Alexej

Probírání paměti Ukrajince Alexeje Petroviče a exekutora Daniela ale neproběhlo v takové pohodě, jako dosud. Paní Hana byla původně mrcha necitelná, nicméně pořád ještě »pracovala« v mezích nemravných, ale přece jen platných zákonů. U dvou dalších ničemů jsem ale odhalil hrozící nebezpečí ještě hrubšího kalibru. O čemsi vypovídalo už to, že byli ozbrojeni, i když by se to u exekutora dalo pochopit obavami o vlastní život. Exekutoři jsou u lidí oblíbeni zhruba stejně jako vojáci okupačních armád. Exekutor Daniel Fišer se však zapletl s více darebáky než mu bylo zdrávo a člen ukrajinského gangu Alexej neměl už vůbec žádnou volnost.

Zatímco Hana Fišerová mohla doufat, že svou odpornou živnost ukončí, napraví co se napravit dá a začne se živit poctivě a lidsky, ti dva už tuto možnost neměli. Oba věděli příliš mnoho na celý řetěz dalších darebáků, kteří by pokus o opuštění gangu chápali jako zradu a pro výstrahu ostatním by ji ihned ztrestali. Zrada se v mafii zásadně nepromíjí, i kdyby gangster odmítl zastřelit vlastní matku. A u takových spolků nepřichází v úvahu jiný trest než smrt. Ukrajinci Alexeji by nepomohl ani návrat do rodné Ukrajiny, neboť dlouhé prsty jeho gangu sahaly až tam.

Daniel si Alexeje od ukrajinského bosse vyžádal, aby jeho manželku Hanu »odborně« zavraždil. Teď už se o tom nedalo pochybovat, měla jsem to potvrzené nejen ze vzpomínek svého sadistického manžela, ale i ze vzpomínek Alexeje. Jen mě chtěli před smrtí ještě ponížit, střídavě znásilnit, mučit, pořezat obličej a nakonec jsem měla tak jako tak skončit v kufru gangsterova auta a později na dně nedaleké vodní nádrže, kde už leželo více koster »záhadně zmizelých« podnikatelů, zatížených závažím, aby samovolně nevyplavali.

Co však s tím? Při mém osobním přesvědčení nepřicházelo v úvahu pokračovat v životě gangsterů. Nejsem zkrátka svině, ani nebudu. Jenže cokoliv jiného skončí popravou od spolupachatelů. Ukrajinec byl přitom jen malým kolečkem v soukolí jejich mafie, zaměřené na praní špinavých peněz, vydírání a drogy. Neznal ani všechny členy gangu. O některých nevěděl vůbec nic a určitě by ho ani nenapadlo, kdo z nich ho nakonec zastřelí.

Jenže lépe to nevypadalo ani s Danielem. Tyto spolky mají svůj přísný řád, členství se podobá řeholi a jediný způsob, jak se takový gang opouští, je nohama napřed, neboli v rakvi.

Co s tím? Přizpůsobit se jim? Nepřipadá v úvahu! Odejít od nich? Najdou si příležitost a zabijí mě. Šanci by snad měla Hana, která o ničem nevěděla, ale kdoví?

Probíral jsem se jejich pamětí usilovně a hledal šanci, ale bylo to jako běhat úzkými uličkami středověkého města a hledat záchranu, když v každé boční ulici řádí horda cizích rabujících, pálících a vraždících vojáků. Město je obklíčené, smrt číhá všude.

Možná by tu ale jedna šance byla. Využít znalostí Ukrajince Alexeje i Danielových, zaštítit se neviditelností a pokusit se co nejvíc gangsterů postřílet. Při troše štěstí bych se prostřílel ke špičkám gangu a s vědomostmi někoho z »převzatých« hlavounů vyhubil zbytek. Jenže tak strašlivá řež by už neunikla pozornosti policie a pak bych neprchal jen před gangstery, ale i před policií. Možná by mě díky neviditelnosti nechytili, ale jisté to není.

