Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Finis coronat opus

To už jsem se opět hlásil do Kosmického Průzkumu a nějak mi to nemohli odříci. Jednak jsem ty ztracené základny v archívu objevil – a nebyla to jen Tunguská, které se podařilo zprovoznit – a za druhé už mi úspěšně rostla ruka, nebyl jsem takový »kripl«, jako po útěku z Čech. Tvrdil jsem, že se s Rusy domluvíme i bez znalosti ruštiny, což nehrálo roli, bylo přece jednodušší nechat si ruštinu »nalít do hlavy«, zatím to pořád ještě šlo, i když už mi to oznámilo, že na některé obzvlášť složité obory už nemám v hlavě dost místa, takže budou pro mě nedostupné. Nikdo nemůže být znalcem veškerého lidského vědění, i když se to o Leonardovi da Vinci tvrdilo, ovšem úroveň vědění lidstva byla podstatně nižší.

Naopak jsem tvrdil, že moje zkrácená ruka bude mít kladný vliv při přesvědčování případných dobrovolníků. Stačí pravdivě prohlásit, že mi ruku ustřelili Američané, kdežto Vušigďané umí vypěstovat chybějící končetiny nové, což je vidět přímo na mně. Pochybovače to přesvědčí nejlépe.

Takže jsem – zase ve skafandru na míru, tentokrát s kratší rukou, ale s tím větším elánem prošel renovovanou »zátkou« do jeskyně a odtud jsem po svých nohou seběhl až k řece.

Nižňaja Tunguska, Rusko, Sibiř. Široká řeka v úplně pusté krajině. Široko daleko ani človíčka – sem ještě lidé nepronikli, je tu v zimě příliš velká zima i na Rusy.

Anebo pronikli? Když jsem se rozhlédl, spatřil jsem vyjet ze zatáčky člun a uslyšel zvuk lodního motoru. Kdo to je? Blížil se, ale kolem mne by nevšímavě projel. Začal jsem poskakovat, mávat rukama a křičet. Chlap ve člunu, statný vousáč s rozevlátou hřívou na hlavě, oblečený v ušmudlané kožešinové bundě, kamsi sáhl, motor ztlumil obrátky a člun se stočil ke mně.

„Ej ty! Któ takój¹¹?“ zavolal na mě.

„Daváj pogovorím¹²!“ odpověděl jsem mu.

„Minútočku!“ požádal mě o strpení. Nechtěl se přibližovat příliš rychle, asi se obával, aby nerozbil loďku.

„Stój! Ja pajdů k tibjé¹³!“ navrhl jsem mu.

Pak jsem vzletěl na antigravitačním opasku, přeletěl nízko nad vodou těch pár desítek metrů a opatrně jsem se snesl do jeho člunu a posadil jsem se na lavičku proti němu.

„Ój, golúbčik!“ vydechl překvapeně. „Ty navěrno ně naš!¹⁴“

„Navěrno,“ souhlasil jsem. „Měšajet eto tibje¹⁵?“

Krátce se zamyslel, ale pak řekl, že mu to nevadí. Chtěl ale vědět, odkud jsem. Přiznal jsem, že z Čech a Rusovi se rozzářil úsměv. Dozvěděl jsem se, že jeho děd byl s Koněvem v Praze, otec s Brežněvem v Milovicích a sám by se tam taky rád podíval.

„Jenže já teď v Čechách nebydlím,“ zklamal jsem ho.

„Takže u nás v Rusku?“

„Já vůbec nebydlím na Zemi,“ ujistil jsem ho. „Setkal jsem se s lidmi z hvězd a bydlím na jejich planetě v kosmu.“

„Ty jsi rodnou Zemi opustil? Proč?“ divil se.

„Neměl jsem na výběr,“ řekl jsem. „Pomáhal jsem potom dalším našim lidem utíkat k lidem z hvězd, jenže naší vrchnosti se to nelíbilo. Teď už se do Čech vrátit nemohu, Policie mě chce arestovat. Zatoulal jsem se až sem.“

„A co dokumenty, máš?“

„Žádné,“ usmál jsem se. „Naštěstí mi lidé z hvězd umožnili létat, takže se žádné Policie ani Milice nebojím. A tak si létám po světě a občas pomáhám lidem, kteří se ocitnou v nejhorší nouzi, odejít jako já k lidem z hvězd. Lidem z hvězd to nevadí a chudým rád pomohu.“

„Daleko ses ale zatoulal, holoubku,“ ujistil mě. „Tady už je Sibiř, sem z trestu vzbouřence posílali. Car i bolševici!“

„Vím,“ řekl jsem. „Mně říkají Honza, jak zvou tebe?“

„Vladimir Nikitič,“ představil se mi chlap.

„Tak je to lepší, Voloďo,“ přikývl jsem. „Vždy je lépe znát lidi jménem.“

„Poslyš, nebude ti vadit, když zase nastartuji a poplujeme dál?“ zeptal se mě. „Nemám to daleko, ale přece jen bych se rád dostal domů před večerem.“

„Jen pluj,“ souhlasil jsem.

Voloďa nastartoval motor a vypluli jsme. Divil jsem se, že má na sobě teď v létě kožešinovou bundu, ale pak jsem pochopil, že ji má kvůli – komárům. Každou chvíli se pleskal v obličeji, na více místech měl rozmačkané krvavé skvrny. Komárů tu opravdu létala hustá mračna. Já jsem je naštěstí nevnímal, skafandr svými sosáky nepropíchli – a Voloďa se sice divil, proč se nepleskám jako on, navíc jsem lehčeji oblečený, ale mohl to přičítat účinkům nějakého silného repelentu, takže se ani nedivil.

„Co tady u vás znamená »nědaleko«?“ zapředl jsem opět rozhovor. „Slyšel jsem, že v Rusku »nědaleko« znamená aspoň tři sta kilometrů. Ale touhle rychlostí by to trvalo den a noc.“

„Tyhle míry platí pro Jevropu,“ usmál se Voloďa. „Tady na Sibiři máme jiné. Nejsou tu silnice, takže buď loďkou po řece, nebo vrtulníkem vzduchem. V zimě to jde i na saních, ale tady už se koňům nedaří, takže jedině se psy. Anebo na saních po řece, ale s plachtami. Ale to je spíš pro mladé nadšence.“

„A kde ty bydlíš?“ zeptal jsem se. „Ve městě nebo na vsi?“

„Na samotě,“ odvětil Vladimír. „Jsem lovec. V zimě lovím soboly, dobré kožešiny ve městě prodávám, v létě ryby a taky si na pár rublíků přijdu. Poslyš, jsou u lidí z hvězd lovci?“

„Nejsou,“ řekl jsem. „Není tam zvěř. Ryby tam v oceánech žijí, ale loví je jen velké lodi. Ve hvězdách je všechno jinak. Lidé tam žijí ve městech bez oken, vesnice tam vůbec nemají...“

„Vesnice nemají?“ podivil se Voloďa. „A kdo tam pšenici pěstuje? A mají tam vůbec pšenici? A chléb?“

„Lidé z hvězd jsou velice milí lidé,“ řekl jsem. „Osídlili ale neobvyklý svět. Jejich původní shořel při výbuchu slunce, naštěstí se včas přesídlili jinam. Dovezli si tam ale jen nejnutnější zvířata, byli rádi, že zachránili lidi. Proto tam zvěř nežije, ryb jen několik mořských druhů, i dobytek si tam vypěstovali, ale ta nová planeta se otáčí pomaleji, takže den i noc tam trvá dlouho. Proto nemají okna a ve městech si svítí přesně tak, jako se střídal den s nocí v jejich původním domově.“

„A do tak hnusného světa naše lidi lákáš? Není ti stydno?“

„Lákám,“ přikývl jsem. „V každém světě se dá najít něco krásného a něco hnusného. Tam jsou krásní lidé. Nebojují mezi sebou, neperou se, neválčí. Nemají rádi násilí. Nám, lidem Země, je dobře mezi nimi. Lákám tam ale jen ty, komu se tady na Zemi špatně žije. Kdo tu je v bídě, v hladu, strachuje se o život. Těm já pomáhám. U lidí z hvězd není bída, hlad, nikdo se nebojí o život. A jsou tam hezká děvčata. Šeredku tam nenajdeš. Kdo tam odejde sám, najde si tam i družku pro další život. A protože tam lákám nejvíc chlapy v nouzi, všichni si i ženy našli. Není mi stydno.“

„A co tam mezi nimi děláš?“ vyptával se mě.

