Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Bilance

Probudil jsem se – a hned jsem věděl, že jsem opět doma. Zvýšená tíže, charakteristické světlo, vlahý vzduch Vušigdy. Zase je všechno v pořádku. Jen pravou rukou jsem nemohl zatím hnout a trochu se mi ještě motala hlava, ale když jsem si vzpomněl na závěr své poslední cesty na Zem, došlo mi, že to určitě bylo horší a teď už to jsou jen slabé ozvěny otravy. Roztržený skafandr, krev stříkající z rány... na základnu jsem nejspíš nedoletěl, naštěstí mi Raxdinka letěla vstříc, jistě mě dotáhla domů, holka moje zlatá! A to je v šestém měsíci, docela se divím, že ji velení Kosmického Průzkumu dovolilo objevit se na Zemi, natož si vzít skafandr a letět do té jedovaté atmosféry.

Konec dobrý – všechno dobré! Finis coronat opus, jedno z mála latinských hesel, které si pamatuji ze školy, používal je tak rád dějepisář Čížek. Konec korunuje dílo... ale upřímně řečeno, bylo to s velkou klikou. Být tam ve vsi lepší střelec, strefil by se lépe než jen do ruky! Hvízdaly kolem mě pěkně ostře nabroušené včeličky! Naštěstí mají Američané čarostřelce, kteří se strefí na sto metrů do vlašského ořechu, jen v Hollywoodu. Ti skuteční jsou rádi, když na těch sto metrů trefí slona.

A upřímně řečeno, nebylo mi volně, když se ke mně otáčela proskleným čumákem a zejména obrovskými hlavněmi ta létající černá obluda, co ji Američané vyslali na podporu svého komanda. Příliš jsem ale nechápal, proč helikoptéra, když je udavač šenkýř přivolával do hospody?

Jenže pak mi to docvaklo. K čemu může být dobrý vrtulník ve večerním šeru? Jedině kdyby nesl kameru termovize. Což tyhle vrtulníky samozřejmě mají. I kdyby se nám podařilo utéci do lesa, těmto obludám bychom neutekli. Amerikáni jsou zkušení a mají to odzkoušené po celém světě. Nejlépe jim to jde proti civilistům. No, zklamal jsem je. Rovnocenného protivníka nečekali.

A ať jsou rádi, že nejsem jako oni! Být jako oni, smetl bych je všechny na jednu hromádku prachu. »Mujážge« by si je mohlo dát ke svačince všechny, ale použil jsem je jen dvakrát. Nejprve jsem si tím provrtal únikovou cestu z hospody, pak jsem sundal helikoptéru – měl jsem se snad nechat rozstřílet?

Hospodský tu škodu za své udavačství vyloženě potřeboval. Má ji tedy! Dva provrtané stropy, to bude výměna nosných trámů, zničená střešní krokev, tašky, odborný posudek statika, práce zedníků, tesařů, pokrývačů... ta »občanská povinnost« ho přijde pěkně draho! Nemluvím o ztrátě štamgastů... hospodu by měl co nejdřív i se ztrátou prodat a odstěhovat se někam, kde ho neznají! Krysa jedna udavačská!

Nepříjemné je zjištění, že mají Američané v Čechách novou vojenskou základnu a z ní vysílají trestné výpravy. Česká Policie si je občas kolaborantsky přizve na pomoc a spolupracuje s nimi. A stačí, když jí nějaký udavač sdělí, že se v hospodě objevili cizí agenti či špioni. Nebo snad moji minulou návštěvu, když si Zdeněk zapálil dům, aby ho nezískal exekutor, vyhodnotili jako smrtelné nebezpečí pro demokracii a Českou republiku? To v Čechách přece žádná základna Američanů nebyla!

To to ale v Čechách vzalo obrat!

Ale teď už zase ležím pod chlupatou přikrývkou doma ve Vušigdy, je mi příjemné teplo a cítím se skvěle. Napadlo mě, že teď mohu směle a přitom pravdivě tvrdit, že jsem střelenej. A ke všemu zakázanou střelou dum-dum. Kdo to o sobě může tvrdit?

A teď se zachvěl vzduch, znamená to, že se právě otevřely dveře. Někdo přichází?