Policisty přece nemohu ani postřílet ani »převzít«!

Probíral jsem to dál a do hloubky, ale všude bylo jen větší a ještě větší darebáctví. Zkusil jsem spočítat Alexejovy vraždy, ale už na Ukrajině jich bylo přes dvacet a další v Čechách. Daniel sám nezabil ani kuře, ale spřáhl se s lidmi, pro které byla střelná zbraň stejným pracovním nástrojem, jako pro exekutora počítač.

Dobrá, začnu Alexejem. Nemá ještě oncik, nemůže nikoho »převzít«, ale zatím to nevadí, začíná se přece s pouhými pěšáky.

Není ale mezi nimi někdo, kdo se ještě nestihl poskvrnit vraždami? Podle vzpomínek Alexeje ne. Všichni měli na svědomí několik mrtvol už z Ukrajiny. Litovat je nemusím.

Zkontroloval jsem jeho pistoli, doplnil vystřílený zásobník náboji a bez loučení jsem v jeho těle vyšel na ulici. Alexej měl automobil hrou náhod ve stejné boční ulici jako Slávek, přímo před jeho bavorákem. Bylo to ošklivé černé auto SUV s tmavými skly, takové se mafiánům hodí nejvíc. Nasedl a odjel. Bylo snadné jeho jízdu sledovat do okresního města, sídla nejbližší filiálky gangu. Zatím jsem se dál věnoval přepychové vile manželů Fišerových.

Teď už přece patřila jen mně!

Zatímco se Alexej Petrovič blížil k okresnímu městu a tím i k filiálce ukrajinské mafie, nasedl Slávek do svého bavoráku, aby se vrátil k Mařce. Hana a Daniel Fišerovi zůstali v přepychové vile sami, ale už se k sobě nechovali jako dřív. Byli teď já a pozorně se probírali Danielovými vzpomínkami, kde se v nich ještě nachází jaký další podraz.

No, bylo jich dost...

Skoro se zdálo, že JUDr Daniel Fišer je problémovější než Ukrajinec Alexej!

Ten byl v Čechách zaměstnaný jako bodyguard, vyhazovač a občas i vyděrač, ale plnil jen příkazy. Plnil je svědomitě, neboť si byl vědomý, že případné selhání dlouho nepřežije. Na jednu stranu to byl chudák, závislý na libovůli svých bossů, jeho život visel neustále na vlásku, ale na druhou stranu grázl, na příkaz by bez mrknutí zabil i vlastní matku. Těžko říci, zda jsem ho měl litovat, nenávidět, nebo jím jenom pohrdat. Pocházel z poměrně veliké vesnice na Ukrajině, chlapců jako on tam bylo víc, většina jich teď byla v armádě. Alexej měl výhodu, do Čech za ním nemohl dojít povolávací rozkaz. Proto se v Čechách Ukrajinci tak hrozí návratu do vlasti! Život v Čechách se jim zdá bezpečnější než doma a není divu. Kdo by toužil jít do války, která tam právě teď probíhá?

Tohle byl ale jiný případ. Tenhle mafián měl ve speciálním pouzdře na prsou velikou pistoli s tlumičem. Náboj ráže devět probije i kolejnici a tlumič umožní střelbu, která mimo místnost není slyšet. Alexej měl zkrátka v gangu »odpovědnou funkci« zabijáka. Proto si ho Daniel Fišer vyžádal. Znal bossy Ukrajinců z několika společných akcí, takže mu jejich boss Alexeje jako spolehlivého zabijáka zapůjčil.

„Bez obav, Saša to zmákne,“ ujišťoval pana doktora.