„Na Zemi jsem byl inženýr,“ řekl jsem. „Jenže na jejich techniku bych nestačil. Vyučili mě tedy historikem archeologem, archivy se zabývám. Mají archivy staré, prastaré. Pětadvacet tisíc let do nich nikdo nenahlédl. Je to zajímavé a užitečné. Před těmi pětadvaceti tisíci lety navštívili jejich předkové Zemi. To tu ještě stála Atlantida a naopak nestály pyramidy. Zajímavé čtení, to mi věř. A něco z toho se dalo použít i dnes.“

„Co třeba?“

„Jejich předkové tady na Zemi zanechali základny. Tenkrát v nich žili jejich průzkumníci, ale dá se tam žít i dnes a i my tam občas žijeme, když jsme právě na Zemi.“

„I u nás na Sibiři?“

„I na Sibiři,“ přikývl jsem vážně. „Třeba i tady najdu lidi žijící v bídě, kterým by se u lidí z hvězd žilo lépe.“

„A nemohli by nám ti tvoji hvězdní lidé pomoci tady na Zemi? Aby se tu lépe žilo, aby tu nebyla bída...?“

„Možná mohli, ale jak by sis to představoval?“

„Třeba by mohli odnést do pekla naši věrchušku,“ napadlo ho. „Bez byrokratů by se nám i tady na Rusi lépe žilo.“

„To nepůjde,“ řekl jsem. „Jak je chceš do pekla odnášet bez násilí? Po dobrém nepůjdou a lidé z hvězd násilí nepoužijí.“

Voloďa se rozpačitě podrbal na nose.

„No jo...“ zabručel. „Bez násilí to nejde. A s násilím teprve ne, byrokrati mají Milici i armádu. Kdyby nám hvězdní lidé aspoň od komárů pomohli, taky by to bylo dobré. Mají něco účinného proti komárům?“

„Nemají,“ pokrčil jsem rameny. „U nich nejsou komáři, ani jiný hmyz. Když se stěhovali do nového světa, ze všeho hmyzu si tam přivezli jen včely, potřebovali je k opylování květů. Bez včel by se tam nedaly pěstovat ovocné stromy. Ale žádný jiný hmyz si tam ze starého světa nevzali. Takže tam nemají mouchy, vosy ani komáry, pavouky ani mravence.“

„Nemají tam komáry?“ ožil trochu. „To je příšerná svoloč. Ale když tam nemají komáry, tak nepotřebují postřik proti nim. Škoda, ten by se nám tady hodil. Ale města bez oken... to by mě nelákalo. My tady žijeme v přírodě, to je pohoda – teda, až na ty komáry...“

„S přírodou je tam problém,“ připustil jsem. „Jak říkám, žijí ve městech bez oken, kde osvětlení napodobuje jejich původní domov. Ale když odejdou do přírody, musí se přizpůsobit střídání dne a noci nového světa. A to není snadné, dělá to problémy. Nikdo to nevydrží dlouho, ještě rád se vrátí do města, do střídání dne a noci podle starého světa. To je taková daň za záchranu před zkázou v ohni vybuchujícího slunce.“

„Chápu,“ řekl. „S tím se asi nedá nic dělat. Bez komárů by tam byl jistě ráj, ale to střídání dne a noci... nějak si to neumím ani představit.“

„Já už jsem to zkusil,“ řekl jsem. „Vyrazil jsem si jako jiní na daču, ale po týdnu jsem se rád vrátil. Spát za plného světla, to ještě jde, ale ty dlouhé noci... ve městě je lépe. Nejlepší je, když si vybereš vhodný den a vyrazíš jen nakrátko. Vykoupat se v řece, zaplavat si, projet se na loďce anebo si jen tak létat nad lesem... ale večer rychle zpátky, tak to tam někteří dělají. Přece jen příroda je příroda!“

„To bych řekl!“ přidal se. „Ale jinak... co tam může dělat lovec, když zvěře není? Co rybář, když ryby jen v moři plavou?“

„Musí si vybrat jinou profesiju,“ pokrčil jsem rameny. „Kdo chce být užitečný, vždycky si něco najde. Nevadí, když tam školy nemáš, všechno tě naučí. Nemají tam školy ani kantory, všechno ti rychle do hlavy dostanou. Mohl bys tam vědce dělat, vědu tě za jedno odpoledne naučí. Vyučili mě historikem archeologem za den, od té doby jsem historik archeolog. Dokonce i tady na Zemi – studuji tady starou základnu hvězdných lidí, kam pětadvacet tisíc let nikdo nevstoupil. Je to zajímavé a nestěžuji si, že o moji původní profesiju inženěra nikdo nestojí.“

„Archeolog... to by mě nebavilo. Já jsem lovec.“

„Lovec... to by tě asi víc bavil Kosmický průzkum,“ navrhl jsem mu. „Zkoumat daleké světy... pro Vušigďany je daleký svět i Země. Takže mám profese hned dvě. Historik archeolog a člen Kosmického průzkumu. Oboje uplatňuji na Zemi, kde zkoumám prastarou základnu Zvórúhíanů. A ve svobodném čase si létám nad Sibiří. Pro mě je to vrcholně zajímavé.“

„Ale ty nejsi Vušigďan,“ podíval se na mě. „Jsi-li Čech, jsi ze Země a nebudeš úplně prostý násilí. Vždyť jsi snad vyrůstal na Zemi, ne?“

„Mám samozřejmě omezení,“ připustil jsem. „Nesmím na Vušigdy vpustit žádného násilníka. Ani drobné hospodské rváče, natož vojáky a jinou svoloč. Ale je problém poznat takové včas. Nedávno se na Vušigdy stala vražda. Jediná vražda za posledních pětatřicet tisíc let! Celou Vušigdy to nadzvedlo.“

„A jak to vyřešili?“ zeptal se Voloďa. „Trestem smrti?“

„To právě nešlo,“ pokrčil jsem rameny. „To by bylo násilí. Vraha odsoudili na doživotí do vyhnanství na pustý ostrov. Dali mu tam nůž, sekerku, kotlík a postavili chajdu – a od této chvíle nepatříš do naší civilizace, starej se o sebe sám. Kolem souostroví jsou tisíce kilometrů oceánu, přeplout se to nedá.“

„To by pro našince nebyl žádný trest,“ mínil Voloďa. „Jsme na samotu zvyklí.“

„Ale můžete lovit zvěř,“ namítl jsem. „Na těch ostrovech se dá jedině sbírat ovoce. Na lov ryb nemají rybářské náčiní. Trudno jemu tam budět!“

„Sbírat ovoce... a co v zimě?“

„Tam není zima,“ opáčil jsem. „To souostroví je na rovníku. Čas od času tam prší, jinak je tam horko. Ovoce roste pořád, ale živit se celý zbytek života jen ovocem...“

„Jo, to asi bude trest,“ uznal Voloďa.

Mezitím jsme dopluli k nízké chajdě na nevelkém návrší u vody, Voloďově obydlí. Vyskočili jsme na břeh, Voloďa uvázal člun a pozval mě dál.

„Zítra bych tě zavezl do vesnice,“ sliboval mi.

„Proč ne dnes?“ provokoval jsem ho.

„Protože poplujeme šest hodin, je to proti proudu,“ začal mi vysvětlovat. „Musíme vyplout ráno, jinak se do tmy nevrátíme.“

„Tak víš co?“ navrhl jsem mu. „Nepovezeš tam ty mě, ale já tebe. Nepoplujeme, ale poletíme vzduchem a budeme tam rychleji než vrtulníkem. Chceš?“

„No jo,“ začal se škrábat za uchem. „Já vím, ty umíš létat, ale já ne. Chceš mě tam snad nést na zádech?“

Nabídl jsem mu tedy antigravitační opasek. Nejprve si ho nechal opatrně ukázat, ale pak se odhodlal nabídku přijmout a za chvíli jsme letěli vedle sebe proti proudu řeky. Voloďa ukazoval směr, já jsem řídil za oba, ale za čtvrt hodiny jsme se snášeli na molo přístaviště člunů na okraji trochu větší dřevěné vesnice.

