Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Exekutorka

To se ví, že by paní doktorka Hana Fišerová kufřík s lejstry u nás Procházků nenechala, kdybych ji neřídil. Jistěže to nebyl její omyl, ale můj úmysl. Byl jsem teď ona, nenechám se přece zničit, když to mám teď sám pod palcem.

Samozřejmě jsem věděl, že má dokumentaci i v kanceláři, ale byl jsem pevně rozhodnutý nedotáhnout exekuci do konce.

Což neznamená, že Rudolfa s Evou Vocáskovy oddlužím. To by nebylo výchovné! Jen ať si kousnou do toho citronu, nechat se takhle hloupě oškubat! Ale úplně je přece nezničím!

Exekutor je povolání neslučitelné s lidskostí. Proto toho co nejdřív nechám a jestli to půjde, aspoň něco se pokusím napravit, umiňoval... umiňovala jsem si.

Netušil... netušila jsem, že to nebude tak snadné?

Zatím jsem ale v rychlosti probíral všechny její vzpomínky. Měla je také naházené bez ladu a skladu, stejně jako předtím Slávek, ale už jsem v tom měl větší praxi. Budu teď mít nejen její vzpomínky, ale i právnické vzdělání a někdy se může hodit i její titul JUDr. Nemusím ho využívat proti lidem, i když tam naprostá většina právníků sklouzne. Exekutorskou živnost pověsím na hřebíček a mohu být třeba docela hodnou advokátkou! I když se říká, že na jednoho čestného právníka připadá dvacet bílých vran!

Policista mě dovezl až před kancelář, zasalutoval a odjel. Šichta mu skončila, dnes to měl obzvlášť krátké, ale má aspoň víc času pro sebe.

Potíž je, že exekuce musí uspokojit především věřitele. Nemohu říci spořitelně, že její klient nemá ani vindru a že tedy finančníci nic nedostanou. Nejsou to idioti, jistě to mají ověřené. Byt Vocásků už je ostatně prodaný a peníze mám na kontě já. Samozřejmě na tom nemusím vůbec nic vydělat, ale i když škrtnu svoji odměnu a opravdu nekřesťansky přehnané úroky, dá se říci, že spořitelna si na své peníze přijde, jen bez nemravného zisku. Spořitelna ale finanční katastrofu rodiny Vocáskových nezavinila, nemůže ostrouhat kolečka úplně. Darebáci sedí jinde.

Důležité je, že Procházkům zůstane barák. Procházkovi jistě Vocáskům pomohou, je to rodinná výpomoc, ale to už bude jejich dobrá vůle. Celkově to ale obě rodiny přežijí.

Problémy teď budu mít já. Já – exekutorka Fišerová.

Do naší luxusní vily jsem dorazila až v podvečer. Zbytek dne jsem strávila v kanceláři a kdo by tam za mnou přišel, asi by se divil, jak ta vždycky čilá, rtuťovitá ženská najednou sedí ve svém koženém křesle jako tělo bez duše a dívá se do stropu.

Kdybych nebyla ošklivá pětatřicítka, vypadala bych skoro jako zamilovaná. Což u mě naštěstí nehrozilo. Jsem přece chlap a tuhle čarodějnici mám... vlastně za trest!

Zvládnout vzpomínky a vědomosti doktorky práv jistě není tak snadné jako probrat se vzpomínkami dělníka Slávka. Zejména když chci nelidské živnosti nechat a přejít na něco užitečnějšího. Jako advokátka využiji svého právnického vzdělání jistě lépe než jako exekutorská hyena.

„Kde jsi tak dlouho byla?“ uvítal mě ale přede dveřmi mé ložnice v prvním patře JUDr Daniel Fišer, vlastně můj manžel. Od něho jsem mohla očekávat ještě větší sodu. Nebyl to jen můj manžel, ale i společník v několika... spíš ve více podrazech, které jsme spolu ušili na naše klienty, ale už to, že mi říkal »stará« a já jemu »starej«, hodně vypovídalo.

„V kanclu!“ odsekla jsem. „Máš něco proti?“

„Co bude k večeři?“ zahlaholil Dan od otevřené ledničky.

„Nestarej se, mám to v tašce!“ ujistila jsem ho.

