Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Soudy a rozsudky

Panečku, to byla ale darda!

Strašně dlouho mi trvalo, než jsem se vzpamatoval. Nejprve jsem procitl v těle Slávka Procházky, kde mě má žena Mařka začala křísit hned jak jsem se složil. Byla ze mě trochu vyplašená. Žádný div, nedávno jsem utekl hrobníkovi z lopaty a bez mimozemské mediciny bych už se asi tiše přesýpal v urně. Mařka si rychle a ráda zvykla na mé podivné uzdravení, jenže teď začala jančit a přivolala na mě záchranku. Budu mít co vysvětlovat!

To u Antonína si toho Jitka ani nevšimla. Cosi jsem u počítače hledal na internetu, Jitka seděla ve vedlejším pokoji u televize a vůbec nezaregistrovala, že jsem šel k zemi. Asi jsem nenadělal žádný hluk, možná byl v televizi zrovna hlasitější úsek filmu, v každém případě jsem se vzpamatoval sám, zvedl jsem se ze země a ztěžka se posadil zpátky k počítači, kde jsem ještě hodnou chvíli lapal po dechu, než jsem se dostal do normálu. Bylo to ale lepší než u Procházků, kde jsem Mařku zbytečně vyděsil.

I u Fišerů i u Seidlů jsem se vzpamatoval sám. Nebyl tu nikdo jiný než já sám. Alexej seděl v křesle, takže ani neupadl, Hana Fišerová spadla u počítače ze židle na podlahu a odnesla to modřinou. Nejhorší to bylo u Seidlů, kde jsem se jako David chystal vařit kávu a složil jsem se vedle zapnuté varné konvice, naštěstí se vypnula sama. Nechtěl jsem si ale představovat, co se mohlo stát, kdybych ji už držel v ruce a zaléval hrnky. V horším případě bych mohl opařit sebe i Jiřku.

Rozruch se však rychle uklidnil, až na Procházkovy, kam po chvíli dorazila sanitka se zapnutou houkačkou a majáčky. Rychle jsem vzpomínal, jakou legendu mám použít. Pravdu by mi jednak nikdo neuvěřil a ani bych nestál o její zveřejnění. Naštěstí jsem si vzpomněl, že i úplně zdravý člověk může mít jednou za život epileptický záchvat a zdálo se mi to jako vhodná výmluva. Samozřejmě nesmí padnout slovo »epilepsie«, to bych okamžitě přišel o řidičák, ale jako nějakou slabost jsem to svést musel. Asi bude nejlepší srdeční záchvat.

Doktor záchranář vyslechl mou verzi o náhlé slabosti, rozložil přenosný EKG a že mi natočí kus záznamu. Neodporoval jsem, mělo to být podle mě normální. A zřejmě bylo, poněvadž doktor jen vrtěl hlavou. Nenechal se ale umluvit, že je už všechno v pořádku a že může odjet, zejména když mu Mařka všechno vylíčila mnohem dramatičtěji.

„To by taky mohla být epilepsie!“ shrnul to. „Jenže EEG s sebou nemám, chce to cestu do nemocnice.“

Epilepsii jsem stroze odmítl se slovy, že »nikdy v životě...« jenže na srdce se to svádět nedalo, záznam byl normální. Raději jsem neprotestoval. Příčinu jsem znal, jen jsem ji nesměl prozradit, ale epilepsie to nebyla, takže jsem se cítil v klidu.

Nicméně mě naložili a vyrazili jsme do nemocnice.

To zkrátka musím přetrpět.

Napadla mě ale jiná věc.

Dalo se očekávat, že do vily Fišerů dorazí zakrátko Policie. Jako Daniel Fišer jsem se zastřelil, ale mrtvé tělo museli policisté brzy objevit. V domě hořelo, jistě přijeli i hasiči, před domem stálo mé auto, stop tam bylo, jen moula by tápal nad příčinou. A kam přijedou policisté nejdřív? No to se ví, do vily Fišerů, vyslechnout manželku, co o tom ví ona, jakož i všechny případné návštěvy.

