Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Člověk se nesmí vzdát

Rozhodnutí Rady pro Kosmický Průzkum zastavilo veškeré zásahy na Zemi. Zůstalo »monitorování« radiového a televizního vysílání, ale dveře základen zůstávaly zamčené. A se mnou už Kosmický Průzkum ani nepočítal. Kosmický Průzkum potřebuje celé muže – tedy spíš celé ženy – a s »osekanou troskou« se nemá smysl zabývat. To jsem nakonec musel uznat i já.

Zbylo mi opět zaměstnání v muzeu. Konec konců, nechal jsem si »nalít do hlavy« i průvodcovské vzdělání, takže jsem ve volných chvílích – nebo spíš podle potřeby – prováděl po muzeu skupinky návštěvníků. Tedy přesněji – návštěvnic. Nepočítám-li kamarády z Klubu Krajanů, chlapa jsem tu ještě neviděl. Hoxdiko a Tiluji získaly třetího průvodce do počtu, »tabulkově« to »sedí«, v poslední době byl o muzeum větší zájem než dřív, ženské vědí, jakou úlohu sehrálo muzeum v obnově zdejší civilizace, zkrátka jsem mezi průvodkyně zapadl. Hoxdiko je přitom moje manželka. Někdy je dobré, když jsou manželé na tomtéž pracovišti a vědí o sobě všechno.

Tiluji byla vdaná a honosila se tím, že je »šestou ženou«. To znamená, že se do rodiny »tovelozy« dostala hned zkraje a to se tady – nevím proč – dost cení. Tím je ovšem jakékoliv flirtování vyloučené, na Vušigdy se nevěra nikdy netrpěla a když se některé manželce manžel znelíbí, může kdykoliv odejít, ovšem s rizikem, že už zůstane sama. Pracovní vztahy jsou však něco jiného, tady jsme se skamarádili poměrně rychle a ke všeobecné spokojenosti.

Zastavení Průzkumu Země se mě ale dotklo. Uznával jsem, že není bez nebezpečí, ale odkdy musí být průzkum cizího světa bezpečný? Náš původní úkol na Vušigdy byl připravit záchranu obyvatel Země před úplnou zkázou, k jaké by došlo při jaderné válce. Když to ale přeženu, posloužili jsme zdejší společnosti jen jako »plemenní býci«, možná trochu urychlující návrat k ideálům monogamní rodiny, ale prozatím naopak donucení přijmout zdejší polygamii.

Rozhodli jsme se aspoň udržet si naši českou svébytnost.

Zpočátku neuvědoměle jsme založili Klub Krajanů, později jsme pochopili, že ho musíme udržet stůj co stůj, nechceme-li se ve Vušigdy rozpustit jako kostka cukru v šálku čaje. Společnost Vušigďanů nám nepřipadá stoprocentně správná. Přinejmenším – podle nás – selhala při výchově zdejších chlapů. Tak hluboko my klesnout nesmíme a proto výchovu dětí neponecháme na našich ženách, byť ji mají založenou na vědeckých základech. Není věda jako věda a ta zdejší právě zde selhala. Naši kluci musí vyrůst ve správné chlapy, ne v líné a namyšlené povaleče.

A s tím souvisí i čeština. Naše první ženy se samy nechaly naučit česky, aby se k nám přiblížily. Ty další už tuto potřebu necítily, ale naučily se česky, aby vyhověly našemu požadavku. Na češtině zkrátka trváme, i když vušigďanštinu nezavrhujeme. Říká se přece, že dvojjazyčné děti se lépe učí.

A nechceme se spoléhat na strojové učení. Strojové učení je pokrokové, ale může být i zrádné. Strojové učení umění výchovy dětí na Vušigdy těžce selhalo, neboť produkovalo muže – lemply. Zřejmě někdo špatně zadal počáteční podmínky, to se stává. Tím se dá ale zkazit vše. Budeme se ženám míchat do výchovy dětí, i když nemáme »správné školení«. A budeme se starat, aby naše děti byly jiné než děti z ostatních rodin. Pouze čas ukáže, co je lepší, ale věříme, že to bude naše výchova. Už teď můžeme porovnávat odlišnost výsledků. Je nás na Vušigdy směšně málo, ale musíme se snažit dát ostatním lepší příklad, než vůbec od nás očekávali. Jedině tak budeme mít šanci uspět.