Vaření teď bylo naštěstí mou silnější stránkou. Ani Hanina matka nebyla obzvlášť atraktivní a ještě jako mladou holku Hanku proháněla, ať vaření nezanedbává.

„Tajemství manželského soužití je jednoduché,“ říkala jí. „Dej té svini pořádně nažrat a nehne se od tebe!“

Hančin otec byl zářným příkladem toho pravidla. Vážil přes metrák a pohyb byl jeho nepřítelem. Naštěstí se rychle pohybovat ani nemusel, jako architekt byl vynikající a jeho zákazníci vždy oceňovali jeho stavby, ne jeho kulatost.

Jak je možné, že dcera tak kulaťoučkého otce byla takové vyžle? Nejspíš to bylo tím, že byla po matce. Ta také připomínala čarodějnici babu Jagu z Hančiných pohádkových knih. Když už po ní Hana zdědila »krásu«, uměla aspoň dobře vařit.

No, získal jsem nepochybně odpad.

Můj nový manžel JUDr Daniel Fišer byl také exekutor. Jenže se zabýval zásadně pouze většími rybami, »socky« házel mně. Měl také větší zisky, jenže nelidskost jsem víc potřebovala já. Škubali jsme oběti nelítostně, jenže jeho byly překvapenější, co si to kdo na ně dovoluje, kdežto moje měly ze mne tisíckrát větší hrůzu. Zabavovala jsem také víc nemovitostí. Vždycky jsem své oběti skřípla tak, že neměly kam uhnout, kdežto manželovy oběti skoro vždy dokázaly sehnat peníze i s tučným bakšišem, aby své přepychové vily zachránily. Daniel jim to umožňoval, ponechával jim otevřená zadní vrátka, aby nemusel přikročit k zabavování.

Rozhodně to ale nebylo z lidskosti. Kdyby nic jiného, vila nad sto milionů se nesmírně špatně prodává. Většina lidí na to nemá a ti, kdo by peníze měli, mají obvykle jiné představy o tom, jak má jejich sídlo vypadat. Vily nad sto milionů jsou totiž co kus, to unikát, stavěný podle svérázných požadavků budoucího majitele. A každý z těch snobů chce něco jiného. V Čechách se tomu dneska říká »podnikatelské baroko«, ale fakticky je to jen chemicky čistá snobárna. Architekti na tom ale vydělávají, proč by svým klientům nevyhověli?

Prodávat se dají nejlépe rodinné domky.

Byla jsem tedy větší hajzl než manžel?

To určitě ne. Jen jsem měla víc příležitostí se tak projevit. Zatímco manžel při exekuci ve stomilionové vile inkasoval tučný »vývar«, i když žádnou nemovitost nakonec nevydražil, já jsem na stejný zisk musela zabavit a vydražit padesát dvoumilionových nemovitostí. Jednak to dalo víc práce, běhání a shánění, ale také jsem přitom oškubala padesátkrát víc lidí, kteří často, na rozdíl od bohatých vyžírků, neměli kam jít. Ti nejšťastnější z nich našli azyl u příbuzných, ale měla jsem už na kontě i dvojciferný počet bezdomovců.

Ale co chcete, exekutorský úřad není žádná charita!

Jenže teď paní Hana narazila. Tak prudce, jak to rozhodně nečekala. Je vůbec spravedlivý trest smrti za pár stovek legálních exekucí? Nebyly přece protizákonné, jen trošku nelidské. Zákon ale neporušovaly, ostatně, trest smrti naše zákony dávno neznají.

Slávek ale jinou cestu neměl. Z jeho, vlastně z mého hlediska byly jen dvě možnosti. Nechat se nespravedlivě oškubat, i když přesně podle nemravných zákonů, nebo mez milosti »převzít« paní JUDr Hanu Fišerovou. Byla to vražda jen napůl. Osobnost zanikla, ale tělo zůstalo. Ani vražděná si toho nevšimla, natož lidé kolem. Dohlížející policista, ochraňující exekutorku před násilím ožebračovaných, neměl důvod k zásahu. Drobného násilí, vpichu oncikem, si všimla jen ona, ale policista to přehlédl, zdálo se mu to zanedbatelné. A paní Hany se v nejbližší minutě nepozorovaně rozplynula, aniž by zakolísala a upadla. Nebyla tu mrtvola, takže se vlastně z pohledu zákona vůbec nic nestalo.

