Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Podraz

Samozřejmě jsem se rozhodl použít všechno, abych Slávka podržel. Nebylo to rozhodně nezištně, chtěl jsem přece podržet sám sebe, jen v cizím těle. Je to teď i moje tělo.

Ačkoliv jsem spolu s ním, či spíše v něm, odjížděl na pracovní úřad, doma jsem bystře zasedl k internetu, abych se podíval na možnost získat zaměstnání touto cestou. Schopnosti Slávka jsem znal a mohl bych k nim připojit i schopnosti Tondy, až na titul. Diplom jsem měl pouze na jméno Antonín, i když se dalo počítat s přenosem svých znalostí na Slávka. Využívat by je mohl, ovšem bez titulu by se stěží našel někdo, kdo by mu je uvěřil. Tak jako se na to dívala hodná paní na pracovním úřadě, která mi žádnou práci slíbit nemohla. Aby ne, sehnat zaměstnání po padesátce je výhra větší než v loterii.

Ukázalo se to i na internetu. Všichni, ale opravdu všichni potenciální zaměstnavatelé si vyžádali zaslat mailem životopis a zejména rodné číslo. A to vždy hovořilo řečí neúprosnou. Uváděl jsem sice Slávkovo, ale bylo to skoro totéž jako kdybych uváděl své vlastní. Vysmáli se mi úplně stejně. I když to obalovali do standardních frází o jiných, na to místo zatím již přijatých uchazečích. Jsou to fráze a obvykle i lži, zejména když firma dál sháněla tytéž profese, jako by si neuměla představit, jak to tyhle odmítnuté naštve.

Jako penzistovi Antonínovi by mi to bylo jedno, ale za Slávka mě to rozčilovalo. Uvažoval jsem o tom, že bych na ta místa došel osobně. Jako Slávek jsem měl ruce jako lopaty, možná by si to příslušný personalista při pohledu na ně rozmyslel. Jenže byla to otázka dopravy. I kdybych jako Slávek jezdil Tondovým úsporným favoritem předělaným na levný plyn, místo Slávkovým bavorákem, přišlo by jen to ježdění příliš draho.

Zdálo by se, že velkorysé odstupné mi dá dostatek času na shánění něčeho jiného, ale nesměl jsem zapomínat, že šlo o pouhý ústní slib, bez písemného potvrzení. Šéf by to mohl kdykoliv popřít. Ovšem já bych pak bez výčitek popřel svou část dohody a požadoval bych návrat na stejné pracovní místo a řekl bych, že soud, včetně náhrady soudních poplatků, by firmu přišel dráž. Nabeton to ale poznám až z měsíčního výpisu z účtu.

Nebude to tak jednoduché...

V Slávkově těle jsem se brzy cítil lépe než ve svém vlastním, ale neustrnul jsem ani jako Antonín. Doma se také čas nezastavil a já jsem při venčení Belfíka brzy přišel na zajímavou věc, ze které se vyklubala docela dobrá zábava.

Belfík totiž rozuměl šumomluvě. Nebo telepatii, když chcete mezinárodní termín.

On jako pes uznával i pár povelů v češtině, ale byly to pro něho nesrozumitelné zvuky, spojované jeho páníčkem s jakýmisi činnostmi. Ano, plnil příkazy jako »Sedni!«, »Lehni!«, »Přines!« a podobné, ale dost těžko si je dával dohromady. Některé si byly navíc podobné a ty se mu pletly. Povel »Přejdem!« byl příliš podobný »Přines!«, Belfík je odlišoval jedině podle toho, že u »Přines!« se jednalo o psí házecí kotouč, za kterým se honil neuvěřitelně rád, kdežto příkaz »Přejdem!« dostával na silnici a znamenalo to něco jako »pohni kostrou, ať už jsme na druhé straně« a obvykle mu přetrhl zajímavé čmuchání u pankejtu.

