Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nad propastí

»Převzetím« prezidenta jsem se stal úplným vládcem České republiky. Prostřednictvím bílých koní, pracujících skrytě pro mé poslanecké špičky, jsem měl vliv na hospodářství, při mé ústavní většině a »převzatých« legislativcích i volnou ruku ke tvorbě zákonů. Občané to zatím nepozorovali, všechno běželo zdánlivě při starém. Málokdo si zatím všiml několika podivných hlasování ve Sněmovně. Tím spíš, že Senát několik zákonů odmítl a vrátil k přepracování. Mezi senátory jsem zatím nepronikl a neměl jsem to ani v úmyslu, Senát mi zatím nepřekážel, mohl mi nanejvýš něco vrátit. Stejně ho přehlasuji!

Dobré bylo, že nic netušili ani mediamachři. Novináři se sami rádi nazývají »hlídacími psy demokracie«, jenže ti čeští se dávno změnili v poslušné psíčky, kteří za kostku cukru panáčkují, jak páníček přikáže. Rusové říkají takovým novinářům »šávki«, což původně znamenalo cirkusové psíčky, bavící publikum nenáročnými kousky v době úprav manéže, třeba když montují a naopak odstraňují těžké mříže pro drezúru šelem. V cirkusech, kde nemají »šávki«, plní tuto úlohu klauni, hrající si na pitomce. I to je další velice příhodné označení pro žurnalisty! Znamenalo to pro mě jedno plus. Nevšimli si mě ani páníčkové psíčků, jinak už by byl štěkot!

Zatím mi ale naše šávki nevadily. Nepomáhaly mi, ale ani neškodily. Víc mi vadilo, že je většina hospodářství v rukou cizinců, ale za hranice jsem se zatím neodvažoval rozšířit.

V té době mi ale udělali schválnost bankéři České Národní banky. V rozporu se zdravým rozumem opět manipulovali českou korunou. Ještě se chlubili, jak obětavě pomáhají našim exportním firmám, jenže nedodali, že jen těm zahraničním. České podniky, zaměřené vnitrostátním směrem, tím parádně podtrhli.

Dobrá, vy na mě takhle? Podívám se vám asi na zoubek!

Problém byl, že bankovní rada není na nikom závislá a nedá si poroučet. Je to vlastně stát ve státě, nikdo ji nemůže odvolat, leda úplně planě kritizovat. Jakmile prezident její členy jmenuje, jsou neodvolatelní, i kdyby prodali komukoliv banku za pár šupů, eur nebo dolarů.⁷

Byl to další důvod, proč jsem musel »převzít« prezidenta. Jen on si může pozvat členy bankovní rady ke konzultacím. Stačilo by pozvat si jednoho z nich a v jeho těle si vyčkat na další zasedání. Zatím mu naroste oncik, kterým »převezmu« zbytek.

A to jsem se dozvěděl věcí! Potvrdilo se mi, že i tihle jsou pouhými loutkami, jenže loutkami s neuvěřitelně velkým vlivem. Nemohou vyhlásit válku, ale mohou způsobit větší škody než okupanti. Když jsem to srovnával, Parlament měl větší vliv, ale co do možností škodit neměla bankovní rada soupeře. Když nějaký podraz na národ udělá Parlament, nastane při nejbližších volbách zemětřesení a moc se přesune od vládních stran na opozici, i když vítězi zůstanou v každém případě loutkovodiči v pozadí. Bankovní rada Národní banky je ale nepostižitelná. Občané mohou nanejvýš vyčítat prezidentovi, co tam jmenoval za kreatury, jenže prezident odpoví, že v tom nejede sám, je nevinný jako lilie – a kreatury se občanům smějí. Nehrozil jim trest ani když prodaly české zlato za bezcenné dluhopisy.⁸

»Převzetím« bankovní rady jsem tuto moc získal já. Navíc jsem získal obrovské jmění, dosud patřící bankéřům. Není žádné tajemství, že ti pánové na machinacích nekřesťansky vydělávají, neboť o nich předem vědí. Když úmyslně způsobí pád koruny a současně dají příkazy makléřům, aby na burze hráli na její pokles, sypou se jim na konta miliony. A ještě nikoho nenapadlo odsoudit je pro střet zájmů nebo korupci. I zdánlivě neodvolatelní soudci mohou podléhat kárným žalobám, zatímco bankéři jsou právně nestíhatelní.⁹