A co tam objeví? JUDr Hana Fišerová bude samozřejmě překvapená, ale jakoukoliv spojitost se svým manželem odmítne. Naopak prohlásí, že se s Danielem chystali rozvést, protože ji doma terorizoval (což bude souhlasit s jeho teroristickými akcemi v poslední době), takže je vlastně ráda, že ho má s krku a může si konečně vzít Ukrajince Alexeje, se kterým beztak dlouho udržuje poměr, neboť je na ni hodnější, milejší a vůbec... a jestli je Daniel opravdu mrtvý, bude všechno tisíckrát jednodušší. Nebude tedy před policií vyvádět divadélko, jak je z té ztráty zoufalá, ale může cynicky tvrdit, že to bylo přesně to poslední, co pro ni mohl její bývalý manžel udělat. Inteligentně se zabít a jít jí s cesty.

Policisté se mohou nad tím cynismem otřást, ale když se před nimi zmíní o sexuálním týrání, kterého se na ní dopouštěl, nemusí brát její radost ani moc pohoršeně.

Samozřejmě o jeho kriminální činnosti nevěděla, s ničím se jí nesvěřoval, takže... je mi líto, nic nevím, nic jsem neslyšela, nikoho z jeho přátel neznám, on se do mých věcí také nepletl...

Mohou mě ještě s něčím šikanovat? Těžko! Samozřejmě počítám s tím, že starého opela zabaví jako předmět doličný, vtrhnou mu i do kanceláře, ale ostatní zaměstnanci svorně jako jeden muž potvrdí, že Hančina kancelář byla vždycky oddělená a manželé se i v jedné budově domlouvali nejraději telefonem, zkrátka hluboký manželský rozvrat. Místo rozvodu smrt, to sice není obvyklé zakončení manželství, ale cožpak mohla vědět, že je to takový gauner?

Ovšemže projeví radost nad jeho smrtí i z jiného důvodu. Místo obvyklé rozvodové tahanice o společné jmění zdědí úplně všechno, ačkoliv hotové peníze na jeho kontě postačí sotva na zaplacení dědické daně z vily a ze všech dalších manželových aktiv včetně druhého auta. Může projevit zlost i nad tím, že na ni manžel aspoň jedno auto nenapsal, takže musí platit daň ze všeho. Jenže bude volná a protože už se vztahem k Alexeji nemusí tajit, vezme si ho hned jak to bude možné. Nemusí ani držet povinný smutek a nosit černé vdovské šaty. Manžel byl lump... jsem ráda, že jsem volná! Alexej přijme jméno Fišer, sňatkem získá české občanství a nová rodina bude na světě!

A to nemluvím o soudkyni Svatavě, která taky ostrouhá.

Daniel to zkrátka vyřešil!

V nemocnici jsem se stal jako Slávek středem pozornosti, když se lékař při vyšetření na EEG podivoval nad výsledky.

„Pane Procházka, to je opravdu divné,“ bručel. „Záznam odpovídá trvajícímu velkému záchvatu grand mal, přitom zjevně žádný nemáte. Kdybych vás neviděl, nevěřil bych tomu. Jste nějaký zvláštní případ, víte to?“

„To ještě nic není, pane doktore,“ utěšoval jsem ho. „Víte, mám kamaráda inženýra. Není to doktor, ale zabývá se právě takovými přístrojky. Navštívil jsem ho v nemocnici, kde se mi právě těmi přístroji chlubil. A představte si, nasadil kuklu od EEG na pravou lidskou lebku, něco šteloval... to EEG pak začalo něco ukazovat. Já tomu nerozumím, ale kamarád tvrdil, že na té lebce snímá bioproudy »bdícího člověka«. Rozumíte? Ta lebka vyzařovala jako živý člověk v bdělém stavu!“

„To jsem nikdy neslyšel,“ podíval se na mě doktor. „Ale dalo by se to vysvětlit. Když váš kamarád zvýšil citlivost na maximum, mohlo to zachycovat impulsy přicházející z větší dálky, například od vás dvou.“

„Jo, to kamarád říkal také,“ přikývl jsem. „Jenže mě z toho hned sám vyvedl. Nasadil tu kuklu na stejně velkou lebku z plastiku a nic. Naprosto nic! Kdyby to chytalo naše bioproudy, mělo by snad být jedno, na čem ta kukla leží, ne? Vrátil ji na pravou lebku a zase! Typický »bdící člověk«.“

„Tak to je opravdu zajímavý případ,“ souhlasil doktor.

