Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Assama)

Toto jsou první slova, která píšu na papír; naučila jsem se číst, když si to přál můj pán Denis; a protože není možné, abych zůstala hloupá a neuměla to, co všichni ostatní. Psát jsem se neučila; ale umím ťukat do stroje na klávesu s příslušným písmenem, je-li to třeba. Podle mého to zapotřebí není; avšak můj pán poručil a já poslouchám.

Nařídil mi, abych vyprávěla, jak jsem se vrátila domů ke svému kmeni. Je možné, že by to někoho zajímalo? Pochybuji; ale je pravda, když jsme odjeli z Gyül Čattaru a táhli ve stopách Gordonovy armády, zjistila jsem, že jsme se přiblížili mému domovu a řekla to Denisovi. On tehdy pravil, že si přeje poznat moje příbuzné a nařídil mi ho tam zavést.

Píšu slova jako poručil a rozkázal, ačkoliv mi řekli, že Denis nikdy nic nepřikazuje ani nezakazuje; podle mého to ale není správné. Denis taky nikdy žádnou ze svých žen nebije, ani když to zasloužíme; mé mladší sestry se tomu občas diví, dokonce vedly řeči, že je slabý a kdo ví, zda je zapotřebí ho vůbec poslouchat. Tak jsem je pro jistotu zbila sama, aby si pamatovaly, kdo je tu pánem. Staré ženy říkají, že mladá holka má dostávat výprask aspoň jednou za týden; dřív jsem s tím nesouhlasila, ale když vidím, jak se chovají mladé moranky, začínám je chápat.

Horší je, že nás Denis nejen nebije, ale ani jinak o nás moc nejeví zájem – sice často vykládá, jak se s námi miloval; ale už neřekne, že měl nejméně desetkrát tak často příležitost, a neudělal nic. Když chceme od něho trochu pozornosti, musíme se mu všelijak vnucovat a vtírat. To mluvím o nás, jeho stálých manželkách; že by jako správný významný náčelník občas jen tak z ničeho nic skočil na kolemjdoucí moranku, dal jí pár facek, aby se nevzpouzela, pořádně ji obskočil a pak šel zase dál – ani nápad! Co si pak o něm mají myslet ostatní morani? Nebo navštívil někoho z kmene v jeho chýši a zalíbila se mu jeho žena, tak by ho zbil, ženu mu vzal, nějakou dobu ji držel u sebe a pak ji vyhnal zpátky domů, to taky ne. Mnozí morani se tedy ptají: je opravdu tak významný náčelník a čaroděj, jak se o něm povídá? Proč nedává svou moc a sílu trochu najevo, aby se ho všichni mohli bát a obdivovat ho?

Jenže Denisovi je zbytečné tohle povídat; jen se směje. Nechá si docela rád o našich zvycích povídat, ale preferuje ty svoje. No, já jsem přizpůsobivá, dokážu si zvyknout na cokoliv; moranky jsou ale hloupé a já nemám tu trpělivost je každou chvíli mlátit, aby něco pochopily.

Jistě, má taky nějaké zvyky. Třeba se mi líbí rod Wulffssonnů, do kterého se vdala jeho sestra Magda; tam musí být veselo, určitě je ráda navštívím, jen co přijdeme na Ostrov. Každý večer je tam nějaká zábava; Denis si vzal jejich holku Sentu za svou první ženu, ale pak ji vrátil rodině, stejně jako další jejich dcery Birgit a Signe; doufám, že se všemi má nějaké děti, to bude legrace, až se jim přijdu představit! Další zábavná sídla jsou jeho sester Julie a Marie, tam taky musím zajít; a potom Veroniky, která je taky nějaká jejich příbuzná, ale hlavně sestra vrchní čarodějky Valérie. Prostě, těm všem už Denis dal o mně vědět a oni vzkázali, že by mě rádi poznali. To ovšem až potom, teď musíme k mým příbuzným.

Že bysme udělali nějakou legraci a spářili některou z Denisových dřívějších žen s mým bratrem Kwenzorim? Určitě by to šlo; holky bratra chválí, je statečný bojovník a dobře souloží. To ostatně posoudím sama. Už jednou si mě měl brát, dokonce sháněl příslušné krávy na zaplacení, ale kouzelník Wungada přesvědčil krále Waguru, že je lepší mě prodat někam hodně daleko, třeba usedlému kmeni. Pamatujete si to? Moje matka byla králova sestra, ale kdo byl můj otec, nevěděla ani ona; kouzelník byl králův bratr, ale neměl mě rád a dost mě pomlouval. To víte, v každé rodině je něco.

Že jsem se docela náhodou seznámila s Denisem, to zařídil dobrý bůh Nga, kterému vždycky obětuji krev každého zvířete (i člověka), kterého zabiju. Zabíjím moc ráda; když z oběti odchází život, cítím tolik síly... dobrotivý Nga mi dává pocítit, jak mě má rád. Denis by udělal dobře, kdyby si předcházel jeho dceru Assi; samozřejmě má mou tvář, dobrý Nga ji vytvořil podle mne, aby měl Denis radost, ale to on nechápe nebo nepřizná. Assi se bojím; určitě je zlá a žárlivá, i když ublížit mi nesmí, kdybych nebyla já, nebyla by ani ona. Pak existují ještě další bohové; Denis se jich nebojí, ale já bych jim pro jistotu moc nevěřila.

Když jsem byla dítě a žila v našem kmeni, bylo vše jasné; chovala jsem se podle zvyklostí kmene. Denis říká, že teď naše zákony porušuji; ale čemu se diví? Teď je on můj manžel, pán mého kmene; a já dělám, co mu vyčtu z mysli, že by si přál. Souhlasím se vším; dokonce i s tím, že mne zajisté brzy opustí a odejde někam do dálky, kam ho zavede nestálá povaha. Nebudu si stěžovat nikomu jinému než dobrému Nga; neboť muži vždy mají nějakou svoji cestu, a nemá smysl jim v ní bránit. Budu vychovávat naše děti, starat se o jeho chýši a čekat, až se vrátí. A vládnout kmeni; do toho patří péče, aby se rozmnožil, zesílil a získal bohatství. Denis o bohatství příliš nestojí; zdá se, že má dost a nepotřebuje víc. Já myslím dál, i na jeho děti, které budou potřebovat mnoho krav ke své obživě.

Když to zaslechl, smál se; potom začal přemýšlet, kde by vzal dostatek krav, aby za mne mohl řádně zaplatit králi Wagurovi. Vykládal něco, že by rád, aby jeho vztahy s mou rodinou byly v pořádku; ale řekla jsem:

„S Wagurou se vůbec o ničem nebav; hned na začátku se zeptej, jaké dary dá on tobě, protože jsi přítel Reortů, mocnější než on. Kdyby měl ještě nějaké řeči, klidně ho pošli do prdele.“

Denis se smál a zdálo se, že moje rady nebere moc vážně.

„Nebo víš co? Mlč a nech vyjednávat mne; já to vyřídím sama!“

„Myslel jsem, že ve vašem kmeni ženy nemají žádná práva!“

„To je pravda; ale co je mi po tom? Mám moc, to stačí!“

Tím to bylo vyřešeno a mohli jsme se dát na cestu. Jeli jsme ve stopách Gordonova oddílu a občas nacházeli mrtvoly nebo kostry vojáků, kteří zůstali zpět a zahynuli vyčerpáním, na zranění nebo nějakou nemoc. Byli ti ubožáci roztrhaní, vyhublí, se strašlivě dořízenýma nohama a spáleným tělem; byl div, že dorazili tak daleko. I leopardům jich bylo líto; sice říkali, že by je radši ulovili sami, ale vážně se na to nechystali.

Kníže Yamanaki se odpojil a odjel zpět k císaři Charrymu, vyprávět o bitvě o Gyül Čattar a předat dary, které mu náležely. Spolu s ním odešli mnozí hodnostáři leopardů, ale pořád jich s námi jelo ještě dost. Taky bych moc ráda jela s nimi, stýská se mi po Dianě; no, však se sejdeme.

Dianu Denis miluje. Ona jeho ne, což nechápu. Taky ji miluji, jako všechno, co se líbí jemu. Když si přečtu mysl nějakého člověka, musím milovat to, co on! Kdyby Diana dovolila, abych se s ní řádně propojila a prozkoumala její paměť a na oplátku jí předala všechny svoje myšlenky, jistě bychom se nakonec sjednotili a dosáhli dokonalého spojení. Mazlí se se mnou ráda, ale jen co ji začnu trochu dráždit, ožene se a už mi teče krev z nosu! Umí to perfektně a vždycky se trefí! Loktem, kolenem nebo jen rukou, nikdy se nestihnu krýt, kdežto ona ano. Já zas v pohodě rozbiju šňupák kterékoliv jiné morance, jsou pomalejší než já a vždycky to zaslouží. Ale když se chtějí mazlit, nikdy bych jim nebránila, naopak je pobízím.

Správně je to tak: král je pánem celé země a patří mu všechny ženy. Jeho hlavní manželka má za úkol udržovat mezi nimi pořádek a dohlížet, aby mu byly včas dány darem všechny mladé dívky, které by se mu mohly zalíbit. Vrchní kouzelník by měl dohlížet, aby o velkých svátcích byla prolita krev příslušného počtu panen, aby bohové byli spokojeni. Jestli to provede král osobně, kouzelník nebo morani z královské gardy, to je celkem jedno, aspoň myslím. Ale krev musí ngajimové dostat, jinak by trpěli hladem a vzali by si ji sami.

Denis se směje. Jejich stát je jistě složitější a Charry je král králů, Diana císařovna a Denis syn nejvyššího kouzelníka. Jejich bohové snad nevyžadují krev? Podle stop na těle občas ano, ale mnohem méně. Diana mi vyprávěla, že si občas nechá propíchnout tváře zlatými jehlicemi a zavěsit se háky za kůži na zádech na takovou houpačku, ale co to je? To bych si mohla dopřát každý týden, když mi Oheň rány hned vyléčí, ani jizvy není za pár dní moc vidět. A co ty zrzavé moranky, co se Denisovi tak vtíraly? To mají takový strach o svoje jemné tvářičky?

Jen počkejte, holky, až tam na vás přijdu! Já vás naučím prolévat dostatek krve, aby se jí daly pomazat všechny sochy božstev před královským palácem! Zatím už určitě dorostly nějaké mladší holky, aby je Denis a ostatní morani mohli obětovat! To bude krásná slavnost s bubny a ohňostrojem, ty holky budou brečet a Diana se bude bavit, vždycky se tak krásně směje, když někdo mučí některou zvlášť hezkou holku! Její dvorní dáma Veronika má perfektní mučírnu se spoustou nástrojů, které jsem si ještě nevyzkoušela, ale moc se těším! A potom spustíme orgie, jaké ten jejich Ostrov ještě neviděl, a nikomu nedovolíme zůstat stranou!

Povídala jsem si o tom s Denisem. Diana by se taky ráda přidala, kdyby to nejdřív udělal Charry; Charry zase chce, aby to nejdřív udělala Diana. Je to taková hra. Jistě, Diana se bude strašně zlobit na holku, která ho první svede, a ještě víc na toho, kdo první přemůže ji. Možná je dokonce oba zabije. Když jsem to zkusila já, málem mě umlátila, a to jsme kamarádky! Musíme na to nahecovat někoho, kdo to neví nebo nevěří; Denisovy ségry už to zkoušejí dlouho, ale zatím marně. Diana je mazaná a hned tak na něco neskočí. Úplně nejlepší by bylo, kdyby se do někoho zamilovala a ztratila rozum, ale to ona ne! Nechápu; mně se líbí všichni chlapi, a ráda poznávám, jak to který umí! Denis se směje. On všechno vnímá zároveň se mnou a hecuje, abych to zkoušela s dalšími!

Denis je správný princ; všechno chce mít a všechny ovládat. Taky mu vadí, že některé ještě nemá, hlavně Charryho a Dianu. Byl by rád, kdybych je získala já, mohl by je ovládat přes mne. Udělala bych to ráda, jen kdyby byla Diana vstřícnější! Však já ji ještě ukecám! Párkrát mě ještě seřeže, ale výprasky mi vždycky vadily jen tak dlouho, než mě to přestane bolet.

Denis má ale vyšší cíle, teď zrovna jede po Assi. To mě moc těší, je to moje bohyně, která mne chrání a já jí sloužím. Assi je správná šelma; věřila bych, že je nezkrotná, ale Denis to stejně bude zkoušet, dokud ji nepřemůže. Vymyslel na ni nějakou fintu a chce na to použít svoje Ochránce, hlavně bratry Jerzyho a Christopha. Už je na něco vyhecoval, kluci nadšeně souhlasí a rozdají si to s naší černou kočkou, až z ní budou chlupy lítat. Jistě bych nechtěla, aby se jí něco stalo, sama bych na to doplatila, ale trochu jí pošramotit fasádu by neškodilo! Třeba by přestala být tak děsně nafoukaná a laskavěji shlížela na svou pozemskou sestřičku!

Ale napřed je zapotřebí navštívit moje příbuzné. Wassongové jsou kočovníci, ale na období dešťů se vždy uchýlí do hor, kde máme postavenou stálou vesnici; právě tam jsme mířili, neboť deště se už zase blížily. Uvažovala jsem, že bych ve vsi zůstala až do narození svého dítěte; ale to prozatím tolik nespěchá.

Kraj byl klidný, to jest nebyli tu Gordonovi vojáci, takže jsme mohli jet rychle a bez obav. Vedla jsem karavanu, až jsme správně dorazili na patřičné místo; v pahorkatině za polovyschlou řekou stálo na kopci opevněné hradiště, na něž Denis zíral s úžasem. Viděl kůlovou hradbu s bránou uzpůsobenou k zavírání, vysoké kuželovité střechy domů a posvátné sochy bohů, vztyčené na plošinky na ohradě, aby viděly ven. Nejvyšší z domů, také největší na šířku, patřil králi Wagurovi; tam jsem bydlela, dokud byla naživu matka. Pak jsem začala dospívat a starost o mne převzali příbuzní.

U řeky pralo několik ženských prádlo a děti se ráchaly v bahně, neboť vody bylo pomálu; jak nás spatřily, ženy nechaly prádlo prádlem a rozběhly se k vesnici, varovat ostatní. Zato děti zajely jen do nejbližšího křoví a odtamtud pozorovaly, jak napájíme svoje koně a buvoly; ti totiž táhli děla, která Denis chtěl pro jistotu mít po ruce.

Král Wagura zřejmě správně odhadl situaci; neuzavřel se ve své pevnosti a nehodlal se bránit, naopak brána zůstala otevřena, ve vsi se začalo bubnovat na tamtamy a troubit na rohy, což znamená vyhlašování svátku. Zadržela jsem Denise, aby tak hodinu vyčkal; určitě nám pošlou v ústrety slavnostní průvod, aby nás přivítal. Leopardi se tvářili částečně nedůvěřivě, částečně pobaveně; doposud neviděli, aby je někdo vítal s radostí. Zato Wa-gah se vplížil skoro do vesnice, aby sledoval přípravy k uvítání.

Když už jsme měli tu hodinu času, navrhla jsem Denisovi, abychom se patřičně zkrášlili, jak se sluší a patří. Za tím účelem jsme se vykoupali v té bahnité vodě, pak jsem rozmíchala barvy a pomalovala jemu i sobě celé tělo nejkrásnějšími ornamenty, jaké znám. Za posledních několik dní nám už opět trochu narostly vlasy; zkusila jsem mu v nich vyholit cestičky prstem, ale nešlo mi to, tak jsem mu vzala hlavu mezi kolena a holila ho nožem; i když jsem se snažila nabrousit čepel co nejvíc, stejně ho to bolelo, což Denise vždy velice vzruší. Už dlouho mne nepotěšil a docela by se mi to líbilo, ale holky se zdobily hned vedle nás a určitě by trvalo dlouho, než by nás všechny uspokojil, tak jsem to zamítla a pokusila se udělat mu na hlavě ze zbytku vlasů aspoň ostny, když nejdou copánky; vyztužila jsem vlasy hlínou, nevypadaly jak bych si přála, ale jakž takž to šlo.

Když Denis pochopil, o co mi jde, projevil snahu vytvořit trvalou iluzi, možná dokonce nám těla transformovat do ideální podoby. Zamítla jsem to, po důkladné úvaze; nemám nic proti tomu předvést kmeni, co všechno umíme, ale pro začátek bude lepší být opatrný. Čím víc a složitěji si měníte tělo, tím víc zapomínáte, jaké bylo ze začátku a jaké by mělo být; chtěla bych, aby každý věděl, že jsem tatáž Assama, která od nich odešla, jen něco prožila a dosáhla postavení. Později můžeme...

„Jsi moje chytrá holčička.“ řekl a dal mi pusu na tvář.

Ale proužky na hlavě mi vyholil krásně; a zajistil, aby to pěkně bolelo.

„A co bychom si měli obléknout?“ ptal se.

Otázka zněla hloupě, protože jsme stejně nic neměli. Tak jsem řekla:

„Zůstaneme nazí. Máme svoje ozdoby, to stačí!“

„Myslel jsem, že ve vašem kmeni chodí nahé jen děti!“

„Ano. Ale my už nejsme Wassongové. Jsme Baarfelti.“

Potom nám ohlásily bubny a trouby, že vše je připraveno ke slavnostnímu uvítání; tak jsme nasedli na koně, seřadili se pokud možno podle hodností a zvolna vyrazili po vyšlapané cestě k vesnici.

Z brány se právě rozvíjel slavnostní průvod; napřed klusal oddíl moranů, potřásali v rukou oštěpy s dlouhými hroty, ostrými jako břitva, jejich těla se leskla olejem. Potom kráčeli hodnostáři, každý s vějířem pštrosích per; další nesli ještě větší péřové vějíře jako baldachýn, pod kterým se důstojně nesl král Wagura; vysoký, mohutný, s prošedivělými vlasy spletenými do copánků, velmi dlouhých a spadajících kolem celé hlavy, dokonce i do očí. Jeho tváře byly plnější než u ostatních, ani tělo nebylo tak štíhlé, i když byl stále pružný jako leopard. Jeho tvář byla vznešená a důstojná, nedával najevo, co si myslí, i když si jistě všeho všímal. Když jsem jej spatřila, na chvíli jsem z něj dokonce dostala strach jako v dětství, kdy byl neomezeným pánem nad mým osudem.

