Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ústup od Stalingradu

Během nasazování antigravitačních pásů těm několika málo dobrovolníkům včetně rázné Zuzky se zbývající osazenstvo naší hospody rozdělilo na dva rozdílné tábory.

Jedni by se možná rádi přidali⁹, ale včas si uvědomili, že po zájemcích požaduji vzdát se všeho majetku a odejít do neznáma, i když se zdálo, že se v tom neznámu nežije špatně. Naopak dobře vypadalo, že se tam už všichni stačili oženit a pořídit si potomky. Teď jsem ale doplnil, že tam nelze »ohradit si nějakou zahrádku«, případně »záhumenek«, jak si to mnozí bez dalšího napovídání správně přeložili, což ale Čechy účinně odradilo. Málo platné, náš venkovan záhumenky miluje. Tihle se nemohli rozhodnout k tak ráznému kroku spojenému se spálením mostů, protože měli tady na Zemi ještě co ztratit.

Podobalo se to »verbování« prvotních křesťanů, když Ježíš prohlásil, že spíš projde velbloud uchem jehly než zbohatlík do království nebeského. Taky měl úspěch jen u těch nejchudších.

Ale co jsem měl dělat, když opravdu platilo, že majetek se do Vušigdy odnést nedá? Nanejvýš, jako u mých rodičů, několik zlatých tretek, a to ještě s vědomím, že nemají jinou hodnotu než vzpomínkovou, protože na Vušigdy si ze zlata modly nedělají? Ti první tedy sami couvli, ale se zájmem sledovali, jak se jiní na tu cestu chystají. Sami by zůstali u toho pozorování, pokud možno z bezpečné dálky.

Druhá, naštěstí menší část, by se možná také ráda přidala, jenže si také spočítala, že by mohla leccos ztratit. Včas si však na rozdíl od první skupiny uvědomila, že ti, kdo se k cestě odhodlají, se nejspíš budou mít lépe než ti, kteří zůstanou na Zemi. Nikdo tam nezbohatne ani nezchudne, už protože tam nejsou exekutoři, bezdomovci, finanční úřady, kontroloři, ba ani účetní. A je vidět, že nic z toho tam nikomu nechybí.

Dalším momentem byl vyšší dosažitelný věk na Vušigdy. To bylo jistě také lákavé, ale u mnoha to nepřekonalo nechuť ztratit všechno, co si na Zemi nastřádali. Vyšší věk pak vzbuzoval už jen závist a ruku v ruce s ní i její sestru nenávist.

Zatímco první, jistě větší skupina, nás sledovala se zájmem, tak jako lidé se zájmem sledují, když se někdo poblíž připravuje vzlétnout s podomácku dělaným aeroplánem, případně vylézt na strmou skálu, odkud se také dá šeredně spadnout, i když se dnes zdálo, že se riskantní pokus podaří, menší skupinka si uvědomila, že příklady táhnou a příště by mohli následovat další, až v tomto teplém údolíčku zůstanou jen oni sami. Uvědomili si, že zůstat ve vsi bez podpory sousedů je rizikové a při nejbližší zimě se ukáže, jak jsou na ni připraveni.

A právě ta druhá skupinka asi pochopila, že by se proti nám měla postavit.

Přímo by to nešlo. Jakmile jsem těch pár přesvědčil, těžko už je od toho někdo odradí. Ale někdy stačí namydlit schody, aby si protivník – zdánlivě bez cizího zavinění – polámal nejen nohy, ale i jiné kosti v těle. A to by teprve bylo podívání!

Při první návštěvě jsem přemluvil jen sedm lidí, podruhé také jen sedm. Zářivý úspěch to samozřejmě nebyl, ale čtrnáct lidí z jedné vesnice není zas tak málo.

Navlékl jsem jim tedy antigravitační opasky a programoval formaci. Minule jsem volil »pevnou«, dnes jsem místo ní použil »řetězovou«. To znamená, až vzletím, v mých stopách poletí další pěkně v pětimetrových odstupech. Tak můžeme vletět i do lesa, kde já vyberu cestu a ostatní poletí za mnou, i kdybychom letěli tunelem pod převislými větvemi, jak to u lesních cest bývá. A hlavně, na místě všichni přistanou v kruhu kolem mne, nikdo nezůstane viset nad potokem, jako se to minule stalo Kájovi.

Znenadání se ale rozrazily dveře a dovnitř se vevalili čtyři maskovaní chlapi v černých kombinézách a spustili hrozivý křik: „Policiéé! Všichni k zemi!“

Zásahová jednotka? Ale proč?