Dokonalá vražda! Sen všech zločinců!

Dokonalá vražda exekutora při výkonu jeho smradlavého byznysu! Sen milionů ožebračených!

A záchrana rodiny Procházků, kterou se ta hyena chystala nemilosrdně zardousit. Vocáskovi asi nějaký trest za svou naivitu potřebují, ale časem jim pomohu a bude to v pořádku.

Jenže mi zůstala na krku pětatřicetiletá, nikým nemilovaná hyena s vizáží baby Jagy.

Nezasloužil by si smrt i JUDr Daniel Fišer? Je to přece stejná hyena! Jenže se zaměřil na velké ryby a nezpůsobil tolik lidského neštěstí, takže chybí pádný důvod zabít ho. Kromě toho mi oncik u paní Hany zatím nenarostl, na ten si musím ještě chvíli počkat. Manžílek je tedy přede mnou bezpečný...

Takže to nejvíc odnesu já.

Za co?

Abych pokračovala v tom, co měla paní Hana Fišerová rozjeté, musela bych být stejná svině jako ona. Jenže taková přece nejsem a bohdá nebudu. Napravím, co se ještě napravit dá, pak praštím s živností a půjdu do advokacie. Ani tam nejsou výdělky hladové, naštěstí advokáti nemusí být svině už z principu.

Neuvědomila jsem si ale, že z tygra se sesednout nedá.

Co bylo vydražené a prodané, to se zachránit nedalo. Ani byt rodině Vocásků, kterou teď čeká nepříjemný osud. Přišli nejen o peníze, ale i o vlastní byt a především o iluzi, že by v dohledné době vlastnili rodinný domek. Až se finančně vzpamatují, mohou si pronajmout menší byt a s draze zaplacenou zkušeností budou klidně žít dál.

Kdyby mi podvodníci z developerské firmy padli do ruky, nejspíš by dopadli jako paní Fišerová. Jenže jsem je neznal a znát nechtěl. Vocáskovi za námi nepřišli, což byl vlastně také podraz, jen nižšího řádu. Evka si ani nemusela uvědomit, že nás do toho zatáhla. Exekuci vyžadovala spořitelna, která Vocáskovým peníze skutečně půjčila a chtěla je zpátky, to přece není žádná lumpárna. Tu z toho udělala soudkyně, která případ předala k exekuci, místo aby se snažila o smír. Měla to tak zkrátka jednodušší. Jenže i ta postupovala podle zákonů a na to bych musel »převzít« celou Poslaneckou sněmovnu!

Nebylo by to nakonec správné?

Uznal jsem ale, že si Ruda a Evka Vocáskovi těžký problém způsobili vlastní naivitou. Vyvraždění poslanců by to nevyřešilo. Začnu tedy napravovat, co ještě napravit půjde.

Měla jsem jako exekutorka dvě konta. Jedno služební, kam jsem schraňovala všechny prostředky získané z exekucí. Musela jsem přece občas vyplatit i věřitele, pokud na ně také něco zbylo. Své tučné odměny jsem převáděla na své druhé, soukromé konto. A měla jsem tam už pěkných pár desítek milionů! Nebyl by pro mě problém odškodnit posledních pár mých obětí, ještě než se hospodářsky úplně zhroutí.

Rozhodla jsem se ale nic nového nerozjíždět. Vypořádám ještě zbytek pohledávek a jako exekutorka skončím. Už jsem taky zvedla telefon, abych se přeptala, jestli by mě nevzali do některé advokátní kanceláře. V jedné mě odmítli hned, v druhé se okázale podivili, proč chci na místo s nižšími příjmy a když jsem řekl... vlastně řekla... že na to nemám žaludek, divili se ještě víc, cože až teď? Nemohl jsem jim přece vysvětlovat, že duch Hany Fišerové zemřel a já jsem už někdo jiný v její kůži! Jednak tomu nikdo neuvěří, za druhé by se mě pak báli ještě víc než jen jako bývalé exekutorky.

Nevadí, někde se uchytím. JUDr s několikaletou praxí si kdykoliv může otevřít i vlastní kancelář.