Za králem kráčel mladík dokonalé postavy, můj bratr Kwenzori. Byl ještě krásnější než dřív; kolik mu teď je, sedmnáct, osmnáct? Moranky z něj budou v extázi. Na hlavě měl čelenku z pštrosích per, na krku a zápěstích řadu nových ozdob; na rozdíl od otce se moc neoblékal, jen do bederní roušky, aby bylo vidět jeho svaly. Poznal mne a usmál se. No, jen počkej!

Potom šli další muži podle významu. Denis se nejvíc zajímal o ženy, což dělal dobře, naše ženy jsou příkladně krásné; jak ty dospělé, které nosí dlouhé sukně a někdy si zahalují i horní polovinu těla, tak mladé moranky, které se strojí většinou do červených sukýnek přes klín a na prsní bradavky si lepí barevná pírka, aby připoutaly pozornost mužů. Staré ženy i muži zůstali samozřejmě doma; nesluší se, aby se někam hnali jako nevycválaná mládež, však se dočkají, až se průvod bude vracet! Už tak se všude pletly děti, vyřvávaly a pobíhaly; sotva že stihly zmizet z cesty královskému průvodu. Ale nikdo se na ně nezlobí, jsou ještě malé a nemají rozum.

Král Wagura si nás pozorně prohlížel a hlavou mu jistě táhly různé myšlenky. Reorty už viděl, ale ještě sem nedorazil tak silný oddíl, ve kterém byli leopardi, gepardi, psi, hyeny... a lidé. Taková kombinace je silně neobvyklá, dokonce by mohla být nebezpečná; ještě znepokojivější je, že jsem s nimi a na význačném místě. Nikdy jsme k sobě neplanuli velkou láskou, ale přece jen jsem členka jeho kmene a mohla bych mu vyžehlit případný průšvih; a že jich drahý otec král má požehnaně!

Když jsme se dostali až k sobě, nastala určitá nesnáz; my jsme seděli na koních, kdežto král a jeho hodnostáři šli pěšky. Denis to vyřešil tak, že seskočil na zem; udělala jsem to po něm. Morani ucouvli a rozestavili se podél cesty jako čestná stráž, my jsme udělali pár kroků a Denis se králi uklonil; ale ne jako poddaný, spíš jako zdvořilý host.

„Dovol, králi statečného národa Wassongů, abych ti složil svoje poklony a poděkoval ti za všechny dobré skutky, které jsi vykonal pro vznešené Reorty, pány stepi; i pro mne!“

Wagura chvíli moudře vyčkával. „Žil jsem vždy v míru s Pány stepi; i když jsem měl dosud málo příležitostí se s nimi setkat osobně. Právě tak nevím, co dobrého jsem učinil pro tebe!“

„Nebuď zbytečně skromný! Daroval jsi mi Assamu, květinu stepi, nejkrásnější dívku národa Wassongů, kterou jsem si vzal za ženu; děkuji ti za ni!“

„Ano, to je pravda...“ pořád ještě váhal, „Vítám vás všechny ve své vesnici a prosím, abyste vstoupili mezi nás, je-li vám to libo. Budeme si pokládat za čest hostit vás jako svoje bratry...“

Vrhl opatrný pohled na Taššu, který zastavil vedle nás; oslovení „bratr“ nebylo zcela na místě, neboť Wagura jako člověk byl mnohem níže postaven než leopardi. Nicméně Tašša pravil:

„Jsme šťastní, bratře, že můžeme požívat tvého pohostinství. Ujišťuji tě, že se nezdržíme dlouho!“ Byla to zdvořilostní formule velmi příjemná pro uši lidí, i když byl král nucen říci:

„Budeme šťastní, budete-li u nás pobývat co nejdéle!“

Nastala chvíle trapného ticha; zašeptala jsem Denisovi: „Řekni naše jména!“

„Jsem Denis Baarfelt, syn jednoho z mocných králů na ostrově Arminu; můj otec je nejvyšším vezírem krále králů, Pána Nebe a Země, který vládne celé naší říši a klaní se pouze bohům. Tento mladý muž je Wallabi, můj pobočník. Assamu, moji manželku, která je tvojí příbuznou, jsi jistě poznal; moje mladší manželky Kaya, Kissa, Naqi a Aysim budou jistě potěšeny, když vzbudí tvou náklonnost. Tento leopard je Tašša, velký a strašlivý bojovník, před nímž by se třásli černí i bílí lidé, kdyby přežili střetnutí s ním; avšak těch, kdož mohou vyprávět něco o jeho slávě, je velmi málo. Šelma se zvláštními skvrnami je Artanna, který přišel s námi z Arminu, stejně jako černá leopardice, jejíž jméno je Díwarr. Tento statečný bojovník hyen je Rawa, a tento chytrý a udatný pes má jméno Wa-gah. Všichni jsou králi ve svých národech.“

Wagura naslouchal s přimhouřenýma očima. Potom uznal za dobré představit se také: „Jsem Wagura, král a nejvyšší pán všech kmenů Wassongů, které kočují po stepi. Toto je Kwenzori, můj syn a náčelník mých moranů. Wungada, kouzelník kmene, se doposud nevrátil a nevím, co se s ním stalo...“ To řekl obrácen napolo ke mně, jako by se na to tázal.

„Povím ti to, až usedneme ve tvém domě k přátelské rozmluvě!“ řekl Denis, aniž mi dal čas něco odpovědět. Král pootevřel údivem ústa, ale včas si to rozmyslel a pokynul nám:

„Pojďte! Můj dům je vaším domem!“

Tak jsme kráčeli špalírem jeho bojovníků, žen a zvědavých dětí. Poznávala jsem mezi ženami kamarádky, taky mnohé z mužů; když jsem je zdravila, zírali na mne překvapeně, jako bych vstala z mrtvých nebo se proměnila v nějaké obzvlášť odporné či nebezpečné strašidlo.

O koně se nám měli postarat morani; nechali jsme u nich smečku psů, kteří je budou rádi a s potěšením hlídat, aby je nikdo neohrožoval. Wa-gah šel samozřejmě s námi. Král nás vedl středem vesnice ke svému parádnímu domu; tam nás uvítaly jeho ženy a hned přinášely rohože spletené z travin, abychom nemuseli sedět na zemi. Sotva jsme dosedli, dostali jsme mléko smíšené s krví a šelmy každá krvavý kus právě zabitého telete.

Hovořilo se společensky; nechala jsem Denise udržovat konverzaci, převážně bezvýznamnou, a zjišťovala situaci. Ačkoliv jsme byli váženými hosty, nebylo ještě zcela jisté, zda to tak zůstane napořád. Wassongové jsou zároveň bojovníci i diplomati; král určitě nepřehlédne žádnou možnost dosáhnout ještě většího prospěchu kmene i svého vlastního. Nevážila bych si ho, kdyby jednal jinak. Takže nám pořád ještě šlo trochu i o krk. Přímý útok by byl nesmysl, ale kdyby odešla větší část leopardů, kdybychom ztratili ostražitost a nechali se ošálit jejich přátelstvím...

Když už Wagura nemohl vydržet samou zvědavostí, zeptal se: „Překvapuje mě, že spatřuji svou dceru Assamu ve tvé blízkosti! Když jsme ji před časem poslali na sever, abychom ji provdali za muže, jehož si vyvolila, neočekávali jsme, že ji ještě někdy uvidíme! Ostatně, doprovázel ji kouzelník, můj bratr Wungada. Ten se však nevrátil a nevíme, co se s ním stalo!“

„O tom ti mohu povídat,“ usmál se Denis, „Tvůj statečný bratr padl jako hrdina v boji s bílými lidmi, kteří přepadli vesnici, do níž jsi poslal Assamu. Jel jsem kolem a spolu s těmito leopardy jsme lidi pobili.“

Ženy, které naslouchaly v pozadí chýše, počaly hořekovat; jedna přes druhou padaly k zemi, válely se, roztrhly svá parádní roucha, natíraly si tvář blátem a drásaly se nehty. Král Wagura se rovněž zatvářil zdrceně.

„Jací to byli bílí lidé, kteří vás přepadli?“

Ujala jsem se slova. Vyprávěla jsem náš příběh celkem pravdivě a po pořádku a přeháněla jen zcela nepatrně. Denis naslouchal a občas sledoval, co dělají ženy; ty po prvním záchvatu hoře svolaly svoje děti a počaly všem po řadě ostrým nožíkem ořezávat myší ocásky copánků, jak se sluší při smutku. Děti to ovšem bolelo, taky na to nebyly zvyklé, tak řvaly jako když je na nože bere; načež je matky ještě pomazaly blátem a děti vyváděly ještě víc.

„Proč pláčou všechny ženy?“ zeptal se arminsky, „Myslel jsem, že budou truchlit jen ženy kouzelníka Wungady?“

„Taky jo! Bratři z jednoho rodu mají společné manželky; každá z králových žen byla zároveň Wungadova žena. A které dítě je kterého...?“

„Koukám, že ho skutečně milovaly...“

„Ani náhodou; jsou šťastné, že se ho zbavily, byl hovado prase. Ale musejí přece dát najevo patřičný smutek, ne!“

Když patřičně poničily účesy dětem, daly se ženy jedna do druhé. Strhaly si zbytky oděvů, ořezaly copánky a do tváří brutálně vyřezávaly jizvy; byla to vzácná příležitost vyřídit si účty v rodině, kterých se nahromadilo dost a dost. Zvláště mladším a hezčím spolumanželkám; já jsem samozřejmě hodná a slušná, své sestry mám ráda, takže jsem jim vždy dělala jen ozdobné řezy, ale kdyby našeho pána zabili, taky bych se nechala patřičně zohavit; a ty malé mrchy bych si pěkně vychutnala!

Denis se tvářil znepokojeně, moc se mu to nelíbilo.

Wagura se zeptal: „Jak se stalo, že jsi se stala manželkou tohoto muže?“

„Podle našeho arminského práva.“ předběhl mě Denis.

„Hm. Neslyšel jsem o takovém právu. Kde platí?“

„V Arminu, naší vlasti; a také tam, kde položím na zem svoji zbraň. Vybojoval jsem si Assamu; a ona s tím souhlasila.“

„Podle našich zvyklostí neměla právo s něčím souhlasit. Kde je cena, kterou jsi povinen za ni zaplatit?“

„Cena jsou nepřátelé, kteří by chodili po stepi, kdybych je nezničil. Přišli by sem, zabíjeli tvoje morany a kradli dobytek. Zachránil jsem ti víc dobytka, než kolik bys dostal za Assamu; věř mi to!“

„Přesto se sluší, abys zaplatil! Víš to?“

„Kolik dobytka jsi povinen odvést jako daň leopardům?“

Zarazil se; pohlédl na Taššu a byl si jist, že rozumí.

„Pánům stepi jsme povinni dát vše, co si řeknou...“ odpověděl neochotně, leč pravdivě.

„Dobrá. Řekni si cenu! Já ji povím Taššovi, on určí váš poplatek a vybere ho, potom mi dá kolik chceš, a já ti je vrátím. Jsi s tím spokojen nebo máš nějaký jiný a lepší nápad?“

Král chvíli mlčky koukal do blba; asi si přepočítával, jaké by to pro něj mělo následky. Konečně zvedl hlavu.

„Zdá se, že jsem ti předtím nerozuměl. Ty jsi přítelem Pánů stepi?“

„Jak vidíš. Přišel jsem s nimi...“

„Tak. V tom případě ti ovšem musíme dát vše, co žádáš. I Assamu, ač za ni nezaplatíš cenu, jak se sluší a patří. Jak vidím, ani jste nečekali na naše rozhodnutí, dokonce se chystáte přivést na svět dítě. Vždy jsem očekával, že Assama učiní něco, co se nesrovnává s obyčeji a mravy národa. Moje očekávání se ukázalo správným! Tak si ji nech...“

„Když se žena miluje s mužem, většinou pak má děti.“ řekla jsem rázně, „Denis je můj manžel a pán, i když nezaplatil cenu!“

„Neříkám nic, co by to vylučovalo!“ ujistil mne král rychle, „Možná bude lépe mluvit o něčem jiném; s údivem pozoruji, že máš kůži krásně černou namísto nezdravě bledé, jakou jsi mívala dřív?“

„Ano, to je snadné! Známe barvivo, kterým lze dokonce bílou pleť nabarvit na černo; tak to udělal i Denis. Je původně bílý, možná to sám uvidíš. Pohlédni na zvláštní barvu jeho očí a světlé vlasy!“

„Viděl jsem bílé muže; jsou odporní!“ řekl rázně Wagura a začal se zlobit; snažil se nedat to najevo, ale já ho příliš dobře znám, „Cožpak jsem tě nevaroval, aby ses vyhýbala bílým lidem?“

„Jistě, říkal jsi to – ale jak jsem to měla poznat?“

„Mohla jsi to poznat! Sama říkáš, že nedodržuje zvyky...“

„I černí z osad nebo Massájové nedodržují naše zvyky; a přece jste mne provdali za takového muže! Denis má své zákony a dodržuje je; tamti jsou barbaři a nedodržují nic, ani vlastní slovo...“

„Nesluší se, abys to ty posuzovala!“ syčel král, „Zvyklosti nějakého cizího národa pro nás nejsou ničím!“

„Ani leopardů?“

Wagura se zarazil. Pohledy, kterými stíhal mne i Taššu, nebyly obdivné, spíš naopak. Kdyby mohl, asi by si to s námi vyřídil.

„Kdyby kouzelník Wungada zůstal naživu, asi by sis nedovolila chovat se tak nezodpovědně!“ pronesl konečně.

„Asi ano. Pokud si myslíš, že Wungada byl nějaký mocný čaroděj, tak je to omyl; Denis je daleko lepší kouzelník a i to málo, co jsem se od něho naučila, by stačilo, abych Wungadu zašlápla jako hovnivála!“

Otřásl se vztekem; měl chuť mi říct, že lžu, ale ještě se ovládal. Zíral na Denise s podezřením, ale nebyl si jist. Tak řekl:

„Co tak významného ses naučila?“

„Například: slyšel jsi o Živém Ohni, do kterého lze vstoupit, omýt se v plameni a opět vystoupit, aniž by tě popálil? Můj pán to umí!“

Odpověď mne zajímala; mohla mi objasnit, jakou rychlostí se v kraji šíří drby. Král uvažoval a promýšlel situaci za všech okolností. Konečně ukázal na poradní oheň, který hořel na prostranství:

„Dokázal by se tvůj muž dotknout tohoto ohně?“

Ohlédla jsem se na Denise; seděl a usmíval se:

„Jsem líný a nechce se mi. Čaruj sama, budu dohlížet...“

Vstala jsem. Nejjednodušší bylo ochránit si ruku chladnější vrstvou, nabrat trochu plamene a podržet v dlani. Předvedla jsem to. Když jsem strčila hořící ruku králi před oči, dokonce leknutím kus ucouvl.

„Říkáš, že dokážeš vstoupit do ohně; a dovolit to i jiným?“

„Ano, to můžu.“

„Dokázala bys, abych i já vstoupil do plamene a on mi neublížil?“

„Jistě. Kdy si řekneš.“

„A mohl bych to učinit před zraky celého kmene?“

„To by bylo vůbec nejlepší!“

Chvíli jsme se měřili očima. Jak říkám, neměli jsme se nikdy moc rádi. Já pro něj byla vzpurný a nezdárný frocek, on pro mne muž, který ubližoval mé mámě, jak ho zrovna napadlo. Ale pořád ještě je král. Řešil otázku, jestli mi může věřit; a já chtěla, aby mi věřil.

„Můžu omýt Ohněm celý kmen.“ nabídla jsem.

„Když to ovšem dovolím!“ nafoukl se.

„No jistě; když to dovolíš!“

„Mohlo by to být hned teď?“

„Proč ne? Oheň je zapálen...“

„Kwenzori! Svolej všechny sem, před moji chýši!“

Nebyl v tom problém, stejně všichni očumovali kolem, jak je v kraji zvykem. Wagura, pomáhaje si gesty vyřezávané náčelnické hole, pronesl ke shromážděnému národu řeč, v níž důrazně vysvětlil, že pro jejich dobro provede mocné a nevídané kouzlo: vstoupí do ohně a nebude jím popálen. Krátce se zmínil, že to dokáže s mojí pomocí, aby se neřeklo. Navrhla jsem, že bych to napřed předvedla sama, ale okřikl mne, že už všechno chápe. Nejspíš se obával oslabit umělecký dojem z této akce.

Zadržela jsem ho, když už se chystal sáhnout do ohně holou rukou. Rozhodně mu nemohu upřít dostatek odvahy, mohl se pěkně popálit.

„Okamžik, velký králi! Určitě nechceš, aby ti v ohni shořel tvůj nádherný oděv a všechny ozdoby; bylo by rozumnější se na to svléknout! Nechci ti radit, ale možná...“

Zaváhal; pak zafuněl jako nosorožec a počal odkládat napřed svůj oděv, poté různé ozdoby, které měl na sobě navěšené, jako náhrdelníky a náramky. Zatím jsem přeměnila Oheň na Živý; Denis mi vůbec nepomáhal, jen dohlížel. Pochválil mne, když jsem to zvládla. Moranky se pošklebovaly, ale ani jsem neměla chuť je za to nějak potrestat.

Když Wagura odložil vše, co měl na sobě navěšeno, byl už celý národ natlačen okolo a obdivně zíral. Já se jen tiše chechtala; král se může objevit před zraky lidu nahý, uzná-li to za vhodné; ale v žádném případě bez svých posvátných amuletů. Ty teď ležely u mých nohou na jeho parádním rouchu; co takhle kdybych si je bleskově pověsila na krk a prohlásila se královnou? To samé mohl udělat Kwenzori, stál těsně vedle mne; navíc svíral v ruce oštěp, tím by mohl tatíčkovi pěkně rozpárat střeva. Překvapuje vás, že mi napadají takové věci? Pokud nelžou naše legendy, už pár královských dětí se dostalo k moci právě tímto způsobem!

