Vítej, návštěvníku!

Konfrontace

Sedět doma jako nezaměstnaný není žádná sláva. Já jsem to aspoň nesl dost těžce. Ještě že jsme měli Honzíčka, i když takové malé mrně není příliš zábavné – buď spí, nebo se krmí a mezitím občas kouká. Pohádky ještě nevyžaduje, ani jim nerozumí.

Začal jsem opět navštěvovat zdejší Muzeum Techniky, kde prováděla návštěvníky i Hoxdiko. Hrabal jsem se, byť obrazně, ve starých dokumentech. Kdoví, kolik tisíc let je přede mnou nikdo ani okem nespatřil! Ale okamžiky největší slávy, kdy starodávná technologie slavila triumf, už byly očividně za námi. Pomohla, ale tím to skončilo. Reaktor v kamionu se vrátil na podstavec, jen dole přibyla nevelká doplňující pamětní deska. Jakmile naběhla mivedlitová technologie, civilizace na Vušigdy se otřepala a byla opět suverénní. Škody se rychle opravovaly a jediné, co se nedalo napravit, byly ztracené životy při všech možných haváriích. Také město Risipeja zaznamenalo několik ztracených životů, zejména při haváriích v kamionové dopravě, ale když se obnovily přenosy telepatie mezi městy, dozvěděli jsme se, že na několika místech to bylo podstatně horší. Tři města na opačné polokouli přišla o své elektrárny a tam to bylo drsné. Naštěstí jsme se o tom dozvěděli až teď – nebyly by to povzbuzující zprávy.

Odbornice uznávaly, že optimální využití retro-technologií zkrátilo návrat civilizace na Vušigdy až o pár století, které by byly jinak velice krušné. Civilizace Vušigdy už se na to připravovala. Mobilizovala síly k udržení alespoň základních funkcí – dopravy, energetiky, zemědělství. Rady všech měst už připravovaly obnovu školství, protože bez mivedlitové technologie neexistovalo strojní učení. Jenže s obnovením strojového učení ztratilo důležitost i mé umění samostudia z dokumentace. Bylo dobré je umět, pomohlo to obnově civilizace, ale tím jeho užitečnost pohasla. Nejvíce to ocenily děti všech věkových kategorií, kterým již hrozila »škola«, podle starodávných pověstí něco mezi otrokářstvím a torturou.

Vušigďanky to oceňovaly, ale člověk nemůže žít ze starých zásluh. I když – zdejší chlapi žili ze starých zásluh svých předků, což bylo podle mého mínění úplně zavrženíhodné. Pořád jsem zdůrazňoval, že my pozemšťané nesmíme klesnout tak hluboko za žádnou cenu. Ale mé znalosti ohledně konstruování nových věcí skončily zneuznanou destilační aparaturou. Zdejší ženské to nakonec vyhlásily za slepou uličku pozemské civilizace, kterou nakonec skvěle nahradilo »chuťovkářství« a prokázalo nespornou přednost nad barbarskými zvyky pozemšťanů.

Nejvíc oceňovaly náš přínos v podobě Honzíčka, Tomíčka, Bedříška, Michálka, Rudíčka, Vojtíška a Zdeněčka. Honza a Ruda se už narodili, ostatní byli na cestě, ale už se vědělo, že to budou kluci a proto dostali jména už předem. Naše manželky souhlasily s českými jmény pro kluky a Vušigďanskými pro děvčata, i když děvčátek budeme mít znatelně méně – údajně jsou na cestě teprve dvě.

To je snad dobrý »výkon« za první rok našeho pobytu!

Jenže s těhotenstvím našich žen vyvstala otázka jejich počtu na jednoho chlapa. Vušigďanky trvaly na tom, že jsme si založili ještě příliš malé rodiny. Podle nich by ještě ušla ta moje – pět žen už vypadá dobře. Dvě v jiném stavu, tři na sex. Ale ostatní chlapi měli podle obecného názoru příliš málo žen. Jakmile byly v jiném stavu dvě ze tří, ležel sex na jediné a to nebylo zdravé. A pouhé dvě ženy na chlapa? To vypadá skoro jako jeho ostuda!

Výsledkem bylo, že »naše« ženské přitáhly do svých rodin další »nevěsty« a tentokrát již nechtěly ustoupit, dokud chlapce nepřesvědčily, aby rodiny »trochu nezarovnali«. Chlapci si sice na dalších setkáních Klubu Krajanů postěžovali, že nechápou, proč je jejich ženské do dalších manželek vyloženě nutí, ale nakonec to dopadlo, jak se dalo čekat. Mezi manželky pozemšťanů přibylo osm dalších, rodiny měly po čtyřech ženách – jen já jsem s pěti pořád trochu vyčníval.

Teprve teď to bylo podle ženských »jakž takž v pořádku«.

A nám chlapům – to taky nevadilo. On takový harém může mít své výhody, zejména když vzniká přirozeně, nepoměrem žen.

„Tak to má být,“ pochvalovala si Raxdinka. „I když budou v každé rodině hned dvě v očekávání, u chlapa se mohou střídat aspoň dvě další a spokojenost může být na všech stranách.“

Zkusil jsem jí namítnout, že takovou »populační explozi« nikde kolem nevidíme. Tady jsou i dvacetičlenné rodiny, kde není v jiném stavu žádná. Proč právě my máme vytvářet takový nával ve zdejší porodnici? Vždyť ta jako by tu byla čistě jen pro nás.

„Vy snad nemáte z dětí radost?“ podívala se na mě. „Proč ses tedy tak hrnul k Honzíčkovi? Měla jsem skoro dojem, že tě koupání našeho miminka baví!“

„Baví,“ přikývl jsem. „I přebalování, oblékání... ale kdyby to tak mělo pokračovat dál, budeme mít v rodině dětí deset a to už se skoro nedá stihnout.“

„Na Zemi jste přece zvyklí i na deset dětí v jedné rodině,“ řekla s jistotou – uznal jsem, že o Zemi ledacos znala. „A když si představím, že všech těch deset dětí musela porodit jedna jediná ženská, skoro bych ji litovala.“

„To bývalo normální před více než sto lety,“ ujistil jsem ji. „Tenkrát byla podstatně větší úmrtnost a z těch deseti se obvykle většina nedožila dospělosti. Lékaři v Evropě dnes úmrtnost silně snížili, dětí už není potřeba tolik a rodiny v Evropě mívají kolem dvou až tří dětí. Dvě děti stačí vyrovnávat úbytky lidí stářím a tři dorovnávají rodiny, kterým se dvě děti nenarodí. Já jsem přece také jedináček, ale považuji to za chybu. Dvě mají být pravidlo.“

