Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Denis)

Počasí bylo nádherné, step široká a cesta rychle ubíhala; teprve nyní jsem se plně přizpůsobil klimatu, dusnému vedru, slunečnímu žáru i vlhkosti za deště. Nosit oděv mi bylo stejně nepříjemné jako šelmám; ode mne převzala ten zvyk nejen Assama, ale i všechny čtyři moranky. Jejich přístup k životu se mi líbil; byly šťastné, že jedeme za dobrodružstvím.

K večeru nám oznámil Rawa, že vpředu je tábor lidí. Sesedli jsme a proměnili se v hyeny; morankám se to při vědomí stalo poprvé, byly z toho trochu překvapené, ale příjemně. Opatrně jsme se připlížili na dohled; dívky zíraly, kolik bílých lidí je na světě. Stanů bylo nepřehledné moře, útočit byl v tom případě naprostý nesmysl.

„Když se některý vzdálí od tábora, můžu ho zakousnout?“ ptala se jedna.

„Zkusit to můžeš. Ale nesmí tě vidět, to by tě rozstříleli na kusy!“

„Jakou dostanu odměnu?“

Neodpověděl jsem; zato ostatní na ni zle vrčely.

„Chtěla bych pušku, jakou mají oni!“ řekla další.

„Určitě ji dostaneš, jen co nějakou získáme...“

Gepardi objevili kdesi stádečko antilop a udělali na ně hon. Při tom se málem srazili s několika vojáky, kteří taky pronásledovali antilopy a když viděli gepardy, stříleli po nich; naštěstí byli naši šikovní a rychle jim zmizeli z dostřelu. Nicméně vrátili se bez kořisti a se vztekem.

„Tak tohle si lidé zvykat nebudou! Sebrat nám naši kořist a ještě po nás střílet! Kdybych měl pušku, ukážu jim, co je gepard!“ kňučel Sirrpa.

„Ještě žes ji neměl. Nesmíme být nápadní, chápeš? Kdyby viděli geparda s flintou, udělají okamžitě poplach po celém táboře...“

„Ty bys je přece dokázal zabít!“ naléhal Haggarr.

„Vydrž. Uvidíme...“

Skrývali jsme se v husté trávě až do tmy; v táboře dlouho hořely ohně, ozýval se odtamtud hovor a křik, než šli spát. Přivolal jsem své moranky.

„Tak koukněte, princezny, máte možnost se předvést. Chcete pušky, ty mají jejich hlídky. Každá si ulovíte jednoho muže; jste černé, takže vás nebude vidět, a doufám, že se umíte plížit. Musí zemřít tiše, aby neudělali hluk; pak se stáhnete k ohradě pro koně, nějaké si vezmeme a hurá pryč...“

Dívky horlivě přikyvovaly. Jen Assama se ještě šklebila.

„Měla bych nápad – jestlipak se ti bude líbit?“

„Chlub se, uvidíme.“

„Rozehnat jejich koně po stepi! Kdyby je hnaly hyeny a gepardi...“

„Zkusíme to...“

Útok na hlídky provedly moranky v lidské podobě; pak ze sebe udělaly šelmy, vlezli jsme do koňské ohrady a bavili se proháněním koní, zatímco lidé zmateně pobíhali, stříleli po každém stínu a hádali se, kdo je to přepadl. Měli s sebou stopaře, takže bez námahy objevili stopy bosých nohou černých bojovnic; usoudili, že to domorodci přišli krást koně.

Rawa, vědom si své důležitosti, mi přišel hlásit:

„Objevil jsem ve stepi pachové značky svých příbuzných, skvrnitých psů! Jsou to skvělí lovci a určitě by se k nám přidali, zvlášť když budou moci hodně lovit a bavit se bojem. Mohl bych je zkusit najít...“

„Jsem pro. My se schováme někde do skal a dáme si pár dní oddechu...“

Rawa nás zavedl do rokle ve skalách; bylo tam jezírko kalné vody ke koupání, ale taky pramen čerstvé na pití, což nám vyhovovalo. Odpočívali jsme, koupali se a opalovali, často a rádi se milovali a já učil děvčata základům magie. Rvát se jsem je učit nemusel, to znaly dokonale.

Třetí den vyrazili gepardi do stepi poohlédnout se po Rawovi a jeho smečce; vrátili se před polednem a dost nervózní.

„Rawa ani nikdo jiný není nikde vidět; ale našich žiraf si všimli nějací lidé a pronásledují nás. Myslím viděli, kam zajíždíme!“ hlásil Haggarr.

„Chytrost holt není gepardům dána!“ povzdychl Artanna, „Půjdu se podívat, co dělají...“ A počal se škrábat na skálu.

„Řekl bych, že je to zbytečné,“ podotkl smutně Sirrpa, „Budou asi na lovu a naše žirafy považují za kořist. Ona žirafa je větší než kůň a je zdaleka vidět, tak si jich všimli...“

„Zvlášť když na ní sedí skopová hlava!“ vrčel Artanna, „Co si tak asi představuješ, že s nimi budeme dělat?“

„No – je jich pět,“ uvažoval Sirrpa, „Kdybych já zakousl jednoho, snad by se našel někdo, kdo se postará o ty čtyři...“

Nezbylo mi než se zasmát. „Bez hloupostí, kluci! Rawa se neobjevil, takže na něj musíme čekat. Radši se schováme; taky naše zvířata odveďte, aby je neviděli. Třeba je to přejde...“

„Kdepak!“ vztekal se Artanna, „Znám lidi; jsou tvrdohlaví jako mezci! Jak uvidí naše jezírko...“

Bohužel se ukázalo, že má pravdu; sotva první z mužů dojel k rokli, uviděl jezírko a hned řval na ostatní, aby přijeli. A jen co dojeli, hned se začali rozkládat táborem; sesedli s koní, rozdělali oheň a začali v kotlíku vařit nějakou šlichtu. Jako maso do ní přidali párek stepních kurů, které zřejmě ulovili předtím. Byli úplně bezstarostní a vesele halekali jako děti na školním výletě.

Bylo jich pět, čtyři vojáci a mladičký důstojník, hezký a veselý. Ten taky navrhl udělat ještě jeden oheň a na něm svařit chutný grog. Dal na to i láhev, takže ochotně přijali. Maso se muselo vařit dost dlouho, stepní kurové mívají úctyhodně trvanlivé maso; tak si sedli okolo ohně s grogem a hovořili dost nahlas, abychom to slyšeli.

„S váma to jde, pane poručíku,“ povídal prošedivělý chlapík s četařskými nárameníky, „Ale s panem plukovníkem dojdem akorát k nějakýmu průseru! Mně se nelíbí, že tak provokujem ty černý! Já vím, že to nejsou lidi; ale vona i vopice se naštve, když s ní zacházíme takhle...“

„Klid, Morrisi! Tahle černá banda se na žádný odpor nezmůže; jsou zbabělí jako králíci, maximálně tak zahulákat a střílet šípy, ale jak spustíme náš kulomet, kde jim bude konec!“

„No já nevím, pane poručíku,“ řekl jiný, „Když dokážou zabít slona nebo lva, zbabělý bejt nemůžou! S kanóny a puškama se zatím nesetkali, proto se jich bojí. Ale až si zvyknou...“

„Je to nižší rasa, velké děti!“ mávl rukou poručík, „Nechápu, proč s nimi plukovník jedná, jako by byli zodpovědní za svoje činy. Já vím, že je nelze dělat odpovědnými za to, co nechápou; tak jim zbytečně neubližuju. Trpělivá výchova, to je myslím to nejlepší.“

„Máte recht, pane,“ souhlasil Morris, „Vypalovat jejich vesnice a střílet jim ženy a děti; to by gentleman dělat neměl!“

„Nikdy jsem nezabil ženu ani dítě; není to sportovní! Pokud jste v mojí četě, chlapci, chovejte se důstojně jako angličtí vojáci! Gordon a ten jeho bláznivý Němec ať si vraždí; my si zachováme vojenskou čest, jasné?“

„Jenomže Gordon plánuje další akci! Vyzvědači objevili asi tři dny koňmo na jih nějakou další osadu, prý je tam spousta dobytka. A nám už zas dochází jídlo; asi budeme muset...“

„Tak ať to udělá Gordon! Ach, Bože můj! Kdy už se konečně dostaneme proti skutečnému nepříteli? Kde vlastně je ten Guyrlayowe, nebo jak mu říkají? Už bych s ním rád zkřížil zbraň; je prý znamenitý šermíř...“

„Vám se určitě nevyrovná, pane poručíku!“

Připlížila se ke mně Kaya a naznačovala, že bychom zaútočili; ale zadržel jsem ji, jejich žvanění se mi docela líbilo. Ten veselý poručík neměl nic proti vraždění z principu, jenom se mu to nezdálo dost sportovní; co takhle vyzkoušet jeho sportovního ducha nějakou zábavnou hrou?

Četař Morris obcházel naše jezírko. „Vypadá to, že tu nejsou hadi ani jiný potvory! S chutí bych se vykoupal...“

Poručík vstal a přišel blíž. „Inu... nekoupal jsem se už od Mombassy; bylo by to příjemné v tom horku! Ale neviděl jste tu třeba krokodýla?“

„Kdepak, tady nic není! Úplně čistá voda, nejsou v ní ani žádný rostliny! Ten kal je ode dna...“

„No, vykoupat se můžeme. Jeden muž na hlídku!“

„Proboha proč, pane poručíku? Široko daleko není živá duše!“

„Máte pravdu, Morrisi! Tak dobrá, jdeme na to!“

Pomalu se svlékali; zjistili jsme, že na sobě mají červený kabát, košili s vázankou a pod tím ještě spodní triko, špinavé jako špek; pod bílými, nyní umazanými kalhotami nosili dlouhé spodky. Muselo jim být strašné horko; těla měli bílá, zcela neopálená. Moranky se chechtaly do hrsti, když je viděly se obnažovat. Poručík si chtěl nechat spodky, ale Morris se mu smál.

„Inu dobrá,“ připustil mladý muž, „Ale dbejte na to, pánové, aby se o tom nedozvěděl žádný důstojník! Mohli by nás nařknout z nemorálního chování!“

„Leda hovno, tady v Africe!“ bručel Morris, slastně se ponořujíc do vody. Ostatní pospíšili za ním; rychle se osmělili a se smíchem po sobě stříkali jako kluci.

„Kupředu!“ ukázal jsem; leželi jsme v křoví kolem, několika skoky jsme se dostali k jejich šatům a nejdřív se zmocnili zbraní. Naše šelmy samozřejmě nezaváhaly, zvědavost jim nedala.

První nás spatřil poručík; podivně vykřikl a potopil se, až si nabral vody do úst, neboť se vynořil a zoufale prskal.

„Na břeh, ke zbraním!“ zařval Morris a hrnul se ven.

„Zbytečně, četaři.“ řekl jsem. Zbraně složili na jedno místo, a to místo bylo právě nyní u mých nohou. Vzhledem k tomu, že mu Kissa opřela hrot svého oštěpu o prsa a strkala ho zpátky do vody, neměl šanci.

Všech pět chlapů se přiblížilo ke břehu a tvářili se nepřátelsky.

„Jenom klid, hoši!“ oslovil jsem je, „Moje kamarádky se sice učí anglicky a rozuměly vašemu povídání, ale jsou trochu nervózní a cvičí se v házení oštěpem. Mohlo by je napadnout si z vás udělat terč!“

„Zatraceně, ta opice umí anglicky!“ vydechl Morris.

„Ta opice umí víc věcí, kamaráde!“ zasmál jsem se. Pokynul jsem děvčatům, aby sebrala všechny jejich věci a odnesla je stranou. Zvlášť velkou radost měly z pušek. Já zatím vytasil poručíkovu šavli a prohlížel ji; běžná vojenská kvalita, nic moc. Zvláštní šermíř asi nebude.

„Hej, vy tam, vrátit nám naše věci! My dát vám hodně barevných korálků a velký kus červené látky!“ zkoušel to Morris po dobrém.

„Mluvíte nějak divně, Morrisi, ani vám není rozumět! Zkuste to vaším obvyklým cockney, třeba si líp porozumíme!“

„On zná i londýnské nářečí! Tys byl v Londýně? Jak je to možné?“

„Ovšem; byl jsem se podívat v Toweru i Buckinghamském paláci. To ale když jsem byl ještě malý... pěkné město!“

„To není možný!“ namítl poručík, „Takovej negr; jestli byl v Londýně jako dítě, a přitom chodí nahej a pomalovanej...“

„Pokud se týče oblečení, jsme na tom stejně, řekl bych. Vy jste měl krásnou uniformu; já taky nosím uniformu, a jindy sametový černý kabát, krajkovou košili s fiží a vyšíváním na rukávech; co se týče oděvů, jsem proslulý parádník. No, teď už nemusíte zůstávat ve vodě; když se budete dobře chovat, můžete vylézt na břeh a popovídat si s námi. Rád se bavím se vzdělanými a inteligentními lidmi!“

„Snad byste nám mohl vrátit naše šaty! A otočit se, než se oblékneme...“ vyjednával poručík, „Jistě chápete, že...“

„A víte, že nechápu? Schválně vám šaty nevrátím; líbí se mi zlaté knoflíky, asi si z nich udělám náhrdelník.“

„Prosím vás! Vaše angličtina činí dojem, že jste civilizovaný člověk! Tak si uvědomte, že jsou přítomny i dámy!“

„Ty dámy už viděly nahé muže. Dokonce dávají nahotě přednost před vaším oblečením. Není vyloučeno, že se jim zalíbíte, jsou dost...“

„Prosím vás, přestaňte diskutovat a vraťte nám šaty! Uvědomte si, že jsme vojáky Jejího Veličenstva a vy jste povinen nás poslouchat jako zástupce samotné královny!“

„Tohle kdybych řekl královně, ta by se smála! Bohužel ta stará paní nemá příliš velký smysl pro humor, jak se zdá...“

„Pane!“ poručíkovi zaplály oči, „Povídejte si co chcete; ale neurážejte královnu! Jinak to splatíte krví!“

„Nic špatnýho jsem o ní neřekl. Že je stará a neměla smysl pro humor, to je pravda. A že jsem byl přijat v audienci, je zásluha mého otce...“

„Fuj! Takový špinavý negr?“

„V té době jsem byl ještě docela bílý. Trochu tmavší než vy, ale to bylo tím, že jsem se opaloval ve Španělsku. Zkuste se mi podívat do očí...“

„Zatraceně, poručíku! Ten kluk má opravdu modrý oči!“

„Někteří lidé říkají, že mi to sluší. Jak vy, nevím.“

„To ovšem poněkud mění situaci!“ rozzářil se poručík, „Ale jestliže jste gentleman, co děláte mezi těmihle...“

„Opicemi, klidně to řekni. Bavím se rozpaky svých bližních.“

„Hm – divná zábava! Teď nám ale snad už dáte naše šaty!“

„Nedám. Naopak!“ Sebral jsem poručíkovu uniformu, utrhal distinkce a zlaté knoflíky a vše ostatní hodil do ohně. Hadry vzplály a poručík zalkal.

„Ale co to děláte, pane?“

„Osvobozuji tě, příteli. Do této chvíle jsi byl anglickým důstojníkem; musel jsi dbát na vojenskou čest, poslouchat nadřízené a velet podřízeným, zabíjet lidi, kteří ti nic neudělali a krást dobytek, který ti nepatří. Teď jsi vojákem být přestal; jsi svobodný člověk jako já a mé kamarádky. Važ si toho, poručíku. Měl bys mi za mou laskavost pěkně poděkovat...“

„Za to vás postavím před polní soud!“ prskal, „Proboha, vytáhněte z ohně aspoň moje kalhoty!“

„Schválně ne! Naopak, spálím všechno ostatní, co vám patří. Nezůstane vám nic než vaše tělo; vystoupíte na tento svět tak, jak jste byli stvořeni Bohem všemohoucím, mým vznešeným pánem a ochráncem. Uvidíme, co podniknete.“

„Poslyšte chlapče, vy jste blázen! Touláte se s černochy, natřený nějakou barvou, provokujete lidi a ohrožujete je zbraní; co kdybyste nám ublížil?“

„Dobrý nápad; chcete to zkusit?“

„Děkuji, raději ne! Proboha, chovejte se slušně! Představte si, jaké by vaše jednání mohlo pro vás mít následky!“

„To bych skutečně rád věděl. Gordon nejspíš pukne vzteky. No tak ať; nejsem jeho guvernantka, abych se staral o jeho blaho. A ty vylez, poručíku, než dostaneš v té vodě zápal plic!“

„Snad na mne aspoň ta... holka přestane mířit kopím!“

„A víte, že nepřestane? Vy Angličané jste trochu nebezpečné plemeno, není vám co věřit. Pro jistotu si vás budeme pozorně hlídat.“

„Zdá se, že nemáte rád Angličany! Co jste vlastně zač?“

„Já jsem se nepředstavil? Princ Denis Baarfelt – z Arminu.“

„Bože! Ten Baarfelt...?“

„Ten. Je nás víc a nevím, kterého zrovna myslíte, ale beru to i za všechny ostatní. Zřejmě už jste o mně slyšeli.“

„Ano, pane – a nic dobrého.“

„Těší mě, nápodobně. A teď polezte ven!“

První vylezl Morris; poručík vyšel zakrývaje se dlaněmi, pak ostatní tři. Tvářili se podezíravě a koukali po zbraních. Moje moranky zas koukaly po jejich tělech a pronášely posměšné poznámky.

„Vyjasníme si situaci, pánové. Mám různé možnosti; třeba vám spoutat ruce a nohy, abyste nemohli dělat hlouposti. Nebo se můžeme dohodnout, že budete mít volnost pohybu, pokud se nebudete chtít dostat ke zbraním. Moje dívky vám ve skutečnosti nechtějí píchnout svoje oštěpy do břicha; ale udělaly by to, kdyby se třeba lekly nějakého neuváženého pohybu. Taky jsou tu gepardi a hyeny a leccos jiného, co by vás mohlo kousnout. Jestlipak to chápete?“

Chápali; v jejich očích jsem četl pokoření a nenávist.

„Chováte se jako ničema!“ obvinil mne poručík, „Kdybyste byl skutečným mužem, vyzval bych vás za to na souboj!“

„Výtečný nápad! Ještě mi zkus vysvětlit, proč myslíš, že nejsem skutečný muž, ale to necháme na potom. Mám takový dojem, že vaše jídlo se už dovařilo a je nejvyšší čas ochutnat, než se o ně kočky porvou...“

„Cože? Vy chcete sníst naše jídlo?“

„Dokonce zapít vaším grogem. Ale nebojte se, necháme vám tu velikou krabici tvrdých sucharů. To by vám mělo stačit.“

„To je ale krádež, pane!“

„Vážně? O trochu větší než krádež stáda dobytka?“

„S vámi se nedá diskutovat! Myslíte jako negr!“

Rozesmál jsem se, sebral lžíci a ochutnal, co uvařili. Bylo to přijatelné, i maso už změklo; usedli jsme k ohni, jedli tu kaši a obírali kury, na kterých sice nebylo moc masa, ale mlsnému stačí, když oblízne. Nejmlsnější byli mezi námi Artanna a Sirrpa, tak dostali vylízat kotlík. Málem se o to servali, kotlík byl malý a jejich hlavy veliké; až se nám podařilo je přesvědčit, aby lízali aspoň střídavě. Grog šelmy odmítly, zato nám chutnal.

