Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Epidemie

Přemýšlel jsem nad sebou dlouho a usilovně. Pomalu jsem si zvykal na jev, který jsem si sám pracovně nazval »paralelní myšlení«. Znamenalo to, že mohu nad něčím poměrně usilovně přemýšlet hned několika hlavami, skoro jako když přemýšlí sehraná parta. Ale nikdy jsem ani neslyšel o tak sehrané partě, jakou jsem teď představoval. U mě nebylo místo na spory, nebo dokonce hádky. Stávalo se mi občas, že jsem při »paralelním myšlení« přišel skoro současně na dvě různá řešení. Pak jsem si okamžitě probral důvody pro jeden i druhý názor a buď jsem se pro jeden rozhodl, nebo, když to nespěchalo, jsem rozhodnutí odložil na pozdější dobu, až získám další argumenty.

O jednom faktu jsem ale nepochyboval. Doby, kdy jsem byl bezvýznamným penzistou na vejminku, už se nevrátí. Teď jsem... Co vlastně jsem? Tak složité bytosti se přece ani nedá říkat člověk, spíš jsem nějaké monstrum. Je to ale dobře nebo špatně?

Co jsem vlastně za netvora? Hromadný vrah, vraždící monstrum? Antonín zabil jediného člověka a to shodou okolností svého přítele Slávka Procházku. Zabít jsem ho nechtěl, ačkoliv mě o nějakou milosrdnou smrt sám požádal. Chtěl jsem mu jen pomoci a ještě jsem nevěděl, co oncik dokáže. Zkrátka to byla nehoda, ne vražda. Všechny ostatní jsem »přebíral« a tím zabíjel úmyslně a jako Alexej i jako Daniel jsem další lidi dokonce střílel. Po tak důkladném vraždění nezůstává naživu ani tělo. Pořád jsem viděl před očima stříkající krev z prostřelené hlavy Majského, ale nedokázal jsem se přimět, abych ho litoval.

Jenže pořád jsem doufal, že všechny zločiny byly víceméně spravedlivý trest za obrovská darebáctví, jaká si zasloužila i smrt. Počínaje exekutorkou Hankou po bandu ozbrojených Ukrajinců. V okamžiku, kdy hrozila přestřelka s nevinnými policisty, otočil jsem zbraň proti sobě, jako když šachista obětuje střelce. Mohl bych doufat, že s využitím neviditelnosti úspěšně uprchnu, jenže na místě by zůstalo moje auto a s ním těžké podezření. Proto jsem raději nedůležité a nejméně potřebné tělo exekutora Daniela Fišera sám zabil. Netušil jsem, jak tvrdě to zasáhne i ostatní mé součásti a že mě ten úder málem odrovná, ale kdo má zkušenost s prožitky při vlastní násilné smrti?

Jsem tedy vraždící netvor, ačkoliv to tak nemusí z dálky ani vypadat. Důkladně vraždil jen Ukrajinec Alexej, kterého chci před spravedlností ukrýt, a Daniel, kterého jsem už sám obětoval. Za těmi dvěma zůstávaly mrtvoly bez života. I to ostatní byly bezpochyby vraždy, jen skrytější. Zavraždění zdánlivě žijí, nikdo je nepohřešuje, nikomu nechybí. Jen já ale bezpečně vím, že jejich osobnost je mrtvá. Zůstaly jejich vzpomínky, vzdělání, díky nimž se orientuji v jejich oborech, na pracovišti i doma, všechno vypadá, jako by se nic nestalo. Jenže těm tělům teď velím místo bezcitných bestií já. A jsem pevně odhodlaný nenechat je škodit ostatním lidem. Je to dobře nebo špatně? Pořád si říkám, že to dělám dobře. Ovšem jiní o tom mohou soudit jinak.

Pokud se to dozvědí.

V průběhu příštích dní se zdánlivě nic důležitého nedělo.

Podle mého očekávání vtrhla do vily Fišerových Policie a provedla soudem nařízenou prohlídku. Hana Fišerová je se zájmem, ale beze strachu sledovala. S klidem podstoupila i výslech na policejní služebně, kam se na vyzvání dostavila. Zdálo se, že policisté na moji legendu skočili a přijali názor, že JUDr Daniel Fišer byl zakuklený násilník. Proto chápali, že si jeho vdova spíš oddychla, než aby okázale truchlila. Chovali se k ní taktně a zřetelně jí fandili, místo aby ji podezírali ze spoluúčasti.

