky se nakonec ve všeobecné poradě rozhodly všechny pozemské stanice opustit a zachránit si aspoň holé životy. Naštěstí byly v pořádku nejen »dotarové« stanice na Zemi, ale i podobné stanice v podzemní základně na Marsu, kde byla také uschovaná kosmická loď, schopná mezihvězdné cesty. Byla sice ještě z doby před »Velkým stěhováním«, ale byla již adaptovaná, aby zajistila životní podmínky bytostem z kyanovodíkové atmosféry.

Posádky se přesunuly na Mars, kde nastoupily do kosmické lodi a nepozorovaně opustily Sluneční soustavu. Před odletem na dálku vypnuly pozemské stanice. Vušigdské hvězdné lodi nelétají na raketovém principu, takže se neprozradí ohněm z trysek. Stopy po vesmírné návštěvě nezůstaly ani na Marsu. Otevřený hangár své kosmické lodi na dálku zavřely stejně jako před čtyřiadvaceti tisíci lety, aby jim případně umožnil návrat – jako před pěti tisíci lety po ukončení Velkého Stěhování.

Bohužel, vypnuté stanice na Zemi znamenaly další chybu.

Kdyby je posádky nevypnuly, umožnily by pozemskému libijantlu navázat spojení s Vušigdy automaticky, jakmile se nám podařilo obnovit zdejší libijantly. A až by se mezi sebou libijantly domluvily, obnovily by i mezihvězdnou »dotarovou« dopravu.

Odbornicím z Kosmického Průzkumu se po stovce marných pokusů podařilo navázat spojení alespoň s opuštěnou základnou na Marsu, odkud si přehrály »palubní deník« základny. Velitelka pozemských základen tam nahrála rekapitulaci posledních týdnů. Byla to její povinnost, pojistka pro případ, že by kosmická loď cestou havarovala a beze stopy zmizela. Tak se na Vušigdy přece jen všichni dozvěděli, co se stalo na Zemi a na Marsu.

Bohužel se zde přidala další chyba.

Základna na Marsu neměla libijantl. Byla to jen pomocná základna pro případ vyložené nouze. Dokonce i »dotary« tu řídily staré automaty na bázi dratvipové technologie. Umožňovaly sice přenosy dat, ale jen v textové podobě. Nákladové dálkové spojení navíc pozemské posádky na útěku vypnuly.

Pozemské posádky částečně omlouvá panika. Domnívaly se – a ne bez příčiny – že na Vušigdy došlo k dalekosáhlé katastrofě, při níž byla planeta zničená. Neuvědomily si, že se zkáza mohla týkat jen nejcitlivější mivedlitové technologie. Chyby se zřetězily jedna na druhou – chybějící spojení s Ivilhoi, nedostatečné zásoby i chybný odhad situace. Výsledkem bylo, že posádky odletěly na dlouhou cestu, nejbližší století po nich nebudou žádné zprávy, ale hlavně, Země je v současné době nedostupná.

A ještě dlouho nedostupná bude.

Nejspíš několik staletí.

Takže jsme vlastně na Vušigdy ztroskotali.

Uvědomil jsem si, že své rodiče už nikdy neuvidím. A oni už se nikdy nedozví, že budou mít na Vušigdy vnuka, jak to vyšlo Raxdince v testech. Jediný způsob, jak obnovit spojení se Zemí, bude vyslání hvězdné lodi na Mars, odkud se na dálku zapnou stanice na Zemi. Jenže cesta na Mars potrvá i z nejbližší vhodné základny skoro sto let a navíc musím připočítat i přípravu. Než se loď dostane na Mars, budou moji rodiče, všichni známí a vlastně i my tady na Vušigdy dávno po smrti.

Země je příliš daleko...

Přednesl jsem to na nejbližší společné krajanské večeři. Nečekal jsem jásot a nemýlil jsem se. U stolu se rozhostilo přímo hřbitovní ticho. Každý si to musel nejprve v hlavě podle své nátury přebrat, ale ani pak nikomu nebylo do řeči.