„U vás,“ podotkla. „Kdyby u nás měla každá dvě děti, pak se za chvilku nikam nevejdeme.“

„Dvě se myslí tak, že žena musí nahradit sebe i manžela,“ nedal jsem se. „Pak je to vyrovnané. Až přejdete na dvoučlenné rodiny jako máme my, bude to pravidlem i pro vás.“

„Já vím,“ připustila. „Ale teď jsme v situaci, kdy to nejde jinak než aby měl každý chlap více žen. Podle statistiky je to dnes kolem dvaadvaceti. To vy pořád nenaplňujete. Zatím máte docela překvapující převahu chlapců. Na Zemi je to přece vyrovnané!“

„Jak kde,“ odvětil jsem. „Říká se, že starověké harémy byly pověstné tím, že se v nich rodilo víc chlapců než dívek. Mohlo to být tím, že tam byla také převaha žen na jednoho muže. Příroda se to nejspíš pokoušela sama nějak srovnat. Podotýkám, že naše pozemské harémy nevznikaly přirozeně jako tady, kde je převaha žen daná genetickou chybou, ale tím, že si někteří muži prostě pro sebe zabrali více žen a na jiné chlapy se pak nedostalo. Týkalo se to starověku a zemí, kde kdysi harémy byly. My jsme z Evropy a u nás je už od starověku zavedená monogamie, tedy manželství jednoho muže a jedné ženy.“

„To by mohlo být vítané,“ zamyslela se. „Ovšem jen tehdy, kdyby se to po srovnání poměru mužů a žen samo srovnalo.“

„Na Zemi se to zatím většinou srovnalo,“ ujistil jsem ji.

„A víš, co je mi divné?“ vzpomněla si najednou, „že se vám většina žen vyhýbá. Zpočátku jsem myslela, že bude o vás velká tahanice, holky vám budou ležet u nohou, až je budete muset překračovat, Česká enkláva bude mít zakrátko sto dvacet žen – jenže kde nic, tu nic.“

„Nám to přece nevadí,“ usmál jsem se. „Naopak. Vystačíme si i s jednou, jsme na to zvyklí.“

„Já to vím,“ opáčila. „Ale divím se.“

„Poslyš, já to nejspíš nezjistím, už protože se nám ostatní ženy vyhýbají,“ zvážněl jsem. „Zjistit byste to měly zkusit vy. Jste místní, spíš se vám podaří navazovat hovory s ostatními. Domluv se s ostatními a podívejte se na to!“

Raxdinka slíbila a tím jsme pro tento večer skončili.

Druhého dne za mnou Raxdinka přijela do Muzea Techniky.

„Kde máš Honzíčka?“ uvítal jsem ji.

„V dobrých rukou,“ odbyla mě. „Rozhodla jsem se nečekat až přijdeš domů, tohle bude pro tebe zajímavé. Víš, proč se vám pozemšťanům naše ženy vyhýbají?“

„Zkusím hádat,“ řekl jsem. „Dozvěděly se, že jsme »blenij« a že dokážeme zabít. A polekaly se toho. Strefil jsem se?“

„Skoro,“ vzdychla si. „Až na to, že vás považují rovnou za »wloty«, tedy za krvelačné šelmy, vraždící bestie. Šíří to převážně vdané, které varovali jejich manželé a z bezpečnostních důvodů jim zakázali přibližovat se k vám byť jen na dohled. No a vdané už to roznesly i mezi neprovdané, takže teď už se vás bojí skoro všechny. Samozřejmě až na nás, co vás přece jen trošku známe.“

„»Wlotové« jsou nějaké šelmy?“ zajímalo mě. „Kde bych je mohl vidět? Ať vím, k čemu nás přirovnávají!“

„Vidět je nemůžeš,“ zavrtěla hlavou. „Jen na obrázcích ze starých dokumentů. Byly to dravé šelmy, ale zůstaly na Zvórúhí. Naši předkové tam ponechali na pospas vybuchujícímu slunci většinu živočichů, včetně všech nemocí a parazitů. Přetahali na Vušigdy jen ty užitečné. Například ze všech milionů druhů hmyzu zachránili jen včely, které opylují květy. Nebylo tak jednoduché stabilizovat v novém světě přírodní rovnováhu. Například museli do moří vysadit řasy, aby udržovaly rovnováhu plynů v ovzduší, spolu s tím i různé ryby, aby řasy nevytvořily neproniknutelnou vrstvu jen na hladině... »Wlotové«, jedovatí hadi, komáři a jiný bodavý hmyz tam ovšem shořeli. Byla by hloupost zachraňovat i wloty, mor, žraloky, mouchy a komáry!“

„Aha!“ pochopil jsem. „»Wlotové« jsou tedy něco jako naši lvi nebo tygři... Ale zajímalo by mě, kdo jim tohle nakukal?“

„Chlapi z Risipeje o vás už nějakou dobu diskutují,“ řekla Raxdinka. „To znamená – nevystačí si s telepatií, to by asi příliš dlouho trvalo, ale scházejí se na porady, kam kromě nich nikdo nesmí, aby mohli jednat bezprostředněji.“

„Takže »spiknutí«?“ použil jsem českého slova, neboť se mi odpovídající slovo ve vušigdštině hned nevybavovalo.

„»Spiknutí«... »spiknutí«...“ opakovala po mně Raxdinka. „Aha – hned jsem nepochopila význam toho vašeho slova, musela jsem si je nechat libijantlem vysvětlit... Ale vystihuje to podstatu věci, ano, takové malé spiknutí...“

„To bych už docela chápal,“ řekl jsem. „Představujeme pro ně nebezpečí. Přesněji – ne pro ně samotné, ale pro jejich pohodlí, sladký život bez práce a bez zodpovědnosti. Ukazujeme vám, že chlapi nemusí být jen nemehla a budižkničemové. Že můžeme být užiteční, že taky něco dovedeme a třeba i to, že vám pomůžeme starat se o děti. Vlastně jsme pro ně stávkokazi a nastavujeme jim nepříjemně pravdivé zrcadlo. Takže se rozhodli škodit nám, kde to půjde. Dobrá, budeme s tím počítat.“

„Oni prý chtějí, abyste se vrátili na Zem,“ řekla Raxdinka.

„Což, jak oba dva víme, není možné,“ pokrčil jsem rameny. „Měl by jim to někdo vysvětlit, aby se nesnažili o takové zázraky. Jen doufám, že jim vaše genetická úprava zabrání zacházet příliš daleko. To jejich přirovnání k »wlotům« má jednu chybičku. Brzy se ukáže, že je to nesmysl. Když nebudou žádní mrtví, přestanou jim to ženské baštit.“

„Ale do té doby tu budete jako nepřátelé!“ namítla.