Šumomluvě, neboli telepatii, ale rozuměl. Nebyly to pro něho nepochopitelné zvuky, ale i pro psa pochopitelné pojmy. Člověk si je překládal po svém a nutno říci, že »šumomluva« byla něco jako »čistonosoplena« brusičů jazyka českého. No jo, ale jak mám ten pojem přeložit do češtiny, když ve mně samo vznikalo to »šumomluva«?

Pro Belfíka byla ale šumomluva srozumitelná. Navíc byla tichá a když jsem svůj příkaz zaměřil jen na něho, lidé v okolí nic neslyšeli. Vypadalo to skoro jako čarování, když jsem dokázal Belfíkovi vysvětlit něco složitějšího. Belfík ovšem po každém složitém příkaze očekával piškotovou odměnu, ale zkuste psovi vysvětlit, aby balancoval míček na čenichu jako v cirkuse a teď si řekněte, jak by to bylo nádherné, kdyby to pochopil hned na první pokus. A Belfík to teď chápal. Od hodiny bych s ním mohl vystupovat v cirkusu. Měl bych si s ním někdy zajít na psí cvičiště, ale měl jsem nejasné obavy, že bych s Belfíkem způsobil příliš velký rozruch.

Belfíka jsem brzy přestal vodit na vodítku. I předtím jsem ho občas venku pouštěl, ať se trochu proběhne, když si se mnou coby kardiakem moc rychlosti neužije, ale dovolil jsem si to jen daleko za vsí a zejména daleko od frekventované silnice.

Zvířata mají na dnešních silnicích zpravidla smůlu. Jejich instinkty jim říkají klidit se s cesty automobilům a motocyklům, ale pocházejí ještě z doby pravěku, kdy byli tvorové buď přímo predátoři, nebo nebezpeční hromotluci a nemotorové. Jenže za ty věky se zvířecí instinkty přizpůsobily pomalejším tvorům. Automobil není pro zvíře velikosti psa ani kočky predátorem, neboť se je nesnaží pronásledovat ani ulovit, je jen nebezpečným nemotorou. Toho se sluší respektovat, ale problém je v tom, že se adaptují jen do určité rychlosti, uvádí se padesátka až šedesátka. Nad tuto rychlost to už není nebezpečný nemotora, ale zákeřný zabiják, což zvířata poznají až když nemají kam uskočit. Nemají tedy nejmenší šanci uhnout autu, jedoucímu stovkou. Ve vsi by to mělo být tak jako tak vyloučené, předpisy vyžadují rychlost přijatelnou, ale nepočítají se šílenci, schopnými jet přes vesnici i sto šedesát. O tom pojednává spíš sazebník pokut, jenže pokuty nejsou spravedlivé. Pokuta, úplně likvidační pro důchodce, je pro manažera v silném SUV jen větším spropitným.

Nářky motocyklistů, že se jim nějaké zvíře připletlo do cesty a způsobilo havárii, jsou vlastně přiznáním, že v té době jeli rychle. Zabijáci za řídítky, vyznávající zásadu »pod dvě stě přes ves nejedu«, menší tvory prostě smetou a jen když se jim připlete do cesty větší tvor než ovce, stávají se z nich »dobrovolní dárci orgánů na transplantace«.

Přes naši vesnici jezdí mravnou padesátkou jen řidiči »v akutní bodové tísni«, tedy jen ti, kdo si už nemohou dovolit ztrátu jediného bodu. V nedalekém městysi je policejní stanice, ale naše ves je jako pod příslovečným svícnem. Vidět tady mravně se ploužící auto je vzácnost a u motorek patří padesátka jen dýchavičným mopedům, které už z konstrukčních důvodů rychleji nejedou.

Jakmile jsem ale zjistil, že Belfík rozumí šumomluvě lépe než jsem čekal, zkusil jsem mu domluvit, aby se na silnici nespoléhal na vzdálenost přijíždějícího auta, ale klidil se včas aspoň na krajnici, Párkrát jsme to spolu probrali a výsledkem bylo, že jsem mu nemusel dávat vodítko ani ve vsi, zejména když jsem byl v dohledu.