Mohlo to dopadnout jinak. Mohli mě zastřelit v Hanině těle, jakmile bych vstoupila do vily. Jenže můj sadistický manžílek, ukolébaný kvalifikací zabijáka Saši, mě chtěl ještě před smrtí ponížit a zmučit, abych naříkala bolestí a prosila o život. Nebylo by mi to sice nic platné, ale Daniel by se v tom vyžíval s nadšením.

Naštěstí to dopadlo jinak, než jak to ti hoši naplánovali.

Jenže manžílek nebyl jen sadista, ale grázl větší než jsem čekala. V tom světle mi až teď došlo, že se moje exekutorská činnost týkala opravdu jen malých ryb.

Proboha, co s tím chci dělat? Tohle nemůže dopadnout dobře! Z gangu se odchází jedině nohama napřed, ale když už mě čeká smrt, aspoň za sebou pořádně prásknu dveřmi.

V každém případě bych měl sepsat, co o těch gangsterech vím. Ještě nedávno jsem se s nimi kamarádil, ale kdybych jim teď oznámil, že končím a dál chci žít poctivě, daleko bych nedošel. Dobrá, tak jim to aspoň pěkně osladím.

Usedl jsem k počítači a sepisoval jsem svědeckou zprávu pro Policii. Byl to přehled grázlů ze zdejšího kraje, zahrnující i další vazby. Čím déle jsem to psal, tím víc mi ale bylo jasné, jak je to zbytečné. I když Policie získá přehled o zdejších grázlech, komu je předá, když další grázlové jsou vážení soudci okresního soudu? Ti to podle svého zvyku zametou pod koberec, pokud to nestopí už policisté. A to i Daniel Fišer ví jen o těch nejbližších!

Navíc mi bylo jasné, že i JUDr Daniel Fišer neodmyslitelně patří do toho soupisu. V jeho případě jde o přiznání. Měl bych vyhlídku, že se s bývalými spolupachateli sejdu ve vězení, kde si na mně všichni zchladí žáhu, takže dopadnu ze všech nejhůř.²

Ne, tohle chtělo radikálnější postup.

Napadlo mě přetrhnout tenhle řetěz zločinů za cenu oběti. Pan JUDr Fišer měl také pistoli. Měl ji legálně, nebyla ovšem tak účinná. Přece jen je rozdíl mezi nábojem ráže 9mm a klasickým pistolovým nábojem 7,62. Neměl ani tlumič, takže jeho střelba jistě přiláká větší pozornost. Mám ale, stejně jako Alexej, výhodu neviditelnosti. Jen tak mě nechytí a i když jsem nemohl doufat, že budu unikat věčně, aspoň s sebou vezmu do pekla několik grázlů. Vzdát se Policii nepřipadalo v úvahu. Ve vězení by si na mně smlsli všichni sadisté, co se jich tam dostane, to by bylo opravdu příšerné. Ba ne, to chce nosit poslední náboj v kapsičce, abych ho nevystřelil, a použít ho na závěr pro sebe.

Uvidíme to s Alexejem!

Zaparkoval jsem auto jako vždy v prázdné boční ulici. Vystoupil jsem a na rohu ulice jsem se zneviditelnil. Z boční ulice to vypadalo, že jsem normálně zašel za roh, tam jsem se však neobjevil. Věděl jsem, že je celá ulice sledovaná objektivy dvou kamer. Grázlové mají svá sídla vždycky nejlépe strážená, mají na to přece peníze. Spořádaný občan počítá každou korunu, neví, zda už má zaplacené všechny složenky, poplatky a zda si může za zbývajících pár drobných dovolit pár piv, zatímco grázlové mívají obvykle dost peněz na drahé vily, auta i na zajištění osobního bezpečí.

Už se šeřilo, když jsem dorazil ke vchodu. Mířily tam nejméně tři kamery, ale nechtěl jsem se ještě ukazovat, proto jsem neviditelný hbitě přešplhal přes ozdobné mříže. Panečku, ten Alexej měl ale tělo! Skoro abych litoval, že se ho chci lehkovážně zbavit! Ale co s ním, když je to mnohonásobný vrah a i kdybych s ním měl soucit, jeho kamarádíčkové s ním soucit mít nebudou!