„Ahoj, Hoxdiko!“

„To je dost, že ses konečně probral!“ usmívá se moje milá muzeální kustodka.

„Hlavně že jsem tady!“ mohu si zhluboka oddechnout.

„Málem jsi už nebyl,“ řekne Hoxdiko vyčítavě. „Ti tě ale zřídili! Ještě že vás Raxdinka dovlekla do základny! Ani nevíš, jaké proroctví jsi říkal, když jsi jim ohlásil »velký fofr«!“

„A to jsem ještě netušil, jak mě to sejme!“ doplnil jsem ji. „Vypadalo to dost zle. Ale na taková zranění se neumírá.“

„Na takovou ránu jsi mohl být i po smrti!“ opravila mě.

„Říkám – vypadalo to zle, ale vojáci ve skutečných válkách s takovými škrábanci dlouho nemarodili,“ nedal jsem se. „Hned je zase hnali na frontu.“

„Nebylo to tak nevinné!“ opravila mě Hoxdiko. „Ta kulka se ti zřejmě v ráně roztrhla a skoro ti utrhla ruku. Můžeš být rád, že tě vlastně jen lízla. Dostat ji do těla, byl bys na místě mrtvý.“

„Jsem ale tady, takže to dopadlo dobře,“ řekl jsem důvěřivě.

„Jenže ono to moc dobře nedopadlo,“ ujistila mě Hoxdiko, že to nebyla úplně snadná záležitost. „Nejenže ti ta kulka vyrvala pořádný kus svalů, přitom se rozprskla na spoustu střepinek. Část jich byla z nějaké sloučeniny mědi, která ve tvé krvi začala rychle oxidovat a sloučeniny mědi jsou pro nás jedovaté. Ale horší než měď byly i další jedovaté prvky. Poslaly by k zemi i býka!“

„Takže – otrava olovem?“ došlo mi – ovšem chybně.

„Ne olovem, ale rtutí!“ opravila mě Hoxdiko.

Trochu mě to zmátlo. Jádrem projektilů bývá přece olovo! Ale pak jsem si vzpomněl. Vyráběly se přece i střely, obsahující místo olova rtuť, která se v těle při zásahu rozstříkne a způsobí tak mnohem těžší zranění než obyčejná střela. Jenže tyhle střely patří mezi dum-dum a jsou zakázané. Ve válce platilo, že zajatec, u něhož byly objeveny, ztrácí ochranu Ženevskými konvencemi a může být bez soudu na místě zastřelen, aniž to bude chápáno jako válečný zločin. Stačilo zdokumentovat nedovolenou munici. Jenže málo platné, tato munice je účinnější než »běžné« střelivo, takže se – samozřejmě neoficiálně – používá ve všech světových konfliktech. Údajně byl tou střelou zabitý i americký prezident J.F.Kennedy. To znamená, že zakázanou munici v Americe vesele vyráběli i po Druhé světové válce. A jak se zdá, nepřestali.

Ale jsem na Vušigdy, naštěstí živý – takže Finis coronat opus, neboli konec dobrý – všechno dobré.

„Ale teď už mi je líp,“ řekl jsem. „Nejvyšší čas vstávat!“

„To nebude tak snadné,“ zchladila mě Hoxdiko. „Ještě sis nevšiml, že ti chybí ruka?“

Vytřeštil jsem na ni oči. Cože? Co to povídá? Okamžitě jsem si chtěl levačkou ohmatat necitlivou pravou ruku, ale získal jsem jen strašlivé poznání. Z pravé ruky mi zůstal jen pahýl, ani ne k lokti. To ovšem strašlivě měnilo situaci. Jak je to ale možné?

„Vždyť to na Zemi tak zle nevypadalo!“ zaúpěl jsem.