Poslala jsem Spořitelně zbytek dluhu Vocáskových a čistě automaticky jsem si vyžádala potvrzení, že se dluh považuje za splacený. I seriózní instituce umí člověka podrazit! U další kauzy jsem musela dodat peníze i z mého soukromého konta, protože jsem ještě nestihla prodat všechno. Nicméně: podtrženo, sečteno, uzavřeno. Měla jsem tu ještě exekuci kvůli neplacení výživného, ale kdo se nechce starat o vlastní děti, není chlap a zasluhuje si skřípnout. Tomu dám ještě do dražby auto, ale dobře že jsem ho už varovala, možná to ještě před dražbou zaplatí. Když ne, přijde o bourák. Já ti ukážu!

V té chvíli jsem se zarazil... zarazila... Tenhle pocit znám, cítit se všemocná paní nad osudy těch ubožáků...

Tak to teda ne! Tyhle pocity nadčlověka už znám! Vzepřela jsem se jim. Socky... ti lidé jsou pro mě socky..? A co jsem já? Svině exekutorská, nic víc! Nebude lepší poslat okrádané matce celou dlužnou částku, ať i s dítětem netře bídu s nouzí? Beztak jsou miliony na mém kontě vydřené z lidí, kterým jsem jako exekutorka nesporně ublížila!

Odeslala jsem jí tedy celou spornou částku. Dlužníkovi to sdělovat nebudu a když dluh pošle i on, bude mít jeho dítě více peněz. Jenže když jsem se po chvíli podívala na stav svého konta, zarazila jsem se.

Bylo totiž prázdné. Zůstala mi tam jen minimální částka, potřebná k udržení konta. Desítky milionů byly fuč!

V té chvíli mi v kabelce zazvonil mobil.

„Fišerová!“ ohlásila jsem se monotónně jako vždycky.

„Ty už se nekoukáš, kdo ti volá?“ uslyšela jsem hlas svého milovaného manžílka.

„Nějak mě to nenapadlo,“ odvětila jsem mu.

„Hele, co jsi to před chvílí vyváděla?“ pokračoval. „Posíláš někomu peníze dřív, než je vybereš od dlužníka? Co je to za pitomost?“

„A co je tobě do toho?“ odsekla jsem.

„Co mi je do toho?“ ironizoval mě. „Co je tvoje, to je přece i moje! Nejsou to jen tvoje peníze!“

„Moje konto je snad moje konto!“ zavrčela jsem.

„Tak to teda né!“ ztvrdl jeho hlas. „Jako můj zaměstnanec se budeš chovat tak, abys mi nic nezpronevěřila!“

„Oficiálně jsme snad společníci!“ opravila jsem ho.

„Společníci?“ zachechtal se do telefonu. „To si jen myslíš a rychle na to zapomeň! Firma je napsaná na mě, jasný? Tak abys věděla, vymetl jsem ti všechna konta a převedl prachy k sobě. Co je tvoje, je teď jenom moje! A co je moje, do toho ti nic není! Volám ti to, abys nedělala blbiny a nevolala policii, jinak si to s tebou vyřídím doma ručně, rozumíš?“

„Mám tomu rozumět jako vyhlášení manželské války?“ řekla jsem jedovatě.

„Ať tě to ani nenapadne!“ zhrubl. „Nebo ani nedojedeš domů! Mám pod palcem i pár velice ostrých hochů a mohl bych ti dát zmalovat ciferník, že tě ani máma nepozná!“

„Jak myslíš!“ odsekla jsem a zamáčkla knoflík zavěšení.

Takže mě manžílek sleduje a kontroluje, vyvodila jsem z toho. Má dobrou filosofii: co je tvé, to je mé a co je mé, do toho ti nic není! Jenže miláčku, jestli mi chceš bránit napravovat mé vlastní sviňárny, stáváš se v mých očích spolupachatelem. Hanu Fišerovou to stálo život, ačkoliv její nedovyvinuté tělo žije dál, tebe od stejného trestu dělilo jen to, že jsi nedělal tolik zla. Zbavovat se jediné polehčující okolnosti není zrovna moudré!

A vyhrožovat mi násilím? Myslíš si snad, že mě to zastraší? Dosáhneš pravého opaku!

Zvedl jsem se na dvou místech současně.