A ježto oheň dohoříval a nechtělo se mi shánět dříví na přiložení, házel jsem do něj postupně zbývající uniformy. Vojáci zuřili a morankám bylo líto těch krásných červených kabátů, ale trval jsem na tom.

„A nyní, pokud souhlasíte, pane poručíku, můžeme vyzkoušet naše šermířské umění. Doufám, že jste dostal patřičný vztek; a aby to bylo zábavnější, já vsázím do hry kteroukoliv z mých děvčátek, dle vašeho výběru. Když se proti mně dokážete ubránit, můžete si s ní celou noc dělat, co bude chtít!“

Poručík zrudl jako krocan, kdežto moranky se řehnily. Nejvíc Assama.

Kaya mu donesla jeho šavli; vytasil ji a cvičil si zápěstí.

„Kde ale máte zbraň, pane Baarfelte?“

„Ach, vskutku! No dobrá, musím předvést malou ukázku magie...“ Sáhl jsem do vzduchu a švihl na zkoušku svým skvělým toledským kordem; poručík vyvalil oči a otevřel pusu, že by mu tam mohl vjet žebřiňák.

„Jak jste to udělal?“

„Iluze, příteli. Tento kord ve skutečnosti neexistuje.“ Abych dokázal svá slova, několikrát jsem jím mávl proti své levačce a všichni viděli, že mou rukou volně prochází. „Ale pozor, zasáhnout jím dokážu!“

Poručík zkusil zaútočit; na první pokus jsem poznal, že je skutečně dobrý šermíř, aspoň na školské úrovni. Odrazil jsem dva jeho útoky, pak mu trochu ustoupil a při dalším útoku mu vyrazil šavličku z ruky.

„Tohle není regulérní boj! To je nějaké čarodějnictví!“

„S tím jsem ještě nezačal. Ale mohl bych...“

Sebral svoji zbraň, opatrně zaútočil a několikrát jsme se střetli. Potom náhle zprudka vyrazil; já uhnul a zase mu šavli sebral.

„Hlavně nepropadej vzteku; to není rozumné!“

„Takový všivák mě nebude učit bojovat!“ zaječel.

„Rád bych viděl, kde by se na mně ty vši mohly držet!“

„Hm! Skutečně! Takhle učesaného gentlemana jsem ještě neviděl!“

„Tys toho ještě neviděl! Ačkoliv je holičství řemeslo ponížené a cti tratící, mohl bych ti upravit fazónu na letní střih; pozor!“

Odrazil jsem dva tři jeho údery, náhle mu podtrhl nohy a šlápl mu na krk. Pak jsem třikrát sekl těsně kolem jeho hlavy; zděšeně přivíral oči a netroufal se ani pohnout. Uvolnil jsem ho.

„Co... co jste to udělal?“ zakoktal.

„Sáhni si na hlavu!“

Udělal to a zbledl. „Vy jste mi uřízl vlasy tím... přízračným mečem! Pro smilování Boží, vždyť jste mne mohl poranit nebo i zabít!“

„Ale ne, ty snad žertuješ! Sekl jsem několik milimetrů od tvé vzácné kůže, nebylo čeho se bát. Děvčatům na Atanoru jsem usekával copánky těsněji; a jenom se smály...“

Poručík se zvedl ze země, ale šavli nechal ležet. „Pane Baarfelte, zdá se, že vaše způsoby jsou pro můj vkus příliš přízemní! Nehodlám s vámi dále bojovat; a kdybych měl posuzovat vaše vztahy ke krásnému pohlaví...“

„Už jsi dostal strach? A o moje vztahy k holkám se nestarej, k těm dochází po oboustranné dohodě. Ovšem to bys těžko pochopil...“

„Zajisté. Vzdáváme se vám na milost a nemilost; předpokládám, že s námi bude zacházeno dle zvyklostí obvyklých v civilizovaných zemích!“

„Máš smůlu, asi nebude. Nejsme v civilizované zemi. Ale sedni si, můžeme se nad situací zamyslet. Rozhodně nepočítej, že byste dostali zpátky svoje zbraně a koně; to je naše právoplatná kořist!“

„Co nám tedy velkomyslně ponecháte?“

„Život, poručíku. Není to dost?“

„Lorde Baarfelte, jestliže vás ještě někdy dostanu do rukou...“

„Tak dopadneš ještě hůř. Koukni, ublížit ti nechci; maximálně vzkázat něco tvýmu plukovníkovi Gordonovi. Že ho pozdravuju a jestli mě naštve, přijdu a udělám mu z celýho tábora jedno veliký spáleniště. On bude vědět...“

Poručík si sedl k ohni naproti mně a obrátil ke mně usoužené oči.

„Zabijete nás rovnou – nebo nás tu umoříte zimou a hlady?“

„Tou zimou, to není špatný nápad. Ale vážně: počkáte tady, a pro jistotu vás na chvíli uspíme. Až se probudíte, můžete se vrátit ke svým. Nemyslíš, že to je lepší, než co vy děláte černochům? Přemýšlej o tom...“

Vydal ze sebe nějaký nesrozumitelný zvuk.

Zato Assama na mě už nějakou dobu dělala nápadná gesta a všelijaké ksichty.

„Ani nevíš, jaký máš štěstí, pacholku! Moje děvčata nechtějí přijít o svá práva; prý je zajímá, jak umíte zacházet se svou výzbrojí. Raduj se, na dnešní noc ti půjčím svou nejmilejší ženu!“

Zesinal a vytřeštil na mne oči. Pak se ohlédl po morankách.

„Já jsem strašný nezdvořák!“ omlouval jsem se, „Vůbec jsem nepředstavil dámy: takže princezny Assama, Kaya, Kissa, Naqi a Aysim. Moje manželky, dle všech možných práv této země. Taky tvoje, když si některou vybereš. Zajisté tedy nahlížíš, že s tebou jednám, jak nejlíp umím!“

Opět zrudl rozhořčením. „Lorde Baarfelte, kdybyste to myslel vážně...“

„Myslím; a co je ještě důležitější, myslí to zcela vážně ony. Staneš se členem vladařského rodu Baarfeltů, co vznešenějšího ještě můžeš zažít? Když s tebou budou spokojeny, máš to dobrý; ale nepřej si vědět, co jsou s tebou schopny udělat, jestli zklameš. Ne že by tě zabily, ale...“

„Lorde Baarfelte, vaše výstřední žerty...“

Assama už to nevydržela. „Bílý muži, můj pán říká, že jsi vznešený šlechtic; určitě nám tedy dokážeš svoje schopnosti! Moje sestry se velmi těší na tvoji lásku; ale rozhodla jsem se, že první tě vyzvu sama!“

Při zvuku jejího hlasu jen polkl naprázdno. Nedivil jsem se, hovořila poprvé v životě anglicky. Když nepočítám těch pár slov, co uměla předtím. Všem jim dělalo potěšení se ode mne učit jazyky.

Věděl jsem, o co jí jde: poznat ho, prozkoumat jeho paměť a zanechat v ní nesmazatelnou vzpomínku. Co s ním udělají ostatní moranky, nemám tušení; jsou ještě kůzlata a jejich nápady téměř dětské. Snad Kaya a Kissa, ty už mají trochu rozumu; ale Naqi je malá nymfomanka a Aysim dítě, které si chce především hrát. Co jsem si to uvázal na krk?

Nechal jsem je, ať si dělají se zajatci, co chtějí; šelmám jsem nařídil, aby hlídaly: zajatce aby neutekli a moranky, aby je neumučily. Sám jsem se odebral stranou, abych odpočíval a meditoval.

Za dvě hodiny mě holky přišly vyrušit; a byly ve skvělé náladě.

„Můj pane, ti bílí muži už odpadli, vyčerpaní k smrti!“ hlásila mi Naqi, „Ale my ještě nemáme dost! Nechtěl bys nás dodělat?“

K večeru se konečně objevil Rawa; vynořil se ze stepní trávy tři metry od nás, aniž jsme ho stačili zaregistrovat. Společně s ním přiběhl pes s kosmatou hlavou a širokými čelistmi, svěšenýma ušima jedním bílým, druhým černým, žlutohnědým kožichem s černými skvrnami a bílým břichem. Oči mu svítily dravostí, hřívu na krku měl rozježenou na všechny strany; a jedno ucho natržené hodně hluboko, asi se pral s některým kolegou.

„To je ten člověk?“ zeptal se Rawy a vyzývavě si mne prohlížel.

„Ano, to je ten člověk,“ řekl jsem a pohladil ho dřív, než po mně stačil chňapnout, „Kdopak jsi ty, krásný přelude?“

„Wa-gah, náčelník psí smečky. Proč na mne saháš?“

„Chci si pohladit tvůj krásný kožíšek. Je ti to protivné?“

„Ani ne. Dovolím ti na mne sahat, ale když mi ublížíš, kousnu tě! To aby bylo jednou provždy jasno! Co se ti na mně líbí?“

„Všechno. Tvoje krása, síla, inteligence i schopnosti...“

„Zvláštní! Jsi první na světě, kdo si toho všiml!“ Wa-gah se nafoukl jako holub a šilhal po Rawovi, zda to slyší, „Řekneš i všem ostatním Reortům, co jsi právě o mně pronesl?“

„Když se vyznamenáš v dnešním boji, tak to řeknu všem!“

„Wa-úúú! Udělám všechno, co po mně budeš chtít! Zakousnu třeba i velikou antilopu... nebo buvola! Mám zakousnout buvola?“

„Ne, to není třeba. Víš, Wa-gahu, my lidé si vážíme psů, protože u nás jsou našimi přáteli, žijí s námi a pomáhají nám!“

„Ah, to je krásné! Nám tady každý nadává, že jsme lupiči a darebáci! Můžu zavolat svoji smečku, abys ji viděl?“

„Budu tím velmi potěšen!“

Wa-gah se vypjal a strašidelně zavyl. Vzápětí se pohnula tráva okolo a vyrojilo se na padesát šelem jemu podobných, snad ještě rozdrbanějších, rozježenějších a dravějších. Úžasná přehlídka rváčů a lotrů všemi mastmi mazaných; vypadali ještě divočeji než hyeny, včetně štěňat.

„Pohleďte!“ vyštěkl na ně Wa-gah, „Toto je člověk, který pochopil, jak jsme my psi krásní a chytří a jak si nás mají všichni vážit! Jeho ruce jsou měkké a teplé a když se dotýkají kožešiny, je to příjemné! Pamatujte si, jak někdo neposlechne toho člověka na slovo, zakousnu ho v tu ránu!“

Asi měl u nich velkou autoritu, protože se tvářili, jako by se ho báli a byli ochotni se kvůli němu i rozkrájet.

„Výtečně,“ pochválil jsem ho a pohladil po hlavě, „Teď ti vysvětlím, co od vás budu potřebovat. Víš, jak vypadá tábor lidí, kteří se rozložili po stepi? V červených kabátech...“

„Ano, znám je. Ale nešel jsem tam; lidé mají pušky a střílejí po nás. Není rozumné tam chodit...“

„Vzadu za táborem je velké ohrada a v ní spousta koní. Tak patnáct tisíc; koně celého toho pluku. Viděl jsi je?“

„Ano. Ale ohrada je trnitá, nedá se přelézt ani přeskočit. Ti koně krásně voní; kdyby se některý dal ulovit...“

„Potřebuju, abyste ty koně vyhnali z ohrady ven na prérii; tam kam vám řeknu. Já a moje dívky rozpleteme ohradu, vy tam vběhnete, koně vyženete a poženete přes step, až kam ukážu.“

„A tam je zakousneme!“ řekl nadšeně.

„No... nějaký slabší kus určitě, co bychom s tolika dělali. Ale většinu poženeme pořád dál do stepi; my máme tábor několik dní cesty odtud. Tam je přiženete a budete hlídat, aby se nerozběhali. Chápeš to?“

„A proč to všechno chceš udělat?“

„Protože to potřebuju, miláčku!“

„Ale... těch koní je hodně! My jsme zvyklí hnát stáda tak do stovky zvířat. A tady těch je mnohem víc!“

„Však je vás na to taky padesát; a my vám budeme pomáhat! Jen se nebraň, u nás dokáže dobrý ovčácký pes hlídat stádo až o pěti stech zvířat; a to je na to sám! Vás je tolik a jste tak chytří a šikovní; to bych se divil, že byste to nedokázali!“

„My dokážeme všechno!“ vyjekl a ohlédl se na gepardy, jako by jim chtěl ukázat, jak jimi pohrdá, „Řekni, co máme dělat a my uděláme, co poručíš!“

Naši zajatci nebyli psí smečkou nijak nadšeni; náklonnost byla vzájemná, Wa-gah doporučoval je zakousnout hned a na místě. Jeho názor měl něco do sebe; ale slíbil jsem jim život a chtěl jsem slib dodržet. Když poručík hodlal zahájit další diskusi, pohrozil jsem mu další milostnou akcí s morankami, on se upřímně zděsil a ochabl.

„Lorde Baarfelte, až se vrátím do Londýna, bylo by mi potěšením se s vámi někdy setkat v našem klubu; provedl bych vás zábavní čtvrtí Soho a oplatil vám tuhle zkušenost! Ale do té doby o vás nechci slyšet!“

Zasmál jsem se, rozloučil se s nimi a uspal je. Až vyjde slunce, probudí se a projdou se pěšky do svého tábora. Ono jich bude brzy chodit pěšky víc! Ovšem tihle půjdou nazí a bosí; mně je to příjemné, ale jim...

V noci jsme se vydali k táboru; gepardi dostali za úkol objevit a zneškodnit hlídky, zatímco my se připlížili k ohradě a počali rozebírat trnité větve. Šlo to ztěžka, ohrada byla pevně spletena; nakonec jsem rozsekal svázaná místa dokonalou japonskou čepelí nože tantó a hned to šlo snadněji. Koně zneklidněli, nejspíš pachem divočiny, který šel z našich psů; ale zatím se nám dařilo je uklidňovat.

„Tak je to jasné?“ ptal jsem se naposled Wa-gaha, „Vrazíte do ohrady, oběhnete stádo a z druhé strany je poženete ven! Jakmile bude celé stádo venku na stepi, zformujete je a budete dávat pozor, aby se vám koně nerozebíhali do stran; já pojedu v čele a vy poženete stádo za mnou nebo za tím, kdo převezme velení...“

„Jasné!“ řekl Wa-gah odhodlaně, „Ukážeme ti, že jsme zrovna tak dobří jako psi v té zemi, co jí říkáš Magyarország! Uvidíš!“

Assama hlídala naše koně; bylo zapotřebí je pevně držet, aby se ve zmatku nezapletli do stáda. Vyčkal jsem, až první vyběhli z ohrady, potom nasedl a jel organizovat formování pochodového stáda na step; psi samozřejmě pobíhali bláznivě sem tam, hádali se mezi sebou a pletli se jeden druhému, musel jsem je usměrnit. Naštěstí koně byli zvyklí na ovládání různými divnými způsoby a nechali se přesvědčit.

Dupot stáda samozřejmě probudil celý tábor; slyšel jsem výkřiky, střelbu do vzduchu a vzteklé nadávky. Wa-gah dorazil ke mně a hlásil, že všichni koně jsou z ohrady venku; zavelel jsem a vyrazil střelhbitě přes step směrem, kde jsem předpokládal Charryho tábor. Koně vyrazili za mnou a psi je štvali s nadšeným ňafáním.

Nebylo obav, že by se vojáci za námi pustili; sebrali jsme všechny jízdní i tažné koně, zůstalo jim tak tři až pět set, kteří byli uvázáni u důstojnických stanů a podobně. Kromě toho zatím asi nikdo nechápal, co se děje, proč a jak koně utekli.

A tak jsme táhli stepí; v oblaku prachu, hřmotu kopyt a vyděšeném řičení toho stáda. Kašlal jsem, polykal prach a nadával; jako kluk jsem obdivoval americké cowboye, ale teď jsem poznal, že jejich život nebyl zdaleka idyla. Naši chlupatí pomocníci byli kouzelně nezkušení; kromě toho pořád nadhazovali, že už zahnali koně dost daleko a mohli by tedy začít se zakusováním. Protože byli určitě hladoví, oddělil jsem od stáda dva kusy, slabé a poraněné. Jen jsem na ně ukázal, už jim někdo visel na krku a rdousil je. Psi je rozervali na kusy, ani jsem se nestačil pořádně ohlédnout; ale ani zdaleka to nezahnalo jejich hlad. Wa-gah však prohlásil, že jíst se bude až po skončení akce; znal svou smečku a věděl, že jakmile se nacpou do sytosti, zalezou a nic na světě je nepřinutí se pohnout.

Rawu jsem poslal objevit tábor naší výpravy; ale nařídil jsem mu, aby se neukazoval a nedával o sobě vědět, jen se podíval, jak to tam vypadá a pak nás vedl. Chtěl jsem Charryho překvapit a to se mi taky skvěle povedlo; když se na obzoru objevil oblak prachu a kopyta rozehřměla celou step, Charry vyletěl ze stanu s puškou v ruce a řval:

„Poplach! Splašené stádo zeber; všichni se schovat támhle pod tu skálu, nebo nás rozdupou!“

„To nevypadá na zebry!“ namítla Diana, obezřetně vykukující za nejbližším kamenem, „Spíš na divoký koně!“

„Divocí koně v Africe nežijí, to je blbost!“ vrčel Charry.

Tehdy jsme přijeli blíž; zatočil jsem ve vzduchu honáckým bičem, který jsem si vytvořil, a z plna hrdla zahalekal:

„Sláva nazdar výletu, výletu, výletu,

nezmokli jsme, už jsme tu, už jsme tady! Pejskové, doleva je žeňte! Zatočit, zatočit! Pryč od tábora, zatočit do kolečka a zastavit; tak přestaňte je honit, ke všem čertům! Zastavit, povídám...

á – velitel nás pochválí, pochválí, pochválí,

že jsme bitvu vyhráli – tak sakra přestaňte je hnát a radši je točte na bok! Nalevo, Rawo! Nevíš, kde máš levou packu?“

První mě poznala Diana; vynořil jsem se z oblaku prachu, celý špinavý a ochraptělý od toho řevu. Psi konečně dokázali koně zastavit, sehnat dohromady a nechat být; ulehli po stranách s vyplazenými jazyky a oddychovali. Jen Wa-gah přiběhl ke mně a zastavil se, prohlížeje si Dianu a Charryho.

