Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Denis)

Tošiův příchod byl pro mne největším štěstím, jaké mi mohlo s nebe spadnout; neboť tím jsem byl rázem zbaven povinnosti velet a nést zodpovědnost za všechna svá chybná rozhodnutí. Teď bude velitelem on; Tošio se nikdy nemýlí, je zenový mistr a jedná dle zákonů Arminu a kodexu cti rytířů Bušidó. A kdyby se náhodou něco nepodařilo, můžu si o tom myslet svoje a nemusím být smutný, že jsem to zavinil já.

„Ale to se hluboce mýlíš!“ uklonil se mi a zdvořile se usmál, „Pokud vím, vedeš si dobře a nedopouštíš se žádné chyby; proč tedy zpochybňovat tvoje velení? Naopak, jsi nejvhodnější ze všech, morani tě zbožňují a leopardi tě považují za bytost stejně dobrou jako oni!“

„Chceš říct, že mi vůbec s ničím nepomůžeš?“

„Leda snad v tom nejhorším, co ti hrozí: totálním vyčerpání z laškování se všemi tvými četnými konkubínami. Dostal jsem přísný rozkaz od císařovny Diany, abych na tebe dohlédl, neboť se o tebe velice obává. Ještě několik dalších moranek a uštveš se k smrti!“

„To snad nemyslíš vážně! Chceš říct, že sis sem přišel jedině zasouložit s mými děvčaty?“ zvolal jsem pohoršeně.

Tošio potřásl hlavou. „Od začátku nechápu, jakým způsobem jste vy bílí přišli na ponižující myšlenku, že nemám tytéž touhy jako ostatní muži! Jen na mne pohlédni: nejsem snad skutečný muž? Vidíš na mně nějakou závadu, která by mi bránila užívat si s dívkami stejně jako ty?“

„Tak to nesmíš brát! Ale jsi přece zenový mistr, dokonalý bojovník, který již překonal oceán nevědomosti a...“

„Kdežto ty v nevědomosti stále ještě toneš! Kdybys byl dívka, okamžitě bych s chutí vyvrátil tvé urážlivé představy a dokázal svou dokonalost také v tomto umění! Až si zas někdy budeš důvěrně povídat se svými sestrami, zeptej se jich, zda má někdo právo mne podceňovat!“

Bleskla mi hlavou myšlenka, že si snad ze mne dělá legraci; ale poněvadž jeho humor byl odjakživa svérázný, zachovával jsem obezřetnost.

„Ale aby sis nestěžoval, že tě chci o něco okrást bez náhrady: má nejstarší dcera začíná dospívat a už dávno mě žádala, abych ji za tebe provdal; doufám, že při své příští návštěvě v mém sídle ji neodmítneš!“

Jeho dceru jsem měl zatím zafixovanou jako malé šikmooké děvčátko, které si potrpělo na klukovský samurajský účes (copánek a vyholenou pleš), sladké cukroví a hry s míčem do velikosti tenisáku. Jako milostnou partnerku jsem si ji nedokázal představit.

„No, nepřehánějme to,“ řekl shovívavě, „V každém případě očekávám, že na mou počest uspořádáš dnes v noci patřičně vznešené slavnosti a představíš mi nejzasloužilejší ze svých konkubín. Za odměnu je naučím japonsky!“

To už se nedalo vydržet; hlavou mi začaly rejdit ďábelské myšlenky.

„Ano, i o tvých transformacích jsem už slyšel,“ přiznal poklidně, „Jestli chceš, můžeš na mně vyzkoušet některé ze svých iluzí. Ale upozorňuji tě, že se velice rád nechávám vyzvat na souboj – ale nerad prohrávám!“

„Mám stejný názor!“ upozornil jsem ho.

„To jsem rád; už dávno toužím se s tebou v něčem střetnout!“

Chvilku jsme si vrčeli do tváře; pak za námi přiběhla Assama a chtěla vědět, proč bezúčelně vydáváme tolik energie. Když jsme jí to řekli, zazářily jí oči a šla sdělit morankám, že je čeká rušná noc.

„A teď bys mi taky mohl konečně říct, co je nového u Charryho!“ přál jsem si, ale Tošio se jen líně usmál: „Nebylo by snazší spojit mysl a přečíst si vzájemně své zážitky?“

Bylo; taky jsme to okamžitě udělali. Dozvěděl jsem se, že Charry pokračuje směrem k jihu; ženy a děti, které doprovázel, ponechal v nějaké osadě jejich kmene, takže nemá tolik starostí. Skoro denně k němu přijíždějí a zas odjíždějí nějací leopardi, gepardi, psi, hyeny... takže je dobře informován a nic mu nechybí. I o našem vítězství už ví; poslední žhavá novinka je velký ghívar leopardů, který se má sejít právě zde a právě nyní. Charry na něj chtěl původně přijet osobně, ale pak vyslal Tošia.

„O čem se má jednat?“

„O nepřátelích. Leopardi si přejí poznat myšlení lidí; jak naše, tak Wassongů, možná by se jim líbilo prozkoumat i nepřátele!“

„Pokud jsem viděl, ty by nejradši sežrali k večeři!“

„To taky není tak špatný nápad!“

V rámci mentálního spojení jsem se přesvědčil, že Tošiovi nedělá příliš těžkou hlavu, že řada vojáků zemře, mnozí v hrozných útrapách. Soudil, že je to jejich karma; navíc budou-li před smrtí hodně trpět, zlepší si tím své vyhlídky pro příští zrození. Byl ochoten s veselou myslí zabít i další, ze stejných důvodů; výčitky svědomí nechápal.

„Nikdy v životě jsem neudělal nic, čeho bych litoval.“ řekl pevně.

„Neříkej, že jsi nikdy neudělal žádnou chybu!“

„To samozřejmě ano; ale v té době jsem to považoval za potřebné.“

„Myslíš, že je nezbytné dopouštět se hříchů?“

„Hřích je váš evropský vynález. Já nehřeším; prostě dělám, co chci!“

Ani na chvíli mne nenapadlo o tom pochybovat.

Do večera byl klid; taky jsme se chutně najedli, neboť Tošio odmítá jíst nechutné věci, i kdyby si je musel sám uvařit. V tomto případě to nebylo zapotřebí, stačilo řádně vysvětlit morankám, že zůstaneme-li hladoví, večer s námi nic nebude. Od té chvíle se tak snažily...

Zato mne s přibývajícím časem začaly navštěvovat významné osobnosti z řad lidí i šelem; proslechlo se, že hodlám uspořádat obřady, a všichni měli jediný, zato zásadní požadavek: propojení každého s každým. To jsem byl ochoten od začátku; ovšem každý si přál zúčastnit se v jiné podobě, než kterou měl od přírody. Šokuje vás to? Mě dost; například Tošio chtěl prožít večer v kožešině leopardí slečny. Pokud by to nešlo, požadoval, abych z něj udělal jelení antilopu a leopardi na něj uspořádali hon; sázel se, že jim uteče nebo se ubrání dlouhými šroubovitými rohy.

Kdyby nešlo ani to, měl další přání: seznámit se s Assi. Upozornil jsem ho, jaké jsem s ní měl potíže minule; jen se smál a řekl, že jí to vrátí, pokud možno i s úroky. Assi nás samozřejmě zaslechla; pohrozila, že přijde, dokonce v hodně tělesné podobě, a těší se na tu pomstu. Tošio ji navnadil poznámkou, že jí pozve kamarádku, bohyni tance jménem Ama no Uzume; pak si začali povídat o specificky japonských problémech a já se odpojil.

Nakonec jsme závazně rozhodli, že to bude večer šelem. Přetransformoval jsem sebe i svoje nejbližší na tharry; sotva jsme to stihli, už nás přišel znepokojovat černý lev Nga; ochránil nás jaguáří bůh Quantá Chilcox, dobrý otec Artanny. Tošiovi jsem představil černou šelmu Assi a on nám Amu, krásnou tygrovitou kočku, něžně dravou v oblasti erotiky. Zlatá kočka Dita mi přišla vynadat, že jsem ji nepozval, přestože jsem to slíbil. Řekl jsem jí, že mě stejně průběžně monitoruje, takže proč jí posílat osobní pozvánku? Po kratší hádce se mnou následovala delší hádka s Assi a jejím otcem, a potom strašlivá rvačka všech se všemi; několikrát jsem zemřel v bolestech, avšak pokaždé byl znovu přiveden k životu. Každý, kdo zvítězil, to dokázal milostným spojením s tím, kdo prohrál. Skutečně nedovedu říct, zda je nádhernější zvítězit nebo prohrát.

A nejlepší je, když se ráno proberete, jste plní síly a vydrží vám to celý den. Pamatoval jsem si poslední slib Hostí: přes den nás nechají trochu odpočinout (nebo se unavit), večer se pokračuje, tentokrát v lidské podobě. O pozvánky se nemusím starat, přijde každý, kdo bude chtít.

Za časného rána jsme skončili s Tošiem na skále pod životodárnými paprsky slunce; byl příjemně opojen alkoholem a něžným i bouřlivým milováním, ale stále při smyslech, aby vnímal realitu. Takže se zeptal:

„Já přece vím, že jsi Denis, můj přítel. Ale vidím krásnou dívku; dotýkám se jejího těla, mazlím se s ní, před chvílí jsme se milovali a já vím, že ještě budeme; všechny moje smysly vnímají její krásu. Pověz mi: je ta krása skutečnost, nebo jenom iluze?“

„Je to iluze vytvořená jen pro tebe; a ty to víš.“ řekla jsem.

„Jsem dostatečně dlouho na světě, i když nejsem starý; a necítím se ani hloupý, při společenských příležitostech jsem byl několikrát nucen přijmout milostný styk s muži i mladými chlapci; ale nikdy jsem necítil to, co nyní. Vím, že tvé chlapecké tělo by mne neuspokojilo tak jako toto.“

„Vím. Vytvořil jsem tuto dívku přesně dle tvého přání.“

„Co jsi pociťoval ty ve chvíli našeho spojení?“

„Ujišťuji tě: právě to, co cítí roztoužená dívka při milování se skvělým mužem. Jinak by to nebyla dokonalá iluze.“

„Ano, rozumím a věřím ti; ale teď dál: dokážeš totéž, co poskytuješ mně, poskytnout také našim vznešeným Hostům z nadzemské říše?“

Na okamžik jsem zaváhala; Tošio odpověď nečekal, neboť dodal:

„Je to důvodem tvé síly? Je to důvod, proč na tvůj pokyn přicházejí mezi smrtelné lidi a s potěšením mezi námi tráví svůj čas?“

„I já jsem nad tím často přemýšlel.“ řekla jsem.

„Ve tvé přítomnosti se často dějí zázraky; božské bytosti sestupují, aby se staly tvými přáteli. Kdo skutečně jsi, nebeská vílo?“

„Mohl bych říkat různé věci; hádat a spekulovat, jaké mimořádně záslužné činy jsem vykonal, že jsem byl obdařen touto schopností. Ale ve skutečnosti nemám sebemenší tušení; jsem poslušen své karmy jako kterákoliv jiná živá bytost. Nevím ani, zda mám ty schopnosti jen propůjčeny nebo vydrží; a jak dlouho. Ale dokud je mám, budu jich využívat.“

„S tím souhlasím. Povšiml jsem si, že je dokážeš snadno přenést i na jiné; třeba Assama nebo Ernaye v tvé přítomnosti a na tvůj příkaz dokážou činnosti, které bez tvé účasti nezvládnou.“

„V tomto případě je skutečnost taková: tito dva a mnozí jiní si přečetli v mé mysli, jak ty věci provádět; můžu říct, že to umějí, nemají však dosud dostatečnou sílu, aby svoje znalosti uskutečnili. Je obtížné to vysvětlit; ale i ty znáš řadu věcí a víš, že existuje síla, která by ti umožnila je uskutečnit. Také víš, že tato síla není moje ani tvoje; patří Bohu. Pouze On má právo nám ji svěřit, potvrdit či odebrat.“

„Na kom je potom rozhodnutí, zda jí použije k vážnému účelu nebo k nějaké příjemné hře, jako je ta, kterou právě prožíváme?“

„Vážné činy nejsou vážné v Jeho očích; a hra není pouze hra. Zmítáme se v pavučině příčin a následků; jak můžeme vědět, následkem jakých příčin je tato chvíle a jaké následky zapříčiní?“

„Myslíš tedy, že nemáme přemýšlet, ale podvolit se svým tužbám?“

„Ano, to si myslím; a protože si to myslím, proměním tě nyní v dívku tak krásnou, jak by sis sám přál. A ježto také vím, že jsi nikdy v boji nepodlehl žádnému soupeři, ač o tom často medituješ, přemůžu tě teď jako muž ženu, zmocním se tvého těla a budu mu působit bolest i rozkoš zároveň; až tě přinutím, abys cítil prudkou nenávist a ještě prudší lásku. A to vše ti říkám předem, aby ses mohl bránit; ačkoliv to bude marný boj!“

A to jsem také udělal.