„To byl let!“ ocenil to Voloďa.

Chtěl si odepnout opasek, ale přemluvil jsem ho, aby si ho ponechal, máme před sebou ještě zpáteční cestu. Uznal to a vedl mě do vsi.

„Teď v létě jsou beztak všichni chlapi v »traktíre«,“ tvrdil. „Říkají jí sice »kulturní dům«, ale kromě knajpy tam nic jiného není. Kdysi se tam pořádaly různé oslavy, zůstaly tam po nich už jen nápisy na stěnách, ale od té doby, co partajní »mér« utekl před lidmi, co ho chtěli zmlátit, je to už zase jen obyčejná »traktíra«.“

„Chtěli ho zmlátit?“ podíval jsem se na něho. „Víš přece, že Vušigďané nesnášejí násilí!“

„Kdybys tady žil delší dobu pod rudou partají, taky by sis do jejího náčelníka rád bouchl,“ řekl Voloďa. „Od té doby chlapi vychladli a ani v hospodě se mezi sebou neperou.“

„No proto!“ poznamenal jsem.

V hospodě, odlišné od českých hospod, a přitom v mnoha směrech podobné, probíhala zuřivá debata. Jak jsem pochopil po několika zaslechnutých větách, příčinou bylo nařízení zdejšího gubernátora o nových poplatcích za lov ryb, které místní chlapy zvedalo ze židlí. Nejvíc jim vadilo, že nemělo žádnou oporu v zákonech a jevilo se tedy jako čirá zvůle místního gubernátora. Ani jsem se nedivil, že to chlapy zvedlo. Skutečně to vypadalo jen na pokus gubernátora o něco víc si namastit svou soukromou kapsu a odřít lidi z kůže.

Se zájmem jsem si prohlížel nápisy na zdech. Takové byly i v Čechách, ale tam už dávno na ně nenarazíte. Obrazy Lenina a dokonce i Stalina, optimistické texty o žních... to budou mít na základně kamerový materiálek!

„Přátelé!“ oslovil debatující Voloďa. „Máme teď mezi námi přítele zdaleka, opravdu z velké dálky. Slibuje pomoc všem, kdo už jsou úplně na dně bídy. To možná ještě nejsme, ale i tak jsou to zajímavé návrhy. Necháme ho promluvit, i když to nebude zrovna o našem oligarchovi gubernátorovi?“

„Gubernátor nás teď zajímá nejvíc!“ ozval se kdosi.

„Jistě,“ souhlasil Voloďa. „Ale gubernátor tady bude, pokud ho čorti neodnesou, i zítra i napřesrok. Tenhle přítel je z takové dálky, jakou si nedokážete ani představit a nebude tu příští rok, jako ta gubernátorská svoloč. Nevyposlechneme si ho raději? Nic po nás nechce, spíš nabízí.“

„Říkáš – z takové dálky, jakou si nedokážete ani představit? Chceš snad říci, že je až z Ameriky?“

„To si představit dovedeme,“ odpálil ho Voloďa. „Zkus ale podumat ještě dál. Mnohem dál. Odpoutejte se od přízemnosti!“

Shromáždění přestalo diskutovat o gubernátorském podrazu a obrátilo se k nám.

„To by musel být snad jen z Marsu!“ navrhl posměšně jiný.

„Přihořívá!“ zachytil to Voloďa. „Ale ještě dál!“

„Tak snad z Jupitěra?“ přihodil kdosi.

„Přibližujete se pořád pomalu,“ promluvil jsem. „Nemá smysl přihazovat světelné minuty ani světelné hodiny. Vušigdy, svět o kterém je řeč, je odsud sto dvacet pět světelných let.“

„To by mohl říci každý,“ namítl zamračený Rus. „Čím nám to můžete dokázat? Tím, že máte každou ruku jinou?“

„To mám na památku na jednu neshodu s Američany,“ řekl jsem. „Ustřelili mi ruku střelou dum-dum, já jim zato sestřelil vrtulník. Vušigďané mi nechávají narůst ruku novou, ale zatím ji mám příliš krátkou. Ještě půl roku bude trvat než mi doroste.“

„To má být důkaz?“ vrtěl chlap hlavou nesouhlasně. „Není to tak, že ti prostě nenarostla od mala?“

„To uvidíte za půl roku, ale teď na to není čas,“ řekl jsem.

„To se ví!“ řekl Rus. „Něco průkaznějšího by nebylo?“

Což o to, důkazů bych měl celou kupu. Ale který z nich by nedůvěřivé Rusy přesvědčil nejlépe? Antigravitační opasek? Ten by mohli prohlásit za nějakou pozemskou novinku. Promítnout jim nějaké holografické obrázky? Co kdyby upřeli mimozemský původ i holografii? Pak by moje obrázky snadno prohlásili za čistě pozemské, natočené kdekoliv na Zemi. Ale jedno by je snad přesvědčilo hned a bez diskusí.

„Chcete důkaz...“ řekl jsem pomalu. „Čekal jsem od vás nedůvěru, ale ne takovou. Nu dobrá. Ale musím vás na to nejprve trochu připravit.“

„Tak připravuj, ale rychle!“ požadoval další šťoural.

„Moc vás nezdržím,“ řekl jsem. „Tady Voloďovi už jsem část mého tajemství řekl. Jsem původem ze Země, z Čech.“

„Tam byl můj otec!“ hlásil se kdosi. „Ale viděl z Čech jen kasárna v jakýchsi Milovicích. Tam i zpátky cestovali v noci.“

„Milovicemi se mi nechlub,“ obrátil jsem se tím směrem. „To bylo Brežněvovo darebáctví a my Češi si to pamatujeme jako okupaci. Nesetkal se tam váš otec s nápisem: »Otec osvoboditel – syn okupant«?“

„Ne, ale on se nikdy nedostal z kasáren,“ odpověděl mi Rus trochu zaraženě.

„Nechme staré zásluhy i křivdy spát,“ požadoval jsem. „To přece s věcí nesouvisí. Raději budu pokračovat...“

„Pokračuj – a nenech se rozptylovat!“ žádal zase jiný.

„Dobrá – dostal jsem se před několika lety k mimozemské civilizaci. Dnes mám bydliště ve městě Risipeja ve světě zvaném Vušigdy sto dvacet pět světelných let odsud. Mám tam už rodinu, děti... ale občas se vracím na Zem. Má to ale háček. Souhlasil jsem, aby mě Vušigďané předělali na jejich životní principy, jinak bych na Vušigdy mohl pobývat jen ve skafandru. Jsem tedy nový Vušigďan a mohu navštěvovat i jiné podobné světy, zato musím mít na sobě skafandr ve svém původním domově na Zemi. Něco za něco. Mám ho na sobě i teď. A to by mělo jako důkaz stačit.“

„Jaký skafandr?“ vyjekl Voloďa a celý překvapený se na mě podíval. „Ale to jsi mi přece neřekl!“

„Nepřišla na to řeč,“ přikývl jsem. „Ale teď je nutné, abych svůj původ dokázal. A tohle je přece důkaz nejlepší.“

„Ty že máš na sobě skafandr?“ zachechtal se jeden tlouštík. „Tak to mám asi vlčí mhu!“

„Ten skafandr není příliš nápadný,“ řekl jsem. „Není to nic podobného skafandrům pozemských kosmonautů. Je to jen tenká blána po celém těle. V přilbě na hlavě mám aparáty na podporu životních funkcí – Američané kvůli tomu měli na Luně na zádech celou velkou skříň. Kdo chce můj skafandr vidět, musí se velice dobře dívat. Dívejte se tedy!“

Prsty levé ruky jsem si nadzdvihl blánu skafandru na tváři. Ti nejbližší, kteří blánu konečně zpozorovali, se raději odtáhli.