„Pěkně vítáme,“ řekla Diana, „Proboha, co je tohle za ráci?“

„Africkej ovčák!“ řekl jsem suverénně.

„To je strašný!“ zalkala, „Kde jsi je vyhrabal?“

„Jsou to Rawovi příbuzní; jen jsem je trochu vycvičil. Kdybych někdy přišel o koryto u dvora, budu s nima pást ovečky...“

„Už tě vidím, kluku jeden; ty koně jsi sebral Gordonovi?“

„Jo. Budou chodit pěšky, zůstalo jim koní tak akorát pro důstojníky. Měli je uvázaný u stanů, ukrást je nešlo. Tyhlety měli za táborem...“

„Denisi! Ty jsi snad geniální!“

„To určitě jsem; ale na tohle přišla Assama!“

Diana přiskočila k dívce, objala ji a políbila. „Holka, kam ty na ty nápady chodíš? To je správná fligna; Denisi, drž se jí, je chytrá!“

Assamě to lichotilo; ani Charry nešetřil chválou. Já se rozhodl polichotit taky psovi, který na to zjevně čekal.

„Tenhle krasavec je Wa-gah, náčelník psí smečky, který to všechno chytře zorganizoval a provedl; je velmi chytrý a přítulný a statečný (a za pochvalu skočí do ohně!)“ dodal jsem francouzsky.

Diana klekla a objala jeho neforemnou hlavu. „Je nádherný! Co jsem ho viděla, mám už jen jednu touhu: projít se s ním v Amiensu po nedělním korze na náměstí...“

„Bude mi potěšením jít s tebou kamkoliv!“ řekl a olízl jí nos.

„Doufám, že by aspoň jedna z těch protivných starých bab padla do mdlob, kdyby ho uviděla!“ snila Diana, „Ale jsou to pořádní hafani; a ty zuby jako nože! Nedej bože, aby někoho kousl!“

Všechny tyhle řeči byly pro Wa-gaha sladkou hudbou; přitulil se Dianě k nohám a choval se mile.

„Nechápu, co všichni na těch hafanech mají,“ vrčel gepard Sirrpa, „Takový potvory zlodějský, ošklivý; a každej to chválí, jako by to bylo bůhvíco!“

Došel jsem k němu, pohladil ho po kožichu a řekl: „Podívej, Sirrpo: každý z vás šelem je krásný, chytrý, statečný a dobrý. Někdo to ví a není třeba mu to povídat; jinýmu je lépe to občas připomenout, aby si to pamatoval.“

Přimhouřil oči: „Pokud paměť světa sahá, psi si vždycky dělali co chtěli a pokud možno ještě všechno ostatním naschvál, především nám. Ty jsi první, kdo je přinutil dělat něco tak, jak potřebuje. Možná to bylo tím, že jsi mu trochu polichotil a tím ho udělal lepším, než je.“

„Řekni mi pravdu, Sirrpo: skutečně je tak špatný?“

„No – takový, jaký má být. Ale když jsi s ním jednal ty, stal se o hodně lepším, než je jeho zvykem. A to je hodně!“

S tímto řešením jsem byl spokojen já a možná by byl spokojen i Wa-gah, kdyby o něm věděl; zatím se točil okolo Diany a oblizoval se po vařených sladkých bramborách, které mu cpala mezi tesáky. I on byl mlsný, jako každá šelma; už mi bylo jasné, že pro Dianu udělá cokoliv na světě.

Charry svolal náčelníky na poradu; zúčastnil jsem se taky, především jako strůjce akce s koňmi a pak jako tlumočník, neboť Charry nebyl schopen si s Wa-gahem porozumět. Určitě ne po dobrém.

„Krádež koní se určitě nebude Gordonovi líbit. Počítám, že vás zkusil pronásledovat s nějakým oddílem; asi pět set koní mu zůstalo, jsi říkal, viď? Když to krachlo, protože psi hnali koně rychle a do rána byli daleko, vymyslí něco jiného. Pokusí se zaútočit na nás s celou armádou.“

„Pěšky daleko nedojde, řekl bych!“

„To si jenom myslíš. I když jsou dragouni, dokážou jistě jít rychle i po svých; žene je strach, že zůstanou ve stepi bez pomoci. Rychlé denní pochody, čtyři až pět, a máme je na krku. Stopy koní snad najdou, tak hloupí nejsou. A je jich pořád ještě téměř deset tisíc mužů, všichni ozbrojení po zuby. Na to nestačí ani naše kulomety!“

„To znamená dát se na pochod.“ řekla Diana.

„Ano, vyrazit kupředu. A varovat přátele gepardy, aby se nepouštěli do blízkosti lidí. Gordonovi vojáci jsou schopni přepadnout je kvůli kousku masa nebo jejich jízdním žirafám. Pak jde o černochy; nejsou už tak bezprostředně ohroženi, ale určitě jim pořád hrozí nebezpečí; to proto, že Gordonovi lidé budou brzy mít hlad a musejí jíst, třeba stáda Massájů nebo Wassongů. Denis a jeho parta by měla znovu vyjet; samozřejmě tak, aby nepadli do rukou Gordonovi, nebo z vás stáhne kůži zaživa. A varovat všechny!“

„Provedu!“

„Důležité teď je, kde se sejdeme. Rawa a případně Wa-gah by s námi měli udržovat spojení, pokud to půjde. Každopádně Denis musí vědět, kde jsme, aby se s námi mohl spojit!“

„Wa-gahova smečka je veliká a nebude vadit, když bude pobíhat sem tam a zajišťovat spojení. Uděláš to, viď, kamaráde?“

„Osobně se postarám, aby moji psi vždycky věděli všecko o všech přátelích; i o nepřátelích!“

„Dobře,“ uzavřel Charry, „Zítra ráno vyrazíme. Wa-gahu, budu potřebovat tvoji pomoc, protože ty koně musíme hnát s sebou; postupně je budeme rozdávat mezi naše spojence, budou-li chtít. Možná by bratři gepardi taky uvítali pár dobrých koní...“

„My máme koně, nosí pro nás náklady!“ pochlubil se Sirrpa, „Možná by se další náčelníkovi hodili; můj bratr Haggarr je dovede do našich sídlišť a zároveň vysvětlí, jak jsme bojovali. Náčelník by to měl vědět!“

S tím jsme šli spát. Na tuto noc mne vyzvala malá Aysim. V Evropě bych ji klidně označil za dítě; chtěla se mnou prokonzultovat nevšední zážitek ze spojení s bílými vojáky. Nezaujal ji tolik poručíkův život drobného městského šlechtice, jako vzpomínky jednoho z vojáků na ocelárny v Liverpoolu, kde pracoval před vojnou; obrovské tovární haly, slévárna s řekami roztavené oceli, mohutné parní buchary, jeřáby, roztodivné stroje, kterým jsem ani já nerozuměl. A ještě něco: neustálé nebezpečí, že se někdo může popálit, někoho rozmačká ingot velký jako lokomotiva, další spadne do kádě kyseliny a podobně. Pro toho dělníka to byla noční můra, moji malou to fantasticky vzrušovalo; chtěla vědět podrobnosti, ale já neznal víc než on.

Jelikož jsem zběhlejší než moranky, nakonec jsem vyhledal ve vzpomínkách zážitky Donalda MacLawwena, získané přes nějakou společnou milenku; Donald často chodil na exkurzi do loděnic v Glasgowě i jinde a byl přítomen, když pracovali na mohutných zámořských lodích. Stroje, zvláště ty obrovské, fascinovaly všechny moranky včetně Assamy; ale Aysim byla zklamaná, protože jí v každém okamžiku nešlo o život.

Vyžádaly si ode mne slib, že budou moci pečlivě prosondovat mysl každého zajatce, kterého ulovíme; dětsky se na to těšily. Assama je poučila, že ve společnosti bílých je podobný způsob kontaktu silně nežádoucí, až hříšný; tomu se vesele smály. Já se pokoušel meditovat, co na tyhle věci říká starý Nga a jeho potomci; ale ve spojení s morankami se moc meditovat nedá.

Ráno jsme vyrazili; Charry s karavanou na jih, já s děvčaty na západ a Haggarr s koňmi na východ. Wa-gah běžel vedle mého koně a cítil se velmi šťastný a důležitý.

Jeho vyzvědači přinesli zprávu, že lidé se pohnuli ze svého tábořiště a pochodují stepí ve stopách koní; přesně jak Charry předpokládal. Jsou skvěle zajištěni spoustou jízdních hlídek a v noci drží pohotovost; asi je ta zkušenost poučila. Kdo má koně, neopouští ho ani na chvíli.

Projevil jsem přání se na ně podívat; zkusil jsem se transformovat na psa a zvědové mne zavedli na jeden pahorek, dokud se dala armáda dobře pozorovat. Musím přiznat, že jsem byl překvapen pořádkem a kázní, která ve vojsku vládla; muži pochodovali rázně a neúnavně, velitelé na koních jim komandovali. Gordona jsem nikde neviděl, na tu dálku.

Byl to můj první pobyt ve psí kůži a moc se mi líbil. Když jste pes, sice hůř vidíte, všechny barvy jsou posunuté do rudošeda a plete se vám tráva a křoviska, ale ten čich! A sluch! Vnímáte všechno široko daleko a je vám tak bezvadně, že byste zůstali psem co nejdéle...

Kdyby nebylo ostatních psů. Zejména feny na mne začaly být velice zvědavé, všechny mne chtěly důkladně očichat a olízat mi mordu, ledacos mi slibovaly a navrhovaly. Ovšem Wa-gah nebyl rád, že se pokouším převzít velení ve smečce; ujistil jsem ho, že to rozhodně v úmyslu nemám, vrátil jsem se do lidského vzoru a slíbil mu pořádnou psí rvačku, až bude víc času.

Assama se okamžitě přidala; na rozdíl ode mne se těšila, že si vybojuje postavení alfa samice i mezi psy. Ještě k tomu bude určitě nejlepší, protože Diana se na psa transformovat neumí.

Za oddílem zůstávaly stopy: odhozené části výstroje, součásti oděvu, dokonce i náboje, prázdné konzervy a obaly od sucharů ani nepočítám. Vojáci zřejmě odhazovali vše, co jim překáželi při pochodu; i tak toho museli táhnout ještě hodně.

Jejich ležení bylo opuštěné a válely se tam hromady všelijakých krámů. V těch odpadcích se přehrabovala skupina Massájů, ženské s oholenými hlavami, morani s copánky a kopími jako břitva. Když nás viděli, trošku se lekli; ale došli jsme k nim a já na ně mluvil přátelsky. Tehdy přiznali, že se dozvěděli o odchodu vojáků a přišli sebrat, co se k něčemu hodí. Souhlasil jsem s nimi a popřál jim všechno dobré.

Pak jsme putovali od jedné vesnice ke druhé; obvykle to byly vesnice Massájů, jejich pohostinství jsme už znali a měli jsme ho dost. Zato osada Wassongů se mi velmi zalíbila, když nás k ní Wa-gah dovedl.

Bylo to asi dvacet chat v půlkruhu, obklopených trnitou hradbou; k ní přiléhala druhá hradba pro dobytek. V každé chatě bydlela jedna rodina, to jest muž se svými ženami a dětmi; ti muži byli štíhlí a svalnatí, s hrdými inteligentními tvářemi. Ženy nebyly tak krásné jako Assama, ale velmi urostlých postav, ba dokonce hezkých obličejů, což je u černochů zvláštní. Muži chodili nazí, jen starci nosili ke slavnostním příležitostem leopardí kožešinu přes rameno. Ženy měly krátké sukýnky, nejradši červené, ale taky jiné veselé barvy; neprovdané dívky a děti samozřejmě bez oděvu.

Uvítal nás náčelník vesnice, v leopardí kožešině, s kopím ještě o kus větším než Massájské. Vyhlížel velmi majestátně, především proto, že na hlavě i bradě měl chomáčky bílých vlasů a vousů; takovou ozdobu mívají jen ti nejstarší. Přivítal nás velmi přátelsky a pozorně vyslechl, co jsme mu povídali. Hovořila Assama; stařec poslouchal její řeč vážně a s úctou, jinak ženám málokde prokazovanou.

„Přepadení zlými bílými muži je trestem bohů,“ řekl potom, „Nemůžeme je zničit, je-li jich tolik, stejně jako nemůžeme zahnat mrak, který zakrývá slunce. Ale můžeme na ně být připraveni; jakmile se nám ocitnou nablízku, zavedeme dobytek do skal a ukryjeme. Potom vyčkáme a budeme na nepřátele válet kameny z převislých stěn. Snad je zasáhneme i oštěpy a šípy. A pak se schováme, aby nás nenašli a museli odtáhnout!“

„To je statečné, otče! Ale uvědom si, že jsou nebezpeční! Kdyby vás dopadli, neušetří ani ženy a děti...“

„A přece jsi proti nim vyjel do boje, synu! Nejsme zbabělci a nebojíme se nikoho, ať je černý nebo bílý. Moji mladí muži se dívají na tvoje moranky s velikým zájmem a líbilo by se jim jít do boje po tvém boku! Zlobí se, že jim to nedovolím; ale potřebuji, aby zůstali tady, jak je třeba. Bojovat určitě budou i zde; přijdou-li nepřátelé!“

„Rozhodl jsi moudře, náčelníku. Zatím nepotřebuji pomoc; až ji budu potřebovat, pošlu k tobě některého z těchto stepních psů; až se objeví a bude štěkat, pošleš mi tolik bojovníků, kolikrát štěkne před sochami bohů na návsi. Pochopil jsi to?“

„Ano, můj synu; a chválím takové rozhodnutí. Moji morani budou připraveni; přijdou-li nepřátelé až sem, budeme po jejich odchodu vyzbrojeni také jejich zbraněmi!“

V této vesnici jsme zůstali přes noc; jejich chýše nebyly tak strašlivě prolezlé hmyzem, i když samozřejmě vši a blechy byly samozřejmou ozdobou života. K večeři jsme dostali pečené maso a psi kosti, což je těšilo a vydrželi je chroupat skoro až do rána. Ženy dokonce myslely i na budoucnost; připravily nám na cestu zásobu placek a sušené maso.

Moje moranky měly zájem o mladé bojovníky z osady; to jim náčelník možná dovolil, ale rozhodně ne děvčatům kontakt se mnou. Mluvil jsem o tom s Assamou; prohlásila ho za starého pitomce a dál se nevyjadřovala.

Tak jsme navštívili ještě několik vesnic; až jsme dorazili k velké, leč nyní dost vyschlé řece. U břehu v místech, kde se rozšiřovala do bahnitého jezera, stála vesnice rybářů; naštěstí tito lidé neuctívali krokodýly, naopak je lovili kde na ně přišli, takže šupinaté potvory uznaly kraj okolo vesnice za nevhodný terén. Tak se stalo, že ve vodě se dalo koupat, což nás potěšilo, už jsme se dávno těšili.

Byla to vesnice usedlická; černoši byli o poznání tmavší a o hlavu menší než Wassongové, a měli docela jiné způsoby; to jsem poznal hned první den, když ve chvíli nepřítomnosti Assamy mne v chýši navštívila místní dívka tak dvanáct, třináct let stará a bez rozpaků se mi nabídla. Pobaveně jsem odmítl; ale ta malá se přede mnou začala kroutit a lísat, chlubila se jak je skvělá a výtečná a jak si ji všichni chválí; bavilo mne to. Jenže v nejlepším vstoupila Assama a hned poznala, kolik uhodilo; vrhla se na holčičku a jak ji hnala, tak ji hnala; kdyby malá měla vlasy, tak jí je vyškubala, takhle ji aspoň fackovala a kopala přes celou vesnici, až vylekaná holka skočila do vody a plavala pryč. Assama plavat tak dobře neuměla, tak jí jen sprostě vynadala a vrátila se ke mně.

„Ani jsem netušil, jak moc na mne žárlíš!“ smál jsem se.

„Prosím tě – s takovou?“ ohrnula nos, „Neřekla bych nic, kdyby sis našel nějakou skutečně obdivuhodnou dívku; ale tyhle děvky z usedlých kmenů jsou ta nejhorší sebranka, jaká může být!“

„Zajímavé! Zdá se, že máš na mou budoucí další ženu vysoké požadavky!“

Assama se natáhla vedle mne na rohož a pohladila si břicho.

„Brzy se stanu matkou tvého dítěte. Doufám, že i moje mladší sestry řádně otěhotněly a porodí ti zdravé děti; uznávám, že je na čase, abych ti vybrala dívku, se kterou by ses ukájel po dobu našeho těhotenství; ale skutečně na to chceš takovou usedlickou hlupačku?“

„Schválně, co je na ní tak špatného?“

„Co je na ní dobrého? Je ošklivá, neumí lovit, nic nevydrží a ani milovat nedokáže jako my, kočovníci. Holky z osad nejsou k ničemu; je pro ně ctí, když naši morani někdy přijdou do jejich vesnic, vezmou si na několik nocí ty holky a oplodní je, aby porodily skutečné muže a ženy! Jinak jejich kmen zanikne na neschopnost...“

„Proč to tedy nechceš dovolit mně?“

Assama vycenila zuby; jedním skokem se vymrštila na nohy, vyletěla z chýše, ale hned byla zpátky a před sebou hnala to nešťastné děvče.

„Tak tady ji máš, ať vidíš, jak je k ničemu! Mám ti ji podržet?“

Tak jsem byl oženěn i v rybářské osadě; jak se bavily moranky, nemám přesnou představu, ale určitě nestrádaly, jak je znám. Strávili jsme v osadě několik dní odpočinku, koupali se v řece, jedli ryby a maniokové placky a zapíjeli prosným pivem. Místní černoši nás viděli rádi; alespoň se neodvážili dát nějak najevo, že nás rádi nevidí.

Využil jsem odpočinku k vytváření své psí (vlčí) hlavy. Vysvětlím vzápětí: napadlo mi, že by vypadalo dost dobře, kdybych při vhodných příležitostech změnil vzhled tak, že místo své bych měl hlavu psovité šelmy; což samozřejmě bez problémů dokážu iluzí, ale nebaví mě vymýšlet ji pokaždé znovu. Kromě toho jsem chtěl, aby byla dokonale funkční, schopná třeba někoho kousnout a tak. Praxe je, že každý WZ má v mysli připraveny určité typizované masky, které na mentální pokyn nasadí a používá. Zeptáte-li se, zda se jedná o magii iluzorní nebo transformační, správná odpověď je: tak napůl. Postupně, častým používáním, se maska může stát součástí přirozeného vzhledu. Jestli je to nebezpečné? No...

