Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Spravedlnost

Trojnásobná vražda na Vušigdy!

Něco, co tu nikdo nepamatuje! A to už pětadvacet tisíc let!

Tohle nemůže spadat pod pravomoc jedné městské Rady, na to musí být svolaná Rada celoplanetární. Pořádková Služba města Risipeja udělala, co musela a co také nikdo po celých pětadvacet tisíc let nepotřeboval – s použitím mimořádných pravomocí dala vyvolat záznamy libijantlu za poslední rok a osm nejzkušenějších členek Pořádkové Služby pozorně prohlédlo a vyslechlo všechno, co se na záznamech prohlédnout a vyslechnout dalo.

Výsledek se dal shrnout do dvanáctihodinového záznamu, který Celoplanetární Rada pečlivě shlédla a vyposlechla.

Výsledek byl vpravdě otřesný – a to tam ještě nemohly být záznamy telepatických spojení mezi členy gangu, protože nikdo z nich na krátkou vzdálenost nepotřeboval retranslaci. Bylo tam jen několik telepatických meziměstských hovorů, kdy se členové gangu radili se spřízněnými chlapy z okolních měst, ale když se ukázalo, že muži v okolních městech se nehodlají zapojit, neboť je existence »vetřelců ze Země« netrápila, meziměstské pokusy o získání spojenců ustaly.

Hnízdo těch hadů bylo tedy pouze v Risipeji. Ale bylo jich i tak více než dost. Jádro gangu tvořilo jen deset nejaktivnějších, kteří přísahali, že neustanou, dokud pozemské »vetřelce« z města nevyštvou, případně jednoho po druhém nezabijí. Naštěstí si při tom morbidním plánování neuvědomili schopnost libijantlů vést záznamy ze všech místností města, tuto možnost ostatně znalo jen pět členek Rady, než ji – v rámci stavu nouze – uvolnily k použití vyšetřovatelkám. Záznamy, které po celých pětadvacet tisíc let nikdo nesledoval, udělaly gangsterům pořádný škrt přes rozpočet. Bez nich by se však celá tato zločinecká organizace nedala vůbec vysledovat. Neznalost této možnosti naštěstí způsobila určitou lehkomyslnost gangsterů – když si mysleli, že jsou o samotě, vyjadřovali se přímočaře a prozradili tak na sebe všechno. Kdyby o této možnosti věděli a domlouvali se výhradně telepaticky bez retranslace telepatie, zůstala by jejich banda nevypátraná. Totéž platilo o tříčlenném vražedném komandu. Vybavilo se maskami, aby je přepadené ženy nemohly poznat a případně je telepaticky nahlásit. Když už si ale byli jistí, že je nikdo neprozradí, sejmuli si klidně masky a tím se jejich totožnost na záznamech libijantlu uchovala. (Totožnost by se i tak dala zjistit sledováním gangsterů až domů, kde by si masky tak jako tak sejmuli).

Počty gangsterů však byly příliš velké. Kdyby na nás vtrhli všichni najednou, neměli bychom nejmenší šanci na obranu. Bylo jich na nás osm šestapadesát, tak drtivou přesilu bychom těžko přestáli, i kdyby šlo o boj holýma rukama.

Teď ale byli všichni ve velké dělené kleci podél jedné stěny improvizované soudní síně, proti nim jsme seděli v jedné lavici my poškození, to jest nás osm a našich třiadvacet manželek, které by byly na řadě v příštím kole, kdyby Pořádková Služba města Risipeja gangstery nevypátrala a jednoho po druhém nezavřela.

Během zatýkání se sice navzájem varovali, ale marně.

Prvním krokem Rady města bylo totiž uvržení usvědčených darebáků na »černou listinu« libijantlu, takže jim libijantl odepřel poslušnost a nemohli ani otevřít dveře – zejména když nevěděli o jejich nouzovém otevírání. Ani v době kosmické katastrofy se totiž o nic nestarali a nechali se obsluhovat manželkami, což teď přestalo, neboť jejich ženy se neodhodlaly porušit přísný zákaz pod hrozbou spoluviny pomáhat jim, vydaný Radou města. Ale i kdyby je některá z jejich zastrašených manželek vyvedla z bytu, libijantl měl program, aby kabinky »sádegu«, v nichž by zjistil osobu z »černého seznamu«, dopravil místo do jimi určeného cíle nejkratší cestou až na křižovatku před sídlo Pořádkové Služby, která by tam již na ně čekala.