Proto platí, že na ta místa jmenují výhradně členy Bratrstva kočičí pracky, kam patří i prezidenti a většina poslanců. A bylo mi jasné, že soustřeďují větší moc, než jsem měl dosud já. Měl jsem proti nim jedinou výhodu. Nepotřeboval jsem se radit, mohl jsem reagovat okamžitě a soustředit všechny své síly jedním směrem. A začal jsem řídit banku proti vůli mých loutkovodičů.

„Hin se hukáže, hdo z nás!“ pravil Kozina zmužile...

...když mu kat navlékal oprátku... 

Jeden podraz, naštěstí nízké úrovně, jsem si připravil sám.

Příliš jsem si zvykl, že si mimozemská regenerace poradí s většinou nemocí i s úrazy, až na ty fatální, jako byl průstřel hlavy doktora Fišera. Účinkovalo to stoprocentně. »Přebíral« jsem občas strašné trosky, nositele všech nemocí, na jaké jsem si mohl pomyslet. Všechny nemoci ale mizely jako po mávnutí čarovným proutkem. Dokonce mizely i takové drobnosti, jako oční vady. Moje »hlavy« mohly po krátké době od »převzetí« odložit brýle, naslouchátka, kardiostimulátory i další pomůcky a přestávali brát teď už nepotřebné léky. Antonín jako první přestal být kardiakem, Slávkovi zmizela rakovina.

Uvítal jsem to, ale na pozadí mnohem větších změn jsem to hodil za hlavu.

Proto mě překvapilo, když dvě z mých nejstarších »hlav« nečekaně onemocněly, či to tak aspoň vypadalo. Naštěstí jsem měl už mezi »hlavami« i několik poslanců lékařů, přesněji řečeno jejich vědomosti, abych si takový problém dokázal vyřešit sám.

Už předem jsem věděl, že obraz EEG bude u všech značně rozdílný od běžného stavu jiných zdravých lidí. Jeden neurolog už to označil za obraz typického velkého epileptického záchvatu, jenže pro mě to byl normální stav. U některých mých »hlav« zmizela vedle jiných nemocí i epilepsie, takže tudy cesta nevedla. Zkrátka jsem a budu Jiný.

Použil jsem tedy pár standardních postupů a testů, abych si stanovil diagnózu. Jenže ta mě samotného rozhodila. Nebyla to totiž nemoc, ale – gravidita.

Byl jsem zkrátka v jiném stavu.

To se ví, projevilo se, že většinu života jsem žil jako chlap. »Převzal« jsem sice časem již šestnáct ženských, ale to bylo proti tisícovce chlapů zanedbatelné, navíc byly mnou »převzaté« ženy starší semetriky, jinak bych ani neměl důvod k jejich »převzetí«.

Jistěže jsem si musel zvyknout na odlišný způsob oblékání, sukně a podprsenky, jenže s pomocí jejich vzpomínek a návyků jsem to zvládl. Naučil jsem se vyhýbat pánským záchodům, něco jsem ale zcela hodil za hlavu. Například »mé« ženy přestaly nosit punčochy i punčochové kalhoty. V létě jsem se s nimi nezdržoval a v zimě jsem hodlal nosit kalhoty.

Jenže další z opomenutých věcí, odlišujících ženy od mužů, byla antikoncepce. A tu jsem trestuhodně zanedbal. Příroda nezná politickou korektnost, amnestie ani podmíněné tresty, přírodu neuplatíš a porušení antikoncepce má obvykle jediný, poměrně snadno předvídatelný následek.

Znamenalo to, že se brzy seznámím s další zkušeností, které nás chlapy zpravidla míjejí, s porodem. Budu rodit a kojit. Dosud jsem si to nepřipouštěl, ale určitě to nepočká. Prostě to nastane, nedá se to odložit ani zastavit. Čistě teoreticky je možný i potrat, jenže i když jsem sériový vrah, rozhodně nejsem vrah nevinných! Případ se Slávkem řadím mezi nehody, úmysl to přece nebyl!