„Tak jsme tu teda zkejsli,“ povzdychl si Ivan. „Nemusíš se omlouvat, není to tvá chyba. Tomu se zkrátka říká »vis major«, na vojně také »vis podplukovník«, neboli »vyšší moc«. Vejdeme se ke dvěma stolům, jak je nás tady málo.“

„Je nás málo,“ opakoval jsem po něm. „Ale na to jsme my Češi přece zvyklí. A tady se na nás aspoň nedívají jako na obtížné sousedy. Nikdo nás nevyhání. Nikdo se nepošklebuje, že obsadí české dvorečky a Čechům zbudou jen ranečky. Jsme tu v situaci trochu podobné situaci Čechů v Americe – taky přijeli do cizího světa, kde se museli starat, jak přežít. Na rozdíl od nich bych řekl, že je tu přežití snadnější.“

„Ty to vidíš snadné?“ podíval se na mě divně Vojta.

„Snadnější než v Americe,“ trval jsem na svém. „Uznejte, kluci. Prožili jsme tady kosmickou katastrofu. Být to v Americe, zhroutila by se tamní civilizace jako domeček z karet. Nastalo by násilí, rabování, lidi by se zabíjeli pro pár kilo mouky, usedlíci by se opevnili ve svých rančích a stříleli by bez vyzvání. Jak ale ta katastrofa proběhla tady? Žádné násilí, žádné rabování. Neříkám, že tu byla pohoda, ale obraz zdejší společnosti je prostě jiný.“

„To je pravda,“ přidala se paní Marie. „Já jsem si katastrofu zpočátku ani neuvědomovala. Zhaslo světlo – no bóže, to přece není problém, beztak se zase brzy rozsvítilo. Nevypadalo to na světovou katastrofu. A lidi jsou tu na sebe hodnější než u nás.“

„No vidíte!“ řekl jsem. „Takže tu zkrátka musíme zůstat, to je realita, kterou nezměníme. Co ale můžeme změnit, je postoj zdejších žen k nám. Říkal jsem vám už, že zdejší chlapi jsou lemplové, nechávají se obskakovat ženami, nehnou prstem a ještě jsou nestydatě drzí. Chlapi, uvědomte si, tak hluboko za žádnou cenu klesnout nesmíme! Za žádnou cenu!“

„Tak nám řekni, jak si to představuješ ty,“ vyzval mě Vojta.

„Jednoduše,“ řekl jsem. „Máme tu přece pomocnice, které nás ochotně seznámí se zdejšími poměry. Až na Emila s Marií, ale těm snad pomůže syn Ivan. Najdeme si tu každý nějaké místečko, kde se můžeme uplatnit. Nenechte se zviklat, že to není třeba, že se o vás manželky postarají. To je cesta do pekel. Poslyšte, teď už asi nebudeme připravovat půdu pro další lidi ze Země, ale docela by mě zajímalo, chlapi, jestli si troufnete na výrobu toho piva, co jsme tak jako tak chtěli zavést. Když ne pro naše následovníky, tak aspoň pro sebe, ne? Agronoma na ječmen máme. Chmel tu asi nebude, tak udělat výpravy za zdejšími rostlinami, jestli se mezi nimi nenajde náhražka. Dobrá, plzeň to nebude, ale pořád by to mělo dopadnout lépe než americké zázvorové pivo. Chcete?“

„Za pokus to stojí,“ přidal se ke mně Zdeněk. „Ale kdyby to nevyšlo, kousek odtud na jih jsou velké sady. Rostou v nich plody k nerozeznání od sladkých švestek. Mám to ještě rozvíjet?“

„Jestli budeš potřebovat destilační aparaturu, pokusím se ji vyrobit, už v tom mám trochu praxi,“ řekl jsem. „Domluv to ale s některou ženskou, která má ty sady na starosti. Tady se nekrade, ale když něco potřebuješ, obvykle to dostaneš.“

„A co budeš dělat ty?“ zeptal se mě Kája.

„Měl jsem doteď zálusk na Kosmický Průzkum, zejména na cesty na Zem. No, jak jsem právě zjistil, tudy cesta nepovede. Ale nechte mě, najdu si něco jiného. Já nikdy nebudu sedět v koutku.“

„Co budeš dělat do piva?“ pokračovat Kája.