Máme i další výhodu. V našem případě zřejmě zaúčinkoval »harémový efekt«, známý i ze Země. V pozemských harémech kdysi v dávnověku pozorovali vychýlení rovnováhy ve prospěch mužských potomků. U navracejících se kosmonautů zřejmě tento efekt nezapůsobil, ale u nás ano. Máme bezkonkurenčně nejvíc kluků ze všech okolních rodin. A všechny musíme vychovat lépe než okolní rodiny. Z našich kluků nesmí vyrůst lemplové, kteří neumí žít jinak než jako paraziti.

Sepsal jsem to v podobě přednášky, kterou jsem přednesl na jednom zasedání Klubu Krajanů. Setkala se s příznivým ohlasem, je vidět, že tak myslíme všichni, nejen já. Což je dobře, potvrzuje to naši jednotu. Češi se zkrátka na Vušigdy neztratí!

Když mi mé ženy přivedly lékařku Zisirugi, považoval jsem ji v první chvíli za lázeňskou »rehabilitační sestru«. Tak mi ji aspoň představili, abych neprotestoval, že se o mě chce privátně starat. Jenže už při prvním seznamovacím pohovoru jsem nestačil valit oči a měl jsem práci, abych vrátil pokleslou dolní čelist do původní polohy.

»Lihigilej« přeložili do češtiny jako »rehabilitace«. Jenže moje představa různých rehabilitačních cviků, případně nějaké léčebné koupele, byla od pravé náplně tohoto pojmu vzdálenější než Jupiter od Země.

»Lihigilej« se měla spíš přeložit jako »regenerace«. Bylo by to rozhodně přesnější. A když mi Zisirugi vysvětlila, o čem to asi bude, zůstal jsem dokonale paf.

»Lihigilej« totiž znamená dokonalé uvolnění regeneračních schopností, jaké se občas vyskytují i v přírodě u několika málo živočišných druhů. Nejznámějším z nich je nezmar. Toho můžete klidně překrojit na dvě poloviny a obě dorostou v celého jedince. I mnohem větší ještěrce doroste ulomený ocas. »Lihigilej« sice není tak důkladná, ale dovoluje doplnit chybějící orgány i u lidí. Když u mě lékařka Zisirugi tento proces zahájila, začala mi – a to dost rychle – dorůstat i chybějící ruka.

Proto Vušigďané nepoužívají protézy! I když to slovo znají, kdysi je měli, ale zvládnutí »lihigileje« znamenalo konec protéz. Krátkodobě se to dá vydržet a dlouhodobě nejsou potřebné.

A to se ví, když mi to pěkně polopatě vysvětlila, byl bych korunovaný vy-víte-co-asi, kdybych nesouhlasil, i když se tento proces musí neustále kontrolovat, aby se bujení nových buněk nezvrhlo do nádorů. To nebezpečí tam sice je, ale pod lékařským dohledem je zanedbatelné. Lékař – nebo lékařka – si v takovémto případě musí vědět rady, od toho tu přece je.

Vypěstovat novou ruku je údajně záležitost tří čtvrtin roku.

Ale i kdyby to trvalo pět let, dalo by se to vydržet. Bylo to sice trošku legrační, když jsem měl na úrovni lokte ručičku jako náš Hyneček, ale už jsem v ní měl, když už ne sílu, tak aspoň cit, už jsem se mohl podepsat a můj původní nápad dát se přeorientovat na leváka zmizel v propadlišti času.

Zlatá Zisirugi! A žádný div, že se přidala k mému harému. Zajistila si v něm místo opravdu nezapomenutelně. Co na tom, že za svou kariéru »lihigilejky« měla pouze jednoho pacienta – mě. A byla ráda, že to aspoň jednou účelně použije.