Snad se mi podařilo zpochybnit měření, i když jsem měl nejasné podezření, že příčinu podivného chování přístroje znám. Nejspíš se tak projevuje propojení šesti mých mozků. Napadlo mě, co kdybych některý z nich od ostatních oddělil, aby nemohl s ostatními komunikovat. Třeba Faradayovou klecí či něčím takovým. Jestlipak by se ty části od sebe odtrhly a začaly se opět chovat nezávisle? Byl by to asi zajímavý experiment. Nevrátil by se oddělený mozek k původnímu majiteli? Nezdálo se, že by se někdo z »převzatých« projevoval, měl jsem zkrátka dojem, že jsem převzal jen jejich dosavadní znalosti, ne jejich vůli. Mrazilo mě však při představě, že by se v takto spojených lidech uvnitř demokraticky hlasovalo, co se má dělat dál, a nedejbože aby ke všemu rozhodovala většina!

U mě ta většina pocházela z pěkných grázlů!

Ale to jsem nemohl řešit s doktorem, kterého neznám. Spíš by mi pomohl můj dávný kamarád, kdyby už dávno nezemřel. Tuhle podrobnost jsem ovšem doktorovi neřekl. Stejně jako jsem se nepochlubil, že to byl kamarád Antonína a ne Slávka.

Ale ono to bylo asi jedno...

Pustili mě tedy domů a jak se zdá, zachránil jsem i řidičák. Získal jsem ale spoustu nových zkušeností. Například že žádná smrt není dost rychlá, aby mě bolestí neposlala do kolen. Průstřel mozku je rychlý, ale zřejmě není bezbolestný. Nechtěl bych si to zopakovat! Doufal jsem, že ta oběť za to stála a že jsem aspoň zpřetrhal pavučinu mafiánských vazeb, aby mi už v budoucnu neškodila. Vynikající bylo i vyřešení nebezpečného vztahu s tou bestií soudkyní Svatavou. Znala toho na mě, tedy na JUDr Fišera, příliš mnoho a obrat k poctivosti by mi asi znemožnila. Mrtvý komplic je nejlepší řešení.

Druhé získané poučení říkalo: nepřibližovat se k doktorům! Nepomohou mi, spíš mi uškodí. Slávka z rakoviny nevyléčili, mimozemská regenerace je nesporně lepší, ale mohli by přijít na moji ...vícetělovou podstatu... a nechci vidět, co by bylo potom a jak exotické zvíře by ze mě udělali! Takže pryč od doktorů, kdyby čert na koze jezdil!

V té chvíli jsem se však ulekl. Došlo mi, že až budou pitvat Danielovo tělo, přijdou určitě i na oncik. Měl jsem si prst dát před ústí hlavně, aby ho kulka urvala, ještě než mě zabije! Teď už bylo pozdě bycha honit! Co když je to zaujme a někdo se oncikem škrábne? Poznal bych to až tím, že bych ho »převzal«, nevinného jako lilie. Snad takovou neopatrnost žádný doktor a tím méně patolog neudělá! Vždyť se mrtvých těl dotýkají jen v rukavicích! No a kdyby, byla by to jeho smůla. Jako kdyby se škrábl a zanesl si do rány mor nebo malomocenství. Nebyla by to moje vina.

Nu což, budeme pokračovat, jako by se nic nestalo, i když se stalo. Doktor Seidl povede zítra přelíčení tak spravedlivě, jak jen to půjde. A nenechá si od přísedícího Horáčka našeptávat, jak má rozsudek vypadat. Uvidíme, jak se na to budou všichni tvářit!

Hana Fišerová rozešle několika lidem odškodnění. Úplná náprava to nebude, ale aspoň něco. Důležité je, že jí v tom už nebude nikdo bránit.

Alexej Petrovič Kolňuk se po dobu vyšetřování smrti Daniela Fišera přestěhuje pod ochranu Slávka Procházky, protože Mařka Procházková se na dotaz, zda by na nějakou dobu snesla podnájemníka, projevila pochopení a ne odpor, jako Jitka. S Jitkou si to ještě vyjasním, až se ukáže, že podnájemník u Procházků je řádný člověk. Snad se trochu zastydí, ale teď to hrotit nebudu, když to Slávek vyřešil.

