Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Když Jurije Romaněnka na orbitální stanici Saljut 6 rozbolel zub, přečetl si Vladimír Remek příručku, sbalil zubní vrtačku a letěl kamarádovi pomoci.

Ve sci-fi povídce Na dohled Cruithne (kapitola 10) jeden z hrdinů zdůrazňuje nezbytnost každodenního cvičení ve stavu beztíže. Je asi obecně známo, že po delším pobytu ve vesmíru atrofuje svalstvo a ztrácí se kostní hmota. Na kosmonauty však číhá mnoho dalších nástrah. Většina z nich byla poprvé nečekaná. Dnes jsou na ně kosmonauté připraveni, ale stále se objevují další problémy.

Kdybyste někdy letěli do vesmíru, počítejte s tím, že dostanete mořskou nemoc. Potká to nejméně třetinu profesionálních kosmonautů. Ti ovšem nemluví o mořské nemoci, nýbrž o vesmírné kinetóze nebo jen o SAS (Space Adaptation Syndrome). Po pár dnech si zvyknete a symptomy odezní. Žaludek jak na vodě, bolesti hlavy, závratě, někdy i zvracení. To jsou nejčastější projevy. Může být i hůře. Při letu Apolla 8 postihl astronauta Bormana i průjem. Je možné, že šlo o střevní chřipku, dnes se většina přiklání k názoru, že to byla o kinetóza.

Mechanismus syndromu není dosud přesně prozkoumán, ani není jasné, kdo ho překlene a koho skosí. Většinou však platí, že druhý let je o hodně lepší. Také mají vliv rozměry kabiny. Čím menší a stísněnější, tím lépe. Piloti lodí Mercury a Gemini žádný neduh nezaznamenali. Zato prostorné orbitální stanice jako by SAS samy vyvolávaly.

V této souvislosti je třeba zmínit našeho kosmonauta Vladimíra Remka. Patřil do té třetiny, které se kinetóza nevyhla. Lékaři si ho velice považovali pro jeho otevřenost, s jakou své stavy popisoval. Takových kosmonautů a astronautů bylo velice málo na obou stranách železné opony, ačkoli podobná pozorování byla velice žádoucí z medicínského hlediska. Vladimír Remek věděl, že je to jeho první a zároveň poslední let, neměl co ztratit. Ostatním se mohlo lehce stát, že by se do dalších misí již nedostali. Proto své zdravotní problémy všeho druhu tajili, jak jen bylo možné.

Jediný československý kosmonaut V. Remek (iDnes)

Zuby

Jeden takový tajnůstkář byl na počátku roku 1978 i zmíněný kosmonaut J.Romaněnko. Rozbolel ho zub, analgetika moc nezabírala. Nejbližší zubař 250 km směrem dolů. Obával se, že kdyby šel s pravdou ven, mohla by být mise také zkrácena. (Po návratu na Zem se ukázalo, že měl obnažený nerv a hrozila otrava krve. Obava tedy byla na místě.) A tak se rozhodl, že tu bolest vydrží. Kdo tu bolest ale nevydržel, byl jeho kamarád a kolega Georgij Grečko a ten požádal Zemi o radu. Aby kolegu neshodil, tvrdil, že jeho (Grečka) bolí zub. Rada ze Země, aby vyplachoval vlažnou vodou, nepomohla.

Na Zemi nebrali bolest na lehkou váhu. Do kosmu se právě chystal tandem Gubarev – Remek. V.Remek prošel čtrnáctidenním zubařským kurzem, do kufříku přibalili zubní vrtačku a ledva se na Saljutu otevřel poklop, už se hnal po Grečkovi, aby ho vyléčil. Ten měl ovšem zuby v pořádku, na Romaněnka žalovat nechtěl, tak se nenechal odchytit a do konce mise si už nikdo na bolest zubu nepostěžoval.

V mikrogravitaci může mít vážný průběh i takové, jinak banální, onemocnění, jako je nachlazení. Zatímco v gravitaci hleny samy pomáhají hledat cestu, jak se dostat ven, v beztíži máte na ucpaný nos zaděláno. Následují bolesti hlavy, nervozita...

To se stalo doslova osudným posádce Apolla 7, kde se velice rychle všichni navzájem nakazili. Misi samozřejmě přežili, ale nervozita a podrážděnost, kterou během ní předváděli, jim předčasně ukončila kariéru. Jeden z nich však dosáhl slávy jinou cestou. Stal se tváří reklamy na Actifed. To je lék na uvolnění dutin, který nikdy nechyběl v následujících letech Apolla.