Byl vlastně div, že mě to zatím potkalo jen u dvou.

To mě tedy čekají věci!

Partaje přijaly podivné chování svých poslanců různě.

Ti, kterým jsem »převzal« nejvyšší špičky, se zpočátku snažily udržet dojem, že se nic neděje. Loutkovodiči v pozadí však spokojení nebyli a dávali to najevo. Vyhrožovali uzavřením toku peněz do partajní pokladny, partajními bossy zpravidla průběžně vykrádané, takže jim oficiální zdroje nestačily. Partaje by mohly finančně přežít jedině bez rozkrádání, jenže nestačilo zarazit zlodějny, loutkovodiči vyhrožovali, že je navíc dají na černou listinu českých medií, tím jim odeberou všechny voliče a partaj, jakkoliv stará a známá, zakrátko neslavně skončí.

Uvážil jsem, že partají je na tak malou zemičku beztak příliš mnoho a některé jsou jak dvojčata jiných, takže by byla menší redukce nejspíš vítaná a tak jsem to vzkázal zástupcům sponzorů. Znamenalo to, že musím připravit rozpuštění partaje, aby současně nedošlo k řetězu trestních oznámení a nedejbože k soudním procesům. Důvodů by se asi našlo dost, »převzatí« se předtím podíleli na rozkrádání, které by se těžko dalo ututlat.

Loutkovodiči jsou ale mazaní. Nikdo neví, jak pomáhali partaj zakládat, starý předseda už je dávno po smrti, ale co já pamatuji, s nikým nejednali jinak než pomocí telefonu. Nikdy nepřišli osobně, nedají mi tedy příležitost »převzít« je. Co s nimi? Asi budu muset nasadit někoho do telefonních společností, aby se pokusil vysledovat, odkud jdou hovory, případně zjistit, kudy chodí peníze. Jenže to bude složitější...

Probíral jsem se pamětí předsedy partaje, když vtom do kanceláře vrazili dva chlapi. Stačil jsem k nim jen vzhlédnout, mihlo se mi před očima jejich černé kukly na obličejích, pak mě ale oslnila šňůrka záblesků a uslyšel jsem dávku výstřelů.

Před očima se mi zatmělo a přestal jsem vnímat. Ti dva mě prostě zastřelili! Byli to vyslanci loutkovodičů, nebo někdo jiný? To už nezjistím. Do obličejů jsem jim neviděl a než se tam některá má ozbrojená »hlava« dostane, budou ti dva dávno pryč.

Ale proč jsem necítil žádnou bolest?

Co když ta nesnesitelná bolest při sebevraždě Daniela Fišera vznikla průstřelem mozku, zatímco jiné průstřely ji nevyvolají? Znamená to propříště nestřílet se do hlavy. Neovlivním, kam se mi strefí případný vrah, ale když neprostřelí mozek, bude to aspoň bez bolesti.

V každém případě mě ale nějací grázlové zastřelili!

Dobrá, vy na mě takhle? Budu se vám muset podívat na zoubek!

Mám teď o důvod víc.

Zatímco se národ utěšoval, že ho přestaly strašit krajně nepopulární zákony, připravil jsem pomocí mých legislativců druhý úder, tentokrát protipartajní.

Přišel jako blesk z čistého nebe. V Poslanecké sněmovně se objevil návrh na změnu ústavy, odůvodněný tím, že od doby vzniku zastarala a zejména je třeba jiný volební zákon. A nad ním se partajníkům kromě mých »hlav« udělalo rudo před očima.

Nový volební zákon byl největší ústavní změnou, i když se dalo diskutovat i o dalších. Bouři vzbudil zákon o nepřípustnosti nevypověditelných smluv, zejména u nadnárodních společností. Na novou ústavu navázalo i pár dalších zákonů, třeba zákon o rozpuštění České exekutorské komory a zpětného prošetření všech nezákonných exekucí. Pravda, většina exekucí byla podle starých zákonů v pořádku, jenže to většině exekutorů nestačilo, takže si občas přilepšovali nad rámec zákona. Nový zákon to klasifikoval jako podvod a jeho původce trestně postihoval.