Denis zachytil moje myšlenky a ohlédl se na mne trochu znepokojeně; pokynul, abych se radši věnovala králově ohnivé koupeli. Wagura tedy statečně vstoupil do plamene; zkřivil tvář bolestí, jak mu na těle vzplanula letitá špína, olej, chloupky a drobný hmyz, kterému se obzvlášť dobře daří v místech vždy krytých oděvem. Ale vydržel; a shromáždění zahučelo obdivem, jenž stále sílil. Konečně jsem pokynula a on vystoupil z Ohně, nesrovnatelně čistší a mladistvější, než tam vstoupil.

Jen byl venku, už se zase nafukoval; pronesl delší procítěný projev, ve kterém vysvětlil, jaké úsilí ho ten hrdinský výkon stál a jak by mu za jeho odvahu měli být všichni vděční. Nerušila jsem ho; nemám námitek proti účelně použité lži. Spíš jsem se dobře bavila; on totiž Oheň měl příznivý vliv na jeho kondici i v oblasti sexuální, což bylo dobře vidět. Trochu jsem ozkoušela jeho myšlenky. Promýšlel spoustu variant, třeba že by si poručil nějakou krasavici hned a na místě.

Denis mi poslal znepokojený dotaz. Připomněla jsem mu příběhy ze starých legend, kdy král pravidelně dokazoval svou mužnost na veřejných shromážděních na počest bohů. Teď už se to nedělá, nejspíš kvůli představě, že je to zvyk pohanský a barbarský, s nímž nesouhlasí jak misionáři, tak mnozí další lidé. Což jasně dokazuje, že ačkoliv Wassongové nikomu nepodléhají, ani nemají pravidelný styk s cizinci, jejich myšlenky se šíří a...

Denis mne zarazil. Teď na to rozhodně nebyla vhodná chvíle, tím spíš, že král již ovládl svoje tužby, i když se značnou lítostí. Pak prohlásil, že na jeho zvláštní přímluvu bude koupel povolena též členům královské rodiny; což se samozřejmě stalo. Královny se ovšem dost bály a bylo třeba jim přísně pohrozit, ale to byla jeho starost; děti se bály také, až když viděly, že se nikomu nic nestalo, dodaly si rychle odvahy.

Tohle všechno se netýká Kwenzoriho; ten se šikovně držel co nejblíž mne a sledoval, co provádím. Občas koukl po Denisovi, ale ten neprojevoval žádný nesouhlas; takže bráška rychle odložil svoje cennosti a na první pokyn se vrhl do plamene. Četla jsem si ho; moc se mu to líbilo a jeho sexuální apetit byl úžasný; a týkal se nejvíc mne.

Prohlížela jsem si ho. Tak co s tebou, chlapče? Denis mi hlásil, že ho to skvěle baví a naše spojení si vychutná, jako by je prožíval sám. Odsekla jsem, že k tomu taky dojde, o tom nemám sebemenší pochybnost, i kdyby měl za tím účelem přijmout moji podobu. Denis se chechtal; naše špílcování bylo tak intenzivní, že si něčeho všiml snad i Kwenzori. Radši jsem soustředila pozornost na práci s Ohněm, aby se nakonec někomu něco nestalo. Denis měl jakési poznámky o roztěkaných holkách, které kvůli svému orgasmu... poslala jsem ho do prdele. Bavil se.

Nyní pan král oznámil, že na četné prosby svého národa (nikdo ho o nic neprosil) povolí toto privilegium všem zúčastněným. Někteří z bojovníků i jejich rodinných příslušníků projevili účinnou snahu zmizet; ale král měl oči všude a zarazil je prudkým hrdelním výkřikem, než to stihli. Tak šli ke koupeli jeden za druhým, některý se tvářil odvážně, jiný dal strach najevo; snad se to líbilo aspoň mládeži, ve skupině chlapců a dívek se často ozýval smích, nejvíc když morani přicházeli o copánky.

Po skončení ceremonie pronesl pan král další projev, ve kterém zdůraznil svoje schopnosti, zkušenosti a znalosti, které mu umožnily (s mou nepatrnou pomocí) umožnit svému kmeni tuhle záviděníhodnou zkušenost. Dále slíbil, že se bude snažit, aby dopřál toto rozptýlení svým lidem co nejčastěji, aby si nikdo nemohl na jeho způsob vlády stěžovat; ostatně Jeho Veličenstvo nemá rádo, když poddaní nejsou s jeho činy a skutky spokojeni. Národ pochopil, huhlavě sborem poděkoval a rozešel se do svých chatrčí, aby si to promyslel ještě jednou a individuálně.

Denis se řehnil; prohlásil, že tohle vůbec není africký styl vlády a král Wagura se to musel naučit od nějakého bělocha. Což ovšem trvá dlouho; třeba by to mohlo souviset s mým narozením, ne? A jak měl Wagura dobrou náladu, zahájil na to téma opatrné vyptávání. Krále takové otázky venkocem nepotěšily; přiznal, že nás před časem navštívil bílý muž, zůstal dlouho a učil všechny děti včetně králových synů Wungady a Wagury, ale to učení nejspíš nebylo nejpříjemnější. Možná používal i rákosky, což bych s chutí udělala taky. Jak odešel a za jakých okolností, se král odmítal šířit; odpověděl velmi stručně, že neví. Což klidně může znamenat, že nespokojení královští hodnostáři si na chudáka tatínka někde počkali, upekli ho a snědli, jak je v kraji zvykem. Když nic, tak aspoň jeho srdce; však víte!

V průběhu diskuse vypili s Denisem několik džbánků palmového vína; jeden se při tom snažil opít druhého, ale Denisovi se to dařilo podstatně líp. Co měl král za lubem? Jeho řeči se točily kolem místní politiky; když si jasně uvědomil, že se Denis stal mým manželem, tudíž jeho zetěm, napadlo ho dát na vědomost okolním kmenům, že jeho moc podstatně vzrostla spojením se simba-watou, leopardím mužem. Bylo by možné demonstrovat Denisovu sílu maličkou, nepatrnou válkou proti sousedním kmenům? Není třeba moc, stačí jim odehnat nějaký ten dobytek (který nám jsou stejně dlužni), potrestat místní náčelníky, kteří nám kdysi ublížili (všechno ti budu podrobně vyprávět!), nebo něco na ten způsob. Šlo by to?

Denis se vymlouval. Nejdřív musí vyřešit svoji válku s bílými vojáky; pak se samozřejmě o jeho moci všichni dozvědí a nic si netroufnou. Wagura ovšem správně pochopil, že se jedná o Denisovu osobní moc, nikoliv jeho, což není totéž; další diskusi jsem pozorně nesledovala.

Totiž, kromě krále náležitě popíjel i Kwenzori. Držel se při tom blízko mne a povídali jsme si; holky po něm nepokrytě jely, ale on si promyslel, kdo je hlavní Denisova manželka, a ačkoliv byl samozřejmě ochoten uspokojit i ty vedlejší, věnoval se hlavně mně. Neodolala jsem a přečetla si ho; ano, jak jsem předpokládala: tatíček ho pěkně štve a rád by získal větší podíl na moci. Určitě mu v tom můžu nějak pomoci; teď jde o to, jak.

To chtělo poradu s Denisem v soukromí; dala jsem mu echo a sledovala, že už ho taky přestala bavit bezúčelná diskuse s čím dál víc opilým králem. Tak na něj seslal ospalost; král se chvíli bránil a nechápal, co se děje, potom ho to zmohlo, takže vydal patřičné příkazy a odpotácel se. Jeho ženy, čerstvě umyté a posílené Ohněm, se jaly o něj pečovat.

Nás se ujal Kwenzori; nám dvěma vyhradil chatrč po muži, kterého před pár dny udupalo stádo zeber, jeho ženy si rozebrali příbuzní a chatrč zůstala prázdná. Problém byl s ostatními, hostů bylo víc, než vesnice dokázala zvládnout. Leopardi, gepardi, psi i hyeny netrvali na své trvalé přítomnosti, byli ochotni se utábořit venku za hradbami; takže zbýval jen Wallabi a jeho morani. Denis nařídil, aby si postavili něco venku.

Naše rodina (Denis, já a čtyři moranky) jsme se tedy ubytovali; Kwenzori však neodcházel, snažil se pomáhat a hlavně očumovat. Holky ho pořád ještě zkoušely vydráždit; já se snažila číst jeho myšlenky, ale připadaly mi dost zmatené. Zeptala jsem se ho, jestli se večer budou konat slavnostní tance; pochopitelně ano, dokonce při nich měl pár důležitých funkcí. Poslala jsem ho to organizovat, takže konečně odešel a my měli klid.

„Zkus mi předat svoje poznatky!“ požádal Denis; předtím jsem měla pocit, že je skutečně trochu opilý, ale teď na něm nebylo vůbec nic znát. Ulehli jsme na rohož (dar od Kwenzoriho) a spojili mysl; Denis důkladně propátral, co všechno mi napadalo, a analyzoval to. Pak požádal:

„Vyprávěj mi o vašich obřadech! Nemám v tom jasno!“

Abych mohla něco povídat, musím si to nejdřív ujasnit; v první řadě, že kromě našich zvyklostí existují i nějaké jiné. Než jsme se setkali, vlastně mi to nikdy nenapadlo; jistě, slyšela jsem o cizích národech a jejich divných zvyklostech, ale nepřipadaly mi důležité. Ani staré legendy, co zpívali grioti; poslouchala jsem jako všechny děti a nezamýšlela se nad nimi. Ty příběhy o bozích a dávných hrdinech... vlastně zajímaly mne, představovala jsem si sama sebe na jejich místě, hráli jsme si na to s dětmi, byla to součást našeho vzdělání – ale nepochybovala jsem o nich!

Tohle je to pravé slovo! Aby člověk mohl začít přemýšlet, musí pochybovat – dítě nepochybuje, pouze přijímá. Až po našem setkání jsem začala pochybovat; Denisův svět je tak jiný, tak zajímavý! Pro Denise je zase zajímavé, jak mocný Nga potkal u jezera krokodýlí dívku, unesl ji a bojoval o ni nejdřív s jejími bratry, pak otcem a nakonec samotným králem, jejím dědečkem. Navíc, Denis chce rozhodnout, zda to je pravda či smyšlenka; já vím, že se to kdysi dávno stalo, když byl Nga ještě mladý; jestli chceš, zeptej se ho na to. Občas takové věci dělá; tvoji bohové snad ne?

(Denis by jistě oponoval, že o ničem nerozhoduje, přijímá vše tak, jak to slyšel; to pěkně kecá, zrovna on je ta důležitá osobnost, která má schopnost něco umožnit nebo něčemu zabránit. Nga to moc dobře ví!)

„To teď nech být! Jaké problémy má Kwenzori s holkama?“

Zarazila jsem se. Jo jasně, něco povídal; musím si vzpomenout. Říkal, že nám závidí naši volnost; jemu král nechce dovolit, aby se oženil, totiž zaplatil někomu za dívku a mohl ji mít doma. S morankami si užívat může... tedy vlastně nemůže, takový vztah sice je možný, ale nesmí skončit těhotenstvím, to by se zlobila rodina dívky i král. Jakž takž to jde s vdanými ženami, pokud jim přinese patřičný dárek; jenže Kwenzori moc prostředků nemá, král ho tvrdě drží u huby. Když si to tak přeberu, je bráška vlastně chudák a mělo by mi ho být líto.

Denis se smál. Pak se zeptal, jaké ve skutečnosti jsou naše zvyklosti, co se týče sexu. Mátlo ho, že jsem byla ve svém věku ještě panna, když jsme se setkali; snad že jsem králova dcera? Taky trochu; ale spíš za mne požadovali víc krav. U normálních holek je to tak: když povyrostou, jdou mezi morany a žijí s nimi, ale vdát se za ně nemohou; leda když rodina souhlasí a dá synovi krávy, aby je mohl za dívku zaplatit. Povídá se, že dřív to tak nebylo; ale král Wagura je přísný, žádnou nevázanost nedovolí. Ani on není takový jako králové za dávných časů...

„A jací teda byli ti dávní králové?“

Zase problém; co jsem o tom vlastně kdy slyšela? Jistě, dávní králové měli spoustu žen, stále si brali nové a když se jim znelíbily, rozdávali je svým poddaným. Jejich příbuzní si žili podobně, samozřejmě i princové; taky rádi a často intrikovali proti otci nebo bratrovi, pletli se do toho mocní kouzelníci a různí moudří starci, ti žili osaměle v buši a živili se tím, že přinutili magickou mocí zvířata, aby jim sama nosila svoje maso. Nebyli to však dobromyslní kouzelníci jako Denisův Merlin nebo Gandalf, ale zákeřní, zlí a pomstychtiví dědkové, které už měl dávno vzít čert. Taky byly nějaké kouzelné ženy, těm bych už vůbec nevěřila; navíc není jisté, zda zlí poustevníci ještě někde nežijí.

„No já nevím, Assamo! Mám pocit, že by se ti takový svět dost líbil!“

No jasně, že by se mi líbil! Zvlášť teď, když jsem tě poznala; věřím, že jsi jako ti staří hrdinové a že bys mě ubránil proti všemu a všem; já bych ti pomáhala a až se mi narodí děti, budu je vychovávat, aby byli k užitku tobě jako králi i celému kmeni; věř mi! Ale když o tom tak uvažuju, musím přiznat, že o tom moc nevím...

Denis se začal smát: „Ty nic nevíš? A co ty tvý řeči o dávných obřadech a zvycích vašeho kmene?“

Upadla jsem trochu do rozpaků; jistě, některé věci co jsem povídala, jsem skutečně slyšela v dětství jako naše bývalé zvyklosti; ale větší část jsem si vymyslela, když jsem viděla, jak se mu to hrozně líbí.

„Assamo, přiznej se: Co ty tvoje bláznivý noci s morany a našimi Jezdci? Opravdu tě to bavilo, nebo jsi to dělala kvůli mně?“

„Nejdřív kvůli tobě, když jsem viděla, jak se bavíš; potom se to začalo líbit i mně. Zvlášť, když jsi mě naučil telepatii...“

„A co tady, v královském sídle? Podřídíme se zvyklostem krále Wagury, nebo zkusíme si hrát a provokovat? Rozhodni se, je to na tobě!“

„Já bych se radši podřídila tobě; stačí říct a já něco rozjedu!“

„Ne, nerozumíš mi; mám pocit, že už jsem ti příliš dlouho rozkazoval, bez ohledu na tvá přání. Chci, abys ty sama řekla, co chceš!“

„Chci plnit tvoje rozkazy; to je můj jediný zájem! Co si přeješ?“

„Assamo, u nás je každý svéprávný a rozhoduje se sám! Mohl jsem tě vést, dokud jsi byla malá holka; ale teď už jsi dospělá žena!“

„Mám tomu rozumět tak, že už nejsem tvoje manželka?“

Nerozuměli jsme si, nechápali jsme se. Denisova výchova mu velí respektovat přání partnera; ale mně také! Copak nechápe, že mě baví plnit rozkazy, zvlášť když mi je dává on?

„Tak jo: svedeš Kwenzoriho a zjistíš, jaké má záměry a přání! Jestli bude mít nějaké zajímavé zájmy, dáš mi vědět!“

Tím byla věc jasná; a mohla jsem se začít snažit.

Slavnostní večer na naši počest byl bouřlivý; vypili jsme velké množství palmové kořalky, tančili spolu s ostatními a snědli obrovské množství masa. Později v noci a mimo dohled krále došlo též k nějakým techtlům a mechtlům; ale třeba Wallabi si stěžoval, že on ani jeho morani nemají takové úspěchy jako v jiných vesnicích. Denis ho politoval a řekl, že se má víc snažit; ani jemu neposlal král darem žádnou dívku, ovšem on toho nelitoval.

Jakkoliv Kwenzori nemyslel pomalu na nic jiného než na to, jak by si se mnou užil, když došlo na věc a já ho odmanévrovala z dohledu veřejnosti, až nečekaně vytuhl a tvářil se, jako by nechápal.

„Ale... ty jsi přece žena toho cizince!“ bránil se.

„A to by nám mělo nějak vadit?“

„Jestli se to dozví, zabije mě!“

„Především se to nedozví, a i kdyby; však by se zas uklidnil!“

„Tak se to dozví otec a zbije mě karabáčem!“

„Tolik se ho bojíš?“

Bylo mi jasné, že dost; ale když někoho chci dostat, tak ho taky dostanu. Začala jsem vzpomínat na naše šťastné dětství a různé zábavné příhody, Kwenzori přitom seděl vedle mne a moje ruka se ho sem tam dotýkala; konečně ztratil všechnu opatrnost a vrhl se na mne. Ale nebylo to tak bezva, jak jsem čekala; možná proto, že jsem uspěchala Propojení a začala příliš brzy, než se naše aury pořádně srovnaly? Nebo už mě to nebaví tolik jako dřív?

Když chcete vědět, moc se nezdařilo ani to Propojení. Dostala jsem se do jeho mysli, to ano; byl s tím spokojen, dokonce v extázi, ale pořád jsem si nebyla jistá, jestli je to v pořádku. Denis mne určitě sledoval; mírně si užíval s morankami, ale taky nic moc. A ne že by poradil! Nakonec jsem Kwenzoriho nechala odejít, docela zmateného a vyplašeného; netušil, co si má myslet, snad taky cítil jakési napětí.

A šla jsem spát, docela sama; Denis určitě přijde později, až uspokojí všechny ostatní svoje manželky. Žádná škoda, aspoň si odpočinu...

Usnula jsem rychle; a dost rychle se i probudila, když jsem postřehla ve své blízkosti někoho... nějakého cizího muže. Napřed jsem se chtěla bránit, ale přemohl mne dřív, než jsem to stihla. Byl mocnější než já!

Teď prosím, chápejte to správně: nebyl silnější nebo lepší bojovník, jsem Assama od Jezera! Byl mocný; byl bůh. Někdo z ngajimů?

Je mi jedno, jak mě chceš nazývat.

Nějaké jméno bys mi říct měl! Co chceš?

Co může chtít muž od krásné ženy z cizího rodu?

Tak to si dávej pozor; jestli přivolám svého muže...

Nepřivoláš. Zastavil jsem čas a postavil okolo nás hradbu.

Tohle dokážeš? Pak jsi... Chci vidět tvou tvář!

A kterou si přeješ? Denisovu? Kwenzoriho?

Chci znát tvoji skutečnou tvář!

Ale já žádnou nemám! Nebo mám všechny... vyber si!

Jsi samotný Nga?

