Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Návrat ztraceného syna

Vynořil jsem se ze sulcovité přechodové »zátky« a hned za sebou jsem telepaticky zavřel dveře. Kamenná stěna se okamžitě stala neprůchodnou, aby tam náhodou někdo nevlezl – jako se to kdysi podařilo mně.

A opět na Zemi...

Tentokrát jsem si přišel především pro své rodiče, doufal jsem, že je ještě zastihnu. Hodlal jsem je přemluvit, aby odešli na Vušigdy se mnou. Období, kdy byli nedostupní, mě jaksepatří vytrestalo a naučilo neodkládat důležité věci na jindy. Kdyby nic jiného, na Vušigdy nebudou stárnout, spíš naopak. Příklad pana Emila a paní Marie byl nepochybný – očividně na Vušigdy okřáli, vedlo se jim tam lépe. Celou dobu, co žijeme na Vušigdy, jsem si vyčítal, že jsem je už tenkrát nepřemluvil. I když připustím, že na Vušigdy během kosmické katastrofy panovala nejistota, pořád to tam bylo lepší než na Zemi.

U východu ze sklípku jsem se ještě raději rozhlédl, jestli se tu někdo nepotuluje. Nebylo by dobré, kdyby mě viděl vycházet na světlo denní – i když tady na Zemi bylo pět ráno a těžko bych mohl očekávat, že touhle dobou tu někoho uvidím.

Opatrně jsem tedy vyšel i ze mlýna. Nikde nikdo – zapnout antigravitační opasek a nízko nad zemí směrem k lesu... tam ať už mě vidí kdo chce, bude-li vůbec věřit svým očím, poskytne mu to jistě trvalou a nerozluštitelnou záhadu, co to vlastně viděl.

No a teď – nízko nad větvemi stromů vpřed! Musím se dostat k našim co nejdřív, mám na jejich přemlouvání necelý den, chtěl bych přitom najít a přemluvit ještě další dobrovolníky. Klub Krajanů na Vušigdy je pořád příliš málo početný... Letěl jsem nad Čechami a přemýšlel. Nebyl jsem tu déle než rok, co se tu za tu dobu změnilo? Na první pohled jsem žádné změny neviděl. Ale to není vůbec podstatné, pravdu se dozvím až potkám rodiče.

Na okamžik mi ale bleskla hlavou jiná možnost, ani tu bych nemohl vyloučit. Rodiče už mám starší, mohli by také onemocnět a kdoví... Na Vušigdy nejsou nemoci a díky bariéře prostředí se tam žádné ani dostat nemohou. Ale na Zemi lidé onemocní velice často a dá se umřít i na obyčejnou sezónní chřipku, natož na něco nebezpečnějšího. No, doufám, že se zrovna mých rodičů nemoc jen tak nedotkne, mají zdravý kořínek a fakticky jsem nezažil, že by byli nemocní. Doufejme...

Konečně jsem začal poznávat známou krajinu a za pár minut už jsem přistával před naším vchodem. Konečně doma!

Ačkoliv – tady už vlastně doma nejsem... jsem teď doma na Vušigdy, tohle je můj bývalý domov! Ale... dokud tu žijí moji rodiče, je jejich domov tak trochu mým...

Zazvonil jsem u domovních dveří...

Koukali na mě divně oba. Nejprve otec, když mi musel přijít otevřít (klíče jsem už od minula neměl), pak matka.

„Kdes byl tak dlouho?“ vyhrkla na mě místo přivítání.

„Na Vušigdy, to přece víte,“ odvětil jsem. „Dřív jsem přijít nemohl, měli jsme tam problémy. Dokonce to vypadalo tak, že už se domů nikdy nepodívám. Naštěstí to všechno pominulo, takže jsem tady.“

Musel jsem jim povídat o tom, jak do světa Vušigdy udeřila kosmická vlna a pořádně pošramotila jejich civilizaci, především ztratila spojení na Zem, nebýt náhody se zbloudilou kosmickou lodí, nikdy by mě už neviděli.

„Takže je ten svět vlastně nebezpečný!“ odvodil z toho otec.