Alexej bude za podnájem řádně platit, čímž trochu vytrhne trn z paty Procházkům. Nebudou muset prodávat se ztrátou bavoráka a finanční příspěvek bude jistě vítaný. Alexej se bude k Mařce chovat galantně, ale zcela korektně, nezavdá jedinou záminku k neshodám. Až utichne policejní rozruch kolem Daniela Fišera, přestěhuje se Alexej k Hance a začnou se starat o legalizaci jeho trvalého pobytu v Čechách. Může to beze zbytku vyřešit Alexejova svatba s vdovou Fišerovou? Mohlo by to vyjít.

A pojedeme dál, teď už snad bez problémů...

Soudní přelíčení jsem jako David Seidl zvládl. Naštěstí jsem převzal jeho vzdělání, ale ne jeho vůli. Můj rozsudek byl proto zcela jiný, než jak by rozhodl JUDr David Seidl. Marně na mě přísedící Horáček dělal nesouhlasné obličeje, nerozhodl jsem při ve prospěch viníka, ale ve prospěch oběti chystaného justičního komplotu. Neměl jsem ale zapomínat, že pojem »justiční mafie« neznamená naprostou libovůli soudců, ale to, že soudci rozhodují jen zdánlivě a ve skutečnosti plní příkazy vyšších bossů.

V tomto případě šlo o jasně politické zadání a já jsem mu nevyhověl.

„Pane kolego, vy jste se zbláznil!“ řekl mi mezi dveřmi přísedící Horáček, když jsme po vynesení rozsudku odcházeli. „Budete mít z toho i nepříjemnosti. Odvolají se a odvolací soud vám to hodí na hlavu s příkazem, abyste to změnil!“

„Rozhodli jsme snad nespravedlivě?“ usmál jsem se na něho nevinně.

„Ale prosím vás, pane kolego!“ zamračil se. „Odkdy jde u soudů o spravedlnost?“

„Třeba ode dneška,“ usmíval jsem se.

„To vás ale brzy přejde!“ věštil mi kolega.

Měl jsem ten den ještě dvě další přelíčení, byly to ale už jen prkotiny, u kterých zřejmě na výsledku nikomu nahoře nezáleželo a které se daly rozhodnout spravedlivě. Soudy musí ve většině případů rozhodovat spravedlivě, aby mohly občas rozhodnout ve prospěch nějakého bosse z řady mafiánských anebo politických kmotrů. Vypadá to přece jen lépe, lidem se spravedlivými případy zacpou ústa a soudcovská mafie může jet jako na oleji.

Běda ale, když soudy začnou rozhodovat spravedlivě i proti bossům! To se v Čechách neodpouští!

Už odpoledne mi zavolal kolega z vyššího soudu se skoro stejnými výčitkami. Že jsem se zbláznil, co jsem si to dovolil, jak jsem vůbec mohl...

„Pane kolego,“ přerušil jsem ho, „nemám za vámi raději přijet? Tohle přece nebudeme ventilovat po telefonu, kdoví, kdo to poslouchá!“

„Jo, to máte pravdu!“ zarazil se. „Kdy přijedete?“

„Mám už volno, třeba hned!“ slíbil jsem mu. „Počkáte na mě, když teď vyrazím?“

„No jistě! Tohle nesnese odklad! Už teď bylo pozdě!“

Zavřel jsem kancelář, vyšel ze soudní budovy a beze spěchu došel ke své audině. Pak jsem klidně přijel za kolegou, který na mě opravdu poctivě čekal. Hned na úvod mi vynadal, jak si do telefonu ani nedovolil. Cítil se nadřazený nade mnou i nad zákony, bylo zřejmé, že ho nemá smysl přesvědčovat. Ani jsem se k tomu nechystal.

Nechal jsem ho vymluvit a pak jsem se přímo před ním rozplynul. Byl z toho natolik vyjevený, že si ani neuvědomil bodnutí onciku, kterým jsem ho »převzal«.

Tak, a mám opět sedm hlav a sedm těl.

Sedmihlavé saně jsou prý nejhorší... 

Errata:

11.08.2021 15:07