Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Asimilace rebelů

Odešli jsme z krajanské schůze poněkud předčasně a mezi mými čtyřmi manželkami šla budoucí pátá – Syreďga. Přece jen dostane druhou šanci. Spoléhal jsem se na své dosavadní čtyři, že by ji stačily umravnit, kdyby chtěla trojčit.

Krajanská schůze naším hromadným odchodem neskončila.

O další slovo požádaly shromážděné Čechy dvě energetičky a bez velkých cavyků se nabídly jako uchazečky o manželství. A šly na to chytře. Připomněly mým kamarádům, že Země je teď příliš daleko a bude pro ně lepší, když se přizpůsobí. A mít jenom jednu manželku, jako Vojta, se tady považuje za slibný začátek, ale mít jednu déle než rok je už chyba, ba dokonce – nemravnost. Už by si měl začít aspoň s druhou...

Vojta sice namítl, že do toho má co mluvit i jeho první žena Catoko, ale Viruo, jedna z energetiček, se s Catoko telepaticky spojila a požádala ji, aby manžela ujistila o svém souhlasu. Tím, že znala její telepatickou identitu, vyšlo najevo, že se s Catoko už nějakou dobu zná a jde jí jen o to, aby Catoko Vojtu přesvědčila. Toho tím natolik zaskočily, že Viruo přikývl, takže si ho ihned odvedla k Catoko, aby to všichni tři zpečetili.

Poslední z energických energetiček Epérde se obrátila na našeho agronoma Ivana. Také měla předběžně domluvený souhlas jeho současných žen Ryscuko a Erfóge, takže dobrák Ivan, přes nesouhlas své matky Marie, jen chabě znázorněný obracením očí k nebesům, slíbil manželství Epérde.

„Mami, tady je to normální,“ utěšoval matku. „Nech to plavat a připrav se radši na vnuka. Ryscuko bude mít kluka. Ještě to na ní není vidět, ale zdejší doktorky už to vědí.“

Tím se vyjevilo, že komunita Čechů bude mít už dva kluky, což bylo ve zdejší záplavě děvčat a děvčátek velice vítané.

Zbytek Čechů se shodl na tom, že by se to mělo zapít. Jenže ouha! Nebylo čím. Následovalo tedy formální založení palírny.

Švestky, nebo něco, co je plně nahradí, totiž Zdeněk nedávno objevil, takže jejich získání vypadalo nadějně. A Zdeněk se vyhlásil za znalce ve výrobě, protože jeho otec kdysi pálil švestky načerno a ukazoval mu, jak se to musí dělat.

Pro mě z toho vyplynul závazek vyrobit podle jeho náčrtu destilační soupravu. Proč ne, když to pomůže?

Mám na to přece knihovnu chemických komponent...

Ptát se ženy na věk je samozřejmě faux pas, ale někdy je to prostě nutné. Mezi manžely by to ale nemělo být tajemství, jako u cizích lidí.

Zeptal jsem se tedy a aby to bylo spravedlivé, zeptal jsem se všech, i když u Raxdinky jsem to už věděl.

Raxdinka byla ze všech nejmladší. Bylo jí – v přepočtu na pozemské roky – třicet. Měla odbornost lékařství a kosmickou biologii a byla zaměstnaná u Kosmického průzkumu. To, že mě vlastně »ulovila«, jí ostatní přičítali jako šikovnost. A že jsem se tomu ani nebránil? A proč, když návrat do normálního života na Zem už nepřicházel v úvahu a Raxdinka je opravdu krásná jako nějaká nepozemská víla?

O pouhých pět (opět pozemských) let byla starší Hoxdiko. Jako kustodka v Muzeu Techniky byla zaměřená víc do minulosti a fascinovalo ji především období Velkého Stěhování. Trošku mě s Cedchy převezly, ale nelitoval jsem toho.

Cedchy bylo podle pozemského počítání pětačtyřicet, což je tady pořád ještě rané mládí, i když už byla členkou Rady města Dichei, takže měla velice užitečné kontakty. Chtě nechtě jsem musel ocenit, že se kvůli mně vzdala »politické kariéry« v Dichei, i když jsem očekával, že se v Risipeji brzy také vhodně »uchytí«. Rozhodně jsem nechtěl žádné z nich bránit, aby se upnuly na nějaké zajímavé povolání. Vyžadovat po některé, aby opustila vše co měla rozpracované a omezila se na domácí puťku, jako to po Syreďze vyžadoval její ex-manžel, považuji za despotismus. Toho bohdá nebude, abych byl také takový omezenec!

Nijjatejji bylo pozemských padesát let, ale vypadala a cítila se na pětadvacet – s trochou nepřesnosti by se dalo tvrdit, že tady na Vušigdy všichni lidé vypadají na polovinu skutečného věku, ale neplatí to stoprocentně, nejvíc se to odchyluje u dětí, které tu rostou stejně rychle jako na Zemi. Opět s notnou nepřesností by se dalo tvrdit, že »zpomalování stárnutí« začíná kolem dvanácti let, takže osmnáctiletá vypadá jako čtrnáctka. Rozhodně to není lineární funkce – a co bychom také chtěli?