„Už jsem to tu říkal,“ řekl jsem. „Na pivo nejsem ani fanda, ani odborník. Troufám si nejvýš na výrobu zařízení do pivovaru, pokud mi je někdo dostatečně srozumitelně popíše nebo načrtne. Víc ode mne nechtějte.“

„I to by možná bodlo,“ usoudil Kája.

„Máte někdo za manželku nějakou odbornici, který by nám mohla pomoci?“ vyzvídal jsem dál. „Já mám dvě zaměřené na vesmír – Raxdinka je z Kosmického Průzkumu a Nijjatejja zná astronomii. Hoxdiko je historička – podotýkám, byla velice platná při hledání starých, zapomenutých technologií – a Cedchy bývala členkou Rady města Dichei. Taky nám hodně pomohla, ale nevím jak se vyzná v zemědělství. Jak jste na tom vy?“

Raxdinka tu s námi tentokrát neseděla. Očekával jsem spíš pohřební náladu a nechtěl jsem ji vystavovat stresům, takže jsem ji s sebou nebral s výmluvou, že budeme projednávat záležitosti nás chlapů tady na Vušigdy a to by ji asi nebavilo.

„Ryscuko je z oboru,“ odpověděl jako první Ivan. „Tvrdila, že nám na to pivo opatří pravý ječmen, stejný jako na Zemi. Ještě nevím, jestli se vyzná v botanice dost na to, aby si vzpomněla na použitelnou náhražku chmele, ale zeptám se jí.“

„Výborně!“ přivítal jsem to. „A jestli vaše manželky nepatří mezi odbornice na zemědělství, pak se mohou znát s jinými, které by nám mohly pomoci. A i kdyby ani to ne, určitě nám pomohou najít si nějakou užitečnou činnost, aby se na nás zdejší šovinistky nemohly koukat jako na lemply a příživníky. Myslím si, že to je ještě důležitější než to pivo. My Zemi ostudu neuděláme!“

Takže jsme si nakonec všichni slavně slíbili, že se pokusíme neudělat Zemi ostudu, zařadit se tady na Vušigdy mezi ty užitečné a přitom nevzdáme ani naši společnou snahu zavést výrobu piva jako našeho spojovacího článku se Zemí.

A z počáteční hřbitovní nálady jsme se dostali až k nadšení pro náš další pobyt v tomto světě.

Není nad optimismus!

Ještě jsme se nerozešli a ozvala se mi v hlavě telepatická výzva, jakou jsem rozhodně nečekal.

Syreďga. Ta má být přece na okružní jízdě kolem Vušigdy za účelem zprovozňování elektráren! Ihned mi sice bleskla hlavou slova členky Rady města Risipeja Felchy: »Syreďga se ti omluví, o to se postarám.« Jenže to jsem přece odmítl. Řekl jsem, že mě každé odmítnutí naopak popostrčilo dopředu, neboť jsem se mohl soustředit na hledání záchrany v archivech.

„Bydlíš pořád na chodbě Hóhlašů, šesté patro Risipeji?“ zeptala se mě. „Mohl by ses se mnou sejít... dejme tomu v jídelně na Kruhu Hóhlašů? Je to kousek od tvého bytu...“

„Tam právě jsem,“ ujistil jsem ji.

„Dobře, tak ještě chvilku počkej,“ požádala mě. „Musím si s tebou promluvit osobně, po telepatii to není ono...“

„Beze všeho,“ ujistil jsem ji. „Jsem tu s přáteli od nás ze Země, obsadili jsme trojitý stůl kousek od vchodu...“

„Jo, už vás vidím,“ řekla. „Tak ještě chvilku vydržte sedět, už k vám jdu!“

Rozhlédl jsem se. Když nás vidí, to už bych měl vidět i já ji.

A taky že jsem ji hned spatřil. Spěchala směrem k nám, ale nebyla sama. Spolu s ní kráčely zrychleným krokem ještě další dvě, podle typických oranžových kombinéz energetičky. Jenom nevím, o čem se budeme bavit, když je pro mě energetika už jen dávnou minulostí... Ale co, pokec mi ještě nikdy neuškodil...

Než dorazily k našemu stolu, stačil jsem ostatní kamarády upozornit, že dostaneme návštěvu, ale nestihl jsem popsat, odkud je znám a co tu asi chtějí. Beztak bych to popsal špatně...