Zejména když jim poštou došel opožděný dopis, ve kterém jim Daniel popsal strukturu mafiánského podsvětí. Nenarušovalo to obraz zakukleného násilníka a tyrana jeho vdovy, nicméně pohled na toho zoufalce se přece jen trochu změnil.

Vyvstal jim obraz kajícího se hříšníka, který se sám postavil proti mafii, ačkoliv věděl, že při tom zahyne. A to už přece jen mělo jinou příchuť než vraždy pro peníze.

Policie samozřejmě jeho stíhání zastavila aniž vůbec začalo. Stíhat mrtvého je nesmysl a soud s mrtvým tuplovaný... ačkoliv v Rusku se nedivíme ani tomu přelíčení s mrtvým! Inu, jiný kraj, jiný mrav, sami Rusové to ani jako světovou ostudu nechápou.

Horší bylo, že Danielův dopis Policie příliš nevyužila. Obrátila pozornost na několik osob, ale dopis neobsahoval nejdůležitější důkazy. Předpokládal jsem, že shromáždit je bude věcí policistů, jenže ti sice dostali seznam jmen, ale prověřování by znamenalo spoustu práce, takže se do toho nehrnuli.

Zbude to tedy na mně...

Určili mi advokátku na soupis dědictví po manželovi. Řízení proběhlo bez zádrhelů, projednávání dědictví bylo krátké. Hana Fišerová bez vytáček zaplatila dědickou daň a tím spláchla všechno ad acta – neboli do archivu.

Už při výsleších jsem se jako Hana Fišerová netajila, že jsem si za tyranského manžela našla náhradu v podobě švarného Ukrajince Alexeje. Jeden policista se mě pokusil varovat. Podle něho jsou Ukrajinci, zejména ti v Čechách, příliš často násilnické povahy. Dokládal to i policejní statistikou, ale nedala jsem se ovlivnit a policista nakonec pokrčil rameny. Jistě si pomyslel, komu není rady, tomu není pomoci... Netušil, proč jsem si tak jistá, že na mě bude Alexej mírný jako beránek, ale to by bylo nad jeho chápání.

Krátce poté jsem na radnici vstoupila ve svazek manželský s Alexejem Petrovičem Kolňukem. Měli jsme skromný obřad za účasti dvou svědků, Slávka a Antonína. Alexej přijal jméno své ženy Fišer a hned poté požádal o české občanství. Na úřadech se to podle očekávání trochu zaseklo, nicméně i úřední šiml musí občas ustoupit a Saša se brzy stane českým občanem. Zaměstnám si ho jako asistenta, tam ani nepotřebuje oficiální vzdělání, i když mi díky »paralelnímu myšlení« pomůže i v odborných věcech.

Vzdělání sdílím, jen požadované tituly jsou nepřenosné.

Obřad byl velice zvláštní. Aniž by to někdo z okolí tušil, brala jsem si sama sebe. Dalo se tomu říkat »sňatek z rozumu«, byl čistě formální a účelový. Alexej Fišer získá v Čechách zákonné postavení a nemůže být jako cizinec šikanovaný našimi byrokraty.

Nikdy nevíte, jaký podraz můžete očekávat od sousedů! Jenže ti museli mlčet, všechno přece bylo v nejlepším pořádku.

Uvažoval jsem, že bych jako Hana Fišerová zaměstnala Slávka Procházku, ale pak jsem si to rozmyslela. Nehrozilo, že by se Slávek se mnou zapletl, ale podezření by vzniknout mohlo. Kvůli Mařce by to nebylo dobré, Slávek si musí sehnat jinou práci.

Moje situace se tak víceméně stabilizovala.

Šlo o to, na jak dlouho...