Belfík byl zkrátka Pan Pes a procházky s ním byly teď ještě zábavnější.

Ještě kdyby tak uměl mluvit!

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. A když si myslíš, že je všechno v nejlepším pořádku, pak jsi určitě něco přehlédl.

Jenže podraz, jaký se na Procházkovy už nějakou dobu chystal, nemohl čekat nikdo.

Navštívila je totiž exekutorka. Ačkoliv to byla žena, tohle povolání se s city nesnáší.

Můžete se smát postiženým se slovy, že se vám to nemůže stát, ale když se to přece jen nakonec stane, budete jen zírat. To byl i případ rodiny Procházků, když jim u rodinného domku zazvonila parta, jakou by nečekali ani v nejdivočejších snech.

Byla to exekutorka v doprovodu policisty a starosty obce. Ti dva poslední tam byli na ochranu všemožné paní exekutorky a na dohled, jestli se exekuce děje přesně podle litery zákona. Do samotné exekuce jim nic nebylo, nerozuměli jí a nemohli ji ani ovlivnit.

„To musí být nějaký omyl!“ vyjekla Mařka, když nevítané návštěvě otevřela vchodové dveře a paní doktorka vytáhla exekutorskou legitimaci. „My přece nikomu nic nedlužíme!“

„Tady mám soudní výměr!“ odvětila suše exekutorka. „Upozorňuji vás, že odmítnutí spolupráce je trestný čin!“

„Ukažte mi nejprve vaše papíry!“ požádal jsem ji v Slávkově těle zamračeně.

„Beze všeho, ale až uvnitř!“ trvala exekutorka na umožnění vstupu do domu.

„Ona má na to právo,“ přidal se omluvně i starosta.

„Právo?“ zamračil jsem se ještě víc. „Odkdy? Snad by měl nejprve proběhnout nějaký soud, ne? Není to nakonec její zvůle?“

„Tak na to pozor, pane, to už je trestné!“ napomenul mě komisně policista. „To bych musel zasáhnout!“

Když jsem ale dostal do ruky soudní příkaz, pochopil jsem, že je to justiční past jako jáma na mamuty. Soudní příkaz totiž umožňoval zabavit veškerý movitý i nemovitý majetek manželům Evy a Rudolfa Vocásků, bytem v Praze. Eva Vocásková, rozená Procházková, byla sice naše dcera, ale od řádné svatby žila s manželem v Praze, viděli jsme ji jen při různých rodinných příležitostech a o hospodářské situaci jejich rodiny jsme neměli nejmenší ponětí. To přece byla jejich záležitost a do toho nám nic nebylo!

Jenže dcera se k zeťovi do bytu nastěhovala, ale formálně se od nás neodhlásila. Měla zde tedy pořád trvalé bydliště a to bylo něco pro exekutorku! Pro ni to znamenalo, že může zahrnout do exekuce rodiny Vocásků i veškerá aktiva rodiny Procházků.

A když jsem se podíval na sumu, o niž se jednalo, protočily se mi panenky.

Vocáskovi si vzali úvěr na tři miliony, které developerské firmě zaplatili za stavbu rodinného domku na okraji Prahy. Ta firma se však ukázala jako klasické letadlo. Manažeři vyváděli peníze do zahraničí a když se firma propadla do insolvence, neměla na kontech víc než pár tisíc. Vocáskovi tak přišli o peníze i o zaplacený dům a místo rodinného domku měli najednou jen třímilionový dluh.

Pochopitelně se tou ostudou příbuzným nechlubili. Kdo by se chlubil, jak snadno se nechal napálit? Nebývá přece zvykem zaplatit firmě předem celou sumu aniž by se začalo stavět, ale jen menší zálohu. Rudolf Vocásek zkrátka udělal botu jako hrom.