Na druhé straně, u Rusů, také k nachlazení došlo. Bylo to na palubě Saljutu 5. Kosmonaut Glazkov se však dokázal vyléčit sám, bez medikace. Volné chvíle trávil s čelem přitisklým na okénko a nechal se nahřívat Sluncem.

Kesonová nemoc

V  dekompresní komoře se zvyšuje tlak tak pomalu, aby se z  krve neuvolňovaly bublinky dusíku (Wikipedie)

V dekompresní komoře se zvyšuje tlak tak pomalu, aby se z krve neuvolňovaly bublinky dusíku

Je až s podivem, že v prostředí s jiným tlakem vzduchu byl za celou historii letů do vesmíru zaznamenán pouze jediný případ. Kesonová nemoc je nebezpečná především potápěčům. Při prudkém poklesu vnějšího tlaku se v krvi začnou tvořit bublinky dusíku, ty mohou ucpat menší či větší cévu a způsobit menší či větší komplikaci.

V lodích programu Apollo byla jiná atmosféra než na Zemi. Čistý kyslík. Mělo to své opodstatnění. Jednodušší environmentální systém a stačil menší tlak, z čehož plynula lehčí konstrukce lodi. Na začátku bylo samozřejmě nutné se na menší tlak adaptovat, což se v případě Mika Collinse v Apollu 11 zřejmě zcela nepodařilo. Naštěstí to tenkrát odskákal pouze kotník. Druhý den se bublinka dusíku tlačící na nerv rozpustila a problém odezněl. Přesto lékařům na Zemi zaperlil na čele pot. Kdyby se bublinka usadila v důležitějším orgánu, mohli jsme se dnes učit jiná jména lidí prvně stanuvších na povrchu Měsíce.

Nejlepší způsob, jak udržet srdce a ostatní svalstvo v kondici, je každodenní cvičení. Astronautka Samantha Cristoforetti na běžeckém trenažéru.

Kardiovaskulární systém

Nejlepší způsob, jak udržet srdce a ostatní svalstvo v kondici, je každodenní cvičení. Astronautka Samantha Cristoforetti na běžeckém trenažéru. (ESA)

Některé problémy tělního oběhu se předpokládaly, jiné ne. Lékaři si byli jistí tím, že se bude chovat jinak a v hrubých rysech se nezmýlili. Tělní tekutiny, které je třeba v gravitaci pumpovat vzhůru, stoupají v beztíži samy od sebe. Než to tělo zjistí, valí se do hlavy moc krve, což s sebou nese spoustu problémů. Předpokládá se, že je to jedna z příčin vesmírné kinetózy.

Předcházet problémům se lékaři učili hlavně na základě pozorování. Je nasnadě, že leckdy bylo takové pozorování vykoupeno velice draho. Astronauti Irwin a Scott mise Apolla 15 na zpáteční cestě z Měsíce bezmála zkolabovali v důsledku srdeční arytmie. Irwinův stav byl horší, protože byl komplikovaný dehydratací, kterou utrpěl při výstupu na Měsíc. (Zasekl se mu nápojový mechanismus ve skafandru.) Dnes se má za to, že jeho pozdější dva infarkty byly v důsledku nevratného poškození srdce v době letu na Měsíc. K nápravě přitom stačilo velice málo – zabezpečit dostatek draslíku. Koho by však tenkrát napadlo přidávat jej do palubní lékárničky.

Zdálo by se, že za padesát let pilotované kosmonautiky bude již podchyceno vše, co se může se srdcem a oběhovým systémem stát. Ale teprve nedávno lékaři zjistili, že se mění i tvar srdce. V beztížném stavu poněkud rezignuje na svůj kuželovitý tvar a zakulacuje se. Je to čistě mechanická záležitost. Ještě před vlastním naměřením změny byl jev předpovězen matematickým modelem. Předpověď i pozorování se shodují na hodnotě změny tvaru o 9.4%. Zatím se zdá, že je změna vratná a po krátké rehabilitaci se vše zas vrátí do normálu.

Svalstvo

Předpoklad, že nenamáhané svalstvo bude ochabovat, se také vyplnil. Z počátku se na varování lékařů příliš nedbalo. Plán prací ve vesmíru byl nabitý, leckdy na cvičení nezbýval čas. Při krátkých misích na začátku kosmické éry to příliš nevadilo, tělo nestačilo gravitaci odvyknout. Jak se doba pobytu prodlužovala, kosmonauti se stále více na nulovou gravitaci adaptovali. A tak se stalo, že v se v roce 1970 kosmonauti Nikolajev a Sevasťjanov adaptovali zcela. Nepravidelná a nedostatečná cvičení se pak na jejich tělesném stavu podepsala takovou měrou, že po přistání neudrželi v rukou ani lehké síťové přílby se sluchátky a mikrofonem.