V každém případě moje moranky sledovaly mé úsilí s velkým zájmem a když jsem masku vytvořil a trénoval její rychlé přejímání, jásaly a chválily mě; zejména se se mnou v té podobě rády milovaly. Vyhověl jsem jim a patřičně si upravil i zbytek těla (srstí, ocasem, drápy a tak). Dokonce se mi zdálo, že se jim ve vlčí podobě líbím víc než v lidské, když jsem se zase změnil na člověka, spíš se mi posmívaly.

Měl bych ty čtyři dívenky asi chválit, ale váhám za co. Assama byla jen o něco uvážlivější, čímž nemyslím, že by měla rozum; když se naskytla vhodná příležitost, řádila s nimi. Ty čtyři nebraly vážně nic, většinou se od rána do večera těšily, až zase začne nějaká švanda. Mezi zábavy počítaly taky cvičení, jak se zbraní, tak v boji rukama a nohama, a ve všem vynikaly. Neméně je bavilo se líně povalovat a čekat.

Taky šelmám jsem se velice líbil. Zvláště hyenám a psům; každý z nich by sice byl radši, kdybych přijal znaky jejich národa, ale já trval na vlkovi. Gepardi se smáli a naši leopardi už si zvykli, že čas od času dělám různé změny. Nebrali to moc vážně. Vyčítali mi však, že nevlastním důležitou součást každé šelmy: výrazný pach. Čich je pro ně důležitější než všechny ostatní orgány, takže jsem to urychleně napravil a naučil se v případě potřeby vysílat feromony, po kterých všechny feny šílely. Včetně všech mých manželek, když jsem je taky zvlčil. Naše noci byly nádherné: kruté lovy, divoké rvačky se samci a ještě divočejší milování se samicemi. Jestli jsem taky zkusil trafnout se na vlčici? Nepochybujte! Nádhera!

Když už jsme měli dost místní špíny a byli patřičně dokousáni od hmyzu, rozloučili jsme se a vyrazili na další cestu.

Podle psí a hyení agentury se Gordonova armáda plácala kdesi v okolí našeho bývalého tábořiště a marně hledala, kam zmizel celý Charryho oddíl. Nebylo třeba se obávat, že by se objevili nečekaně; tak jsme se pustili do pahorků, které se táhly jako hradba po obzoru, a hledali stopy po Reortech, neboť Wa-gah svatosvatě přísahal, že tam nějací žijí.

První den jsme nenašli nic a spát šli s vědomím, že naše akce nebude jednoduchá. Ale když jsme se probudili, užasli jsme, protože hledaní si nás našli sami. Kruhem okolo tábora sedělo a mlčky si nás prohlíželo asi dvacet leopardů, každý s krunýřem na prsou a přílbou na hlavě; také s dlouhou ručnicí. Tvářili se neurčitě a čekali zřejmě, co budeme dělat my.

„Artanno, přišla tvoje chvíle. Jdi se jim představit!“

Artanna si především pečlivě olízal bílou náprsenku, aby se leskla, a vytřepal z kožichu všechny blechy. Potom, zušlechtěn na nejvyšší míru, se vydal proti tomu leopardovi, kterého považoval za náčelníka; slušně se před ním protáhl a pravil:

„Já, Artanna, leopard z Arminu, zdravím svoje bratry Reorty a přeju jim, aby vždy měli hojnost masa a lovili úspěšně!“

Po jeho slovech nastala chvíle ticha; především asi proto, že to všechno řekl arminsky, jak byl zvyklý. Pak odpověděl právě ten leopard, který vypadal jako vůdce: „Ne že bychom nerozuměli řeči bratří z Ostrova; ale bývalo i za válek zvykem, že když někdo přišel na návštěvu do Reortie, oslovoval druhé řečí Reortů!“

„To bych velmi rád učinil,“ usmál se Artanna, „Ale bohužel neumím vaši řeč tak dobře, abych se v ní mohl vyjadřovat. Myslel jsem, že bude lépe vás pozdravit nejdříve svou mateřštinou.“

„Vy leopardi z Ostrova jste vždycky mysleli a vždycky špatně. Proč jste přišli do našich hor?“

„Přišli jsme tě navštívit a složit ti poklonu.“

„Především: nejsem náčelníkem, pánem místa je můj otec a já vás k němu samozřejmě zavedu. A za druhé: chci vědět, zda ty a tvoji bratři uznáváte naši nadvládu nad Sharrakey!“

„Jistě, uznávám. Proč?“

Leopardi se zarazili a nastalo mezi nimi velké vzrušení.

„Uvědomuješ si, co jsi vlastně řekl?“ tázal se mluvčí leopardů, „Skutečně jsi ochoten prohlásit, že slavnostně uznáváš, že Sharrakey je naše a vy Armini na ně nemáte žádné právo?“

„Pro mě a za mě – co je to vlastně Sharrakey?“

„Ach, tak přece jenom nesouhlasíš! Sharrakey bylo město na moři, na ostrovech mezi Arminem a Reortií v půli cesty. Lidé tomu říkají ostrovy Maledivy. Tam bylo sídlo námořních leopardů; jeho Vládce se postavil proti svým bratřím Reortům a přidal se k Arminům.“

„Jistě věděl proč.“ zabručel Artanna.

„Z toho povstala veliká válka mezi Arminy a Reorty skvrnitého národa. My sheenové z Afriky ještě dobře pamatujeme, že vy Armini jste vznesli nárok na Sharrakey proti všemu právu a nechtěli jste nám dovolit, abychom spravedlivě ztrestali odbojníky, jak se slušelo a patřilo. Dokonce jste je podporovali zbraněmi i armádou!“

„Nevylučuji, že je to skutečně tak. Ale co já s tím mám společného?“

„Jsi potomek Arminů, kteří nám tuto křivdu způsobili. Dokud ji neodčiníš, zůstane mezi námi svatá válka!“

„Okamžik,“ přistoupil jsem blíž, „Slyšel jsem už leccos o starých válkách, ale o městě Sharrakey mluvil jen jeden přítel a v docela jiné souvislosti. Co se s ním vlastně stalo?“

„Nevím, proč se ten člověk plete do našich záležitostí; ale jsi zvědavý, tak ti odpovím. Slavné a krásné město Sharrakey bylo zničeno v tom boji a propadlo se do hlubin moře.“

„V tom případě bych se přimlouval, abychom vám přiznali to právo na ně!“

„Musím si to rozmyslet.“ řekl Artanna; přivolal si Díwarr, chvíli se s ní šeptem dohadoval, potom se nafoukl a řekl:

„Já, Artanna, náčelník leopardů z Arminu, slavnostně uznávám, že vy, leopardi Reortie, máte právo na město Sharrakey a všechno jeho okolí mu podřízené, a to v případě, že toto město vyzvednete z mořských hlubin a znovu je postavíte v celé jeho kráse. Potom my Armini se skloníme před vaším Vládcem a uznáme, že město je vaše na věky věkův.“

Reorti zůstali chvíli mlčky stát a přemýšleli.

„Poradíme se.“ řekl potom vůdce a nejvýznačnější leopardi se sešli a šeptem se radili. Artanna důstojně vyčkával.

Konečně vůdce řekl: „Je pravda, že jsme město zničili my; ale to proto, že vy Armini jste je bránili a nechtěli vydat právoplatným majitelům. Domnívám se, že spíše vy byste měli postavit to město znovu!“

„My jsme si přáli, aby stálo, dokud budou hvězdy na nebi. To vy jste je zničili, protože jste mu nepřáli svobodu! Já opakuji: Město je vaše, pokud je znovu postavíte.“

„To nemůžeme rozhodnout sami, o tom musí jednat ghívar všech leopardů. Avšak ty, bratře, jsi jak vidím spravedlivý a uznáváš naše práva. Jsi nám tedy vítán; pojďte všichni s nám!“

Za jednou skálou měli leopardi schovány koně; nasedli na ně, také my jsme naskočili a jeli za nimi po sotva znatelné horské stezce. Zdálo se mi, že kameny okolo stezky jsou nakupeny do tvaru nějaké zdi či dokonce pevnostních opevnění, ale pokud tomu tak bylo, tak to muselo být snad před tisíci léty. Pak jsme přejeli vyšší hradbu z hrubě opracovaných kamenů a ocitli se na planině, kde se páslo stádečko koní; nad planinou se tyčila polorozpadlá stavba, přiléhající k jeskyni ve skále.

Před vchodem do této stavby (dírou nízko u země) stálo několik starých leopardů; vůdce našich průvodců seskočil s koně, doběhl k nim a něco rychle vysvětloval, načež se staří vydali nám naproti; mířili k Artannovi.

„Můj synu, jsi mezi námi vítán!“ pronesl starý leopard ve zlatém obojku, „Můj syn řekl, že jsi promluvil moudře a uznal naše dávná práva. Dokonce jsi nalezl moudré řešení, jaké jsme my neobjevili; náš ghívar projedná tvou radu a ustanoví, jakým způsobem bychom mohli uskutečnit, co jsi navrhl. Po dlouhá tisíciletí jsme jednali s Arminy o právo nad Sharrakey, jež zmizelo ve vlnách oceánu; ale tys moudře nadhodil otázku, abychom napřed postavili město a potom jednali o tom, komu bude patřit. Budeme o tom uvažovat.“

Leopardi se vzájemně dotkli čenichy a chovali se k sobě velice uctivě a přátelsky. Poté se pozdravili s ostatními šelmami; nám lidem zatím nevěnovali velkou pozornost, asi nás nepovažovali za rozumné bytosti.

„Následujte mne do pevnosti, bratři!“ vyzval nás starý leopard a vydal se směrem k díře ve zdi; šli jsme za ním a šelmy vstupovaly jedna po druhé. Když jsem poklekl a chtěl rovněž vlézt do otvoru, jeden ze strážců ke mně přiskočil a udeřil mne tlapou do boku, až jsem upadl; přitom vztekle vrčel.

Vyskočil jsem; jsem zvyklý si s takovými poradit. „Tak koukej, kamaráde, tohle mi nedělej! Nebo si z tvýho krásnýho kožíšku udělám sedlovou pokrývku!“

Leopard zamžoural a zle zavrčel: „Je zvykem, že lidé mlčí v přítomnosti vyšších tvorů! Jak se opovažuješ vstoupit do sídla, které patří leopardům?“

„Tak, jako leopardi vstupují do mého domu!“

Artanna vystrčil hlavu z díry: „Dost! Pusť ho, je to přítel!“

Leopard zamručel: „Není zvykem brát lidi do pevnosti! Nesnáším jejich odporný zápach! Ať náčelník řekne, co o tom soudí!“

Artanna vyklouzl z díry. Za ním se objevil starý leopard.

„Denis má všechna práva arminské šelmy! Patří k nám, dokonce je velitelem našeho oddílu a my ho uznáváme!“

„Pokud vy Armini máte tak hloupé a nesmyslné zvyky, můžeme se vám smát, ale musíme to respektovat. My jsme ale Reorti a víme, co je slušnost!“

Rawa a Wa-gah se postavili každý z jedné strany vedle mne; Wa-gah cenil zuby a vrčel. Díwarr rovněž přispěla obnaženými tesáky, moranky se těšily na nějakou zábavnou rvačku; jenom Artanna se choval klidně.

„Denis udělal pro šelmy víc než všichni Reorti dohromady!“

„Nehádejte se!“ řekl starý klidně, „Vidím, že tento člověk mluví naším jazykem a chová se dosti uctivě v naší společnosti. Artanno, dovolím, aby vstoupil on i jeho samice! Taššo, uvolni vchod!“

Leopard ustoupil stranou; ale ve tváři mu zůstal nepřátelský úšklebek.

„Chcete-li dýchat stejný vzduch s člověkem... já bych radil ho zakousnout!“

„Náčelníku,“ řekl jsem, „Nevím, jestli je u vás zvykem řešit spory bojem; ale tento leopard mne uráží a já bych si přál dát mu za vyučenou, jak se sluší a patří. Trochu mu vyprášit kožich...“

„Ty s ním chceš bojovat? Jakou zbraní?“

„Beze zbraně. Rukama.“

„Ale to bys byl v nevýhodě! Rozmysli si to, jsi naším hostem!“

„Přesto. Všichni leopardi, kteří stojí kolem a dívají se na mne, myslí, že jsem sluhou Artanny nebo něčím podobným, a že se mnou mohou jednat, jak jsou zvyklý s domorodci. Chci jim dokázat, že jsem Armin, šlechtic a osoba postavená na roveň kterékoliv šelmě. Prosím o to!“

„Žádáš-li jen o to, tedy povoluji!“

„Dobrá. Taššo, máš volbu místa a času.“

„Hned – a zde na planině!“

„Souhlasím!“

Sešli jsme o kousek dolů; Tašša vrčel a předváděl se, asi si byl jist, že jeho výhružnému úsměvu nikdo neodolá.

„Tak můžeš začít; já jsem připraven!“

„Napřed bych chtěl vidět, jak útočí lidé!“

„Vážně? Tak se dobře dívej!“

Očekával útok; ale já se kupodivu otočil a běžel pryč. Zarazil se, pak se rozběhl za mnou, aby mne dostihl, ale já vyskočil nad něj a z výšky mu dopadl na hřbet jako na koně; sevřel jsem ho koleny a chytil za uši, aby mi neutekl. Tašša vztekle zařval, sekal kolem sebe tlapami a cenil zuby, ale kousnout nemohl, když jsem ho držel za uši a seknout mne taky nemohl; tak se aspoň překulil na záda, totiž na mne. Využil jsem toho, zaklesl mu nohy pod břichem a pevně sevřel tělo. Leopard řval a bil packami do vzduchu; a já se smál! Jednou rukou jsem pustil jeho ucho a chytil spodní čelist; stačilo vrazit mu pěst do krku a mohl už jenom řvát; ale taky mohl sekat tlapami, tak jsem rychle tohoto experimentu nechal. Chvíli jsme se váleli po louce za hromového smíchu shromážděných šelem; potom jsem ucítil, že ztrácím síly, tak jsem kočku rychle vymrštil nad sebe, odvalil se a vyskočil na nohy, abych čelil jeho útoku.

Chvíli byl jako zpitomělý; nedivil jsem se tomu, asi podobnou zkušenost ještě neměl. Vrčel, kroužil kolem mne a snažil se nahnat mi strachu všelijakými vyhrůžkami. Nechal jsem ho mluvit, to je vždycky nejlepší; a snažil jsem se odhadnout chvíli, kdy zaútočí. V ten moment jsem uskočil a nakopl ho bosým chodidlem, až kus odletěl. Zařval vzteky a zkusil to znovu, se stejným výsledkem; až jsem ho konečně udeřil pěstí do čenichu, nešťastný Tašša zakňučel a natáhl se jak široký tak dlouhý; a už nevstal.

„To bychom měli,“ řekl jsem, „Tak už věříte, že nejsem tak úplně bezbranný, jak na první pohled vypadám?“

Starý leopard přikročil k Taššovi a očichával ho.

„Neboj se, žije; hned se probudí, olízni mu čenich. Jen na chvíli usnul; to nic, to se stává i lidem...“

Leopard olízl Taššovi růžový čumáček; mladý sebou škubl, otevřel oči, rozhlédl se zpitoměle; vstal a potácel se jako opilý, přičemž nechápavě zíral po ostatních.

„Prohrál jsi, Taššo. Ale nic si z toho nedělej, se mnou jich prohrálo už víc. Artanna tě může případně informovat.“

„Co jsi se mnou udělal?“ zavrčel, „Kdo tě to naučil?“

„Leopardi. Na chvíli jsem tě uspal; ale klid, hned ti bude zase dobře. Nezlob se na mne...“

„Jak se zdá, už jsi bojoval se šelmami!“

„Od dětství.“

„Proto se nebojíš mých zubů a drápů?“

„Žádná šelma mi ještě nikdy vážně neublížila. Na rozdíl od lidí.“

Chvíli to promýšlel; pak řekl: „Máš právo vstoupit do sídla.“

Poklekl jsem a vlezl po čtyřech dovnitř; Assama šla za mnou a nikdo se jí neodvážil říct jediné slovo. Uvnitř hradby se nacházel vchod; po každé straně byl postaven zvláštní kanón s dlouhou rourou namířenou ven, stačilo jej přisunout k okraji hradby a mohl střílet ven před pevnost. Konstrukce děl nebyla ani tak zastaralá, jako spíš fantastická; člověk průměrně technicky vzdělaný by nikdy nevěřil, že se z něčeho takového dá střílet.

Dál se černal vchod do jeskyně, dost velký, ale rovněž po stranách zarovnaný kamením, aby se dalo vstoupit jenom úzkým otvorem. Artanna si ty kameny prohlédl a ohrnul nos: „U nás v Arminu jsou stavby ze seříznutých kamenů, se stropy a střílnami; ne jenom kameny bez ladu a skladu...“

„Měli jsme kamenné pevnosti na horním Nilu, ale Egypťané a Arabové je dobyli a zničili. Měli jsme vodní hrady u Velkého jezera; a přece je zničili černí lidé! Zbyly nám už jen tyto skály; kromě toho, nikdo už neumí dobře zpracovávat kámen.“

„Já to umím; pomáhal jsem při výstavbě sídelního města Tisíc věží. Dnes už se město leopardů skví v plné kráse!“

„Cože, arminské sídelní město stojí? Slyšel jsem, že bylo zničeno v bojích s pruhovanými tygry!“

„Ano, to je pravda. Ale Vládce Nebe a Země smířil tygry a leopardy; přikázal Tisíc věží vrátit leopardům!“

„Vládce Nebe a Země? Armin má opět císaře?“

„Ano. Je jím člověk; je tady s námi a táboří několik denních pochodů od nás. Tento muž zde, Denis Baarfelt, je synem jeho nejvyššího vezíra...“

„Člověk nosí zlatou korunu Arminů? Nesmysl! Nevěřím!“

„Jestli budeš v Simbabwe, až tam přijde, uvidíš tu korunu na jeho hlavě. Přišel, aby smířil Arminy a Reorty a zavedl novou říši, v níž budou žít v míru šelmy i lidé.“

„Snad černí lidé, protože ti se nás bojí. Ale co bílí?“

„Naši přátelé nejsou černí.“

„Cože? Snad přece vidím...“

„Černá barva jejich kůže je přelud; mohou mít jakoukoliv barvu...“

„Tedy jsou bílí? Já nevěřím bílým lidem!“

„Naši bratři jsou zlatí jako šelmy; slunce, které vy uctíváte, jim dalo svoji barvu. A přicházejí k vám v míru, jako přátelé.“

„Přátelé? Kdykoliv přišel bílý člověk do naší země, choval se jako nepřítel. Viděli jsme je; stříleli po nás a nařizovali černým, aby nás přestali poslouchat. Nemáme rádi bílé lidi!“

„Ani my ne. Proto bojujeme proti smečce bílých, kteří vstoupili na toto území; a nyní se blíží sem. Vede je náš nepřítel, se kterým vedeme válku už od období dešťů, plukovník Gordon. A my jsme proti němu!“

„Cože? Bílí lidé přicházejí? Kolik jich je?“

„Deset tisíc.“

Ozval se hluboký vzdech všech leopardů. Tašša přímo nadskočil:

„Zabít! Je třeba bojovat! Zničit, zničit! Zakousnout ty lidi!“

„Uklidněte se, bratři!“ zvolal Artanna, „Jsou hloupí a navíc: nemají koně! Můj bratr Denis a jeho ženy vymysleli plán a my jsme jejich koně ukradli a odehnali daleko od nich; lidé nyní jdou pěšky a nemohou se rychle pohybovat. Stateční válečníci leopardů je snadno odrazí od svých sídel!“

„To říkáš ty; ale pozor! Mají jistě pušky!“

„Ano, to mají.“

„Tak vidíš! Když se jeden člověk setká s osamělým leopardem, pokaždé na něj střílí a mnohdy ho zabije. Většinou to postihlo Zelenooké; ale někdy se to stane i nám. A bílí dokážou přinutit černé, aby je zavedli až k nám. Černí se bojí nás i bílých; poslouchají toho, kdo je právě blíž.“

„To všechno vím. Dokonce vím i to, že plukovník Gordon, jejich velitel, chce získat reortské šelmy; chce z nich učinit svoje sluhy. Doslechl se, že existují myslící šelmy, a hledá je.“

„Černoši ze stepi vědí, že tady sídlíme. Ukážou mu naše sídla, a on nás napadne!“ varoval Tašša.