Včas mi ale došlo, že je sem nejspíš někdo přivolal. Někdo zdejší, kdo nesouhlasí s odchodem svých sousedů do cizího, byť spřáteleného světa. A je ochotný jít až do krajnosti.

V hospodě všichni strnuli. Tohle mohl čekat jen ten, kdo tu zásahovou jednotku přivolal. Zajímalo by mě, jakou záminku asi zvolil, aby je sem poslali. Kdo má na tom zájem a proč? Tady se přece nedělo nic nebezpečného ani nezákonného. Samozřejmě jen do chvíle, než do toho někdo zahrne »spolupráci s nepřítelem« – ale to by mělo být trestné jen za války a ne v míru!

Jenže ti borci sem vtrhli a jak víme, mají pravomoci, i když nejsou v právu. Je to sice jasný příklad jejich zneužití, ale to by musel rozhodnout soud. A v Čechách soudy, jak je obecně známo, soudí občas protizákonně. A není to tak řídký jev.

Jenže pro mě by to byla katastrofa. Mám ve skafandru jídlo na tři dny a vzduch na pět. Tak rychle soudy nerozhodují, aspoň ne v Čechách, a i kdyby mi soud dal zapravdu, už by mi to nebylo nic platné. A o posmrtnou rehabilitaci nestojím. V tomto případě mi Vušigďané jistě uznají i násilnou obranu. Prostě nemám jinou možnost než použít proti lidem »fugyvyciv«.

Hospodou se rozezněl ostrý hvizd, po němž si všichni ihned zacpávali uši. Ani mně nebylo v té chvíli do smíchu, ale my jsme schytali jen odraženou vlnu a ta se dá snést.

Zásahová jednotka dopadla hůř. Policisté sice pustili zbraně a také se snažili zakrýt si uši, ale dostali to naplno.

»Pryséch« používali Zvórúhíané na Zemi před pětadvaceti tisíci lety. Dochovalo se to jen ve starých pověstech, kde to dnešní vědci vysvětlují jen jako básnickou nadsázku.

Není to pravda. »Pryséch« mohl ve vyšší intenzitě skutečně zabíjet a ve slabší intenzitě aspoň nepřítele odzbrojil. Zasažený člověk se okamžitě stal nebojeschopný.

Nejznámější dochovaná pověst o tom jevu zůstala v Rusku v postavě Slavíka Loupežníka, který svým silnými hvizdy zabíjel pocestné, pak je olupoval a snad dokonce holdoval i kanibalismu. Až podle pověsti narazil na bohatýra Ilju Muromce, který jeho hvizdu odolal a i když pod ním poklesl kůň, Muromcův luk a šíp ten souboj rozhodl.

U starých Řeků se tato pověst pozměnila. Jejich Sirény prý zpívaly tak kouzelně, že lodníci zapomněli na opatrnost, naráželi na útesy a Sirény je potom pojídaly. To se rozumí, kanibalismus vzbuzuje vždy větší odpor než pouhé lupičství.

U starých Germánů podobně lodníci ztroskotávali, když je okouzloval podmanivý zpěv krásné rusalky Lorelai a jako by toho nebylo dost, něco takového v Japonsku údajně dokázala i krásná dívka Itči-san. Tyto víly nepatřily mezi kanibaly, ale pracovaly se stejným výsledkem – jejich zpěv zabíjel.

Jak je zřejmé, tahle pověst bývala dřív rozšířená po celém světě, jen na ni už lidé na mnoha místech pozapomněli.

Nechtěl jsem však policisty zabíjet. V podstatě vykonávali jen svou »práci«, i když ji vykonávali s nadšením hodným lepších úmyslů a evidentně jim dělalo dobře, že mohli uplatnit svou moc. Ani si nejsem jistý, že by malý generátor »fugyvycivu« postačil k zabíjení – i když jsem si ještě na Vušigdy v návodu přečetl, že »pryséch« neúčinkuje silou zvuku, ale rezonančně, naladěním se na citlivé lidské frekvence. Je přece známo, že frekvence tří hertz dokáže u slabších povah vyvolat epileptický záchvat a frekvence sedm hertzů – přízračně zvaná drůbeží smrt – zakrátko vyvraždí celou drůbežárnu.

Policisté sice nezemřeli, takovou hrůzu jsem na ně přece jen nepustil, ale postupně se všichni složili na zem hned za dveřmi.