Obešel jsem vilu a vstoupil zadem. I tady byla zastrčená kamera, ale hlídala spíš cestu než aby mířila na dveře. Doufal jsem, že ji nikdo nesleduje.

Na chodbě byla tma. Pro neviditelného to není výhodné, potmě se ničím neodlišuje od jiných. Věděl jsem ale o vypínačích a rozsvítil jsem si, ačkoliv jsem riskoval, že vyvolám poplach. Vytáhl jsem pistoli s tlumičem a natáhl závěr.

U zadního vchodu nikdo nebyl a bez problémů jsem dorazil až k místnosti strážných, plné monitorů. Nikdo tam ale nehlídal. Nebylo to nic neobvyklého, neustálá pozornost lidi vyčerpává a přitom se zatím nic nestalo. Občasné třenice s konkurenčními mafiány se zatím vždycky podařilo vyřešit dohodami mimo tuto vilu, takže o ní nevěděli policisté ani konkurenti. Udržovat stálou pohotovost byl za těchto okolností zbytečný přepych.

Alespoň zdánlivě, do této chvíle.

Vystoupal jsem po honosném schodišti do patra, kde byly noclehárny. Ukrajinci bývají skromní hoši, nevadí jim spát jako na vojně na patrových postelích, nevadí jim nedostatek soukromí ani nepohodlí. V první »ložnici mužstva« svítilo světlo a tlumeně vyhrávalo rádio, puštěné spíš aby vytvářelo hudební náladu než aby je někdo opravdu poslouchal. Úspěšně však překrylo vrznutí otevíraných a zavíraných dveří i zvuk kroků.

Postavil jsem se doprostřed a spustil palbu.

Ani tlumič nedokáže úplně skrýt práskání ohně šlehajícího z hlavně, jen je trochu zeslabí a rozptýlí. Až na zasažené, kteří zůstali ležet na postelích s prostřelenými hlavami, všichni ostatní vyskočili. Pohyb však přitahuje pozornost a jako Alexej jsem měl rychlé reflexy. Nikdo v místnosti se nedostal k výstřelu, ačkoliv jsem musel dvakrát vyměnit úplně vystřílený zásobník. Zbraň jsem měl připravenou dokonale. Hlaveň byla horká, že by se na ní voda vařila, ale v místnosti se válely jen mrtvoly. Některé na postelích, jiné na zemi, podle toho, jak kdo stačil nebo nestačil vyskočit na nohy. Jen dva hoši ještě svírali v tuhnoucích prstech své zbraně. Sergej byl vynikající střelec, byl by mi nebezpečný, kdyby věděl, kam a proti komu má střílet. Kdybych přišel potmě, mohl by někdo z těch dvou vystřelit aspoň naslepo, jenže na světle prostě neměli šanci. Než se rozkoukali, byli mrtví.

Vyměnil jsem téměř vystřílený zásobník za plný a připravil si další. Čekala mě druhá ložnice, kde jsem měl svoji postel i já. V první ložnici chyběli dva bývalí kamarádi, zřejmě se účastnili nějaké akce. Budu si muset počkat na jejich návrat, teď jsem ale potřeboval, aby na mě nikdo nevtrhl zezadu.

Druhá ložnice mužstva nebyla úplně překvapená jako první. Výstřely sem pronikly jako slabé rány, ale někteří už špicovali uši a když jsem otevřel dveře, ozval se hlas:

„Stój! Któ takój?“

Především jsem se musel vzdálit ode dveří, ani jsem je za sebou nezavíral. Dveře teď byly nejpodezřelejší, čím dál od nich, tím lépe! Pak teprve jsem začal střílet.