„Když nás napadne, budeme se bránit.“ řekl jsem, „Naučím vás bojovat proti bílým vojákům. Není to vůbec těžké!“

„Uvidíme. V každém případě je třeba vědět, co lidé zamýšlejí. Co vůbec máš v úmyslu ty, Artanno, a tvůj přítel Denis?“

„Měli jsme za úkol najít Reorty a varovat je; také chceme varovat černé, neboť Gordon pálí jejich vesnice a zabíjí ty, kteří se proti němu brání.“

„Ano, to bílí vojáci dělají. Nuže, už jsi nás našel; rozhodl jsem se vyslat někoho z našich statečných mladých lovců, aby vyzvěděl vše o postupu lidí. Přijal bys doprovod našeho zvěda?“

„Ovšem, proto jsme přece tady!“

„Dobrá. Rozhodnu, koho vyšlu.“

„Otče, dovol mně!“ vyskočil Tašša, „Půjdu a vyzvím všechno!“

„Souhlasil bys s Taššou?“

„Samozřejmě; už jsme se seznámili a mně se velice líbí! Je chytrý, statečný a sympatický; jistě se spřátelíme!“

„Dobrá. Taššo, vybereš pět mladých leopardů a zítra vyrazíš s těmito lidmi. S gepardy a stepními psy stačíte na každého nepřítele!“

Od chvíle, kdy jsem Taššu pochválil a vybral si ho za spojence, začal se chovat přesně tak, jak jsem očekával: natlačil se co nejblíž, aby nás mohl očichávat, olizovat a nejrůznějšími způsoby se vtírat. Tak jsem ho samozřejmě drbal za ušima a pod krkem, hladil a všelijak laskal; bylo naprosto jasné, že se od nás už nehne. Stejně tak i jeho kamarádi; jenom se vzájemně odstrkovali a vrčeli na sebe, kdo získá výhodnější místo.

Starý náčelník ještě řekl: „Leopard Artanna z Arminu nám přednesl velice důležitou věc ohledně města Sharrakey; které patří nám dle všeho práva, a jak se zdá, Armini nám toto právo již nechtějí upírat; pod podmínkou, že Sharrakey znovu postavíme. Je to velmi důležitá pravda; rozhodl jsem, že se k ní musí vyjádřit ghívar všech skvrnitých Reortů. Proto vyšlu posly ke spřáteleným náčelníkům okolních sídlišť, aby se sešli a projednali tu záležitost s Artannou a druhými Arminy.“

„V takovém případě by tu ovšem měl být Vládce a zástupce národa leopardů Tannarrwaghirr; ten je nyní s Vládcem v jeho táboře. K takovému jednání se vysloví i můj otec, jaguár Ao Harrap a bratr Vládce tygrů Aflargeo.“

„Jsou ti všichni v Africe? Můžeš pro ně poslat?“

„Ano, to mohu učinit; ale než se sejdou, uplyne nějaký čas.“

„Čas pro Reorty nic neznamená. Máme dost času na všechno.“

„Dobrá. Wa-gahu, někdo z tvých psů zanese tu zprávu Charrymu.“

Tím byla diskuse ukončena a přátelství potvrzeno. Od té chvíle jsme se mohli volně toulat jeskynním labyrintem. To se nejvíc líbilo děvčatům; tam v jeskyni žily také leopardí dámy s celým klubkem koťátek, od maličkých až po téměř dospělé; předtím se neodvážily přijít podívat, nyní k nám běžely a chtěly se mermomocí mazlit a hrát si. Pohladili jsme všechny.

Náčelník nás zval dál: „Ukážu ti něco; slyšel jsem, že lidé mají o takové věci velký zájem!“

Prošli jsme úzkou průrvou do další jeskyně; tam byly uloženy kožešiny mrtvých, mnohé velmi špatně nakonzervované, takže se rozkládaly a nepříjemně páchly. Jak se zdá, zdejší leopardi nepatřili k intelektuálním špičkám.

Náčelník se vtlačil do další průrvy; byla tak úzká, že by silnější člověk ani neprolezl, třeba Ludvík; ani Charry by to neměl lehké se svými širokými rameny. Když jsem se protáhl až tam, spatřil jsem na kamenné desce rozložené předměty ze zlata, zdobené drahokamy; především dýky a meče reortského tvaru, ale také náhrdelníky, obojky a přívěsky na uši; i jedna přílba z tepaného zlata tam byla. Prohlédl jsem ty věci a otázal se náčelníka:

„No, a co má být?“

„Lidé chtějí zlato! Dokonce se kvůli němu zabíjejí. Když chceš, vem si z toho, kolik se ti líbí!“

„Nepotřebuji; jednak mám dost zlata sám, jednak už jsem viděl větší poklady ve sklepeních Aurrgharru a Tisíce věží a Orlího hnízda a jiných arminských měst. Arminům můžeš toto zlato ukázat bez nebezpečí; ale varuji tě, neukazuj ho jiným lidem!“

„Jak se zdá, skutečně nemáš zájem o zlato. Nicméně přece jen si něco vyber; už proto, že jsem ti to nabídl.“

Prohlédl jsem ty věci; pak jsem položil ruku na dýku z namodralé oceli se zlatou rukojetí a několika zářivými diamanty. „Dal bys mi tuto zbraň?“

„Ovšem. Dám ti cokoliv, co řekneš.“

„Děkuji. Podívej...“

Nechal jsem dýku ležet na místě, ale mávl jsem rukou a držel stejnou; tou jsem několikrát mávl proti stínovému soupeři a nakonec ji ještě prodloužil na kord; když jsem ji předvedl, zase jsem ji nechal zmizet.

„Zdá se, že skutečně nestojíš o zlato...“ usoudil.

„Kdybych se na ně vrhl, jak je zvykem u lidí; nechal bys mne odejít živého?“

Zaváhal; pak řekl upřímně: „Nevím. Asi ne.“

Přitiskl jsem mu tvář k hlavě a pronikl do jeho mysli.

„Dívej se! Toto je pokladnice mého otce; znám lesk zlata od dětství, moje oči už neoslepí. Ale znám sílu, která je v těch pokladech uložena; a vážím si toho, že jsi mi ji nabídl.“

Už nic neřekl, jen se o mne třel hlavou.

K jídlu nám dali veliký kus masa; my lidé jsme si jej opekli na ohni, ale leopardům víc chutnalo syrové. Už v průběhu jídla začaly moranky všelijakým způsobem provokovat; ale já rozhodl namísto her seznámit leopardy s našimi dosavadními zážitky. Sešlo se jich okolo stovky a byli nesmírně zvědaví; tak jsem podle možnosti propojil mysl všech a nechal Artannu, ať se chlubí zážitky svými i nás ostatních.

Ke spánku jsme se uložili přímo v jeskyni; bylo tam poměrně čisto a menší puch než v obydlích Massájů. Samozřejmě měli spoustu kožních cizopasníků; ale ty jsem (většinu) vyhnal odpuzujícím impulsem.

Ráno jsme vyjeli; náš oddíl k jihu, Wa-gahovi psi na nejrůznější strany. Tašša jel v čele na nádherném štíhlém vraníku, který se točil, poskakoval, vzpínal se a ržál samou bujností; leopard na něj byl taky velmi hrdý a když jsem nadhodil schopnosti svého arabského hřebečka, jen se smál a pokoušel se mne přesvědčit, abychom závodili. Navrhl jsem závod, až se dostaneme na rovnou step, tady v horách byl jeho kůň jasně lepší.

Diana už o koních Reortů něco řekla, ale ne dost; tak je musím popsat já. Leopardi mají koně vysoké, ale štíhlé a velmi divoké; přestože normální kůň se šelmy bojí, tihle byli na svoje pány tak zvyklí, že přiběhli na signál a vyčkali, až jim jezdec skočí na hřbet. Většinou jsou černí nebo hnědí, světlejší srst bývá výjimkou. Hlava dává tušit, že v nich koluje arabská krev; ale taky se mi zdálo, že mají nějakou příměs ze zebry nebo divokého osla. Tašša se vychloubal, že to plemeno vypěstovali jejich předkové kdysi v dávné minulosti; nevidím důvod, proč mu nevěřit.

Tašša vedl karavanu dost zostra a zcela bez zajišťování výzvědným oddílem psů; tvrdil, že do těchto míst se neodváží černí ani bílí lidé. Teprve když jsme se dostali na otevřenou step, poslal několik psů dopředu; tehdy mi taky připomněl závod.

K závodu jsem nastoupil já, Tašša, ještě jeden leopard, Artanna a Assama. Vybízeli jsme Sirrpu; ale prohlásil, že jeho žirafa není k závodění stavěná a odolal, i když Tašša nabízel, že mu jeden leopard půjčí koně.

Za cíl jsme si vybrali osamělý strom daleko na obzoru; srovnali jsme se do řady a na Sirrpův pokyn vyrazili dopředu. Musím se pochlubit, že jsem rychle získal značný náskok a stále jej zvyšoval. Tašša přes svůj překypující temperament neztratil klid, cválal s ostatními a vůbec mu nevadilo, že už ho předjel Artanna i Assama. Také druhý leopard jel stejně klidně, dokonce ani nepokřikovali a nepobízeli koně.

Když jsem získal asi třistametrový náskok před ostatními, byl jsem si už jist, že zvítězím; občas jsem se otáčel a pozoroval, jak to vypadá. Assama odpadla nejdřív; nedivím se, jezdit na koni se teprve učila. Nakonec to vzdala a vrátila se k ostatním morankám, které ji ovšem obdivovaly, ony na tom byly ještě hůř. Artanna letěl za mnou napřed sám, potom se mu ale Tašša pozvolna dotahoval po bok; i druhý leopard jel skvěle a brzy ho dojel.

Strom se přibližoval zoufale pomalu; cítil jsem, že můj kůň ztratil původní elán a zvolňuje, i když jsem ho kopal patami do slabin. Ohlédl jsem se a spatřil Taššu už kus před Artannou; jel stejnoměrně a klidně, jenom trochu cenil zuby, asi aby mohl lépe dýchat. Jeho koník skákal dlouhými plavnými skoky jako nějaká antilopa; radši jsem se už dál nedíval.

Asi pět set metrů před stromem jsem už slyšel jeho krok za zády; znovu jsem se ohlédl a spatřil vesele rozšklebenou Taššovu tvář. Švihl koně oháňkou a ten nepostřehnutelně přidal; každým metrem se přisunoval blíž a blíž, už jsme byli na stejné úrovni, potom hlava jeho koně předběhla hlavu mého; naštěstí už tady byl strom. Tašša zvítězil o půl délky přede mnou; hned za mnou byl druhý leopard, Artanna dojel později a z jeho hřebce lil pot.

„Vybral jsem krátkou vzdálenost!“ smál se Tašša, „Být jen o trochu delší, vyhrál jsem přesvědčivěji. Můj kůň není tak rychlý jako tvůj, ale vytrvalý; v tomto tempu dokáže běžet dlouhé hodiny; a lehce klusat může celý den!“

„Už jsem slyšel o reortských koních. Zvítězil jsi, Taššo, nebudu se o tom s tebou hádat. Máš lepšího koně!“

„Sestra matky mého koně má hříbě; ještě nemělo pána. Až se vrátíme domů, poprosím otce, aby ti je dal!“ sliboval Tašša.

„Byl bych ti velice vděčen...“

Počkali jsme na ostatní; potom jsme se znovu seřadili a zahájili jízdu v obvyklém dlouhém útvaru, jaký mají v oblibě stepní Reorti. Tašša jel v čele a tiše prozpěvoval; jeho leopardi se k němu přidali a také my jsme nakonec vpadli do toho monotónního kňučení; je příliš sugestivní, nedá se mu odolat. Některým lidem se zpěvy Reortů nelíbí; divím se jim, mně se při tom nejezdí špatně a hodí se k rytmu cesty.

Polední žár jsme přečkali ve stínu stromů a keřů; až na Wa-gaha, který se osobně vydal na výzvědy. Slíbil, že se vrátí ráno nebo zítra dopoledne. Měl v úmyslu sledovat vojáky; připomněl jsem mu, aby se jim radši neukazoval.

Na noc objevili leopardi rokli s napolo vyschlým jezírkem, spíš bahniskem; moranky trvaly na tom, že se vykoupou, naskákaly do bahna a začaly se jím matlat. A protože mi důrazně připomněly, že už příliš dlouho nebyly uspokojeny, byla z toho správná rvačka se vším, co se děvčatům líbí.

Tašša nás se zájmem sledoval a olizoval si tlapku.

„Netušil jsem, že vy lidé máte právě období tanců!“

„Tyhle holky by mohly tančit třikrát denně!“ ujistil jsem ho, „Jestli to bude takhle pokračovat, zahynu vyčerpáním!“

„Nelži! Líbí se ti s nimi tančit! A jim s tebou...“

Holky se smály a házely po něm blátem; poodběhl, ale tvářil se tak nějak...

„Jestli se chceš přidat...“ navrhl jsem mu.

Váhal, nechápal, že by to bylo možné; ale vnímal jsem jeho pocity.

„Když jsi se mnou bojoval, cítil jsem z tebe touhu!“ řekl opatrně.

„Ano; tělo šelmy na mne někdy tak účinkuje!“

„Dokážeš z nás udělat leopardy?“ naléhala Assama; oči jí svítily už teď.

Byla to jen iluze, ale dopřál jsem nám všem pár hodin laškování ve skvrnité kožešině; potom jsme vyčkali, až nám bahno vyschne na prach a očistili se. Holky škemraly, abychom zůstaly v leopardí podobě přes noc; nebude nám zima, nebudeme muset opékat maso na ohni a vůbec. Správně jsem poznal, že je láká zejména to vůbec, ale vyhověl jsem.

„Když u nás přijde období tanců,“ vykládal mi Tašša, „Je to velmi krásné! Trvá mnoho dní a po tu dobu nikdo neloví a nedělá nic, než tančí...“

„A bojují leopardí princezny mezi sebou o přízeň svých mužů?“ vyptávala se Naqi, ochotná rvát se kdykoliv o cokoliv.

„Velmi často; pach krve nás všechny vzrušuje...“

Moje moranky taky, bylo to na nich vidět. Ještě chvilku mazlení a už se vůbec nebudou chtít vrátit do lidské podoby! Nakonec jsem je uklidnil jenom slibem, že jim tuhle zábavu kdykoliv dopřeju znovu.

Wa-gah se skutečně objevil ve chvíli, kdy jsme snídali a holky se hádaly, jestli chtějí být radši člověk, leopard nebo africký pes.

„Lidé jsou dál, než jsem si myslel; putují stepí úplně nesmyslně, nejdou od vody k vodě, ale přímo rovně směrem k jihu. Kdyby jich nebylo tak mnoho, mohli bychom je zadávit; mnozí jsou unaveni a vyčerpáni. Uvidíte sami!“

„Pojedeme ještě dál a utáboříme se v Jehlových skalách,“ rozhodl Tašša, „Je tam tábořiště s dobrou vodou; tam počkáme, až se objeví. V blízkosti je jedna černošská vesnice, ale ti se nás bojí, nebudou dělat potíže.“

„Kdo tam sídlí – Massájové nebo Wassongové?“

„Nevím; slyšel jsem to, nikdy jsem tu vesnici neviděl.“

Tábořiště v Jehlových skalách se skládalo z malého rybníčku a doposud nepříliš zvadlé lučiny mezi skalami s velmi ostře vystupujícími hroty; vstup byl sotva znatelnou stezkou, obkružující celé skalní město.

„Pojedeme navštívit ty černochy!“ rozhodl Tašša.

Nejnadšeněji souhlasily dívky; kromě Tašši jel jen Artanna a Díwarr, Reorti zůstali v tábořišti. Ale Wa-gah si to nenechal ujít, klusal vedle mého koně. Domorodci zaznamenali náš hlouček velmi rychle, vyhlásili poplach a hbitě naježili trnitou ohradu kolem vesnice špicemi oštěpů; podle tvaru chat to byli Wassongové, jak nám zakrátko potvrdily účesy dívek.

Tašša jel bez obav přímo k bráně; černoši ji před ním bez reptání otevřeli a my projeli až na náves. Tašša zůstal sedět na koni, pyšně se rozhlížel a čekal, dokud se neukázal náčelník, kouzelník a někteří stařešinové; ženy a děti se zatím schovávaly a vykukovaly za stěnami chatrčí.

„Buď nám vítán, pane! Co přivádí Pány stepi až k našim obydlím?“

Tašša se rozhlédl; pak ukázal tlapou na slepici, která přeběhla po návsi. Byl to vlastně ochočený stepní kur, ale vypadal jako domácí pták. Náčelník mrštil svým oštěpem a přibodl slepici k zemi; potom podal hostovi kořist na špici své zbraně. Tvářil se k tomu poníženě.