Jsem Nga z dob, kdy jsem byl mladý a plný síly. Z dob, kdy jsem se přestrojoval za různá zvířata a v jejich podobě se vtíral morankám; tehdy jsem založil zvyklost ochranných zvířat jednotlivých kmenů...

Jaké je moje ochranné zvíře?

Leopard. Ale proč se ptáš, když to dobře víš?

Co ode mne chceš?

To je snad jasné! Milovat se s tebou!

Ani to nedořekl a už se mne zmocnil. Ne tělesně; ne hrubohmotným tělem, abych použila Denisovu odbornou terminologii. Astrálním tělem? Snad...

Došla jsi daleko, Assamo od Jezera. Hodně ses naučila!

Je tobě něco do toho?

Velmi mnoho. Jak se ti líbí například tohle?

Líbilo. Všechno, co se mnou dělal, se mi líbilo. A procházel se mou myslí stejně jako Denis; to se naučil zase od něho, Assi se naučila...

Správně, dceruško! Assi jsem také; půjčil jsem si tvoji tvář. Právě teď má dcera Assi hlídá, aby si na tebe Denis ani náhodou nevzpomněl...

Takže žádné zastavení času?

Zmocnil se mne tak hrubě a násilnicky, že jsem přestala myslet na Denise, na Assi i na běh času; až když způsobil mému tělu všechna myslitelná potěšení, dovolil mi se zase vzpamatovat.

Ty ode mne určitě něco chceš! napadlo mi.

To musíš opravdu všechno zkazit? Mám tě rád; nemůžeme jen tak existovat, být spolu šťastní a užívat si své lásky?

Mohli bychom; ale to bych ti musela věřit. A já se obávám...

Mne se bát nemusíš! Neublížím ti...

Zvlášť když mě potřebuješ, co? Tak to vybal; nebo mám hádat?

To bys neuhodla.

Zarazila jsem se. Mohla bych to zkusit; ale on má pravdu, skutečně o něm moc nevím. Zmatené informace; to je přesná definice.

Zapomněli jste na mne, vy lidé? Zradili jste svého otce a ochránce?

Nevztekej se; samozřejmě o tobě něco víme, ale...

Griotské verze, já vím. Pokažené trosky velkých příběhů!

A co? Je to snad dneska důležité?

Nedělej, že jsi hloupá, Assamo. Je to důležité a ty to víš!

Přemýšlela jsem, jak argumentovat, jak se bránit, šermovat se slovíčky. Ale bylo mi jasné to jediné, co může chtít: vrátit se.

Tak vidíš, že to víš.

Nesmysl! To nemůžeš; to už nejde! Je to dávno!

Dávno je lidský pojem. Pro mne není nic kdysi; to všechno bylo včera. Ale včera mě nezajímá; zajímá mě zítra. A zítra je Denis; mocný kouzelník...

Chceš mne nebo jeho?

Chci vás oba. Přijmu vás oba; já vím, on je cizí. Ale ty ses narodila pod mojí horou; jsi má dcera a já tě nepustím!

Aby ses nemýlil! Teď jsem jeho žena!

A co říkám? Chci, abys byla tou nejlepší ženou, jakou má! A já budu tvůj dobrý otec, budu tě chránit, pomáhat ti...

Před chvílí jsem se setkala s Wagurou. Taky můj otec! Chce pouze moc...

A v tu chvíli mi to došlo. On chce taky rozšířit svoji moc; ale jak, kam, proč? Pozemská říše je pro něj bezvýznamný prach; ale co kdyby... to ne! On přece nemůže být takový blázen, aby chtěl proniknout mezi tamty...!

Myslí ti to, dcerko. Ano. A nemyslím, že jsem blázen.

Mezi takové jako Afrodíta, Apollón, Eponé nebo Anúbis? To nemůžeš myslet vážně; vážně se jim chceš vyrovnat?

Neodpověděl, ale už mi bylo jasné, že chce.

Komu ještě? Amónovi? Tarannisovi, Odinovi? Šivovi?

Co myslíš; budou mě brát vážně, když mi bude patřit celá Afrika?

Jak bys k ní přišel?

Získáte ji pro mne. Ty a tvůj čaroděj Denis.

To neudělá! Není hlupák...

Udělá, když ho vhodným způsobem povedeš.

Zasmála jsem se. Ty nevíš, že si tohle všechno přečte v mé paměti?

Vím. Právě proto jsem tady. Ať si klidně přečte, co mu nabízím.

Nic od tebe nepřijme; znám ho...

Ale ano! Ten druhý bílý muž, Ludvík, mi vysvětlil, co je hra. Denis přijme každou dobrou hru; ale musí ho bavit. Tahle ho bavit bude!

Dobývat Afriku pro nějakého starého boha?

Už zabral. Nebo se dneska nevyptával na moje slavné činy?

Denisovi věřím; ale jeho argumentace měla něco do sebe. Třeba Assi; Denis moc dobře ví, že je zrádná potvora a chce ho využít, ale právě to se mu na ní líbí, přitahuje ho k ní...

Assi u něj zabodovala pod Gyül Čattarem. Do té doby si s ní jen hrál; teď už ji bere vážně. Postupem času, až se přesvědčí...

Až odhalí její lži, vyžene ji!

Assi nelže. Ani já nelžu; udělám, co slíbím. Když ti řeknu, že budeš nejmocnější královnou Afriky, tak to je pravda.

Ale musela bych ti sloužit!

Ty mi budeš sloužit. Nakonec to zkusíš, aby ses přesvědčila. Nedá ti to.

Co když ne?

Tak tě přinutí Denis. Už tě předhodil každému, na kom mu záleželo. Nikdy si nenechá ujít možnost zkusit to i se mnou!

Ty zatracený mizerný... zaváhala jsem, jak ho nazvat.

Démon. Denis říká starý bůh; tys ještě před chvílí říkala Dobrý otec Nga. Teď hledáš, čím bys mne nejvíc urazila. Klidně ti to řeknu: ničím. Neuráží mě nic, co vy lidé můžete vymyslet. Ale zkoušej to; pobavíš mě!

Jak se tě mám zbavit?

Nemůžeš se mne zbavit, jsi moje dcera. Zkus na mne poštvat Denise; jestli se ti to podaří, je můj. On i ty. Neodmítne tu hru...

Mlčela jsem a pokoušela se uvažovat; v jeho přítomnosti to šlo ovšem těžko. Představila jsem si svět, který by mohl vzniknout: mocné africké království. Denis, Kwenzori, Wallabi... reortští jezdci se přeženou stepí jako bouře, zničí všechny nepřátele a kamkoliv dorazí, tam zanesou naši slávu. Připojí se další náčelníci; tisíce moranů, dokonce i ti zbabělci z osad... všichni ve jménu mocného a velikého Nga!

Správně, dceruško. A ještě něco: já totiž znám i budoucnost. Do Afriky se všemi směry hrnou bílí lidé; přijdou sem a vnutí lidem svoje bohy. Můj národ zanikne; ještě přesně nevím, jak. Lidé z osad jsou hloupí, brzy na mne zapomenou; budu zbytečný a bezvýznamný. Už chápeš, o co bojuji?

A my dva tě můžeme zachránit?

Když se tvůj manžel ujme Afriky, nepustí sem bílé vetřelce! Bude velikým, mocným králem; pánem všeho od obzoru k obzoru! Postaví si palác na vrcholku hory Ruwenzori; tvoji synové budou vládnout jednotlivým zemím jako králové, a já jim budu dávat štěstí a úspěch v boji! Nechceš to zkusit?

Nevím; měla bych?

Rozhodně to bude zábava, ne?

Přemýšlela jsem, zda Denis přijme, nebo ne. Nebyla jsem si jistá.

Nech to na něm. Prostě mu to vyřiď. Jestli z té hry nemá strach... jestli nemá příliš velký strach. Trocha strachu není na škodu.

To už jsem věděla, že přijme. Takové hře nemůže odolat. Jednou pojedeme v čele deseti tisíc jezdců a poženeme nepřátele jako bouře...

Ale co bude potom, Nga?

Na to už neodpověděl; zmizel.

Denis si přečetl moje myšlenky; cítila jsem víc než živý zájem.

„No, bezva.“ řekl dokonce nahlas.

„Co uděláš? Přijmeš to?“

„Ne. Ale on to zkusí znova. Bude to zkoušet pořád, dokud budeme v Africe.“

„Ale ty odmítneš!“

„Jistě; a on to zase zkusí. Až jednou přijmu. Abych to vyzkoušel.“

„Denisi! Nebojíš se?“

„Bojím; ale když se něčeho bojím, láká mě to. Je příliš mnoho věcí, kterých se nebojím. Které jsou mi lhostejné jako hrst prachu.“

„A založíš mocnou říši?“

„Ještě nevím; podle toho, k čemu se rozhodnu.“

„Blázníš! Riskuješ! Jsi nezodpovědný!“

„Ale bude to legrace.“

Nemělo smysl s ním diskutovat; bylo vidět, že ho to strašlivě láká.

„Co bude dál? Co máme dělat?“

„Nic. Počkáme, až se začne něco dít.“

„A co když se nestane nic?“

„Tolik štěstí nemáme; spolehni se!“

Byla jsem si vědoma, že diskuse nemůže k ničemu vést, zvlášť v této jeho náladě; přesto jsem měla spoustu otázek, některé dost bolestivé.

„Co máš vlastně se mnou v plánu ty?“

„Nic. Nevím; záleží na tom?“

„Skoro dost! Nga mi připomněl zvyk, že král rozdával svoje manželky podřízeným náčelníkům a já vidím, že se ti to hrozně líbí; nechceš mě taky někomu darovat?“

Ještě jsem ani nedořekla a už jsem cítila, jak ho to láká.

„Když to je těžký!“ povzdychl si vzápětí, „Problém našich zákonů není jak ženu získat, ale jak se jí zbavit! Zkus pochopit tohle: jsi svéprávná lidská bytost, které nikdo, ani já, nemá právo cokoliv nařídit. Takže kdybych tě někomu daroval a tobě se to nelíbilo, nemusíš u něho zůstat. Můžeš mu utéct, dokonce ho třeba zabít; jsi čarodějka!“

„Žena je otrokyní svého muže!“

„To říkáš ty a řekl bych, že se ti to tak líbí; možná to pro nás platí, dokud jsme tady v Africe, ale až se dostaneme do Arminu, budeš princezna! Kněžna z Baarfeltu, matka jednoho z princů! Možná to není nic moc, ale je to postavení, ve kterém se můžeš vysmát jakýmkoliv rozkazům...“

„Ano, vím; ale na to jsem se neptala. Jde mi o to, co bude se mnou! Budeš pořád mým mužem, budeš mne navštěvovat a milovat – nebo si můžu svobodně hledat milence, jak budu chtít?“

„Copak jsem tě někdy v něčem omezoval?“

„Právě že ne! Naopak, ještě mě v tom podporuješ! Víš, co by udělal král Wagura, kdyby mu jeho první manželka řekla, že si včera našla dva nové milence, a sice nevlastního bratra a starého boha? Zmlátil ji karabáčem!“

„Ty chceš, abych tě zmlátil karabáčem?“

Šklebil se při tom; možná to byl skutečně ochoten udělat, kdyby měl dojem, že ho to pobaví. Radši jsem držela hubu.

„I kdyby za to dostala nějaký pěkný dárek?“ poškleboval se dál.

„Dárek by jí sebral a stejně ji seřezal, aby si pamatovala, že se nemá co kurvit! V rodině má být pořádek...“

Teď už se Denis smál nahlas; málem se kácel.

„Uvědomuješ si, Assamo, jak jsou tvé názory krásně nevyrovnané? Někdy máš docela příjemné, ale občas si vzpomeneš na otce...“

„Nemusím na něj vzpomínat, je kousek od nás! A teď zrovna na něj dlabu; ale příšerně mě nasral ten parchant Nga! Kdybys věděl, co se mnou dělal!“

„Vím. Přečetl jsem si to. Líbilo se ti to!“

Zaječela jsem na něj tolik sprostých nadávek, na kolik jsem si vzpomněla. Většina byla v řeči Wassongů, takže je se zájmem vyslechl. Kdyby poděkoval za rozšíření své slovní zásoby, tak jsem na něj skočila.

„Mně je jasné, jak to mezi námi je: jsi ke mně úplně lhostejný! Jestli jsi mě měl vůbec kdy trochu rád, už tě to přešlo, teď se jenom bavíš! Tys mě už dávno předhodil své družině; komukoliv v dosahu! Stejně jako jsi to udělal se všemi ostatními holkami, co jsi kdy měl!“

„Nejsem sobecký ani žárlivý; a co? Nemají se dobře, chybí jim něco?“

„Chybíš jim ty!“

„To mě mrzí, ale co se s tím dá dělat? Věř mi, kdyby se našel někdo, kdo by ji měl skutečně upřímně rád a chtěl ji mít jen pro sebe, klidně mu tu holku nechám a zapomenu, že existovala...“

„A zapomene ona na tebe? Chce, abys ji nechal si dělat, co chce? Já mám ráda tebe, ne kohokoliv! Ani Kwenzori, ani sám Nga mi tě nenahradí!“

„Tak dobře. Jsem sobecký parchant. Co se s tím dá dělat?“

„Máš rád aspoň Assi?“

„Jistě, rád ji vidím; hlavně proto, že je jako ty!“

„Ale vůbec ti nevadí, že spí s jinými, co?“

„Je mocná bohyně; copak bych si mohl představit, že bude jen se mnou?“

„Kašleš na ni; předhodíš ji komukoliv, i když je bohyně! Ještě se tím bavíš!“

„Myslel jsem, že je to součást naší dohody.“

Uvažovala jsem, jestli se mám rozbrečet. Najednou mi bylo hrozně; možná to byla nevolnost v těhotenství a možná... Proč se s ním vlastně hádám? To jsem přece věděla od začátku! Kdybych tak byla zajímavý teologický problém, to by se mnou vydržel déle, aspoň než by mě vyřešil!

Postřehl nepříjemnost, okamžitě vyskočil a začal se o mne starat. Brečela jsem a bránila se, ale vstoupil do mé mysli, odstranil bolest i nepříjemné pocity všeho druhu; ještě mi vynadal, že jsem to neudělala sama. Potom mne konejšil, pečoval o mne, hýčkal... byl milý, něžný...

A někde v mé mysli se smál starý Nga. Už mi věříš, Assamo? Ještě pořád ho chceš přede mnou chránit? Stojí vůbec o tvou ochranu? Kdepak, chce si hrát, chce se bavit; chce ovládnout Afriku, ne proto že by po tom toužil, ale aby se přesvědčil, že to dokáže! Až bude králem králů a až si postaví na hoře Ruwenzori svůj bílý palác, odejde s žebráckou mošnou a holí a zanechá svou vládu tvým synům...

Poslala jsem ho do prdele. Ale brečela dál.

Zoufale jsem potřebovala si srovnat myšlenky. Když to potřebuje on, umí meditovat, ochránit se neprostupnou hradbou... naučil mě to? Jistě, vím co dělat, ale mám na to dost síly? A dokážu potlačit... ne, nechat vyšumět své city, řídit se chladnou logikou, kterou on tak miluje? Dokážu...?

Denis je logický, až to mrazí. Ze své chladné strojové logiky dokáže vystoupit, jen když je aktivně zamilovaný. Před nedávnem byl, do mne; teď není do nikoho. A rozhodně už nikdy mě nebude milovat. To si musím ujasnit. Bude samozřejmě můj kamarád; těší se na naše dítě, bude se starat, pečovat o ně, zvyšovat naše bohatství... Ale žádný cit už ke mně neprojeví. Čím dřív si na to zvyknu, tím líp pro mne.

Co mám tedy dělat? Být jako jeho sestry? Mrazí mě z nich; dopřávají si city jako šlehačku na zmrzlinový pohár (nikdy jsem tu věc neochutnala, ale hrozně bych ráda). Taky byly kdysi dávno šíleně zamilované... Jsou ještě schopné si na to vzpomenout? Baví se tím, že vyvolávají city u jiných lidí; třeba Maryška u Ernaye Lasquiera. Mohla bych taky, dokázala bych to; dokonce už se mi nabízejí...

Na chvilku jsem si představila: krásná černá princezna v luxusním baru v Paříži, obležená těmi směšnými frajírky ve fracích a uniformách... platili by za mne šampaňské a sváděli souboje o to, který mě přijde potěšit do mého budoáru. Tak se to říká, že? Svět vás bílých, informace, které jsem načerpala od Denise; zároveň jeho skepsi a pohrdání tím vším. Snad to skutečně chci vidět, aspoň jednou v životě; ale...

Ale ve skutečnosti bych chtěla být Assama s lukem a šípy, která střílela na stepi antilopy a pila jejich krev. Protože už nejsem; už vím, že zabíjet zvířata odporuje filosofii ahinsá, neubližování živým tvorům, syrové maso je odporné a pít krev je hnus... Denis, můj pán, to tak cítí; já si to přečetla v jeho mysli a převzala do své. Co vůbec jsem? Samostatný člověk nebo zrcadlo, ve kterém se odráží on?

Jak dlouho trvalo moje bezstarostné mládí? Jedno krásné léto...

A kdesi hluboko v mé mysli se šklebí potměšilý Nga. Čeká, nepotřebuje na nás pospíchat... Určitě mu jednou podlehneme; kdyby mne mohl vrátit do mé dřívější nevinné dravosti, byla bych mu vděčná?

A najednou blesková vzpomínka: poslední, koho miloval, byla leopardí královna. Mirrza; v lidské podobě stará žena se zlatou pletí; ale když se jí dotýkal, byl vzrušený, stejně jako když byl se mnou! Teď je mrtvá... Jenže taky ona je uložena v jeho paměti! A v takové podobě, že... Když se spolu naposled milovali, měla tělo ženy, ale hlavu šelmy! A on také...

Dokázal by mne osvobodit pláč?

Přišel za námi bráška Kwenzori. V náladě, řekla bych odhodlané.

„Viděl jsem tvoje morany cvičit dole u řeky. Bojovali oštěpy, ale divným způsobem, jako by... jako když bílí muži bojují meči. Říká se to tak?“

Denis se rozzářil. „Jak vidím, něco ses už od Assamy naučil! Výborně; asi by bylo nejlepší v tom pokračovat...“

Kwenzori se podíval na mne, pak na Denise, opět na mne...