„Někde poblíž – ovšem v kosmickém měřítku, kde ani sto světelných let neznamená mnoho – vybuchla nějaká hvězda, či co to bylo... A od toho výbuchu se šíří nebezpečná ničivá vlna. Asi za tisíc let dorazí i k Zemi, ale nás už z toho hlava bolet nebude. Jen je otázka, co to udělá s naší civilizací. Ono by možná stačilo, kdyby zahltila všechny radary falešnými cíli a pár debilů by na to zmáčklo červená tlačítka... taky by mohly předčasně vybuchnout všechny atomové bomby, co jich na světě je. Ani by nemusely letět na cíle, explodovat všechny, bylo by to šumafuk. Civilizace Vušigdy to zvládla ještě dobře. Měla pár stovek mrtvých, ale jen při havariích kamionů.“

„Hlavně že se tobě nic nestalo,“ odhodlala se mě maminka konečně obejmout. „Už jsme se o tebe báli!“

„A já o vás,“ přikývl jsem. „Dneska jsem si pro vás přišel. Už vás nenechám tady na Zemi ani den zbytečně.“

Jak jsem najisto očekával, začali se oba vymlouvat, že to pro ně nebude lehké. Přijdou o všechny známé, o všechna známá místa, o vzpomínky z mládí... i o vlast.

„A kde bysme tam bydleli?“ starala se máma.

„Jestli na Zemi vypukne atomová válka, přijdete o všechno a navíc i o život,“ nedal jsem na jejich důvody. „A uvažte, co vás čeká tady na Zemi? Pár let důchodu, jen živoření. Vzpomínky na minulost, neustálé balancování nad bídou s nouzí... a to má být všechno? Vezměte si příklad z Janouchových! Šli tam se synem, dneska se těší ze dvou vnoučat, paní Marie vede školku, děcka jí říkají »bábrdle« a je mezi nimi šťastná. Pan Emil dělá v rostlinné výrobě. Nemusel by, ale je to starý sedlák a baví ho to. Proč se tomu bráníte? A to nejdůležitější – průměrný dosažitelný věk je tam sto osmdesát let a i když my, bývalí pozemšťané, toho věku podle všeho nedosáhneme, protože už jsme ze Země zanedbaní, nějaké prodloužení se týká i nás. Nejvíc je to vidět na manželích Janouchových, ti tam fakt mládnou.“

„Opravdu?“ podívali se na mě oba nedůvěřivě.

„Opravdu,“ ujistil jsem je. „Tak už se tomu nebraňte! Tady vás nic krásného nečeká. Tam se možná dočkáte v plné síle sto dvaceti a můžete se tam těšit z vnoučat. Hyneček už je na světě a tři další jsou na cestě, budou to dva kluci a dvě holky. Dohodli jsme se už i na jménech. Kluci budou mít česká jména Hyneček a Honzíček, děvčata Vušigďanská Uronke a Coreaky a vychovávat je chceme česky i vušigďansky. Náš Klub Krajanů se tam pěkně rozrůstá. To je přece víc než váš omšelý rodinný domek s výhledem do ulice! Jediná nevýhoda je, že tam nejsou vesnice, ale jako rodina dostanete bez hypotéky vlastní byt ve městě.“

Vytáhl jsem z brašničky holografickou promítačku a začal ukazovat dokumenty. Byli na nich všichni kamarádi, většinou na klíně se statným kojencem, prostě obrázky klidu a pohody. Videa, na kterých jsem byl s Hynečkem v náručí, jsem musel rodičům zvětšit do životní velikosti, aby si je mohli dobře prohlédnout. Je ovšem pravda, že jsem záběry určené k předváděčce pečlivě vybíral, aby na nich byli jen kamarádi, dětičky a u každého jen jedna z jeho manželek – u mě to byla Raxdinka. Nechtěl jsem pozemšťany od začátku provokovat mnohoženstvím, na to bude dost času zvykat si až na místě, kde to musí každý přijmout jako fakt. Nemusí se tím řídit, jako třeba manželé Janouchovi, kteří i na Vušigdy drželi klasickou pozemskou rodinu jedna plus jeden, ale musí to chápat a tolerovat u těch, kdo se chtějí přizpůsobit. Videa jsem ovšem musel podrobit barevné korektuře, aby obličeje působily lidsky, ale pro libijantl to byla snadná záležitost.