„Proč?“ opáčil jsem. „Vás pětadvacet, co nás pěkně zblízka znáte, přece nikdo nepřesvědčí, že se nás máte bát. A vy můžete působit na ty ženské, co nás neznají. Vždyť nejsme ani despotové, jako někteří chlapi – Syreďga by mohla vyprávět! Neomezujeme vás, naopak vás podporujeme. Stačí, když to občas těm ženským připomenete. Nemůžete si na nás stěžovat, naopak. Co ty na to?“

„Zkusíme to,“ řekla Raxdinka. „Ty ženské, které vás znají z doby krize, nám snad pomohou.“

„Pravda se ukáže,“ těšil jsem ji...

Rozhodl jsem se s Raxdinkou navštívit Muzeum Stěhování, kde jsme jedině mohli spatřit obrázky starodávných zvířat světa Zvórúhí, z nichž drtivá většina skončila v plamenech vybuchující hvězdy. Raxdinka měla pravdu, byla by hloupost zachraňovat vše co na tomto světě žilo. Však ona se i na Vušigdy vytvoří bohatá sbírka různých druhů, ale vznikne přizpůsobováním přenesených druhů a zaplňováním různých přírodních nik.

Muzeum Stěhování však bylo v Risipeji poměrně daleko od našich bytů i od Muzea Techniky. Chvíli proto trvalo, než jsme se tam dopravili. Ukázalo se, že v Muzeu je plno, hlava na hlavě. Co sem vlastně přilákalo tolik zájemců – pardon, zájemkyň?

Napadlo mě, že se všechny přijely podívat na to co my – jak vlastně vypadaly ty šelmy »wlot«?

A nemýlil jsem se!

Když jsme se davem žen protlačili k průvodci, zjistili jsme, že průvodcem je tentokrát chlap. Že by i zdejší chlapi chtěli být užiteční? Byl to vlastně první chlap, kterého jsem na Vušigdy spatřil. A byl to opravdu vazba, kulturista jako Schwarzeneger, bicepsy jako hrom, i když z obličeje mu příliš chytrosti nečišelo. Zaníceně davu žen vykládal, jak nebezpečné šelmy žily kdysi na Zvórúhí, a dokládal to plastickými obrázky v životní velikosti, které se za ním jeden po druhém objevovaly.

Nebyly to šelmy jako na Zemi, tyhle byly ještě horší, ledaže by je zobrazoval v nadživotní velikosti. Většina těchto šelem byla šavlozubá, s velice přerostlými špičáky.

Konečně ohlásil šelmu nazývanou »wlot«, abych si o něm mohl udělat představu. Nebyl to tygr v pozemském smyslu toho slova. Ta šelma byla cosi mezi lvem a medvědem. Jeho tesáky se zdály být opravdu nebezpečné a velikostí jsem ho odhadoval na půl tuny. Člověk by mu beze zbraní nebyl důstojným protivníkem a i se zbraní by to bylo hodně vyrovnané.

A průvodce o něm vykládal, líčil a přeháněl. Prý si ty šelmy odnášely do doupěte celé býky a krmily jimi mláďata, která už byla sama schopná zadávit býka. No, zdálo se mi to přehnané. Dobytek jsem už na Vušigdy viděl a nezdál se mi příliš odlišný od pozemských exemplářů, i když rohy zdejšího dobytka nevypadaly tak neškodně jako u českých stračen.

Vrcholové číslo nás ale teprve čekalo.

Průvodce začal líčit, jak lidé na Zemi tyto obrovské, velice nebezpečné tvory bestiálně vyhubili. Jak je likvidovali po celých stádech – i když tihle tvorové na Zemi nikdy nežili a už vůbec ne celá stáda, šelmy bývají typy spíše samotářské než stádní, smečky tvoří spíš menší šelmy jako vlci a kojoti, úplně opominul, čím by se taková horda obrovských bestií živila, až by v okolí vyhubila všechno živé... no, plácal páté přes deváté, ale naslouchající ženy na něm visely obdivnými pohledy ve směsi se zděšením, zejména když barvitě popisoval, jak se lidé vzájemně vraždí po tisících.

Zčásti měl, samozřejmě, pravdu. Lidé na Zemi si dokázali způsobit spousty zla. Ve válkách se v lidech často probudí zvířata a dokáží si působit hromadnou bolest a smrt. Čím »pokrokovější« a »civilizovanější« společnost, tím vynalézavěji zlo užívá. Nejen otravné plyny, ale i biologické zbraně... Úplně na vrcholku se skvějí Hirošima, Nagasaki a Drážďany, zničené letadly.

Ale v tomhle přece jen celou pravdu neměl.

Jen část pravdy, jenže pouhá část pravdy může být horší než čistá lež. Čistá lež se dá odhalit, vyvrátit a přijde o přesvědčivost, jenže částečná pravda zůstává částečnou pravdou, nedá se vyvrátit ani odhalit jako lež a může tak působit silněji a déle. Už ministr propagandy Josef Göbbels neblahé paměti nám tvrdil, že zakrývání nepohodlné části pravdy je účinnější než přímá lež.

A tenhle chlápek tady balamutil celé davy posluchaček. Jak dlouho to už provozuje? Zdálo se mi, že má ten projev nadrnčený jako herec roli po sto padesáté repríze. Vlastně to byl herec, který tady předváděl své divadlo. A nejspíš úspěšně, protože mu tyhle ženy naslouchaly se zbožnou důvěrou. Mohl by být přesvědčivým knězem nové víry. Což vůbec nic nemění na skutečnosti, že jeho jednání bylo podlé a nečestné. Vždyť si vymýšlel zlovolnosti na někoho, koho vůbec neznal a kdyby došlo na důkazy, neměl by je ani co by za nehet vlezlo.

Mám ho nechat intrikovat? Vždyť už proti nám poštval celé tohle město! Město, které nás již začalo uznávat v dobrém a teď věří těmhle lžím!

A proč se těm jeho lžím nikdo nepostaví? Kdo ho nechal tady tak bezuzdně žvanit a lhát? Vsadím boty, že tu nepůsobí jako profesionální průvodce, to by se o něm nejspíš už dávno mluvilo jako o čisté výjimce. Tady měly být průvodkyně – profesionálky, proč ho nechají žvanit?