Utéci zkrátka nemohli. Snad leda pěšími chodbami a po nouzových schodech, ale Pořádková Služba měla proti nim stále příliš mnoho výhod.

Třetí stěnu soudní síně zaujímaly soudkyně.

Tentokrát byly z města Risipeja jen dvě, zbývajících třicet obsadily vylosované soudkyně z dalších měst. Jedna z nich byla z města Dichei a znala osobně Cedchy, ale nikoho ani nenapadlo chápat to jako podjatost. Soudnímu senátu předsedala stařičká, bělovlasá soudkyně Alétua z města Tynypyche, slyšel jsem, že už jí je sto padesát osm let a ostatní jí zřetelně prokazovaly úctu.

Čtvrtou stěnu soudní síně zaujímaly strážné – speciálně vybrané členky Pořádkové Služby Risipeje.

O Mimořádné zprávy ze soudní síně se staral celý štáb. Jeho úkolem bylo směrovat virtuální kamery tak, aby zachytily pokud možno všechno. Tento štáb se nenacházel v sále, ale měl k rukám dvacet řízených virtuálních kamer po celém sále a právo střihače přepnout kteroukoliv z nich do Mimořádných Zpráv.

Mimořádné zprávy mohli sledovat nejen obyvatelé a hlavně obyvatelky Risipeje, ale všech měst planety Vušigdy. Pro většinu byl soud jedinečný, protože zločiny se na Vušigdy nevyskytovaly už pětadvacet tisíciletí.

Bude to zřejmě opravdu monstr-proces.

Mne soudkyně i mé ženy prohlásily za hlavního žalobce. Podle starých historických záznamů, pocházejících ještě ze světa Zvórúhí, jsem měl z tohoto titulu právo vstupovat do procesu jak s připomínkami, tak i navrhovat tresty. A každému bylo jasné, že tentokrát tresty padnou a nebude to pouhé pokárání.

Měl jsem naštěstí možnost shlédnout celý dvanáctihodinový záznam důkazů, sestavený vyšetřovatelkami. Na Vušigdy nebylo zvykem vyslýchat zúčastněné osoby – tisícileté zkušenosti ještě ze Zvórúhí říkaly, že na výpovědi lidí se nedá spoléhat. Jistotou byly pouze záznamy libijantlu. Snad jen kdyby se přišlo na nějaký zločin z období kosmické katastrofy, kdy libijantly nefungovaly a záznamy tudíž chyběly, by se vyšetřovatelky musely spolehnout na méně průkazné výslechy. Tady však záznamy byly. A byly dost průkazné. Dvěma soudkyním se při jejich shlédnutí dělalo špatně, až zvracely, ostatní byly otřesené. My pozemšťané jsme přece jen ze Země trochu otrlejší, i když pohled na masakrování obou žen byl jen pro silné povahy.

Měl jsem i čas o všem přemýšlet.

A došlo mi, že to opravdu nebude jednoduché.

Soud zahájila stařičká Alétua.

„Domnívala jsem se, že žiji ve spokojeném světě,“ zahájila svou řeč. „Netušila jsem, že se dožiji takového zneuctění všech našich ideálů, celého desítky tisíciletého snažení našich předků. Ke všemu před zástupci cizí civilizace, kterou jsme do této doby – právem či neprávem – považovali za barbarskou.

Považovali jsme naši genetickou úpravu, potírající agresi, za bezpečnou. Tito muži nám dokázali opak. Obávám se, že se ten problém netýká jen této úzké skupinky, ale nás všech. Budeme muset požadovat odbornice – genetičky, aby prověřily genetickou úpravu prakticky u nás všech. Nesmíme se za žádnou cenu vrátit do dob před ní a musíme zjistit, co vedlo k narušení té původní genetické úpravy. Neměli bychom právo setkávat se ve vesmíru s jinými civilizacemi bez pocitu hrozné hanby.