Ostatní se teprv začínali otřepávat. Soudě podle sebe, nebyl to příjemný zážitek, ale přepadové komando to dočasně vyřídilo. Snad nám to umožní opustit spořádaně hospodu – a pak ať si nás někdo honí! Nedokázal jsem ale ovládnout a rozkřikl jsem se na celou hospodu.

„Kterej udavač je sem pozval?“

Nečekal jsem, že se k tomu někdo přihlásí, zejména když jsem ho naplno nazval udavačem. K mému údivu se viník beze stopy studu přihlásil.

„Já,“ řekl hospodský. „Spojili jste se s cizími agenty! Volal jsem to na Policii a slíbili, že sem pošlou hlídku Američanů!“

„Američanů?“ opakoval jsem po něm nedůvěřivě.

„Jo,“ řekl hrdě hospodský. „Ze základny! Už sem jedou!“

„Z jaké základny?“ vykřikl jsem naštvaně.

Takže jsem se dozvěděl, že v době mé nepřítomnosti naše vláda přistoupila na založení nové vojenské základny Američanů necelých třicet kilometrů od naší vesnice. Američané mají stejná práva jako naši policisté, až na to, že mnohem ochotněji střílejí. Když se někam nahrnou, jde tam vždycky o život. Soudy je stíhat nemohou, protože podle dávné dohody nesmějí.

Cákryš, to to tady vzalo obrat! Ale co se divím? Dohodu o rozmístění vojsk US Army přece naši představitelé kdysi dávno podepsali v souvislosti s nakonec neuskutečněným megaradarem. Teď ji zřejmě Američané konečně využili a naplnili. Nemusím se divit, všechno je podle práva a zákonů, až na to, že se Američané nikde na světě nerozpakují střílet. Jejich přítomnost je podstatná změna k horšímu, horší než jsem čekal.

„Vy jste nás udal Američanům?“ obrátil jsem se výhružně na hospodského.

„Oznámil!“ opravil mě hrdě. „Je to občanská povinnost, to by měl udělat každý!“

„Slyšeli jste ho?“ obrátil jsem se na sousedy, kteří se různě tiskli ke stěnám, aby nebyli poblíž. „Občanská povinnost udávat vlastní lidi cizákům – to už tady kdysi bylo! A je to tu zas!“

V té chvíli se venku ozvaly motory a kvílení pneumatik. To přijížděli poslové míru... jenže s ostře nabitými zbraněmi. Podle zvuku to muselo být víc aut, tak tři, ne-li víc.

„Těm už neutečete!“ křenil se spokojeně hospodský. „Ti už jistě míří na všechna okna a dveře!“

„Myslíte?“ zašklebil jsem se na něho.

Byl si ale nějak moc jistý. Zřejmě to není první případ, kdy se Američané v Čechách angažují. Kdo ví, jaké zkušenosti dávají tomu krysákovi jistotu? Jenže útěk dveřmi nebo oknem by neměl smysl ani u gestapa, ani u StB. Musíme na to jinak.

„To se ještě uvidí!“ odsekl jsem.

Položil jsem brašnu na podlahu a povytáhl »fugyvyciv« ven z brašny, aby měl kolem sebe volno. Pak jsem se telepaticky soustředil na správné zadání příkazu.

»Mujážge« – vrtné pole na bázi »dzelduzí«.

Čeština nemá odpovídající slovo pro žádný z těchto výrazů.

Z přístroje vylétl nevelký kulový blesk – tak aspoň na první pohled vypadal. Oslnivě bíle zářící kulička velikosti husího vejce, která se však rychle zvětšovala, až dosáhla rozměrů medicinbalu. Pak se přestala zvětšovat a prudce sebou smýkla vzhůru. Proletěla stropem šenku, jako kdyby tam žádný strop nebyl – a opravdu za ní strop nezůstal, jen metrová díra jako ve Faustově domě, kde ji údajně vytvořil Mefistofiel.

„Tak vážení, je mi líto, ale musíme použít tuto neobvyklou únikovou cestu,“ rozloučil jsem se s tumpachovými sousedy, kteří to jen zděšeně pozorovali. „Vy, co letíte se mnou, připravte se, bude to jízda jako na kolotoči!“

Nasměroval jsem se do otvoru, který nekončil ve stropě šenku, ale pokračoval dál – přesněji výš. Prolétl jsem stropem, dírou skrz podlahu i s koberci pokoje nad šenkem, poté i druhým stropem, zaprášenou půdou i rozbitým harampádím, které rovněž padlo za oběť prorážení únikové cesty a nakonec ostře vykrojenou dírou v klasické taškové střeše, která už nebyla tak přesná, jako vysoustružená, neboť některé tašky, zbavené uchycení, sklouzly po šikmé střeše dolů. Možná se zastavily o okap, nebo skončily až na zemi, to mi bylo v této chvíli jedno.