Vlastně... to bych měl pochopit. Profesionální průvodkyně jsou nejspíš vdané. Když dostanou od manžílka příkaz, zanechají své profese. Není mnoho žen jako Syreďga, která v takové chvíli dala usurpátorovi kopačky s rizikem, že zůstane do smrti sama. Nemusí to být tenhle géblsík, chlapi v tomhle městě přece drží spolu jako sicilská mafie.

Jaký mělo smysl snažit se pomáhat seč síly stačí a nechat se za to urážet chlapem, který byl celou krizi někde zalezlý, užíval si tvrdě vyžadovaného pohodlí a nehnul ani prstem?

Na druhé straně jsem chtě nechtě musel odhadnout poměr sil mezi námi dvěma. Nepočítám se mezi vazby, jsem spíš střízlík než halama. Mých svalů ani pěstí se bát nemusí. Je o hlavu vyšší a o dvě váhové třídy těžší, muskulaturu mu mohu jen tiše závidět a kdyby se do mě pustil pěstmi, nemám prostě šanci. Mohu jenom doufat, že jeho svaly jsou výsledek anabolik v posilovně namísto usilovného tréninku v nějakém ringu, i když vypadá tak trochu jako profesionální boxer. Kromě toho mu nechci ublížit, takovým činem bych mu dal leda zapravdu. Slovní souboj je naproti tomu výhodnější pro mě, neboť potřebuji pouze vyvracet jeho očividné lži. V pravdě je někdy netušená síla.

Samozřejmě se nesmím nechat zatlačit do kouta. Nesmím do diskuse připustit pojmy Hirošima, Oswietim, Guantánamo – pokud je ten halama zná a chtěl by je snad použít. Musím tvrdit, že jsme z národa Čechů, holubičí povahy. Na Vušigdy jsme nikdy nikoho neusurpovali, naopak jsme se snažili ze všech sil pomáhat, když udeřila kosmická přírodní rána. To je dokazatelná pravda, nedá se popřít a tím méně vyvrátit.

Argumentačně bych měl být ve výhodě. Ale jestli protivník neunese argumentační prohru a rozhodne se vítězit pomocí svalů, pak prostě dostanu na budku. Nemělo by k tomu dojít, rozhodně ne v civilizaci, pyšnící se úplným odbouráním násilí, ale zřejmě ani to vyloučit nemohu.

Takže – jeden krok přes Rubikon...

„Poslyšte, příteli,o vašich slovech by se dalo velice úspěšně pochybovat,“ oslovil jsem samozvaného kustoda, když jsme se s Raxdinkou protlačili až k němu. „Tak to přece není, ani nebylo! Kdo vám tyhle bludy nakukal?“

V první chvíli na mě vytřeštil oči, co si to dovoluji skákat mu do tak skvěle připravené řeči. Zatím mu tu nikdo neoponoval, všechny posluchačky braly jeho výklad za bernou minci.

Konečně si všiml, že nejsem jako ženské okolo mne. Chvíli mu trvalo, než si to v kotrbě srovnal, ale pak začal vřeštět.

„Wlot ze Země je tady! Utíkejte!“ ječel.

„Co to plácáte?“ napomenul jsem ho. „Na Zemi přece nikdy žádní »wloti« nežili! Máte snad halucinace, pane?“

I když jsem se snažil o co nejmírnější tón, najednou bylo kolem mne prázdno. Nejbližší ženské – vyjma Raxdinku, která se mě držela co nejblíž – se odtáhly aspoň o tři metry. Dál jim to ale nešlo, sál byl plný, dav se opřel o nejbližší vitríny a ustupovat už nebylo kam.

„Ty mizerný »chexri«!“ vybuchl.

I na Zemi, kdo chce nejvíc urážet, přejde brzy na familiární tykání. Dobrá, řekl sis o to sám...

„Nedělej tu zbytečnou paniku, chlapče,“ napomenul jsem chlapa tak trochu otcovským tónem, ačkoliv jsem si nebyl jistý, zda není třikrát starší než já. Tady na Vušigdy se stáří odhadovalo špatně. Osmdesátiletá Syreďga vypadala na žhavou pětatřicítku, holky co vypadaly na šestnáct měly třicet... a ten chlap nevypadal na nezralého mladíčka. Kolik mu je? Osmdesát? Sto?

„To, co tady vykládáš, do Muzea Stěhování nepatří,“ klidně jsem pokračoval. „Muzeum má být záležitostí ověřitelné vědy, ne lží, jaké se komu hodí. Nemáš právo tady tak pustě lhát!“

Chlap se však mezitím trochu vzpamatoval. Pochopil, že mu nebudu fyzicky nebezpečný, že ani neútočím jinak než slovy.

„Chceš snad tvrdit, že lžu?“ vykřikl nenávistně.

„Přál bych – nám oběma – aby ses jen nebezpečně mýlil,“ řekl jsem. „Ocenil bych to jako bujnou a bohatou představivost, jakou může vyvolat pohled do očí nebezpečné šelmy. Nesmělo by to být ale namířené proti mně. Takhle je to podlá, nečestná lež se vším všudy. Vymýšlíš si sice krásně, ale nic z toho není pravda. Na Zemi takové šelmy, jako je tahle, nikdy nebyly. Žily u nás sice také pěkně velké šelmy, ale takhle velké přece jen nebyly. Kromě toho jich nežila celá stáda, jak tady tvrdíš – takové stádo by rychle vyhubilo všechno živé široko daleko a vyhynulo by hlady, až by nemělo co lovit. Opravdu velké šelmy žily na Zemi – a pevně věřím tomu, že i na Zvórúhí – samotářsky, daleko od sebe, aby si nevylovily všechnu zvěř. A na Zemi žily takové větší šelmy hodně dávno, dříve než se tam objevil člověk.“

„Vy jste je vyhubili!“ zavrčel.

„Ale kdepák,“ mávl jsem rukou. „Ty šelmy žily na Zemi tak dávno, že se z nich do dneška zachovalo jen pár starých kostí. Tu a tam lebka se zuby, jinde jen kus páteře, našim vědcům dá hodně práce správně určit, ke kterému zvířeti nalezený zbytek patřil. Ale to všechno se odehrálo příliš dávno. Člověk se na Zemi objevil až mnohem později, v posledním geologickém období.“

„Vy jste na Zem přišli z vesmíru?“ podivil se.

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Naši předkové časem vyrostli z menších tvorů. Ale to už velké šelmy, jeskynní lvi i machairodi dávno vyhynuli. Příčina vyhynutí se už nedá zjistit. Předpokládá se, že hladem, když si kolem vyhubily všechnu zvěř. To je taková past příliš velkých šelem.“

Kruh kolem nás byl pořád prázdný, ale přihlížející ženy se už nesnažily utíkat, neboť mezitím zjistily, že tady žádné násilí nehrozí. Dva chlapi se tu navzájem obviňovali ze lží, ale jak se zdálo, ten z nich, dlouho označovaný za nebezpečnějšího, vypadal klidnější než jeho protivník.