Jako sedmihlavá saň bych mohl žít skoro v pohodě, kdyby většina mých hlav neseděla na justičních křeslech. Co bych s nimi mohl dělat jiného, když měly odpovídající vzdělání i potřebné tituly? Uvažoval jsem sice o možnosti dát vale naší prohnilé justici, ale brzy jsem to zavrhl. Zaměstnat dvě doktorky práv jako prodavačky v supermarketu by asi možné bylo, ale budilo by to nezaslouženou pozornost sousedů. Navíc jsem si usmyslil, když jsem do té prohnilé justice pronikl, mohl bych spravedlnosti trochu pomoci. Justiční mafie je také saň o více hlavách, když pár zkorumpovaných nahradím, mohl bych ledacos napravit. Utíkat od toho by bylo snadné, ale zbabělé. Měl jsem naneštěstí o té hydře jen slabé laické představy. Hankou a Danielem jsem se rozhlédl mezi exekutory, jenže exekutor a drogový dealer jsou povolání neslučitelná se ctí, vycouvat od toho je správné, ačkoliv ti, co u toho zůstanou, budou lidi odírat dál. Ještě záslužnější bude proniknout mezi soudce a další exekuce prostě nepřipustit. A na to jsem se zaměřil.

Začal jsem manželi Seidlovými, ale brzy jsem »převzal« dalšího mafiána, soudce vyššího soudu, který mohl mé snahy poměrně snadno hatit a také by to dělal. »Převzetím« jsem se vklínil i do odvolacího soudu, jenže ani tím to nemohlo skončit, justiční mafie měla víc hlav než jsem čekal a spravedlivých soudců je v Čechách po čertech málo.

Říká se, na jednoho čestného právníka připadá statisticky dvacet bílých vran! Přitom jsou bílé vrány poměrně vzácné a sám jsem ještě žádnou neviděl, ale čestného právníka také ne.

Naštěstí žádná z těch justičních hlav neměla tušení, proti čemu se staví a časem jsem je přestal i litovat.

Soudci jsou na svých místech, aby dbali na dodržování spravedlnosti, ne aby plnili úkoly kmotrů v pozadí. Neplní-li svou úlohu, stávají se škůdci a nezaslouží si špetku soucitu. Nemám sice jiné možnosti k jejich zneškodnění než pistoli s tlumičem nebo oncik, ale to jsou účinné zbraně. Mohl a musel jsem dávat přednost vhodnějšímu onciku, ale kde pouhé »převzetí« nestačilo, musel jsem použít i pistoli.

Naštěstí jen občas.

Stávalo se to, když jsem o někom zjistil, že je příliš klíčová osoba mafiánské pavučiny a jeho »převzetí« mi nepomůže. Až mafie zjistí, že se chová z jejího pohledu zrádně, nebude si jistý životem ani on, ani další moje »hlavy«. Pak je jistě lepší zabít ho. Pavučina mafie se roztrhne, ostatní mafiáni nemají nač navázat a já získám čas zjišťovat její strukturu.

Zatímco »převzetí« jsem prováděl při osobních schůzkách spíš obchodního než přátelského charakteru, k rozstřílení mafiánů jsem používal svých nejbližších hlav. Měl jsem jich tolik, že mi stálo za to vysledovat, kudy se budoucí oběť pohybuje a místo abych se za ní vypravoval do jejího bydliště, počíhal jsem si na ni na rušné ulici, i přímo pod policejními kamerami. Pro Policii to byl vždycky neřešitelný oříšek. V uličním ruchu tlumené výstřely zaniknou a pachatele neurčí ani obraz kamer, ani svědci.

To by musel někdo vědět, že moje hlavy v takových akcích používají zásadně akmafas, takže jsou neviditelné pro lidi i pro kamery. Ale co by jim bylo platné, i kdyby to přece jen věděli? Mimozemská neviditelnost by byla žolík pro každého zločince, tedy i pro mě!

Byl jsem ale jediný...

»Paralelní myšlení« mě nepřestávalo udivovat. Mělo své výhody i nevýhody. Umožňovalo mi současně přemýšlet i jednat jednou součástí nezávisle na druhých, ale také soustředit několik hlav na jeden a týž problém, přičemž jsem velice často nacházel lepší řešení, než když jsem o věci přemýšlel izolovaně.

Často jsem teď k nejvíc vytíženým hlavám přiděloval ty, které zrovna neměly co dělat, aby jim pomohly s řešením. Velice rychle jsem ale přišel i na to, že tím způsobem nesmím využívat řidiče. Málem jsem se se Slávkem vyboural, když jsem řešil obtížnou právnickou otázku místo sledování provozu.