Mámě samozřejmě zvlhly oči, když viděla našeho cvalíka Hynečka. Nebyl ze všech českých dětí na Vušigdy nejstarší, ale byl jako rtuť a šili s ním všichni čerti. Myslím, že právě ten převážil vážky mých rodičů na stranu cesty do Vušigdy.

Otec se sice také potěšil vnoučkem, kritickým okem si též prohlédl Raxdinku, pyšnící se již vyklenutým bříškem, slibujícím dalšího potomka, ale přece jen zůstal poněkud nedůvěřivým po ekonomické stránce. Nastražila ho totiž zmínka o možnosti získat vlastní byt ve městě i bez hypotéky.

„Je to podezřelé,“ řekl nakonec. „Jen aby to nebyla nějaká habaďůra! Jak je něco zadarmo, tak to smrdí podvodem.“

„Ono to není zadarmo,“ ujistil jsem ho. „Akorát máte jako moji rodiče nárok na podporu ode mne. Péče o rodiče je přece legální. Vychovali jste mě, máte za to nárok na důchod. Nechci se moc chlubit, ale mám tam uznávané zásluhy, stejně jako Ivan pro své rodiče. Možná, až se tam trochu dáte dohromady a omládnete, najdete si i nějakou práci úměrnou svým možnostem, nemusíte se spoléhat na moji pomoc. Ale prosím vás, pojďte tam už se mnou! Každý rok mám větší a větší výčitky, že jste ještě tady – a čím dál blíž krematoriu!“

„Myslíš?“ znejistěla matka.

„Já už ten rozdíl u Janouchů vidím,“ ujistil jsem ji. „A mrzí mě, že jsem vás tam nevzal minule. Taky byste dneska vypadali mladší.“

To bylo ovšem jiné a rodiče to uznali. Jistá nesnáz nastala, když došlo na zavazadla. Já jsem tvrdil, že si žádná brát nemají, neboť cokoliv si tam vezmou, to se v tamním prostředí rozpadne.

„Platí to i naopak,“ utěšoval jsem je. „Materiály našich světů se prostě nesnášejí. Ocel tam křehne a rezaví, látky tvrdnou a rozpadají se. Je to docela problém. Jen málo materiálů snese obě prostředí – jako můj skafandr. Neberte si tam proto nic.“

„To tady máme všechno nechat?“ zděsila se máma. „Aspoň album fotek...“

„Album nechte tady, papír tam nevydrží,“ řekl jsem. „Ale mohu celé album ofotit a převést do elektronické podoby, to by šlo. Ale jinak – jinak tu nechte všechno. Napište dopis strejdovi s tetou, že jim všechno darujete, snad je jednou v životě potěšíte, i když si to třeba nezaslouží. Zdeněk to udělal nejradikálněji – dům zapálil a nechal panu exekutorovi jen oči pro pláč – i když jsem si jistý, že exekutor plakat nebude, může jen vzteky skřípat zubama. Ale majetkem se, prosím, nezdržujte.“

Přistoupili na to dost neochotně. Chápal jsem je. Nikdo se nerad vzdává té spousty maličkostí, které ho obklopují. Ale moje argumenty byly jasné. Nic tam nevydrží, všechno se rozpadne, brát si tam cokoliv je prostě nesmysl. Napadlo mě, že je to jako brát si s sebou něco do hrobu... ale nahlas jsem to tak neřekl. Ono to má opravdu cosi společného s hrobem. Říká se přece »na onen svět«, já se sem vracím »ze záhrobí«... jak to psal Erben ve »Svatební košili«?

»Křížek jí vzal a zahodil – a byli skokem třicet mil...« 

„A co třeba naše snubní prsteny... a náušnice?“ nadhodila ještě máma.