Tašša vzal slepici do zubů a počal ji chroupat, přičemž vyplivoval peří okolo sebe; krev mu tekla po bělostné bradě a náprsence. Černoši vyčkávali s patrnou úctou; teprve když leopard posvačil, pronesl k nim v nelítostně komoleném jazyce Wassongů:

„Přišel jsem k vám, abych vám řekl, že se sem blíží velké množství bílých lidí. Až přijdou, budou zabíjet dobytek a krást, na co přijdou. Koho uvidí, toho zastřelí z pušky.“

Mezi černochy to vyvolalo téměř paniku; počali vykřikovat, ženy se bály, muži však odhodlaně hrozili zbraněmi.

„Vypravili jsme se do boje proti těm bílým lidem,“ pokračoval Tašša, „Ale je jich příliš mnoho, než abychom je dokázali porazit. Chci vám říct, abyste se buď odstěhovali, nebo je přivítali zbraněmi, jak si lupiči zaslouží!“

„Když budeme bojovat – pomůžeš nám?“

„Náš oddíl táboří nedaleko odtud ve skalách; ale je nás velmi málo. Jistě, když budeme muset, budeme bojovat; ale na celý jejich pluk zaútočit nemůžeme, nemělo by to smysl.“

„Kdy přijdou ti lidé?“

„Za dva dny – nebo tři. Dáme ti přesně vědět, přijde ti to říct pes jako je tento!“ ujal jsem se slova a ukázal na Wa-gaha.

„Mohli byste chránit ve skalách aspoň naše ženy a děti?“

„Ano, to bychom mohli.“ souhlasil Tašša.

„Dobrá. Pošleme je do skal, kam nám ukážete. My se také připravíme k obraně, a budeme bojovat!“

„Varuji tě, náčelníku!“ dodal jsem, „Mají ručnice, ze kterých střílejí explozivní kulky; roztrhnou se a zabijí každého, koho jen lehce zasáhnou!“

„Slyšel jsem o tom; ale nebojíme se pušek bílých! Máme šípy, které mají otrávené hroty; těmi je zabijeme stejně účinně!“

„Jak chceš!“ přijel jsem blíž k velkému dřevěnému bubnu, který byl umístěn vprostřed osady před vešebty, „Až se nepřítel objeví, zabubnujte na tento buben; uslyšíme to a přijedeme ti na pomoc!“

„Počkej, bratře!“ zarazil mne Tašša, „Buben není nejlepší; mám vhodnější věc!“ Sáhl do svých věcí a vylovil píšťalku z tepaného zlata. Vsunul ji mezi zuby a nejspíš foukl, ale nic se neozvalo.

„Vy lidé neslyšíte zvuk píšťalky; je příliš vysoký na vaše uši. Ale my ji slyšíme dokonale a na velkou dálku. Vem si ji, náčelníku...“

Starý muž poděkoval; Tašša se s ním dále nebavil, otočil koně a vrátili jsme se zpátky na naše tábořiště.

Se soumrakem přiběhlo do skal několik mladíků a dokonce i nějaké dívky. Vedl je vysoký mládenec s dlouhými spletenými copánky, vyzbrojený ručnicí, která musela pamatovat plavbu Vasco da Gamy; chovali se k té zbrani s viditelnou úctou, jako by měla každou chvíli sama vystřelit.

Tašša je nepřivítal nijak zvlášť nadšeně. „Proč přicházíte až sem, lidé? Nikdo vám neporučil, abyste přišli! Jděte domů!“

„Můj pane, dovol nám, abychom promluvili s mužem z kmene Wassongů, který tě doprovází! Viděli jsme, že se zřejmě těší tvé náklonnosti, když jsi ho nechal mluvit, jako by ti byl roven; chceme ho poprosit o radu a pomoc!“

Přes veškerou nepřízeň byl Tašša velice zvědavý, co ode mne chtějí.

„Nevím, jak se stalo, že ses stal přítelem Pánů stepi; ale zdá se, že jsi u nich ve značné oblibě a máš možnost je dokonce ovlivnit, aby ti v něčem vyhověli. Jsi moran jako my; ale jezdíš na koni a doprovázejí tě dívky se spoustou zbraní; jistě jsi dobrý bojovník! Chtěli jsme tě požádat, abys nás naučil bojovat, jako bojují bílí! Naše luky a šípy i oštěpy jsou slabé proti jejich puškám!“

„Inu – je pravda, že jsem bojoval s bílými. Ale nevím, jestli budete dostatečně schopní pustit se do takového boje!“

„Nevěříš nám? Jsi přece Wassonga jako my; měl bys vědět, že každý bojovník našeho kmene je mocnější než kdokoliv z nepřátel!“

„Lichotíš mi, nejsem Wassonga; to moje moranky jsou z vašeho kmene. Jsem Armin ze země za mořem a moje zvyky se vám třeba nebudou líbit... Také vaši náčelníci by mohli mít námitky proti mému výcviku...“

„Jsem Wallabi, syn náčelníka; můj otec ví, co dělám, a souhlasí se mnou. Poslal nás k tobě a dal nám i zbraně!“

„To, co držíš v ruce?“

„Ano, to je velmi vzácná zbraň! Koupili jsme ji za dvacet krav od jiného kmene, a ten ji získal kdysi dávno přímo od bílých mužů, kteří přišli a zase odešli. Jenom ji nemáme čím nabít...“

Prohlédl jsem tu pušku, připomínající spíš malý kanón; nejenže do ní neměli žádné náboje, měla i další drobný nedostatek: zámek byl zcela k nepotřebě, neboť chyběl uzávěr. Takto se z pušky vůbec nedalo vystřelit, i kdyby ji někdo nabil. Ale byla z dobré oceli a koroze jí moc neublížila.

„Obávám se, že tato zbraň je už navždycky k ničemu; jednou ti vysvětlím důvod. Zatím budete muset používat luky, šípy a oštěpy; ale jak znám národ Wassongů, zvládnete to bez problémů. Přijmu vás do svého oddílu.“

Tašša sledoval naše počínání se zvláštním šklebem. Konečně promluvil: „Ti lidé přišli pro něco víc než učit se bojovat! Hlavní zájem toho muže je tančit s tvými samicemi; ale je tak slušný, že ti za to na oplátku nabídne svoje. Jsem zvědav, jak se spolu srovnáte!“

Wallabi váhal, zda se má urazit hned nebo až za chvíli; ale byla přítomna taky Assama, a hned se ozvala: „Samozřejmě, že se těšíme na dnešní noc! Ani Denis ještě nikdy neodmítl milovat se s mladými morankami! A jestli ty nám chceš něco vyčítat, Taššo, je to pouze ze závisti!“

Leopard začal prskat a zlobit se, kdežto Wallabi se chtěl začít omlouvat. Assama se však smála: „Ty zatím mlč, morane, a dělej, co ti říká můj pán Denis! Až se mnou strávíš noc, budeš vědět, o čem mluvím; první, co se musíš naučit, je poslouchat a spojit svoje tělo s mým! Možná ti za odměnu nechám některou ze svých sester ve tvé chatrči!“

Kaya, Kissa, Naqi i Aysim vehementně protestovaly, Assama se jim posmívala a Wallabi jenom zíral. Usoudil jsem, že si jejich nelehké začátky moranky vychutnají lépe než já a šel se radši starat o večeři; avšak Tašša mne doprovodil a mírně otálel, až jsem se zeptal, o co mu jde.

„Moje žádost je trochu zvláštní...“ začal.

Tak jsem se mu ponořil do mysli a hledal; pak jsem se dal do smíchu.

„To myslíš skutečně vážně? Stát se člověkem; aspoň na jednu noc?“

„Když jste se vy dokázali stát leopardy?“

„Ale bude to jenom iluze, ne skutečná proměna!“

„Budu moci používat lidské tělo jako kdokoliv z vás?“

Zamyslel jsem se. Pak jsem z něj udělal krásného mladíka se zlatou pletí, na zádech mu dokonce zůstaly skvrny. Tvář měl trochu divokou a dlouhé špičáky, vlasy se mu leskly hned do černa a hned zas do zlata, ale lidské tělo měl a se zájmem si je prohlížel a ohmatával. Ostatní leopardi přiběhli, aby ho řádně očichali a olízali, jak je jejich zvykem; zajímali se, ale zatím se rozhodli vyčkat, jak to s ním dopadne.

Když ho spatřila Assama, okamžitě se do něho zamilovala. Požádala, abych jí svěřil na dnešní noc velení; samozřejmě jsem vyhověl. Znám ji dostatečně a vím, že se postará, aby se všichni dostatečně vyřádili a nikdo si nemohl stěžovat, že jeho tělu něco chybělo.

Před svítáním mne navštívil Tašša. Požádal ještě o jednu drobnou změnu; stát se dívkou. Rád jsem mu vyhověl, i já jsem se těšil, jak vyzkouším kvalitu své práce.

Když jsme pak odpočívali po bouřlivém milování a čekali, až se na obzoru objeví první paprsek slunce, řekl: „Jsem rád, že jsem měl lidské tělo. Budu muset ještě mnoho přemýšlet; ale udělal jsi mi radost.“

Potom slunce vstávalo a my jsme seděli ve slavnostní póze, se vztyčenými předními tlapami, oháňky ovinuté okolo zadních tlapek. Mlčeli jsme.

A když obřad skončil, řekl Tašša: „Už nikdy nebudu pohrdat lidmi.“

Dlouhá léta jsem váhal, jak potrestat někoho, kdo mě opravdu naštve; teď už vím: dát mu vést výcvik moranů. Čímž nechci říct, že by se morani obojího pohlaví nechtěli učit, zvláště bojovat; problém je spíš opačný, chtějí až moc. Jejich výrazným povahovým znakem je bezstarostnost; podle Assamy se v okamžiku, kdy poznali, jak mocný čaroděj nad nimi bdí, přestali čehokoliv bát a považují všechno za zábavu.

Jejich zbraně jsou luk a šípy, kopí a panga, domorodý meč. Střílet lukem není třeba je učit, to umí od dětství; s kopím doposud uměli jen házet, ale jsou ochotni naučit se základní techniky šermu holí. Pangu dosud používali jen k práci; snažil jsem se učit je šermovat jako mečem a bavilo je to, ale kryty se učí hlavně proto, že to od nich chci, nikoliv kvůli vlastní bezpečnosti. Jsou si vědomi, že v boji člověk utrží občas zranění; když se jim to stane, oba soupeři se zarazí, ukážou na sebe a začnou se smát. Že z jednoho (případně obou) prýští krev, je pro ně hrozná legrace.

Slečny jsou ještě odvázanější než mladí pánové; zřejmě v duchu hesla, že lvice není o nic méně brutální než lev. Což je pravda; ve lví společnosti samci mají na starosti vnější reprezentaci, různé naparování, ježení hřívy a výhružný řev, kdežto lvice skutečný lov. Leopardi jsou víc samotáři, ale staré samice patří k intelektuální elitě národa.

První, co si zapamatovali z našich vzpomínek (viz propojení v noci) bylo koupání v Živém Ohni; od té chvíle si přejí to vyzkoušet a nemají zábran. Moranky se jim pochlubily dokonale vyholenými proužky mezi copánky, což všechny přivedlo do extáze, kadeřnické úpravy jsou u nich velmi pracné a zdlouhavé; Assama jim naopak pohrozila, že je Ohněm oholí zcela dohola, čímž zábava získala patřičné napětí; já se snažil vyhovět každému. Tašša se šklebil a bavily ho naše problémy.

Assama je vyložený talent na velení; chvíli jsem se zaposlouchal do její výuky dospívajících slečen a přecházel mi zrak i sluch:

„Nejúčinnější zbraní každé něžné dívky je její nůž! Když je nejhůř, může ho vždy hodit někomu do břicha nebo mezi lopatky. Například takto:“ mrštila svojí dýkou a zasekla ji opodál do dřeva uschlého stromu, jen to zadrnčelo. „Taky je možno dýkou bodat; nejlíp odspodu do panděra, rozpárat a vyvrhnout střeva. Většina nepřátel taky přestane být agresivní, když jim uříznete koule; ale u bílých vojáků to chce šikovnost, protože nosí kalhoty a ještě pod tím spodky. Nejlíp jednou rukou podržet a druhou šmiknout!“

„A není to škoda?“ pípla nějaká sotva dospívající holka.

„Je.“ přiznala Assama, „Když to jen trochu jde, je lepší se dohodnout po dobrým; tyhle finty používej, jen kdyby začali zlobit...“

Náročnému výcviku jsme věnovali celý den; noc byla ještě náročnější, ale já se nejobtížnějších akcí nezúčastnil, vybíral jsem si jen některé zajímavé objekty, které mne mimořádně lákaly. Nakonec jsem se zcela stáhl a raději zkoumal všelijaké démony, kteří u nich fungují jako ochránci. Až bude víc času, budu se jim věnovat podrobněji.

Následujícího dne dorazily ženy a děti; ukřičený, neposedný a nevychovaný houf, který šel především citlivým leopardům silně na nervy. Samozřejmě, když se objevil někdo ze šelem, ženy umlkaly a děti zalézaly do harampádí; ale sotva zmizel, už jim otrnulo a povykování a křiku nebylo konce. Pokusil jsem se je seřvat, aby se naučily trochu moresům; ale jen jsem se rozkřikl, počaly diskutovat ty hrozné ženské taky a vmžiku mne překřičely. Na to by se hodil Charry se svým dunivým basbarytonem, ne můj jemný tenor.

Výcvik tím pádem taky ztratil na účinnosti; vesničané se nahrnuli okolo cvičiště, pokřikovali, smáli se jednotlivým účastníkům a komentovali výcvik hloupými poznámkami, na které ovšem morani odpovídali a tím odváděli pozornost od vážných věcí. Děti (když se přestaly bát) se hlásily mezi morany, kradly zbraně a předváděly, jak s nimi umějí zacházet, čímž stále vzrůstal počet zraněných; nakonec jsem byl nucen skutečně zapálit Oheň a prohnat všecky koupelí v plameni, nemocné i zdravé.

To vyvolalo zdaleka největší nadšení. U moranů jsme ještě hlídali účesy, u žen a dětí to nemělo cenu; když zjistili, jak jim plamen rychle a čistě oholil každý chloupek, samozřejmě jásali a vyváděli. Morani, kluci i holky, zejména ti hodně mladí, si záhy našli skvělou hru: strčit kamaráda do Ohně ve chvíli, kdy nehlídáme a nemáme čas se starat o jeho účes. Pochopitelně se ten postižený naštval a hodlal to pachateli oplatit; za příšerného jekotu a křiku, hádek až rvaček...

Tašša měl ve zvyku přes den spát, neměl-li zrovna nějakou důležitější práci. Toho dne chtěl spát taky, ale nemohl, v blízkosti tábora se prostě nedalo; naštval se, chvíli řval a nadával, ale když mu to nebylo za chvíli zase nic platné, vzal koně a vyrazil do stepi na průzkum; už jsme ho neviděli. Taky Wa-gah odešel, vytrvali pouze Artanna a Díwarr.

Wa-gah přišel druhý den a oznamoval, že vojáci postupují; sledoval je zblízka a viděl mezi nimi i černé muže, zřejmě Massáje; což mohlo znamenat, že vojáky vedou a doprovázejí. Očekával, že se sem dostanou tak pozítří.

Ten den jsem zavedl svoje vojsko co nejdál do stepi a tam je cvičil v boji pangou proti šavli; šlo to ztuha, i když nás nikdo nerušil. Zato měli přirozený talent k ukrývání v trnitém křoví, podstatně větší než já; uměli se plížit akáciemi, aniž se příliš zranili. A bavilo je to.

Nazítří jsem plánoval výcvik ve skalách; ale sotva jsem se přesvědčil, že ani tam nemají sebemenší strach a klidně padají z jakékoliv výšky, nastal náhle poplach. Napřed se přiřítil Tašša a hlásil, že spatřil ve stepi oddíl vojáků; je jich tak kolem stovky a míří zřejmě sem k nám. Okamžitě jsem nařídil vyrazit do útoku a sám nasedl na koně, abych mohl velet; právě v té chvíli však všichni leopardi zvedli hlavy a nastražili uši.

„Jak se mohli dostat k vesnici?“ zarazil se Artanna, „Tak rychle...?“

„Jedem!“ vykřikl Tašša, švihl koně oháňkou a už jel. Vyrazil jsem za ním, ostatní také; morani se za námi rozběhli pěšky. Předběhl nás jenom Wa-gah a jeho psi; ti postupovali křovisky ještě líp než lidé.

V jízdě jsem uvažoval jak je to možné; napadlo mne jen to, že oddíl, který viděl Tašša, musí být jiný než ten, který napadl vesnici. Pak jsme potkali několik ženských a dva nebo tři muže, kteří prchali; slezli se v křovinách za vsí, ježto nemohli vydržet tíhu osamění, a tam je překvapil útok bílých. Střelbu jsme slyšeli až sem.

Naštěstí se nám podařilo proniknout do bezprostřední blízkosti vesnice pod ochranou křovisek, tudíž nepozorovaně. Už se tam bojovalo; kromě pušek jsem slyšel i kulomet a nad bojištěm se vznášel oblak čpavého dýmu.

„Taššo!“ křičel jsem a snažil se dojet leoparda, „Uvidíš tam lidi, kteří střílejí z rychle pálící pušky. Tu musíš nechat mně, chápeš?“

Odpověděl: „Rrau!“; víc o tom nechtěl mluvit.

Pak jsme vyletěli na planinu; mžikem jsem přehlédl bojiště. Krajní chýše hořely, ale za ohradou vyletovaly oštěpy a šípy; vojáci útočili přískoky, stříleli z pušek. Největší spoušť působil kulomet, umístěný na dvoukolce, tažené čtyřmi buvoly. Ke křoví okolo bylo uvázáno na šedesát dalších krav, na něž byla upevněna sedla.

„Tašša napravo, Artanna nalevo!“ vykřikl jsem, „Kruhem objet a zaútočit současně! Já si beru kulomet!“

Tašša neřekl ani slovo a otočil koně napravo, zatímco Artanna zamířil vlevo; Díwarr a Sirrpa jeli s Artannou, Taššovi leopardi za svým velitelem. Assama se mi někde ztratila, moranky zůstaly vzadu.

Vyslal jsem blesky už za jízdy; kulometčík sebou škubl a sletěl s káry, jeho nabíječ se překvapeně otočil a až pak to dostal. Nějaký další chlap se rozběhl ke kulometu, podařilo se mu vyskočit na káru, ale hned z ní sletěl dolů. Dojel jsem ke káře, uchopil přední pár buvolů za postraňky a táhl je pryč; ale jsou to pitomá zvířata a těžko chápala, co od nich chci. V téže chvíli jsem si všiml, že od uvázaných krav se ke mně žene skupina jezdců.

V jejich čele jel důstojník na koni, ale všichni ostatní jeli na místním dlouhorohém dobytku Massájů. Zvířata bučela a řvala, ale poslouchala, aspoň trochu. Gordon si poradil dokonale; vždycky jsem tušil, že je to bystrý chlapík. Jeho vojáci byli poněkud otrhaní a mnohem méně oblečení než předtím, ale ještě se dalo poznat, k jaké armádě patří.