„Máte tu volno?“ zeptala se nás všech Syreďga, když došly až k nám. „Můžeme si přisednout? Chceme si něco probrat.“

Pan Emil jí mlčky ukázal na volná místa na konci stolu. Bez Raxdinky byl celý třetí stůl volný a příchozí se tam usadily, takže Syreďga s jednou z těch dvou se posadily proti mně a třetí se posadila na moji stranu, ale až na konec, jako kdyby nechtěla sedět vedle mě.

„Tak povídej!“ vyzval jsem ji s úsměvem.

„Víš, že jsi nám zkazil triumfální cestu kolem Vušigdy?“ začala nečekaně Syreďga.

„To tedy nevím,“ podivil jsem se. „Jak to?“

„Nebýt tebe, nastartovaly bychom kolem Vušigdy všechny městské elektrárny. Jenže ty jsi prý našel cestu k obnově libijantlů a rozeslali jste po všech městech kybernetičky, aby instalovaly nové »mivedlitové mozky«. A pochopitelně, kde je namontovaly, tam už nás nikdo nepotřeboval, protože »mivedlitové mozky« převzaly řízení elektráren hned a bez dalších změn. Takže nás tam nepotřebovali a naše velkolepá triumfální cesta skončila u dvou zavařených reaktorů, kde jsme ještě pomohly opravit škody, které byly nad možnosti »mivedlitových mozků«. Ale to už byla spíš jen běžná oprava, žádná mimořádka. A navíc jsme musely přiznat, že nám při těch opravách nejvíc pomáhal tvůj »reaktor v kamionu«, ten je přece také tvoje dítko.“

„To je snad dobře, že vám pomohl,“ řekl jsem. „Ale není to moje dítko, to už přeháníš. Sundali jsme ho s pomníku, kam ho dali vaši předkové. Ti ho přece zkonstruovali! Možná bude dobře ho na ten pomník vrátit, až splní svou současnou roli. Obdivoval jsem na něm tu solidnost a preciznost vašich předků – po takové době šel nahodit, to je obdivuhodné!“

„Ten se na pomník nevrátí,“ řekla Syreďga. „Musely jsme ho zapracovat do nových předpisů pro případ živelných pohrom. Bude teď v pohotovosti třeba dalších pětadvacet tisíc let.“

„Ale to je přece nejlepší konec katastrofy, ne?“ namítl jsem. „Všechno se rychle vrátilo do starých kolejí, až na pár drobností shrnutých do »Poučení z krizového vývoje«, vtělených do nových nebo jen změněných předpisů... To snad není chyba!“

„Chyba to samozřejmě není,“ odvětila Syreďga. „Jen jste nám zkazili triumf. Dneska celá Vušigdy ví, že jakýsi chlap, navíc cizinec, objevil v našich archivech recept obnovy »mivedlitových mozků« a tím zachránil celou naši civilizaci. A skoro nikdo neví o naší cestě za obnovou elektráren, protože proti obnově libijantlů je to opravdu pouhá bezvýznamná prkotina.“

„Hlavní je, že ta katastrofa skončila,“ řekl jsem. „I tak při ní byly oběti, ale nebylo jich tolik, kolik jich mohlo být, kdyby se to rozsypalo ještě víc. Na energetičky nikdo nezapomene.“

„Jo, v tomhle směru to dopadlo dobře,“ připustila Syreďga. „Jenže naše parta místo zaslouženého ocenění schytala výtku, že jsme tě několikrát odstrčily...“

„A nebylo to tak?“ opáčil jsem.

„...vlastně bylo,“ přiznala. „Ale kdo to mohl tušit?“

„Jednu chybu jste podle mě udělaly,“ řekl jsem. „Nemyslím si, že je správné zdejší pohrdání chlapy. My chlapi ze Země jsme se do záchranných prací zapojili všichni. Někteří v kamionech, já jsem hledal záchranu v archivech. Neměly jste nás podceňovat.“