„To červené že je skafandr?“ pochyboval pořád jeden.

„Ano, to je skafandr,“ trval jsem na svém. „Kdo využije mé nabídky žít na Vušigdy, bude se na Zem vracet už jen takhle. Ale na Vušigdy je svým způsobem krásně. Lidé jsou tam přímo skvělí a nemají rádi násilí. Nejsou tam rvačky ani války. Je tam spousta krásných žen, šeredku jsem tam ještě neviděl. Lidé tam žijí déle než na Zemi, slíbili nám, že i my tam můžeme žít déle. Ženy tam ve čtyřiceti vypadají na dvacet, v osmdesáti na čtyřicet a ještě ve sto šedesáti na pětačtyřicet. Neznají tam hlad, nemoci, mimo včel tam nelétá žádný hmyz a nejsou tam ani hadi. Všiml jsem si, že tu máte spousty komárů, u nás na Vušigdy neuvidíte ani jednoho.“

„Ale říkal jsi, že to má i vady,“ připomněl mi Voloďa.

„K těm bych se tak jako tak dostal,“ řekl jsem. „Dobrá, tak k těm vadám. Ta hlavní je daná tím, že Vušigdy je kolonizovaný svět, na počátku dokonale pustý. Vušigďané žili původně ve světě Zvórúhí. Pak ale zjistili, že jejich slunce není stabilní a chystá se vybuchnout. Naštěstí už tenkrát měli kosmické lodě i dálkový přenos, našli si včas vhodnou planetu u jiné, stabilnější hvězdy a přestěhovali se tam. Tu planetu si však museli nejprve upravit. Dovezli na ni rostliny – ale pečlivě si je vybírali, do moří nasadili řasy, plankton i mořské ryby, nasázeli lesy, připravili pole a dovezli si tam dobytek. Nedokázali však změnit pomalou rotaci Vušigdy. Den i noc jsou tam příliš dlouhé a lidem to vadí. Také jsem si to zkusil a také mi to vadilo, jenže Vušigďané to vyřešili. Postavili tam města jako jednolité obytné megastavby, taková hranatá mraveniště bez oken, uvnitř si musí stále svítit – ale svítí si tam tak, aby den a noc byly jako v jejich původním světě. Dá se na to zvyknout lépe než na jejich dlouhé noci v přírodě. A totéž platí o dobytku... bylo by to ale dlouhé povídání. Nevýhodou je tam tedy to, že v přírodě mimo města dlouho nevydržíte. Ještě tak na skok, proběhnout se po trávníku, projít se lesem, zaplavat si v řece, ale do večera zpět do pravidelného denního rytmu města. To je zkrátka daň za to, že jim ta planeta umožnila přežít zkázu jejich domova.“

„A ještě řekni, že tam není co lovit!“ připomněl mi Voloďa.

„To je zase dané tím, jaké rostliny a živočichy tam prastaří Vušigďané dovezli. Ze živočichů jsou tam prakticky jen kulturní býložravá zvířata – krávy, něco jako ovce, pak cosi jako prasata, nějaká drůbež, ale nejsou tam šelmy ani divocí ptáci. Lovit byste tam mohli nanejvýš jejich krotké krávy, ale to by asi nebylo ono. A protože tam není hmyz, nejsou tam v řekách ryby. Jen mořské, které se živí řasami a planktonem, ale ty loví jako na Zemi velké oceánské lodě. Pro rybáře tam nic není. To je zase daň za to, že si tam dovezli jen užitečná zvířata a z hmyzu jen včely.“

„Pro lovce to tam tedy není,“ zhodnotil to Voloďa.

„Není,“ přiznal jsem. „Pro zemědělce je to ale ráj. Úroda je tam každého půl roku – rok se nedělí na roční doby, léto je tam pořád. Nejsou tam škůdci – od myší po plísně. Nejsou tam žádné nemoci lidí ani zvířat. Počasí je tam stálejší, žádné vichřice, mráz, povodně. Trvalé příjemné léto, jen s nevýhodou nevhodné délky dne a noci.“

„A ještě řekni, jak je to tam se školami!“ pobídl mě Voloďa.

„Školy tam v podstatě neexistují,“ pokračoval jsem tedy. „To neznamená, že by tam lidé nebyli vzdělaní. Jen se to neučí ve škole a z knížek. Oni to dokáží prostě zrychleně »nalít do hlavy«. Potřebuješ vzdělání? Vyber si obor a požádej o jeho »nalití«. Za čtvrt hodiny budeš odborníkem. Mě takhle učili víckrát. Mé první učení bylo vušigďanskému jazyku, abych se s nimi dohovořil. Mé poslední vyučování byl ruský jazyk, abych se domluvil s vámi.“

„Češi dost často umí rusky,“ namítl kdosi.

„Možná,“ pokýval jsem hlavou. „Já jsem neuměl. Teď se tady domluvím bez problémů. Tvrdili mi, že se do lidské hlavy vejde klidně šedesát různých jazyků a ještě tam zbude místo na jednu odbornost. Já jsem tedy mimo jazyky odborník na historii, archeolog a inženýr návrhář. Chce to jen najít si obor, který bude dostatečně užitečný, požádat o jeho »nalití« a už můžete pracovat ve zvolené profesiji.“

„O tom bych pochyboval,“ prohlásil hřmotný chlap. „Moje řemeslo vyžaduje nejen nějaké ty znalosti, ale i fortel a ten se asi těžko dá nalejt do makovice!“

„Čeho ty jsi mistr?“ zeptal jsem se ho.

„Kovář!“ odvětil hrdě.

„Tak to máš pravdu,“ připustil jsem. „Kovářství je opravdu fortel, který se nedá nalejt do hlavy...“

Kovář se při těchto slovech hrdě narovnal a vítězoslavně se rozhlédl po ostatních.

„...jenže je v tom jeden háček,“ pokračoval jsem. „Kováře tam nemají. Nepotřebují je.“

„Jak to?“ vytřeštil oči. „Že tam nepotřebují kováře? A kdo jim tam ukove nářadí?“

„Tam totiž všechno vyrábějí automatické továrny,“ doplnil jsem mu na vysvětlenou. „Ruční výroba tam prostě není. Nikdo se tím nezabývá. Kdo něco potřebuje, požádá o to »libijantl«, to je jejich nejvyšší robot, a dostane to. Libijantl se stará o objednání, výrobu i o dodání. Jedině kdyby někdo požadoval předmět, který ještě nikdo před ním nepotřeboval... ale v takovém případě půjde za programátorem, který dotyčný předmět naprogramuje a hotový program vloží do obrázkového katalogu, odkud si to vybírají další zájemci. Jenže to se dnes děje velice zřídka. Většinu předmětů do katalogu uložili někdy před pětatřiceti tisíci lety a od těch dob jich přibyla jen hrstka. Na Vušigdy bys neměl práci. Problémy bys měl i s dílnou... dovedeš si představit mít kovárnu ve dvacátém patře paneláku? A kde bys sháněl materiál? Nemají tam uhlí. Musel bys tam vzít s sebou i uhlíře, aby ti dělal uhlí ze dřeva, ale pak nevím, kde bys sehnal železo. To tam nepoužívají, protože strašně rychle rezaví. Než bys něco vykoval, zrezivělo by ti to pod rukama. Ba ne, kováře tam neuvidíš.“

„Příšerný svět!“ povzdechl si.

„Tak je to tam s většinou řemesel,“ utěšoval jsem ho. „Je to zkrátka jiná civilizace. Co tady na Zemi dělají řemeslníci, to tam dělají mnohem chytřejší stroje než jsou na Zemi.“

„Stroje aby dokázaly okovat koně?“ vzkypěl kovář.