Důstojník mával šavlí; podal jsem si katanu a ve chvíli střetnutí mu probodl ruku, takže pustil svou šavličku a řval bolestí. Pak jsem vletěl mezi dragouny, taky žhavé do šermu šavlí; stačilo však pár dobře mířených zásahů a už otáčeli svoje buvoly a mazali pryč; někteří ke křoví, jiní k vesnici. Mohl jsem je stíhat; ale s domorodci to bylo nějaké nahnuté, tak jsem je nechal být a zamířil k ohradě.

Tam zuřila bitva; Tašša letěl plání jako vítr a rozháněl se křivou šavlí se zlatou rukojetí. Pobil několik zbývajících vojáků před ohradou, pak tu ohradu přeskočil a vpadl mezi hořící chýše, kde se bojovalo bodáky proti oštěpům. Vojáci se zarazili; jeden zastřelil z revolveru Taššova koně, toho co nade mnou vyhrál. Leopard včas seskočil a pomstil se střelci tím, že mu dopadl na hlavu a roztříštil mu lebku jediným úderem tlapy. Pak ho napadlo hned několik vojáků najednou; Tašša při skoku pustil svoji šavli a tak byl nucen bojovat jen tlapami; raději ustupoval.

Vtom se ozval bojový řev a na bojiště vpadl Artanna; projel hořící chýší skrz a hrudí koně smetl vojáka, který mířil na Taššu ručnicí. Další voják chtěl tu ručnici sebrat a přece jen vystřelit, ale Díwarr mu skočila na krk a zakousla ho. Nicméně i tak to nevypadalo pro naše dobře; vojáků bylo nejmíň dvacet a šelmy tři; navíc dragounská šavle je dost nebezpečný nástroj. Tašša toho nejdrzejšího zabil ranou pracky, ale při tom byl poraněn šavlí jiného a krvácel; právě v té chvíli jsem se ocitl na scéně.

Ještě na koni jsem zaměnil katanu za dlouhý bič a rozžhavil konec; několik mužů jsem smetl jeho údery, jednoho Wa-gah pro jistotu zakousl. Podařilo se mi prostor trochu vyčistit; pak jsem dostal něčím odzadu přes hlavu, naštěstí ne plnou silou, protože chlap byl těžce raněn a nemohl tak prudce udeřit. Přesto jsem sletěl na zem a nějaký další se chystal mě dorazit bajonetem na pušce. Převalil jsem se, bajonet se zabodl do hlíny vedle mne; ale muž jej nevytahoval, naopak klesal, snaže se opřít o pušku. Mezi lopatkami mu trčela rukojeť dýky a já pochopil, že zasáhla Assama.

Ostatně bylo na čase, už to s námi nevypadalo dobře; Artanna střílel po nějakých lidech na návsi, Díwarr, Tašša a Wa-gah se rvali s vojáky; taky sem vpadl Rawa, skočil na jednoho dozadu a překousl mu vaz. Assama zastřelila několik mužů šípy; potom se objevil náčelník, krvácel z rány v břiše, ale tolik síly měl, aby jednoho chlapa probodl oštěpem naskrz.

A to byl konec; bylo už na čase, pro krev jsem skoro neviděl a kolena se mi podlamovala. Assama mne podpírala, já došel k pokácenému vešebtu a sedl si na něj bez ohledu na jeho posvátnost. Pak utrhla kus košile jednoho vojáka a otírala mi s ní krev; ta košile sice nebyla moc čistá, ale lepší něco než nic. „Je to dobrý, máš jen rozseknutou kůži!“ chlácholila mne, „Už jsem si myslela, že tě zabil...“

Díwarr rovněž přišla, očichala moji ránu a pak ji počala olizovat svým drsným jazykem. Při prvním líznutí jsem omdlel, při druhém se probral a při třetím myslel, že vyletím z kůže; ale to mé černé kamarádce nevadilo, statečně olizovala dál.

Tašša měl co dělat, aby olízal svoje vlastní rány; přesto se dopotácel ke mně a řekl s očividnou úctou: „Netušil jsem, že jsi tak dobrým bojovníkem. Zachránil jsi mi život. Děkuji.“

„Ale to nic, jsme přece přátelé...“ pohladil jsem ho z posledních sil, „Já zase vděčím za život Assamě. To se stává...“

„Dianě!“ přiznala se Assama, „Od začátku mě učí házet nožem!“

Mezi hořícími chýšemi se propletl Wallabi; pravou ruku měl poraněnou, tvář odřenou, ale v levé držel springfieldku a vypadal nadšeně. „Dali jsme jim to! Utíkali jako zajíci; a ti, co nechtěli utéci, ochutnali hroty našich oštěpů a šípů! Zvítězili jsme, čaroději! Vítězství, vítězství!“

„Vidím. Přestaň vyvádět a podívej se, jak to vypadá s kořistí! Především se postarej o jízdní buvoly, budeme je potřebovat!“

„Vojáci utíkali na buvolech. Haihá! Měl jsi vidět, jak mazali! Bojí se nás, bojí! Hnali buvoly jako šílení!“

„Ach bože! Hlupák jsi a hlupák zůstaneš. Buvoly je třeba pochytat a postarat se o ně; budeme na nich jezdit my, chápeš? Co je s kulometem? A sakra, ty nevíš... Pomoz mi vstát!“

Opřel jsem se o něj a šmajdal k vozu s kulometem; naštěstí zůstal jak byl, jen buvoli byli trochu poplašení. Uklidnil jsem je, pak si sedl a opřel se o kolo káry.

„Wa-gahu! Běž za nimi a sleduj, kam jeli a kolik jich uteklo. Možná se chtějí spojit s druhou skupinou a znovu nás napadnout. Přijdeš mi to říct!“

Wa-gah krátce vyštěkl a zmizel.

„Sirrpo! Zařiď, ať leopardi pohlídají jízdní buvoly; nesmějí nám utéci, pojedeme jim na hřbetě. Rawo, sežeň mého koně, budu ho nejspíš potřebovat. Ach, zatraceně... všechno se se mnou točí!“

„A co zkusit Oheň?“ odvážila se Assama.

„Troufla by sis to?“

Jen vyjekla; samozřejmě jsme o tom mluvili, učila se to ode mne, ale zatím se necítila dost silná. Pomáhal jsem jí stejně jako Ernayovi; a když jí pod rukama konečně zaplál plamínek, s potěšením jsem do něj vstoupil a nechal ohořet všechno, co šlo. Assama nezaváhala a šla za mnou; proč by měla mít copánky, když je nemám já?

Tím jsem se dostatečně vzpamatoval, abych se mohl starat o ostatní.

„Tobě to neradím, Taššo, ohořel by ti tvůj parádní kožíšek; ale tu packu tam strčit můžeš, to se snad nic nestane...“

Totiž, ta levá packa byla probodnuta šavlí a nemohl na ni došlápnout; zaváhal, ale pak ji tam vsunul. Srst na tlapě mu sice ohořela, jako se stává všem šelmám, ale rána se vyčistila a trochu zatáhla. Nejvíc ho mrzelo, že mu ohořely i špičky jeho nádherných drápů, a byly teď tupé.

Také morani se dávali ochotně ošetřit Ohněm; Wallabi jenom trochu váhal s ranou na obličeji.

„No tak ti ohořej copánky, no! Nebudeš první ani poslední; a dělej...“

Až když z Ohně vystoupil a ohmatával si tvář, došel mi důvod jeho váhání; byla to přece tak parádní a ozdobná jizva! Odsekl jsem, že mu rozsekám hubu daleko parádněji, jestli bude zdržovat; bral to jako slib.

Na naší straně padli dva morani. Nepřátelé na tom byli hůř, rozvzteklení kluci a holky pobili bez milosti všechny, kdo dýchali. Kdyby měli víc času, ještě by je určitě před smrtí rafinovaně mučili. Moje moranky přiběhly celé pomazané krví, ale jejich krev to nebyla.

„Tak pozor, dobře poslouchejte! Ještě pořád není po boji, tak žádný hlouposti! Teď musíme co nejrychleji posbírat všechny pušky, náboje, jakýkoliv zbraně. Všechno naložit na tu káru s kulometem; pak nasedneme na buvoly a pryč, do skal! Sem určitě přijdou další vojáci, ty už bychom nepřemohli; osadu ve vzteku asi srovnají se zemí...“

„Ale co s mrtvými?“ ptal se Wallabi, „To je tu necháme?“

„Jestli je umíš vzkřísit, tak můžeš.“

„Ale... musíme přece zatančit smuteční tance!“

„Jestli se zdržíme, tak budeme tančit smuteční tance za sebe. Bez nesmyslů, prosím! Pober všecko, co je k něčemu, a okamžitě pryč!“

Lhal bych, kdybych tvrdil, že se jim to líbilo; ale vrátil se Wa-gah a hlásil, že jezdci na buvolech dojeli k pěší skupině a jednali s jejich důstojníkem; potom vyrazili směrem k nám. Ta zpráva černochy polekala natolik, že přestali zdržovat a urychleně mazali ke skalám.

Starý náčelník zůstal sedět u jedné chýše; prošel jsem vesnici a díval se, zda tu zůstali nějací lidé, ale byli tu jen mrtví a on. Pohlédl na mne smutnýma očima: „Lidé mají takové malé pušky. Nech mi tu takovou!“

Měl jsem dva revolvery po padlých; jeden z nich jsem nabil a podal mu ho.

„Tuto trubičku namíříš na nepřítele a stiskneš tady dole. Vystřelí to sedmkrát, pak už ne.“

„Víckrát nebude třeba. Potom mne zabijí.“ řekl klidně.

„Jak se zdá, ta představa tě neleká.“

„My Wassongové umíráme v boji. Sbohem, chlapče; veď dobře mé lidi. Řekni leopardovi, že děkuji.“

„Sbohem!“ podal jsem starci ruku, nasedl na koně a pospíšil za ostatními. Náčelník mne sledoval pohledem. Nemělo smysl ho přemlouvat, aby šel s ostatními; byl několikrát raněn a rána v břiše byla velmi těžká, nejspíš smrtelná. Umíral a věděl to.

Přestože jsme jeli na buvolech, byl postup pomalý; především naše koleska s kulometem uvázla každou chvíli v křoviskách a museli jsme ji vyprošťovat. Nebyl to nejlepší nápad; vůbec není dobrý nápad vozit něco na kárách, ať už dvoukolových nebo čtyřkolových.

Wa-gah zjišťoval situaci a každou chvíli hlásil, jak to pokračuje. Nepřátelé vpadli do vesnice; za chvíli opět vystoupil dým a ozvala se tam střelba. Potom vesnici opustili a táhli dál za námi; vedou je Massájští stopaři, možná z přinucení, možná i dobrovolně. Ovšem chápu je, ves patří Wassongům a Massájové zřejmě necítí k tomuto kmeni velkou příchylnost.

Ženské v ležení nevydržely zvědavostí a přišly nám naproti; uvítaly oddíl na půli cesty, ječely, řvaly a oplakávaly své padlé. Bylo od nich sice hezké, že tak truchlily, ale právě teď nebyl čas na brečení, válení v blátě, stříhání vlasů, drásání obličeje nehty a podobné projevy smutku. Hnal jsem všechny do skal, jak to šlo; Wa-gah upozorňoval, že je nejvyšší čas.

Nejdřív jsme spatřili dva tři jezdce na buvolech. Vypálil jsem tím směrem z pušky, ale nikoho nezasáhl; Tašša byl úspěšnější, jednoho sestřelil na zem. V každém případě je to poučilo a drželi se víc zpět; zato jejich springfieldky neustále houkaly, ačkoliv nás mohli těžko zasáhnout. Když už mne to naštvalo, vypálil jsem po nich několik ran ze skvělé ručnice (z kořisti); tím je na chvíli přešla drzost.

U prvního skalního výstupku jsem zadržel všechny bojeschopné; ženy a děti vedla Assama do skal, raněné táhli s sebou. Bylo nutno zastavit nepřátele na linii skal, jinak by byl konec.

Kulomet jsme vystěhovali nahoru na skálu. Než se nepřátelé dostali blíž, stačili morani přivalit dva velké kameny, mezi něž jsem schoval hlavu. Leopardi někde zmizeli, zřejmě vylezli ještě výš. Někteří mladí se ukryli poblíž cesty; vedly je moje moranky, zpité krvežíznivostí.

Nejdřív se objevil Wa-gahův skvrnitý kožich; rozhlédl se, zavětřil čenichem a vycenil na mne tesáky; potom zmizel v nejbližším křoví, jako když se po něm slehne země. Pak se ukázali nepřátelé; šli v rojnici, přikrčeni, s puškami připravenými ke střelbě. Dal jsem přísný rozkaz nestřílet dřív, než vypálím já z kulometu; takže je všichni jen sledovali.

Chlapi byli oblečeni ve špinavých a rozedraných součástech uniforem. Většinou byli bosí, nebo měli nohy zabalené v hadrech nejrůznějšího původu. Bodejť ne; jejich jezdecké boty se po takové pěší túře musely rozpadnout, alespoň podrážky. Na šatech zanechaly stopy trny a různé jiné rostlinstvo, které také nám dělá někdy potíže. Holicí potřeby a podobné nesmysly s sebou tahali, dokud je nosili koně; teď je zahodili, tak byli zarostlí jako loupežníci. Většinou měli hlavy omotány kusem hadru; jejich čepice byly sice efektní, ale proti slunci moc nechránily a oni nebyli zvyklí jako já. Taky se už stačili pořádně opálit a nabýt příjemného vzhledu potulných zlodějů.

Jen jejich důstojníci si ještě zachovávali jakž takž vojenský vzhled; snad jim zůstala v krvi část výchovy, která jim velí vyhlížet vždy jako gentlemani. Nevím sice, jak vypadá gentleman, když je bos a špinavý jako prase, ale tihle se určitě za gentlemany považovali.

Ale zbraně měli pořád ještě v pořádku a dobře vyčištěné; na to Gordon určitě dbal. A smrtonosnost springfieldek je nade vší pochybnost; proto bylo nutno bojovat a zabíjet je. Oni nebo my – jiná možnost nebyla.

První oddíl došel k průrvě do skal, muži prohlédli úžlabinu a usoudili, že v ní není žádné nebezpečí; zamávali na ostatní a sami vkročili dovnitř. Tím se ocitli mimo můj dostřel, zato v dosahu moranů a leopardů. Pak se z buše vynořovali další, jeden po druhém; někteří byli ovázáni nebo pokulhávali, zřejmě důsledek bojů s Massáji.

Vtom v průrvě houkl výstřel; jeden neopatrný černoch vystrčil příliš svou kudrnatou hlavičku, nějaký voják nelenil a prostřelil mu ji kulkou dum-dum. To si morani nemohli nechat líbit; jejich luky zadrnčely a otrávené šípy našly svůj cíl. Také leopardí ručnice zahoukaly. Ti přede mnou stříleli rovněž, většinou pánubohu do oken; nezbylo než abych to spustil také já a pokropil je dlouhou dávkou.

To nečekali; do jednoho se složili na zem a pomrkávali, odkud to lítá. Moc zasažených asi nebylo; ale viděl jsem, jak se jich pár svíjí bolestí.

Nastalo trapné ticho; leopardi zřejmě nabíjeli, morani se obávali vylézt, aby je nestihl osud neopatrného kamaráda. Odněkud z buše práskly výstřely; pročesal jsem trávu v tom místě kulometem a bylo rázem po střelbě.

„Poslouchejte mne!“ vykřikl jsem, „Hovoří Denis Baarfelt, velitel tohoto pluku! Jste obklíčeni a na mušce mého kulometu; radím vám, vzdejte se!“

„Je tam jen jeden běloch!“ vykřikl kdosi, „Nebojte se ho!“

Jakýsi důstojník se zvedl ze země: „Kupředu, na něj!“

Práskla rána, zřejmě z Artannovy ručnice; důstojník vykřikl a skácel se mrtev. Ti, co se chystali ho poslechnout, radši zůstali ležet.

„Dobře poslouchejte!“ řekl jsem, „Zaručuji těm, kdo se mi vzdají, život. Nic víc, jen holý život, ale i to je dost; kdo se nevzdá, ten samozřejmě zemře. Máme dost zbraní, abychom pobili všechny, co tady jsou. I ty v buši, jak sami vidíte. Nemáte jinou možnost než to vzdát!“

„Dobrý, vzdáváme se!“ křičel někdo, „Co máme dělat?“

„Kdo se chce vzdát, na můj pokyn vstane, odloží svoji pušku a ustoupí tam k té skále. Abych si byl jist, že nikdo neschoval v oděvu nějakou zbraň, svléknete všechno, co máte na sobě, a odhodíte na viditelném místě. Ke skále přistoupíte tváří a s rukama nad hlavou. Rozumíte?“

„Ano, šéfe. Čert to vem!“

„Počkejte chvíli...“

Zavolal jsem na leopardy, aby nestříleli na ty, co se zachovají podle mých příkazů; taky moranům jsem to oznámil, ačkoliv jistě rozuměli. Tašša i Wallabi odpověděli, že rozumějí a splní příkaz.

„Ještě jedna maličkost: v buši se schovávají další vojáci. Ti všichni ať vyjdou na volné prostranství. Jinak je dám vyhnat svými psy, kteří jsou všude kolem. Wa-gahu, zaštěkejte!“

Ono to nebylo moc štěkání, spíš výtí a skučení, ale zapůsobilo to. Chlapi se vylekali dostatečně, aby zbytky hrdinného oddílu vylezly z křoví. Jeden po druhém odkládali zbraně, svlékali se a stavěli do řady podél skály; pak do druhé řady, třetí a tak dál.

To už morani vylezli, sbírali zbraně a starali se, aby žádný nevyváděl; já sám zatím zůstal na místě, těm chlapům nebylo co věřit. Wa-gahova smečka vyvlékla z křoví několik obzvlášť zatvrzelých darebáků; pro jistotu dostali pouta. Teprve když byli všichni odzbrojeni, opustil jsem svůj úkryt a slezl dolů k nim. Wallabi a jeho morani je měli na mušce jejich vlastních springfieldek, mohl jsem tedy bez obav říct:

„Jak jsem řekl, zachránili jste si holý život. Ovšem nedostanete už ani svoje zbraně, ani svoje šaty. Konečně, nejsou tady v Africe nezbytně nutné; mám ve zvyku je pálit, jak možná víte.“

Zašumělo to mezi nimi. „Proč nám tohle všechno děláš?“

„A co s váma mám sakra dělat? Vydat vás moranům? Aby vás podřezali?“

„Jestli jsi opravdu Baarfelt, pak jsi vzdělaný, kulturní člověk...“

„Blázne! Ještě jste nepochopili, že v téhle zemi nemáte co dělat? Když je člověk nahý a bosý, beze zbraně a jakýchkoliv nástrojů, může sice jít ke svým na pobřeží, ale už nemůže útočit na černochy. Žít takhle v buši můžete dlouho, ovoce je dost a postupem času si vyrobíte nástroje, abyste ulovili tu a tam nějakého toho hlodavce, v příznivém případě i antilopu. Ale nebudete už nebezpeční svému okolí. To je můj záměr.“

„Blbost! Plukovník nás znovu vyzbrojí, máme dost pušek!“

„Co se dá dělat! Jestli vás ještě jednou uvidím, dám vás postřílet. Už vás mám všech dost; kdybych chtěl, zabiju vás jedním úderem!“

„Však ono na tebe taky dojde!“ zasyčel mi kdosi do tváře vztekle.