Dnes je na cvičení kladen velký důraz. Cvičit se musí pravidelně a od osmnáctého dne před ukončením vesmírného pobytu se trénink ještě zintenzivní.

Páteř

So-jon se usmívá, ale bolest jí komplikuje samostatnou chůzi. (iDnes)

Poněkud nečekaný problém postihl jihokorejskou kosmonautku I So-jon. Její pružná páteř nezatížená váhou těla způsobila, že ve vesmíru povyrostla o 3cm. Byl by to pro svou kuriozitu snad i úsměvný případ, kdyby se to nestalo v průběhu pouhých jedenácti dnů, během kterých si kosmonautka vytrpěla nemalé bolesti. Když se pak ještě situace zkomplikovala tvrdým přistáním po balistické křivce (návratový modul se včas neodpojil od zbytku lodi, kabina nějakou dobu letěla s odvráceným tepelným štítem), není se co divit následné hospitalizaci.

Před kosmickým zářením a slunečním větrem chrání Zemi a její blízké okolí magnetické pole.

Kosmické záření

Před kosmickým zářením a  slunečním větrem chrání Zemi a  její blízké okolí magnetické pole. (Wikipedie)

Často diskutovaným fenoménem je kosmické záření, kterému jsou kosmonauti vystaveni. Poněkud rozpačitě v této souvislosti zní jásání biologů, že lidské oko dokáže kosmické záření detekovat. Je to pravda, kosmonauti popisují, že ve tmě občas zahlédnou slabý záblesk podobající se hvězdičce. To je připisováno detekci kosmické částice. Bohužel, je to detekce destruktivní, dochází k ní, když částice zničí buňku na sítnici.

Zvýšená radiace na orbitálních stanicích je jednoznačně rizikový faktor, ale vzhledem k tomu, že kosmonauti létají ve výškách stále ještě chráněných magnetickým polem Země, je to nebezpečí únosné. Statisticky vyjádřeno, riziko rakoviny v důsledku ozáření je stále ještě desetkrát menší, než že ji dostanou z kouření.

Vážnější je situace mimo magnetický štít. Z těchto míst máme k dispozici pouze vzorek 24 astronautů z mise Apollo, což je na statistické závěry dost málo. Jako indicie je to však dost na to, abychom věděli, nač se připravit. Dodnes zatím zemřela jedna třetina, tedy osm astronautů. Čtyři z nich na selhání srdce. Lékaři zvažují, zda oslabení cévních stěn nebylo způsobeno právě kosmickým zářením.

Úrazy

Zvláštním případem kosmických nemocí jsou úrazy. V tomto článku není prostor ani pro jejich výčet, natož pak popis. Úrazy v řemesle, kde člověk může zažít zrychlení přes desetinásobek toho pozemského, nejsou jistě nic neočekávaného. A tak se nedivíme, když se po balistickém tvrdém přistání trhají úchyty bagáže a po modulu poletují uvolněné předměty.

Nejsou neznámé ani případy udušení ať již ve vakuu nebo inhalací nedýchatelných zplodin. Zřejmě nás neudiví ani propíchnutý skafandr ucpaný zevnitř prstem a následné lehké krvácení do vesmíru. Že se dá ve vesmíru i utopit, to je už ale na pováženou.

O posledně jmenovaném by mohl vyprávět italský astronaut L. Parmitano, který smrti utonutím unikl jen o vlásek, mj. díky své nadměrné kapacitě plic. Navzdory své kuriozitě se takové případy mohou stát docela snadno. Při výstupu do volného prostoru došlo k chybě recyklačního zařízení a do přílby skafandru se dostávala voda vysrážená z vydechovaného vzduchu. Jisté potíže měl Parmitano od začátku výstupu, ale zdálo se, že nejsou vážné. Když zjistil, oč jde, zbývala mu ještě dlouhá cesta k přechodové komoře. Vody stále přibývalo, posléze znemožnila výhled. Nakonec to Parmitano stihl, ale o minutu později mohlo být pozdě.

Vesmírné prostředí zkrátka není nic zdravého, ale takových provozů, často horších, je i na Zemi spousta. Neznamená to, že je třeba kosmonautiku odepsat. Naopak, opatrným vystavováním organismu neznámým zátěžím se můžeme o lidském těle dozvědět to, co zatím nevíme, navrhovat preventivní opatření a případné způsoby léčby, které by jednou mohly najít uplatnění i v pozemských podmínkách.

Errata:

30.05.2021 13:06