Neštěstí obvykle nechodí ojediněle, ale jak se říká, když smůla, tak hodně lepivá. Eva přišla při jedné z reorganizací o zaměstnání a Rudolfův plat najednou rodině nestačil. Když sesčítali nutné položky, chyběl jim právě Evin plat.

Kdyby se obrátili o radu k rodičům, dalo by se to snad řešit. Ruda by se mohl klidně vrátit ke svým, aby mohl zůstat v Praze a nepřišel tak o zaměstnání, Evka se mohla na čas vrátit k Procházkům a kdyby se včas zbavili bytu, získali by aspoň část peněz na úhradu dluhu. Zatížili by ovšem své rodiče a vzhledem k Slávkově nemoci by to byla pro Mařku těžká rána, ale přežili by to aspoň finančně. Naopak by mohla Eva v posledních chvílích svého otce doma pomoci, čímž se to dalo věrohodně zdůvodnit před sousedy, aniž by se prozradila pravá příčina.

Ruda s Evkou však nemohli pokořit svoji hrdost a odkládali to tak dlouho, až bylo na všechno pozdě. Zabavením veškerého vybavení bytu to samozřejmě neskončilo. Exekutorka prodala i jejich byt, ale pořád chyběl více než milion. Evka si přitom vůbec neuvědomila, že zanedbáním přihlášení do nového bydliště pošle exekutorku i na své rodiče. A když se JUDr Hanka Fišerová okem znalce rozhlédla po rodinném domku Procházkových, jen zklamaně zavrčela, že tahle barabizna dá v dražbě sotva tři čtvrtě milionu a ani zbývající část majetku Procházkových na uhrazení dluhu stačit nebude.

„Sockám by vůbec neměli dávat žádné půjčky!“ prohlásila naštvaně.

Takže má pohrdání pro socky! Přitom je sama ošklivá jako noc! Hubená, suchá jako pařez, kdyby neměla šedý kostýmek, ale svetr a kalhoty, dala by se považovat za chlapa. Takového nic moc ubožáka, houžvičku s delšími vlasy, jaké dnes nosí i hoši. Stará moc nebude, jen vypadá starší než je. Jako ženská je to ale katastrofa! Exekutorka nesmí mít city a její vizáž tomu odpovídá! Prostě čarodějnice.

„Vám nevadí, paní, že majetek v tomto domě ani tento dům rodině Vocásků nepatří?“ ohradil jsem se jako Slávek dost ostře.

„Můžete si podat vylučovací žalobu,“ udrtila ta čarodějnice mezi zuby. „Ale nebude to mít odkladný účinek a prohrajete ji! Ostatně, konto už máte obstavené, na soudní poplatky už nemáte. Ve vaší situaci vám půjčí leda stejný blbec jako jste vy. A konec zdržování, sepíšeme movitý majetek, aby se nic neztratilo.“

Otevřela aktovku, odkud vytáhla pověstné žlutočerné exekutorské nálepky.

„Ty stvůro!“ vybuchla Mařka a nechybělo mnoho a byla by se na exekutorku vrhla.

Ta poměrně drobná paní by se jí fyzicky postavit nemohla. Kdyby stály proti sobě jen ty dvě, Mařka by jí nabančila, co by se do ní vešlo, jenže exekutoři nechodí na akce sami a doprovázející policista byl jednak vazba a za druhé měl zbraň, aby zjednal pořádek i při případném odporu.

„Nech ji, Mařko, nic nesvedeš!“ strhl jsem Mařku dozadu. Odstoupili jsme dozadu na tři kroky od exekutorky, aby si mohl oddychnout a uvolnit se ze střehu i policista, připravený už tvrdě proti nám zasáhnout.

Jenže ode mne to nebyla rezignace, ačkoliv to tak mohlo vypadat. Potřeboval jsem jen, aby byl policajt paní doktorce Fišerové blíž a my až za ním. A když mě chtěla mezitím Mařka ze žalu obejmout, jemně jsem ji odstrčil.