V těle exekutorky Hany jsem zamkl její kancelář. Tady nic nesvedu, jdu domů. V těle Slávka Procházky jsem mezitím otevřel garáž a vyjel se svým bavorákem. Sejdeme se u vily Fišerů. Hana je tintítko a ještě nemá vyvinutý oncik, potřebuje tedy ochránce.

Když jste jedna osobnost ve dvou či ve třech tělech, nemusíte se domlouvat. Navíc vždy perfektně víte, kde se ti další nacházejí. Jen mé původní tělo Antonína sedělo u svého domácího počítače a hledalo, co se dá dělat. Moc toho nebylo. Exekutorka Hana se rázem ocitla na mizině, protože její manžel Daniel měl právo exekutorů i nad jejími konty. Což rozhodně nebylo podle zákona, nejprve by musel mít soudní příkaz k exekuci, bez něho je to čistá svévole a kdybych se obrátila na soud, musela bych dostat za pravdu. Ledaže by tam seděl nějaký Danielův kumpán. Jistá si tím ale nejsem, kumpáni v Čechách jsou a vždycky byli nad zákonem, ale jak vidět, Daniel na nějaké zákony taky moc nedbá i bez kumpánů.

Nedbáš? Nedbej! Ale vymetat cizí konta se bez soudního příkazu nemá a vyhrožovat mi rozmlácením ciferníku tuplem ne. Uvidíme! Jako Slávek mám bicepsy větší a násilí by sis měl rychle rozmyslet, Daníku!

Měla jsem ale z kanclu domů blíž. Ačkoliv jsem šla pěšky, musela jsem chvilku počkat aspoň za rohem, mimo dosah kamer. Jako Slávek jsem mezitím dorazil do sousední ulice, zaparkoval bavorák a vyrazil oběma těly tak, abychom se potkali u hlavního vchodu do naší společné vily, která podle Daniela patří jen jemu.

Nebýt jeden, asi bych teď jako exekutorka pozvala Slávka na návštěvu, takhle jsem jen bez hlesu otevřela vrátka. Tady už jsem v záběru kamer, proto jsem Slávkovo tělo zneviditelnil a kráčel dva kroky za Hanou. Ta hbitě odemkla hlavní vchod a spolu se svým neviditelným bodyguardem vstoupila do vily.

Manžílek už se u kamer jistě těší, jak mě tentokrát poníží, já jsem naopak uvažoval, co s ním udělám. Bylo to dilema. Asi by zasloužil »převzetí«, pro jeho osobnost vlastně smrt, s tím jsem ale váhal. Samozřejmě bych jeho vzdělání využil lépe než on, teď už by mi snad nikdo neházel ani klacky pod nohy, ale... co s tím dalším odpadem, co mi zůstane na krku? Pan Daniel by mi mohl posloužit jako právník, ale když už mám paní Hanu, je pro mě další právník zbytečný. Výhodou by bylo, že bych je mohl nechat pohromadě jako tým i jako manžele, ale moc jsem si od toho nesliboval.

Nejlepší by bylo dohodnout se na rozvodu. Na jeho prachy a titul se jistě chytne jiná ženská, zůstane naživu a já bych měl... či měla... od něho pokoj. Kdyby jen tušil, že je ve hře i případné »převzetí«, měl by to brát všema deseti. Problém je, že o hrozbě neví. Jestli se bude chovat pánovitě a bude se snažit mě zotročit, mohl by mě dohnat k nejhoršímu.

Uvidíme, opakoval jsem si, když jsem stoupal po schodech do patra.

Daník už tam na mě čekal.

„Tak pojď!“ kývl na mě významně.

Následovala... následovali jsme ho tedy až tam. Daník němě ukázal na židli, donesenou z jídelny, sám se posadil k pracovnímu stolu. Nebyli jsme tu však sami. Kromě neviditelného Slávka tu seděl zamračený chlápek s úplně vyholenou hlavou, oblečený do černé bundy a černých kalhot. Co ten tu má co dělat? Jen aby to nakonec nebyl ten Daníkův ostrý hoch, pozvaný aby mi »rozmlátil ciferník«? Aniž by to ti dva tušili, neměli takovou přesilu, v jakou doufali. Jako Hana jsem byla tintítko, ale mohla jsem teď uplatnit i Antonínovy znalosti jiu-jitsu a Slávek byl ještě větší vazba než Danova najatá mlátička, což by síly do jisté míry vyrovnalo, i kdybychom neměli výhodu onciku a především neviditelnosti.