Vůbec přitom nezáleželo na původním vzdělání mých »hlav«. Ukrajinec Alexej často pomáhal Hance, Jiřce i Davidovi, ačkoliv jeho původní vzdělání bylo jen základní a navíc bylo v ukrajinštině. Teď snadno řešil i právnické úlohy. Ale díky jemu jsem mohl kýmkoliv mluvit perfektně rusky, ukrajinsky a polsky. Jazykové vybavení jsem teď měl záviděníhodné. Kromě češtiny jsem plynně hovořil ukrajinsky, rusky, polsky, francouzsky, anglicky, španělsky a německy, Horáček mi přidal i maďarštinu, v ní jsem sice plynně hovořit nemohl, ale aspoň jsem jí rozuměl.

Zpočátku jsem se bál »přebírat« další lidi, obával jsem se, že je nezvládnu, jenže čím jsem měl »hlav« víc, tím to šlo lépe. Jednotlivé »hlavy«, ponechané samy sobě, se chovaly jako dosud, přirozeně. Nemusel jsem dohlížet, aby mi nespadly ze schodů, vyznaly se ve vlastních bytech i ve vlastním příbuzenstvu. Neměly však vůli a nemohly fakticky nic samostatně rozhodnout.

Zajímavé bylo, že tohle všechno fungovalo i když moje původní hlava Antonín spala ve své posteli. Jako celek jsem vůbec spát nemusel, ačkoliv jsem většině svých »hlav« spánek v noci dopřával. Stačilo ale, abych bděl jen jedinou a pohotově bych se probudil, kdekoliv by se objevil nějaký podnět. A nebyl žádný problém své »noční strážce« střídat.

Nevýhodou bylo sdílení pocitů v některých situacích. Třeba když se některá moje »hlava« dostala do prostředí s vysokou hladinou hluku, způsobila tím všem ostatním mírnou nahluchlost. Dalo se to řešit ucpáním obou uší dlaněmi, ovšem pak »hlava« působila dojmem zchoulostivělého člověka, co nic nevydrží.

Aniž bych si to uložil jako životní úkol, »přebíráním« darebáků jsem pomaličku ovládl větší a větší část české justice. A nejen jí. Ve spojitosti s vymítáním korupce jsem »převzal« i několik lobbistů a pak i politiků. Brzy bych si mohl v Českém Parlamentu založit svými poslanci, získanými napříč politickými stranami, i vlastní parlamentní klub. I když jsem to nepotřeboval. Proč se dohadovat sám se sebou, a především dávat jiným najevo existenci další politické síly?

Čekal jsem na první zákon, který by se dal charakterizovat jako darebácký. Starší prasárny jsem použít nemohl, schvalovalo je ještě minulé složení Parlamentu. Potřeboval jsem se orientovat v tom současném.

Naštěstí jsem nemusel čekat ani rok.

Když doposlancoval zpěvák František Ringo Čech, pronesl ke svým kamarádům řeč o tom, jak to chodí v Parlamentu.

Klíčovou byla věta: „Nebudete mi to věřit, ale tam kradou všichni, úplně všichni!“

Nevěřil jsem mu jen slovo »všichni«, to by musel krást i on a ještě aby se tím chlubil? Podle mě může být i v Parlamentu pár poctivců, jde o to, aby tam nebyli řízením osudu pořád v menšině. I když výsledky hlasování tyto obavy víceméně potvrzují.

Měl jsem tam jedenáct »hlav«, jejich pomocí jsem sledoval cvrkot. Bohužel byly na pořadu jednání zákony, na kterých nezáleželo a snad právě proto procházely hladce jako horký nůž máslem. Seděl jsem v jedenácti lavicích a disciplinovaně hlasoval s ostatními »PRO«. Přecházel jsem přitom uštěpačné poznámky na adresy mých tří »hlav«. Jistěže jsem věděl, že právě ti poslanci byli velkými milovníky alkoholu, takže si je teď ostatní dobírali, co se to děje, že nejsou pod parou, nametení a »zavirovaní«, jako vždycky? Jako Antonín jsem nebyl úplný abstinent, ale dával jsem si i v hospodě jen pár piv. Akorát abych neseděl nasucho, ale aby mě pivo neposlalo pod stůl.

Je prý obrovský trapas pohled na ožralého abstinenta! Už protože pít neumí.

O přestávce se do mě ale venku zhurta pustil stranický kolega jedné mé »hlavy«. A co si o sobě myslím, že jsem hlasoval proti usnesení stranického grémia?