Na tuhle vzdálenost jsem nemohl minout ani jednou. Co rána, to mrtvola. Mířil jsem na hlavy, aby nikdo ze zasažených nevydal ani hlásku, jenže tihle už byli nastražení, napadlo je myslet na své zbraně a někteří to i stihli. V ložnici se ozvaly i dva výstřely, vypálené bez tlumiče, nepocházely ode mne. Všiml jsem si třísek, odlétajících ode dveří. Střelci mě neviděli a stříleli naslepo tam, kde očekávali protivníka. Vasyl se dokonce svezl na podlahu, aby nebyl na ráně ode dveří. Měl však smůlu, viděl jsem ho a dostal kuli doprostřed čela.

„Štó éto za besporjadok?“ ozvalo se v té chvíli ode dveří.

Stál v nich náš boss Nilov. V rukou měl pistoli připravenou ke střelbě a s podezřením nahlížel do místnosti. Zatím však tady nic zajímavého nespatřil, krev zastřelených se nestačila rozlít do stran. Vyklonil se proto víc do místnosti, jenže pak upadl přímo na obličej a pistole mu vypadla z ruky.

Jen stěna vedle dveří zrudla vystříklou krví...

Kromě Nilova na chodbě nikdo nebyl. Po dvou výstřelech bez tlumičů musela být celá vila na nohou a když tu nikdo nebyl, bylo mi jasné, že Nilov byl poslední. Nebyl to hlavní boss, jenže měl pod palcem dokumenty. Napadlo mě vzít si z jeho kanceláře svůj pas, abych byl přece jen trochu nezávislý. Šlo ale o to, aby je neměl zamčené v trezoru.

K mému štěstí byl trezor v jeho kanceláři otevřený. Hrábl jsem dovnitř, byla tu také spousta balíčků bankovek, ale mě víc zajímaly pasy. Našel jsem je naštěstí brzy. Bez pasů jsme se po Čechách nemohli pohybovat, proto nám je hned po příjezdu vzali, jak už je u těchto mafií zvykem. Lidé bez pasů jsou na bossech vždycky závislejší.

V první chvíli jsem si chtěl vzít jen svůj, na jméno Alexeje Petroviče Kolňuka, jenže mě napadlo něco lepšího. Přesvědčil jsem se, že v balíčku je i můj, ten jsem si dal do kapsy, ale pak jsem sebral i všechny ostatní. Čím méně stop tu zůstane, tím lépe!

Kromě toho jsem do malé aktovky pobral všechny balíčky peněz. Loupežná vražda je také dobré maskování pravé příčiny takových jatek. No a peníze se hodí vždycky, zejména Hana jich hodně potřebuje na nápravu svých sviňáren. Bude jen dobře, když i tyto peníze pomohou potřebnějším lidem.

Pak jsem sešel do místnosti strážných a na dálku otevřel dveře do vily. Vyběhl jsem na ulici a zamířil k autu. Nasedl jsem a opatrně zajel k zadnímu východu z vily. Pak jsem vrata opět na dálku zavřel.

Tělo Alexeje bylo na námahu zvyklé, nedalo mi práci tahat mrtvé dolů po schodech a naložit je do auta. Tónovanými skly dovnitř vidět nebude. K mrtvým jsem už tady připevňoval závaží. Ve skladu jich bylo připravených dost, stačí kus olova na opasek a mrtvola nemůže vyplavat. Banda byla připravená na všechno, tomu říkám preciznost.