„Vy lidé se na Zemi pořád zabíjíte!“ zaútočil chlap.

„Máme na Zemi různé kmeny,“ připustil jsem. „Některé se chovají násilnicky, protože jsou plné nenávisti – asi jako ty. Jenže jiné kmeny jsou naopak mírnější než vy Vušigďané. My, co jsme tady, patříme ke kmeni Čechů a ostatní kmeny o nás rozhlašují, že jsme až příliš mírní. Nenapadáme násilím sousedy, spíš se stává, že sousedé napadají nás. Ale ani k nim nechováme nenávist, jakou zrovna teď cítím z tebe.“

„Jak můžeš tvrdit, že k vám chovám nenávist?“ namítl.

„A proč bys o nás jinak roztrušoval takové nenávistné lži?“ opáčil jsem klidně. „Proč si vymýšlíš lži, že jsme nebezpeční, že zabíjíme jiné lidi a snad bychom zabíjeli i Vušigďany... to jsou všechno nenávistné lži, které nechápu. Nedávno tady na Vušigdy proběhla menší kosmická katastrofa. Kdyby byli na našem místě příslušníci jiných kmenů, sobečtější a nebezpečnější, snažili by se urvat pro sebe co nejvíc potřeb. Nevím, co jsi během té katastrofy dělal ty, ale my jsme pomáhali odstraňovat následky. Někteří jako řidiči kamionů, já jsem se účastnil hledání způsobů, jak obnovit zničenou mivedlitovou technologii. A úspěšně, díky tomu je dnes na Vušigdy opět klid a pohoda. Ovšem nechápu, proč tady lžeš o vraždění. My takoví nejsme.“

„To lžeš!“ vykřikl chlap. „Naše výzkumy na Zemi dokazují, že jste vražedná cháska, zabíjíte se bez příčiny a nejhorší chyba byla vzít vás k nám na Vušigdy!“

„To ale hodně zkreslujete naše výzkumy, ctihodný!“ ozvala se za mnou Raxdinka. „Kdybyste si aspoň přečetl naše závěry, byl byste teď zticha a byl by to menší trapas. Pravdou je, že naši hosté skutečně patří k mírnému kmeni. Nemíchejte všechny lidi Země do jedné skupiny! To není vědecké!“

„Co ty máš co kecat do vědy?“ obořil se na ni hrubě chlap.

„Patřím do Kosmického Průzkumu,“ nedala se Raxdinka. „Mám tedy jakési právo hovořit jeho jménem. Vy, ctihodný, ale do Kosmického Průzkumu nepatříte a vaše závěry jsou s pravdou ve velmi příkrém rozporu.“

Nechápal jsem jen jedno. Jak může Raxdinka oslovovat toho hulváta titulem »ctihodný« a v téže větě mu vyčíst lhaní. Ale dalo se chápat, že »ctihodný« je prostě zdejší zdvořilostní titul, podobně jako v klášterech »matka představená«. Umínil jsem si však, že slovo »ctihodný« použiji jedině tehdy, když bude dotyčný cti skutečně hodný. Tenhle to ale nebude.

Napadlo mě ale něco jiného. Zavolal jsem telepaticky do našeho bytu Hoxdiko a požádal ji, aby zjistila, kdo má oprávnění ke službě průvodců v Muzeu Stěhování. Případně jestli se neznala se zdejšími průvodkyněmi.

Když jsem jí ale řekl, co se tady děje, Hoxdiko vyskočila.

„Jedu tam!“ prohlásila. „Co já vím, žádný chlap nemá dost vzdělání, aby mohl dělat v Muzeu. Mohl by si mezitím potřebnou kvalifikaci získat, ale Nijjatejja se teď hned zeptá libijantlu, jestli v poslední době někdo požádal o obor »historie« – takových není tolik a libijantl si je bude pamatovat. Počkejte na mě, už nasedám do kabinky »sádegu«!“

„Moment!“ pokusil jsem se ji zastavit. „Jsi těhotná a nemáš se namáhat! Co kdybys z toho předčasně...“

„Teď už by to ani nebylo předčasně,“ přerušila mě. „Však to ještě pár hodin počká. A kdyby něco, jede se mnou Syreďga.“

„Aspoň tak!“ oddychl jsem si. Syreďga by si jistě věděla rady při nějaké neočekávané komplikaci.

Musel jsem se ale vrátit do přítomnosti. Stojím tady proti chlapovi, který nás pozemšťany před spoustou zdejších žen osočil z nebezpečného chování. To by mu nemělo projít.

„Hele, a nejsi ty nakonec jedna z jeho ženských?“ vystihl konečně halama Raxdinčin vztah ke mně.

„Co by to měnilo na skutečnosti, že prokazatelně patří ke Kosmickému Průzkumu?“ pokusil jsem se vyrazit mu dopředu z rukou argument, že Raxdinka není zcela nezaujatá.

„Ať je u Průzkumu nebo ne, ženská přece musí vždycky pro svého manžela lhát!“ vyskočil chlap na toho pomyslného koně.

„Vy tady nutíte své ženy lhát?“ podivil jsem se schválně hodně okázale. „To u nás není zvykem! Naopak, my považujeme každé lhaní za nečestné a nutit ke lhaní někoho jiného, lhostejno zda svou manželku nebo jiné, je u nás dokonce trestné. Málokdo si to u nás dovolí, riskoval by přísný trest. Tady se takové jednání netrestá? To bych ztratil hodně úcty k vašemu národu! Zatím jsem věřil, že jste spravedlivější!“

„Ale lhát se opravdu nemá!“ ozvalo se z davu. Jak se zdálo, chlap právě začal ztrácet sympatie.

„My nelžeme!“ vypjal se chlap hrdě. „Ale o vás, bestiích ze Země, je to všeobecně známé!“

„Takže Vušigďané – podle tebe – zásadně nelžou?“ zaútočil jsem na něho otázkou, na kterou fakticky nemohl odpovědět. Buď by musel přiznat, že aspoň někteří Vušigďané občas lžou, nebo by se rychle dostal do rozporu s vlastními slovy.

„Ženské lžou!“ prohlásil chlap. „Kdežto my chlapi zásadně nelžeme. Samozřejmě až na vás – divochy, bestie a lháře!“

Jestli do této chvíle ještě nějaké sympatie měl, po tomhle se jeho přízeň převážně ženského publika asi podobala sněhulákovi v rozpálené troubě.