Nic ale nevzbudilo tak silný odpor jako volební zákon. Obsahoval zrušení volebních obvodů, hlasování se mělo vést napříč celou republikou. Jenže místo aby voliči dávali hlas partajím a dovolovali jim, aby si s nimi dělaly cokoliv, měli volit přímo jednotlivé poslance. Partaje sice měly své kandidáty, ale každá měla jen jednu kandidátku, celostátní. Voliči disponovali poměrně malým počtem hlasů, takže se museli rozhodnout, komu je přidělí. Mohli je jako dosud přidělit rovnou partaji, ale dostalo by se jen na prvních pár kandidátů. Ti by sice měli hlasů nadbytek, ale v Parlamentu by byli příliš osamělí.

Nový volební zákon partajím rozhodně nestranil. Ústava by navíc vůbec nepočítala s existencí samostatného Senátu. Beztak neměl žádnou velkou váhu a mohl jen zdržovat.

Největší změnou bylo zrušení volebních období a volebních místností. Voliči by mohli volit pouze elektronicky, buď ze svých domovů, nebo z check-pointů, případně i z obecních úřadů, zato kdykoliv je to napadne. Když některý poslanec své voliče zklame a zradí, voliči mu okamžitě své hlasy odeberou a dají je jinému. Volební server, co nejdokonaleji chráněný proti zneužití, měl situaci vyhodnocovat na sklonku každého týdne, takže se lehce mohlo stát, že poslanec ve čtvrtek hlasuje proti vůli svých voličů a v pondělí už bude na jeho místě sedět jiný. Většina ale nemůže potlačit menšinu, poslance hodnotí jedině jeho voliči, tedy ti, kteří mu dali svůj hlas, ostatním do toho nic není. Rozhoduje jen počet voličů, ne příslušnost k partajím. Když si kandidáta zapíší třeba zahrádkáři a je jich dost, aby získal více hlasů než nejslabší partajní poslanec, bude v Parlamentu poslanec i za zahrádkáře. Obnovil jsem též pojem »nezávislý kandidát«. V novém systému nemusí »nezávislí« žebrat partaje o místo na jejich kandidátkách, takže budou na partajích konečně opravdu nezávislí.

Kolem návrhu se rozpoutala dlouhá a bouřlivá diskuse nejen v Parlamentu, kde to ode mne bylo jen zdržovací divadélko, ale především v médiích a na veřejnosti. I když jsem měl všechno připravené od hlavního i záložních volebních serverů po snímače občanských průkazů, které měly jednoznačně určit své nositele a zabraňovat zneužití hlasů, dával jsem teď prostor k vyjádření i občanům. Národ se tím jako už několikrát rozdělil na příznivce a odpůrce. Odpůrci byli zpočátku v převaze, protože média začala jako jeden muž agitovat proti novince, jenže lidé už si zvykli médiím nevěřit a raději se postupně přidávali k příznivcům. Byla to přece jedinečná šance zbavit se starých dinosauřích partají!

A i když jsem měl »hlavy« ve všech partajích a nevadilo by mi, kdyby lidé zvolili dosavadní poslance, založil jsem v Praze a v Brně novou partaj pod názvem »Všelidová strana«. Měla v programu podporu nové ústavy. Ano, bylo to z mé strany čisté divadlo, jenže jsem se nemohl spoléhat na spontánní podporu veřejnosti a musel jsem včas vyvrátit argumenty, shromážděné narychlo odpůrci.

Médiím ani manipulace nepomohly. »Všelidová strana« si pro podporu nové ústavy prosadila vstup do vysílacího času. U České televize o to zprvu marně žádala, jenže Ústavní soud obratem rozhodl, že veřejnoprávní Česká televize je povinna poskytnout vysílací čas spravedlivě všem žadatelům, což navíc nesplňuje desetiminutová relace někdy po půlnoci, kdy by k tomu bylo vedení České televize ještě ochotné. »Všelidová strana« odmítla společné diskuse všech partají s odkazem na manipulační otázky zadávané moderátorem v minulých debatách, aby se místo prezentace programů stran debaty zvrhly v rozebírání různých obskurních otázek, které s věcí nemají pranic společného.