„Další možnost jsou moje mladší manželky; ty ti vyhovují víc?“

„Já... samozřejmě, jsi můj bratr a když mne pozveš... ale...“

„Rozhodně tě k ničemu nenutím. Sám se rozhodni.“

Kwenzori si povzdychl, bylo to příliš ožehavé téma. Radši je změnil:

„Viděl jsem taky vaše pušky. Ach, kdybych měl takovou zbraň! Jsem výborný lučištník, Assama je svědek; ale taková puška! Kdybychom měli pušky, byli bychom pány celého kraje a nikdo by se neodvážil jít proti nám!“

„A co ti brání? Ty pušky jsme sebrali bílým vojákům; procházejí krajem, míří na jih, ale jsou vyčerpaní a slabí, každým dnem jich několik umírá. Chytrý bojovník by zkusil dohnat nějaké opozdilce nebo lovce, kteří odejdou od ostatních. Vzal by jim zbraně...“

„Špatný nápad to není! Ale otec a kmenová rada by to nikdy nedovolili! Odporuje to všem našim zvyklostem!“

„Ty jsi chytrý a statečný moran, Kwenzori. U leopardů je zvykem, že synové vládců se osamostatní s mladými lovci, kteří s nimi chtějí jít, zavedou si nové zvyklosti a nakonec se stanou novým kmenem.“

„Skutečně je to tak?“ zarazil se.

„Ano. Tašša, který velí mým leopardům, je synem mocného náčelníka; ten ho sám poslal, aby si vydobyl slávu a moc. Tašša je velitel leopardích moranů z různých sídel, kteří se spojili dohromady. U lidí by to taky šlo!“

„Ale... co na to náčelníci?“

„Wallabi je velitelem moranů z několika osad, chlapců i dívek. Ti všichni odešli, aby se stali zakladateli nové osady, možná nového kmene. Kdyby ses k nám chtěl připojit...“

„Proč jim velí Wallabi? Proč nejsi náčelníkem ty?“ napadlo ho.

„Protože nejsem Wassonga; jsem Armin a vrátím se na Ostrov, až skončí tato výprava. Někteří možná odejdou se mnou; stanou se novým kmenem a přijmou zákony, které jim budou vyhovovat víc než zvyky Wassongů!“

„V jakém smyslu?“ Kwenzorimu blýsklo v očích.

„Například už zrušili omezení styku mezi chlapci a dívkami. Vybírají si svobodně partnery a neptají se náčelníků.“

Na Kwenzoriho tváři bylo vidět, že bleskurychle uvažuje; šlo mu to ještě líp než Wallabimu. Vždycky říkám, že bráška je bystrej.

„A krávy, které je potřeba za ženu zaplatit?“

„Komu? Jsou morani, odešli od svých rodin. Podají si ruku a řeknou: Mám tě rád – mám tě ráda. To stačí; od té chvíle je tvoje.“

„Ale co duchové předků? Nebudou se hněvat?“

Denis zaváhal; pak se rozhodl být upřímný: „Ano, s tím by mohly být problémy. Nezastírám, že... jsem v tom směru opatrný.“

Kwenzori škubl tváří. „Myslím na to od chvíle, co jsem se dozvěděl o tvém sňatku s Assamou. Možná máš pravdu. Ale kmenová rada se s tím nesmíří; otcové rodin bohatnou z prodeje dcer, proto střeží jejich nevinnost! Kdyby to bylo podle tebe, mohla by se třeba dcera bohatého muže provdat za chudého kluka. To rada nemůže dovolit; proto v ní zasedají jen bohatí muži!“

„V našem národě nejsou bohatí a chudí; každý má, co potřebuje. Tvoje bude jen to, co se vejde do sedlové brašny tvého koně. Půda je vlastnictvím celého kmene a krávy... postupně je získáte.“

Kwenzori pořád ještě přemýšlel. „Kdybych šel k mladým mužům a ženám a řekl jim, cos mi pověděl, mnohým by se to líbilo. Třeba by šli s námi, vzbouřili se proti náčelníkům. Ale otec by se hněval! A otec je mocný nejen jako král, ale i jako kouzelník. Mohl by na nás poštvat zlé duchy!“

„I já jsem kouzelník, a mocnější než tvůj otec. Nevšiml sis?“

Kwenzori vstal. „Promluvím s přáteli.“ obrátil se a odešel.

„Co myslíš, že udělá?“ ptala jsem se.

„Taky bych rád věděl.“ řekl a spokojeně se uložil na rohož.

Kwenzori nezklamal očekávání; v průběhu jediného dne zformoval v kmeni docela slušnou opozici proti svému otci. Doslechli jsme se o tom od Wallabiho; všichni mladí se postavili za Kwenzoriho a souhlasí s jeho záměry natolik, že jsou ochotni z vesnice odejít. Jednotlivě i ve skupinách chodili za našimi morany, když cvičili, zkoušeli to s nimi, bavili se...

Nejlíp se změny daly poznat na zdobení. Jako všichni mladí, také morani touží být co nejkrásnější a přitahovat zraky druhého pohlaví. Při koupeli v Ohni přišli o copánky, které označovaly jejich postavení, takže by se měli nejspíš stydět, ale někdo jim poradil opačnou možnost: vzít to jako znamení rozchodu s dřívějším životem a přechodu k nám. Wagura trval na tom, aby morani nosili alespoň minimální oděv, kdežto naši chodí nazí, za oděv považují ozdoby. Mladí z vesnice to vyřešili tak, že se svlékli třeba kvůli vykoupání a pak už se zapomněli obléci.

Soustavně mě navštěvovaly holky. Měly dva problémy; ten jednodušší bylo naše tetování. Denisovi, Dianě, Tošiovi a téměř všem dělá radost, když můžou holku řádně popíchat jehlami, zvlášť tam, kde ji to hodně bolí. Na druhé straně barevné tetování je nádherné a na černé kůži vynikne ještě daleko víc než na bílé! Kromě tetování jehlami existuje řada dalších technik; Denis s potěšením vypaluje holkám do kůže lesklé šupinky, třeba zlaté nebo stříbrné. Ze začátku to tak nebolelo, tak jsem ho upozornila a on přitvrdil, aby holka při zdobení pořádně řvala, počurala se bolestí a tak. Vždycky mě moc těšilo sledovat, jak zdobí moje spolumanželky, tak mě to naučil taky. No a tohle zdobení by holky chtěly taky, třeba na hlavu, když už jsou ostříhané. Upozornila jsem je, že to hrozně bolí a potom ještě svědí, když šupinkami prorůstají vlasy, ale že prý nevadí. Slíbila jsem jim, že časem to našim přívržencům uděláme.

Druhá věc je závažnější. Denis to nezdůrazňuje, ale běžný způsob soulože v našem kmeni je zezadu. Taky jsem se dost lekla, když na mě šel zepředu – co asi chce? Taky má ve zvyku si holku napřed pěkně rozdráždit, Diana tomu říká milostná předehra. To nikdo v kmeni ještě neviděl, co se mnou všecko dělá, hned dostanu větší chuť! Jistě, když jsem mu vysvětlila zvyky našeho kmene, taky to zkusil zezadu a jako předehru mi dal pár facek, ale jeho způsob je lepší. Teda, ty facky beru, ale i ty jsou lepší zepředu. Ještě lepší je seknutí drápama, ale to musíme být oba leopardi nebo jiný šelmy. Což holky pochopitelně neumějí. Úplně nejzábavnější je, když se milujeme tváří v tvář, a on se znenadání promění na šelmu. Udělal to několikrát a pokaždý se leknu, protože si vybírá takový zvláštní kočičí ksichty. Pak jsem zjistila, že to takhle dělají i ostatní, od nich se to naučili morani a nakonec každý. Jde o to, že holkám se to moc líbí a chtějí čím dál víc, taky jazykem a prsty a všecko to, co viděly ve vzpomínkách, Denisových nebo přebraných od dalších. Slíbila jsem jim, že je o nic neošidíme.

Večer se opět konala slavnost; o jejím průběhu nejsem dokonale informovaná, drželi jsme se s Denisem v blízkosti krále, kdežto většina mladých se naopak snažila být od něho co nejdál. Wagura opět pil džbánek za džbánkem; neměla bych si začít dělat starosti o jeho zdraví? A znovu opakoval všechny svoje odvážné plány ze včerejška; ovšem Denis, kterému je adresoval, si je už pamatoval, takže mu šlo jen o to krále nějak zpacifikovat, aby nerušil. Nějakou dobu vydržel být zdvořilý a nechal ho žvanit; potom na něj vymyslel nějakou iluzi, ani nevím jakou.

Jak jsem podezřívavá, věřím už všemu; i tomu, že je schopen poslat na něj Assi, aby ho potěšila a zabavila. Ostatně, proč ne? Kontakt s bohyní dodává muži sílu a tělesné zdraví; když se Wagura probudil, bylo mu rozhodně líp než večer a cítil v sobě spoustu energie.

Královská tajná služba zřejmě pracovala spolehlivě; již v průběhu dopoledne byl Wagura řádně informován a zahájil protiopatření. Vypadala tak, že si mne pozval k soukromému slyšení; očekávala jsem to, ačkoliv ještě včera mne přehlížel jako širé rodné lány. No...?

„Drahá dcero!“ objal mne přátelsky, „Jsem nesmírně rád, že ses vrátila! A velmi oceňuji, jak skvělého manžela sis vybrala!“ Laskavě mne pohladil po břiše a tím ujistil, že se na příchod mého dítěte těší.

„Taky jsem ráda, že jsem zas doma.“ řekla jsem diplomaticky. Nehodlala jsem zahajovat diskusi, proč a za jakých okolností jsem odešla.

„Jak se Denisovi líbí moje vesnice a život mezi námi?“

„Já myslím, že je velice spokojen. Aspoň si nestěžuje.“

„Ano... naše vesnice je krásná a život v ní byl donedávna zcela šťastný a spokojený. My Wassongové jsme stáli vysoko nad ostatními kmeny a byli jsme jimi váženi a ctěni!“

„Ono to tak už není?“

„V poslední době se klid a pořádek v obci kalí! Bohužel jsem nucen postěžovat si, možná tě i požádat o radu!“

„Ale ne! A v čempak... v jaké záležitosti?“

„Někteří mladí – jsou to samozřejmě jenom malé výjimky, na kterých příliš nezáleží – se rozhodli nedbat starých tradic. Jistě, je to směšné blouznění – ale jak víš, špatné příklady jsou velmi nebezpečné a já nevím, jak nejlépe a nejúčinněji zatočit s takovými jevy...“

„Tak se zkus svěřit, co tě trápí!“ řekla jsem neutrálně.

„Někteří mladí chtějí odejít z vesnice a založit si vlastní kmen! V tom kmeni by neposlouchali staré zvyklosti, které nám dali bohové. Což je velmi nehezké, jistě to chápeš a nebudeš s těmi rozvratníky souhlasit!“

„Záleží na tom, o co jde. Některé novinky jsou docela zábavné!“

„Ovšem, ovšem – ale tyhle ne! Hodlají totiž připravit jednotlivé rody o jejich práva... a jejich majetek. Například si hodlají vzít za ženy dívky, aniž by zaplatili cenu jejich otci!“

Už jsem nevydržela a vyprskla smíchy.

„Ty se tomu směješ? K čemu by byla dcera, kdybych za ni neměl dostat patřičně zaplaceno? To bych ji nemusel tolik let živit, mohl bych ji raději po narození hned hodit do řeky. Aspoň bych se s ní nemusel zlobit!“

„Děkuji, konečně jsi mi vysvětlil, co ke mně cítíš!“

„Ale drahá dcero...“

„Prosím tě, radši mlč! Nejsem díky bohu tvoje dcera; že matka byla tvoje sestra a že jsi ji nevyhnal i se mnou do buše, aby mě sežraly hyeny, za to jsem ti patřičně vděčná; ale taky nejsem úplně blbá!“

„Přišla ses mi pomstít?“

„Ale kdepak! Přišla jsem ukázat Denisovi, kde jsem vyrostla. Taky trochu si odpočinout po cestě, dost jsem toho zažila a ráda bych nabrala sil. Což neznamená, že se nemůžu sebrat a odstěhovat se zas jinam; jestli se chystáš mě vyhnat, počítej s tím, že naštvaně odejdou i Reorti...“

„Ale co si to o mně myslíš?“ urazil se.

Neřekla jsem to; ale Denis mě naučil číst myšlenky, aspoň ty výrazné.

„Drahá dcero, uvítal jsem vás jako přátele a na tom nechci nic měnit! Jen bych ti rád připomenul, že nemravnost a odmítání starých dobrých způsobů vyvolává nelibost nejen u mne, ale i u věčných bohů! Nikdo by se neměl opovažovat stavět se proti jejich přáním!“

„On to někdo dělá?“

„Zvyk uzavírat manželství je věčný a nezměnitelný, posvěcený starobylou moudrostí a schválený všemi bohy! To jistě nezapřeš!“

„Určitě ne! Proto jsem se taky za Denise řádně provdala!“

Wagura měl o správnosti tohoto kroku samozřejmě pochybnosti; věděla jsem to a jen vyčkávala, zda to dá nějak najevo.

„Nejedná se o tebe! To jsme si už vyjasnili s tvým manželem; teď hovořím o vašich moranech!“

„Těm jsem dala jasný pokyn, aby se taky oženili! Určitě to udělají...“

„No právě! Ale berou si dívky, aniž by za ně zaplatili!“

„To je hrůza, co? A co bys chtěl, abych s tím udělala?“

„Inu... nenapadá tě nějaké řešení?“

„Celá řada! Například že bys jim ty dívky mohl dát darem!“

„Proč bych takovou hloupost dělal?“

„Abys nám udělal radost, milý tatínku! Nebo nám nechceš udělat radost?“

Král polkl několikrát naprázdno. Zamyslel se; příznivě nás naladit by určitě chtěl, ale jak to vysvětlit chudákům ošizeným otcům?

„Možnost druhá: můžete počkat, až porazíme nepřátele a přijdeme k nějakému dobytku. Určitě se to stane a potom chlapci zaplatí...“

„Ale do té doby nemají právo mít ty dívky ve své chýši!“

„To mě moc mrzí, hlavně kvůli těm holkám. Zkus se nad tím zamyslet! Stejně jako já, i ty holky už nosí v bříšku maličkého synka nebo dceru; jistě, to dítě je ještě menší, ale jinak...“

„To by si snad nedovolili!“

„To určitě ano; navíc tys mluvil o přání všemocných bohů! Zajisté víš, že mocný Nga vždy řádně oplodnil každou dívku, na které utkvěl jeho zářivý pohled; poté se těm ženám rodili mocní bojovníci a hrdinové, kteří byli ozdobou svých rodů...“

„No dobře, ale to bylo za starých časů!“

„To je docela stejné i teď. Slyšel jsi někdy, že by Nga za dívku zaplatil?“

Král se začal poněkud zlobit. „Mocného Nga nemůže nikdo donutit, aby svou povinnost splnil! Ale na takového drzého kluka, který ukradne rodině dívku a nechce zaplatit, můžeme vzít hůl a...“

„To je skvělý nápad! Právě to jsem měla na mysli; uspořádáme o ty dívky řádné souboje! Otec nebo bratr se utká se ženichem v souboji; když ho mladík porazí, odvede si dívku a když vyhraje otec, zůstane mu doma...“

„To doufám nemyslíš vážně!“

„Proč? Kdo z našich moranů je tak slabý, že nedokáže porazit starého muže s ochablými svaly, je stejně neschopný a ženu si nezaslouží! Jsi tak moudrý, tatínku; měl bys to okamžitě vyhlásit!“

„Cože... já? Proč bych měl já...?“

„Vždyť jsi to sám vymyslel, ne?“

To dalo králi pořádnou ránu; vypoulil oči, chvíli zůstal nehybně sedět, jen zíral. Milosrdně jsem počkala, až se vzpamatuje.

„Jsi příliš chytrá, Assamo! Nikdy jsi nebyla našemu kmeni k žádnému užitku ani k ozdobě; měli jsme tě přece jen hodit hyenám!“

„To jsem ráda, že se to teď změnilo.“

„Co tím myslíš?“

„Že teď jsem pro tvůj kmen největším štěstím. Můžeš se chlubit, že žena z tvého rodu se stala nejmocnější královnou od obzoru k obzoru; ne že by to byla pravda, ale vytahovat před ostatními náčelníky se tím můžeš, ne? Když mne uvidí v čele našeho vojska po boku mého pána Denise...“

„Tím chceš říct co?“ vypoulil oči tentokrát marnou zlostí.

„Že přes všechno, co tady říkáme, stojím výš než ty.“

„Ty? Snad možná tvůj muž, který se vetřel do přízně Reortů!“

„Ano. Ale on mne miluje a přijímá moje rady; kdežto ty jsi pro něho jen jeden z bezvýznamných místních náčelníků. Co myslíš, kdyby naše názory byly v rozporu, kterému by dal přednost?“

To bylo králi jasné; mračil se, ale byl nucen to uznat.

„Takže co? Vyhlásíš slavnosti, v průběhu kterých bude každý odvážný muž mít právo vybojovat si dívku na tom, komu doteď patří?“

„Nevím; připadá mi to jako krádež! Ty dobře víš, že zločinec, který vezme druhému něco, co je jeho, má být vržen do jezera s velkým kamenem na krku!“

„To je správné. Ale tady se nejedná o krádež, nýbrž o souboj; když připomínáš staré legendy, jistě si vzpomeneš, že o takových bojích se zpívá!“

„Co když tvého muže Denise napadne, aby bojoval o tebe?“

„Mám mu to poradit? Hrozně ráda bych viděla, jak vám dvěma stříká krev! Třeba ti dá tak silnou ránu, že tě na místě zabije – nebo ty jeho!“

Wagura vzdychal a tvářil se vztekle; ale už mu začínalo docházet, že se dostal do bezvýchodné situace. Jistě, mohl se naštvat a vyhnat nás všechny; ale na druhé straně uspořádání takových slavností...

„Zdá se, že jsi na cestách velice zmoudřela!“ ocenil opatrně.

