Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Oslava

Další neúspěch jsem utrpěl, když Raxdinka beze mne odjela do zdejší porodnice. Když jsem to zjistil, telepaticky jsem ji zkusil kontaktovat, ale odpověděla mi, ať ji teď nevyrušuji, že mi zavolá, až bude po všem. Zlatá telepatie, ale co jsem mohl dělat? Vypravil jsem se tam za ní, ale zarazily mě ženské už ve dveřích.

„Tam muži nesmí!“ postavily se mi do cesty.

Marně jsem jim vysvětloval, že na Zemi je poslední dobou zvykem, aby manžel byl se svou chotí i u porodu, aby viděla, že s ní soucítí. Může jí být sice jen morální oporou, ale na Zemi se tvrdí, že to ženám pomáhá.

„Barbarské zvyky k nám netahejte!“ utřely mě. „Vraťte se domů a nepřekážejte nám tu!“

A bylo to neprůstřelné jako předtím s alkoholem. Nezbylo mi nic jiného než se vrátit, čekat a přitom přecházet po bytě jako lev v kleci. To jsem dělal, ale co dál?

Takže mě překvapilo, když mě asi za půl hodiny Raxdinka telepaticky zavolala se zprávou, že Honzíček je na světě, mají se oba dobře a do večera je přivezou domů. Takovou rychlost jsem věru nečekal! Ze Země jsem si přivezl jakési mlhavé a spíš horrorové povědomí, jak to vypadá na Zemi. Že by to šlo tak hladce?

A tak je obě večer přivezla na automatickém nemocničním vozíčku služba z porodnice. Přijela s ní ošetřovatelka pro první dny, než si dítě převezmou ženy z mé rodiny. Tady totiž platí, že ženy z rodiny si s dětmi pomáhají a ani nerozlišují, které dítě patří které mámě.

A budeme mít asi brzy doma minijesle, protože Hoxdiko už se taky pěkně kulatí bříško.

A samozřejmě co nejdříve přineseme Honzíčka ukázat do Klubu Krajanů Českých, aby se to první české dítě ve Vušigdy patřičně oslavilo. Nemusí to být přece slivovicí, zapíjet se dá ledasčím!

I když to nemusí být to pravé...

Ještě před Honzíčkem jsme však v Klubu Krajanů oslavili další svatbu, protože Zdeněk si do rodiny přibral ke svým dvěma chotím Fyčogi a Oruti třetí ženu a musel nám ji pochopitelně představit.

Jukažgu byla celkem nenápadná dívenka, až jsem se divil, že si jí Zdeněk vůbec všiml. Měla takový... vílí půvab, skoro jako Raxdinka. A měla hodně neobvyklou specializaci, přinejmenším pro nás pozemšťany.

Chuťovkářka.

Proboha, co to je? pomyslel jsem si, když s tím Zdeněk před námi vyrukoval. Pochopil bych »kuchařku« nebo »cukrářku«, tato povolání máme i na Zemi, ale tohle? To jako že dělá jen nějaké »chuťovky«? Dumal jsem nad tím asi trochu nahlas, neboť Zdeněk mě hned setřel.

„Máš zastaralé představy,“ řekl. „Kdy mezi nás přinesete Honzíčka? Pak snad pochopíš, k čemu jsou chuťovkářky!“

Víc neřekl, tvářil se jako Pýthie. Jeho nová žínka se stydlivě na nás všechny usmívala, ale jak se zdálo, zapadla mezi nás jedna báseň. Uvědomil jsem si, že nás chlapů je tu sedm, s Marií osm, ale rodiny tvoříme s dalšími sedmnácti místními krasavicemi – od začátku nám bylo jasné, že v rodinách nás chlapů bude vždycky menšina, až na Emila s Marií, kteří už se jakožto rodina rozšiřovat nebudou, protože tak přišli už ze Země...

Ale jedno si zachováme.

Všechny naše nové zdejší manželky umí česky a budou tak učit mluvit i naše děti. Samozřejmě vedle společného jazyka, bez toho se tu nikdo neobejde, ale doma chceme mluvit česky.

Čeština nás drží pohromadě.

Na Zemi se zpravidla dodržuje šestinedělí. Jednak je třeba, aby se žena po porodu vzpamatovala, ale je to také kvůli malému tvorečkovi, který je v té době ještě příliš choulostivý. Dětští lékaři tvrdí, že v tomto období žena dítě vlastním mlékem imunizuje. To umělá strava nedokáže a proto neustále vřele doporučují kojení.