Tito muži nás všechny zostudili. Nejen u nás, i ve vesmíru. Domnívám se, že nepostačí opakovat u nich prastarou genetickou úpravu, která jim měla bránit v páchání jejich odporných zločinů. Naši kosmičtí hosté tuto genetickou úpravu nemají. Přitom násilí v našem světě nepoužívají, vystačí si jen s lidským uvažováním, kterému jsme dříve říkali »morálka«. A přesně to mělo zabránit i našim lidem ve zločinech, když už selhala genetika.“

Přihlásil jsem se o slovo ještě v průběhu její řeči, ale pak jsem trpělivě čekal, až ji dokončí. Paní Alétua si toho všimla, ale nesnažila se svou řeč urychlit – ostatně ji neměla příliš dlouhou. Pak mi ale udělila slovo.

„Vážení přítomní – i ti, kdož tento proces sledujete,“ začal jsem. „Nebudu teď mluvit o tom, jak odporný zločin se stal. To už jistě všichni víte. Ale chci se dobrat příčiny, proč se stal.

Nedomnívám se, že tady selhala genetická úprava, která má zabraňovat používání násilí. Domnívám se, že tato úprava nebyla zrušena ani poškozena a nemá smysl bádat, proč se tak stalo a co se má dělat s jejím opakováním.

Já se naopak domnívám, že ta úprava funguje. Protože i tato úprava dovoluje použít násilí v čisté sebeobraně. A to se stalo.“

„To není možné!“ vyskočila druhá nejstarší soudkyně. „Jak jsme všichni viděli, ti chlapi nebyli napadení, naopak sami vtrhli do cizího bytu, kde vraždili. Což je mohlo nějak ohrozit nevinné děcko, které tak brutálně zmasakrovali?“

„Nechte mě dokončit všechny myšlenky, které chci říci,“ požádal jsem soudkyni, která si raději opět sedla.

„Kdo jste si lépe všimli průběhu mého konfliktu s panem Zigjédem v Muzeu Stěhování, nemohli jste přeslechnout, jak tam na mne vztekle křičel: »Já tě snad v sebeobraně zabiju!« S těmito slovy se na mne vrhl a v té chvíli mi došlo, že mě chce opravdu zabít, jen jsem ještě netušil, jak brutálně. Domníval jsem se, že mě chce prostě popadnout za krk a uškrtit. Toho jsem se nebál, takovému počínání říkají Japonci »naivní škrcení« a mají proti tomu hned několik protichvatů, z nichž nejhorší končí zlámáním prstů na rukou útočníka. Naštěstí jsem pochopil, že mě chce nejprve srazit na zem a použil jsem jiný chvat. Ale došlo mi, že pan Zigjéd je v té chvíli schopen zabíjet.

Proč tedy tvrdím, že jeho genetická úprava není poškozená?

Klíčové je to slovo »v sebeobraně«. Vaše genetická úprava sebeobranu dovoluje. Můžete namítat, že on v té chvíli útočil, já jsem se nehýbal a neohrožoval ho. Důležité je tady něco jiného. On totiž sám sebe přesvědčil, že chce a bude jednat v sebeobraně a je mu tedy dovoleno i zabít mě.

Opět můžete namítnout, že jsem ho neohrožoval. Jenže on už byl přesvědčený, že ho ohrožuji pouhou přítomností. To mu dovolilo vrhnout se na mě a když neuspěl, dát telepaticky podnět svým komplicům zaútočit na mé ženy a dítě. A protože i oni byli pevně přesvědčeni, že jednají čistě v sebeobraně, chovali se, jak jste to viděli. Na záznamech je vidět i to, jak spolu hovořili, když zločin dokonali. »Dostali, co jim patřilo!« nebo »Tohle jsme měli udělat už dávno!«. Oni svůj čin považovali za správný, protože sami sebe přesvědčili, že jednají v sebeobraně.“

„Ale to je přece nesmysl!“ namítla nejstarší Alétua. „Čím jste je mohli ohrožovat, když jste si jich, jak vím, ani nevšímali?“

„Ohrožovali jsme je dosavadním chováním,“ řekl jsem.