„Naučila jsem se od svého pána. Poznala jsem zvyky jeho národa...“

„Jak si počínají v takových případech králové v těch zemích?“

„Moudrý král se především poradí s bohy. Jestliže oni nemají námitek, vyhlásí to jako svůj nápad odpovídající jejich vůli. Třeba když nějaký královský syn má chuť vypovědět poslušnost a začít nový život, moudrý otec mu to dá jako příkaz nebo čestný úkol!“

„Ale... když všichni vědí, že si to král ve skutečnosti nepřeje?“

„Nikdo není tak nezdvořilý, aby odporoval královské vůli. Muži, kteří chtějí zůstat pod vládou krále, pochopitelně souhlasí se vším co řekne, i kdyby tisíckrát věděli, že před chvílí říkal něco jiného.“

„Ale... je velmi těžké projevit svoji vůli tak, jak říkáš! Je nepříjemné vzdávat se vlastního názoru...“

„Ještě horší je vzdát se vlády, nemyslíš?“

„Mluvíme o Kwenzorim?“

„Ano. Samozřejmě.“

„Myslíš, že by mě chtěl svrhnout?“

„Zatím ne. Ale za několik let... kdo ví?“

Wagura přemýšlel, až to bylo málem vidět. „Bylo by správnější nedovolit to! Proč Kwenzori nechce poslouchat starobylé obyčeje a zvyky? Proč je takový, řekni; ty ho přece znáš líp než já!“

„Třeba proto, že jsi nikdy nenašel čas, abys s ním promluvil.“

„Byli jste vždycky vzpurní a opovážliví, on i ty! Hlavně ty; nechtěl jsem tě nechat žít, ale tvá matka... Byla jsi jiná než my, nejen barvou pleti, ale i myšlenkami! Když jsem tě poslal pryč, doufal jsem, že se už nikdy nevrátíš. Ale ty sis přivedla ještě další, kterým jste pomátli hlavy! Kwenzori ti vždycky podléhal, nechal si od tebe radit! To jsem nechtěl! Ne, to jsem za žádných okolností nechtěl! Nechtěl...“ opakoval tvrdohlavě.

„Je mi tě až skoro líto.“ řekla jsem a byla to pravda.

„Můj bratr Wungada – jak opravdu zahynul? Zabila jsi ho?“

„Ne. Skutečně ho zabili naši nepřátelé, ti bílí vojáci. Kdo by taky dokázal zabít tak mocného kouzelníka?“

„Kdokoliv ještě mocnější. Neměla jsi ho ráda, nezapírej!“

„To nebyl ani stín nenávisti, kterou jsi k němu cítil ty; nemysli si, že to nevím. Když jsem byla malá, často jsem se divila, kolik nenávisti se vejde do jediného královského paláce...“

„Nebyla jsi o nic lepší! Zákeřná, potměšilá, zlá...“

„Vychovali jste mě tak...“

Chvíli jsme na sebe koukali jako dva rozzuření buvoli; potom Wagura uhnul pohledem. „Přes to všechno je Kwenzori nadějí našeho kmene; je mým synem, dědicem a následníkem! Nemůžu ho nechat jen tak odejít!“

„Především je to mladý muž, který chce dokázat sobě i ostatním, že dokáže něco víc než sedět ve tvém stínu a čekat, až zestárneš a zemřeš, aby po tobě převzal vládu. Vím toho o něm hodně; touží se proslavit, získat bohatství a moc. S námi se mu to může podařit...“

„Stát se králem? Ale s našimi mladými muži... a dívkami!“

„Máš smůlu, žádné jiné nemá. Máš dvě možnosti, králi: buď ho pověříš velením ty, nebo to udělá proti tvé vůli. Ten první případ: odejde se slávou a souhlasem celého kmene. Druhý: uteče tajně, a další chlapci a dívky budou po jednom nebo po skupinách utíkat za ním. Co si vybereš?“

„Je to správné podle tvých zákonů?“

„Ne příliš. Je to svévolné jednání. Ale jsme v zemi, kde svévole vždycky měla víc smyslu než jednání a rozum. Mimochodem, jak ses dostal ke svému královskému postavení ty?“

Zamračil se. „Odejdi, Assamo. Když se někdo staví proti králi, je lepší, když odejde!“

„Má to znamenat souhlas?“

„Říkám ti, jdi! Nyní budu rozmlouvat s bohy...“

Rozmlouval s bohy celé dopoledne; potom svolal stařešiny rodů a strašně se s nimi pohádal. Ta hádka trvala pro změnu celé odpoledne; ale už v jejím průběhu se začalo proslýchat o co mu jde, takže všichni byli velmi zvědaví, obcházeli poradní chýši a natahovali uši. Výsledek oznámil večer při slavnosti: bohové mu poradili, aby ustanovil svého syna Kwenzoriho králem mladých moranů a vyslal ho, aby s mladými muži a ženami založil nový kmen. Dále mu bohové poradili, aby Kwenzori navždycky poslouchal leopardy, aby se držel rad čaroděje Denise a případně i mých; kdyby se pak Kwenzori rozhodl odejít do jiné země, aby tam žil dle zvyklostí a zákonů té země, v souladu s jejími bohy. Wagura hovořil dlouho, květnatě a moudře; národ si mohl být jist, že se ten nápad vylíhl v jeho hlavě a dobrotivý Nga je mu nakloněn. Shromáždění stařešinové se sice tvářili, jako by je nutil sežrat po sobě vlastní hovno, ale mlčeli a přikyvovali.

Tím se vzpoura mládeže ocitla ve zcela jiném postavení než původně; sám Kwenzori tím byl na krátký čas vyveden z míry, domníval se, že bude muset o uznání svého názoru bojovat přinejmenším slovy. Najednou se mu dostalo ideové podpory od největšího protivníka; uznejte, že je to důvod k překvapení. Kromě toho mohl konat přípravy k odchodu zcela veřejně.

Král Wagura se ovšem ukázal jako muž zásadový: dal sice synovi své požehnání, ale rázně odmítl dát jakékoliv krávy, z nichž sestává majetek kmene. Po jeho příkladu se zachovali i stařešinové; pro mnohé jejich děti to bylo nepříjemným překvapením, někteří dokonce zaváhali nad správností svého počínání. Neboť co je platno, mám-li pravdu, nemám-li krávu? Kwenzori vycítil problém a včas přišel na poradu; u Denise ovšem neuspěl, podle toho štěstí závisí na klidu mysli, nikoliv na rohatém dobytku.

Ujistila jsem ho, že chytrý a šikovný moran dokáže snadno potřebné krávy ukrást nejen hloupým černochům z osad, ale i bohatým Massájům. Vyprávěla jsem mu o našich dosavadních dobrodružstvích a poukázala na buvoly, které s sebou vodíme. Naslibovala jsem mu toho hodně a podmínila to jenom tím, že bude statečný a chytrý; za takového se Kwenzori považoval, takže se chystal ukrást vše, co po cestě potkáme.

O svatbách a s tím spojených soubojích o nevěsty se král zmínit zapomněl; vyhlásil to tedy Kwenzori jeho jménem. Vyprávěl o legendárních bojích, jež svedl v dobách svého mládí nepřemožitelný Nga s náčelníky, kterým za oněch časů rád sváděl či unášel dcery, které potom rodily mocné hrdiny, ale občas také neuvěřitelné příšery s mnoha hlavami, což vedlo k řadě dalších strašlivých bojů. Některé ty příběhy jsem slýchala v mládí, jiné jsem si vymyslela nebo je vyčetla z Denisových příběhů. V každém případě se to našim moranům nesmírně líbilo a okamžitě začali cvičit.

Totiž: aby slavnosti byly co nejvznešenější, sezval král Wagura ze širokého okolí všechny spřátelené a podřízené náčelníky. Král to sice netušil, dokud mu to Kwenzori neřekl, ale potom nadšeně souhlasil; velká slavnost zajisté zvýší jeho slávu. Rozšířili jsme zprávu, že Wagura je velkým oblíbencem mocného Nga; za tím účelem jeho velekněz Denis žádá také kouzelníky kmenů, aby se slavnosti zúčastnili a pomohli mu uctít bohy.

Oni totiž páni čarodějové jsou obvykle dost nepřívětiví, zejména se nenávidí mezi sebou. Když jsem to řekla Denisovi, smál se. V podstatě se smál všemu, co nás napadlo vyhlásit.

„Ty se vážně nebojíš, že se Nga nasere a všechny nás zabije bleskem?“ zeptala jsem se, když mi jeho opovážlivost připadala přemrštěná.

Neřekl nic; jenom zařval smíchy.

„Můžeš mi říct, co ti připadá tak směšný?“

„Kromě jinýho tvůj slovník, Assamo. Nenapadlo tě někdy, že ve spisovné řeči je dost neobvyklé používat sprostá slova?“

„Pokud vím, ty nadáváš tak sprostě, že... nenapadlo mě, že ti to vadí!“

„Nevadí ani v nejmenším, klidně to dělej dál! Konečně někdo, kdo píše tak jak mluví; můžu doufat, že se z toho Diana posere zlostí!“

„No dobře, tak jsem blbá a nevím, který slovo smím používat a který ne! Měl bys mi to vysvětlit a ne si ze mě dělat srandu!“

Chechtal se tak, že jsem pochopila: určitě nepomůže, ještě se bude snažit mi v tom vykoupat čumák. Stejně tak Diana, která mi sice vždycky projevuje největší přízeň, ale když udělám průser, taky se skvěle baví. Jediný, kdo mě v tom případě bránil, je Mario Carialti; říkal: „Netrapte ji, je to dítě přírody!“ a oni se mi smáli. (Už zase lžu; tohle se stávalo jen ze začátku, pak jsem rychle poznala, co Denise dráždí, a dělala to schválně. Teď se mi to stává jen když se zapomenu, protože už nemám tak často chuť se s ním milovat. Zato moranky se předhánějí v obscénnostech a vulgárnostech, doufají, že na ně skočí a bude je šoustat, až...)

Když se Denis dosyta vysmál (a když jsme se přece jen trochu pomazlili, alespoň rukama a ústy), vrátili jsme se k původní otázce: co když některý náš nápad skutečně vzbudí nelibost mocného Nga? Denis byl (po tom mazlení) v dobré náladě a měl chuť si povídat; a co povídat, měl chuť provokovat jak mocného Nga, tak jeho božskou dceru Assi, které na rozdíl ode mne nebývá po ránu špatně a pořád má chuť se s ním milovat, ačkoliv je taky těhotná a slíbila mu syna; mně naopak Nga do vývoje mého dítěte zasahovat odmítl, ale ponechal si právo navštívit mne později, až...

Denis se smál. „Nemám iluze, že by se nám podařilo se jich zbavit natrvalo. Spíš se obávám, že nás budou doprovázet do konce našich dnů. A občas nám způsobí nějaké zábavné překvapení...“

Zaváhala jsem. Napadlo mi, že vlastně dělám přesně to, co ode mne požadoval Nga, když mne přišel navštívit: stát se královnou Afriky a přimět Denise, aby obnovil jeho kult. Denisovi to zřejmě nedělá starosti...

„Proč by mělo? Takových jako Nga a Assi je... Samozřejmě v jiných částech světa, ale... konečně, některé jsi viděla!“

„Ale... Nga chce být nejmocnější ze všech!“

„To klidně může. Tady v Africe asi nemá konkurenci.“

Zarazila jsem se. Zcela určitě má; jinak by přece...

„Chápej, Assamo: já bych mu mohl pomoci ty ostatní porazit; dokonce bych ho mohl dostat do vyšší služby. Jsem Templář.“

Našla jsem si na jeho těle jeden z vytetovaných osmihrotých křížů a začala kůži v tom místě jemně dráždivě hryzat. Postupně jsem magií zvyšovala bolest, až začal sténat a svíjet se v křečích. Nechal mne až do chvíle, kdy jsem se sama začínala obávat, že mu ublížím. Pak jsem ho nechala vzpamatovat; dost dlouho mu to trvalo.

„Tak co?“ zeptala jsem se, když už mě zase vnímal, „Jsem lepší než Assi?“

„Ty jsi Assi!“ vzdychl, „Která ke mně přišla v lidském těle...“

„Jsem lepší než Afrodíté? Nebo Ištar, Eponé a ty ostatní tvoje kurvičky?“

„To s nimi chceš bojovat, že se ptáš?“ (Ani se nezasmál!)

„O tebe bych bojovala třeba s celým světem!“

Vzpamatovával se rychle; právě si představoval v realitě souboj Assi vyzdobené moranskými copánky s lvicí Ištar či divokou klisnou Eponé; jakou podobu by si asi vymyslela Dita? Assi měla oštěp s blýskavým hrotem a štít ze sloního ucha a ani trochu se neobávala; ještě provokovala soupeřky, že jsou rozmazlené panské panenky a nic nevydrží...

Když jsem zaslechla její drsný arogantní smích, začala jsem se obávat, že se tu brzo ukáže v hmotné podobě a způsobí nějakou výtržnost.

To se spolehni, sestřičko! A nejen to...

Co sis to zas vymyslela? naježil se Denis.

Já? To vy mě dráždíte! Já jenom vymýšlím, jak vám to vrátit! Právě jsem na to přišla: rozdráždím k nepříčetnosti tvoje mladší ženy!

To neuděláš! zaječel Denis málem nahlas.

Spolehni se, že udělám! Zvlášť, jestli na mě zase pošleš toho...

„Ale, copak?“

Ten tvůj bráška; je ti podobnej, ale lítá na duhových křídlech a kamarádí se s tou protivnou arabskou iblísou...

Jerzy? Neříkej, že se ti líbí! Tak proč si ho nepřivoláš sama?

Assi mlčela, ale já na to okamžitě přišla: Jerzy ji neposlouchá, nebere ji vážně. Přijde, jen když ho požádá Denis...

Denis se smál; pak se radši zvedl a šel se podívat, jak probíhá výcvik. Měl v úmyslu dát Wallabimu řadu rozkazů a zavést hned od začátku režim pevné ruky; jinak by s morany nezvládl. Bod první: vytvořit seznam, do něhož bude zaznamenáno jméno, rod a šlechtický predikát, aby později nenastávaly hádky a diskuse. Až doteď nic takového v Africe neexistovalo, dokonce nikdo neuměl psát; teď jsme se to všichni naučili a kdo neumí, projde intenzivním výcvikem. Každý, kdo je poctěn dotykem některého z nás, se stává šlechticem se všemi právy, která existují, ale musí umět vysvětlit, odkud pochází, ze kterého je rodu a kdo jsou jeho příbuzní. Jasné?

Bod druhý: každý z našich moranů dostane koně a pušku. Někteří samozřejmě ne; ti si musí zbraň a koně získat při nejbližším přepadu nepřátelské armády. Nadšení bylo tak veliké, že mnozí z hrdinů od Gyül Čattaru dávali svoje zbraně nováčkům a pyšně prohlašovali, že si dobudou nové a lepší. Jen hlupáci a zbabělci požadují dary od pána; statečný válečník naopak cenné dary pánovi přináší!

A pochopitelně, šlechtic schopný vyjmenovat své slavné předky je povinen zajistit také potomky; za tím účelem si vybere nějakou pěknou moranku (nebo několik) a vyzve jejich dosavadního majitele na souboj; vítěz bere vše, co se mu líbí. Už se konalo několik prvních bojů válečnými palicemi, vzbudily všeobecný zájem a nalákaly řadu dalších. Samozřejmě při nich docházelo ke zraněním; hrdinové se procházeli vesnicí s krvácejícími ranami a odmítali se dát ošetřit Ohněm, dokud stopy jejich statečnosti každý neuvidí. Pokud došlo ke skutečně závažným zraněním, Denis se postaral neprodleně; drobná a výrazně ozdobná zranění však nechával bez ošetření, ještě do rány vetřel nějakou bolestivou šťávu kvůli zvýraznění.

Rvačky mezi morany jsme nepodporovali; zato souboje rádi a často. Odlišit rvačku od souboje je ovšem obtížné a občas záleží na hledisku nadřízeného; Denis citoval názor francouzského krále Ludvíka XIII, že ve vzájemných bojích se utužuje schopnost šlechticů sloužit v armádě. Někteří bujnější morani se opovážili vyzvat i jeho a když je strašlivě zmlátil a zkopal do bezvědomí, pyšně chodili po táboře a chlubili se tím.

Co měla na mysli Assi, když vyhrožovala, že vydráždí moranky? Dozvěděli jsme se to vzápětí: moje sestřičky geniálně pochopily, že se na ně Denis co nevidět vykašle (bohužel asi i na mne) a přály si mít každá svého vlastního manžela, který by je živil a pečoval o ně. No, nic proti tomu; ale kde ho vzít? Vymyslela to Kissa: prostě vyzvou k boji někoho z náčelníků a jako odměnu za vítězství budou požadovat jeho syna. Proč by neměly mít totéž právo jako muži, vybrat si svobodně partnera?

Kwenzori pobouřeně odmítal, Wallabi se smál, ale já se za ně tvrdě postavila a Denis se neodvážil odmítnout. Kvůli mně, kvůli holkám nebo kvůli Assi? Ať je to jak chce, Kaya si vyhlídla jednoho z mladých bojovníků a hned poslala jeho otci výzvu. A ježto si z důvodu vlastní cti nemohl dovolit ji odmítnout, souboj se skutečně konal, Kaya vyhrála a mohla se vdávat.

Jestli vám připadá, že tyto hry nikdo nebral vážně, máte pravdu. Alespoň Denis v žádném případě; bavil se. Král Wagura, který byl nucen pořádat každý večer slavnost, vítat ve svém sídle různé další náčelníky a hostit je, už možná tak nadšen nebyl; ale jelikož jeho věhlas a úcta k němu tím značně vzrostly, smířil se s tím, dokonce přijal myšlenku, že na všechno přišel vlastně on sám.

Když začal Denis plánovat něco jako synod všech místních kouzelníků, připadalo mi to nejdřív jako další vtip. Ti muži jsou vše, jen ne družní; ale podcenila jsem jinou jejich vlastnost: zvědavost. Ta zvítězila: napřed přijeli dva, pak třetí (Massáj) a nakonec ještě dva, dokonce z usedlických kmenů, každý s důkladným doprovodem předních bojovníků. S bojovníky to bylo nejjednodušší, s potěšením se zapojili do zdejších rváčských soutěží. A že byli dobří, vybojovali si nějaké dívky, nějakou dobu si s nimi užívali, pak je za něco vyměnili nebo prohráli k kostkách.