„Ty si vezměte,“ přikývl jsem. „Zlato je stabilní kov, to se tam nerozpadne. Ale nemá tam žádnou cenu kromě památeční. Je to jiný svět, zlato tam není modlou, jako tady.“

Táta ale odskočil do ložnice a přinesl aspoň album. Chvíli jsem strávil listováním a prohlížením fotek, některé už byly dost zažloutlé, naše pozemské materiály nejsou zrovna trvanlivé ani tady na Zemi. Přitom jsem všechny fotky zaznamenal kamerami na přilbě, asi z toho potom udělám elektronické album. Dalo by se tam rekonstruovat i album na papíře, i když by to bylo na jiném materiálu... uvidíme! Táta zatím sepsal stručný dopis pro strejdu s tetou formou darovací smlouvy. Nesnášeli nás, ale vsadím se o cokoliv, že rodinným domkem nepohrdnou, i kdyby ho prodali a stržené peníze propili a probendili... to už bude jejich věc...

„Nedávala bych jim to,“ řekla máma. „Nikdy jsme jim ani za slovo nestáli... když jezdili na hřbitov, nikdy se tu nestavili...“

„Máti, zanech všechnu nenávist tady,“ objal jsem ji. „Když nás nemají rádi, ať nás nemají rádi, ale my na ně nebudeme nikdy vzpomínat ve zlém. Ať si toho nenadálého daru užijí!“

„Máš asi pravdu,“ řekl otec. „Nenávist bychom tam s sebou brát neměli. Ale upřímně – vzal bys je tam, kdyby se tady objevili a stáli by o to?“

„Vzal,“ přikývl jsem vážně. „Ale pod podmínkou nechat všechnu nenávist na Zemi. Kdyby se s vámi smířili tady na místě, vzal bych je tam taky. Lituji, že tam nemohu vzít lidí aspoň tisíc, tam bude lépe každému. Nejsou tam nemoci, nejsou tam mouchy ani komáři, ten svět je už z toho pohledu krásnější než náš. A nás Čechů je tam málo, musíme se sdružovat do »Klubu Krajanů«, abychom se tam necítili příliš osaměle. Až vás tam teď odvezu, vrátím se ještě na Zem přemlouvat další. Každého tam uvítáme!“

„Jak myslíš,“ pokrčil rameny otec. „Nás jsi přemluvil, ale nevím, jak uspěješ s ostatními.“

„Stačilo nabídnout to tady v hospodě a sedm dobrovolníků jsem měl hned napoprvé,“ řekl jsem optimisticky.

„Jen jestli to tak půjde pokaždé!“ sýčkoval táta.

A měl pochopitelně pravdu...

Bez zavazadel bylo samozřejmě balení krátké. Rodiče si mimo osobních šperků, což byly jejich snubní prsteny a matčiny náušnice, sbalili i památeční šperky, uchovávané jako památka na prarodiče. Prsteny si navlékli na prsty a náušnice po babičce si matka připnula ke svým náušnicím. Tím splnili podmínku, aby si vzali jen to, co mají na sobě.

Dopis pro strejdu s tetou zalepili, opatřili známkou a cestou ho otec vhodil do poštovní schránky. Bylo by asi lepší poslat tak důležitý dopis doporučeně, ale pošta ve vsi byla už dávno zrušená a nejbližší byla až ve městě, kam jsme už jezdit nechtěli. Dopis buď dojde, nebo ne, ještě to zkusíme pojistit v hospodě. Cestu do hospody jsem si neodpustil. Kde jinde najdu další dobrovolníky k cestě do Vušigdy? Rodiče šli se mnou, oba už trochu roztřesení cestovatelskou horečkou, ale poslední zastávku mi ještě ochotně uznali. Zejména když už měli na sobě antigravitační opasky, aby stačilo říct »teď« a vzletět...

Do sálu jsme vešli ještě bez velké pozornosti, ale nedošli jsme ani k prvnímu volnému stolu a místní si nás všimli.

„Hele, zombík je tu zase!“ ozvalo se od sousedního stolu.