Raxdinka byla v tomto směru dobře vybavená. Víla nevíla, Honzíček hned bumbal jako o závod. Tady na Vušigdy nehrozí typické pozemské nemoci, takže by se řeklo, že imunizace je tu zbytečná, ale málo platné, kojeňátka prospívají lépe než děti živené pomocí láhve s dudlíkem.

A tady jsem si dovolil prolomit prastaré zvyky Vušigďanů, týkající se zenanů, neboli oddělených částí domácností, určených především pro děti.

Zenan bývá na Vušigdy místo, kam muži zásadně nechodí. Ne že by nesměli, ale vyhýbají se tomu. Jednak tam bývá hlučno, děti občas křičí, brečí, či jen tak povykují, hrají si, nebo naopak je tam ticho, když děti spinkají. Skutečností je, že kojeňátka většinu dne prospí a budí se hlavně na krmení, takže zenan je v té době oázou ticha, kde se chodí po špičkách.

Zvykl jsem si chodit sem těšit se z Honzíčka. A hrnul jsem se do věcí, považovaných tady za čistě ženské záležitosti.

Tak například koupání miminka. Samozřejmě to tady dělaly ochotné pomocnice, neboť matka mezitím připravuje čisťoučké oblečení a chystá »večeři«, v tom jsem ji ovšem nahradit nemohl, ale koupání jsem docela ochotně převzal. Prohlašoval jsem, že miminko potřebuje při koupání pocit bezpečí a není chybou, když se otec angažuje do výchovy už zkraje.

Ženské kroutily hlavami, ale nechaly mě. Jen mě zpočátku opravovaly, když jsem podle jejich názoru držel dítě špatně. Ono se to musí umět, děcko je zpočátku příliš křehoučký tvoreček.

A tak, když jsme se konečně odhodlali přinést Honzíčka ukázat do Klubu Krajanů, jsem dítě slavnostně nesl já a Raxdinka hrdě cupitala vedle nás.

„Nádherný nový Čecháček!“ uvítal nás pan Emil. „Smím si ho taky pochovat?“

Označení »Čecháček« se na Zemi vžilo jako hanlivé, ale to jen díky zlomyslnému pohrdání některých kazisvětů, především z jiných etnik. Němci kdysi vyslovovali s pohrdavě nenávistným podtónem i slovo »Čech«. Takže »Čecháček« Honzíček šel z ruky do ruky a kdo chtěl, mohl si ho pochovat a pohoupat.

Pak Zdeněk postavil na stůl velkou láhev s jakousi bezbarvou kapalinou, naplnil stopečky a rozdával je všem okolo, abychom si mohli na nového člena Klubu Krajanů pořádně připít. I tentokrát dostaly stopečku ženy. Povšiml jsem si, že je dostaly i Raxdinka a Hoxdiko a chtěl jsem jim to odebrat, Hoxdiko je přece těhotná a Raxdinka kojí, a také mi blesklo hlavou, jakou asi bude mít to rebelantství dohru u Rady města, ale Zdeněk mě zarazil.

„Tohle smějí pít i těhotné, není v tom ani kapka alkoholu!“ ujistil mě.

Aha, takže jen symbolické připíjení čistou vodou, došlo mi.

Proto jsem se zakuckal, když jsem do sebe plnou stopečku otočil jako vodu. Teda – tohle pití mělo ale grády! Jak to? Není v tom alkohol? Vždyť to píše jako ruská vodka! A chutná to jako pravá slivovice...

K mému nevýslovnému překvapení zatím Jukažgu s Oruti donesly na stůl krásný dřevěný soudek zvaný štěně, už s pípou, a začaly všem točit a rozdávat půllitry piva.

To bylo teprve překvápko. No, já nejsem na pivo odborník, ale chuť piva to mělo bezvadnou a větší odborníci než já se jen blaženě usmívali, když znalecky ochutnali z prvních půllitrů. Kdo tohle dokázal?