„Problém je, že tam nejsou koně,“ zchladil jsem ho. „Když se tam stěhovali, brali tam především užitková zvířata a na koně se jaksi nedostalo. Uznávám, že je to škoda. Nejsou tam šelmy, tedy ani psi a kočky. Ale kočky by tam neměly co chytat, nejsou tam totiž ani myši. Jen býložravá užitková zvířata.“

„Takže bychom tam nejdřív museli dostat koně a teprve pak bychom je mohli okovat...“ rozumoval kovář. „A pak by se tam uživili i koláři, co dělají vozy a sáně...“

„Ti ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Nemají tam koně, nemají tam ani sáně. Co se sáněmi, když tam není zima a sníh? Ještě tak vozy a kočáry... jenže tam nejsou ani cesty, všichni tam létají, cesty nikdo nepotřebuje. Ale dalo by se na koních jezdit rekreačně... osedlat a jet... to by asi šlo, koně cesty nepotřebují, potřebovali by jen kováře. Podkovy by sami nedělali, ale objednávali by si je u »libijantlu«, jen by je přidělávali koňům na kopyta. Postavit hřebčíny nebude problém, ale potřeboval bys ještě štolby, aby se o koně starali... no, dalo by se o tom uvažovat...“

„A taky zaměstnáme sedláře...“ doplnil kovář.

„Sedláře ne,“ zarazil jsem ho. „Pamatuj si, předměty všeho druhu vyrábí automatizovaná továrna, tedy »libijantl«. Potřebuješ jen lidi, aby se starali o zvířata. To se těžko automatizuje. Štolby, podkováře, cvičitele... zkusím to navrhnout Radě, až se vrátím do Vušigdy.“

„Jaké Radě?“ zaškaredil se kovář. »Rada« se rusky řekne »sovět« a s tím mají v Rusku setsakra nepříjemné zkušenosti.

„Rady ve Vušigdy je prostě něco jako zdejší shromáždění,“ zkusil jsem zmírnit nepříznivý dojem. „Především tam nemají ani partaje, politruky, gubernátory ani oligarchy. Rada jsou prostě lidi. Rada energetiky se stará o elektřinu, tvoří ji odbornice přes elektrárny. Stravovací rady mají kuchařky a chuťovkářky. Rada města se stará o město, ale ani tu nevede žádný gubernátor, »mér« ani politruk. Takové tam nemají. Rozhodují si o všem sami, bez dohledu nějakých partají.“

„Slyšíte, chlapi?“ ozval se kdosi další. „Nemají tam partaje, armádu ani komáry! Zato plno ženských! Tam musí být krásně!“

Pak se shromáždění chlapi rozpovídali o tom, co je nejvíc bolí v současném Rusku. Na spoustu těch bolestivých témat jsem mohl s klidným svědomím odvětit, že na Vušigdy nic takového není, nikdy nebylo a bohdá nikdy nebude.

„Já bych tam šel třeba hned,“ prohlásil jeden mladík. „Co tady? Teď bych měl nastoupit do armády, na Vušigdy armáda není. A je tam prý spousta krásných děvčat. Naše holky jsou sice taky hezké, ale tady na Sibiři je jich málo. Proč nejít tam?“

„Já bych tam šel jedině když se tady drug zaručí, že se tam pokusí dostat koně,“ přidal se kovář.

„Pokusím se,“ slíbil jsem. „I když neručím za to, že je tam přijmou s otevřenou náručí. Rozhodně po mně nechtějte, abych tam prosadil zvířata, která by tam byla víc na obtíž než k užitku. Nechceme tam šelmy – soboly, lišky, vlky ani medvědy. Koně se ještě dají zdůvodnit, jízda na koni je zdravá a koně potřebují píci stejnou jako krávy, na to už jsou tam zavedení. Hřebčíny postaví roboti, jen je musí někdo naprogramovat, ale to není problém, programátorek je tam dost.“

„Hele – a jsou tam taky popi?“ staral se mladík, kterému se nechtělo na vojnu.

„Popi tam nejsou,“ řekl jsem. „Uvědomte si, bible je čistě pozemská záležitost. Na Zvórúhí ani na Vušigdy nic takového nikdy neměli a nemají. Pop, kněz, imám a papež jsou pro jejich vědce jen objekty studia na zaostalých planetách. Vědí o nich na Zemi, ale na Vušigdy je nemají. Ani jim tam nechybí.“

„Ale kdo tam lidi umravňuje, když tam popy nemají?“

„Proč by měl někdo lidi umravňovat?“ usmál jsem se.

„Když se můj děd vrátil z války s fašistami, bylo v Rusku málo chlapů. Příliš mnoho jich padlo a doma zbylo plno ženských bez manželů. U děda žily nakonec tři. Babuška a její kamarádky. Krásně si žili pospolu, ale náš pop je pořád napomínal, že žijí v hříchu... Popy ani cítit nemohu, nechtěl bych, aby byli i tam...“

„Uklidním tě,“ řekl jsem. „Nejenže tam nejsou popi, ale je tam tak mnoho žen a tak málo mužů, že tam nikdo nikoho nekárá, když si vezme žen víc. Dokonce tam mají rodinu s jednou ženou za nemravnou, když to trvá déle než rok. Povinností první ženy je proto najít svému manželovi druhou manželku. Nám ze Země ale uznávají výjimky. Kdo z nás chce, může se spokojit s jednou. Ale chceš-li tři, vezmi si tři. Anebo deset, pořád ještě hodně děvčat pro jiné zbude. A není to tak, že by sis vzal jednu a ostatní by tam s tebou žily jen tak. Pěkně si je vezmi všechny, budou se v pozici »hlavní ženy« spravedlivě střídat.“

„Jak je to ale možné?“ nechápal kovář.

„Není tam všechno lepší než tady,“ připustil jsem. „Kdysi dávno, před nějakými pětadvaceti tisíci lety, při experimentování chybu udělali. Začaly se jim zkrátka rodit skoro samé holky. Když už bylo na jednoho chlapa sto žen, na tu chybu přišli a odstranili ji, ale to už bylo pozdě. Nepoměr žen k mužům se začal snižovat jen zvolna. Za pětadvacet tisíc let poklesl na dvaadvacet žen na jednoho muže. Chlapi ze Země jsou tam dnes vítaní. Rodí se nám tam víc kluků než holek, pomáháme to srovnávat do normálu. Ale i tak bude dlouho trvat, než mnohoženství skončí.“

„Takže to mají jako v Rusku po Velké Vlastenecké válce?“

„Tak nějak, jenže za to nemohla válka,“ přikývl jsem. „Více žen tam není protizákonné, ale zcela legální.“

„To beru!“ hlásil se mladík, kterému hrozila vojna.

„Já taky!“ přidal se jiný.

„Já jen když tam budou koně,“ podmiňoval to kovář.

Zakrátko jsem, měl dvaadvacet dobrovolníků, tedy víc, než antigravitačních opasků. Nezbylo mi než ukončit nábor a ostatní odkázat na příště.

„Ale mám ještě něco,“ řekl jsem. „Na Vušigdy vás všechny naučí jejich jazyk – vušigďanština je jednotná na mnoha světech, bez ní se tam nedomluvíte. Ale my, lidé ze Země, hovoříme mezi sebou česky. Je to tím, že jsme tam až dosud všichni z Čech. Kdo chce vstoupit do našeho »Klubu Krajanů«, musí si dát nahrát do hlavy češtinu. I naše manželky, pokud to jsou Vušigďanky, umí česky. Vytvořili jsme tam Krajanskou Obec.“

„Ale čeština je strašně těžká,“ namítl chlap, jehož děd byl s Koněvem v Praze a otec s Brežněvem v Milovicích.

„Atomová fyzika je jistě těžší a i tu dokáží »nalít do hlavy« za pár minut,“ ujistil jsem ho. „Stačí požádat o češtinu a v minutě budeš mluvit jako my Češi. Na tohle je strojové učení báječné, to jistě brzy oceníte. Mimochodem, vušigďanština je obtížnější než pozemské jazyky, vyvíjela se zcela odděleně, takže nemá s našimi společné ani slovo. Přesto i ji zvládnete za pár minut.“

„Oni dokáží naučit i atomovou fyziku bez vysoké školy?“

„Nejen tu,“ odvětil jsem. „Neříkal jsem vám, že tam vůbec nemají školy? Všechno učí strojově. A klidně i víc oborů. Já mám školu pro historiky archeology, navíc pro programátory návrháře, kromě češtiny umím i vušigďanštinu a ruštinu... v tom světle již není čeština žádnou zátěží. A Krajanská Obec má spoustu výhod, nadarmo jsme ji nezakládali. Můžete si založit i svoji Krajanskou Obec, ale my už ji máme zaběhanou, přidejte se k nám! Čím nás bude víc, tím lépe! V jednotě je síla!“

„O tom by se dalo uvažovat,“ mínil kovář, i když jsem ho musel odkázat na příště.