Jistým vodítkem je zde mezník zvaný na Zemi »plnoletost«. Ale i ten se na Zemi nebere všude stejně. V Čechách se tento věk počítá od osmnácti, jinde až od dvaceti, ale jinde se tato věková hranice posouvá i níž, stejně jako hranice, pod níž se v trestním právu hovoří o pedofilii. Tady na Vušigdy je jediná hranice, říkají jí »dospělost« a je to pozemských dvaadvacet. Musím ale přiznat, že na Vušigdy neexistuje pedofilie. Chlapů je tu nedostatek, jsou obletovaní víc než si zaslouží, osamělý chlap je tu vyhynulý tvor, takže nemají čas pošilhávat po nezletilých.

Syreďga byla ve všech směrech extrémem. Svůj věk mi sice prozradila, ale s nechutí, i když asi uznávala, že by přede mnou takové tajnosti mít neměla. Sdělila mi, že jí je už dvaaosmdesát, když to podělím dvěma, je to jednačtyřicet a to bývají na Zemi ještě hodně žhavé ženské.

Jenže u Syreďgy to neplatilo. Zeptal jsem se jí na rovinu, jestli chce ode mne dítě. Přikývla, ale spíš se mi zdálo, že jí je to jedno. Říkal jsem si, že v jejím věku má nejvyšší čas, ale to by platilo na Zemi, tady prý mají ženy bez problémů děti i do pozemské stovky, takže měla na rozmyšlenou ještě skoro dvacet let. Jen se mě na oplátku zeptala (kupodivu ne výhružně), jestli mi nevadí, když bude dál energetičkou. Na to jsem jí odvětil, že mi její odbornost imponuje a nevidím důvod, proč by nebyla tím, co ji baví. To ji uspokojilo a pak už jsme o tom nemluvili.

Když jsem Raxdince projevil zájem o účast v Kosmickém průzkumu, uspořádala na toto téma velkou poradu, které se kromě mne, Raxdinky a Nijjatejji účastnily i další tři odbornice z Centra Kosmického Průzkumu. Můj zájem shledaly podivuhodný hned z několika důvodů.

Předně bylo nezvyklé, že jsem chlap. Podle dnešních členek se kosmického průzkumu účastnili chlapi naposledy v období »Velkého Stěhování«, kdy byli dokonce v Kosmickém průzkumu hlavní silou. Pak se však struktura společnosti na Vušigdy rychle změnila, mužů začal být všude katastrofální nedostatek, musely je nahradit ženy, dokonce i v oborech jako hornictví, kde by se dřív uplatnili výhradně chlapi. Ti se brzy cítili vzácní a nepostradatelní především v nových rodinách, kde na jednoho chlapa připadalo až sto žen. Zpočátku si ještě vybírali atraktivní povolání, ale brzy se ze všech zaměstnání stáhli do role »multimanžel«. Tvrdili, že je to plně zaměstnává a že se tomu musí věnovat naplno, takže jim na jiná povolání nezbývá čas.

Tenkrát právě začínala éra mivedlitové technologie, umělá inteligence zabezpečila veškerou výrobu a dopravu, zrušila tím spoustu pracovních míst a zatímco ženy mezi sebou o zbývající místa soutěžily, chlapi se již úplně spokojili rolí »nad-manželů«.

Je jasné, že si ženy všechna zaměstnání vylepšily. Namísto řemesel používaly roboty, zajistily, aby se stavby úplně obešly bez řemeslníků, objevily způsob, jak strojovou cestou dostat do hlav žáků vzdělání a následně zrušily celý obor školství.

Toho už se zdejší chlapi neúčastnili. Zpočátku si v rodinách usurpovali postavení králů a vládců, jenže to dlouho nevydrželo, otrokyně se vzbouřily a svrhly vládce do role otroků. Dokonce prý uvažovaly o úplném zrušení mužů. Radikální ženské tvrdily, že chlapa vůbec nepotřebují, neboť je nahradí spermabanky.

Chlap, ucházející se o místo v Kosmickém průzkumu, této bezesporu elitě lidstva? Odbornice ovládající češtinu by to mohly přirovnat k bílé vráně – na Vušigdy ale nebylo k čemu, neboť tu žádné vrány nežily.

A ke všemu se tento muž osvědčil už při obnově zhroucené civilizace, kdy naváděl ženské špičkové odbornice na neobvyklá řešení, založená na retro-technologiích. Málo platné, jeho nápady urychlily obnovu mivedlitové technologie a tím i návrat civilizace na Vušigdy podle některých odbornic až o několik staletí, které by byly jinak vyplněné zoufalou snahou mobilizované společnosti na udržení aspoň desetiny dosavadní úrovně, mnoha dalšími dílčími katastrofami – například »uvaření« anihilačních reaktorů jako ve městech Geližefy, Tynypyche i jiných a se škodami a dokonce oběťmi na životech ve chvílích, kdy člověk-řidič nezvládne svůj stroj a havaruje, ačkoliv libijantly tytéž stroje řídily spolehlivě a s obdivuhodnou lehkostí.