„O nás ze Země je všeobecně známé, že jsme za katastrofy pomáhali zvládat problémy,“ řekl jsem rozhodně. „To by asi měl vědět každý. Zajímali jsme se ale, co dělají Vušigďané – muži. Ani jeden nepomáhal. Seděli jste všichni doma, nehnuli jste ani prstem, i když ženy padaly únavou u řízení elektrárenských bloků a jiné za řízením kamionů. Nechápu, proč vás zdejší ženy titulují »ctihodnosti«, když ve vás není cti ani špetka. Tak honosný titul si zkrátka nezasluhujete.“

„Ty mizerný »chexri«!“ vybuchl.

Znenadání se rozpřáhl a než jsem stačil mrknout, schytal jsem parádní pěstí do obličeje. Úplně jsem cítil, jak mi vystříkla krev z nosu.

„Urážet nás nebudeš!“ stvrdil spokojeně svůj výkon.

„No – aspoň tady každý vidí, kdo z nás dvou je nebezpečný násilník, bestie, divoch a nakonec i lhář beze cti!“ odsekl jsem mu i když jsem byl po té ráně pořádně otřesený. „Ty jsi ta nebezpečná bestie a nedivil bych se, kdyby ses dal i na vraždy!“

Víc jsem ho asi urazit nemohl. Úplně jsem naši situaci otočil, teď byl on tím násilníkem! A všichni to viděli, to stálo i za tu bolest a trochu krve!

Chlapovi došlo, že argumentační souboj právě prohrál.

„Já tě snad v sebeobraně zabiju!“ zařval. Natáhl ke mně obě ruce jako lopaty a vrhl se ke mně, snad aby mě uškrtil, nebo co si v té chvíli představoval...

První ránu jsem ještě nečekal, ale tohle ano. Tím, jak se na mě bez rozmýšlení vrhl, mi umožnil nasadit mu zcela perfektně obranný chvat jiu-jitsu zvaný »tomoi-nage«. Je to chvat, kterým se nedá útočit, protože vyžaduje, aby se protivník vlastní silou rozpohyboval proti vám. Je to ale účinný chvat. Je zaznamenán případ, kdy drobný Japonec praštil o zem útočícím medvědem, který byl z toho tak vyplašený, že se pak dal na útěk. Je to ale také chvat, u kterého se v první chvíli zdá, že útočník vítězí, protože obránce úmyslně padne naznak, jen jednu nohu vzepře soupeři do břicha a tak ho přehodí přes sebe.

Chlap samozřejmě neměl o japonském způsobu boje páru. A samozřejmě – neuměl ani padat, zejména ne naznak, roztočený jako vrtule. Musel jsem ho dotáhnout až k zemi, jinak by si snad srazil vaz – ale náš trenér nás učil pomáhat v této chvíli soupeři i s »přistáním«, i když jsme nepadli na žíněnku »tatami«, ale na tvrdou podlahu.

Ozvalo se strašné žuchnutí. Chlap opravdu neuměl padat, takže si parádně vyrazil dech. Zato já jsem dokončil judo-pád nazad, který mne vymrštil opět na nohy, takže jsem stál nad svým ležícím soupeřem.

A pak můj soupeř udělal obvyklou chybu začátečníků. Aby mohl snadněji vstát, otočil se nejprve na břicho – a už se nezvedl, neboť jsem mu nohy hbitě překřížil v kolenou a zaklekl na ně. Typická páka na dolní končetiny. Být to regulérní zápas, byl bych v této chvíli vítězem.

Chlap zařval znovu, tentokrát opravdu bolestí.

Zkoušel se vyškubnout, ale to by musel být jinší borec, jako začátečník neměl šanci. Seděl jsem mu na nohou a pozoroval, jak sebou zmítá. Rukama na mne nemohl dosáhnout a nohy jsem mu blokoval. Teď už by ho vysvobodil jen rozhodčí, kdyby ukončil zápas v můj prospěch.

„Takže se ti zachtělo zabíjet?“ pustil jsem se do něho opět, i když trochu udýchaně. „A v sebeobraně, jenže útočit? Lidi, kdo můžete zavolat Radu města? Ať nás rozsoudí!“

„Teče ti krev!“ upozornila mě Raxdinka. „Utři si ji aspoň, vypadáš hrozně zakrvácený!“

„To počká,“ ujistil jsem ji.

V té chvíli se sálem rozlehl šum a jakási skupina žen se k nám rychle propracovávala.

„Necháte toho nešťastníka!“ rozkřičela se na mě ta, která na čele razila ostatním cestu. „Jménem Rady města Risipeja, nechte toho nešťastníka a přestaňte ho mučit!“

„Nic zlého mu nedělám!“ opáčil jsem. „Jen ho držím, aby na mě nemohl opět útočit. Pustím ho, jakmile slavnostně slíbí, že přestane s násilím.“

Dokonce jsem si dovolil krátce ukázat představitelce Rady holé ruce, ale ne dlouho, musel jsem být připravený, kdyby sebou ten halama nečekaně mrskl.

„Vždyť je celý od krve!“ zděsila se »paní Radní«.

„To není jeho krev, ale moje,“ ujistil jsem ji. „Před chvílí mě napadl a zranil do krve, já ho teď už jenom držím, aby v tom nemohl pokračovat. Opakuji, pustím ho, jakmile slavnostně slíbí, že přestane s násilím.“

„Ale on přece nemůže páchat násilí!“ zastala se ho Radní. „My jsme proti násilí všichni geneticky upravení!“

„Tak se na mě podívejte, uvidíte výsledek toho, jak na mě zaútočil!“ pobídl jsem ji. „Sice něco vykřikoval o sebeobraně, ale útočil jen on, já jsem se jen bránil.“

„Opakuji, že je to nemožné!“ nevěřila mi Radní.

„Proč by to muselo být nemožné?“ podíval jsem se na ni. Sice zespodu, ale s úsměvem, který nejspíš pořádně kontrastoval s mým zakrváceným obličejem. „Opravdu té báji tak věříte? Ale vždyť i vy přece musíte vědět o výjimkách, které si vybíráte pro Kosmický Průzkum! Tohle je určitě jedna z nich, proč ne? Útočil na mě do krve, vyhrožoval mi dokonce zabitím...“

„Ale podle všeho vám teď neškodí!“ namítla Radní.