„Ale vypadalo!“ spadly na mou nebohou hlavu další dva kýble ledu. „Ani si to neumíš představit, ale ty jedy ti rozežíraly ruku tak rychle, že ti ji musely lékařky ještě na Zemi odříznout. Potom ti ještě dodala cesta, víš přece, s jakými nárazy to bývá, zkrátka – na Zemi jsi o sobě nevěděl celou tu dobu, co tam trvala přeměna tvých krajanů, tady ležíš už druhý den a je načase, že ses probral. Ale na vyskakování z postele se moc nechystej. Budeš rád, když se s mou pomocí pomalu, opatrně posadíš a udržíš se na nohou. Nesnaž se dokazovat, že jsi frajer, nemáš na to.“

Dobrou náladu, jakou jsem měl krátce po probuzení, jakoby odfoukl vítr. Takže jsem kripl, nebo jak se dneska módně tituluje – handicapovaný. A to díky zakázané střele dum-dum, kterou po mně vypálil nějaký syčák z americké patroly. No – taky jsem se s nimi vlídně nebavil, ale bylo to buď já, nebo oni, jinou možnost mi nedali. České policejní komando jsem vyřídil bez krve a jen na nezbytně nutnou dobu, než jsme zmizeli z hospody. Po chvilce se všichni sami probrali, ale to už jsme byli dávno pryč. A stejně tak jsem krátkodobě vyřídil i Američany. Kdybych tušil, čím po mně stříleli, asi bych na ně poslal doopravdy vražednou sílu. A bylo by to oprávněné, používání střel dum-dum je ve válce dobrý důvod k postavení provinilého zajatce ke zdi. Musela to být střela tohoto typu. Klasická střela by prolétla svaly a pokračovala by dál, ani na kost nenarazila, měl to být čistý průstřel. Místo toho mi to vyrvalo pořádný kus masa a ke všemu ty střepiny a stopy rtuti...

Nedivím se, že vojáky s takovými náboji v brašně stavěli za války bez dalšího soudu ke zdi! Tahle tradice by se měla obnovit!

„Doufám, že se nic nestalo aspoň ostatním,“ zavrčel jsem.

„Nestalo,“ upokojila mě Hoxdiko. „Všichni ti přejí rychlé uzdravení. Ale Rada Kosmického Průzkumu rozhodla, že cesty na Zem jsou příliš nebezpečné a s okamžitou platností je zastavila. Naše základny už jen poslouchají rádio a zaznamenávají televizní vysílání, ale všechny průchody jsou trvale uzamčené.“

„A to už sem nebudeme vozit další dobrovolníky?“

„Ne, je to nebezpečné,“ řekla stroze Hoxdiko. „Podívej se na sebe, jak vypadáš! Ještě mi řekni, že bys tam šel zas – a rád?“

Vybavil se mi jen závěr Písně Neznámého Vojína...

Ale raději jsem mlčel.

Hoxdiko mi nakonec pomohla vstát a když jsem se udržel na nohou i bez její pomoci, doporučila mi přemístit se do našeho obývacího pokoje, kde bych měl sníst poněkud opožděný oběd. Čekají tam na mě jednak moji rodiče a hlavně zbytek naší košaté rodiny, aby se mnou uvítali můj návrat do života.

Napadlo mě, že to bude spíš pohřební sešlost. Nebude to sice úplný funus, ale radostný návrat do života také ne. Jednoruký invalida... to není důvod k radosti. A navíc jsem byl doteď čistý pravák, levou ruku mám opravdu levou, tou se ani nenaobědvám, natož abych mohl dělat ještě něco navíc.

V takové náladě jsem přece jen přešel do našeho »obýváku« s velkým jídelním stolem, kde už na mě čekali. A nejen ti, které mi vypočítala Hoxdiko. Navíc tam byly tři neznámé ženy. Až po chvilce jsem si vzpomněl, odkud znám jejich velitelku, nebo spíš mluvčí. Byla to delegace z Kosmického Průzkumu.

Nechaly mě nejprve se přivítat s rodiči a s rodinou, ale hned poté mi sdělily příčinu své návštěvy. Měl jsem jim popsat, co se při mé poslední cestě na Zem stalo. Měly sice veškeré kamerové záznamy, které jsem přitom bezděčně pořizoval, ale požádaly mě, abych jim některé – pro ně zatím sporné – okamžiky vysvětlil.

Takže šlo o regulérní výslech, i když konaný v přítomnosti rodinných příslušníků. Dobře, nemám co skrývat, o kamerách jsem věděl od začátku, jen nevím, co se jim na těch záznamech nezdá... Tak to prostě bylo!