„Ale to přece ne!“ namítla Alétua. „Jak jsem se informovala z několika různých zdrojů, nikdy jste proti nim nic nepodnikli! Naopak, mám tu zprávy, že v době kosmické katastrofy jste našim ženám pomáhali. Někteří jako řidiči kamionů a vy sám jste měl prakticky největší zásluhu na obnovení libijantlů. Povídají se celé ságy, jak jste zkrotil naši starodávnou technologii a nasměroval naše odbornice k jejímu použití při rekonstrukci libijantlů. Přece mi nechcete tvrdit, že to tyhle muže ohrožovalo. Naopak, díky vám jsme katastrofu rychle překonali a návrat do normálu musel mít kladný vliv i na ně!“

„To nejspíš ano,“ připustil jsem. „Ale co se stalo po této katastrofě? Nás osm se snažíme pokračovat tak, abychom i my něčím přispěli vaší civilizaci a necítili se dlužníky. Zařadili jsme se nejvíc do vašeho zemědělství, já se cítím způsobilý zabývat se i nadále tou odstrkovanou, překonanou dratvipovou technologií, neboť si myslím, že je odstrkovaná neprávem a že ještě nevydala ze sebe všechno. To se také ukázalo, když dratvipová technologie pomohla obnovit mivedlitovou technologii. Co je však důležité? Nás osm, počítám i paní Marii, se snažíme aspoň něčím přispět. A právě tím zřejmě nejvíc ohrožujeme zdejší pány.“

„Vždyť jste ale proti nim nikdy neřekli ani slovo!“ namítla zdejší soudkyně, která to měla z první ruky.

„Neřekli?“ zpochybnil jsem to. „Není třeba. My jsme jenom dokazovali, že i chlapi mohou být něčím platní, když chtějí. Právě ten kontrast mezi námi a zdejšími chlapy hovořil proti nim, i když beze slov. My jsme tu zkrátka ukazovali, jak by se měli správní chlapi chovat. Nenechali jsme se obskakovat manželkami, hýbat se jen ve fitnes-klubech – ty jejich mohutné svaly nevznikly při manuální práci, to je jen vnější fasáda k vábení naivních žen – ale snažili jsme se – a snažíme se – být užiteční. Zatímco zdejší páni se chovají jako alfa-samci, ale nic víc.“

„To je pravda, potvrzuji to,“ ozvalo se za mnou tlumeně, ale poznal jsem hlas Syreďgy.

„Nehnuli prstem ani když se vaše civilizace hroutila a byla každá ruka dobrá, naopak, nechali se obskakovat ženami a ještě jim občas bránili zapojovat se do záchranných prací,“ pokračoval jsem. „Místo pomoci ostatním v nouzi vyžadovali pro sebe další výhody, které se v dané chvíli daly jen těžko splnit. Tak to nebylo jen tady v Risipeji, stejný obraz jsem viděl i jinde, kde jsem měl možnost pomáhat – v Dichei i v Geližefy.“

Zpozoroval jsem, jak souhlasně pokyvuje soudkyně z města Dichei. Vzpomněl jsem si na ni. Ta se mnou jednala o sundání kamionu s reaktorem z pomníku, kam se vrátil, až oblétal všechny elektrárny planety Vušigdy.

„Všude se chlapi jen motali, vyžadovali pro sebe pohodlí, kde šlo do tuhého, tam museli být zachraňováni první – ne aby oni zachraňovali děti, ale malé děti musely počkat, až budou v bezpečí oni, kteří nehnuli prstem ani pro svou záchranu,“ dštil jsem dál síru na zdejší gangstery. „Považoval jsem takové jednání za nezodpovědné, odporné až hnusné – ale neřekl jsem proti tomu nic, považoval jsem to za tisícileté zvyky vaší civilizace.

Jenže jsem nebyl sám, kdo si toho všiml. Ženské kolem nás viděly ten rozdíl nejvíc. A také to, že se chováme ke svým ženám jako k rovnocenným partnerkám. Nesnažili jsme se zabraňovat jim dělat jejich práci, ale spolupracovali jsme s nimi. Naše ženské překvapilo i to, jak s nimi spolupracujeme i při výchově dětí. Nic z toho zdejší chlapi nedělají. Zpočátku si tu zavedli otrokářský patriarchát – tedy vládu nad otrokyněmi v harému, ale pozvedli se i z opačného extrému matriarchátu do stavu nejvíc podobnému tomu původnímu otrokářskému patriarchátu. Jak se v Muzeu podřekl Zigjéd: »Ženská přece musí pro svého manžela i lhát!«