„Támhle se dívej!“ otočil jsem ji velitelsky stranou. „Vidíš toho policajta? Všimni si, už má rozepnuté pouzdro od pistole!“

Nebyla to pravda, ale potřeboval jsem Mařku jen něčím na pár vteřin zaujmout. Okamžik poté jsem se zneviditelnil, udělal těch pár kroků, dělících mě od exekutorky, ale stejně rychle jsem se k Mařce vrátil a objevil se přesně na místě, kde jsem před vteřinou zmizel.

„Au!“ zaječela JUDr Fišerová. „To je napadení úřední osoby při výkonu!“

Policista se však na ni díval nechápavě.

„Ať si ta paní nevymýšlí!“ obrátil jsem se na něho stroze.

Tři kroky od doktorky Fišerové nikdo nestál, nejbližší byl nic nechápající policista.

„Co se vám stalo?“ zeptal se jí pro pořádek.

„Něco mě tady píchlo!“ rozhlížela se stejně nechápavě.

„To mohla být jedině blecha,“ řekl jsem pohrdavě a podíval se přísně na Mařku, aby zbytečně neprotestovala, že u nás blechy nemáme.

„Kdo ví, kde byla předtím a odkud si ji přinesla,“ dokončil jsem, aby bylo jasné, že i tu blechu považuji za součást paní exekutorky. Chtěl jsem ji vyprovokovat k protestu, ale ta bestie neměla zřejmě žádné city, aby na to reagovala.

Nebyla to blecha, byl to oncik. Rozhodl jsem se opravdu tvrdě. Znám pár zaměstnání neslučitelných s lidskostí. Exekutory dávám do jednoho pytle s nájemnými zabijáky a drogovými dealery. Paní doktorka JUDr Hanka Fišerová se nás chystá zničit, soucit si tedy nezaslouží a nelida budu i já. Nejspíš mi zůstane na krku jako Slávek, ale však už si s ní nějak poradím!

Zbývalo jen čekat, jak dlouho to potrvá. Mohlo by se stát, že se znenadání sesype v bezvědomí na podlahu. Slávek se změnil ve spánku, tam se okamžik jeho smrti nedal zjistit, ale tady... ačkoliv, já jsem se před tím mimozemským skřetem taky nesložil! Jenže ani to se srovnávat nedá, ten skrček mě přece »nepřevzal«!

Exekutorka zatím nalepila zlověstné samolepky na Mařčin milovaný televizor, pak i na ledničku, jenže v té chvíli se zarazila a já jsem zjistil, že se ...dívám jejíma očima...!

Byla to opravdu dokonalá vražda. Odehrála se přímo před očima policisty, který si jí ani nevšiml. Ze všech lidí v místnosti jsem o tom věděl jen já, teď už i v těle paní doktorky. Zato její JÁ odešlo do nenávratna, ani si neuvědomila, že ji vraždím. Tak lehkou smrt si podle mě ani nezasloužila. Jenže byla mrtvá a její tělo jsem teď řídil já.

Musel jsem dokončit exekuci, abych nevzbudil podezření policisty ani starosty. Nemohl jsem je přece vzít »pod kontrolu«, to by bylo příliš. Ani by si to nezasloužili, spravedlivý byl trest smrti jen pro paní doktorku. Ta ošklivá čarodějnice si to ale vrchovatě zasloužila. Před námi přece úplně zruinovala i rodinu dcery Evy! A nestačilo jí to, bestii hnusné, necitelné!

Panebože!

Ta bestie jsem teď ...já!

Utlumit zbytek exekuce nebyl problém. Rozhlédl jsem se jejíma očima po bytě.

„Vy tady nemáte mikrovlnku?“ zeptal jsem se jejím hlasem pohrdavě, ačkoliv jsem dobře věděl, že Mařka je zásadní odpůrce mikrovlnek.

„Co byste nechtěla, paní?“ odvětila jí uštěpačně Mařka.