Uvidíme, oč mu jde, pomyslela jsem si, když jsem si sedala na vykázanou židli, zřejmě abych si připadala jako obžalovaný u soudního výslechu. Jak chceš! Bát jsem se jich nemusela, Slávek stál pouhý metr za mnou, neviditelný a připravený.

„Tak jak to bylo s tím placením?“ zahřměl Daniel jako státní zástupce při přelíčení.

„Jak by to mělo být?“ pokrčila jsem rameny. „Zaplatila jsem dluh věřitelům, kteří ty peníze opravdu nutně potřebovali. To je v pořádku, ne?“

„Vždyť jsi je z povinného ještě nedostala!“ připomněl mi zbytečně.

„Dostala bych je,“ tvrdila jsem. „O to strach neměj.“

„Co že nemám mít?“ zvýšil hlas.

„Strach,“ trvala jsem na svém. „Poslyš, co je ti vlastně do toho? Neměl by tě zajímat jen výsledek?“

„Stačilo by přece, aby se věřitelka povinnému zmínila, že už peníze má, a nedostala bys z něho už ani floka!“ tvrdil.

„Kupodivu jsem se toho nebála,“ řekla jsem lhostejně.

„Ty budeš ještě drzá?“ vyjel si na mě. „To chce exemplární trest! Takový, aby sis to hodně dlouho pamatovala! Ale abych se tebou nemusel špinit, pozval jsem si na tebe Alexeje Petroviče z Kijeva. Jeho specialitou jsou důtky, nazvané devítiocasá kočka. Těmi ti zpracuje záda, aby ses už nikdy nestavěla na zadní!“

„Pozval sis na mě vlastního biřice, dokonce až z Ukrajiny?“ ušklíbla jsem se. „Sám se nechceš se mnou špinit? Jak chceš! Já jsem si pozvala vlastního bodyguarda, česky ochránce. Síly jsou vyrovnané a můžeme spolu jednat jako rovný s rovným.“

„Bodyguarda?“ obhlédl rychle očima svou pracovnu, ale nikoho neviděl. „Jakého sis mohla pozvat bodyguarda? Vždyť tu nikdo není!“

„Není?“ opakovala jsem po něm. „To jenom špatně vidíš!“

Jako Slávek jsem mezitím přešel za Danielovu vysokou skříň, kde jsem se objevil a až pak jsem k nim vykročil.

„Nebojte se jich, paní Hano!“ řekl jsem jeho hlasem. „Oni si nic nedovolí!“

Překvapení obou kompliců bylo tentokrát dokonalé. Do této chvíle si jistě představovali, že mají ve dvou proti jedné sušince ženské převahu víc než drtivou. Ukrajinec Alexej však byl o půl hlavy nižší než Slávek, který by se nemusel cítit v nevýhodě ani kdyby se na něho vrhli oba najednou a rozhodovaly by pouhé pěsti a bicepsy.

Podceňovat protivníka však není rozumné. Ti dva neměli jen pěsti a nezamýšleli vyrovnávat síly ani devítiocasou kočkou. Ukrajinec bleskurychle zajel rukou pod bundu, vytáhl obrovskou pistoli, takový malý kanon s nepřirozeně dlouhou hlavní, kterou namířil na Slávka.

„Sašo!“ vyjekl Daniel. „Zastřel je! Oba! V sebeobraně!“

Takže nebyli připravení jen na zmlácení jedné neposlušné ženské! Nač měl ten chlap pistoli, když neočekával odpor? Buď jak buď, zastřelit jsme se nenechali. Rozplynuli jsme se současně a oba jsme vzápětí uskočili, každý na jinou stranu. Staré vojenské pravidlo říká, že nesmíš zůstat na tom místě, kde protivníkovi zmizíš. Tak jsem si to pamatoval z vojny jako Antonín a mé znalosti teď pomáhaly i Slávkovi a Haně.

Pracovnou se ozvalo několik poměrně tichých prásknutí. Pistole v rukou Ukrajince štěkala krátce a tiše, dlouhá hlaveň byla nejspíš tlumič. Pistolník však střílel jen naslepo po našich stínech, které mu nejspíš ještě bledly před očima. Střely provrtaly jen dva vzácné obrazy na stěně, ale nic víc.