Přes mimořádné vypětí v noci jsme se všichni cítili skvěle; zejména šelmy, které se okamžitě rozhodly vydat na lov, protože jsme očekávali spoustu návštěvníků. Ti všichni měli hlad, hlavně na maso; a protože měli rozsáhlé chovy koní, rozhodli jsme se hovězí dobytek, zabavený nepřátelům, postupně porazit a použít na jejich výživu. O to jsem se samozřejmě starat nemusel, na zabíjení se vždy někdo našel; spíš jsem se snažil udělat si k jídlu něco rozumného, abych tak úplně...

Jak to říct? Assi mne obvinila, že se čím dál víc stávám šelmou, zabíjím zvířata i lidi a pojídám maso. Má naprosto pravdu, sám si to uvědomuji; čas od času mne to dokonce trápí. Uvažoval jsem, co s tím dělat, a protože jsem přirozeně geniální (ověřeno experimentálně!), taky jsem na to přišel: když mám pojídat maso, použiju na to svou vlčí hlavu, kdežto normální vegetariánské jídlo přijímám v lidské podobě. Jednoduché úžasné, že? Nejenom že mi to tak podstatně líp chutná; čím déle zůstanu po požití masa zvířetem, tím lépe se mi tráví. Zpočátku, když jsem kvůli Assamě pojídal maso, mě trápily zažívací obtíže; tím je to v pořádku.

A protože nejsem úplný blbec, vidím i nebezpečí: psychologie člověka mi pozvolna splývá s tou druhou. Když jsem poslouchal přednášky o lidech ve zvířecím stavu mysli, vždycky jsem se smál, tohle se mi nikdy nemůže stát! Tak bohužel může; čím častěji využívám zvířecích schopností, tím snadněji se dokážu ztotožnit s jejich dárcem.

A pokračujme: mými přáteli jsou démoni a polobozi, též zvaní staří bohové či bohové nižšího řádu. To není urážka, oni dobře vědí, že nejsou nejvyšším možným stupněm. V mnoha případech to splývá, zvláště v Africe: například Nga, Assi. Těm se však budu věnovat později; použiju pro příklad někoho, koho dobře znáte: Ditu. Afrodíté, řecko-římskou bohyni lásky; definujte si ji jak chcete. Pro mne je to hezká holka, která se ráda baví a zúčastňuje se kdejaké legrace, kterou pořádám; protože její tělo je téměř nezničitelné, moc ji baví nechat se sebou cokoliv dělat. Naučila mne pár pěkných věcí, třeba v oboru proměny těla.

Teď to nebezpečí: Dita by docela ráda, abych se stal jejím veleknězem, vyvolil si ji jako jedinou paní. Jakou bych měl v tom případě práci, dokážu jen odhadnout, ale souviselo by to s milostnými vztahy. Odměnou by mi byly rozsáhlé sexuální kontakty, což není k zahození. Podle Dity by to byla jediná nepřetržitá extáze, ale netvrdím, že panence všechno věřím; jakmile těmhle bytostem jednou na něco skočíte, mají vás v kapse. Až doposud uzavíráme krátkodobá účelová spojenectví; to je pro Templáře docela přijatelné a ona si nemůže vybírat. Ještě nade mnou nevyhrála.

Že mluvím o jejích i svých záměrech tak otevřeně? Myslíte, že bych před ní dokázal něco utajit? Přečetla si vše dávno v mé mysli; dokáže ji krátkodobě ovlivnit a zmást mne, to je její zbraň. Protože však nedělám magii první týden, zajistil jsem si zpětné vazby, které mi po vystřízlivění pomohou obnovit rovnováhu. Dita taky neočekává, že se přidám na její stranu na základě jednoho náhlého impulsu; taky bych jí v takovém případě asi k ničemu nebyl. Získat do svých služeb Templáře je obtížné, ale když se to stane, je důsledný a dokáže ovlivnit mnoho jiných lidí, takže se vyplatí být trpělivá, zkoušet útoky a protiútoky, hrát si. Její čas běží jinak než můj, může si to se mnou vyřídit třeba v příštím zrození.

Její úspěchy: už dosáhla toho, že ji beru vážně. Před dvěma lety bych ani neuvažoval o takovém spojení. Vyštípala jiné moje favoritky, bílou klisnu Eponé, lvici Ištar a tak. Na Assi taky nepohlíží moc nadšeně, Tošiovu Amu zas neberu vážně já. Zde v Africe je Assi doma, kdežto Dita bojuje na cizím území. Assi je má soukromá inkarnace; co byla předtím a proč přijala tuhle podobu, nevím. (Ne že by mi to neřekla, ale nevěřím jí.) Dita je taky moje (naše) verze něčeho vyššího; částečná inkarnace Afrodíté, která ovšem zůstává našima rukama nedotčená a svou projekci Ditu může kdykoliv zrušit, aniž by si tím způsobila nějaké škody. (Ovšem, mně duševní trauma, ale to by jí nemělo dělat starosti.)

Aby nedošlo k pochybnostem, připomenu pár Templářských zásad:

Sloužím Bohu ve všech jeho podobách na kterémkoliv místě.

Sloužím každé živé bytosti tak, jak ona potřebuje a já předpokládám, že by jí mohlo být nejvíc k užitku.

Takže: stará bohyně Dita je živá bytost a požaduje ode mne, abych se s ní přátelil a pomáhal jí v jejích činnostech. Nedomnívá se (nedává najevo), že by byla totožná s Nejvyšším Pánem; naopak si je vědoma, že také ona je Jeho služebnicí. Tím pádem kolegyně. Hrát s ní jakékoliv hry je povolená relaxace; taky nemusím nikam hlásit, když si jdu s kamarádkou zahrát tenis. Problém by nastal ve chvíli, kdy bych šel hrát tenis ve chvíli, kdy bych měl strážní službu, a moji podřízení by využili situace k flákání, případně nechali projít nepřítele. To bych asi tvrdě narazil.

Tak už to chápete, kámošky? Zejména Assi, kterou teď cítím čím dál častěji v pozadí svých her. Rozdíl je v tom, že Assi je agresivní až šelmovitá, zcela jiná než něžná a ohleduplná Dita. Assi mne chce ovládnout přímočaře, zahlcuje mě přívalem silných zážitků. Což se mi sice nesmírně líbí, ale znám se, tak vím, že mě to brzy přejde. Assi nemá zkušenosti s čaroději; samozřejmě moranům vládne neomezeně a vztahuje to i na mne. Tím spíš její otec Nga; stále ho podezřívám, že ji zplodil úmyslně kvůli mně.

A vím, že po mně jde jako šelma. Bude mi klást další nástrahy, dokud buď neodejdu, nebo nepodlehnu. Bude to skvělý boj a nemám v něm zaručeno vítězství; proto mne asi bude bavit.

Částí mysli jsem zaregistroval Assamu a rychle se přivedl k vědomí.

„Já vím, že medituješ; ale přijela nějaká významná návštěva... Nechtěl bys je jít třeba uvítat, nebo...“

Samozřejmě jsem chtěl. Kvůli nějaké běžné smečce leopardů, kteří se sem sjížděli ze široka daleka, by neotravovala. Takže jsem pospíchal a při tom uvažoval, jaký vzhled bych měl zvolit. Nakonec jsem si nechal svůj, v případě potřeby to dokážu rychle změnit.

Příchozí byl oblečen do plného brnění, přílby a krunýře z ocelových plíšků, jak vyprávěla Diana o lvovi. Na přílbě měl chochol z pštrosích per, na krku velký zlatý náhrdelník s mnoha zasazenými drahokamy velké ceny; rovněž jeho zbraně měly rukojeti ze zlata a drahokamů. Za ním pyšně povlával široký rudý plášť z nějaké zvláštní látky. Přivedl s sebou dvanáct jezdců; byli ozdobeni zlatými náhrdelníky, nebo aspoň měli v uších zlaté kroužky. Ocenil jsem u nich jak majestátní vzhled, tak ušlechtilé chování; a okamžitě jsem poznal, že většina, včetně velitelky, jsou dámy. Velitelka měla téměř arabsky znějící jméno Mirrza a přiznal bych jí titul královny.

Zatímco jsem urychleně řešil otázku, jak se chovat k leopardí královně, ona si nepřipouštěla žádné zábrany; seskočila s koně, odklopila hledí přílby, důkladně mne očichala a když jsem se sklonil, olízla mi tvář.

„Ty jsi ten člověk Denis, o kterém se vypráví po celé stepi?“

„Jsem Denis; ale nepochybuj, že mnohé z těch vyprávění nejsou pravda!“

„To brzy zjistím; prozatím mi stačí, že příjemně voníš. Spřátelíme se?“

„Byl bych tomu velice rád!“

„Tak dobře; kde tu máte co k jídlu?“

K jejich zvyklostem patří nejdřív přijmout pohoštění; teprve dobře nakrmený leopard je ochoten zabývat se významnějšími činnostmi. Pomáhal jsem, když se královna i její doprovod svlékali ze svých pancířů; přiznávám, že jsem byl na jejich výstroj velmi zvědav a jim se to líbilo. Postupně mne všichni očichali a olízali; protože vím, co se sluší, oplatil jsem jim to, vlčí hlavou, která má na to příslušně šikovný jazyk. Ačkoliv evropského vlka nikdy neviděli, moc se jim líbil, tak jsem si nechal tento vzhled na nadcházející hostinu. Ono se opravdu líp ohlodává mrtvé zvíře vlčími tesáky než lidskými zuby!

Když se Mirrza důkladně nacpala, byla velmi spokojena a projevila zájem o rozhovor se mnou. Vybrali jsme si vhodné místo v příjemném stínu, ulehli na vyhřátý trávník a její strážní (synové a dcery, možná spíš vnoučata) se starali, abychom nebyli rušeni.

„Mnoho jsem o tobě slyšela, Denisi. Taky jsem přemýšlela cestou sem. Bude asi nejrozumnější, když se dohodneme dopředu, co dál. Nejdřív bych chtěla vědět vše o důvodech vašeho příchodu a dosavadních událostech.“

„Nebude lehké to všechno vyprávět...“

„Proč mluvit? Mí informátoři mne ujišťují, že je mnohem jednodušší předat si navzájem svoje vzpomínky přímo. A prý i příjemnější...“

„Ano, to děláme...“

„Kde je tedy problém?“

„Jedním z problémů je, že obvykle dochází k tělesnému spojení...“

„Ano, to mám právě na mysli. Kde vidíš problém? Ach, jistě, tělo člověka a leoparda je rozdílné; ale pokud vím, to umíš skvěle vyřešit, ne?“

„Jistě. Je to samozřejmě jen iluze...“

„A co by to mělo být jiného?“

Povzdychl jsem si. A pořádně si ji prohlédl. Byla velká, krásná, na těle měla velké množství jizev z různých bojů a lovů. Nejvíc na hlavě, uši měla pořádně orvané, a já věděl proč: vybojovala si to postavení. Rozhodně nebyla gaučová kočička. A měla nádherné oči.