My se ale chováme jinak. Nezlobte se na mě, to my, barbaři, ukazujeme vám, dokonale vyspělým, jak by se měli k sobě chovat lidé navzájem. Nepřidali jsme se ke zdejšímu systému, i když je pro chlapy výhodnější. Přistoupili jsme na mnohoženství, protože jinak to momentálně nejde, ale chováme se dál jako v rodinách na Zemi. Nechci moralizovat, ale tak se budete muset jednou chovat i vy, až se děti budou rodit jedna ku jedné co do pohlaví a rodiny se vrátí k monogamii a ke spolupráci mezi mužem a ženou.

A tím jsme vlastně začali zdejší chlapy ohrožovat.

Ne fyzicky, my je přece nechceme zabíjet, ani zotročovat. Jen zdejším ženám předvádíme, že rodina nemusí být otroctví, ale spolupráce. Ale tím zdejší chlapy ohrožujeme. Ohrožujeme jejich bezpracný život a postavení dominantních samců. Ukazujeme ne jim, ale ženským, jak to má vypadat. Že chlap nemusí pendlovat jen mezi fitnes-klubem a postelí. A zdejší chlapi se samozřejmě cítí ohroženi. A to tak silně, že jsou schopní a ochotní ve jménu »sebeobrany« i útočit a vraždit. A když sami sebe přesvědčili, že »sebeobrana« dovolená je, budou vraždit, dokud je nezastavíte.“

No, přinutil jsem je aspoň zapřemýšlet...

Další kolo rozhovorů představovaly řeči obžalovaných.

Dost kysele mě pobavilo, jak se někteří ihned chopili mých myšlenek a snažili se budit dojem ohrožených neviňátek, které se pouze brání a k jejich jednání jsme je dotlačili my pozemšťané. S tou »sebeobranou« to ale opravdu mysleli od začátku – správně jsem je odhadl a odhalil, jenže předpokládali, že tím získají když ne obdiv, tak aspoň sympatie.

Hned prvního dne se pokusili telepaticky zorganizovat na nejbližší křižovatce a přilehlých chodbách demonstraci, vedenou svými manželkami, které přece »musí pro manžely i lhát«. Sice se jim to podařilo, ale Rada města Risipeja reagovala suše – nechala všechny účastnice automaticky zjistit pomocí libijantlu, zanést je na »černou listinu« a po dobu trvání procesu je zbavila podpory libijantlu. Ty, které na demonstraci ochotně přijely z vyšších pater a chtěly se vrátit domů, čekalo nepříjemné překvapení, když jim odmítly poslušnost výtahy a musely zpáteční cestu pěkně vyšlapat po schodišti. Patra jsou v Risipeji vyšší než je zvykem na Zemi a v silnější gravitaci si hodně polepšily fyzičku. V jídelnách je »nikdo neznal« a všichni jim nanejvýš radili: »jezte ve své jídelně a když chcete cestovat, včas se přihlaste. Teď pro vás nadbytečné jídlo nemáme.«

Všechny postižené navíc po návratu domů čekaly tvrdošíjně zavřené dveře do jejich bytů. Otevřít jim musely jejich děti, nebo ty, které se demonstrace neúčastnily, a stejně jim musely donést do bytu jídlo. Odepření civilizačních výhod, byť dočasné, může být i samo o sobě nepříjemné.

Soud obžalované vyslechl, ale tím to neskončilo. Soudkyně Alétua se obrátila na mě, abych soudu předložil svou představu vhodného trestu. Údajně se to kdysi dělalo u soudů na Zvórúhí, soud může k tomuto návrhu přihlédnout, ale nemusí.

„Podle starých protokolů můžete navrhnout tři tresty smrti,“ sdělila mi, ovšem cítil jsem, že jen protože opakuje nějaký starý případ z doby před třiceti tisíci lety, kdy se na Zvórúhí vraždilo.