Nebyl ještě ani večer a z hospody vzletěl řetěz jednadvaceti postav, zakroužil nad dřevěnou vesnicí a zamířil podél řeky k mé jeskyni. To byl tedy úspěch! Rázem bude na Vušigdy více Rusů než nás Čechů! Budu muset prolomit zákaz cest do Čech. Postačí vyhýbat se Američanům a jejich vojenské základně a verbovat dobrovolníky jen ve zbytku Čech, to snad půjde.

Rusové se nám jistě brzy přizpůsobí. A když ne, budou tam Kluby dva. Náš a Ruský. Ale raději bych viděl jen jeden.

V jednotě je síla!

Konec

------------------------ Poznámky:

  11 Hej ty, co jsi zač?

  12 Pojďme si popovídat!

  13 Zastav! Přijdu k tobě!

  14 Oj, holoubku, ty jistě nejsi náš!

  15 Vadí ti to?

© 2020 Václav Semerád

05.09.2021 13:36

Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od Q-230219: 11/3 v 19:56 na téma Věda: Důkaz paralelního vesmíru? Nacistická mince z roku 2039 v Mexiku vyvolává bizarní teorie https://newstangail24.com/nazi-coin-from-2039-in-mexico-sparks-bizarre-theories Domů Statistiky "Raxdinka - víla z Vušigdy" (komentáře) Téma=Raxdinka Nahoru! Knihy, úvahy    Nepřihlášení (roboti) nemohou přispívat! 1 Jméno: Q-20051519   Moc se mi kniha líbila. Je to čerstvý   Téma: Raxdinka 14.04.2021 v 01:04 id: 1336465 Moc se mi kniha líbila. Je to čerstvý závan a pomyslné překročení prahu z tohoto hnízda temnot. Co se týče zpracování, přála bych si, bylo lépe vystiženo prostředí a city. Hrdinové zažívají převratné situace svých životů, ale je to podáno, jako by si v klídku šli nakoupit do sámošky. Nemyslím, aby tam byly nějaké zdrcující psycho-šlahy, ale jen aby všichni nebyli tak studení a konstruktivní. 2 Jméno: VlastimilČech Info: veterán Jestli bude nová povídka... nešlo by   Téma: Raxdinka 06.03.2021 v 16:48 id: 1336386 Jestli bude nová povídka... nešlo by třeba zasadit příběh do světa těch kočkoidů, kteří rodili ďáblice (z Jupducha)? Napadají mne možné uzlíky zápletky. Stav, kdy Ďáblice přestávají používat Kočky jako inkubátory. Přestávají své inkubátory krmit a ty se musí naučit živit se samy. Čím? Jak se budou tvářit Kocouři, kteří zajišťovali rození Inkubátorek? Byli vůbec Kocouři, nebo ďáblice množili své Inkubátory stejně jako sebe? Existují v Kocourkově i divocí, svobodní Kočkoidi, kteří nebyli využívány Ďáblicemi? Jaký podíl mají divocí (nebo svobodní) kočkoidi oproti těm využívaným, používaným? Jaké jsou jejich vzájemné vztahy? Jaká byla organisace a vůbec provoz Inkubátorek? A těch divokých? Kultura?... náboženství? Mají Kočkoidi povahu pozemských koček? (To by byl UZEL !!!) Cítí se Pepek spoluzodpovědný za zhroucení pořádků v Kocourkově? Zasáhne někdo z party lidské či ďábelské- andělské do zmatků v Kocourkově? 3 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan Konec dobrý - všechno dobré! Raxdinka   Téma: Raxdinka 06.03.2021 v 15:54 id: 1336385 Konec dobrý - všechno dobré! Raxdinka skončila. Mám náměty na dvě další scifi, ale ještě nevím, který začnu psát. Asi to zatím chvilku počká... Teď chci vydat Giweruz. Uvidíme! 4 Jméno: VlastimilČech Info: veterán Kdyby chtěl Ferda sibirjakům pomoci mohl   Téma: Raxdinka 05.03.2021 v 07:25 id: 1336382 Kdyby chtěl Ferda sibirjakům pomoci, mohl pro ně vyprosit, aby je a jejich zvířata nechali na pokoji KOMÁŘI! To je tam pohroma úplná. Na váhu ta oblaka těch komářích potvor váží dozajista víc, než všechna ostatní zvířata sibiřská dohromady... a včetně lidí. 5 Jméno: Q-1904072   Nižnaja Tunguska Podkámennaja Tunguska   Téma: Raxdinka 04.03.2021 v 17:59 id: 1336380 Nižnaja Tunguska, Podkámennaja Tunguska ... kolik ono že tam těch "Tungusek" vlastně teče? A kolem který se to plahočil soudruh Kulik, vyslanej Ústředním výborem zjistit, co že si to ti místní šamani vymysleli, že jim tam bouchlo nad hlavama ...? A to nepočítám PL systém krátkýho dosahu 9K22 Tunguska ... 6 Jméno: jirkacbx Info: cestář z°vesnice Autor by tolik neměl podlíhat vlivu   Téma: Raxdinka 03.03.2021 v 22:53 id: 1336378 Autor by tolik neměl podlíhat vlivu dalších přispěvatelů,aby to bylo politicky a funkčně korektní Je to vlastně jeho představa,co a jak,tak mu to nekažte,když se to tak pěkně čte. Spíš by mně zajímalo,kam zmizela poslední kapitola ze včerejška. 7 Jméno: VlastimilČech Info: veterán Z hlediska terminální balistiky máte   Téma: Raxdinka (8458) 03.03.2021 v 17:30 id: 1336377 Z hlediska terminální balistiky máte ovšem pravdu, pane Q1904072. Ovšem náš hrdina byl jaksi "přestavěn" pro jiný svět a mohlo se to nějak projevit. U běžného pozemšťana popisujete učinek zásahu naprosto bezchybně! Dovoluji si jakési pochybnosti o střele s excentrickým těžištěm. Vzhledem k rotaci střely už v hlavni (drážkování) -rotace podle geometrické osy- by už při opuštění hlavně střela rotovala podle osy těžiště a nikoliv podle své osy geometrické. Pak by přechodová balistika byla poněkud nevypočitatelná a ovšem dráha střely ba byla komplikovanější, než prostá vnější křivka balistická. Neprojevil by se pohyb rotujícího výstředníku v době výstřelu i pohyby hlavně (resp. zbraně)? Zdá se, že jste problematiky znalý, takže se opovažuji zeptat, tak jako jsem se s tak exotickou municí nesetkal: Je-li projektil plněn Hg, nebo dokonce uranem pak je hmotnější. O 22% v případě Hg a  o 73% v případě U. Zvyšuje se ve střelivu dotace střeliviny pro tyto projektily? Nevím, prosím o osvětu.   P.S. Kulky má pes. To co opouští hlaveň je střela, projektil... 8 Jméno: SW   Q-1904072: Zdravím panstvo! Tak k těm   Téma: Raxdinka (9648) 03.03.2021 v 16:49 id: 1336376 Q-1904072: Zdravím, panstvo! Tak k těm střelám - DUMDUM je střela buď přímo s plochým čelem, nebo s jádrem, který má plochý čelo, ale na jádru má špičatou "košilku" kvůli odporu vzduchu. Taková střela po nárazu na cíl nejen proráží, ale i svojí čelní plochou protrhává materiál cíle, vytváří v něm rázovou vlnu a na výstřelový straně vytváří větší díru, než je na vstřelový. Pokud je jádro měkký, po nárazu se zplošťuje a zvyšuje se předávání energie do cíle = zvyšuje se ranivost. To používá především lovecká munice. Lovecká navíc může po zásahu "svlíknout košilku", která z výroby nekreje celou špici jádra - jako military je poloplášť total verboten, fragmentující se kulky jsou mimo konvence. Jinej typ jsou kulky s dutinou ve špici, tzv. "hollow-point", který u nás nejsou povolený, v USA ano - taková střela po zásahu doslova "rozkvete", špice se roztrhne do