Trochu se mě to označení dotklo. Ten titul nevypadá zrovna laskavě a označit jím někoho má ke zdvořilosti hodně daleko. Ale nereagoval jsem na to – ani na další jízlivosti. Nechal jsem otce, aby jako hlava rodu vybral, kam si přisedneme. Táta tu měl přece jen pár známých, kteří by mě nečastovali nadávkami.

„Jen si přisedněte!“ pozval nás pan Mareš, který tu byl se svou paní, takže pochopitelně nebyl středem mého zájmu. Víc by mě zajímal jeho syn Ludva, byl už sice starší než já, ale minule byl ještě svobodný a právě takové jsem tu nejvíc vyhlížel.

„A co váš syn?“ zeptala se rodičů paní Marešová. „Ještě ho nepřešla ta mánie s mimozemšťany?“

Nahrála mi tím pěkně na smeč, nemusel jsem na to obracet hovor já. A to se ví, že jsem se té přihrávky chytil.

„Vy tomu ještě říkáte »mánie«?“ podivil jsem se schválně hodně okatě. „Vám minulé důkazy nestačily? Chcete další?“

Odmítnutí jsem samozřejmě nečekal a také nepřišlo. Zájem o další důkazy byl velký a nejen u našeho stolu. Takže jsem opět vytáhl z brašny holografickou promítačku a začal promítat přímo na stole mezi půllitry. Holografickému obrazu nevadily, vypadalo to docela zajímavě. Tím jsem také předešel nedůvěřivým dotazům ohledně kamarádů, kteří tam minule odletěli se mnou. Všichni je tu mohli vidět šťastné a spokojené, včetně jejich mimozemských manželek a dokonce dětí, dokumentujících, že se tam žije docela normálně jako na Zemi, až na to, že tam není problém najít si pro další život opravdu hezkou a navíc obvykle vzdělanou partnerku.

V propagačním balíčku byly též nějaké letecké záběry nad krajinou ve Vušigdy, na zemědělské podniky a lány obilí, pohledy z hor, záběry karavan automaticky letících kamionů, které už zase neměly lidskou obsluhu a létaly proto bezpečněji.

A také záběry do městských chodeb, plných žen všeho věku a vzhledu, od vílího typu Raxdinky přes střední typy Hoxdiko až po robustní ženy ruského typu Syreďgy.

Kdo by si tam nevybral?

Žádný div, že ke konci předvádění byla skoro celá hospoda soustředěná kolem našeho stolu a nejen chlapi, i ženské se strkaly, aby lépe viděly.

„Ještě tomu chcete říkat »mánie«?“ zeptal jsem se všech, když jsem konečně vypnul promítačku. „A těm, co mi ještě říkají »zombík«, prozradím jednu věc. Dosažitelný věk na Vušigdy bývá kolem sto osmdesáti až dvou set let. Ještě v osmdesáti tam ženské vypadají jako zdejší čtyřicítky a dokonce rodí děti. Protože moje Raxdinka – to je ta, co chovala Hynečka – je lékařka a tvrdí, že i my pozemšťané tam máme naději na mnohem delší život než tady na Zemi. Takže vážení – až vám bude osmdesát, přijdu vám popřát k narozeninám. Jenže vy budete stařečci nad hrobem a já budu vypadat na čtyřicet. Pak si povíme, kdo je tady zombie!“

Posměváčkům asi trochu zamrzly úsměvy. Původně jsem to ani nechtěl zmiňovat, to by se zájemci dozvěděli až tam, byl by to pro ně jen další bonus, ale toho »zombíka« jsem nemohl nechat bez odplaty. Ano, povíme si to za půl století. Protože tenhle bonus se bude týkat jen těch, kdo půjdou se mnou.

„Hele,“ ozvala se jedna z dívčin, „berete tam taky holky?“

Tímto směrem jsem se však ubírat nechtěl. Na Vušigdy jsou nejvíc potřební chlapi, žen je tam přebytek. Kdyby se tam dostaly ženy, nejspíš by považovaly mnohoženství za podraz. A říci jim to předem? Pak by se tam nejspíš nehlásili ani chlapi. Ne že by se jim tam nechtělo, ale veřejné přihlášení k té cestě by automaticky znamenalo stát se na Zemi vyvrhelem. A toho se každý bojí, takže radši zůstane v pozadí – i když prošvihne svou životní šanci.