Později přiznala, že si dala profesi »lihigilejky« »nalít do hlavy« čistě kvůli mně s tím, že v celé Risipeji nemá tuto profesi žádná jiná. Jako »lihigilejka« měla příležitost dostat se ke mně. Původně byla »chuťovkářkou«, ale těch jsou v Risipeji stovky.

Upřímně řečeno, ani jako »chuťovkářka« se u nás neztratí...

Čekala nás velká série porodů. V jednom měsíci přišli na svět Raxdinčin druhý kluk Honzíček a dvě dívenky Uronke a Coreaky. V našem bytě bylo rázem živo jako v jeslích. Výhodou polygamie je, že se ženy mohou věnovat dětem střídavě i současně.

Škoda, že nám zabili prvního Honzíčka. Byl by teď nejstarší a asi by tuhle bandu vedl. Takhle byl nejstarší Hyneček, i když ani ne o rok před sourozenci. Počítal jsem, že tihle čtyři vytvoří partu s vlastnostmi demoliční čety.

Vzhledem k tomu, že mezitím přibyla Zisirugi, ohlásila svůj nárok na těhotenství Evéroi a také se zakrátko ze sexu vyřadila. Nevím, jak to holky dělaly, ale byly pokaždé těhotné kdykoliv si usmyslily. Jakoby jim stačilo vysadit antikoncepci. Mám dojem, že za to může právě ta antikoncepce. Jakmile přestane chránit, způsobí naopak velkou vnímavost. Tak jako tak jsme se brzy mohli začít těšit na dalšího kluka. Dohodli jsme se předem na jménu Oldřich neboli Oldříšek.

Než se Olda narodí, budu mít ruku v pořádku.

V muzeu bylo pořád co objevovat a brzy jsem se tam úplně zahrabal. V Risipeji mě vedli jako výzkumníka-historika, takže jsem byl vlastně vědeckým zaměstnancem města.

Raxdinka byla i nadále u Kosmického Průzkumu, takže mi zprostředkovala všechny kosmické novinky z první ruky. Jenže ke všeobecnému překvapení se největší kosmický objev podařil mně. Ukázalo se opět, že historie není ani zdaleka mrtvá.

Objevil jsem totiž dokument ještě z doby Zvórúhí, týkající se Země. Byla to její mapa z doby před pětadvaceti tisíci lety se zakreslenými základnami starých průzkumníků. Ukázalo se, že jich na Zemi bylo víc než současný Kosmický Průzkum spravuje. Jenže v dokumentech byly elektronické protokoly, jejichž pomocí se daly tyto dávno opuštěné základny aktivovat.

Některé základny na aktivační signál neodpověděly. Třeba základna v Egyptě poblíž bývalého chrámu Abu Simbel se dnes nachází pod vodou Asuánské přehrady, která ji zřejmě zaplavila. Další základna se měla nacházet na velkém ostrově mezi Indií a Afrikou, ale nebyla tam ani základna, ani ostrov. Nadhodil jsem, že se může jednat o dávnou Platónovu Atlantidu a zdálo se, že to mnohé příznaky potvrzují. Pokud tam základna skutečně byla, leží na dně moře a měla tedy osud shodný s osudem základny v egyptském Asuánu.

Jedna ze základen však odpověděla okamžitě, nabídla jim spojení pomocí tunelové stanice »dotar« a krátce poté do ní po pětadvaceti tisíci letech průzkumníci vstoupili. Uvnitř se museli pohybovat ve skafandrech, protože byla vybavená pro kyslíkové obyvatele Zvórúhí a ne pro současné kyanové Vušigďany, když však prošli zastaralým izolačním východem, ocitli se v nevelké jeskyni na svahu nepříliš vysoké hory a naskytl se jim nádherný pohled na širokou řeku v nedotčené lesnaté krajině.

Nižňaja Tunguska, Rusko, Sibiř.

Nižnaja Tunguska

Errata:

05.09.2021 13:36