„Ale kdo to měl vědět?“ opáčila Syreďga. „Naši chlapi...“

„Já vím,“ mávl jsem rukou. „Vaši chlapi jsou lemplové. Už jsme si toho všimli. Zrovna dneska jsme o tom tady u toho stolu mluvili. Shodli jsme se, že se všichni musíme zapojit co nejlépe a nesmíme udělat Zemi ostudu. A bylo by dobré, kdyby se vaši chlapi zhlédli v našem přístupu. Jaké máte vy osobně zkušenosti s vašimi chlapy?“

„Ani se neptejte!“ mávla rukou Syreďga. „Hrůza! Já jsem už byla vdaná, ale musela jsem od toho chlapa utéci. Nejenže to byl ...lempl, jak vy říkáte, ale nedalo se s ním vydržet. Nakonec po mně chtěl, abych se přestala zajímat o energetiku a »věnovala se výhradně jemu«. Přitom jsem byla jeho šestnáctá, ale po mně jich přibral do tovelozy ještě čtyřicet, některé už taky remcaly, že na ně kašle a vzal si je kvůli jedné pomíjivé chvilce... Tak jsem se sebrala a odešla od něho. Lépe je žít bez chlapa než s takovým jako byl ten můj... Jako energetičky si mě ostatní váží, dokážu spravit všechno od zkratovaného kabelu po reaktor, co vy o tom můžete vědět?“

„Nevím, jestli tě to potěší nebo ne, ale takoví chlapi jsou i na Zemi,“ řekl jsem s úsměvem. „Naštěstí je jich tam málo a tady mezi námi nejsou žádní. My si vás ženských umíme vážit. I do záchranných prací jsme se zapojili všichni. Zeptej se našich manželek, co si o nás myslí, ale já doufám, že naše rodina je zatím v pohodě.“

„Zeptám,“ slíbila. „No – měla jsem se ti omluvit za to, že jsem tě nepřizvala na naše turné...“

„...nech toho,“ přerušil jsem ji. „Omluvu přijímám a taky se vám chci omluvit... za to zkažené turné... Prostě jsem na tyhle důsledky nepomyslel, měl jsem před očima jen vidinu rychlé obnovy civilizace... omlouvám se, ale myslím si, že jsem tak jako tak postupoval správně a neměl jsem jinou možnost, ale stejně jste se vy snažily co nejdřív uschopnit elektrárny, což bylo rovněž tak nutné... nemáme si tedy co vyčítat.“

V té chvíli mě ale napadlo něco kacířského. Zavolal jsem si telepaticky Raxdinku a požádal ji, aby všechny čtyři ihned přišly diskutovat do jídelny, aby se mohly vyjádřit k něčemu, co se týká i jich. Raxdinka mi to ihned slíbila, odtrhla se ode mne a zdálo se, že si toho tady nikdo ani nevšiml.

Energetičky se mezitím staly středem pozornosti ostatních chlapů i paní Marie. Vyptávali se jich na podrobnosti oprav strojů po katastrofě, ale i proč Syreďga odmítala moji pomoc, když už věděla, že sice nemám energetické vzdělání, ale mám nápady, jak se ukázalo předtím i později. Syreďga jen připustila, že se na mě dívala stejně jako na svého bývalého lempla manžela, který by ji chtěl odtrhnout od zajímavé profese a sám neměl nic, co by jí za to mohl nabídnout.

Pak najednou přišly v družném houfu mé manželky a mířily přímo k nám. Syreďgu znaly, i když jen dvě z nich byly za mě vdané v době, kdy jsme jeli společně do města Dichei. Syreďga také věděla i že jsem si Hoxdiko a Cedchy přibral do rodiny až na té cestě, takže mohlo odpadnout vzájemné představování.

„Rády vás vidíme,“ přivítaly se s energetičkami.

„A jejda!“ zpozorněla Syreďga při pohledu na Raxdinku. „Holka, ty budeš chovat?“

Pravda, teď už to bylo znát, tenkrát to asi ještě přehlédla.

„Už to počítáme na dny,“ řekla pyšně Raxdinka.

„Kdo?“ zarazila se Syreďga. „Ty to jistě počítáš, ale proč to množné číslo? To jste tak dobré kamarádky?“

„Se mnou počítá Honza,“ řekla Raxdinka a zamířila k volné židli vedle mne. „On to se mnou docela prožívá.“

Neodolal jsem, vstal jsem a pohladil Raxdince bříško, pak ode mě dostala pusu a až pak jsme si spolu sedli.