„Takže co mi nabídneš pro dnešní tance?“

Vzdal jsem to. „Udělám cokoliv, co si přeješ, Mirrzo. Je to na tobě!“

„Výtečně. Celý život nenávidím lidi. Jejich vzhled, jejich pach... i tvůj pach je pro mne podivně znepokojivý; za jiných okolností bych zaváhala, zda tě nemám na místě zabít. Znáš takový pocit?“

„Velmi dobře. Ale já leopardy naopak miluji...“

„Budeš mít možnost to dokázat. Ale teď, abych poznala tvoje schopnosti, se chci stát člověkem. Lidskou ženou v odpovídajícím postavení!“

Zatnul jsem zuby. „Královnou? Přiměřenou věkem a... moudrostí?“

„Ano. Samozřejmě jsem stará a moudrá; u vás to tak není?“

Začal jsem ji analyzovat a promýšlet její vzhled; vycházela mi jako starší dáma s výrazně důstojnou tváří, barbarsky krásná a zvláštně nebezpečná. U mladých leopardů mi to šlo snadno, s ní jsem měl víc práce. Tím víc, že pozorně sledovala postup práce a... výrazně spolupomáhala.

„Ano, myslím, že se mi to líbí.“ pronesla, když se prohlížela.

„Jsi velmi krásná, Mirrzo,“ ocenil jsem ji, „Ale... víš, mezi lidmi není zvykem běžně se spojovat se ženami... tohoto věku!“

Její krásné oči pobaveně zablýskaly. „Bude to pro tebe neobvyklé? To jsem ráda; pro mne také! Mám ráda neobvyklé zážitky!“

Zatím musela vydržet pečlivý průzkum členů svého doprovodu i jiných leopardů, kteří byli velmi zvědaví na její proměnu; ani ji nenapadlo upadnout do rozpaků, zato já váhal, jak se k tomu postavit. Nejen zkoumali ji i mne, ke všemu měli spoustu velmi detailních komentářů, které jim nepřipadaly vůbec trapné, zato mně ano. Za lidi byli přítomni Tošio a Assama; oba se dobře bavili a pronášeli mnoho souhlasných poznámek.

„Vaše zvyklosti jsou jistě odlišné, že?“ Mirrza se skvěle bavila, „Velmi se těším, až se s nimi seznámím. Čím odlišnější, tím zábavnější!“

„Ano, vím, že máš ráda neobvyklé zážitky!“

„Jsem stará, Denisi; můj Zářící duch brzy opustí tuto kožešinu a odejde. Chtěla bych odejít tak, aby se o mém posledním boji zpívaly písně ještě po mnoho generací. Bude se v nich také zpívat, jak jsem se milovala s lidským čarodějem? Bude to dlouhá píseň s mnoha neobvyklými událostmi; takové mají leopardi rádi. Všichni moji potomci budou hrdí, že jsou z mého rodu...“

„Strach ze smrti zřejmě nemáš?“

„Ech; žiju už dlouho a často jsem měla strach; při lovu a v boji... Také o strachu se zpívá v mé písni. Budu cítit bolest a budu smutná, že odcházím z tohoto světa; ale copak jsem nikdy necítila bolest či smutek?“

Nemělo smysl pronášet další lidské námitky; spíš bylo účelné přistoupit ke Spojení. Jí bylo samozřejmě jedno, kdo je přítomen; ale většina odešla, věděli, že s námi teď několik hodin nic nebude. Mým úmyslem bylo ji šetřit; ona byla naopak plná dravčí síly a energie, jenom žasla, jak je lidské tělo slabé a nedokonalé. Ale když jsem provedl mentální Propojení, okamžitě ocenila výhody lidského mozku. Naše spojení bylo dlouhé a sondovala mé vzpomínky velmi důkladně. Co o tom mohu říct já? Bylo to neobvyklé; a já mám rád neobvyklé zážitky.

Jeden aspekt ale musím zdůraznit: mimořádně ji zajímaly kontakty s různými božstvy. Nedivím se, brzy se s některými setká; strach a smutek z konce života, o kterém jsme mluvili, rozhodně nepřevyšoval zvědavost a touhu se s nimi seznámit. Možná nejpřiléhavější výraz: dychtivost.

Když jsme konečně oddělili svou mysl i tělo, zůstala ležet a meditovala. Myslím, že to tak mohu nazvat; převzala to ode mne.

„Začínám rozumět myšlení lidí. Dokonce i v hloupých a směšných detailech; celý život jsem nechápala, proč zahalují svá těla, ale teď bych se chtěla strojit a zdobit jako tvoje sestry a manželky. Také bych chtěla zkusit, zda vzpomínky jiných lidí jsou tak zajímavé jako tvoje.“

„Budeš mít jistě možnost to vyzkoušet...“

Zvedla se. Vyskočila na všechny čtyři a zašvihala oháňkou.

„Teď chci promýšlet tvoje vzpomínky svým leopardím mozkem. V noci zasedne ghívar; chci tě tam mít. Jsi-li unavený, můžeš do té doby odpočívat.“

Pochopil jsem to jako pokyn, abych odešel; ona to myslela spíš tak, že se půjde projít do stepi, což udělala bez ohledu na to, co si mysleli ostatní. Já si šel skutečně odpočinout a zkontrolovat, zda je vše v pořádku.

Večerní zasedání začalo hostinou. O mne se postarala Assama, resp. přinutila moranky uvařit něco přijatelného, co jsme mohli jíst všichni. I tak bylo nutno sníst to rychle, protože leopardi jsou nesmírně mlsní a okamžitě přišli taky ochutnat; na moji námitku, že nebudu mít co jíst, velkomyslně prohlásili, že masa je tady dost. Už mi to začíná být jedno.

Když se všichni nacpali buvolím masem, zahájila královna Mirrza projev:

„Co se stalo až doposud, většina z vás dobře zná; kdo neznají, můžou si za to sami a nebudeme se s nimi zdržovat. Důležité je, že směrem k nám se blíží velké vojsko nepřátel; my je musíme zničit. Zatím jsme vždy vyhráli a vyhrajeme zase, protože jsme sice početně slabší, ale chytřejší; a máme mezi sebou zkušeného čaroděje Denise, který lidi porazí.“

Na její slova měli mnozí různé názory; jeden dokonce oponoval:

„Právě podle Denise soudím, že lidé jsou myslící bytosti; ať už mají jakékoliv zvláštnosti, jsou schopni rozumně uvažovat. Je tedy možné s nimi vyjednávat, uzavírat dohody a očekávat, že budou naplněny. Jestliže jim jasně ukážeme, že jsme silnější a vládneme této zemi, mohli by pochopit, že je pro ně výhodné s námi uzavřít mír, možná i spojenectví; tak bychom se mohli vyhnout boji a dokonce získat přátele!“

„Tvá slova jsou moudrá, bratře; ale právě z Denisových vzpomínek vím, že on sám i jeho přátelé vedou s jinými lidmi dlouhou válku; a to nikoliv až nyní, nýbrž po dlouhá staletí. Za tu dobu byl mnohokrát uzavřen mír; avšak když ti, kteří jej sjednali, zemřeli nebo změnili názor, nebyl už tento mír pro jejich potomky závazný. Ne, tak jednoduché to nebude.“

„Máme tedy vůbec důvod věřit lidem?“

„Nemohu odpovědět jednoznačně. Správné je: jak kdy.“

„Zvláštní situace! Postupujme dle dosavadních zkušeností! V naší zemi odedávna žijí různé národy černých lidí; samozřejmě jsme s nimi mnohokrát bojovali, ale když se přesvědčili, že jsme silnější a vždy je porazíme, nakonec to pochopili a začali nás respektovat.“

„Respektují pouze naši sílu! Bohužel bílí vojáci je dokážou přesvědčit, že jsou ještě silnější; mnozí černí poslouchají toho, kdo je právě nablízku a má v ruce pušku. Bílí vojáci střílejí černé a pálí jejich vesnice; chápu, že se chtějí se svými dohodnout v míru, i když kvůli tomu zradí naše zájmy. Mohli by je přivést i k našim sídlům...“

„Co abychom vydali přísný rozkaz, aby žádný nic neprozrazoval?“

„Jakkoliv přísné rozkazy platí jen tak dlouho, než jim zmizíš z očí. Víš dobře, jak si váží našich příkazů!“

„Nezlob se na ně, jsou to jen lidé a nemají dobrý rozum!“

„Přesto je třeba dát jim jasně na srozuměnou: bílí odejdou, my zůstaneme. Myslím, že by si to měli pamatovat, ať je jejich rozum jak chce slabý!“

„A co když tu bílí lidé chtějí zůstat jako na pobřeží? Když jich přijde tolik, znamená to vždy nepříjemnosti!“

„To je ale věc černochů! Podle ženy Diany chce velitel bílých navázat kontakt s Reorty; tvrdí, že chce být naším přítelem. Ale jiní bílí mu nevěří; kdežto naši bratři z Arminu věří jim...“

„Rozumím; také já jsem si už vybral. Jde o to, zda je třeba bojovat...“

„Co bys chtěl dělat, když tě napadnou?“

„Nu... jsme daleko a můžeme kdykoliv utéci do skal, tam se za námi nepodrápou. Naše skalní doupata by bylo těžké dobývat, proti našim puškám! Hrozí nám tedy nějaké nebezpečí?“

„Ne všem. Ale je jedno místo velmi ohrožené lidmi; pokud budou zachovávat dosavadní směr k jihu, narazí na Gyül Čattar. A zcela jistě ho napadnou.“

Nastalo ticho; všichni obraceli oči na Mirrzu, která seděla mlčky a doposud se do diskuse nevměšovala. Teď to musela udělat; takže pravila:

„Já vím.“

„Co uděláš, Mirrzo, když přijdou až pod Gyül Čattar?“

„Budu bojovat. Nic jiného mi nezbývá.“

„To se dá čekat. Ovšem lidí je mnoho!“

„Mám děla a pušky. A svoji armádu.“

Do chvíle ticha pronesl Artanna: „Nehněvejte se, bratři, že si dovoluji tázat se na věci, kterým nerozumím. Co je to Gyül Čattar a kde leží?“

„Gyül Čattar je pevnost z dávných časů a leží na jihu u brodu řeky Gerro. Pevnosti vládne královna Mirrza.“

„Proč se domníváte, že ta pevnost zaujme pozornost lidí a že ji tak zcela jistě napadnou?“

„Pevnost nevypadá tak jako toto naše sídlo, nebo ostatní sídla leopardů. Byla postavena na vysoké skále z velkých kvádrů kamene a je na ní vidět, že v ní žijí leopardi; má kromě jiného dvě věže a v nich střílny a střechy ze dřeva. Je to krásná stavba, ale také velmi nápadná...“

„Tedy město. Nebo snad hrad?“

„Spíše hrad. Je stará mnoho tisíc let, ještě z doby válek s Arminy. Měl bys tu pevnost znát z vyprávění, blízko ní se střetla vojska Arminů a Reortů ve válce o Sharrakey.“

„Neznám, ale to není důležité. Kolik máš děl, Mirrzo?“

„Dvanáct. Ale jedno z nich teď právě nestřílí, něco se v něm pokazilo a nikdo to neumí spravit. Dá se říct, že je jich jedenáct.“

„To je dost málo. Když lidé přijdou rovněž s děly, neudržíš se v tom svém skalním hradu. Nevylučuji, že děla mají; nikdo z nás neviděl, co všechno s sebou tahají.“

„Myslíš, že by to bylo možné?“

„Naši zvědové ti potvrdí, že mezi jejich koňmi byla těžká tažná zvířata, jakými se dopravují kanóny. Možná zapřáhli do děl buvoly a pokračují s nimi v cestě. Nějaké koně taky ještě mají...“

„Dovolte mi říct,“ vmísil se Tošio, „Nová děla lidí jsou dosti malá, kůň je může nést na hřbetě. Říká se jim minomety; vystřelují zvláštní trhavé náboje, které nadělají dost škody.“

„Kamenné zdi Gyül Čattaru odolají všemu!“

„Ne desetitisícové armádě lidí. Obávám se, že boj v pevnosti by byl zhoubný pro všechny obránce!“ soudil Artanna.

„Nemohli byste pevnost na nějaký čas opustit?“ ptal jsem se.