Vysoko nahoře, snad až pod mraky, se zatím zvolna do šířky roztahoval šedivý oblak jako nad sopkou v erupci – byl v něm jemně rozptýlený materiál, který »mujážge« vyrval z nešťastné hospody. Hospody mi bylo líto, ale hospodský si škodu zasloužil.

Neměl jsem ale čas kochat se mračnem. Spatřil jsem totiž černý vrtulník, přilétající ke vsi v malé výšce těsně nad střechami.

Američané dostali vzdušnou podporu.

Vrtulník zřejmě původně mířil stranou, ale sloup prachu, který vyšlehl ze střechy hospody, piloty zaujal a začali svůj stroj otáčet do mého směru. Ve večerním šeru jsem spatřil kulometné hlavně – nebo to byly kanóny? – mířily sice stranou, ale rychle se ke mně stáčely a jestli je ta helikoptéra americká, mohl jsem si být jistý, že střelec už odjišťuje spouště.

V první chvilce mě napadlo prudce vyletět vzhůru a zmizet tak z dostřelu těch příšerných laufů. Jenže jsem si v témž zlomku vteřiny uvědomil, že s odstupem pěti metrů mě budou následovat další. Nejspíš bych se zachránil, ale ostatní za sebou protáhnu přímo před hlavněmi odjištěných mašinkvérů. Kdyby to střelci zmáčkli, postříleli by všechny. A byla by to i moje vina.

Rozhodnutí prudce vzletět výš jsem tedy potlačil, ale pak mi nezbývalo nic jiného než odvrátit útok jinak. V tom kritickém zlomku vteřiny mě nenapadlo nic jiného než blesk »mujážge«. Zvedl jsem jeho směr trochu výš, aby neprošel čelně kabinou i s piloty, ale na výsledku to mnoho nezměnilo.

Do stran odlétlo několik zbytků listů rotoru. Složitá hlavice rotoru se změnila v rychle se rozplývající šedivý oblak, podobný tomu nad střechou hospody, jenže natažený stoupajícím směrem nad střechami vesnických domů do dálky několika kilometrů. Trup helikoptéry se bez nosné síly rotoru ihned propadl a vzápětí ztěžka žuchl na zem mezi venkovské zahrádky, kde podle všeho explodovalo palivo.

Nechtěl jsem zabíjet, ale neměl jsem na vybranou. Bud my nebo oni, tak to v podobných střetnutích bývá.

Druhý oblak, zpočátku zářící ohněm, ale rychle se měnící v černý, se vzepjal od místa dopadu helikoptéry směrem vzhůru. Skoro bych posádce vrtulníku přál, aby z toho ohně unikla, spadli z nevelké výšky, ale podle toho ohně se nezdálo, že mají velkou šanci na záchranu.

V té chvíli se ozvalo ostré štěkání automatických pušek. Pár kulek hvízdlo kolem mě a pocítil jsem palčivou bolest kousek nad pravým loktem. Američané po mně střílejí! Ale nemohl jsem než uznat, že mají ke střelbě dobrý důvod. Vždyť jsem právě sundal jejich vrtulník.

Poslal jsem vstříc šlehajícím plamínkům »pryséch«. Střelba ihned utichla, ale rameno nad loktem jsem měl v jednom ohni, až se mi dělaly mžitky před očima. Pozor na to, pozemský vzduch je pro mě jedovatý, uvědomil jsem si. Chtěl jsem si ránu stisknout levačkou, ale zjistil jsem, že mi střela vyrvala pořádný kus masa a z rány stříká krev. To není dobré, došlo mi.

Telepaticky jsem nařídil vzletět do výše. Za mnou jako řetěz vylétli z díry ve střeše všichni ostatní, ale to už jsem se pohyboval dostatečně rychle, aby ani ostatní nedali čas ke střelbě střelcům, krátkodobě ochromeným »pryséchem«. Stočili jsme se potřebným směrem, ale to už jsem se plně soustředil na svou ruku. Pokusil jsem se použít popruh od brašny nad ránou jako škrtidlo a když se mi zdálo, že to pomáhá, neboť krev už nestříká, teprve pak jsem se začal více věnovat okolí a směru letu. Postupně jsem snižoval i výšku, abychom neposkytli obraz radarům, sledujícím vzdušný prostor nad Čechami.