Když jsem skončil, sedl jsem si k obrazovkám v místnosti strážných. Chtěl jsem si tu počkat na naše hlavní bosse. Zatím mi osud přál víc než jsem čekal, postřílet dvě ložnice ozbrojenců byl malý zázrak. Až na neviditelnost. Bez ní by to neprošlo tak hladce a kdoví, jestli vůbec. Poslední náboj pro sebe zůstal v kapsičce a já jsem z dlouhé chvíle naplnil vystřílené zásobníky patronami. Asi nebude od věci vzít si jich bedýnku do auta, mohou se mi ještě hodit, kdyby mi přálo štěstí i se šéfy. Chyběla dvě auta, bossové mají s sebou jistě ochranku, nebude jich na mě málo a budou varovaní už tím, že jim nikdo nevyjde vstříc. Kdyby se mi ale podařilo vypořádat se i se šéfy, mohl bych ponechat Alexeje naživu! Na pár dní ho mohu schovat ve vile Fišerových a pak se uvidí!

Sledoval jsem obrazovky a plnil přitom zásobníky. Dokázal bych to i s použitím Antonínových vojenských vzpomínek. Přijíždějící auta mě ale vymrštila na nohy. Byla dvě, kdyby v nich byli všichni, bylo by to dobré. Otevřel jsem na dálku vrata a rozsvítil jim venkovní lampy, ani jsem nečekal na zablikání světel ani na zazvonění u vrat. Šéfové budou jistě potěšení, že se nikdo ze strážných neulejvá.

Kdyby tak tušili!

Když vjelo dovnitř druhé auto, zavřel jsem vrata. I kdyby teď někoho napadlo dát se na útěk, tudy už to nepůjde. Celkem správně jsem ale čekal, že bossové už teď mohou tušit čertovinu. Zastavili před vilou, ale nikdo nevycházel. Možná je to ale nenapadlo, vždyť se už tak dlouho nic nestalo... Vyhrnuli se z aut a spěchali dovnitř.

Vstupní dveře ale byly zevnitř zajištěné závorou. To je ještě víc zmátlo...

Palbu z boku pochopitelně nečekali. Samozřejmě pochopili, že to je zvuk pistole s tlumičem, jenže ty mezi nimi nebyly nijak výjimečné. Bylo však zřejmé, že jde o samé profesionály. Jakmile se začali první zasažení kácet k zemi, zbývající se pokusili krýt. A když dveře nepovolily, přehoupli se někteří přes boční zídky a zalehli za nimi.

Věděl jsem o čtyřech, kterým se to podařilo. Další dva se otočili zpátky k autům, jenže to bylo předem ztracené. Přesouval jsem se po každém výstřelu stranou. Nebyl jsem si jistý, zda mě neprozradí plameny z hlavně, i když prošly tlumičem, který tlumí nejen zvuk výstřelů, ale trochu skrývá i oheň. Konečně jsem se vypořádal s těmi, co zalehli na rovince před dveřmi. Ti neměli nejmenší šanci. Po nich jsem se věnoval těm čtyřem, chráněným nízkými zídkami vedle vchodu.

Podle dvojího hvízdnutí kolem hlavy jsem pochopil, že ti pistolníci mají nejen tlumiče, ale že mě nejspíš viděli. Mě jistě ne, ale záblesky ohně. Ještě že mě napadlo rozsvítit lampy, osvětlující prostor mezi vilou a vraty a plotem. Když jsem přestal střílet a přesouval jsem se do strany, abych se dostal do pozice, odkud bych viděl za zídky vedle dveří, pistolníci také přestali střílet. Nepřítele neviděli, jen zírali do tmy, ale neotáčeli se ke mně, pořád zírali směrem, odkud jsem střílel před chvílí. Domnívali se, že střílí někdo z dálky, kam až lampy nedosvítí? Nejspíš. Tím pádem netušili, jak jsem jim blízko a že se ještě přibližuji.

Zblízka pak neměli šanci ani oni. Byli sice ve stínu lamp, ale i jejich rozptýlené světlo je dostatečně osvětlovalo. Poslední čtyři tiché výstřely a nastalo ticho.

Nebyly to jatky, ale poprava.