Syreďga koukala překvapeně, její kolegyně také.

„U nás je zvykem, že se chlap o ženu stará,“ řekl jsem.

„Jste jiní než naši,“ přiznala Syreďga. „Už jsem jednoho chlapa měla a když jsem od toho lempla utíkala, zařekla jsem se, že už nikdy... Ale vy jste jiní. A řekla bych, že lepší.“

„Hele, a nechceš si to vyzkoušet?“ vyhrkla náhle Raxdinka. „Jsme tu všechny, co když tě pozveme k nám?“

„Raxdi!“ zaúpěl jsem. „Vždyť už vás mám čtyři!“

„No jo, ale jen dvě jsou schopné sexu,“ namítla Raxdinka.

„Jak to, dvě?“ zavětřil jsem.

„No... jsem v tom taky,“ zčervenala Hoxdiko.

„Nemohla jsi aspoň chvilku počkat?“ usmál jsem se na ni. „Vždyť sis toho sexu ani moc neužila!“

„Ale já jsem nejvíc chtěla dítě!“ trvala na svém Hoxdiko.

„Rozmlouvat ti to nebudu, beztak to nemá smysl. Chápu, že se o antikoncepci staráte vy, ale mohla jsi počkat, ne že ne. Která další má zájem o dítě?“

„Abych pravdu řekla, chuť na dítě máme všechny,“ řekla pomalu Nijjatejja. „Ale nebylo by taktické mít je naráz. Já klidně počkám a věřím, že Cedchy taky. Jak říkáš, chceme si nejdřív trošku užít. Ale časem... časem po tom touží každá, nebo skoro každá... Tak už je to na tom světě...“

„Takže víc překvapení snad už nemáte,“ vzdychl jsem si. „Až na to, co teď navrhuje Raxdi... poslyšte, děvy, takhle naráz to nepůjde! S tím musí všichni souhlasit!“

„My přece souhlasíme,“ opáčila Nijjatejja. „Jde jen o tebe a o Syreďgu. Jsi snad zásadně proti?“

„Zásadně snad ne,“ řekl jsem opatrně. „Já jen, že u nás je obvyklá jedna žena, čtyři jsou maximum u některých zaostalých kmenů. Chápu, že tady je to jiné, ale doufám, že nechcete, abych vás měl plný povolený počet – dvaadvacet. Vždyť si to neumím ani představit!“

„Největší sobci mají žen až sto,“ přisadila si Syreďga. „Pak na ně nestačí, ale hlavně že je mají. Ale pět, to ještě není tolik!“

„Tvrdila jsi před chvilkou, že když jsi utíkala od toho svého lempla, zařekla ses, že už nikdy...“ připomněl jsem jí.

„Už nikdy takového,“ přikývla. „Taky jsem jedním dechem dodala, že vy jste očividně jiní.“

Napadlo mě, že Syreďga může být podstatně starší než já. Už byla vdaná, jako šestnáctá, ale pak si mužíček přibral dalších čtyřicet, to snad nestihl za jedno jaro! Jistě to taky chvilku trvalo, než se od něho odhodlala odejít... když se Raxdinka začala o mě zajímat, bylo jí třicet, ale vypadala na šestnáct. Ona ani teď s tím bříškem nevypadá na třicet, skoro abych se bál, že jsem pedofil...

Syreďga na šestnáct nevypadá. Být to pozemšťanka, hádal bych jí čtyřicet. Takže jí může být klidně šedesát, ne-li víc. Kolik asi může být odbornici, jako byla na Zemi Zarcha? Sto padesát – když vypadala na šedesát?

Kolik může být svobodných žen ve městě jako je Risipeja? Tisíc? Deset tisíc? Všechny si beztak vzít nemůžeme. Uvítali nás tu ale jako pomocníky v návratu do normální rodiny, to znamená, že od nás očekávají děti, hodně dětí. Hlavně co nejvíc chlapečků, kterým by se také rodili kluci a holčičky v poměru jedna ku jedné. Ano, zaměstnávají nás tu... málem jako plemenné býky. To jsme ale věděli od začátku, pohoršování se nad tím je čiré farizejství.