„Tady nic nemá pořádnou cenu!“ prohlásil jsem... vlastně prohlásila jsem. Další komplikace! Budu si muset ještě zvykat na ženský rod. „Kde máte auto?“

„V garáži,“ odvětil jsem jako Slávek... vlastně sám sobě. „Je to ale stará šunka ze třetí ruky, za tu víc jak pět tisíc nedostanete!“

„Pak to nemá cenu!“ odsekl... odsekla jsem. „Udělám soupis a zbytek se dozvíte až po dražbě domu. I když je to stará stavba, stropy má jistě červotočivé, za tu nemůžu vysadit víc jak půl milionu vyvolávací ceny, jinak by ji nikdo nekoupil.“

„Ten barák je přece pojištěný na dva miliony,“ upozornil jsem ji... vlastně sám sebe. Byla to hra a nebyla to hra. Hra to byla pro mě, ale musel jsem v ní vytrvat, aby nebylo nápadné, až se paní Fišerová zvedne a vypadne.

„To je částka pro pojišťovnu,“ odvětil...a jsem. „Ta slouží jen pro výpočet pojistného. Je v zájmu pojišťovny, aby byly tyto částky co nejvyšší, aby bylo vyšší pojistné. Jenže ve dražbě za tu barabiznu tolik nedostanete, to si pište! Mám své zkušenosti! Ty peníze by platily, kdyby to teď vyhořelo, jenže požár v době exekuce je jasný pojistný podvod, to radši ani nezkoušejte! Jestli tu nic víc není, končíme!“

Starosta se ovšem jen tak nenechal odehnat.

„Slávkův bavorák není zas tak staré auto,“ prozradil na mě, ačkoliv jsem mu dával jako Slávek jasně najevo, aby zmlkl. „Ten se dá prodat dráž než za dvě stě tisíc!“

„Dal bys mi za něj dvě stě tisíc?“ podíval jsem se na něho s vražedným pohledem.

„No, já tolik peněz pohromadě nemám a ani nemusím mít tak luxusní auto,“ vytáčel se hned. „Ale v bazaru by se dal střelit určitě líp než za pár šupů!“

„Máte opravdu pěkného souseda!“ řekla jsem jízlivě hlasem exekutorky.

Starosta se zarazil. Došlo mu, že to nebude mít se sousedy lehké, až to dám do placu v hospodě. Kdoví, taky by se mohl při příštích volbách navěky rozloučit se starostováním.

„Tak ještě půjdeme do garáže!“ rozhodla jsem rychle jako exekutorka. Jako Slávek jsem tam zdánlivě neochotně všechny dovedl a jako exekutorka jsem polepila samolepkou i bavoráka. Zanesla jsem ho do seznamu a obrátila jsem se k odchodu.

„Jen pro pořádek, máte obstavený nejen účet, ale i pozemky v katastru nemovitostí, takže s nimi nesmíte manipulovat,“ končila jsem na odchodu. „Jestli to půjde dobře, bude dluh tím auťákem vyrovnaný. V bazaru byste za něj jistě dostal víc, ale já musím všechno prodat v dražbě, to vyjde vždycky hůř. Jo, to auto je vážně o pár facek! Ale ne před námi, jasné?“

Starosta při těch slovech zbledl. Byl o půl hlavy nižší než Slávek a ručičky měl slabší. Kdyby došlo na facky, dopadl by zcela jistě zle. Ani se neodvážil protestovat proti navádění k trestnému činu, kterého se teď paní exekutorka očividně dopustila.

„A jedeme!“ obrátila jsem se jako exekutorka na policajta.

Vyšli jsme ven, nasedli do policejního auta a nabrali směr k silnici. Před barákem jsme zbyli jen my tři, já, Mařka a starosta. Exekutorka s policistou ho sem přivezli, ale pak ho nechali tady. Najednou tu stál sám proti mým pěstem.