(Abych vysvětlila: Denis nehraje karty, kostky ani nic podobného, ovšem všichni ostatní bílí dost rádi. Jestli mají moji rodáci pro něco smysl, tak je to hazard a fantastické sázky. I sám král našel potěšení v kartách, byl ochoten hrát celé noci a prohrál leccos ze svého majetku. Jak se to naučil? Inu, přece by mu moranky neodmítaly svou náklonnost, je to král!

Tak k těm kouzelníkům. Všichni byli staří a na kouknutí dost nepříjemní. Každý měl samozřejmě vlastní doprovod, ale vyžadoval všelijaké ohledy, jako vlastní chatrč, služebnictvo (nejlépe z mladých děvčat), vybranou stravu a spoustu palmového vína. Jiné pochutiny si vyráběli vlastnoručně, třeba jakousi podivnou kořalku, po které přicházely živé sny. Taky kouřili vlastní směsice travin s omamnými účinky, takže když občas některý vyšel na volné prostranství, motal se mezi chatrčemi, vrážel do lidí a nesouvisle blábolil. Nicméně Denis potvrzoval jejich vysokou kvalifikaci a rád s nimi vedl dlouhá jednání; občas jsem se snažila ho sledovat, ale nebylo to nic zábavného, většinou se bavili o různých božstvech.

Já to chápu takhle: Nga je nejvyšší bůh, ale nikoliv jediný. Navíc bych mohla říct kmenový bůh Wassongů, ale to není tak docela pravda; jiné národy ho znají pod jinými jmény. Jemu podléhají jeho děti ngajimové, nižší božstva, zlí duchové džu-džu a duchové předků; všichni mají nějakou moc a můžou za jistých okolností pomáhat tomu, kdo je vzývá. Taky mezi sebou bojují, to rádi a často. Kouzelníci některé informace vědí, jiné nevědí; třeba žádný neměl ponětí o Assi, ta je snad jen naší rodiny. Mnohé ty bytosti se zjevovaly kouzelníkům buď po vypití určitého množství kořalky, nebo kouření bylin; avšak Denis jim je mohl přivolat mnohem snadněji, dokonce umožnit vzájemnou komunikaci. Byli mu za to hluboce vděční.

Mnohem menší vděčnost cítil král Wagura. Důvod? Přestával být pánem své vesnice. Období, kdy hostil sousední náčelníky, aby ukonejšil svou pýchu, rychle pominulo; teď je hostit musel, protože je nemohl vyhodit. Navíc přijížděli další, z čím dál větší dálky; ubytovávali se, bavili se s ním i mezi sebou, obchodovali, ženili se a nepotřebné ženy prodávali za zlevněnou cenu dalším. A hlavně chtěli jíst! Králova stáda se valem tenčila, což se mu rozhodně nemohlo líbit.

Když už mu to vážně lezlo krkem, požádal mne o pomoc. Nejdřív jsem si dělala legraci, ale pak se mi ho zželelo a slíbila jsem mu pomoc. Denis mne vyslechl s překvapením; neměl tušení, že výživa těch několika lidí navíc je tak obtížná, v podstatě tomu nevěnoval pozornost. Poté se rozhodl požádat o pomoc božstva, konkrétně samotného Nga. Byla jsem zvědavá na výsledek.

Druhého dne se vrátil ze svých toulek náš pes Wa-gah a radostně hlásil, že objevil ve stepi velké stádo zatoulaného dobytka; pejsci už ženou krávy sem k nám. Kde se vzalo a komu původně patřilo, jsme nevěděli a ani jsme se nezajímali; prostě je tady, tak co?

Ale doslechli se o tom kouzelníci a okamžitě to považovali za důkaz Denisovy velké moci; koho jiného má mocný Nga chuť živit a dávat mu dary? Možná by dal ještě něco jiného, je přece majitelem všeho od obzoru k obzoru! Denis jejich chamtivé návrhy rázně odmítl a prohlásil, že nebude mocného pána zbytečně provokovat.

S čímž rozhodně souhlasil další čaroděj, který právě dorazil: Mario di Carialti. Denis posílal po psech Charrymu pravidelné hlášení a když Mario zvěděl, jaké se tu koná zasedání, zvědavost mu nedala. Vzal s sebou šest Ernayových jezdců, delší dobu bez žen a tudíž nadržených jako stepní kozel; okamžitě se rozhodli, že se taky ožení.

A ještě dva další čarodějové; nakonec přibyla dokonce žena, tak stará, že nemohla chodit a její sluhové ji přinesli v nosítkách. Denis ji omyl Ohněm, čímž omládla natolik, že byla schopna aspoň diskutovat. Možná toho litoval, její krákoravý hlas se pak vyjadřoval ke všemu a téměř neustále.

Mario je, jak víte, křesťan. Křesťanství proniká do Afriky pomocí různých misionářů, obvykle vyslaných nějakým králem a majícím za úkol kromě křtění pohanů taky průzkum, kde by se co dalo zabrat a jaké přírodní bohatství se tam dá vytěžit. Z tohoto důvodu nebývají misionáři příliš oblíbeni; kromě kmenů kanibalských, kde slouží ke zpestření jídelníčku.

Tento stav změnil Ludvík d'Enghiem. Ve smyslu svého templářského přesvědčení neodešel do duchovního světa, jak měl nárok, ale na horu Kilimandžáro, kde se zřejmě spřátelil s naším Nga. Důkazy nemáme žádné; kdyby se někdo zeptal samotného Nga, asi by to popřel, ale mám podezření, že ho minimálně navštěvuje a leccos učí. Tím pádem prestiž křesťanů roste nebývalou měrou; alespoň u těch, kteří o tom vědí. Kouzelníci byli zvědaví, co ten bílý muž dokáže a co by se od něj mohli přiučit; a Mario tentokrát neměl námitek. Dobře se připravil jak na teologické diskuse, tak praktické ukázky; hádal se s těmi staříky dlouhé hodiny a Denis měl aspoň čas zabývat se jinými věcmi, třeba zábavou s děvčaty.

Mario taky přispěl k řešení problémů krále Wagury; cestou sem tábořili na místě velmi vhodném pro vybudování nové vesnice, rozsáhlém hájku na kopečku blízko řeky, kde by bylo z čeho postavit chatrče a přečkat v nich období dešťů. Když nám vysvětlil to místo, zjistilo se, že o něm víme, dokonce tam kdysi vesnice stála, ale pak došlo k boji a od té doby tam straší. Assi ujistila Denise, že místní duchové nemají nepřátelských úmyslů vůči nám, dokonce jsou ochotni nám pomáhat, takže tam odeslal Wallabiho s první vlnou moranů a příkazem zahájit výstavbu. Odešli rádi; taky už měli plné zuby pobytu ve vesnici s nutností o všem se hádat s Wagurou.

Odchod z královy vesnice znamenal otevření naší armády pro mládež jiných národů. Tady je trochu problém; jistě jste si všimli, že mám vlastní názor na Massáje, natož pak usedlíky z vesnic. Nikdy jsem s nimi samozřejmě nic neměla a když, tak jsme na sebe koukali přes špice kopí; když teď přišli s přáním naučit se od nás bojovat, byla jsem zpočátku proti, ale pak jsem se s nimi spřátelila. Věříte, že nejsou tak špatní?

Morani byli rozhodně pro. Denisova dobrodružství v různých zemích mezi cizími národy je zaujala a sami zatoužili něco poznávat. Například naučit se cizí řeč tím, že někde ukradnou holku a učí se od ní. Vám bílým se možná takové jednání moc nezdá; ale krádeže dívek jsou v naší kultuře významným dobrodružstvím a kdo se dokáže zmocnit nějaké krasavice, je vážen a obdivován. No a holky?

Víte, vy bílí s tou láskou někdy moc naděláte. Od Denise znám příběh, co sepsal nějaký anglický šejk Speare; jmenuje se to Romeo a Julie, Denis hrál tu roli na divadle a při tom elegantně svedl jednu moranku od Wulffssonnů. Je to o klukovi a holce, kteří patřili ke znepřáteleným rodům; rodiče jim zakazovali se scházet, ale stejně je neuhlídali; jenže ti dva pitomci místo co by někam utekli, se podřezali a otrávili, až z toho umřeli. Neříkám, že je nechápu; africká holka by za Romeem určitě taky zdrhala, ať by ji doma mlátili jak chtěli, vyspala by se s ním a nechala si udělat dítě, ale potom by si klidně vzala toho druhého, kdyby za ni dal dost krav. Občas při slavnosti by mu byla s Romeem nevěrná, on by ji sice zmlátil, ale jinak by byli všichni spokojení.

Dcera je od malička vychovávaná, že si pro ni jednou někdo přijde a odvede od rodiny někam pryč; její matka bude možná trochu brečet, ale má ještě další děti, tak co? V podstatě je svatba a odchod do jiného rodu jediná zábavná událost, která ženu čeká; pak už bude muset dřít na svého muže a rodit mu jedno dítě za druhým. Mladé holky si rády a často představují, že by je třeba při praní prádla u řeky uloupil nějaký mladý krásný bojovník, odvedl je tak daleko, aby je zlý otec nenašel, nespráskal a neodvlekl domů; jak budou v té nové rodině žít, o tom už nemají představu, nejspíš tak jako doma. Mezi morany je aspoň nějaká zábava.

Ještě jednu věc jsem dost nezdůraznila: mezi bílými bysme byly všechny počítány za děti. Četla jsem si v Denisových vzpomínkách; takový holky jako já chodí do školy, učí se číst a psát, počítat a dějepis a zeměpis... to by se mi fakt líbilo. Jenže naši dospělí by to asi nepochopili, oni taky do žádné školy nechodili. Když holka začne menstruovat, je vhodná na vdávání, a basta! Kdyby bylo po mým, některý bych fakt vynechala, třeba naši malou Aysim. Přestože nejvíc ječí, že je dost velká a nemáme ji šetřit. To jako Denis, on se k hodně mladým holkám chová vždycky ohleduplně, ne jako jiní chlapi, kterým jde jen o sebe. Denis dbá, aby se to holce líbilo a neměla zkažený iluze. Učí to i naše morany a když všechny propojí, kluci to dokonce chápou.

Taky se kluci vydávali na výpravy, loupili dívky a přiváděli k nám. Měli k tomu účelu koně, stopovací pejsky a přízeň božstev, tak o co jde? Zažili spousty příhod a mohli se chlubit před ostatními; a prakticky jsme se přesvědčili, že lidé z cizích národů jsou docela zábavní.

Do té zábavy se ochotně zapojili Ernayovi bílí jezdci; říkám bílí, protože už zase dost vybledli a bylo to na nich poznat. Většina moranů se bílých mužů bojí nebo štítí, ale čím víc je poznávali, tím víc se kamarádili; samozřejmě i naopak. Moranky zas s potěšením zjistily, že bílí ovládají dost zajímavé finty při milování; málokterá si dala ujít možnost to vyzkoušet a šířily jejich slávu do všech stran.

Když nám Wallabi vzkázal, že některé domy v nové vesnici už stojí, další jsou ve výstavbě a je možné se tam přestěhovat, rozloučili jsme se a šli; k velké úlevě krále Wagury. Také Denis se chystal odstěhovat, což naráželo na zásadní nesouhlas kouzelníků, kteří stále ještě neprojednali všechny svoje záležitosti. Po poradě s Mariem rozhodli, že pro každého čaroděje bude vybudována chýše stranou od ostatních, kde by ho mohla nerušeně navštěvovat jeho oblíbená božstva.

V nové vesnici získal vlastní obydlí i Mario; morani mu ochotně postavili kostel, na rozdíl od kulatých chýší obdélníkový, s nápadným křížem na střeše. Jako kněz byl zvyklý každý den sloužit mši svatou, pro sebe nebo pro ty jezdce, kteří si přáli se zúčastnit. Dělal to vždycky, ale už u nás se jeho obřadů zúčastňoval čím dál větší počet lidí, dokonce i čarodějové. Konečně se našel někdo, kdo byl ochoten pozorně naslouchat jeho vyprávění z biblické dějepravy, dokonce si z toho něco pamatovat; mnozí zařadili vlastnoručně vyřezávanou sošku Ukřižovaného mezi své soukromé vešebty. Naučili se také pokřižovat, ti chápavější přednést otčenáš arminsky či latinsky; ale hlavně je bavilo zpívat. Mario s sebou vozil ruční harmonium, na kterém ho doprovázel někdo z jezdců; teď se k písním pokaždé připojilo až třicet bubnů. Mše se sice často protáhla na několik hodin, ale to nevadilo ani Mariovi, ani nadšeným křesťanům.

Trochu problém byl se svatým přijímáním. Mario je katolík; templářská víra není výhradně katolická, ale připouští to. K jeho zvyklostem patří zpovídat, udělovat pokání a dávat rozhřešení. Problém byl, že pojem hříchu je pro Afričany těžko pochopitelný; samozřejmě chápou, že většinu příjemných zážitků někdo zakazuje, od malička je měli zakázány a dostávali výprask, když se něčeho dopustili. Ale nějaký zákaz je pro ně jen pobídkou, aby na něj nějak chytře vyzráli; a když je vyzval, aby se pochlubili, jak se jim to podařilo, ochotně mu vyprávěli, i co pravda nebylo. Pokání (Otčenáše či Zdrávasy) považovali za výsadu; ochotně je odzpívali, patřičně nahlas, aby to všichni slyšeli. Pak šli k přijímání a byli potěšeni.

Ano, s hostiemi byl taky problém; pro sebe Mario nasbíral v buši divoké obilí, ale pro všechny to nestačilo, takže použil drcené sladké brambory. Další problém byl vysvětlit, že placku nedá tomu, kdo se nezpovídal; (taky je od sebe rozlišit, černí mu připadali všichni stejní). Někteří ho navštívili několikrát za sebou a pokaždé vyprávěli něco jiného; ani na to nepřišel a morani se chlubili, jak ho oblafli. Nakonec podal Tělo Páně každému, kdo chtěl; a bylo to v pořádku.

V průběhu stěhování do nové vesnice zemřel jeden z čarodějů; jeho tělo jsme spálili na hranici, co se stalo s jeho duší, není známo. Před smrtí mu Mario podal Tělo Páně, což stařec považoval za mocné kouzlo, ale nedomníval se, že by ho udrželo naživu. Naopak si pochvaloval, že posledních pár týdnů prožil zajímavěji než celý život; dokonce sliboval ostatním, že na ně počká tam, kam se dostane. Babička čarodějnice obtančila jeho hranici s veselým skřehotáním a vyjádřila naději, že taky brzo umře a půjde za ním; rozhodla se vyčkat na tu blaženou chvíli v naší vesnici, rozhodně to však nehodlala jakkoliv uspíšit. Dva další kouzelníci se vypravili domů, ale tvrdili, že budou naši slávu šířit, kamkoliv přijdou; když to tak vezmu, bylo to vlastně první řádné zasedání africké teologické fakulty.

Deště se mírně opozdily, ale když přišly, stálo to za to; hned první příval zaplavil celou step od obzoru k obzoru a trvalo celý den, než se voda vsákla nebo odtekla. Podobné přívaly přicházely každý den a změnily kraj v bažinu, což se mohlo líbit leda nejmladším moranům. Ti dospělejší se nemohli nikam hnout, maximálně přebíhat z chatrče do chatrče. Přestože byli tak usilovně vzděláváni v křesťanské víře, odříkání jim nic neříkalo a sex byl jediná dostupná zábava, které se mohli věnovat.

Já tedy ne; postupem času jsem ztrácela zájem, dokonce mi to začínalo být nepříjemné. Denis mne chápal; namísto toho jsem se stále častěji zabývala různými meditacemi a propojováním na dálku s těmi, které to ještě bavilo. V první řadě s mladšími spolumanželkami; Kaya a Kissa se řádně provdaly, Naqi dokonce několikrát, jenom nejmladší Aysim se vdát odmítala a tvrdošíjně hlásala, že svoje dítě porodí sama a nikoho nepotřebuje. Té malé mi bylo trochu líto, je opravdu ještě dítě; taky mě často navštěvovala, povídaly jsme si a já jí pomáhala v jejích čarodějnických pokusech. Aysim se učila velmi ráda, věřím, že z ní něco bude. A nosila mi drby.

Například se šikovně naučila rozlišovat přestrojená božstva; tvrdila, že přednášek v Mariově kapli se zúčastňuje řada takových bytostí, především ngajimů. Zda tam chodí i samotný Nga, si nebyla jistá; ale často přichází Assi, kterou Aysim uměla vycítit podle aury. Řekla to i před Denisem a vyvolala jeho živý zájem; Assi ho teď navštěvovala zřídka a zdálo se mu, že před ním něco tají. Udělali jsme trojstranné Propojení, při kterém Aysim fungovala jako médium, a snažili se zjistit něco nového.

Vypadá to takhle: konala se mohutná rvačka mezi Assi a jinými africkými děvčátky na straně jedné, Artemis, jejími Amazonkami a některými kamarádkami z jiných teritorií na druhé. Neodehrála se však u nás, nýbrž na řecké hoře Naxu, zasvěcené snad Athéně. Afrodíta se nezúčastnila jako závodnice, ani jako rozhodčí, jak se nabízela; zdá se, že vrchní rozhodčí byl Apollón. Muži byli vítáni jako diváci, obdivovatelé a fanoušci, avšak nebylo jim dovoleno se plést do bojů. Významné a důležité je, že nebyl pozván Denis; ale ani Nga v jakékoliv své podobě.

Aysim se nám v průběhu pátrání zamilovala. Boje totiž trvaly několik dní, vyvolaly všeobecný zájem a následkem toho třetí den přivezl nějaký moran z východu tým pěkně odvázaných děvčat, která byla po kratší hádce připuštěna k závodům. Okouzlená Aysim toho morana důkladně popsala: vlasy dlouhé až na zem, šedostříbrná pleť, hrdlo hrající do modra, krásně zpívá, jezdí na tygru a bojuje trojzubcem. Když to vyslechl Denis, jen vydechl úžasem:

„Pro všechny svaté! Šiva!“

„Ano, myslím, že tak mu říkali!“ souhlasila Aysim a na požádání popsala jeho společnice. Nejvíc ji zaujaly Durgá a Kálí, přes svou krásu a něžnost bojovnice tak nelítostné a kruté, že si jich Afričanky okamžitě začaly vážit. Assi obstála se ctí, ale její mladší sestry dostaly pěkný nářez.