„Nemůže,“ přikývl jsem. „Naštěstí znám starou sebeobranu pozemského kmene Japonců, která se dá uplatnit i proti silnějším nepřátelům. Ten chlap je fyzicky mnohem silnější než já a držím ho jen protože umím využívat slabá místa lidského těla. Ale všichni tady viděli, jak to probíhalo. Nejprve mě silou udeřil do obličeje a pak se na mě vrhl se slovy, že mě »v sebeobraně« zabije. V takové chvíli mám přece právo na obranu, tu mi ani vy nemůžete odepřít.“

„Tak ho už konečně pusťte!“ požádala mě velitelsky.

„Nejprve ať slavně slíbí, že přestane s násilím,“ trval jsem na své podmínce.

„Nepoužívám násilí!“ vřeštěl chlap. „Ta bestie mě napadla, cožpak to nevidíte?“

„Kdo to viděl a může to dosvědčit?“ obrátila se Radní na přihlížející dav žen.

Nastalo nějaké strkání, ale pár žen se odvážilo svědčit. Ale neodvážily se lhát, takže jejich svědectví vyzněla v můj prospěch.

„Zdá se, že to není tak jednoznačné,“ začala Radní měnit svůj názor na naši bitku. „Slíbíš tedy, ctihodný, že přestaneš s tím násilím?“

Oslovila ho také »ctihodný«, i když musela tušit, že lže, až se mu od úst práší.

„S násilím musí přestat ta bestie!“ trval na svém chlap.

„Ale já s násilím vůči němu okamžitě přestanu, jakmile to slíbí i on,“ opáčil jsem. „Jde mi jen o to, aby se proti mně nevrhl s vražedným úmyslem, až ho teď pustím!“

„Já se za něho zaručím,“ řekla Radní. „Pusť ho!“

Vyskočil jsem na nohy, ale současně jsem odskočil dozadu, aby mezi námi byly aspoň dva metry. To by snad mohlo stačit, aby nemohl udeřit tak znenadání. Jestli se na mě vrhne, zopakuji na něho »tomoi-nage«. Ten chvat se sice dá poměrně snadno krýt, ale to by to musel umět.

Chlap už ale mezitím vychladl. To bezmocné ležení na břiše ho nejspíš přesvědčilo, že mě snadno neporazí, jak se mu zdálo zpočátku. Nejspíš pořád nechápal, jak se to vlastně mohlo stát, že byl znenadání pode mnou.

„Ať mě ta bestie nebije!“ kňučel ale, sotva se postavil.

„Nedostal ode mne ani jednu ránu!“ trval jsem na svém i já. „Bil mě jen on, krev tekla jen mně. On je zakrvácený jen zezadu, ale to je od mé krve, ne od jeho. Útočil jenom on. A ještě má tu drzost tvrdit, že jsem útočil já. Všichni tady přitom museli vidět, jak to bylo!“

„Co jste to ale tvrdil o pozemském kmeni Japonců, který se dovede bránit silnějším?“ chtěla vědět Radní.

„Je to užitečné umění proti silnějším protivníkům,“ řekl jsem. „Ale použil jsem proti němu výhradně obranný chvat, tím se ani nedá útočit. Pro úspěšné provedení je nutné, aby se na mě protivník vší silou vrhl – což se ovšem stalo. Jenže tohle umění dovoluje zkrotit i silnějšího protivníka, ale neublížit mu. Proto jsem to použil. Souhlasím s trestem za násilí, ale trestat se má především útočník. A to je tenhle pán, i když navíc lže. Balamutí tady všechny, jak jsme my lidé ze Země nebezpeční, ale pak sám použije násilí a vyhrožuje zabitím. Myslím, že by bylo správné něco s tím dělat, jinak se budeme cítit v ohrožení těmi násilníky.“

„Ale násilí tady používal jen on!“ ukazoval na mě chlap bez uzardění s nenávistí.

„Uvidíme!“ řekla Radní. „Odstupte, prosím trochu dál, ať je tu místo!“

Dav žen se opět odtáhl nejméně o metr.

V té chvíli mezi mnou a halamou vyvstal holografický obraz nás dvou. Pohyboval se zrychleně, ale bez zvuků. Zachytil naši slovní roztržku, ale pak bylo vidět, jak se chlap rozmáchl a dal mi pěstí do nosu. A vzápětí se na mě vrhl, ale neproběhlo to podle jeho očekávání, bylo jasně vidět, kdo se na koho vrhá i jak jsem ho přehodil přes sebe.

„Libijantl si to pamatuje takhle,“ řekla Radní suše, když se obraz opět rozplynul. „Je mi líto, ctihodný, ale svědectví libijantlu se zpochybňovat nedá. Lhář a násilník jsi ty. Bude zřejmě nutné podrobit tě opakované genetické proceduře proti násilí.“

„A tahle bestie ne?“ ukázal na mě vztekle.

„Násilí jsi používal jen ty,“ řekla Radní. „Tvůj protivník jen odvracel tvůj útok a pak tě už jen držel, abys mu nemohl škodit. To se nedá považovat za násilí.“

„Ale my víme, kde tyhle bestie bydlí!“ vykřikl nenávistně. „A mají tam děti, ty nebudou umět ty pozemské čáry!“

„A dost!“ rozkřikla se Radní. „To už vypadá jako otevřené vyhrožování násilím na dětech!“

„To jen tak nevypadá, to opravdu je vyhrožování násilím na dětech!“ opravil jsem ji. „Tihle chlapi si v Risipeji utvořili vlastní zločineckou bandu a obávám se, že násilníků mají víc. Budeme muset zajistit ochranu našich dětí. Ale předem říkám, že násilí na dětech považujeme za důvod k zabití násilníků. A jestli zákony Vušigdy nebudou na naší straně, byly by hodně špatné!“

„Podíváme se na ně,“ řekla Radní.

V té chvíli se opět kdosi snažil protlačit se co nejblíž. A nebylo to jen proto, aby lépe viděl. Když se konečně dostali blíž, poznal jsem Syreďgu, jak uvolňuje cestu Hoxdiko. Kdekoliv ženy viděly její obrovské bříško, samy jí uhýbaly s cesty, v tomhle tady byly všechny ženy příkladné.

„Kitlqadl! Co se ti stalo?“ vykřikla Hoxdiko, když spatřila můj pořád ještě zakrvácený obličej. Raxdinka se mezitím vytratila shánět mokrý ručník, měl by být na kraji muzea u toalet. Mezitím mi sice krev dávno přestala téci, ale pořád jsem vypadal jako nešikovný řezník, kterého zabíjené prase řádně pokropilo krví.