„Ne, to nejde. Lidé se do pevnosti nesmějí dostat, vyloupili by všechno, co tam máme. Nejde mi teď o zlato, po kterém touží; ale v pevnosti jsou uloženy i jiné cennosti, některé velmi staré. Já rozhodně budu bojovat!“

„V tom případě budeme bojovat s tebou! Co o tom soudí naši arminští bratři?“

„Samozřejmě pomůžeme, jak budeme moci!“ sliboval Artanna, „Tošio je zkušený válečník, jistě vám bude umět pomoci.“

„Nebylo by nejlepší přesunout se do blízkosti Gyül Čattaru a projednat další postup přímo tam?“ ptal se Tašša.

„Ne, ghívar byl svolán sem a mělo by být rozhodnuto tady. Kromě toho soudím, že náčelníci osobně do boje nepůjdou, ale pošlou k pevnosti jen několik svých mladých bojovníků. Co třeba ty, Taššo; půjdeš na Gyül Čattar?“

„Jsem připraven v kteroukoliv chvíli!“

„A co vy, lidé?“

„Já určitě.“ řekl jsem, „Co ty, Tošio?“

„Jsem tady kvůli tomu.“

„Mohl bych postavit oddíl černošských střelců; máme dostatek pušek a morani Wassongů jsou ochotni bojovat!“ nabízel jsem.

„Národ Wassongů vždy vynikal nad ostatní. Budeme potěšeni, když jeho bojovníci splní svou smlouvu s námi a budou bojovat po našem boku. Co tomu říkáš, Mirrzo?“

„Nikdy jsem neměla nesrovnalosti s Wassongy.“

„Dobrá, je rozhodnuto. Nyní k válečnému plánu; co navrhujete?“

„Je jediná možnost: vyčkat, co udělají oni. Pokud budou bojovat o pevnost, budou tam zničeni nebo citelně oslabeni. Pak bychom je mohli pustit dál do pralesů. Pokud se z nějakých důvodů vyhnou boji, budeme je muset pronásledovat a zabíjet, než projdou do země Zlatohřívých lvů. Je naší povinností pomáhat jim v boji, nikoliv nést sami tíhu jejich válek. Souhlasíte s tímto rozhodnutím, bratři?“

Všichni souhlasili; hovořilo se ještě dál, ale tohle bylo nejdůležitější. Přestože jsem znal jejich názory a tudíž to očekával, překvapila mne jejich bojechtivost; nikdo neuvažoval, že by se stáhl nebo ukryl, a už vůbec nepočítali s vyjednáváním.

Čím déle trvala jejich... můžu říct diskuse?, tím víc se opájeli vidinou budoucího vítězství; každý následující stupňoval jeho důležitost a hrdinské činy, které vykoná on, jeho rod a vůbec všichni leopardi. Nakonec proslovy přestávaly mít smysl a měnily se spíš v hrdinské zpěvy, ovšemže v kočičím podání; až konečně přešly ve válečný tanec. Byl nádherný; všechny ty veliké skvrnité kočky s kňučením a řevem skákaly sem tam, zdánlivě chaoticky se srážely v předstíraných soubojích, ale nijak si neublížily, snad sem tam vyškubly ze soupeře pár chlupů.

Ačkoliv to nebylo zvykem, rozhodl jsem se uskutečnit další Propojení. Na přání Mirrzy? Snad; ale než jsem se sám proměnil v leoparda, požádal jsem o účast přátele, kterým věřím. Quantá Chilcox přišel, to vím jistě; a že je kočičkou všeobecně oblíbenou, nenechali si to ujít ani mnozí jiní. V podobě šelmy jsem je nedokázal tak přesně identifikovat, ani nechtěl; prostě a jednoduše jsem se připojil k ostatním a tančil jako oni. Byla to nádherná noc...

Ráno jsme vyrazili na cestu. Leopardi jsou zvyklí cestovat v malých skupinkách; tu naši vedla Mirrza, jel se mnou Tašša s deseti jezdci a samozřejmě moje moranky, plné nadšení. Prozatím bylo jejich hlavní starostí starat se o nákladní koně, nesoucí ručnice a střelivo; protože se samy teprve učily jezdit, považovaly to za skvělou zábavu. Také kulomet jsme rozebrali a naložili na koňský hřbet; bylo to mnohem lepší než vozit ho v kolesce.

Tošio Yamanaki se ukázal jako velmi platný člověk: rozebral jednu springfieldku, pak si vypůjčil dlouhou reortskou pušku od Tašši a montoval obě zbraně dohromady. Využíval k tomu zastávek i podvečerních táboření a za tři dny, které trvala cesta, se mu povedlo vyrobit kombinaci moderní opakovačky a dlouhé pušky. Tašša mohl od té chvíle vystřelit šestnáct kulek, obyčejných nebo i dum-dum, a to na fantastickou vzdálenost, na jakou nesla jeho zbraň. Byl tím velice nadšen a další leopardi škemrali, aby Tošio takto upravil jejich pušky; samozřejmě první Mirrza. Tošio slíbil.

Teď snad jak pokračovalo moje sbližování s Mirrzou. Není to lehké vysvětlit. Tak snad: byla stará a moudrá. Někdo by mohl říct vypočítavá; za každé situace myslela hlavně na prospěch svého rodu v dlouhodobé perspektivě, bez ohledu na momentální obtíže. Její morálka byla morálka šelmy; téměř stejná jako u Assi, což považuji za zásluhu, nikoliv za kritiku. Snažila se být mi dobrou sexuální partnerkou v lidské i leopardí podobě; ale dělala to vše proto, aby se ode mne co nejvíc naučila a mohla to využívat. Zpočátku to na jejím jednání bylo jasně vidět, ale pak se (taky ode mne) naučila předstírat spontánní zájem. Velice mne to bavilo.

A ještě víc se to líbilo morankám. Dopřál jsem jim jakékoliv tělo si řekly, aby se mohly po libosti sbližovat s kdekým; samozřejmě toho využívaly. Až na Assamu; ta se podobným hrám začínala vyhýbat a dokonce se jednoho rána odmítla milovat i se mnou. Důvod byl zřejmý: těhotenské potíže. Pochopil jsem to a respektoval ji; když pominula její nevolnost, přišmajchlovala se jako jindy, ale pokoušela se vyzvídat na velmi choulostivé téma: jestli ji budu mít ještě rád, když dostane rozum a nebude si už hrát jako dítě. Ujistil jsem ji, že ano; zda mi uvěřila, nevím.

Po třech dnech putování stepí jsme dorazili k onomu hradu; musím přiznat, že byl vidět už zdaleka a byl nádherný. Tyčil se na skále nad řekou a chránil brod; nyní ovšem byla řeka dosti mělká a brod nebylo třeba hledat, aby se jezdec přes ni dostal. Hrad byl postaven z mohutných těžkých kvádrů jako leopardí pevnůstky na pobřeží Arminu, měl dvě šišaté věže, z nichž jedna jevila nebezpečný sklon se zřítit, a také hlavní budovu tak zvláštně upravenou, až bylo hned vidět, že nejde o přírodní útvar. Ke hradu se dalo vystoupit jedinou dosti strmou cestou, obtáčející celou skálu kolem dokola; ta cesta byla neustále pod přímou palbou pevnostních děl.

„Nuže?“ řekla Mirrza hrdě, „Ještě si myslíte, že někdo dokáže dobýt takovou pevnost?“

„Obávám se, že ano.“ řekl Tošio, „Já bych to dokázal; a to nejsem příliš zkušený v dobývání pevností. Tady bych postavil baterii dělostřelectva, odstřeloval obě věže...“

„Zničila bych tu baterii palbou ze svých děl!“

„Stejně tak já bych mohl zničit tvoje děla ze svých. Dál: skála se dá navrtat a vyhodit do povětří; tehdy by se zřítila asi tato část, spolu s ní věž a část paláce.“

„Dokázali by to lidé udělat, i když po nich budeme střílet?“

„Mohou si vyrobit kryty proti střelám.“

„A mají prostředky, jak vyhodit do povětří skálu?“

„Ano, téměř určitě.“

„Potom nezbývá než proti nim vyrazit do útoku, až začnou skálu podrývat.“

„Tvůj útok postřílejí z kulometů a rychlopalných opakovaček.“

„Hai-há! Poslyš, s kým ty vlastně držíš – se mnou nebo s nimi?“

„S tebou, Mirrzo; ale když plánuješ válku, musíš vždy uvažovat tak, jak myslí nepřítel. Nikdy si o nikom nemysli, že je hloupější než ty; někdy to tak možná je, ale nesmíš spoléhat ani na cizí chybu, ani na vlastní štěstí. Oni přežijí, jen když nás porazí; a dobře to vědí!“

„Co bys radil ty?“

„Ještě nevím. Podívám se napřed na pevnost a její obranyschopnost; potom budeme moci rozhodnout, co dál.“

To bylo velmi předvídavé; tak jsme vystoupili nahoru a vešli do nádvoří pevnosti. Už před vchodem se mi zdálo, že opevnění je hezčí zvenku a zdálky než zblízka a zevnitř; a když jsem vstoupil na dvůr, dojem se mi potvrdil. Zdi se kácely, na mnoha místech se vydrolily kameny nebo se ve zdi zachytilo rostlinstvo a pozvolna ji rozlamovalo. Leopardům to bylo asi zcela jedno; stejně jako to, že jedna věž byla skutečně v prachmizerném stavu. Hrad byl zralý na generální opravu a to co nejdřív, jinak se případně mohl sesypat majitelům na hlavu sám.

Žilo tady na sto šelem; kromě mláďat, těch bylo taky nejmíň padesát, všeho možného věku a moc krásných. Mirrza nás pyšně vedla do zbrojnice, kde byla naházena spousta ručnic bez ladu a skladu, jak právě koho napadlo; dál ruční zbraně, meče, sekery, kopí, dýky. Ve sklepních prostorách se nacházela klenotnice; odhadoval jsem ji tak na dvacet metráků zlata, drahokamů a jiných cenností. Mnohé ty věci musely být nesmírně staré, a kdo je vyrobil, se dalo pouze hádat. Mám s klenoty Arminů určité zkušenosti, ale doposud jsem nepochopil, proč je vlastně sbírají; jediný důvod je dračí magie, ukládání volné energie. Mirrza pro to rozhodně měla talent.

Daleko víc mne zaujal sklad ovčích kůží, na kterých bylo krví nadrápáno jakési písmo podobné našemu tibru; byla to knihovna a kdyby žil Ludvík, určitě by odtamtud nechtěl odejít, dokud všechny ty staré (a dost páchnoucí) kůže nepřebere a nepročte. Mirrza tvrdila, že písmo přečíst dokáže; je tedy možné se to naučit a možná si na to udělám čas.

„Tohle tu rozhodně není v bezpečí,“ řekl jsem, „Jak knihovnu, tak pokladnici mohou zničit nějací další dobyvatelé; pak by tvoje poklady přišly nazmar. Snad by bylo dobré je někam odvézt, kde by je lidé nenašli.“

„Kam například? Do jeskyně?“

„Pokud víš o nějaké spolehlivé, bylo by to nejlepší.“

„Nejlepší by bylo odvézt všechno do Arminu!“ řekl Artanna, potrhávajíc čenichem, „Tam by se tomu dařilo nejlíp a nikdo by to už nikdy neukradl.“

„Kromě vás Arminů!“ namítl Tašša.

„Jsme přece bratři! Dávné války už přestaly, je doba míru a přátelství. Ostatně, mohli byste jít s námi do Arminu a svoje poklady opatrovat!“

„Jsme Reorti; máme povinnost zemřít na své půdě!“

„Snad. Ale co vaše mláďata? Ty mají také umírat? Přijdou noví lidé, ještě horší a bezohlednější. Chceš, aby vyvraždili všechny leopardy?“

„To nemohu sama rozhodnout; musel by to schválit ghívar. Ale můžeme převézt ty věci do jeskyně, která leží v kopcích tam na východě. Je to příznivé místo a nežije tam nikdo kromě několika stepních lišek.“

„Pokud ti mohu radit, proveď to dřív, než přijdou lidé!“ řekl jsem a zamířil k východu. Mirrza mne však zadržela.