Šéfku Kosmického Průzkumu však zajímal jen jeden jediný moment – to když jsem poslal »mujážge« proti rotorové hlavici helikoptéry, což mělo za následek smrt celé její posádky. Netajil jsem to, ale podotkl jsem, že se směrem ke mně otáčely dva těžké kulomety, schopné dávkou řezat na kusy i masivní dřevěné fošny, natož lidské tělo. Z tohoto hlediska nemohu posádku litovat.

„Nejen posádku,“ doplnila mě šéfka Průzkumu. „Zachycené zprávy se zmiňují o dalších šesti lidech, na které ten stroj dopadl, než vzplanul a shořel.“

„Myslel jsem, že spadl do některé zahrádky,“ opáčil jsem.

„Nespadl do zahrádky, ale vedle ní,“ ujistila mě šéfka. „Na tom místě stál jiný, pozemní stroj. Shořely oba i s posádkami, tím se k posádce helikoptéry přičetli i dva vojáci z automobilu a další čtyři v nejbližším okolí.“

„O těch autech vím jen to, že přijížděla,“ řekl jsem. „Někdo z těch aut pak po mně střílel. A jak vidět, úspěšně,“ zvedl jsem na důkaz pahýl pravé ruky.

„Tamti... Američané... dopadli mnohem hůř,“ řekla šéfka, jako kdyby je litovala.

„Dopadli,“ souhlasil jsem. „Jejich chyba, že nás napadli, my jsme se jen bránili. České policisty jsem krátkodobě ochromil pomocí »pryséchu«. Jenže ten by podle mého mínění nestačil na pancéřovanou helikoptéru s uzavřenou, proti zvukům velice dobře izolovanou kabinou. Měl jsem příliš málo času na rozmyšlenou. Šlo o vteřiny.“

„Tak je to i na záznamech,“ uznala šéfka. „Nemůžeme tě obvinit z vraždy, byl to čistý akt »blenije«. Jen si říkám, že jsi byl až příliš rychlý. Naše průzkumnice by se rozmýšlely déle.“

„V tom případě by špatně dopadly,“ zahučel jsem. „Tyhle stroje jsou doopravdy zabijácké.“

„No právě!“ řekla šéfka. „To zase ospravedlňuje přerušení průzkumu Země. Je to tam příliš nebezpečné. Nu což, dej se teď trochu do kupy a přihlas se na »lihigileji«, ať jsi co nejdřív zase v pořádku.“

Všechny tři ženy z Průzkumu se jen lehce uklonily a odešly. Výslech byl u konce. Mohu si gratulovat, tu obranu mi uznaly. Rehabilitaci samozřejmě neodmítnu. A budu se muset přecvičit na leváka, když pravačku vzal čert – a rtuť v zakázané munici.

Nemusím si ale nic nalhávat. Budou to krušné časy.

Trochu mi spravili náladu rodiče. Zejména otec. Kdysi byl ještě na vojně a když teď jako všichni zájemci viděl videozáznam mých kamer, jen nadšeně komentoval sestřelení vrtulníku slovy »patří jim to«, i když se tím dopustil »trestného činu schvalování terorismu«. Naše sdělovadla totiž samozřejmě prohlásila akci naší Policie »v součinnosti« s Američany jako akci proti nebezpečné bandě dobře vyzbrojených teroristů, ve které policejní zásahová jednotka spolu s Američany slavně zvítězila.

Že to bylo trochu jinak? Jenže to jsou přece konspirační teorie, kterým nikdo nevěří!

A čemu se divíme, když většinu českých sdělovadel koupil za své miliardy jistý Američan maďarského původu? Všimli jste si, proti komu ti presstituti nikdy neřeknou ani slůvko, i když do vlády rýpají kde mohou a žádná pomluva jim není dost nechutná?

Naštěstí tátovi ve Vušigdy nehrozí, že ho zaujatý český soud semele. Může si dovolit nadávat na darebáky, kteří si to zaslouží a které na Zemi nikdo beztrestně »urážet« nesmí, i kdyby to bylo čistou pravdou, která se v Čechách už dlouho trestá. Vušigďanky podle autentických záznamů shledaly, že se terorismu dopustili naopak Američané, kterým naše Policie dělala jen trapné »křoví«.

Matka naopak propukla v pláč, jen co mě spatřila. Mohla se sice dosyta vybrečet už předtím, když mě nakrátko spatřila hned po přistání u starého mlýna a potom i během převozu ze Země do Vušigdy, jakož i dva dny, kdy jsem ležel už na Vušigdy jako Lazar a nevnímal okolí, ale když mě teď spatřila, rozbrečela se znovu.