Největší argument proti odchodu chlapů na Vušigdy byl, že tím ochudíme Zemi. Ale je to opravdu tak? Stejně se dá tvrdit, že nás migranti ochuzují o ženy, ale tím se nikdo nevzrušuje. Proto jsem přistoupil na Raxdinčina slova, že je to mírně lepší varianta než ztráty v nesmyslných vojenských akcích.

Vzpomněl jsem si na jednu povídku. Zemřel v ní Američan a Stvořitel ho za jeho hříchy odsoudil do ráje k Manitouovi. Ráj beru, pomyslel si Američan – a náhle se ocitl v široširé prérii, ale než se rozkoukal, srazil ho někdo kyjem k zemi, klekl si na něho a začal mu nožem zaživa a bez umrtvení stahovat kůži z hlavy...

Byl to totiž ráj pro Indiány a ti tam podle své víry skalpují všechny své nepřátele... Napadlo mě to, když jsem si říkal, že co se může zdát rájem chlapům, nemusí být rájem i pro ženy...

Jenže i na tuto otázku musím odpovědět. Připravil jsem si už jinou odpověď, ale teď jsem se rozhodl jinak.

„Nebudu zastírat, že cesta do Vušigdy je určená především pro chlapy, schopné odpoutat se od zdejšího světa,“ řekl jsem. „Není to úplná procházka růžovým sadem, nemohu ji s klidným svědomím doporučit i pro ženy a dívky. Stejně bych nedoporučil účast žen ve vojenských akcích. Na Vušigdy sice nejde o život při ozbrojeném odporu místních obyvatel, ale podle mého mínění to pro ženy opravdu není vhodné. Snad jen v jednom případě – když tam chtějí doprovázet chlapa. Ale pokud je chlap citově vázaný na Zemi, pak ta cesta není ani pro něho.“

„Jsou na Vušigdy taky migranti?“ zeptala se dívčina.

„Jsou,“ přikývl jsem. „Momentálně jsme tam migranti my. Viděli jste to sami. Po úpravě jsme s Vušigďany natolik slučitelní, že s nimi můžeme mít i potomky. Myslím, že my Češi nebudeme mít problém splynout s jejich společností, ale čím nás tam bude víc, tím lépe pro nás. Dohodli jsme se, že u smíšených manželství se my Češi naučíme vušigďansky a naše partnerky česky – k tomu podotýkám, jejich dokonalejší učební metody vylučují to klasické »lámání češtiny« obvyklé u cizinců v Čechách. Naše vušigďanské partnerky umí česky tak dobře, že je podle řeči od pravých Češek nerozeznáte. A my – pochopitelně – mluvíme Vušigďansky. Ened nupé fán, vuychrevóni⁸?“

„Vždyť už ani tady skoro nejsme doma,“ posteskla si dívka. „Nám Čechům už v Čechách nepatří nic, dokonce ani ta voda ne. Spousta nás uvažuje o možnosti utéct jinam – jenže tady na Zemi už není kam. Na Zemi je všechno soukromé, ploty jsou dokonce i na tropických ostrovech. A když vidím, jak je to na Vušigdy... nikde jsem tam neviděla plot, nanejvýš ohrady pro dobytek...“

„To máte pravdu, slečno... nebo snad paní?“ usmál jsem se. „Vušigdy není rozparcelovaný svět jako Země. Na druhé straně to znamená, že si tam ani my nemůžeme ohradit něco jen pro sebe. V dobách kolonizace se na Vušigdy vytvořilo jiné uspořádání a to platí dodnes. Vušigďané museli kdysi opustit svět Zvórúhí, kde se již schylovalo ke zkáze výbuchem hvězdy. Našli si náhradní svět, Vušigdy. Jenže tamní přírodní střídání dne a noci jim nevyhovuje. Proto tam nemají vesnice a lidé žijí jen v obrovských městských megadomech bez oken, kde si zavedli vlastní časový rozvrh – jejich střídání dne a noci neodpovídá střídání dne a noci ve světě okolo. To je zkrátka daň za kolonizaci odlišného světa než byl jejich původní. Musíte si dobře rozvážit, kdy vyjít z města do přírody, aby v té přírodě nebyla právě noc. Opakuji, není to jen procházka růžovým sadem, má to i své nevýhody.“

„Může vás tam někdo vyhodit pod most?“ zeptala se.