„Vyčkej! Chci ti dát dar, který by se ti mohl velice dobře hodit! Každému z vás, kdo budete bojovat za můj hrad, chci dát nějaký dar...“

Otvorem, téměř ukrytým za hromadou kůží, vklouzla do další místnosti, plné ocelového plechu. Chvíli jsem nechápal, co to je; pak jsem poznal brnění, stejné pancíře a přílby z lístkové oceli, jaké nosí Reorti. Jenom jsem nechápal, jak se jim podaří přizpůsobit je mému lidskému tělu. Mirrza neomylně rozhrábla hromadu a vyprostila starý zašlý pancíř, přílbu a kryty na ruce a nohy; bylo to vytvořeno na člověka, i když trochu menšího a tlustšího. Chochol přílby už samozřejmě zpuchřel a rozpadl se, jinak mohlo být docela v dobrém stavu.

„Zkus si toto brnění, možná ti bude k užitku!“

Natáhl jsem si plechy; přetahovaly se přes hlavu a překvapilo mne, jak jsou lehké, celé z kovu, lehkých plíšků pospojovaných drobnými nýtky. Stejně tak přílba byla dovedně složená z jednotlivých plíšků; to zajistilo, že se přes ni dalo dýchat a pohybovat obličejem. Strojil jsem se dost dlouho a když jsem se pak pohnul, všechno na mně chřestilo; ale nebylo to tak nepříjemné jako rytířské brnění z otcovy sbírky.

„Je to skutečně neprůstřelná ocel? Zdá se mi neuvěřitelně lehká...“

„Plíšky mohou být tenké. Neboj se, tuto ocel žádná zbraň nepoškodí, jakmile jednou ztvrdne...“

Tošio vytasil katanu a bodl mne do prsou; meč zazvonil o ocel a sklouzl, já se jenom zasmál: „Radši to nezkoušej, nebo si ji zlomíš! Poslyš Mirrzo, nemáš podobné brnění i pro Tošia?“

„Nemám; jen tento pancíř. Vytvořili ho naši zbrojíři pro arabského šajcha Alí Hassana Abdela, který byl naším přítelem. Později ho ukamenovali v Aleppu pro podezření z čarodějnictví. Tam ovšem svoje brnění neměl, nechal ho nám; tak jsme je přinesli sem, když jsme museli utéci ze severu.“

„Proč jste utíkali?“

„Přišli lidé – jako jsou tamti, s puškami a nenávistí v srdci. Arabové se přidali na jejich stranu, proti nám; museli jsme uprchnout sem na jih. Nikde na světě není dost klidu, abychom tam mohli nerušeně žít.“

„Mnoho legend lidí vypráví o jejich spolupráci s inteligentními šelmami; ovšem většinou je každý považuje za pohádky...“

Tošio si prohlížel součásti jejich brnění. „Možná by se mi hodil nějaký leopardí pancíř; zkusil bych jej upravit na sebe...“

„Lvi mají nějaká brnění na lidi; třeba vám je darují, když budou chtít. Lvi jsou ovšem výše postavení než my, nemohu jim to poručit ani navrhnout. Musí je to napadnout samotné...“

„Což je velmi krásné,“ usmál jsem se, „V každém případě ti děkuju. V boji poznáš, jak umím využít tvého daru!“

Opustili jsme podzemí, vrátili se na nádvoří, vylezli na věže a ke střílnám pro děla. Tošio má se zbraněmi šelem rozsáhlé zkušenosti; kroutil nad jejich systémem hlavou a moc se divil, jak je možné z nich střílet. Rozhodně odmítl myšlenku, že by se to porouchané dalo spravit.

Nakonec jsme zůstali nahoře na té lepší věži, rozhlíželi se po vyprahlé stepi a Tošio mlčky přemýšlel. Mirrza se chovala dle leopardích zvyklostí ohleduplně, nerušila ho; až když usoudila, že došel k nějakému uzávěru, otázala se: „Nuže, co soudíš o tom boji?“

„Asi toto,“ Tošio hovořil pomalu a rozvážně, „Nemá žádný smysl, aby tady na hradě zůstávalo víc vojáků, než kolik je třeba k obsluze děl a pušek. Nepřítel hrad pravděpodobně sevře do obležení; támhle odtud ho bude odstřelovat děly, možná i z druhé strany. Útoky povedou ručními zbraněmi a granáty po cestě, kterou jsme přišli my; odrazit je by nemělo být moc těžké, protože se nebudou moci rozvinout.“

„To je mi jasné. A co dál?“

„Já osobně zůstanu mimo hrad, v těch kopcích; určitě se tam někde dá skrytě tábořit. Rád bych tam měl leopardí jízdu, pokud možno v těch pancířích, zdají se mi výhodné. Je to vhodné místo pro manévry jízdy, lepší než tady na hradě. Představoval bych si bitvu tak, že můj oddíl z jedné strany a další oddíl tam od toho lesíka zaženou nepřítele sem do řeky a tady zlikvidují, za palebné podpory vás z hradu. Chápeš to?“

„Venku však nebudete chráněni proti jejich útoku!“

„Nevadí; když bude nejhůř, můžeme vždycky utéci, jejich buvoli naše koně nedohoní. Kdyby nás pronásledovali, počkáme si na ně a zaskočíme je; ale já spíš myslím, že je překvapíme náhlým útokem. Co říkáš ty, Denisi?“

„Ano, souhlasím.“

„Dobrá, jak chcete! Já zůstanu v každém případě na svém hradě! Je to moje sídlo a dokud budu živa, nevkročí sem člověk!“

„Kromě nás.“

„Vy nejste lidé. Jste leopardi jako my, jen z vůle bohů vám bylo dáno tělo člověka. Jste naši bratři a máme vás rádi. A budeme bojovat bok po boku, dokud nezvítězíme nebo nezemřeme...“

„Smrt není řešení!“ řekl Tošio, „Musíme zvítězit; je to příkaz císaře Arminu, který mi kladl na srdce. Jsem povinen jeho příkaz splnit...“

„Váš Vládce je moudrý muž...“

„Kdyby Charry věděl, co se tady bude dít, jistě by přišel osobně. Bylo by ho tu třeba...“

„Nebojím se. Myslím, že ho dokonale nahradíš!“ řekl jsem.

„Učiním, co bude mou povinností.“

Sešli jsme zpátky do nádvoří; morani, puštění ze řetězu, se tam přehrabovali ve zbraních, dívky spíš ve špercích. Leopardi jim nebránili, bavili se stejně dobře jako oni; už se sblížili tak, že se chápali navzájem. Povšiml jsem si Assamy; zkoušela změnit barvu kůže na temně zlatou s černými skvrnami, aby vypadala víc jako leopard. Mohl jsem jí pomoci, ale radši jsem ji v tom nechal samotnou; kdo ví, kolik času bude mít, aby zvládla magii, než se jí narodí dítě a bude se o ně muset starat sama. Ostatní děvčata si nedělaly starosti; řešily jak dostat do uší co nejvíc ozdob. Něco by šlo taky do nosu, do obočí... jejich ideálem je být propíchané jako jehelníček. Taky si pořizují ozdobné jizvy, líbí se jim naše tetování... ještě nepřišly na nápad vypalovat si jizvy žhavým železem, ale určitě to některou jednou napadne a pak s nimi nebude k vydržení...

Udělej to nejdřív mně! požádala Assi; oči jí blyštěly vzrušením.

Kdo tě sem zval? Vypadni a někde si hrej...

Chci být s tebou! Jsem tvoje, zapomněl jsi na to?

Jsi hloupá, rozmazlená a nezodpovědná. Až vyrosteš, budu tě možná chtít vidět; ale teď mě nech, potřebuju si něco promyslet...

Neděláš dobře! Chystáš se do boje; a já tě můžu chránit!

Pomyslel jsem si o ní něco dost ošklivého; zasmála se.

Nemáš dobrou náladu! Co tě trápí? Třeba bych mohla...

Tak mi pověz, nač potřebují leopardi tohle všechno! Hrad, zbraně, staré šperky. Jestli tu otázku rozřešíš, začnu tě brát vážně!

Assi zmlkla, její velké oči koukaly vyčítavě; nebyla moc zvyklá přemýšlet o významu věcí, spíš by si chtěla hrát, prát se, milovat se se mnou. Jenže já řešil otázky, které jsem probíral mnohokrát a dosud nedošel k jasnému výsledku. Proč vlastně my lidé přikládáme takový význam starým předmětům? Ty mohutné kamenné kvádry pod mýma nohama; moje brnění, šperky ze zlata, stříbra i jiných vzácných kovů (a slitin), drahokamy, zbraně, kožešiny... ve všem je uložena dávná energie. Když se jich dotknu, mohu ji přijímat, transformovat, předávat dál... Umějí to leopardi také?

Draci! řekla Assi.

Cuklo to se mnou, trochu jsem na ni zapomněl. Ale ona na mne ne.

Máš pravdu; draci hlídali svoje poklady, spali na nich, brali z nich svou sílu. Jenže, existovali vůbec někdy nějací draci?

Mírně se usmála. Pak se začala měnit v nádherného černého draka; vypadala tak krásně, že jsem po ní prudce zatoužil. Její šupiny se blyštěly do modra a do zelena, z bílých zubů prudce vyjel rudý rozeklaný jazyk a jak se dotkl mé kůže, popálil mě jako žahavá medúza. Dýchla po mně ohněm, sotva jsem ten plamen stačil odrazit, aby mne nesežehl.

Tak pojď! Čeho se bojíš?

Vzlétli jsme na blanitých křídlech k modravému nebi; Assi se pokoušela mi uprchnout, ale nikdy dostatečně daleko, abych ji nedohonil. Když jsem k ní přiletěl, bránila se ohnivým dechem, spáry na nohou a dokonce drápky na kloubech křídel; musel jsem ji zkrotit důkladným výpraskem. Zaťal jsem jí drápy do těla a ona mně; teprve pak jsem se jí mohl zmocnit, a ona stejně nepřestala provokovat, ještě mě mohla šlehat ocasem. Propletli jsme ocasy, spojili se a milovali se za letu; několikrát za sebou, až jsme byli docela vyčerpaní, tehdy jsme se pustili, roztáhli křídla a plachtili spolu kdesi v nedozírných výškách.

Ještě máš nějaké otázky? smála se.

Ne; už jsem neměl žádné.

Tábor jsme rozložili v kopcích za hradem, téměř na dohled z hlavní věže. Bylo to dobře ukryté místo, ale mělo nepříjemnou chybu, nebyla tam voda. Leopardi museli seběhnout dost daleko k napajedlu, my lidé jsme si zařídili zásobu; ale bylo nutno ji dobře hlídat, aby někdo neprokousl vaky z kozí kůže a vodu nevypil. Taky mi chybělo koupání; zato tu byla spousta drsných jazyků, ochotných nás kdykoliv očistit dokonaleji, než jsme si sami přáli. Nejvíc se to líbilo Assamě; no a moranky to samozřejmě považovaly za součást svých her, takže pokaždé vřískaly nadšením.

Šelem se sjíždělo čím dál víc; po pěti, deseti i po jednom přijížděli leopardi, zdravili se s přáteli a představovali doposud neznámým. Jejich jména jsem si nepamatoval, když bylo třeba, Artanna mi napověděl. Všichni mladí, draví, veselí; celý den buď odpočívali, nebo se sráželi ve cvičných soubojích, až z nich lítaly chlupy a tu a tam taky tekla krev. Tašša, jehož zvolili náčelníkem, se snažil rovnat spory, pokud hrozily přerůst ve vážnou rvačku; nestál o to, aby si jeho podřízení navzájem prokusovali hrdla.

A nebyli to jen leopardi; dorazilo na dvacet gepardů, dílem na žirafách, dílem na zebrách, dílem na divokých oslech onagerech. Byli to mládenci veselí a jejich účast znamenala, že leopardí panstvo bude každou chvíli uváděno v úžas jejich neuvěřitelnými nápady. Jelikož jich bylo málo, rozhodli se přidat při sporech a diskusích většinou ke štábu, to jest ke mně a Tošiovi; což jsme rádi viděli.

Koníčkem leopardů jsou totiž hádky a spory. Vášnivě rádi kradou, co se jim zakazuje, ať to potřebují nebo ne; například ty zásoby vody. Nedělají to z potřeby ani ze zlé vůle; prostě je baví vás přelstít. Když se podaří vás rozzuřit, abyste lítali jako blázen, kopali do nich a řvali nadávky, jsou nesmírně šťastní; bystře ale poznají, kdy se uklidníte, přišmajchlují se a chtějí se mazlit. Jestli chápou důvody příkazů a zákazů? Někdy ano, někdy ne; občas jsem měl pocit, že si dělají ze všeho legraci.