„Au!“ otočil se znenadání Alexej Petrovič. Otočil se a opět začal střílet, tentokrát na opačnou stranu než prve. Jeho kulky ale rozbily jen okno. Je to známá legrácka, jdeš-li za kamarádem, poklepej mu na opačné rameno než kde jsi. Obvykle se tam otočí a nechápe, kdo to byl, když tam nikdo není.

Jenže panu Alexeji nezaklepala na rameno ruka, ale smrt, aniž to zatím tušil. Vystřílel tím směrem zbytek zásobníku, zručně vyměnil prázdný za plný a opět zaujal střeh, jenže to už neměl nejmenší tušení, kterým směrem má hledat protivníka.

Nám už stačilo počkat...

Uplynula minuta napjatého ticha, pak druhá. Pak jsem opět poznal ten známý pocit, to zvláštní rozdvojení osobnosti, kdy najednou začnu vidět dalšíma očima.

»Převzal« jsem tedy Ukrajince Alexeje Petroviče Kolňuka a jeho rukou zastrčil pistoli ráže 9 s tlumičem zpět do pouzdra v podpaží, ačkoliv na mě Daniel Fišer zuřivě gestikuloval.

„Streljať uže ně budu!“ oznámil jsem mu formálně odepření poslušnosti.

Pravda je, že jsem si vůbec nebyl jistý. Proboha, co mám dělat s tímhle dárečkem? Byl jsem už připravený »převzít« Daniela, k tomu to tak nějak směřovalo. Daniel byl darebák, který by mě i nadále terorizoval a když mi začal bránit napravovat lumpárny, stal se spoluviníkem. Nadšený bych z něho nebyl, ale už jsem se na to chystal jako na velice pravděpodobné další dějství dramatu rodiny Fišerů. Ale co s Ukrajincem?

Jenže bylo pozdě rozvažovat. Osobnost Alexeje Petroviče se již rozplynula do nenávratna, nebylo cesty zpátky. Zbýval mi ještě Daniel, po kterém jsem také netoužil. Je to sice právník s titulem JUDr, ale jinak špína chlap.

„Jak vidíš. Danečku, situace se drobátko pozměnila,“ oslovila jsem ho hlasem Hany a současně jsem se mu objevila. „Dám ti poslední nabídku míru, ber nebo neber, ale nebude se opakovat. Rozvedeme se, dáš mi poctivou půlku našeho majetku a půjdeme si z očí. Rozumíš?“

„Ty zmije!“ vybuchl Daniel. „Hodně jsem tě podcenil, když jsi proti mně dokázala postavit i mé vlastní lidi! Jak ses o nich vůbec dozvěděla?“

„To tě nemusí zajímat!“ odsekla jsem.

„Mě to ale zajímá!“ trval na svém.

„To bys ani nepochopil, takže ti to nebudu vysvětlovat,“ řekla jsem.

„Dobře, vezmi si to s sebou do hrobu!“ vyštěkl. Současně vytáhl další pistoli a bez dlouhého míření na mě vystřelil.

Měl si to rozmyslet včas, zejména když sám viděl neúspěch svého pistolníka. Mělo mu dojít, že se tu děje něco, co je vysoce nad úrovní jeho chápání. Dříve než stihl namířit, zmizela jsem mu a uhnula stranou, takže jeho kulka s ohlušující ranou prostřelila další okno a vylétla na zahradu. Vzápětí mu cosi neviditelného, přesněji Slávkova pěst, vyrazila pistoli z ruky a následoval smrtelný vpich oncikem.

Daniel se ještě chvíli nechápavě rozhlížel. To, co se stalo, bylo opravdu nad úrovní jeho chápání, ale nebylo divu, zatím o těchto neuvěřitelných vlastnostech vědělo jen pět lidí, přesněji jen já v pěti osobách. Čtyři ze mě byli právě teď tady. Je mě tedy pět. Ne pět let, ale pět lidí, či spíše jedna neuvěřitelná bytost, těch pět lidí zahrnující.

A většina z nich jsou bývalí darebáci.

Errata:

11.08.2021 15:07