„To ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jednak tam nejsou mosty, silnice ani železnice, veškerá doprava se děje vzduchem. Nikdo vás ale nemůže vyhodit z bytu, protože byt patří městu a to je má pro lidi a ne na spekulace. Pamatujete se snad na Zdeňka Mareše? Měl tady na Zemi nějaké problémy s exekutorem. Na Vušigdy je to spokojený člověk, neboť tam nejsou exekutoři, bezdomovci, finanční úřady ani účetní a kontroloři.“

„Tam nejsou zločinci ani zločiny?“ zapochybovala dívčina.

„Nedávno tam objevili bandu, dokonce měla na svědomí pár vražd,“ zachmuřil jsem se při té vzpomínce. „Potrestali je tím, že je vyloučili ze společnosti. Rozvezli je po pustých tropických ostrovech, kde si najdou obživu, nechali jim každému přístřešek proti nepřízni počasí a nějaké drobné nářadí, ale už je nevezmou zpět. Je to takové lepší vězení. Nikdo je tam nehlídá, ale sami se z ostrovů nedostanou a budou tam muset dožít o samotě. To jsou ale výjimky, ti darebáci měli na svědomí vraždy. Předtím se tam pětadvacet tisíc let nic takového nevyskytovalo.“

„Tak proč tam nechcete ženy?“ dorážela dál.

„Jak říkám, chlapi se tam snadněji přizpůsobí,“ trval jsem na svém. „Nejde jen o to střídání dne a noci, jde také o odlišnosti zvyků a celkového uspořádání společnosti. Přirovnal bych to spíš k životu na vojně – až na chybějící šikanu.“

„Opravdu si myslíte, že se chlapi lépe přizpůsobí?“ naštvala se dívčina. „S takovými názory nás reprezentujete v cizím světě? Potěš pámbu! Přitom si tam, jak všichni víme, chcete vzít vlastní rodiče. Vaše máma snad není ženská? Měla by se za vás stydět!“

„Nechte moji mámu na pokoji,“ ztvrdl jsem. „Jestli tu máte svého kluka, přihlaste se oba. Manžele tam beru, i když třeba jen budoucí. Můžete si tam vzít i rodiče, jako já a Ivan Janouchů, ale ujišťuji vás, nevíte, do čeho jdete!“

„Co zvládnou chlapi, zvládne ženská levou rukou!“ trvala na svém. „Tondo, kde vězíš? Tady jde i o tvou čest!“

Jak chceš, pomyslel jsem si opravdu trochu škodolibě, to zvládnutí levou rukou ti, holčičko, jednou připomenu. A brzy! Ale kdo chce kam, pomozme mu tam...

„Klidně tam vezmu i holky, ale musí mít s sebou kluky jako ochránce!“ rozhodl jsem. „Kdo chce se mnou, ať teď hned přijde sem ke mně, dostane antigravitační opasek, protože poletíme jako minule vzduchem. Kdo není baba a má zájem?“

Na chlapy občas zabírá ono »kdo není baba«... vím, není to fér, ale tentokrát se jich moc nehlásilo. Kromě dívčiny a jejího trochu nesmělého chlapce se přihlásili jen tři další, vesměs mladší kluci. Řekl bych, že by to některým rodiče ještě nedovolili, ale kdo ví, možná právě to mohlo být pro ně pobídkou, aby se právě teď od rodičovských křídel odpoutali. Nehodlal jsem zjišťovat, kdo má jaké problémy tady na Zemi. Potřebuji jen rozdat dvacet antigravitačních opasků, ale i pět bych mohl považovat za úspěch.

Jenže tentokrát to neprošlo tak hladce.

------------------------ Poznámky:

  8 A tak to má být, souhlasíte?

Errata:

05.09.2021 13:36