Také stepní psi se sem stahovali a většinou podřizovali Wa-gahovi. Leopardi ani gepardi je neviděli rádi; zježení skvrnití rváči s mohutnými tesáky jim dokážou být rovnocennou silou, až na strašné spáry na tlapách, ty postrádají. Tašša by je nejradši vyprovodil hodně daleko od tábora; ale Wa-gah byl můj chráněnec, na toho si troufnout nemohl už proto, že se psi skvěle osvědčili jako vyzvědači. Aspoň na ně tedy svedli všechno, co se v táboře stalo nevhodného.

Takže leopardům zbyly k hádkám jen skvrnité hyeny; sešlo se jich na padesát a prohlašovaly, že jsou svobodnými bojovníky, kteří se sdružují do smeček, jen když chtějí a jak chtějí. Tašša zajásal – a na nejbližším zasedání rady jim dal přísný příkaz, aby si zvolily náčelníka. S nadšením se pak s nimi hádal tak dlouho, dokud se nesešly a nezvolily vůdcem Rawu. Tím byla podmínka splněna a nebylo už důvodu se hádat; což především Tašša nesl poněkud nelibě.

Mirrza nařídila přemístit veškeré poklady z hradu do ukrytých jeskyní, tak úzkých, že jsme se tam stěží protáhli. Všechny zlaté šperky zabalili do chlupatých kožešin ze svatyně a přenesli; gepardi se k pokladům chovali ohleduplně, ovšem psi a hyeny se starým kůžím posmívali, natož pak šperkům. Ne že by nebyli parádníci, nosit něco v uších či na krku se jim moc líbilo; ale u ostatních to kritizovali.

Zvědové nám nosili zprávy. Lidé se posunují sice zvolna, ale pravidelně směrem k nám. Neuhnuli ani po bitce s Massáji, kteří jim nechtěli dát svoje buvoly a bojovali s nimi ostrými oštěpy a pangami. V těch bojích postupně padlo na šest set Massájů a sto bělochů, avšak armádě to vážně neublížilo; boj se změnil v masakr, když do bitvy zasáhly kulomety bělochů, kosící lehkomyslné morany po stovkách. Zbytky hrdých válečníků se rozprchly po stepi a bílí z nadšení nad vítězstvím spálili několik vesnic i s těmi obyvateli, kteří nestačili včas utéci.

Kníže Yamanaki vyslechl ty zprávy s nepohnutou tváří; avšak leopardi se rozhořčovali nad krutostí bělochů a pronášeli nepříznivé prognózy ohledně naší války. Ukázal jsem jim sice kulomet a poučil je, jakým způsobem se proti němu bránit (lépe řečeno vyhýbat se střetnutí), přesto chápali, že takovou smrtonosnou zbraní mohou lidé způsobit i nám těžké ztráty.

Zvláštní pozornost jsme věnovali zprávám o dělech. Zvědové vypověděli, že neviděli nic jako děla, která jsem jim podrobně popsal; ale pokud jsou tažena uprostřed pochodujících vojsk, nemohli je vidět, neboť se nemůžou přiblížit bezprostředně k lidské armádě, lidé po každé šelmě střílejí.

Tak se postupně sešlo pod Gyül Čattarem na šest set leopardů, dvě sta psů a přibližně dvě stě ostatních šelem, takže dohromady čítala naše armáda tisíc vojáků; poněkud málo proti přibližně devíti tisícům lidí. Ovšem Charry už s podobným poměrem sil porazil Němce; jak bych se před ním mohl objevit, kdybychom prohráli? Bude nutno zvítězit...

Tentokrát jsme se včas dozvěděli o jejich příchodu. Přišel nám to říct jeden ze psů, který se potkal u napajedla s jízdním oddílem na buvolech. Okamžitě obrátil a oznámil nám, že napočítal na pět set mužů; což znamená dost silný oddíl, možná většinu celé Gordonovy jízdy. Tašša navrhoval napadnout jízdu hned a zničit dřív, než bude moci účinně zasáhnout do boje; ale poněvadž střetnutí ještě nezačalo, radil jsem k opatrnosti a raději ke skrývání. Tošio dal za pravdu mně a útok zamítl. Přesto několik ojedinělých bojovníků k večeru vyšlo tím směrem; někteří přepadli hlídky, zabili je a přinesli jejich zbraně. Souhlasil jsem s tím; taková akce dávala tušit, že jsme tady, ale nic nenapovídala o našem počtu. A ti chlapi si to určitě zasloužili.

Potom se přivalila pěchota; sledoval jsem ji jako pes a viděl oblak dýmu, slyšel pokřik a pohánění buvolů. Tošio se poprvé nechal proměnit ve psa; po návratu usedl před svůj stan, položil před sebe katanu a meditoval.

Wa-gah přišel říct, že vojsko se zastavilo pod hradem a muži se dohadují, co to je a jak si s tím poradit. Gordon zřejmě nebude váhat a pošle vojáky na prohlídku zřícenin; lze očekávat první střet.

Ve chvíli, kdy nám to hlásil, se ozvaly výstřely z ručnic; napřed vojenských springfieldek, potom z dlouhých pušek Reortů. Hrad se zahalil obláčky dýmu; dalekohledem jsem viděl, jak po cestě padají dolů útočníci, kteří zřejmě došli příliš blízko a byli odraženi.

„Zaútočíme?“ zeptal se Tašša.

„Vyčkáme.“ řekl Tošio Yamanaki, nepohnutě sedící na zkřížených nohou, „Ještě nepřišel náš čas.“

„Co když se jim podaří hrad dobýt?“ obával jsem se.

„Dovolíš mi, abych dodržel naši dohodu a velel bitvě, jak jsme se smluvili?“ otázal se klidně.

„Zajisté. Ale... dovolíš mi alespoň, abych se šel podívat na boj?“

„Jak si přeješ. Pokud se proměníš v něco nenápadného...“

Nejdřív jsem se šel podívat na svoje morany; klepali se nedočkavostí, možná trochu i strachem, ale to se snažili zatajit před ostatními. Uklidnil jsem Assamu, proměnil se v šakala a zamířil křovinami ke hradu. Tam byl prozatím klid; překvapení vojáci se asi dohadovali, co dál.

Když jsem se blížil k pozorovatelně, zaslechl jsem první dělový výstřel; ale náboj přeletěl hrad a vybuchl na úbočí hory. Vzápětí odpovědělo dělo z hradu; to mířilo přesněji, v táboře se ozval výbuch. Ta možnost vojáky pravděpodobně překvapila, s dělostřelectvem nepočítali; okamžitě se stáhli z dostřelu, děla vytáhli na plošinu naproti hradu a teprve odtamtud zahájili pravidelnou dělostřeleckou palbu. Reorti ovšem nečekali; Mirrzina děla se ozývala v nepravidelných intervalech, ale jejich náboje systematicky ničily vše, co bylo v dostřelu. K tomu ještě houkaly pušky; mířily dál než springfieldky a přesvědčily Gordona, že také dál donesou. Dovedu si představit, jak asi plukovník zuřil.

Přihlížel jsem jejich souboji celé odpoledne; jen jednou jsem se dal zlákat k zásahu, když jsem způsobil zvýšení teploty v jednom z jejich skladišť munice a přivedl ji k výbuchu. Nemyslím, že by si toho všimli; přičítali výbuch střelbě z hradu, i když to bylo technicky nemožné.

K večeru se na věži hradu objevily záblesky; Reorti ovládají signalizaci zrcátkem. Vrátil jsem se k Tošiovi a vyřídil vzkaz:

„Mirrza oznamuje, že útok odrazili a dobře se drží; mají šest padlých. Děkují nám, že jsme jim dopřáli bojovat sami...“

Tošio klidně přikývl. „V pořádku. Assamo, udělej čaj!“

Čajový obřad Assamu zaujal, když poprvé sondovala jeho vzpomínky. Váhala jen chvilku; potom si dopřála proměnu v gejšu v hedvábném kimonu, se složitým účesem zdobeným třešňovými květy. Ale černou tvář si ponechala, možná jen zešikmila oči, aby se mu víc líbila. Tošiovi vytvořila rovněž kimono odpovídající jeho vznešenému postavení, včetně dokonalé úpravy hlavy s pečlivě spleteným samurajským copánkem. Požádal jsem ji o totéž; na chvíli se zdálo, že vybuchne a vynadá mi, že v oboru iluzí jsem lepší než ona; potom se půvabně uklonila a provedla, co jsem od ní chtěl. Připravila tradičním způsobem čaj a přinesla nám ho v kameninových miskách; my jsme seděli, zvolna upíjeli čaj, chválili jeho chuť a barvu a rozprávěli o kráse letního večera, zatímco od hradu nepřetržitě zněla dělostřelba.

Při jednom zvlášť mohutném výbuchu (doprovázeném nápadným zášlehem ohně) už Assama nevydržela; znepokojeně se ohlédla a řekla:

„Oni tam bojují a umírají! Neměli bychom něco udělat?“

Tošio chvíli rozvažoval. „Ano, to bychom měli. Dáme si saké.“

Assama sebou opět cukla, ale uklidnila se. Vytvořila číše se saké, ačkoliv v realitě nikdy nic takového neochutnala. Tošio ochutnal a byl spokojen; a protože Kaya, Kissa, Naqi i Aysim zvědavě přihlížely a tiše žasly, přál si, aby se i ony změnily v gejši a byly přizvány k zábavě. Assama na mne znepokojeně pohlédla, ale souhlasil jsem; tak je přeměnila. Dívkám se jejich nový vzhled velice líbil, jenom se nedokázaly zdvořile chovat, neustále štěbetaly a všemu se divily. To jim však Tošio velkoryse prominul; vypil několik šálků saké a dostal dobrou náladu. Nakonec se uvolnil, začal s nimi laškovat a ony s ním; nebýt těch černých tvářiček, připadal bych si jako v paláci japonského velmože.

„Proč to dělá?“ zašeptala mi Assama v okamžiku, kdy nás nesledoval.

„Nemám tušení. Ale přeje si to, tak to udělej!“

„Možná čeká, že brzo vystřílejí všechny náboje do děl? Potom by byla bitva jednodušší a vítězství zaručené...“

„Čeká, až nadejde čas...“

Saké Tošia rozveselilo natolik, že začal sahat gejšám pod kimono a dráždit rafinovanými dotyky; moranky se opily také a podstatně víc, saké na ně mělo větší vliv než palmové víno a prosné pivo. Jakmile nad sebou ztratily kontrolu, rázem byla pryč jejich japonská etiketa; takže z toho byla další obvyklá sexuální hra, jakou ty holky tolik milují. Vytratili jsme se s Assamou co nejdřív, a nikdo nás nepostrádal.

Dělostřelba hřměla nepřetržitě celou noc; s úspěchy střídavými, neboť lidé potmě neviděli, kdežto Reorti ano. Každopádně dělostřelecký souboj nepřinesl Gordonovi jiný výsledek než poznání, že protivník je statečný, zkušený a nesnadno porazitelný.

Ráno, ještě než vyšlo slunce, jsem byl připraven k boji. Tošio vstal, obřadně nám poděkoval za krásný večer, pak vypil další šálek saké a zůstal nepohnutě sedět, katanu položenou na kolenou, tvář upřenou k hradu.

Gordon na toto ráno naplánoval generální ofenzívu; několik stovek mužů se naráz vrhlo na úbočí skály a šplhali nahoru. Z hradu na ně stříleli, dokonce vrhali kameny a kusy zdiva, které se vyviklaly nebo byly rozbity dělostřelbou. Útok trval asi hodinu, padlo při něm na tři sta mužů a tři leopardi; hradu však nebylo dobyto, ani nedoznal vážnějšího poškození. Dle signálů byla Mirrza s bojem vrcholně spokojena a nepožadovala žádnou pomoc.