„Možná; ale ty předtím skončíš na šibenici...“

Ne všem moranům se to takhle líbilo; například moje čtyři mladší manželky zastávaly názor, že zajatce je nejlepší upéct nad ohněm a sníst. Assama na tom sice netrvala, ale zásadně proti taky nebyla; názory Wallabiho a jiných jsem nevnímal tak jasně. A co se týče leopardů...

Další výhoda telepatie: jakmile ženy a malé děti zjistily, že nebezpečí už není smrtelné, okamžitě vylezly a začaly řádit. Jak se ozbrojených vojáků bály, tak se nahým a zdeptaným chlapům začaly posmívat a všelijakým způsobem je trápit. Nechal jsem je vyřádit; taky jsem jim dovolil sebrat z jejich věcí všechno, co si chtěli nechat pro ozdobu s tím, že ostatní nahází do ohně a nechají shořet. Bylo to veselé a černoši se dobře bavili.

„Co s námi máte v úmyslu, lorde Baarfelte?“ ptal se nějaký zajatec.

„To je dost problém. Měli bychom vám dát něco jíst, když už vás hodláme pozdržet přes noc; jenomže ani my nemáme co. Nedá se nic dělat, budete muset zůstat o hladu. Ovšem to si zasloužíte, stejně jenom kradete. Kdybyste se chtěli dát do práce, to byste se divili, jak by vás všude rádi viděli! Ovšem to vy ne; vy tak leda někoho zabít a obrat ho o poslední, co má. Dělá se mi z vás špatně, mládenci; takhle jaktěživ nedosáhnete spasení!“

„Když je to tak, aspoň drž hubu, smrade!“

„Nemůžu; musím spasit vaše duše. Jsem kromě jinýho komthur Templářů a velmistr Černé Lilie, tudíž osoba posvěcená, téměř kněz. Snažím se tady zachránit vaši duši před ohněm pekelným, tak mi to nekaž...“

„Kázání na hladovej žaludek; čert aby vzal tyhle černý huby...“

„Především si zbožně přej, aby čert vzal Gordona, kterej vás sem přivlekl a nedokáže vás dostat zpátky! Nebo vás sem někdo zval? Až pochopíte, jak jste pitomý, že jste ho poslouchali a...“

Udělal jsem dva kroky vpřed, protože jsem spatřil na zemi něco blýskavého; právě když jsem se sehnul, houkla z křoví rána ze springfieldky. Patřila mně; ale jak jsem uhnul, zasáhla jednoho leoparda, ten padl na zem a bil tlapami do vzduchu.

Tašša udělal skok do křoví a zmizel tam; jen jeho ryk se ozýval. Vzápětí odtamtud vyletěl muž, celé tělo rozdrásané, v ruce pušku; za ním Tašša, dopadl mu na hřbet a drásal jeho kůži zdravými tlapami, jen z chlapa stříkala krev. Muž řval a prosil o milost, a někteří zajatci se pohnuli; ale morani proti nim zvedli oštěpy, tak zase couvli.

Tašša nechal nešťastníka svíjet se bolestí, přikročil k raněnému leopardovi a očichával ho. „Zabiju tě, jestli zemře!“ pohrozil.

„Zemře.“ řekl jsem, „Podívej, ránu výbušné kulky nepřežije ani leopard...“

„Nemůžeš ho zachránit ohněm?“

Všichni jsme věděli, že ne. Raněný se uklidnil, natáhl se co nejpohodlněji a já mu nadzvedl hlavu. Dýchal chrčivě, a když jsem ho hladil, olízl mi ruku; pak zašeptal:

„Podepři mne, bratříčku! Chci zazpívat svou píseň...“

Opřel jsem si jeho hlavu o koleno; zpíval, skučivě a bolestně, z posledních sil. Krev z rány mu prýštila potokem. Pak najednou přestal zpívat, jeho tělo sebou naposled zaškubalo a hlava se svezla z mého klína na zem.

„Svět byl k bratru Warrghovi příliš zlý.“ řekl Tašša.

Zajatec, podle odznaků poddůstojník, zvedl hlavu a pokoušel se něco udělat; ale leopardi jej obstoupili kruhem. Pohlédl na mne prosebně; asi už si nepamatovala, že mne chtěl zastřelit.

„Smrt za smrt – to je zákon leopardů.“ řekl jsem mu.

„Ale vy přece nedovolíte, pane... zabil jsem jenom zvíře! A já jsem člověk! To není spravedlivé! Člověk za zvíře, to přece nejde...“

„Ten leopard měl větší cenu než ty.“

Jeden z Reortů skočil na ničemu a povalil ho na zem. Jiný prokousl dlouhými špičáky šlachy na jeho rukou, další na nohou; odtáhli ho na veliký plochý kámen, tam uložili a usedli okolo něho. Byli tu všichni: i Sirrpa, Artanna, Díwarr, Rawa a Wa-gah.

„Teď zpívej ty svoje písně, člověče!“ řekl Tašša, „Budeš umírat dlouho.“

Zajatci stáli mlčky a nehybně; viděli nenávist v očích moranů a dokázali odhadnout, co by je čekalo, kdyby se vzpouzeli. Někteří škemrali, abych tomu mizerovi pomohl, ale já se radši otočil a odcházel pryč odtud, do skal. Nestál jsem o pohled, jak budou toho ubožáka postupně trhat na kousky. Stačil mi jeho zoufalý křik.

Tak jak se ti líbí moje země, synku? posmíval se mi starý Nga.

Prohlédl jsem raněné a z různého důvodu nebojující; i oni se zajímali, jak to vypadá na bojišti. Když jsem jim vysvětlil, proč ty hrozné skřeky, neměli pro nešťastníka jediného slova soucitu.

K přátelům jsem se vrátil, až když křik dozněl; kámen už byl prázdný, jen krev na něm zasychala. Tašša ležel ve stínu a olizoval si zakrvácenou náprsenku. Zajatci většinou posedávali, zírali do země nebo měli hlavy složené v dlaních; hrozný výjev je vyděsil. Někteří byli téměř zelení; chápal jsem je, bylo to strašné. Jen jeden, snad důstojník, mne oslovil:

„Proboha pane, dělejte přece něco! Jak vidím, jste velitel, prý dokonce běloch a šlechtic! Jak můžete dovolit, aby se s britskými vojáky zacházelo takhle? Zodpovědnost před Bohem i lidmi...“

Přiskočil jsem k němu: „Vy bando lupičů a vrahů, vy máte ještě odvahu něco požadovat? Měl bych vás dát postřílet bez milosti, jak se sluší a jak to po mně chtějí mí přátelé! Opovažte se otevřít hubu; já odejdu a nechám vás tady svým černochům a šelmám! Pamatujte si, vy tady nemáte vůbec žádné právo, na nic! Jste britští vojáci? Ale tady je Afrika, ne Anglie!“

Chlap ulekaně zapadl do řady. Stáli tiše a zdrceně; a já šel raději dál od nich. Bylo mi zle; našel jsem láhev, kterou jednomu sebrali, a napil se whisky, chutnající po mýdle a pálící v krku. Nebylo to lepší; to jen Charry dokáže brát z alkoholu posilu. Usedl jsem a zavřel oči.

Bože, proč jsem tady sám, proč všechno závisí jen na mně? Assama mi nepomůže, ať je chytrá a oddaná jak chce; ani moranky, pro ně je všechno jasné: život a smrt, láska a nenávist, přítel a nepřítel. Leopardi? Zabít člověka pro ně není zločin, stejně jako pro člověka není zločin zabít leoparda, hada, mouchu... Se žádným z nich nemohu mluvit o tom, co mne trápí. Ti lidé, se kterými bojujeme, jsou každý v jádru dobrý, má své rodiště a bydliště, otce, matku, ženu, možná děti nebo aspoň milenku. Přišli sem, protože je přivedl jeden muž, který chce pokořit svět svou ctižádostí. Jenom jeden je zločinec: plukovník Gordon; ale kvůli té jeho ctižádosti musí umírat tisíce jiných. Při tom pomyšlení mi bylo smutno.

Přišel za mnou Artanna, třel se o mne a vyzvídal, co se děje; těžko bych mu vysvětlil, na co myslím. Radši jsem vstal a šel organizovat tábor černochů, obhlédnout raněné a uprchlíky. Morani naléhali, abychom uspořádali velkou oslavu vítězství; tušil jsem, jak by měla vypadat, tak jsem jim to rázně zakázal. Potom jsme konali válečnou radu, ale šlo to od ničeho k ničemu, samé žvanění a vychloubání, až jsem je přestal poslouchat; přál jsem si jenom, aby už byl konec.

Hlídání zajatců naštěstí obstarali leopardi a zvláště psi; mohl jsem si lehnout a pokusit se spát. Ale jen jsem zavřel oči, už za mnou přišla Assi.

Tebe jsem zrovna nečekal! začal jsem opatrně.

Bojovala jsem za tebe! potřásla copánky, Dopřála jsem ti vítězství; co víc ode mne můžeš chtít?

Bylo to jednoduché: nechtěl jsem nic. Snad jen, aby odešla.

A krev, kterou mi máš obětovat? Srdce nepřátel, které jsi zabil?

Odejdi, Assi! Nedostaneš žádnou oběť; nechci ti nic dát!

Už jsi je obětoval, ne? Byla to tvoje ruka, která zabíjela; a já jsem se smála! Neudělal jsi to správným způsobem, ale já jsem shovívavá! Každá ta prolitá krev mne příjemně zahřála v klíně; tak teď si pojď pro odměnu! Chceš se se mnou milovat až do svítání?

Nechci tě vůbec! Táhni pryč, propadni se do pekel...

Ale já nikam neodejdu; a zahnat mě nedokážeš, znečistil ses krví, miláčku! Jsi šelma jako já; tak proč chceš předstírat, že ne? Já tě miluju právě takhle, jsem s tebou spokojená; pojď se se mnou vykoupat v jezeře horké krve, miluj mne, pij krev a pojídej srdce nepřátel...

Řval jsem, proklínal jsem ji a ona se smála; až jsem se nakonec probudil. Od údolí hřměl rachot bubnů; to morani oslavovali vítězství.

Jen se jdi milovat se smrtelnými ženami; čekají na tebe! smála se Assi, Já si tady na tebe docela ráda počkám!

Morani tančili okolo ohňů; Assama se na mne vrhla, oči jí svítily, dech páchl alkoholem. Představovala mi nějakou mladičkou moranku, ještě dítě, taky pořádně opilou; ta holka se chlubila, že byla ve svém prvním boji, ale podřezala hned tři nepřátele, nejspíš dorazila poraněné, se kterými se první vlna nechtěla zdržovat. Ale bylo to hrdinské vítězství a Assama trvala na tom, že té malé musím prokázat patřičnou čest a milovat se s ní. Nemělo smysl se hádat; a nakonec mne to začalo bavit, ta holka skutečně ještě nic takového nikdy nezažila a byla hrozně nadšená, co s ní všechno provádím. No tak co, mám o manželku víc...

Assama měla ještě řadu dobrých nápadů, například všeobecné Propojení; to jsem nechal na ní a sám se stáhl, dělalo se mi špatně z tolika myslí opojených bělošskou pálenkou i zabíjením. Všichni přítomní velmi toužili se pochlubit, co cítili, když někomu podřezávali krk; pocítil jsem i spokojenou přítomnost duchů předků a leckoho dalšího, s kým jsem se rozhodně neměl chuť bavit. A další sex; kdo zabije nepřítele, je hrdina a jen takovému patří láska každé správné ženy. Včetně těch přízračných.

Chudákům zajatcům bylo krušno; jednak nebyli zvyklí chodit nazí a trpěli zimou, jednak dostali k jídlu jenom ubohé odpadky. Prosili o jídlo, deky, cokoliv dalšího. Jejich žádosti byly možná oprávněné, ale já jim neměl co dát a neměl jsem ani zájem o jejich problémy.

„Vem vás ďábel i s vašimi požadavky! Ráno vás odvedeme do stepi a tam ponecháme; ukážu vám cestu ke Gordonovi. Vyřiďte mu, co se tady stalo. Můžete mu vyřídit, že jestli se mi bude motat do cesty, dopadne jako ten vrah! Řekněte mu moje jméno, aby mi věřil!“

Nakonec jsem se nad nimi slitoval a nařídil, aby porazili jednoho buvola a opekli jim ho; ale musel jsem chvíli hledat nějakého černocha, který je dost střízlivý, aby rozkaz pochopil. Nakonec jsem to poručil zajatým Massájům; ti byli sice odzbrojeni, ale jinak se mohli pohybovat volně a dokonce se postupně připojili k oslavám vítězství.

Co myslíš, čím se asi nakrmili morani? posmívala se mi Assi.

Zahnal jsem ji. Vyčerpaně jsem se opřel o skálu a pohlížel k východnímu obzoru, jestli už brzy začne svítat. Zatím to nevypadalo.

Nebuď takovej, pojď si hrát! dorážela Assi, Nepamatuješ se, jak jsme si užívali na vašich bělošských hrách? Teď ti ukážu naše...

Uměl jsem si ty hry představit; ještě víc alkoholu, ještě víc sexu, ještě víc tancování, smíchu – nakonec si někdo vybere mezi zajatci a jen tak pro zábavu ho začne trýznit. Vyříznout srdce, stáhnout zaživa kůži, přinutit se milovat s morankami a vykleštit, až už nebudou moci...

Dobrý nápady; mám jim to poradit? Dokážeme to i bez tebe...

Tehdy mi povolily nervy. „Jerzy!“

Můj bratr se nezjevil, ale pocítil jsem jeho přítomnost.

„Dokážeš někam odnést tu malou potvoru a zabavit ji až do rána?“

Assi zděšeně zavřískala; ani ne že by jí ublížil, ale přemohl ji, a to se morankám bojovnicím zásadně nedělá. Pak začala vřískat ještě víc; asi tak jako moje manželky při orgiích.

A já dostal další hloupý nápad: mohutně jsem nasál energii a jedním impulsem změnil barvu kůže všech přítomných lidí na černou. Šly s tím další drobné úpravy, ale všechny se moranům mohly líbit.

Pak jsem mohl jít konečně klidně spát.

Probudil jsem se pozdě, slunce už pěkně hřálo; přesto jako jeden z prvních lidí. Táboru vládli Wa-gahovi pejsci, radostně mne přivítali a celého pořádně olízali, abych se probudil. Jejich jazyky jsou... no, radši jsem je nasměroval na svoje milované manželky, jen co se probudí.

Černá kůže zajatcům zůstala; moje vina, nedal jsem žádný termín, takže by mě samotného zajímalo, jak dlouho jim vydrží. Morani se smáli, zajatci byli zděšení; ovšem někteří byli nakonec zataženi do zábavy, když všem ostatním mužům došly síly, a chytilo je i Propojení, takže byli poněkud zmateni. Už jsem neměl sílu cokoliv řešit; nařídil jsem je nakrmit, potom sehnat všechny dohromady a odvést do stepi.

Wassongům jsem ponechal veškerý užitečný majetek; měli v úmyslu obnovit svoji osadu a pokračovat v životě, jaký vedli doposud. Občasné spálení chatrčí a pobití části kmene pro ně nebyly novinkou, o tom vypráví kdejaká jejich legenda. Napřed mne chtěli udělat náčelníkem, ale to se mi podařilo jim rozmluvit; však on se někdo najde!

Že by Wallabi? Vítězství ho vysoko vyneslo a dodalo mu sebevědomí, avšak náčelníkem být nechtěl, stačí generálem moranů. Z Propojení se dozvěděl něco o evropských válečných zvycích a hned je začal tvořivě zavádět v Africe. S nadšenou podporou ostatních moranů a moranek; napadlo ho, že svolá velkou armádu a bude s ní bojovat buď za nás nebo případně za sebe. Vynadal jsem mu, ale chápu ho; no, hodně štěstí!

Zajatcům sdělil, že i když mají teď černou kůži, nejsou ani zdaleka tak skvělí jako Wassongové a rozhodně nemají na nic nárok. Pak je hnal jako stádo a morani dávali pozor, aby se žádný nezaběhl. Muži nadávali, vztekali se a vyhrožovali nám; ale co jim to bylo platné, poslechnout museli a kdo nechtěl, dostal po hřbetě bičem nebo klackem. Když je zahnali dost daleko od skal (to už bylo k večeru), vykreslil jim v živých barvách, co by je čekalo v případě návratu a nechal běžet.

Wa-gah z pilnosti oddíl ještě sledoval; muži napřed krátce diskutovali, ale pak se skutečně vydali směrem, který jsme jim doporučili. Dá se čekat, že se za dva tři dny dostanou zpátky k milovanému veliteli a budou jím skutečně vřele přijati.

My jsme se vrátili do leopardího sídla. Tašša jel na buvolu, ačkoliv jsem mu nabízel svého koně; ostatně pořád ještě trpěl následky svého zranění a nemohl by jezdit tak ohnivě jako dřív. Ale zpíval píseň vítězství; i když si nebyl jist, jak to posoudí otec a rada starších, protože ztratil jednoho z bojovníků a leopardi nemají rádi, když jejich děti umírají. Ovšem Taššovo zranění a hojná kořist jej částečně omlouvaly; snad to dopadne dobře.

Když jsme dorazili do hor, zjistil jsem ke svému údivu, že koní na pastvině hodně přibylo; taky se tu poflakovala spousta mladých leopardů, kteří tu předtím nebyli. Mnohé byly dámy, což bojovníky určitě potěší. Vstříc nám přišla skupina starších, všichni se zlatými obojky, někteří dokonce v kožených přílbách s průzory pro oči a zlatými ozdobami. Tašša před nimi seskočil s buvola, ukláněl se a poníženě podával hlášení o boji.

Já však věnoval pozornost člověku, který vyšel z jeskyně a stál mezi kamennými náspy; také on mne spatřil a vyšel mi vstříc. Zajásal jsem, protože ten muž byl Tošio Yamanaki.

Errata:

30.05.2021 11:12