Nejdůležitější však bylo, že »Všelidová strana« tvrdě vyžadovala účast alespoň jednoho svého představitele ve všech diskusích o novém volebním zákonu. Odvolávala se na nález Ústavního soudu a Česká televize musela ustoupit, byť s vrčením a ceněním zubů v podobě poťouchlých otázek od moderátorů.

Důležité bylo, že podle skutečně nezávislých průzkumů začali příznivci převládat.

Když všichni diskutující vyčerpali argumenty a debaty utichly, poslanci v Parlamentu vysoce nad ústavní většinou novou ústavu zavedli.

Kostky jsou vrženy... pravil prý Caesar, než dal legiím rozkaz k pochodu na Řím...

Alea iacta est!

Nejtvrdší střet s Evropskou unií se odehrál o bod osm nové ústavy, podle něhož je zdrojem veškeré moci v České republice její lid a žádný nadnárodní zákon nemá váhu, je-li v některém bodu rozporu s ústavou a národními zákony. Jedinou cestou jak zákon legitimizovat je prostřednictvím všeobecného referenda.

Česká republika se tím vzepřela předchozím smlouvám, zejména Lisabonské. Výsledek na sebe nedal dlouho čekat. Prezident a předseda vlády obdrželi strohé předvolání do Brusele, kde by se měli z tohoto hříchu zpovídat.

Nedlouho předtím jsem podnikl jednoduchý test. Poslal jsem jednu svou »hlavu« na výlet do Austrálie, abych si ověřil, zda ji budu i tak daleko ovládat. Austrálie je na opačné straně Zeměkoule, tam už by se mohla projevit i rychlost světla, ale k mé spokojenosti jsem se cítil v pohodě i v Melbourne. Když jsem měl poslat v co nejkratší době odezvu na impuls, vyšlo mi, že reaguji rychleji než světlo. To se o telepatii říkalo odjakživa a jen jsem si ověřil, že je tomu tak. Podobně negativní byly i pokusy s Faradayovou klecí a s návštěvou v hlubinném dole. Nemusel jsem se tedy obávat, že někde ztratím vládu nad některou svou »hlavou« ať z důvodů vzdálenosti nebo izolace.

Vypravil jsem se tedy do Brusele i s premiérem, tedy sám se sebou. Zbytek posádky vládního speciálu tvořila ochranka, v tom bodě jsem zatím zvyky neměnil. V Bruseli nás sice zavezli do sídla Evropského Parlamentu, ale tam nás nechali čekat. Je to už otřepaný trik, jak demoralizovat vyjednavače a ukázat jim hned z kraje, jak málo jsou důležití, když se jim bude někdo věnovat až si na ně udělá čas. Někteří králové nechávali čekat poselstva od sousedů půl roku i rok, aby před jednáním řádně vyměkli a nedělali potíže.

Našli se i panovníci, kteří poselstvo poslali nazpět v koších, rozsekané na kusy, aby sousední vladaře ještě víc demoralizovali. Nejčastěji se tak chovali ti, kdo se chystali sousedy tak jako tak napadnout a na jejich mínění jim už nezáleželo, spíš potřebovali vzbudit strach.

Seděli jsme pořád bez zájmu v jakési hale. Ještě že tam bylo na čem sedět a nenechali nás celou tu dobu stát. Divil jsem se, že nejsme aspoň obklopeni novináři, jenže ty k nám nepustili, aby nekazili ten očividný, až ostentativní nezájem.

Když ale čekání trvalo dvě hodiny, rozhodl jsem to jako prezident.

„Zřejmě nás nechtějí,“ prohodil jsem. „Nebo očekávají, kdy se před nimi spustíme na kolena. Dobrá, pro dobrou vůli přidáme ještě »akademickou čtvrthodinku«!“

Pokud nás odposlouchávali, a že jsem o tom nepochyboval, asi se nás rozhodli podusit ve vlastní šťávě. Psychologická hra pokračovala. Kdo dřív vyměkne?