„No jo, máš pravdu,“ přikývl jsem mírně. „Ale vždyť o nic nešlo. Drtivá většina byla beztak pro a těch pár hlasů proti bylo k smíchu. Navíc si myslím, že ten zákon je užitečný a je trapné hlasovat proti němu jen proto, že to vyšlo od konkurentů.“

„Blázníš?“ vyjel si na mě kolega. „Když se nekolegiálně chováš už teď, jak budeš hlasovat, až o něco půjde? Počkej, jak se do tebe pustí předseda!“

„Co by se pouštěl, není na řetězu,“ odvětil jsem mírně. „No tak si popovídáme, nejsem proti rozumné debatě.“

„Až se budeš před ním třepat jako ratlík, budeš to určitě vidět jinak,“ věštil kolega.

Pak odešel do bufetu na jeden, nebo spíš na víc drinků.

No jo, předseda partaje! Oblíbený jako podebraný nežit a despotický jako Napoleon!⁶ Ještě jsem se s ním po »převzetí« nesetkal, ale z »dřívějšího života« jsem věděl, že hovory s ním nejsou příjemné. Navíc, ačkoliv ve svém obvodu kandidoval na prvním místě kandidátní listiny, lidé ho díky jeho neoblíbenosti poměrně snadno vykroužkovali. Řídil teď partaj ze sekretariátu, sám ve Sněmovně neseděl a to ho určitě štvalo.

Ještě že jsem se, tedy moje »hlava«, do Parlamentu dostala až v sousedním obvodu. Tam sice málem vykroužkovali jako jeho pravou ruku i mě, ale nepovažovali mě za takového darebáka, abych zasluhoval vyřadit. Možná se to dá chápat tak, že příliš málo lidí prokouklo mé »staré já« natolik, aby se obtěžovali kroužkováním. Beztak neměli z čeho vybírat, v našem volebním obvodu jsme byli za naši stranu grázlové všichni, jeden byl za osmnáct, ostatní bez dvou za dvacet. Naše partaj byla věru sbírka!

Samozřejmě mi brzy nato zvonil mobil. Předseda! Kolega mu zřejmě poslušně hlásil, co se kdy a jak šustlo. Byl jsem však v poslední době jediný, kdo se toho hovoru nebál, dokonce jsem se na setkání s ním těšil. Ale jen díky vědomí, že mi »převzatý« předseda nebude nebezpečný. Už dlouho mi bylo jasné, že ho dříve nebo později »převezmu«, šlo už jen o to, kdy se potkáme mezi čtyřma očima.

A také to tak dopadlo. Setkali jsme se jako šéf a podřízený, ale rozcházeli jsme se jako dvě naprosto rovnocenné »hlavy«.

Oni prostě nic netušili!

Čekání na nějaký protilidský zákon v Českém Parlamentu není nikdy dlouhé. Potřeboval jsem ho už jen jako lakmusový papírek na testování poslanců. Kdo ho podporuje, je zkrátka lump a bude můj. Kdo je proti, má aspoň náznak svědomí, takže se ho ani nedotknu.

Nebylo to ovšem přesné. Komunisté byli proti jako jeden muž, ale dalo se úspěšně pochybovat, že by se mezi nimi nenašli darebáci. Jen na ně můj lakmus nereagoval. Obával jsem se, že právě oni jsou součástí hry na »hodného a zlého policajta«, takže hlasují proti ostatním jen aby vypadali jinak a kdyby o něco šlo, umožní kdejakou prasárnu. Nebylo by to poprvé. Naopak jiní poslanci hlasují proti svému niternému přesvědčení, jen aby nešli »proti svým« partajním kolegům. Nejspíš to nejsou ti největší darebáci, jenže právě díky těmto korouhvičkám procházely tyhle hrůzy už v minulosti.

K úderu jsem si vybral dobu během parlamentní rozpravy, těsně před hlasováním. To už jsem znal stanoviska všech, nebudu mít výčitky. »Přebíral« jsem je po desítkách buď v parlamentní kantýně, nebo v kuloárech. Nebylo to úplně snadné, měl jsem jen jedenáct onciků, ti čerstvě převzatí je ještě neměli a nemohli mi pomoci jinak než »dělat zeď«, abych mohl »přebírat« své oběti obklopené davem. Stačilo, aby nejblíže stáli ti moji. A bylo jich čím dál víc a víc.

Řekl bych, že si toho ti nedotčení ani nepovšimli.