Jenže v hlavě mi hučelo, nad ránou jsem si křečovitě držel škrtidlo, ale krev dál po kapičkách odlétala v proudu vzduchu, vyvolaného naším rychlým letem. Musím se teď co nejdřív dostat do naší základny pod starým mlýnem!

Antigravitační opasek dovoluje i vyšší rychlost, jenže lidské tělo klade ve vzduchu odpor a už rychlost dvou set kilometrů není příjemná. Ostatní si mohli zakrýt obličeje dlaněmi, ale já jsem na to neměl volné ruce. Pravačka mi v proudu vzduchu bezvládně plandala a levačkou jsem držel škrtidlo, abych nevykrvácel. Teď už nešlo o to, aby mi do rány nevnikal pozemský vzduch, i když je pro mě nepřátelský!

Ale i dvoustovkou cesta ubíhala. Musím vydržet! Zavolal jsem telepaticky Raxdinku, vysvětlil jsem jí, co se nám přihodilo, připravil ji na to, že bude mít osm pacientů – sedm nováčků pro přeměnu prostředí a mě s roztříštěnou rukou.

»Mám ti letět naproti?« zeptala se ihned.

»Snad to ještě vydržím,« holedbal jsem se. »Ale připravte se, bude to velký fofr!«

Minul jsem městečko, o kterém jsem věděl, že je zhruba na půli cesty. Takže je za mnou teprve půlka, ale... v ráně mi čím dál víc škubalo. Vždyť by to měl být čistý průstřel, na to se neumírá! Ale nesměl jsem zapomínat ani na to, že ať dělám co dělám, teď na mě působí i okolní, pro mě vysoce jedovatý vzduch. Dýchám vlastní, uměle upravovanou kyanovou atmosféru, ale roztržený skafandr mě pořádně nechrání a ránu, na kterou se jinak neumírá, může komplikovat otrava! Už abych byl za rosolovitým špuntem, jenže k němu mám ještě daleko...

»Raxdinko!« volal jsem opět telepaticky. Dělám to krajně nerad, ale je mi příšerně zle. Vypadá to, že nedoletím.

»Jsem tady a čekám,« ujistila mě. Tón její telepatie je pro mě balzám, ale škubání v ruce je příliš silné.

»Poleť mi naproti!« vybídnu ji.

Raxdinka je v jiném stavu, ale je jediná, kdo to může vzít za mě. Připojí můj antigravitační pás do řetězce ke svému a sama snad doletí, nebude to poprvé, co navštívila naši Zemi...

»Je ti zle, viď?« pochopila. »Viděla jsem obraz z kamer. Už se vznáším nad lesem, za chvilku jsem u tebe!«

Letím zatím dál, poměrně nízko nad stromy, dvakrát jsem musel jít výš, abych se vyhnul vysokonapěťovému elektrickému vedení, svět se mi míhá před očima, ale teď přece nesmím omdlít, za mnou letí sedm lidí, co jsou na mně závislí, mezi nimi jsou i moji rodiče, přece je nezklamu...

Ale to už držím směr jen intuitivně, začínají se mi míhat před očima mžitky, najednou vidím všechno strašně do modra, musím se telepaticky spojit s fugyvycivem, telepatickým vnitřním zrakem teď vidím jasněji než vlastníma očima, kompas ukazuje správný směr, jak daleko je Raxdinka? Podle fugyvycivu už jen pět kilometrů, to už bych ji měl vidět i očima, ale když vytřeštím oči před sebe, vidím jen hustou mříž mžitek...

»Raxdinko, pospěš si!« prosím ji. »Já asi omdlím...«

»Už tě vidím, vydrž!« povzbuzuje mě.

Jenže já už vidím jen rudá kola všude kolem sebe a v uších mi řve pneumatická sbíječka, s jakou jsme coby študáci pracovali na brigádě... podle fugyvycivu mám směr dobrý, ještě chvilku se musím udržet...

»Honzo!« slyším v telepatii zděšený výkřik Raxdinky, ale už se na ni mohu jen trochu trpce usmát...

------------------------ Poznámky:

  9 Viz Cimrmann: Jedni by šli rádi domů, ale...a kromě toho zamykáme hlavní vchod.

Errata:

11.08.2021 23:01