Po čtvrt hodině jsem se podíval na hodinky.

„Pozvání jsme vyhověli, není naše chyba, že o nás nikdo nestojí,“ prohlásil jsem spíš pro chlapce ochranky než pro sám sebe v osobě premiéra. „Vracíme se domů.“

Ve chvíli, kdy jsme se všichni zdvihli, vyrojili se odevšad novináři, jako když praskne přehrada. Obklopili nás a začali cvakat fotoaparáty.

„Haló, pane prezidente, jaký je účel vaší návštěvy?“ zněly první otázky.

„Nevím,“ odvětil jsem. „Jsme tu na pozvání eurokomisaře, obsah rozhovoru je jeho záležitostí. Proč se nezeptáte jeho? A kde ho vůbec máte?“

„Asi se někde zdržel,“ dostalo se mi hned vysvětlení. „Vy nevíte, o čem se má jednat?“

„Teď už to vím,“ odvětil jsem. „O ničem, protože se pan eurokomisař neobtěžoval přijít na jím samým vyžádanou a námi potvrzenou schůzku. Až se tu objeví, vyřiďte mu, že ho v Praze uvítáme s větší pozorností než on nás. Je k nám srdečně zván.“

Rozhlédl jsem se, ale eurokomisař pořád nikde.

„A teď, prosím, nechte nás odejít,“ požádal jsem zdvořile novináře.

Bylo vidět, že se rozestoupit nechtějí, ale odhadl jsem, kde je jejich kordón nejslabší a dal povel bodyguardům, aby nám tudy prorazili cestu. Hoši byli naštěstí ostří a novináři po krátkém pokusu neuhýbat přišli na to, že je to marné. Prošli jsme jejich tlupou a zamířili k automobilům našeho velvyslanectví, které nás přivezly z letiště.

Nasedli jsme a aniž bychom dbali na hejno paparazzi na motocyklech, zamířili přímo na letiště. Auta s diplomatickými značkami projela bočním vjezdem až na odstavnou plochu k našemu vládnímu speciálu.

„Vracíme se,“ oznámil jsem kapitánu letadla, jen co jsme vystoupili po přistavených schodech do vstupních dveří, kde nás čekal.

„Jenže... letadlo není připraveno ke startu,“ upozornil mě.

„Proč není?“ zeptal jsem se ho.

„Ještě nám nedovezli objednané palivo,“ vysvětloval mi.

„Ani za tři hodiny, co tu stojíte?“ pozvedl jsem obočí. „Žádal jste o ně vůbec?“

„Samozřejmě, jako vždy, hned co jste po přistání vystoupili,“ ujistil mě. „Jenže nám nic nedali. Jsme prý v pořadí.“

„Takže tohle letadlo nemá dost paliva na non stop let Praha-Brusel-Praha?“ divil jsem se okázale, neboť jsem věděl, že tenhle typ má dolet mnohem větší.

„Palivo by mělo do Prahy vystačit, ale je to proti leteckým předpisům,“ bránil se.

„Jenže na tomhle letišti nám palivo nedají,“ řekl jsem mu. „Poletíme přímo do Prahy, než si tady někdo rozmyslí nasadit na nás stíhačky a sundat nás.“

Kapitán trochu zbledl, ale neodporoval. Požádal jsem ho, aby mi umožnil vyslechnout si předletovou komunikaci s věží.

„Doufám, že se to dá nahrávat,“ zeptal jsem se ho.

„Všechno se nahrává do černých skřínek,“ přitakal rychle.

„Ale z nich se to špatně dostává, že?“ usmál jsem se trochu sarkasticky.

„Obvykle jen v případě havárie,“ potvrdil mi.

„Dovolte mi tedy použít můj telefon jako záznamník,“ požádal jsem ho. „Mám na tom záznamu opravdu zájem.“

„Ale to nebude kvalitní,“ upozornil mě.

„To nevadí,“ mávl jsem rukou.

Očekával jsem obstrukce a nemýlil jsem se. Věž nejprve neměla volnou dráhu, pak se kdosi pokusil nařídit kapitánovi, aby mi vyřídil, že se máme vrátit na sjednanou schůzku.