„Počkej! Říkáš Durgá a Kálí – víš jistě, že to byly dvě osoby?“

„Ano. Celkem jich bylo asi dvacet, ale některý neznám!“

„Durgá a Kálí jsou dvě jména téže bytosti; Parvatí, Šivovy choti. Ještě řekni, že ta tam byla taky...“

„Taková jemná, má ráda papoušky. Jistě, znám. Kamarádí se Satí, tou co nám dělala Oheň. Ještě znám Lakšmí, ta zas každýmu rozdává šperky...“

„Počkej! Ještě jednou: vážně tam byla Durgá, Kálí a Parvatí současně?“

„Jistě; co je na tom divnýho?“

Zas tak divné to nebylo, ale Denis začal něco tušit.

„Co dělaly po večerech, po těch závodech?“

„Bavily se, jako vždycky. Tančili, zpívali, povídali si...“

„Jak moc mezi sebe braly Assi?“

„Nadšeně; byla u všeho a když něco vykládala, všechny se smály...“

„Že by vymyslely nějakej trvalej dívčí klub, sis nevšimla?“

„Ani ne; jenom si slíbily, že až se bude něco konat, určitě nás pozvou. Chystají se vést nějakou válku, ale proti komu, nevím...“

„To je přesně to, čeho jsem se bál. Ještě něco, Aysim: Freya. Rudovláska, občas se mění v kočku, můžou se okolo ní motat valkyrje, dcery boha Odina.“

„Ta s černým leopardem? Smáli se jí, že se její strážkyně jmenuje Dévi, to je totiž taky ze sanskrtu...“

„Černá leopardice Dévi? Co ta tam dělá?“

Pocítila jsem, že se Denisovi zachvěl hlas. Že by jeho Dévi?

„Hlídá Freyu. Co je na tom divnýho? Parvatí má taky tygřici, takovou velikou, říká jí tuším Ráa. Poslední dobou má strážní šelmu kdekdo.“

Denis zhluboka vydechl. „Asi ji potřebuje.“ řekl nahlas a vypadal, jako by ho do hlavy kopla zebra. Chvíli seděl a zíral do blba; ani si nevšiml, že nechal Aysim v hlubokém transu.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se.

„Nevím. Najednou jsem dostal strach.“

„Z čeho?“

Neodpověděl; potřásl hlavou, dotykem probudil Aysim a vyšel do deště.

Toho večera se Denis ožral jako prase. Nejdřív byl veselý, s každým si připíjel, tančil, nakonec si vybral jednu mladou holku z cizího kmene, aby prozkoumal její jazyk a kulturní zvyklosti; potom opět pil jako o život. Když se totálně zlitý dopotácel k nám do chýše, brečel jako děcko a blábolil nesmysly. Pokusila jsem se pochopit, o co se mu jedná, ale nešlo to.

Pochopila jsem jen jedno: hrozně se bojí. Taky to se mnou zacloumalo; co vím, Denis se nebojí žádné bytosti hmotné a málokteré astrální. Říkal, že na ně už dvakrát zaútočila nějaká zlá moc, jejíž původ nedokáže objevit; sami bozi jsou znepokojeni a chystají se k boji. Ta síla je schopna zničit celý vesmír; přitom nikdo netuší, odkud se vzala a co vlastně chce.

„Kdo to je?“ vzlykal mi v náručí, „Kdo má tolik moci, že z něj mají hrůzu staří bohové? Copak to nevidíš, nechápeš? Shánějí posily! Proto vzali mezi sebe Assi; proto berou do svého světa strážce jako moje Dévi nebo Charryho Ráa! A trvá to už dlouho; to jenom já jsem takový pitomec, že jsem si ničeho nevšímal! Byl jsem slepý a hluchý...“

Pokoušela jsem se na něho mluvit, ale vůbec nevnímal, vedl jen svou:

„Proč se stal můj bratr tak rychle andělem? Za jaké zásluhy? Myslel jsem, že chrání rod Baarfeltů; ale je to jinak, je to daleko vyšší hra a já ji jenom nechápu! Zasáhne nás to všechny – možná i tvoje dítě, Assamo! Náš syn se ještě nenarodil, ale už je zapleten do nějaké šílené války! Do jakého světa to chceme přivést svoje děti, když je neumíme ochránit?“

Konečně se mi podařilo ho uklidnit a uložit ke spánku; usnul rychle, pravidelně oddychoval, ale já pořád ještě nespala. Jeho znepokojení se přeneslo i na mne; jestliže se polekal Denis, je to vážné a je třeba se nad tím pořádně zamyslet. Naštěstí mě to naučil...

Taky mě překvapilo, že nám Nga a jeho družina začali tak náhle prokazovat všelijaké pozornosti; je to od nich sice hezké, ale předtím to nedělali. Ze starých legend vím, že když se božstva začnou někomu zjevovat a všelijak ho vyznamenávat a obdarovávat, asi od něj něco chtějí. Až do našeho setkání na mne kmenová božstva kašlala jako kdykoliv předtím; tím setkáním jsem se stala důležitou a významnou. Denis byl možná významný i předtím; zvykl si na to a trochu ztratil ostražitost. Já ne; jsem Assama od Jezera.

Je tohle důvod, proč za mnou přišel Nga a chtěl, abych se stala královnou Afriky? Zní to logicky; potřebuje získat moc. Denis svolal čaroděje, kteří předtím Nga sice jakž takž uctívali, ale soustřeďovali pozornost na jiné, méně významné. Teď si srovnali hodnostní postavení; vytvářejí pole mentální energie, kterou lze účelně použít. Assi pozvali ke dvoru kdesi v Evropě; sešly se tam významné osoby, tuším všechny čarodějnice. Něco chystají; ani ony nevědí přesně co, ale chtějí být připraveny a naše Assi se svou armádou jim může být silně k užitku. Neútočí; možná by to udělaly, ale na tahu je nepřítel, naši zřejmě nevědí, koho napadnout.

Jak je na tom Nga? Získal významného přítele, templářského komthura; od té doby se pozvolna, ale přece jen mírně mění. Kdyby přišlo na věc, byl by Nga ochoten nasadit svoje síly v řádové válce? Myslím, že ano...

Pozor, je tady nějaká maličkost, kterou jsem přehlédla! Něco z rozhovoru, nějaká bezvýznamná věta... Assi se ptala na toho anděla, Denisova bratra Jerzyho. Žádala, aby ho za ní Denis poslal; sama ho přivolat nedokáže, není na jeho úrovni! Denisovi se dokáže zjevovat, dokonce ve fyzické podobě, má možnost se s ním milovat, chce s ním mít dítě; ale dokázala by s ním třeba bojovat, kdyby to bylo nutné? Musí ho poslechnout, kdyby jí něco nařídil? Mohl by ji k něčemu donutit, potrestat ji, ublížit?

A teď: Nga se dostaví, je-li povolán. Zjevil se mně a žádal, abych ovlivňovala Denise v jeho prospěch. Proč asi? Třeba proto, že jeho dcera Assi už na něj nestačí? Žehlí si to u mne preventivně, nebo mu nic jiného nezbývá? Jsem slabé místo, ve kterém je Denis napadnutelný?

Kdo nebo co vlastně Denise chrání? Vstupuje do interakce se všemi možnými božstvy, různých národů, různé úrovně... kde se však ukrývá nejvyšší moc? Když jsem se zeptala, odpověděl žertem: templářský osmihrotý kříž, který jsem mu vzápětí zelektrizovala a... Vtip. Byl to skutečně jenom žert? Jistě se jeho moc neskrývá v nějakém symbolu, kterým si vyzdobil kůži; ani v tom zlatém, co nosí na krku. Když si vybavím jeho tělo jako tellurickou mapu a zkoumám proudy energie, nevychází ze žádného z amuletů, který nosí, dal si je vytetovat nebo... tím vším prochází a proudí, ale vychází odjinud! Co jsem přehlédla, co nejsem schopna vidět? Porovnejme schema těla jiného Templáře, třeba Maria nebo Ernaye... stejný obraz. Nosí tentýž náboj, ale ani u nich nevychází přímo z nich. Jsou nástrojem, ne zdrojem...

Teď si představme mentální útok. Třeba od někoho z ngajimů... ti získali sílu od otce Nga, posilují ji obětními rituály a uctíváním svých věřících, účelně ji vydávají a pečlivě se starají o svou vnitřní rovnováhu. Nejsou pravá božstva, pouze služebníci o úroveň vyšší než my. Byli stvořeni a mohou zemřít nebo být zabiti, i když obtížně. Může zemřít Templář? Zajisté, velmi snadno. Ale zemře s ním také jeho moc? Ne; ta zůstává, protože na jeho místo nastoupí jiní. Deset za jednoho!

Je snad tohle jejich tajemství? Důvod, pro který neznámý nepřítel zkouší zasazovat nám jednu ránu za druhou? A když říkám nám, myslím tím řád; neboť jsem se dotkla Denisova těla, spojila se s ním a získala část ochrany a moci, kterou nosí! Bude to moje ruka, která pozvedne kopí, až zatroubí anděl, až nás zavolá do boje hlas řádové polnice! Stojím s vámi v jedné řadě, bratři a sestry; já Assama od Jezera, princezna Baarfeltů. Jsem jako vy; stačí mi vztáhnout ruce a pochopit, že jsem nástrojem Moci Boží; tehdy také do mne vstoupí Jeho síla a vše ostatní se stane bezvýznamným...

Potom ta chvíle pominula a já se rozklepala hrůzou. Co jsem to udělala? Dotkla jsem se Moci; četla jsem si o tom v Denisově paměti, ale tentokrát to neudělal Denis, ale já sama! Bylo to nádherné a strašlivé zároveň; dalo mi to odpověď na všechny otázky a současně otevřelo celý vesmír tajemství, která jsou všechna určena k mému poznávání! Žádné dveře už pro mne nebudou uzavřeny; jen má vlastní schopnost uvažovat je ještě slabá, ale postupně se dostanu dál, není proč se bát! Už se nebojím Assi ani Nga; nejsou pro mne pány, pouze bratry ve službě. Ještě před chvílí jsem snila o tom, že bych se opovážila jim něco odmítnout nebo je nechat prosit, abych vyhověla. Teď už je mi to fuk; samozřejmě pro ně udělám vše, oč mne požádají, co budou od mého Pána potřebovat. Jako bych překročila stopu jeleního kopýtka...

Zvolna jsem se uklidňovala. Vlastně se nic nestalo, vše je v pořádku. Už se nebojím; dokážu se postarat o sebe i o svoje dítě, a zkusím to s dalšími okolo, jen co nastane vhodný čas. Všechno důležité už se stalo; na to ostatní bude čas ráno...

Ráno jsem požádala Maria Carialtiho, aby mne pokřtil. Ochotně souhlasil, už dávno chtěl tento obřad uspořádat i pro mnohé další; zřejmě z nich budu nejvýznamnější. Taky Denis byl nadšeně pro; hned mi vymyslel křesťanské jméno Anna-Marie, velmi vhodné k vylepšení jeho rodokmenu. A samozřejmě si přál, aby nás Mario řádně po křesťansku oddal. Nejsem si jistá, zda to kdy udělal s některou jinou.

(Abych zas tolik nekecala: se Sentou se oženil dokonce na jevišti divadla v Kingtownu, ale jako Romeo s Julií; nevím jestli to platí.)

Mario vydal přísné příkazy, v našem kmeni neobvyklé a proto přijímané se zvláštním obdivem: křest se bude konat příští neděli (počítal to on, takže lze věřit, že se nespletl). Toho dne se budou všichni novokřtěnci postit, to jest nic nejíst a pít jenom vodu. Taky se večer před křtem neopijí jako obvykle, ani se nebudou obveselovat s příslušníky opačného pohlaví. (Natož pak stejného!) Protože takové zákazy byly krajně neobvyklé, dalo se čekat, že tento den se pro všechny stane nezapomenutelným.

Počasí přispělo k oslavě tím, že ranní déšť byl mírný, brzy vysvitlo slunce a bylo hezky; deště už asi brzy skončí. Na slavnostní liturgii se sešli všichni, kdo byli přítomni, krásně zpívali a tančili. Mario měl nádherné kázání, všichni novokřtěnci byli shromážděni před oltářem a bedlivě naslouchali. Bylo by krásné, kdyby ještě měli bílá roucha, ale moje nabídky na magickou výpomoc Mario rozhořčeně odmítl, takže jsme byli jen ve vlastní černé kůži.

Po kázání jsme se odebrali na břeh řeky; Mario přednesl další krátkou modlitbu, potom vstoupil do řeky a vyzval nás, abychom za ním sestupovali jeden po druhém. Šla jsem první; třikrát mě důkladně potopil pod vodu a provolal hlasem velikým moje nové jméno. Tím jsem byla očištěna od hříchu; ustoupila jsem stranou a sledovala, jak křtí další. Opět se přidali někteří, co sice úplně netušili o co jde, ale obřad se jim líbil a chtěli se taky zúčastnit, aby o něco nepřišli. Takže od té chvíle je Kaya Kateřina, Kissa Clarissa nebo Klára, Naqi Terezka a Aysim Barborka, možno použít též různé varianty. Ještě pro zajímavost, bráška Kwenzori dostal jméno Petr Anselmus, Wallabi Jan Jakub. Všichni byli na svá nová jména velmi hrdí.

Po křtu se konala svatba; nejen naše, ale hromadná všech, kdo byli schopni a ochotni vybrat si z přítomných jedinou ženu pro život. Kdyby to záleželo na mně, chtěla bych mít svatbu v Paříži v nějakém luxusním hotelu, s pořádnou hostinou a desetipatrovým dortem. Proč? Líbilo by se mi to. Svatby bývají v řádu často dost ošizené, vynucené tlakem okolností a tak; málokdo se bere v dostatečném klidu, aby se všichni hosté mohli bezstarostně opít a vyvádět zábavné výtržnosti.

Mario sice navrhoval všeobecné modlitby za odpuštění dosavadních hříchů, ale Denis tentokrát neposlechl; naopak dal zelenou iluzím všeho druhu. Takže se konala parádní hostina; přenesli jsme se do Paříže a tam se cpali vybranými lahůdkami, popíjeli šampaňské a bavili se. Měla jsem bílé šaty pošité perlami a ve vlasech bílé růže, aby ladily s mou černou pletí; Denis byl ve fraku, zlaté vlasy mu splývaly až na ramena a na prsou zářil zlatý kříž velmistra Černé Lilie s jiskřivými diamanty. Také všichni ostatní byli náležitě vystrojeni: dámy povětšinou v krásných toaletách dle poslední módy, páni ve smokingu nebo ve slavnostních uniformách svých pluků, protože jsou většinou důstojníci a sluší se dát to najevo. I hosté přišli: byli mi představeni mnozí příslušníci rodu Baarfeltů, zvláště Denisovy sestry Julka, Maryška, May-Britt, Jana, Magda a další; přišel mezi nás jeho otec kardinál Baarfelt, doprovázený nejvyšší čarodějkou Valérií a její sestrou vévodkyní Veronikou, jejich děti mlsaly cukroví a vyváděly lumpárny, šelmy se nám pletly při tanci pod nohy.

„Jsi spokojená, nebo si ještě něco přeješ?“ ptal se Denis, když jsme se spolu vznášeli při tónech Straussova valčíku.

„Mohla bych?“ zaváhala jsem.

„Proč ne? Je to iluze...“ obkroužil sál rukou v bílé rukavičce.

„Přála bych si, abys pozval Assi.“

Teď zaváhal zase on. „Ale... potom by to přestala být iluze.“

„Dokázal bys to pro mne udělat?“

„Snad; ale potom musím otevřít dveře i pro ty ostatní.“

„A to nedokážeš... nebo nechceš?“

Věděla jsem, co od něho žádám; bylo to nebezpečné. Ale proto jsem to chtěla.

Denis se zhluboka nadechl a na chvíli zavřel oči. Pak se usmál:

„Stejně mám pocit, že někteří už tu jsou...“

(Jedna určitě: Jana. Pamatovala jsem si, jak ji zabili na Rhodu.)

Assi vstoupila s hrdostí královny, v černočervené toaletě pošité diamanty; doprovázel ji důstojný černý gentleman v bílém smokingu s diamantovou jehlicí v kravatě. Zastavili jsme se proti sobě; Denis Assi objal a políbil na uvítanou, ona mu nabídla rámě a šli si zatančit, zatímco starý gentleman se dal do hovoru s kardinálem Baarfeltem.

„Smím prosit?“ zeptal se dlouhovlasý mládenec v uniformě plukovníka polské královské gardy; měl baarfeltovskou tvář, komthurský kříž s modrými kameny a bezstarostný úsměv; doprovázela jej dívka v arabském kroji, z jejíž tváře byly díky závoji vidět jen velké zářivé oči.

„Ty jsi Jerzy?“ vydechla jsem úžasem.

„Představovala sis mne jinak?“

Tančil ještě líp než Denis; jeho princezna se zatím nechala vytáčet od mohutného blonďáka se širokými rameny; v levém uchu měl zavěšeno stříbrné kladívko Mjölnir jako náušnici.

Všimla jsem si Aysim; téměř ležela v náručí svého společníka, vznešeného válečníka s moranskými copánky až na zem a třemi vodorovnými linkami na čele, koukala na něj jako na boha a chvěla se štěstím.

„Ten je tady taky?“ vydechla jsem úžasem.

„To nevíš, že rád plní přání svým kamarádům?“

„Myslíš, že jsou to všichni?“

Trochu se povytáhl, aby mohl obhlídnout sál. „Všichni ani zdaleka ne. Ale taky tenhle večer ještě nekončí.“

„Mohla bych si ještě něco přát?“

„Můžeš si přát cokoliv, Assamo. Dnes je tvůj svatební den.“

Neřekla jsem svoje přání; jen si je pomyslela.

A Jerzy zvážněl. „Tahle hra teprve začíná.“ řekl potom zvolna, „Jestli ti rozumím, chceš do toho jít s námi. Rozmysli si to. Je to nebezpečné!“

„Já vím. Proto do toho jdu.“

Tak se při tanci sklonil a políbil mne.

A řekl: „Vítej ve smečce!“

© 1976 Mojmír Kříž

30.05.2021 11:12