Zbývající mrtvoly se mi do auta nevešly, ale pomohl jsem si lehkým přívěsem. Nebyl velký, ale měl plachtu a mrtvoly jsem tam naskládal a přikryl plachtou. Vrata jsem nechal otevřená a vyjel na tmavou a tichou ulici. Střelby si nikdo nevšiml. Přece jen tlumič je tlumič, výstřel se snadno přeslechne. Nikde nevznikl žádný poplach.

Nejel jsem k vodní nádrži, kde už leželo tolik mrtvol, otočil jsem se jinam. V Čechách je spousta vodních toků i nádrží. Zajel jsem k řece, postavil se s autem tak, aby mě zakryla pobřežní křoviska a rychle jsem mrtvoly odtahal do vody.

Potopily se jedna po druhé, jen z nich chvilku na povrch unikaly bubliny vzduchu. Mohl to být i bahenní plyn z bahna na dně, to už jsem nezkoumal. Vyložil jsem neživý náklad a pryč od řeky, než se tu najde nějaký svědek.

Pobil jsem tedy celou jednu filiálku ukrajinské mafie. Měl bych se ještě zbavit auta a vlečňáku, jsou uvnitř a možná i zvenčí od krve. Kromě toho jsem tentokrát nepracoval v rukavicích. Nač také, vila byla mých otisků plná, i na autě bude spousta stop!

Oblíbenou mafiánskou metodou je oheň. Polít benzínem a zapálit, aby shořelo všechno od krvavých stop, po otisky prstů. Jenže se to musí stát tam, kde to bude co nejméně vadit. Nejlépe, když se teď jako Slávek seberu a pojedu si naproti. Převezmu náklad, dvě bedýnky nábojů, čtyři pistole s tlumiči a tašku plnou peněz a počkám, až Alexej najde vhodnou rokli, odkud nebudou vidět plameny široko daleko a hasiči přijedou, až vše dohoří.

Samozřejmě jsem to ještě nedomyslel a už jsem v těle Slávka startoval bavoráka. Jak snadno bych mohl páchat zločiny! Přitom mi vhodnou rokli vydoloval ze své paměti penzista Antonín! Byla to tedy spolupráce hned tří zločinců!

Zločinců? Opravdu jsem zločinec? Jistě, proč to okecávat? Zákony hovoří jasně. Vražda zůstane vraždou, i když jde o vraždu vrahů, kteří by mě bez váhání rozstříleli, kdyby se to obrátilo.

Opravdu to ale nešlo vyřešit jinak? Nestačilo by »převzít« pár bossů, aby podřízeným vydali správnější rozkazy a bylo by to? Musím být stejný vrah jako oni?

Ba ne, to nemá naději. Ano, vyvraždil jsem v těle Alexeje jednu filiálku rozvětvené mafie. Je to víc, než jsem mohl doufat. Jenže Alexej víc mafiánů nezná. Kdybych »převzal« pár bossů, snad by jich znali víc, ale taky by se mohlo stát, že se jiná část té organizace proti mně vzchopí a to by nemuselo dopadnout dobře.

Proč vlastně mám být lepší než oni? Heslo »Nejsme jako oni« umožnilo darebákům přežít i převrat a hbitě se chopit vesel, které drželi dřív. Podobné heslo »Moudřejší ustoupí« způsobí, že se u vesla drží největší pitomci. Jsou vůbec ustupující moudřejší? Nejsou to nakonec ti největší hlupáci?

Už teď mi dvě kulky hvízdly nebezpečně blízko od hlavy! Stačilo by, aby někdo zhasl, rázem bychom museli všichni střílet jen podle zvuku, neviditelnost by mi nebyla nic platná a výhoda by byla ta tam. Pak by se projevila početní převaha protivníků.

Ba ne, takhle jsem se zbavil sice jen jedné mafiánské větve, zato důkladně. Policie, ani ostatní mafiáni se nemají čeho chytit.

Možná si Alexeje ponechám.

------------------------ Poznámky:

  2 Tohle se děje snad všude na světě...

Errata:

11.08.2021 15:07