Wa-gah přinesl zvláštní zprávu: v táboře lidí nastal zmatek, někteří balí stany a připravují se k odjezdu. Nevěřil jsem, že by se Gordon vzdal obléhání; ale zprávy byly jasné a zakrátko jsme si mohli být jistí, že větší část opustila ležení a vyrazila na další pochod. Zůstala celá dělostřelba a další vojáci, dohromady asi dva tisíce lidí. Na tisíc dalších už padlo pod tímto tvrdým hradem; spočítali jsme si, že Gordonovi zbývá šest tisíc mužů, s nimiž pokračuje dál na jih, bez ohledu na nedobytný hrad.

„Očekával jsem to.“ řekl Tošio, „Napadlo ho, že jsme přikázali části Reortů zadržet jejich pochod, i kdyby měli padnout. Je zvědavý a pospíchá za námi. Dobrá, propustíme jeho oddíl a zničíme ten, který dobývá hrad...“

Trasa jejich pochodu vedla nedaleko našeho ležení; nařídili jsme všem se stáhnout, zvláště koně odvést do bezpečné vzdálenosti. Sami jsme se změnili ve vlky a šli se podívat na jejich přesun.

Napřed jela jízda na buvolech, tu a tam někdo na koni; Gordona jsme na dálku nemohli poznat. Potom šla pěchota a buvoli, kteří táhli vozy či dokonce vleky s potravinami, vodou a střelivem; začátek pěchoty kráčel vyrovnaně a po vojensku, ale když přešli a objevil se závěr, už to nebylo tak slavné. Rozedraní nebo zcela nazí dobrodruzi se potáceli, opírali se o klacky, mnozí byli obvázáni na místech utrpěných zranění. Někteří už také neměli zbraně, kulhali ze setrvačnosti za armádou a doufali, že je Gordon spasí a přivede někam, kde si zachrání holý život. Ze šatů zbyly cáry, boty se dávno rozpadly; někteří měli jakési onuce z kůže ulovených zvířat, ale i kůže se brzy prodřela, tak šlapali bosí; jejich nohy byly do krvava rozedřené.

„Za několik týdnů je zničíme bez boje.“ řekl Tošio, když si je prohlédl, „Takhle už dlouho nemohou existovat...“

Mezitím, co zbídačelá armáda táhla okolo nás, zbylý houf odstřeloval Gyül Čattar; tentokrát s větším úspěchem, neboť jedna z věží, ta horší, se zřítila a rozdrtila pod sebou několik obránců i s jejich děly. Očekávali jsme to a litovali ušlechtilé leopardy, kteří tak statečně čelili vojákům; už několikrát bych zavelel k útoku, ale Mirrza stále ještě odmítala.

„Myslím, že toho hrdinství už bylo dost!“ naléhal jsem, „Leopardi už mají zajisté dost materiálu na hrdinský zpěv o své královně!“

„Ano, zdá se.“ souhlasil Tošio, „Wa-gahu, jak daleko je Gordon?“

Strakatí psi věrně doprovázeli nepřátelskou armádu a soustavně přinášeli zprávy o jejím postupu; Wa-gah zopakoval poslední hlášení, Tošio je vyslechl a zamyšleně přikyvoval.

„Ano, zdá se, že je čas. Ať si jízda navlékne svá brnění!“

Zvláštně vypadaly mé čtyři mladší manželky; při nočním laškování s Tošiem se obzvlášť soustředily na boj katanou, takže nyní byly nastrojené do kimon a měly klukovské pážecí účesy s copánkem spadajícím na vyholenou pleš. Mezi sebou se sázely, která samurajským mečem pobije nejvíc nepřátel. Africká krvežíznivost se u nich zkombinovala s japonskou, možná i leopardí; kdybych byl jejich nepřítelem, asi bych se začal bát.

Assama, přestože jsem na ní ráno pozoroval jistou nevolnost, se chystala rovněž do bitvy; a aby dodržela jednotný styl, jako zenový lučištník. Tošio umí s lukem výborně, Assama také; přesto neopomněla dokonale prozkoumat jeho umění a přiučit se, co se dalo.

Chvíli jsem uvažoval, kdo vlastně udržuje v existenci všechny ty iluze: oděvy, účesy, zbraně... samozřejmě se moranky mnoho přiučily, ale spoustu taky získaly, aniž bych o tom věděl. Uznávám, řada informací koluje mezi našimi jezdci a nikdo si už nepamatuje, kdo je tam zavedl; když jsem jim doporučil Propojení s co největším počtem osob, počítal jsem s tím. Je však rozdíl něco vědět a dokázat to uskutečnit a udržet; kromě jiného to vyžaduje značnou duchovní sílu. Kde ji vzaly?

Myslíš, že jsem úplně na nic? usmála se Assi. Seděla na nádherném černém koni, který tančil na štíhlých nohou a cenil zuby, jako by chtěl někoho pokousat; a byl to hřebec, což mne nakonec přivedlo na znepokojivou myšlenku, že by sám starý Nga osobně...

Co ty tady děláš? zeptal jsem se poněkud zmateně.

A kde čekáš, že budu? potřásla hlavou, abych si všiml pečlivě vyholené plešky a samurajského copánku, Musím tě přece chránit, ne?

Mávla katanou a poslala mi do očí spršku záblesků, až mi vytryskly slzy.

Poslouchej a už jednou si to zapamatuj! Budu vždy s tebou, ať půjdeš kamkoliv; dokud neodejdeš z mé země! Byla jsem stvořena, abych tě milovala; možná jsem ztřeštěná a bezstarostná, ale chci se ti opravdu líbit, a proto musím být taková, jakou si mne přeješ mít!

Pořád ještě mi slzely oči. Naštěstí Tošio pozvedl meč:

„Denisi, objedeš je a zaútočíš z druhé strany! Vem si lehkou jízdu, já si vezmu těžkou...“

Lehká jízda znamenala neoděné leopardy bez zbroje, dále gepardy a psy; těžká samozřejmě leopardy v brnění. Tašša byl sice důkladně obrněn, ale jel se mnou; a Assi... Vymrštila ruce k nebi, zpívala něco a smála se; vysoko v oblacích jí odpovídaly vzdálené údery hromu.

„Vpřed!“ zavelel Tošio a ukázal katanou; pobídl jsem koně a vyrazil, za mnou Tašša a Artanna. Assama zamávala lukem a plavně se rozběhla přímo přes pláň; za ní černí střelci s puškami v rukou. Věděl jsem, že dorazí na bojiště současně s námi; pěšky jim to trvalo déle než nám na koních, ale my jsme museli jet obloukem. Tošio se svojí těžkou jízdou zmizel mezi pahorky; nestaral jsem se o něj, sledoval jsem především hrad, z jehož střílen stále šlehaly záblesky a nad nimi se vznášela oblaka dýmu. Ani v táboře bojový duch nepolevoval, děla lidí chrlila oheň se zuřivou vášní.

Wa-gah se odpojil; jeho psi zmizeli v křoviskách u cesty jako duchové, připraveni se vyřítit na lidi v okamžiku střetnutí. Tašša ukázal dopředu; přímo před námi bylo několik mužů, kteří se zřejmě vydali na lov či hledat nějaké lepší místo k táboření, ale v každém případě se neopatrně odpojili od svých. Když nás viděli, chvíli zůstali vyjeveně zírat, ale jejich velitel dal příkaz, tak začali střílet; jedna kulka mne udeřila do prsou, ale rozpleskla se o můj pancíř. Přesto několik kulí našlo svůj cíl: jeden gepard sletěl ze svého onagera a se skučením se svíjel v trávě, také pár leopardů seskočilo na zem, snad byli raněni. Viděl jsem, jak poddůstojník pálí z revolveru, střílel zblízka přímo proti mně, cítil jsem údery jeho kulek na prsou, pak na tváři. Vytřeštil oči; viděl zásahy, přesto neměly účinek, nechápal to; tak vytasil šavli, jenže to už jsem byl u něho a ránu odrazil. Vzápětí se zjevila Assi a s potěšením ho podřízla jako králíka. Pak se přes malou skupinku přehnali leopardi a zadupali ji do země.

Ale jejich výstřely zřejmě někoho upozornily, že se něco děje; neboť když jsme vyrazili z křovisek, uvítala nás přímá salva z ručnic. Tašša byl zakován do železa, nemohlo se mu nic stát; zato Artanna zůstal zpátky, po kožichu mu tekla krev. Další naši padali z koní; také my jsme vypálili salvu a mnoho lidí padlo, ale další se obraceli proti nám. Všiml jsem si, jak z druhé strany útočí Tošiova těžká jízda; stříbřitá brnění prosvítala oblakem prachu. Dělostřelci obrátili děla a pálili po nich; kdoví, jak dopadli. Zlikvidovat děla byl náš úkol, ale nemohli jsme se k nim dostat, dokud nám budou v cestě jejich pěšáci.

Několik prvních jsem zneškodnil, leč nezabil; to si vychutnávala Assi. Jen jsem se někoho dotkl, už se objevila a dorazila ho; ještě se při tom smála a něco křičela. Její příchod mne na okamžik zmátl; když jsem se potom naklonil, abych dosáhl mečem na dalšího, udeřil mne někdo pažbou pušky do hlavy a já sletěl s koně. Ublížit mi nemohl, měl jsem dobrou přílbu, ale už jsem nestačil vstát. Rázem na mně leželo několik chlapů, bodali do mne šavlemi, pokoušeli se prorazit mezi plátky oceli. Jednoho jsem rozpáral odspoda; při tom jsem si všiml, jak se jinému věší na krk Wa-gah a další se kácí propíchnut šípem, což znamenalo, že zasáhli i morani. Pokusil jsem se zvednout; ale srazila mne zpět dávka z kulometu. Pak na mne spadl kůň jednoho z Reortů i s jezdcem, málem mne rozmačkal; chvíli trvalo, než jsem se zpod něho dostal, a zatím už bylo okolo mne čisto; lidé i leopardi se váleli mrtví jeden přes druhého.

Kůň mi někam utekl, nemělo smysl honit ho po bojišti; rozhlížel jsem se, a ke svému překvapení viděl, že ještě pořád vedu do útoku své leopardy, jel jsem v čele a mával katanou, a kdykoliv jsem jí mávl, zemřel jeden člověk. Řádil jsem mezi nimi jako sama smrt, a stále povzbuzoval ostatní. Všichni později tvrdili, že jsem to byl já, dobře mne poznali; má smysl někoho přesvědčovat, že jim velela sama bohyně Assi v mém brnění, aby s sebou strhla co nejvíc zavrženců do propasti smrti?

Moji druhové právě sváděli krutý boj o děla. Dělostřelci chápali, že bojují o život, tak se bránili vším, co jim padlo pod ruku: granáty, puškami, bodáky, jeden se oháněl sekerou na rozbíjení beden s municí. Protože příliš ohrožoval Artannu, který se na něj nemohl dostat, napadl jsem ho; sekera zazvonila o moji přílbu a chlap vyvalil oči, protože sklouzla; avšak v té chvíli jsem ho srazil. Artanna skočil na jiného, ke mně se připojili dva leopardi z Taššova oddílu. Zamířil jsem k dělu, které pořád ještě střílelo, chráněno několika muži vrhajícími granáty. Jednoho zastřelil někdo z moranů, ale druhý hodil granát směrem ke mně. Chtěl jsem utéci, ale opozdil se a granát mi vybuchl přímo pod nohama.

Byla to strašná rána; výbuch mne nadhodil a mrštil se mnou o kus dál na zem, až mi to vyrazilo dech. Oba leopardi byli výbuchem roztrháni; jeden mrtev na místě, druhý dokonával. Mne zachránilo brnění; přesto jsem cítil bolest v obou nohou a zdálo se mi, že krvácím. Než jsem se vzpamatoval, uplynula dlouhá chvíle; posadil jsem se, pohlédl na nohy a zjistil, že střepiny granátu vnikly mezi plíšky mých kovových nohavic. Byly to střepiny velmi drobné; jednu jsem vytáhl hned, zato s druhou to nešlo.

Vtom jsem zaslechl mohutný výbuch; zvedl jsem hlavu a spatřil oblak hustého černého dýmu, stoupající nad hradební zdí. Nějakým výstřelem se zřejmě podařilo zasáhnout prachárnu, která vyletěla do povětří; při tom spadla i druhá věž a hrad působil už pouze jako navršená kupa kamení. Po chvíli se odtamtud opět ozvaly výstřely z ručnic, ale dělo střílelo už jen jedno.