„Už jsem tady!“ vymanila se Hoxdiko z kruhu »šoferchy« neboli »čumilek«. „A jdu sem patřičně zpražit toho pána, co se tu vydává za průvodce po Muzeu. Ten pán totiž nemá na tuto funkci žádné vzdělání! Tady vůbec nemá co dělat! Mimochodem, proč tu nejsou pravé kustodky? Kde jsou?“

„Myslím, že to chápu lépe než ty,“ přidala se k ní Syreďga. „Já totiž toho pána znám. To je přece Zigjéd, můj bývalý manžel. Lidi, to je ale rodinný diktátor! A Vondalki, zdejší průvodkyně, je jeho manželka. Zřejmě ji zavřel doma, aby mohl provádět místo ní návštěvníky po muzeu, ale to muselo vypadat!“

„Část jeho »odborného výkladu« jsem slyšel,“ usmál jsem se. „Tvářil se jako odborník, ale vršil nesmysl na nesmysl, hlavní část jeho projevu byly lži o nás, lidech ze Země.“

„To je mu podobné,“ řekla Syreďga. „Tak se chová vždycky a běda, kdyby mu některá z jeho žen zkusila odporovat! Nedivím se, že tady Vondalki není! Určitě ji zastrašil!“

„A kdyby si aspoň nechal nalít do hlavy odbornost!“ přidala se Hoxdiko. „Vždyť on o ničem nemá ani páru! Přitom to není nic těžkého, požádat libijantl o patřičný kurs!“

„To víš, ty mizerná »chexri«!“ vybuchl Zigjéd. „Abych si kvůli tomu nechal zaplácat hlavu nesmysly!“

Takže to byl Syreďgin ex-manžel? To si tedy vzala kreaturu, ani se nedivím, že od něho utekla! Ale musím mu uznat, zpočátku působil docela důvěryhodně, než mu vztek a nenávist zatemnily mysl. A že si nedal nahrát do hlavy historický kurs? Nebude si přece »ubírat místo v hlavě« – buď si to šetří na důležitější obory, nebo – a to spíš – má hlavu úplně prázdnou, jen někde zaslechl, že těch vědomostí se do každé hlavy vejde jen omezené množství. A místo v jeho hlavě je přece vyhrazené pro vznešenější věci!

„Jenže on tady obelhával stovky a možná tisíce ženských!“ pokračovala Hoxdiko. „Uvádět lidi úmyslně do omylu je přece podvod! Omylem to nebylo, on dobře věděl, že lže!“

„To uvedeme na pravou míru mimořádnou zprávou,“ řekla na to paní Radní. „Jak se zdá, bude nutná, aby se lži nešířily dál.“

Mezitím se ke mně přihrnula Raxdinka s mokrým ručníkem a začala mi omývat obličej od krve. Syreďgina ex-manžela zatím popadly mezi sebe dvě ženy z Pořádkové Služby a odváděly ho, většina davu se obrátila za nimi.

Vtom mě ale něco napadlo a pokusil jsem se telepaticky spojit s Nijjatejjou.

K mému znepokojení to – nešlo.

Tak tedy s Cedchy... také nic...

Už hodně znepokojeně jsem zkusil zavolat Ivana.

„Ahoj, co máš zase za lubem?“ ozval se mi.

„Poslyš...“ začal jsem trochu vážnějším tónem, bylo to jistě znát i v telepatii. „Měl jsem tady právě dost nepříjemný konflikt s jedním zdejším chlapem. To už je snad vyřízené, ale ten chlap má tady ve městě komplice a vyhrožoval, že si podá naše děti.“

„To je snad jen hec!“ zarazil se Ivan.

„Možná,“ připustil jsem. „Ale ten chlap mi dokázal rozbít ciferník. Rozumíš – i když tady všichni tvrdí, že to není možné, on mi dokázal, že to možné je. A vyhrožoval, že si on nebo někdo z jeho party podají naše děti.“

„Tak to už bych na lehkou váhu nebral,“ připustil Ivan.

„Tak prosím tě, vezmi si aspoň jednoho kámoše a skočte se podívat do našeho bytu. Měly by tam být jen Cedchy a Nijjatejja s naším Honzíčkem. Ani na jednu se nemohu telepaticky dovolat. Nezdá se mi, že by obě spaly. Prosím tě, vezmi je pro jistotu na návštěvu k vám, aby tam nebyly samy.“

„Jasnačka!“ řekl Ivan a telepaticky se odtrhl.

Po tomhle bych se ovšem nenechal ošetřovat ani kdybych měl v zádech kudlu, natož jen trochu natlučený nos. Rychle jsem svým ženám vysvětlil, co mě trápí. Ty výhrůžky našim dětem by nakonec nemusely být plané. Zigjéd má kamarády, kteří by to mohli provést, stačilo by, kdyby jim dal telepaticky pokyn.

Hoxdiko sice ještě trochu zapochybovala, ale Raxdinka i Syreďga zvážněly. Sebrali jsme se a ostřejším krokem zamířili k nejbližšímu výtahu. Jenže většina žen právě z Muzea Stěhování odcházela a u výtahů bylo plno. I když se libijantl snažil a kabinky se jen míhaly, přece jen trvalo, než na nás došla řada.

„Jé – vy bydlíte kousek od nás!“ vykřikla na nás jedna žena ze zástupu. „Pojeďte s námi! Do kabinky se jistě vejdeme.“

Když se takto ukázalo, že předbíháním nebudeme nikoho zdržovat, nikdo neprotestoval, když jsme se připojili ke třem, co měly zamířeno stejně jako my.

Konečně jsme se nahrnuli do kabinky, zavřely se dvojité dveře a jeli jsme dolů. Jenže v té chvíli se mi telepaticky ozval Ivan. A už z tónu jeho telepatie bylo jasné, že se něco děje.

„Poslyš, Honzo, kde vlastně jsi?“ zeptal se mě.

„V kabince »sádegu« na cestě domů,“ ujistil jsem ho.

„Tak si tam na něco sedni, ať tě to nesejme,“ hlásil mi. „Došli jsme s Kájou k vám... a našli jsme tam všechny v krvi. Nijjatejja, Cedchy i Honzíček. Někdo jim roztřískal hlavy o podlahu.“

„Volal jsi doktorky?“ vybuchl jsem.

„Jo, jedna je tady, ale tvrdí, že jsou... všichni tři... a nedá se nic dělat, nedalo by se nic dělat ani kdyby přišla pár vteřin po tom, natož až teď...“

Svět se se mnou zatočil...

Napadlo mě to správně, že by jim mohlo něco hrozit, ale... napadlo mě to příliš pozdě. Proboha, kam zmizely ideály nenásilí tohoto světa?

Trojnásobná vražda na Vušigdy!

Tohle snad není pravda!

Errata:

11.08.2021 23:01