několika dílů, který se roztáhnou do stran a udělá "hříbek" - ALE ZASE SE NEROZDĚLÍ ÚPLNĚ, jen prostě zvětší svoji čelní plochu asi tak 4x. Jako sebeobrannou kulku bych tenhle typ preferoval asi nejvíc. Existujou i "kulky" s excentrickým umístěním těžiště, ty po zásahu začnou rotovat jako cirkulárka - munice do Kalašnikova AKM74 ráže 5,45x39. No a následujou fragmentující střely = ty se rozdělí po zásahu úplně na kusy, každej letí po svojí trajektorii a dělá si paseku jinak - ty jsou zakázaný a je jedno jakej princip mají k rozdělení. Rtuťová náplň je jen jeden z nich. Funguje tak, že po zásahu, kdy se celá střela ohřeje dopadovým teplem, se rtuť díky svojí vysoký tepelný dilataci prudce roztáhne a roztrhne střelu. A jsme u toho, jak byl raněnej Honza - aby kulka se rtutí mohla fungovat jako trhavá, musí narazit do cíle určitou rychlostí. Pak se prudce ohřeje a následuje její explozívní destrukce s tím co k tomu patří = s rozprsknutím se fragmentů do okolí včetně toho, že cíl se rozletí na kusy taky. Jenže na Honzu střílel někdo z ulice na střechu hospody - ať visím jestli na 20m - A KULKA MU ZŮSTALA V LOKTI (kde potom hnila blablabla...). Tady je největší nesmysl - i obyčejná měkká olověná podzvuková kule třeba z Coltu M1911 ráže .45ACP by na 20-25m tou rukou rovnou proletěla a to i kdyby měla v cestě kost, nebo pokud by to byla "rtuťovka", tak by se bezprostředně po zásahu rozprskla jak šrapnel a Honzovi by tu ruku doslova utrhla. Možná by mu zůstala viset na kusech roztřepený svaloviny, ale prostě byla by tam díra že by kočka prolezla plus podle úhlu vstřelu by ty fragmenty střely pokračovaly v cestě dál do těla = podle "kolmosti" zásahu by jich měl Honza víc nebo míň dál v těle, v žebrech, v plicích, v srdci ... Doslova žádná kulka v celku, žádný pomalý "rozpouštění se mědi a rtuti v těle" - aby k něčemu takovýmu došlo, musela by dotyčná střela mít při zásahu mnohem menší dopadovou energii, aby se prostě jen zaryla do masa a zůstala tam - stručně řečeno, aby se takhle zachovala střela z pušky, musela by bejt po několika odrazech, protože střely z běžný vojenský pušky má smrtící ranivost na celý dráze letu = cca 2-3 km a to i když není mířená, prostě je jen dost rychlá. Rtuťovka by to "dát nemohla", protože ta by se rozletěla při prvním "šmrncnutí" o cokoliv v dráze letu. Střela ze zbraně typu Kalašnikov/Sa58/Sturmgewehr 44 má tu energii jen o málo menší, pro tu to platí jen s menší vzdáleností (1,2-1,5km). Pistolová munice by pak musela bejt vystřelená ze vzdálenosti cca půl kilometru a to i s tlumičem, aby po zásahu předvedla to co "zažil Honza" - rozhodně by se nemohlo jednat o ránu z krátký zbraně vystřelenou policajtem nebo vojákem z ulice na střechu baráku někde na vsi. Buď by musela letět z mnohem větší vzdálenosti (aby se zbrzdila o vzduch, prudší brzdění o cokoliv by ji "aktivovalo" a vybuchla by), nebo by ji musel dotyčnej ozbrojenej bezmozek vystřelit leda tak prakem ... Zdraví vás a hezkej den přeje Ladik 03.03.2021 16.16 SW: Zbraně používající tlumič mají také speciální střelivo, které dává mnohem nižší počáteční rychlost (podzvukovou, kvůli zamezení supersonického třesku - jinak by byl tlumič zbytečný). Existují dokonce náboje, které projektil vystrčí z hlavně aniž by se sama nábojnice otevřela, takže zplodiny z hlavně nevyletí ven. Střílí mnohem nižší rychlostí, zato naprosto bezhlučné a neprojeví se to ani zábleskem, protože spaliny vůbec nevyjdou z hlavně. 7.62×42 mm SP-4 byl vyvinut pro potřeby Specnaz a KGB v 80. letech. Na začátku 21. století byl z náboje odvozen vzhledem i rozměry podobný náboj 7N36. Naboj používaji tyto zbraně: samonabíjecí pistole PSS, revolver OC-38 Stěčkin a průzkumnický nůž NRS-2. Díky použití tohoto speciálního střeliva mohou zbraně střílet neslyšně bez záblesku a kouře, jejich efektivní dostřel je ale omezen na zhruba 25 metrů. Odtajnili to pouze Rusové, ale pochybuji, že to druhá strana nemá. Vtip je v tom, že Honza slyšel střelbu, ale ta šla mimo, trefil se jen nehlučně střílející specialista. Q-1904072: Pořád ale nejde směšovat efekt rtutí plněný střely = expanzívně se fragmentující a trhající všecko kolem sebe od pouhýho zástřelu střelou s minimální dopadovou energií. Prostě aby se kulka jen zaryla a NEVYBUCHLA, její dopadová energie by musela bejt odpovídající rychlosti dopadu kolem 50-100m/s, ovšem pokud už by to opravdu byla rtuťovka, tak by i při tak "pomalým dopadu" došlo k jejímu roztržení. Prostě buď rtuťová výbušná fragmentovačka - ale pak musí mít určitou dopadovou rychlost a po dopadu v cíli vybuchuje, nebo extra pomalá a tichá "rána", ale potom funguje jen čistě kineticky maximálně jako měkká deformující se střela - a na to stačí do 20m pružina, není potřeba ani stlačenej vzduch, natož prach a tlumič. Ale skutečně pochybuju, že by takovou výzbroj určenou pro extra nenápadný vražedný komanda měla obyčejná hospodským povolaná zásahovka, i kdyby byla 2x americká. Podzvuková munice a tlumiče - beru, možná i s tou dopravou vrtulníkem, ale ne technika určená pro tichou záškodnickou práci "braní jazyků", pane kolego. Já netvrdím, že taková technika neexistuje, ale taktika zásahu je jiná když se jde potichu pro někoho, kdo má informace a je potřeba celou akci udržet pod pokličkou a když se jde s velkým kraválem pro někoho, koho je potřeba sebrat "pro výstrahu veřejně a s bubnem". A munice se kontroluje, ne kvůli veřejnosti, ale prostě velitel nařídí použít takovou a basta (na nějaký mezinárodní dohody se nekouká). Takže pokud na hlasitej zásah s sebou kterejkoliv maník táhnul rtuťovou munici a dokonce ji použil, v životě už by si u podobný jednotky ani neškrtnul. ... 03.03.2021 18.15 Q-1904072: Zdravím, Šéfe, trošku jsem poprosil kamarády zase na jiným fóru, který má celorepublikovou rozprostraněnost - a jeden človíček zareagoval s tím, že jednu Ivanku Rybákovou čili Ivču zná a že se jí zeptá. Vzhledem k tomu, že i na onom fóru si ten človíček píše jako bydliště lokalitu označenou "ZZ9 Plural Z Alpha", tak pravděpodobně zná i Giveruz - a ta Ivča mu sdělila, že na básničku "Zvony pekelné" se pamatuje. Kontakt na ni je ivana.rybakova@intelis.cz - a prý kdyby to nebyla ona, tak máte zkusit LinkedIn, kde se vyskytuje nějaká Ivana Skýva Rybáková, překladatelka a webová designerka, která by měla jít docela snadno vygůůůglit. Tolik zpravodajství motákovou počtou. Zdraví Laděk Kroulík. 