Proto proběhlo hlasování pro vnější pozorovatele naprosto nečekaně. Poslanci všech stran, i nezávislí, hlasovali jako jeden muž a kontroverzní zákon jednohlasně smetli. Hlas mu dalo osm poslanců, které jsem ještě nestihl »převzít«. Umínil jsem si ale napravit to co nejdřív, i když už mě nemohli přehlasovat.

Od nynějška jsem měl v Parlamentu ústavní většinu a mohl bych měnit i ústavu. Když jsem se však trochu zamyslel, došlo mi, že bych neměl být tak jednoznačný. Měl bych se při hlasování dělit a část »hlav« nechat hlasovat opačně. Bude to divadlo pro voliče? Jistě, ale ti, kdo dnes hlasují pro darebáky, budou pro ně hlasovat i příště. Když je neuspokojím, zvolí si do Parlamentu jiné. A i když je také »převezmu«, co s nimi budu dělat?

Proč bych s voliči nemohl dál hrát hru na »hodného a zlého policajta«, jenže v opačném gardu? Nebude to nic neobvyklého. Některé »hlavy« budou prostě hlasovat jako dosud, jenže budu mít nad nimi kontrolu, aby se mi nevymkli. Musím připravit past i na komunisty, abych jich neměl v zádech tolik. Ovšem jen tak, aby plnili očekávání jejich voličů a ti je dál volili.

Po poslancích jsem se zaměřil na muže a ženy v pozadí, na legislativce, kteří ty zákony pěkně v tichosti připravovali. Ti teď pochopitelně zuřili a nemohli pochopit, jak je možné, že poslanci jejich pečlivě připravené podrazy nepodpořili, dokonce ani ze stran, které by nikdy proti nešly! Stačilo však, aby se ozvali. Tím se dostali do mého hledáčku a během diskusí přešli postupně, ale rychle na moji stranu. Přesněji, staly se z nich mé nové »hlavy«.

Takový palácový převrat ještě nikde ve světě neproběhl! Orientace České republiky se v naprosté tichosti změnila. Převzal jsem kormidlo bez velkého krveprolití, ačkoliv ne bez obětí, jenže zmizelo jen pár set darebáků, kteří se ke mně tiše připojili. Spolu s ovládnutou justicí jsem měl šest tisíc »hlav«, ale pořád to pro mě nebyl žádný problém. Čím víc jsem se rozšiřoval, tím víc stoupala i moje inteligenční kapacita a i když jsem většinu nově získané inteligence spotřeboval na řízení svých »hlav«, aby se chovaly přirozeně jako dřív, zbývalo mi dost volné kapacity. Měl jsem ale před sebou dostatek problémů, aby mě plně zaměstnaly.

Člověk by si řekl, že poslanci příliš inteligence nepotřebují, stačí, když hlasují, jak jim doporučí partajní grémium. Ukázalo se však, že to nejsou pouhé stroje na hlasování. Každý měl ještě bokem spoustu dalších aktivit. Většinou řídili jiné podnikatele a vytvářeli pro ně, ve spojení se zkorumpovanou justicí, ideální zlodějské prostředí. Nejrychleji přece nezbohatne ten, kdo poctivě pracuje, i kdyby měl milionové nápady, nejrychleji zbohatne ten, kdo krade. To platí všude ve světě, proč by zrovna Čechy měly být výjimkou?

Říká se, že bohatí dávají lidem práci. Potřebují přece lidi, co na ně budou pracovat, sami by nikdy nic neměli. Jenže to platí i naopak. S každým miliardářem vznikne pár tisíc bezdomovců. Zejména v tak malém státečku, jakým jsou Čechy, kde se okrádání lidí projeví ve vší syrovosti.

Prostřednictvím politických špiček jsem teď ovládal skoro čtvrtinu hospodářství České republiky. Většina bohužel patřila zahraničním majitelům, na které jsem dosud neměl vliv. Ale i ta čtvrtina byla významná na to, aby bylo patrné celkové zlepšení.

Prostřednictvím vládní koalice jsem to neopomněl národu prezentovat. Blížily se následující volby a já jsem potřeboval, aby lidé opětovně zvolili mé »hlavy«.

Nebudu muset »přebírat« jiné.

------------------------ Poznámky:

  6 Uhodnete, který by to mohl být? Uznám vám, i když hádáte "kterýkoliv".

Errata:

11.08.2021 15:07