„Hele, Slávku, já to tak zle nemyslel,“ drmolil a ustupoval k cestě. „Já ti chtěl pomoct, abys toho tím bavorákem splatil víc!“

„Padej odsud, sketo!“ odpálil jsem ho, ale nehýbal jsem se. Dával jsem mu šanci utéci. Pochopil, že ho po zásluze zmlátit nechci, otočil se a rozběhl se k silnici.

Patřilo mu to.

Jakmile jsme s Mařkou zůstali sami, rozbrečela se a padla mi do náruče.

„Nebreč, Mařko!“ utěšoval jsem ji. „Není to tak zlé! Pojď, něco ti ukážu!“

V garáži stál kufřík paní exekutorky Fišerové. Zřejmě si ho odložila při zanášení auta do seznamu a zapomněla ho tu.

Odnesl jsem kufřík do sednice a začal si prohlížet lejstra. Mařka mi plaše koukala přes rameno, ale mlčela. Ze vzpomínek paní doktorky jsem věděl, co tu najdu, ale teď jsem si všechno prohlížel, jako bych to viděl poprvé.

Nakonec jsem dal stranou několik lejster.

„Tohle patří k exekuci naší Evky,“ ukazoval jsem Mařce. „Seznam zabaveného nábytku, televizor, Rudův počítač, tady je druhý seznam, co sepsala u nás. Otevři kamna!“

„Hele, Mílo, není to trestné?“ zarazila se.

„Je,“ přikývl jsem. „Kdyby nám to někdo dokázal, bylo by to maření úředního výkonu, jako když vyšije. Jenže když lejstra vyletí komínem, nic nám nedokážou a bude to v suchu!“

„Co když má tohle všechno uschovaný i jinde, třeba ve své kanceláři?“ strachovala se Mařka.

„Jistěže má,“ souhlasil jsem s ní. „Až na to, co sepsala tady. Bavoráka ještě v žádném seznamu nemá. Když ho teď prodám, dostanu za něj víc než v dražbě. Ještě mi přijde odstupné a když to všechno dáme dohromady, zaplatíme Evčiny a Rudovy dluhy. Vyjde to na doraz, ale pochop to, zůstane nám barák! Kam bysme šli teď na zimu? Pod most?“

„Ale co Evka?“ starala se Mařka.

„Ruda má v Praze rodiče, snad ho vezmou pod ochranu,“ řekl jsem. „Bude se muset s Evkou spokojit s jedním pokojíčkem, ale pod most nepůjdou. A kdyby se to Evce nelíbilo, může se nastěhovat k nám. Dočasné odloučení jim neuškodí, když už si to tak zvorali!“

„Ale co kdyby se nakonec kvůli tomu rozešli?“ napadlo ji.

„Neslibovali si náhodou věrnost nejen v dobách dobrých, ale i ve zlých?“ opáčil jsem rozzlobeně. „Kdyby napadl rozchod Rudu, řekl bych, že je lepší, když se s ním Evka rozešla hned při prvním problému a ne až po dětech. Lépe včas než pozdě! Kdyby to napadlo Evku, prokázala by, že není dospělá, spadla by zpět do naší rodičovské pravomoci a zmydlil bych jí zadek, aby si to hodně dlouho pamatovala!“

Zatopili jsme seznamy, lejstry a nakonec jsem vzal sekerku a v dřevníku jsem rozštípal na kusy i kufřík, beztak byl jen z papundeklu. Když jsme všechno nacpali do spokojeně hučících kamen, oddychli jsme si. I kdyby to znamenalo získaný čas, měli jsme aspoň volné ruce. Konto nám ta potvora stihla obstavit, ale Mařka měla nějaké provozní peníze doma a já jsem se rozhodl obětovat na to Slávkův tajný fond, o kterém Mařka dosud nevěděla. Nepřiznám ho přímo, ale přidám k penězům z prodeje bavoráku. Luxusní bourák nebudu potřebovat, stačí nám něco levného.

Hlavně že to přežijeme...

Errata:

11.08.2021 15:07