09.04.2021 17.18   Q-1904072: Asi Vám došlo, Šéfe, že se snažím udržet si co největší anonymitu aspoň před běžnýma uživatelema internetu, když už to běžným způsobem nejde před každým. Budu se o to snažit i tady, i když ne vždycky to půjde snadno. Na tuhle otázku proto konkrétně neodpovím, protože TAM jsem trošku víc "profláknutej" a nemám pochopitelně zájem o to, abych byl v místní identitě spojovanej veřejně s identitou tam. Ale ta "celorepubliková rozprostraněnost" onoho konkrétního webu platí na celou bývalou Československou Republiku a v několika případech ještě kus dál za její hranice. Je to technicky zaměřenej web pro lidi bez rozdílu věku, pohlaví, rasy, vyznání a jazyka, co mají svoje hobby často jako profesi a umějí si mezi sebou navzájem pokecat a poradit - a někteří se i osobně známe a navštěvujeme a naopak jiní víme o druhejch jen nick a administrace webu jejich IP adresu. Zkusil jsem tam hodit dotaz, jestli někdo dotyčnou autorku nezná a ejhle, další človíček, co má rád svoji sníženou identifikovatelnost (ten s "bydlištěm" ZZ9 Plural Z Alpha ) se dotyčné nejdřív dovolil a pak mi na ni poslal adresu, kterou jsem předal vám. Stejnou službu by asi udělal Atlas Hub a Tlam čili KsichtoKniha, ale čert věř takovým, jako je Herr Cukrberk. Já jsem rád pomohl, aspoň se daly do kontaktu nějaký další zájmově spřízněný osůbky. Zdraví a hezkou neděli přeje Laděk 11.04.2021 13.08 9 Jméno: VlastimilČech Info: veterán Bohužel ta rtuťová střela NENÍ   Téma: Raxdinka 03.03.2021 v 09:52 id: 1336375 Bohužel ta rtuťová střela NENÍ básnická licence autora! 10 Jméno: jirkacbx Info: cestář z°vesnice Zmetek hospodskej vychcanej asi čeká od   Téma: Raxdinka 28.02.2021 v 21:59 id: 1336370 Zmetek hospodskej vychcanej,asi čeká od Amíků nějaký "ohlašovný". Bych mu to nějak znepříjemnil. 11 Jméno: VlastimilČech Info: veterán Ani bych se nedivil kdyby se Češi do toho   Téma: Raxdinka 28.02.2021 v 09:37 id: 1336369 Ani bych se nedivil, kdyby se Češi do toho stěhování až tak moc nehrnuli. Ono totiž kdesi v paměti v národa jsou i docela špatné zkušenosti s nalákáním lidí ke stěhování do vzdálené a ÓÓÓHROMNĚ SENZAČNÍ ciziny. Třeba takové interhelpo! To bylo něco! Nebo stěhování celých vesnic na Volyň. Nebo do Rumunska. Nebo dokonce kamsi do Tichomoří... Ono to někdy vyjde docela dobře (třeba Texas, původně Mexiko), ale někdy taky nevyjde... třeba ty předchozí případy...Ne nadarmo se říká: "Kde se člověk rodí, tam se hodí". A občas se stává, že třeba až druhá, nebo třetí generace na stěhování svých předků doplácí... Třeba jižní Afrika. Všecko prima, ale pak je převálcovali ti Černoši ze severu a teď chudáci nevědí, kam se vrtli... Jenom tak mimochodem, potkal jsem se s verbířem lidí do Argentiny... Jak je tam krásně, jak se tam dobře žije, jak je vláda podporuje... 12 Jméno: VlastimilČech Info: veterán A to zajímavé! Berou holky nebo neberou?   Téma: Raxdinka 26.02.2021 v 09:26 id: 1336365 A to zajímavé! Berou holky, nebo neberou? Jestli berou, tak i ty bez partnera? Co na to budou říkat místní Vušidjanky? 13 Jméno: jirkacbx Info: cestář z°vesnice Pěkný pokračování :-) ani nemusíte   Téma: Raxdinka 20.02.2021 v 21:49 id: 1336347 Pěkný pokračování ,ani nemusíte pospíchat s koncem 14 Jméno: VlastimilČech Info: veterán A dokážou opravdový soud vůbec   Téma: Raxdinka 18.02.2021 v 10:09 id: 1336340 A dokážou opravdový soud vůbec zorganisovat? Žalobci, obhájci, znalci... svědky zdá se nepotřebují, ale i tak. Kdo má kvalifikaci na obhájce? Na soudního znalce a na žalobce? A vůbec, jak to dělali před tak šílenou dobou? Třeba měli docela jiný systém soudů. To by bylo konec konců pravděpodobnější.... je to jiný svět. Třeba ve světě Ferdy Mravence u soudu foukali do pampelišky V Japonsku soudili za kulometnou střelbu do civilistů při Doolitlově náletu zajaté Američany sice veřejně, ale bez obvyklých postupů... Velitel rozhodne o trestu samostatně - (u Wehrmacht platilo, že směl rozhodnout až po 24 hod). V SSSR soudily "trojky"... třeba mají Vuišigláci dokonale zadokumentované všechny případy za celá staletí a jednoduše uplatní precedens...Systémy mohou být různé. ------------------------------------------ A není vůbec jisté, že ten náš je nejlepší: Svědek to viděl, ale nerozumí tomu. Znalec tomu rozumí, ale neviděl to. Soudce to ani neviděl, ani tomu nerozumí, ale spravedlivě a nestranně rozhodne, která strana má lepšího advokáta... 15 Jméno: jirkacbx Info: cestář z°vesnice Mstít se na dětech a manželkách?   Téma: Raxdinka 18.02.2021 v 00:00 id: 1336338 Mstít se na dětech a manželkách? Pěknej HNUS. 16 Jméno: Q-1904072   Nezbejvá než citovat klasika (reakce na   Téma: Raxdinka 17.02.2021 v 20:47 id: 1336336 Nezbejvá než citovat klasika (reakce na konec 24. kapitoly): O KURWA!!! 17 Jméno: vgj Info: Václav Jansa A všichni v muzeu budou hledat jak   Téma: Raxdinka 15.02.2021 v 10:48 id: 1336324 A všichni v muzeu budou hledat, jak vraždí šelmy.. a jak se před nimi bránit. (ono by to také s tou mírumilovností populace nemuselo být tak slavné). 18 Jméno: VlastimilČech Info: veterán Zřejmě v tom světě vládne kázeň   Téma: Raxdinka 13.02.2021 v 21:17 id: 1336317 Zřejmě v tom světě vládne kázeň, pořádek, nebo tvrdý absolutismus. Jeden by čekal, že se alespoň některé obyvatelky budou domáhat podílu, nebo dokonce úplného zmocnění se nových a lepších (českých) kluků.... Z našeho světa to známe dobře. Třeba kdysi. Všeobecný nedostatek hezkých žen byl řešen tím, že si někteří vytvořili harém... no a na ostatní nezbylo nic, nebo jenom ty nehezké, proplešlé, kredenciózně tlusté s nohama jak od kulečníku, velkoobjemovou širokorozchodnou zadnicí a poďobané... Čeho je nedostatek, (teda těch hezkých) to se lidi snaží hromadit... a nejde jenom o peníze, zlato stříbro, drahé kameny a bižutérii... Aby vůbec bylo něco vzácné a drahocenné, musí toho být málo. No v dalekém světě je to asi jinak, že ty kluky jedinečné nechaly...... 19 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan Raxdinka pomalu končí. Triumfální   Téma: Raxdinka (7782) 13.02.2021 v 10:27 id: 1336314 Raxdinka pomalu končí. Triumfální návrat na Zem (ani "plíživý") se samozřejmě konat nebude, to muselo být jasné od začátku. Ještě něco dodám na závěr... ( SPOILER) a hlavně závěrečné překvápko... ( /SPOILER) a dáme tomu konec. Komentáře Začátek