Napadlo mě, že si Syreďga taky zasluhuje hodného muže, který by ji podporoval v profesním rozvoji a nedělal z ní služku. Teď je sice jedovatá jako zmije a zřejmě nenávidí muže, ale už připouští, že my jsme jiní. Nakonec – kdyby se jí to nelíbilo, tady může žena z rodiny »tovelozy« odejít poměrně snadno.

Akorát... jiná rada mého otce, kterého už nikdy neuvidím, byla: neber si rozvedenou, nevíš, proč se rozvedla. Každá bude tvrdit, že rozvod byl stoprocentně z viny exmanžela, ale to bude tvrdit i kdyby mu předtím dělala ze života peklo. Máš zapotřebí zjistit, že tě napálila?

Jo, tati, dobrá rada nad zlato! Ale tati, nebral sis náhodou moji mámu jako rozvedenou? Taky se rozvedla – ale řekl bych, že to nebylo její vinou. Lepší životní družku bys těžko hledal. Tahle pravidla mají setsakra mnoho výjimek.

„Jsme jiní...“ opakoval jsem po ní. „Možná se těch pět žen snese, když jich místní chalani zvládnou i dvacet. Ale já si pořád manželství představuji po našem. Nemám rád experimenty toho druhu. Kdyby bylo po mém, spokojil bych se s Raxdinkou. Máte polygamii, dobrá, přizpůsobíme se. Ale ani tady by to neměl být jen nezávazný experiment.“

Na chvilku jsem se opět odmlčel. Ale Syreďga mlčela také. Očividně čekala na mé vyjádření. Až pak řekne, co má na srdci – pokud chce vůbec něco říci...

„No dobře,“ rozhodl jsem se. „Opravdu to chceš? Konec konců, kdyby to nevyhovovalo, jako ženská můžeš kdykoli odejít. Máš to snadnější než chlap.“

„Nemysli si,“ opáčila nesouhlasně. „Ženská, která odejde od chlapa, už nemá možnost vzít si jiného. Každý chlap požaduje pannu. Ale to o vás pozemšťanech neplatí, jak jsem pochopila.“

„Ale platí,“ nesouhlasil jsem. „Před několika generacemi to na Zemi platilo velice tvrdě a mnohde to platí dodnes. Poměry se ale změnily. Snadnost rozvodů ulehčila osudy mnoha lidí, kteří udělali chybný krok, ale současně rozklížila vztahy. Dneska – v těch zemích, které znám – cena panenství klesla úplně, protože orientace velké části žen je »zkusit všechno a zvolit to nejlepší«. Dívky pak často naletí zkušeným světákům a nakonec jsou rády, když po několika zklamáních najdou chlapa, který je ocení. Ten chlap ale nesmí vyžadovat panenství, o které dívky nerozvážně přišly při tom »poznávání«.“

„Takže tobě nevadí, když ženská, o kterou máš zájem, není zrovna panna?“

„Trochu mi to vadí,“ připustil jsem. „Nevadí mi to u vdovy, která o muže přišla při nějaké tragické nehodě. U všech ostatních je to znamení, že se nejméně jednou důkladně zklamaly, ale stejně se to dá vykládat, že je nezklamali muži, ale zklamaly ony. Co si budeme povídat, i na Zemi žijí potvory!“

„To chceš jako říct, že jsem potvora?“

„To přece neříkám,“ zavrtěl jsem hlavou. „I když se někdy chováš... zkrátka máš předsudky ke chlapům. Může jít – a nejspíš také jde – o špatné zkušenosti s některými chlapy. I mě vytočilo, když chlapi odmítali pomáhat v době katastrofy. Chyba je, že to zobecňuješ na všechny. Řekl bych, že některým křivdíš.“

„A vzal by sis mě?“ řekla trochu útočným tónem.

„Musí souhlasit i mé ženy,“ řekl jsem. „A jen když to chceš doopravdy a ne jen z hecu.“

„My předem souhlasíme,“ řekla rychle Hoxdiko. A ostatní jen souhlasně přikyvovaly.

„Já to tedy beru⁶,“ řekla rychle Syreďga⁷.

------------------------ Poznámky:

  6 Já to tedy beru, šéfe...

  7 Připomínám název této kapitoly...

Errata:

11.08.2021 23:01