„Tři tresty smrti...“ usmál jsem se kysele. „Zřejmě pro tři vrahy, jako pomstu za tři zmařené životy. Pravda, vrahové by to odnesli, ale teď mi vysvětlete, kdo se na Vušigdy ujme role kata? Vždyť to není ani technicky možné! To chcete kata přesvědčovat, aby ty tři zabil »v sebeobraně«? Tím byste nebyli lepší než oni. Navíc by jádro zločinců vyvázlo bez trestu, i když přísahali, že budou pro svou věc i vraždit. V kritické chvíli to padlo jen na tři a ti by teď slízli trest za celou bandu. To by podle mého mínění nebylo spravedlivé.“

„Navrhněte tedy něco jiného,“ vybídla mě Alétua. „Máte na to plné právo.“

„Mám návrh, který se možná některým bude zdát krutější než smrt,“ řekl jsem sveřepě. „Ale podle mého mínění by to bylo spravedlivější. Nenavrhnu žádný trest smrti. Rozsudek nemá být pomstou, ale má delikventa zneškodnit, zabránit mu v opakování takového činu. A já požaduji zneškodnit všechny. Všechny stejně.

Na úvod jste připomněla, že tihle zlosynové vaši – a teď už i naši – civilizaci zneuctili. Podle mě to vypovídá o tom, že si jí ani příliš nevážili. Odstřihněte je tedy od této civilizace. Nechte je na černé listině všech libijantlů na Vušigdy. A aby nemohli dál zneužívat manželky a dětí, odstřihněte je i od nich.“

„Máme pro ně zřídit něco jako vězení na Zemi?“ navrhla Alétua, zřejmě se nechala informovat o poměrech na Zemi.

„Kdepak,“ zavrtěl jsem hlavou. „To byste je museli hlídat strážnými a nosit jim jídlo, přece je nenecháte zemřít hlady... a oni by se měli skoro stejně jako dosud. Jen by místo ve fitnes-centru trénovali svaly na mřížích... to by nebyl pořádný trest.

Nechal jsem si v poslední době vysvětlit geografii Vušigdy. V jižních mořích je rozhozeno několik desítek nevelkých pustých ostrovů. Vaši předkové je oseli rostlinstvem, stejně jako ty větší, i když nepočítali v tehdejší době s jejich osídlením. Dnes se tyto ostrovy podobají malým rájům – rostou na nich ovocné stromy, žijí tam jen malá zvířata, dá se tam zkrátka přežít. Když každého darebáka vysadíte na takový ostrov – a můžete mu tam do začátku postavit menší chajdu – bude se tam muset o sebe pěkně postarat sám. Ostrovy jsou mimo dosah telepatie, pomoci se nedovolají. Mohou se telepaticky bavit jen mezi sebou, z ostrova na ostrov. Nepusťte tam za nimi ani jejich rodiny – dokázali by si je rychle zotročit. Živit se mohou ovocem, rostou tam, tuším, nějaké sladké brambory, dá se tam žít – ale jen primitivně.

Navrhuji tedy trest: Odsuňte všechny na tyto ostrovy, ať se tam živí bez pomoci libijantlů, bez civilizace, kterou opovrhli.“

„Ale co když si postaví loď... nebo třeba jen dřevěný vor, na kterém se přeplaví přes oceán zpátky do civilizace...?“

„Ve chvíli, kdy se dostane do dosahu nejbližšího libijantlu, libijantl ho pozná a odešle ho nejrychlejší cestou zpět na ostrov,“ navrhl jsem. „Tím ztratí mořeplavecké pokusy smysl. Když je to bude bavit, ať se tím baví. Ale ať vždycky skončí u své chatrče.“

Takový trest nikdo nečekal. Přiznávám, na Zemi by byl asi neproveditelný. Na Zemi se dá uniknout i z vězení na Ďábelských ostrovech, ale tady to asi bude horší. Na Zemi by takové pokusy znesnadnili i žraloci a jiné mořské obludy, ale hlavně, neseženete tolik neobydlených ostrovů daleko od civilizace.

Tady to ale vypadá reálněji. Vušigdy je větší než Země. Jsou tu i rozsáhlejší oceány. A cesta na voru přes Atlantik... poslužte si, ale u zhýčkaných nadsamců by to byl nadlidský výkon.

Soud si zpočátku očividně nevěděl rady. Nebylo divu, že po delším rokování přijal můj návrh, jak darebáky zneškodnit.

Ty ostrovy jsou něco jako tropický ráj.

Pro ně to může být peklo.

Errata:

11.08.2021 23:01