Máma už je taková a bylo by asi špatné, kdyby nebyla.

Radost nám udělal i Hyneček, který udělal další pokroky oproti minule, stejně jako Raxdinka, Syreďga a Elatchy, kterým pořádně narostlo bříško. Máma, když zjistila, že mám na Vušigdy celkem šest legálních manželek a k Hynečkovi budu mít v tomtéž roce ještě tři další legální děti, každé s jinou ženou, v první chvíli spráskla ruce nad tou »Sodomou Gomorou«. Jenže pak si ji vzala stranou paní Marie a šetrně ji připravila na to, že to je v tomto světě normální, nikdo se nad tím neodváží pozastavovat a naopak, jednoduché manželství tu považují za výjimku, kterou zdejší lidé trpí pouze starším cizincům, jako jsou moji a Ivanovi rodiče.

Trochu jsem se obával, jak se s polygamií vyrovná Zuzka. Na Zemi měla silácké řeči, »Co zvládnou chlapi, zvládne ženská levou rukou«, akorát netušila, že jde o polygamii. Marně jsem se snažil ji odradit, ovšem nemohl jsem to říci naplno a nakonec sem tedy přiletěla. Bohužel jsem nebyl u toho, jak se tvářila, když se dozvěděla pravdu. K jejímu štěstí jsem jí dal podmínku, že sem přijde s mužským »ochráncem«. A Tonda se projevil přesně tak, jak jsem od něho očekával – ti dva se od příletu na Vušigdy drželi spolu, i když občas nedokázali údivem zavřít ústa, když potkávali ty starší, kteří si už na mnohoženství zvykli a nepřipadalo jim ani nemravné, ani zavrženíhodné.

Na Vušigdy jsou zkrátka poněkud odlišné podmínky než na Zemi. Nejen fyzikální, ale ještě víc společenské. Vušigďanky sice prohlašují, že jejich cílem je opět rovnovážná monogamní rodina, ale každý musí jasně vidět, že to je hudba vzdálené budoucnosti. V současné době je mnohoženství nutnost a původní monogamní rodina nemravnost, trpěná pouze cizincům. Nikdo tu nebude tlačit do polygamie ty starší, jako jsou moji a Ivanovi rodiče, ale na Tondu se Zuzkou asi nějaký nátlak přijde. Uvidíme, zda to Zuzka »zvládne levou rukou«! Když to uvážíte nestranně, polygamie je výhodná nejen pro chlapy, kteří v ní mají větší výběr. Může to být výhoda i pro ženy. Nesmí se ale zvrhnout v tyranii. Znamená to, že rodinu i sex řídí především ženy, tak aby si co nejvíc vyhověly.

Muž jim do toho raději moc nemluví...

Napadlo mě konečně, že bych mohl chybějící ruku nahradit vhodnou protézou. »Chytré protézy« už existují i na Zemi, tady by mohly být ještě dokonalejší. Ale ke svému zklamání jsem od libijantlu dostal zápornou odpověď. Pojem »protéza« v jazyce sice mají, ale to slovo považují za archaické a užívají je pouze v historických souvislostech – už jen ve spojení se Zvórúhí. Na Vušigdy je tedy ještě znají, ale nepoužívají.

Bylo mi to trochu divné. Že by se tu žádné úrazy nestávaly? Ale – je to možné. Nejčastější úrazy – ty pracovní – tady neznají, výroba se tu obejde bez dělníků. Ještě jsou možné nějaké úrazy v zemědělství, ale ani tam ženské nepracují ručně. Také dopravu řídí libijantly, které pojem »havarie« skoro neznají a kde ještě by tady mohl člověk přijít k úrazu? Leda doma v kuchyni, ale když si tady doma nikdo ani nevaří, nanejvýš si ohřívají jídlo donesené ze společné jídelny, kde by tu mohli přijít o ruku nebo o nohu?

Budu si to muset zase vyhledat v muzeu.

------------------------ Poznámky:

  10 Co mi to říkáte? Že šel bych zas – rád? Odpověď čekáte? Nasrat, jó nasrat!

Errata:

11.08.2021 23:01