Na nohy mi pomohly moje moranky; celé rozesmáté a rozdivočelé, hedvábná kimona zastříkaná krví, jako by soutěžily, která bude zacákaná víc. Kromě drobných dekorativních zranění jim nic nebylo; a mým ranám se jen smály. Když v nich zvítězil soucit, malá Aysim si zmagnetizovala prsty a vytáhla mi střepinu z těla jediným dotykem. Sice mi crčela krev, ale copak taková maličkost může zastavit rozvášněného morana?

Zjistil jsem, že moji leopardi už ovládli děla. Tošiova skupina dorazila zatím k řece, kde honila a dobíjela prchající vojáky. Dělové náboje a granáty však způsobily mnoho škody, neboť stráň, po níž sjížděli dolů, byla pokrytá postavami ve stříbřitém brnění. Já přežil výbuch granátu jen nesmírným štěstím; kdyby mi podobná střepina prošla štítky na prsou, mohl jsem být mrtev; co potom tříštivý dělový náboj!

Ale mohl jsem chodit, to bylo hlavní. Rozhlédl jsem se a zjistil, že zbylí vojáci se stahují k hradu; zatímco větší část se bránila proti leopardům, menší oddíl v čele s kapitánem pořád ještě chtěl dobýt pevnost. Že by se tam chtěl opevnit pro změnu on a odrážet naše útoky? Střelba shora byla řídká a nepříliš účinná, takže měl jistou naději na úspěch.

Vytvořil jsem svoji katanu a rozběhl se k útočnému oddílu; pod Taššovým velením doráželi leopardi bez ustání na bránící se lidi. Vojáci se rvali jako čerti; chtěli raději padnout, než se dostat do zajetí, neboť se šelem strašlivě báli. Ono vidět rozzuřeného leoparda v útoku je dost hrůzný zážitek; pokusil jsem se vyzvat je, aby se vzdali, ale v tom rámusu nebylo můj hlas slyšet, nikdo se ani neohlédl.

Vojáci, útočící na hrad, se probili přes sutiny brány a nyní bojovali na nádvoří; bylo nutno jít rychle našim na pomoc, především proto, že většina obránců byla raněná. I vojáci zjistili svůj úspěch, mnozí nechávali boje a šplhali po skále nahoru; černí střelci po nich práskali z pušek, ale musím přiznat, že nejvíc zásahů dokázaly šípy; třeba od Assamy.

„Taššo!“ křičel jsem, „Musíme nahoru na hrad; jinak se Mirrza neudrží! Kupředu do boje, Reorti!“

Vojáci to nevzdali; radši se dali pod skálou pobít. Sotva jsme si uvolnili cestu, vydal jsem se vzhůru a se mnou Tašša, Artanna, Wa-gah, moranky... vojáci po nás shora stříleli, ale naši zdola odpovídali palbou mnohem přesnější. Díky svému brnění jsem se dostal nahoru téměř bez nebezpečí.

Do nádvoří jsem se dostal první; právě včas, vojáci se už probíjeli do polozříceného skladiště, v němž se zabarikádovali leopardi. Jeden důstojník se po mně ohlédl, obrátil revolver a dvakrát vystřelil; ale na tupé údery do pancíře jsem si už zvykl. Vyrazil jsem mu revolver úderem energie; ruka ho zabolela tak, že pustil zbraň a zaskučel.

Boj byl krátký; muži se vrhli proti nám, ale v první linii šly moranky, které je v podstatě rozsekaly na kusy. Ve zmatku jsem bohužel zapomněl dávat pozor na toho ničemného důstojníka; všiml jsem si ho teprve když s rozmachem hodil do vylomeného otvoru ruční granát. Druhý výboj energie jej zasáhl do hlavy a ta rázem vybuchla stejně jako granát.

Výbuch rozmetal překážku, takže jsme mohli vběhnout dovnitř; hned u vchodu ležela Mirrza a z jejího brnění na prsou zůstaly jen rozlámané plíšky. Tiše kňučela a škubala sebou; dál ve skladišti se krčilo šest poraněných, na smrt vyčerpaných leopardů. To bylo vše, co zbylo z obránců Gyül Čattaru.

Odklopil jsem královně přílbu; byla v bezvědomí, jak jsem poznal podle skelných očí. Artanna, který šel se mnou, jí počal olizovat obličej a ona se zvolna probírala.

„Zvítězili jsme?“ zachrčela ztěžka.

„Ano, zvítězili,“ ubezpečil jsem ji, „Všichni zahynuli...“

„Tak je to dobře!“ řekla z posledních sil, „Nevydala jsem svůj hrad. Nebudu se muset stydět... před svými předky...“ Pak jí klesla hlava; neměla už ani tolik sil, aby zazpívala svou pohřební píseň.

Vypotácel jsem se ven, sňal přílbu a nadechoval horký stepní vzduch. Bylo mi špatně, celé tělo mne bolelo, především rány na nohou, až se mi kolena podlamovala. Opřel jsem se o rozvalenou zeď a zíral dolů. Kolik mrtvých! Pane Bože, tolik lidí, tolik šelem! Leželi na hromadách, lidé, leopardi, koně, buvoli, psi... mezi nimi zbraně, kusy výstroje, kaluže krve... Přátelé i nepřátelé leželi tam dole mrtví; odtud shora to bylo vidět s krutou přehledností.

Vedle mne se zastavila Assi; její nádherná barbarská tvář plála nadšením. Pohlédla mi do očí, zorničky se jí rozšířily, ale neřekla nic a zase zmizela.

A já poklekl a sepjal ruce: „Bože, slituj se nad námi...!“

Kníže Yamanaki byl s výsledkem bitvy spokojen; přestože z tisíce našich bojovníků padlo téměř pět set, většinou leopardů. Kupodivu i Tašša byl spokojen; prohlížel si mrtvoly padlých nepřátel s netajenou radostí a zapomínal, že jsme utržili citelné ztráty. Když jsem mu to připomněl, řekl:

„Vyšli jsme do boje, abychom zemřeli nebo zvítězili. Vítězství je dobré; nelze očekávat, že nebude vykoupeno krví našich bratří. Dobře jsme bojovali a neposkvrnili svoje kožešiny hanbou. To je správné...“

Raději jsem s ním nediskutoval a zapálil Živý Oheň; raněných bylo mnoho. Se mnou a ostatními lidmi to šlo snadno; horší bylo s leopardy, mnozí měli hrozná zranění a já málo zkušeností s jejich anatomií. Někteří nechápali, že by měli projít Ohněm a spálit si kožešinu; z jejich hlediska to byla svatokrádež a vzpouzeli se, tím spíš, že královna Mirrza i řada jejich čarodějů padla a mladší mne odmítali poslouchat. Nakonec je hrubě seřval Tašša, který už toho měl taky po krk a byl na pokraji výbuchu.

Skončil jsem až za tmy, celý zakrvácený, vyčerpaný a uštvaný k smrti. Nic jsem nejedl, neměl jsem ani pomyšlení na jídlo, spíš bych uvítal pořádnou dávku alkoholu. Ani tu jsem nedostal; zato mne Assama uložila na jednu ze stanových celt, položila mi dlaně na čelo a během několika vteřin jsem hluboce spal klidným posilujícím spánkem beze snů.

V táboře pod Gyül Čattarem jsme se zdrželi ještě několik dní. Bylo nutno především vyčkat, až naši leopardi trochu obnoví svoje síly. Wa-gahovi psi nám přinesli zprávu, že Gordon se svým vojskem postupuje dál, aniž by věděl co se stalo s těmito; pokud z obléhatelů někdo přežil bitvu a uprchl do stepi, psi ho dohonili a včas zakousli. Dal jsem příkaz oznámit to Charrymu a dál se o Gordona nestarat, dokud nebudeme zase v pořádku.

Leopardi konali smuteční obřady za padlé; také morani pohřbívali své mrtvé dle zvyklostí. Tyto pohřby se skládají převážně z několikahodinového naříkání a pozdějšího tance s popíjením palmové kořalky; pouze nejbližší příbuzní zesnulého dají žal najevo tím, že si ostříhají vlasy, pomažou hlavy popelem a případně způsobí viditelné jizvy na tváři. U nás to šlo dost těžko, většina moranů přišla o copánky koupelí v Ohni. Co se týče jizev, zvláště v obličeji, pyšnili se jimi jak chlapci, tak dívky; ještě se snažili je různými způsoby zvýraznit. Kissa přišla v boji o půlku ucha i s několika ozdobami, které měla ráda; ztratila je kdesi na bojišti a už je nedokázala najít, což ji mrzelo, ale na zranění byla pyšná. I Assamu by potěšilo, kdybych jí brutálně pořezal tváře a ještě vetřel do ran popel smíchaný s močí, po kterém zůstanou nápadné bílé jizvy; odpověděl jsem jí, že si může mnohem parádnější ozdoby snadno pořídit pomocí magie, dokonce různě měnit, pokud přijde na nějaký lepší nápad.

Tašša odjel se zbytkem svých bojovníků domů, aby uložil kožešiny padlých do svatyně; také mnozí další se loučili. Slíbil nám všem, že se brzy vrátí; tak jsme zůstali na místě a postarali se zatím o pohřeb Mirrzy a ostatních statečných obránců Gyül Čattaru.

Assi po boji zmizela; už jsem ji nespatřil, ani necítil její přítomnost. Samozřejmě ani neuvažuji o možnosti, že by to byl definitivní odchod; taky by mi to bylo hodně líto. Vzpomínáte, jak jsem ještě před nedávnem tvrdil, že nemá šanci mě dostat, protože její agresivní způsoby mne odrazují? Tedy, ať už si o ní myslím cokoliv, jedno nemohu popřít: šla za mne do boje. Kdo a za jakých okolností mi kdy zachránil život, většinou nevím a nepovažuji za důležité, bývá to pokaždé někdo jiný a občas ho ani neznám; taky bez váhání zničím toho, kdo může ohrozit někoho z našich. Ale Assi nade mnou bděla a chránila mne; ať byla osobně přítomna nebo ne. Nevím, co bude dál, ale vím jedno: naše hra ještě není dohrána.

Druhá žena, na kterou často myslím, je Mirrza. Vydechla mi v náručí; taky jsme se několikrát milovali, v lidské i leopardí podobě, pokaždé však s pocitem, že se jedná o exotický, trochu neskutečný zážitek. Byla to láska? Aby mohla být, muselo by být něco víc; třeba toulání po loukách, vyprávění vtipných příhod z dřívějšího života, letmé dotyky, líbání, vábení, odmítání... nic z toho však nebylo, ani nemohlo být. I když jsem se s ní toulal po stepi, i když byla (v podobě šelmy) tak nádherná... Hladil jsem ji, jako se hladí velká kočka; když požádala, abych ji proměnil v ženu, cítil jsem k ní spíš úctu a ohleduplnost.

Ale myslím na ni; kam odešla, když její kožešina byla uložena ve svatyni a Zářící duch odlétl do nezměrných výšin? Pustila moji existenci z hlavy, nebo nade mnou někde zdálky bdí a sleduje mé kroky? Mohl bych se pokusit ji přivolat, hovořit s ní; ale mých ochranných bytostí je tolik, že jim všem nedokážu ani projevit patřičnou vděčnost. Některé jsem požádal, aby se radši než mně věnovali jiným osobám, více ohroženým a v horším postavení, třeba některým dětem. Někdy je to možné udělat.

Občas mi bleskne hlavou nápad sestry Jany: krev jednoho padlého Templáře ať očistí deset namátkou vybraných osob, kdekoliv ve světě. Mirrza nepochybně patřila do řádu, dotkl jsem se jí, vyslovil její jméno, dokonce se s ní spojil; v této chvíli existuje kdesi deset bytostí, které přestaly být podřízeny nevědomosti a staly se Služebníky Chrámu. Nikdy je nepotkám; nebo možná ano, ale nebudu o tom vědět. Jak praví Korán:

„Nepovažujte za mrtvé ty, kteří padli na cestě Páně...“

Errata:

30.05.2021 11:12