„Tak co?“ přitočil se ke mně rozzářený Zdeněk. „Už chápeš, k čemu jsou na Vušigdy chuťovkářky?“

„Tohle...“ pozvedl jsem poloprázdný půllitr, „není skutečné pivo? A tamto...“ ukázal jsem k prázdné láhvi slivovice, „nebyla pravá slivovice?“

„Jistěže ne,“ řekl s převahou Zdeněk. „Podívej se – grog taky můžeš uvařit buď z pravého rumu, nebo z rumové tresti. Poznají to jen odborníci a někdy jen když to očekávají. Chuťovkářky jsou tady od toho, aby vytvořily chuť, jakou si přeješ. Obyčejná voda po přidání slivovičné tresti chutná přesně jako pravá slivovice, dokonce i ta chuť alkoholu je v tom. Pivo je složitější, to je nejprv uvařené s použitím ječmene, protože musí mít správnou barvu, viskozitu, pěnu a sto dalších vlastností, ale je uvařené bez chmele a bez alkoholu. Pak musí přijít chuťovkářka a dodat chuť pravého Gambrinusu, Prazdroje, Kozla a co si vzpomeneš. A Rada města nemůže říci ani popel, protože v tom alkohol prostě není!

Má to jen jednu nevýhodu. Slivovice můžeš vypít litr a piva do sebe nalejt dvacet půllitrů a nebudeš opilý ani trochu. Jako bys pil Birell nebo Pito. Kdo nejvíc touží po pocitu ožralosti, bude asi zklamaný. Ale s tím se nedá nic dělat, alkohol je tady na indexu, můžeme si to jen trochu ochutit.

Ale řekni upřímně – stojí to za to?“

Uznal jsem mu to. Tohle ještě ujde.

„Ale jak to vlastně ta tvá čarodějka dělá?“ zajímal jsem se.

„No, jednoduché to teda není,“ zvážněl. „Podstata je předat libijantlu správně požadavek na výslednou chuť. Chuťovkářky to umí, ale tady byl největší problém předat správně ten požadavek chuťovkářce – tedy Jukažze. Já jsem si samozřejmě na správnou chuť vzpomněl kdykoliv, mně se předtím o pivu občas i zdálo, ale tady jsem pro ni neměl vzorek, nic, to vám byla bída! Naštěstí se můžeme telepaticky propojit nejenom při předávání slovních pojmů, ale i chuťových vzpomínek.

„Ale jak se to dělá?“ zajímal se Ivan.

„Tak jak to říkám,“ řekl Zdeněk. „Musím si pokud možno přesně vybavit jak to chutnalo. To není těžké, když se mi občas o pivu i zdálo. Když jsem telepaticky spojený s Jukažgou, vnímá tu chuť i ona, to dá rozum. Jak to ona posílá libijantlu, to se mě neptejte, já to nepochopil, ale výsledkem je flaštička se správnou trestí, kterou se napajcuje základ – u slivovice je to obyčejná voda, u piva uvařený poloprodukt. Kdybych dal pivní tresť do čisté vody, chutnalo by to taky jako pivo, ale bylo by to bezbarvé, bez pěny a všichni byste mi to hodili na hlavu.“

„A nezkoušel jsi to i s něčím jiným?“

„Jo, zkoušel,“ přikývl Zdeněk. „Ale to si nechám na jindy. Máme s Jukažgou tresti pro červené víno Egri Bikavér, bílé víno, hruškovici, klasický tuzemák, ale taky – a to se podržte – když se správně pokropí pečené kuře, je z něj pečená husa nebo kachna, no co mám povídat, dočkejte času, i posvícenské hody budou!“

„Proč ne hned?“ vyjel si po něm Franta.

„Protože tyhle tresti se na jednom jídle nesmí míchat,“ řekl Zdeněk. „Na to si musíme dohodnout, aby nám ze zdejší kuchyně dodali jídlo nedochucené. Sakra, proč si myslíte, že pořád baštíme takové dobroty? Vždyť i rozpečený lišejník tu chutná jako dobře omajoránkovaný bramborák! Mixovat se smějí jenom pevná jídla a nápoje, pokud možno až v žaludku, kde už nás výsledná chuť nebolí. Naštěstí nikoho nenapadne zamíchat si džus do hlavního jídla, to by se divil! Jukažga se mi to snažila vysvětlit, ale já její odborné termíny nechápu, co byste řekli na »vektorové násobení chutí«? Nechápu to, ale využijeme toho. Jukažga je poklad, moje nejoblíbenější žena – i když i ty dvě dřívější jsou báječné kočky.“

To ovšem bylo slovo do pranice a nálada v Klubu Krajanů se prudce zvedla. Už jsme se ani nezlobili na zákazy městských Radní, teď to přece vypadalo úplně jinak.

No, myslím, že jsme to strefili...

Errata:

11.08.2021 23:01