Odmítněte takového chlapa, když se i špičková energetička Syreďga musela rozsudkem Rady města Risipeja omluvit za jeho dosavadní přehlížení!

Jenže je tu i druhá strana mince. Civilizace Vušigdy přišla během katastrofy o spojení se třemi kosmickými základnami. Na Zemi se podařilo pouze zjistit, že nevratně, ostatní snad nejsou ještě ztracené, ale jejich záchrana nevyžaduje začátečníky, ale bude klást hodně odborné požadavky. Nejprve se muselo obnovit spojení s Ivilhoi – kde zatím narůstaly obavy o osud Vušigdy, po obnovení spojení vystřídané radostí. Kosmická expanze ovšem po takové události musela počkat a odsunuli ji na vedlejší kolej.

Výsledkem bylo doporučení. Buď si mám zkusit najít něco jiného, nebo zůstat ve stavu nezaměstnaných – jako všichni zdejší muži – a počkat, až se uvolní místo vhodné i pro nováčky, pak mi z Kosmického průzkumu dají zprávu.

Potíž je, že o nováčky není zájem. Ostatní pozemšťané také přišli o dočasné zaměstnání řidičů kamionů, jakmile dopravu za ně převzal libijantl. A také jsou všichni ve stavu nezaměstnaných. Obecně – ve městě, kde drtivou většinu práce řídí libijantl, není mnoho příležitostí k získání zaměstnání. A zdejší chlapi nikdy za celý život nikde zaměstnaní nebyli.

Měl bych počítat s trpělivostí...

Ochutnávka první čerstvě vypálené várky slivovice byla další příležitostí k setkání našeho »Krajanského spolku«. Bohužel měla nečekané vyústění.

Nečekali jsme, že pozvané ženy – všechny kromě těhotných – nejenže slivovici neocení, ale tvrdě proti ní vystoupí, stejně jako proti samotnému pálení švestek.

Některé se po ochutnání celkem předvídaně zakuckaly, ale jiné, všiml jsem si mezi nimi Epérde a Viruo, se stopečkami slivovice kamsi odběhly a vrátily se s několika členkami Rady města Risipeja, které na místě uspořádaly – soud.

Koncentrovaný alkohol totiž prohlásily za jed a obžalovaly nás, to znamená Zdeňka, Ivana a mě z travičství, neboť jsme se tento jed pokusili ve městě rozšířit.

Námitku, že přece nejde o jed, vždyť kvašení je v přírodě poměrně rozšířený jev, smetly jako smítko. V přírodě je takových jevů plno, například přírodním rozkladem masa vzniká smrtelně jedovatý »klobásový jed«, známý též jako botulotoxin! Alkohol je nejen jed, ale také droga, takže obžalobu z travičství operativně rozšířily o kombinaci se šířením drogové závislosti.

Zdeňkovu námitku, že na Zemi není alkohol trestný, smetly připomínkou, že jsme na Vušigdy, kde musíme dodržovat zdejší zákony. Radši jsem nepřipomínal, že pálení je trestné i na Zemi, pokud k tomu nemáš příslušnou bumážku, tady je to zkrátka jed a droga, bumážka – nebumážka a basta!

Částečně nás zachránilo pravidlo, že neznalost zákonů zde znamená polehčující okolnost, další polehčující okolností bylo, že jsme alkohol nemínili šířit mimo naši komunitu, ale tím všechny polehčující okolnosti skončily a soud vynesl rozsudek.

Obžalovaní okamžitě zlikvidují veškeré zásoby jedu a také destilační aparát, který sloužil k jejich výrobě.

Obžalovaní mají roční zákaz přístupu ke švestkám jakožto surovině k pokoutní výrobě drog.

Obžalovaní se zúčastní zdravotního školení zaměřeného na škodlivost drog, které jsou možná na Zemi tolerované, ale tady na Vušigdy jsou zakázané a co víc, přísně stíhané.

Vyčetly nám, že poslední případ soudu kvůli alkoholu byl na Zvórúhí před pětatřiceti tisíci lety, na Vušigdy nebyl potřebný nikdy a nemáme nárok zatahovat sem pozemské neřesti.

Zkrátka si nás podaly a nenechaly na nás nit suchou. Zdeněk jim musel s těžkým srdcem vydat veškerou slivovici, koš švestek a destilační přístroj, který poslaly k recyklaci materiálu. Obhajoba založená na netrestnosti alkoholu na Zemi nám nepomohla.

A to ještě netušily o našem záměru postavit tu pivovar!

Zkrátka jsme pohořeli.

Errata:

11.08.2021 23:01