Naklonil jsem se ke kapitánovi, abych mohl promluvit do jeho mikrofonu.

„Tady prezident České republiky,“ oznámil jsem tomu na věži. „Čekali jsme marně dvě a půl hodiny, to je víc než dost. Pusťte nás do vzduchu a nezdržujte!“

Chvíli bylo ticho, pak věž dala povolení rolovat na start.

„Tak a teď oči na šťopkách, ať nějakou nešťastnou náhodou nehavarujeme, někomu by se to mohlo moc hodit,“ povzbudil jsem kapitána a obrátil se do pasažérské kabiny.

„A připoutejte se,“ připomněl mi ještě kapitán.

Vzletět se ale podařilo bez problémů a upřímně jsem si oddychl, když jsme se zdraví dostali přes hranice a spadali už pod dispečink v Praze. Dali jsme aspoň celé Evropské unii najevo, že se šikanovat nenecháme.

Jedno mi ale bylo jasné.

Tohle nám nedarují!

Navzdory důrazné žádosti Mezinárodního měnového fondu přestala Česká Národní banka intervenovat na snížení hodnoty koruny a místo toho začala nakupovat zlato. A ke všemu za dolary! Místo aby poslušně zvyšovala povinné dolarové rezervy, začala se jich zbavovat. Přesněji, převáděla je na zlato. Přesně obráceně, než jak to nejlepší ekonomové Evropy prováděli až dosud a byli za to neustále chváleni.¹⁰

Mezinárodní měnový fond zvýšil cenu zlata, jenže to se mu naráz po celém světě nedařilo a Česká Národní banka kupovala zlato dál, teď přednostně v místech, kam vliv fondu nesahal, nebo se tam projevoval se zpožděním. Zkrátka se v Evropě chovala jako černá ovce a ignorovala všechna doporučení, která pro ni přitom měla mít váhu rozkazu, o kterém se nediskutuje, ale který se poslušně provádí.

Zkrátka bylo nutné dát Čechům pořádnou lekci.

Mezinárodní ratingová agentura Moody’s Investors Service snížila České republice známku úvěrové spolehlivosti o tři čísla na BAA3. Zdůvodnila to nezodpovědným chováním Čechů, kteří snižováním povinné dolarové rezervy ohrožují kursovní stabilitu. Mezinárodní ratingové agentury jsou mezinárodní jen polem své působnosti, jinak se ví, že všechny patří Američanům. Jejich hodnocení neodráží spolehlivost či nespolehlivost, ale vytváří je. Koho ratingová agentura onálepkuje jako nespolehlivého, na toho se chystá nějaký velký podraz, takže buď brzy zbankrotuje, nebo ho pomocí bankovních operací legálně rozkradou. Onálepkování proto není proroctví, jak se oficiálně tvrdí, ale první podraz.

Burza na to samozřejmě reagovala zhoršením kursu České koruny, skoro stejně jako při dalším nákupu dolarů, ale navíc i prudkým poklesem akcií českých podniků.

Investoři, kteří tento trend zachytili, se začali akcií českých podniků zbavovat a nespolehlivou zemičku opouštět.

Česká Národní, jako kdyby si toho nevšimla, dál kupovala zlato a zbavovala se dolarů. Vypadalo to, že si je jistá, na což burza poměrně citlivě reagovala krátkodobým stoupnutím kursu České koruny. Akcie českých podniků však padaly dál, investoři jim už nevěřili. Kdo je kupoval, dostal je velice levně, ovšem s velkým rizikem bankrotů. Padalo všechno, včetně známých značek jako České pivovary a Škoda Mladá Boleslav.

Ratingové agentury překvapilo, že většinu nákupů českých podniků realizovali úplně neznámí podnikatelé. Co to bylo za lidi? Investory to zajímat nemuselo, důležité bylo, že za akcie i za podniky dostali tvrdé dolary, otázkou však bylo, kde k nim tihle neznámí lidé tak znenadání přišli? Nikdo je neznal, v zahraničí konta neměli, jako kdyby nenadále vyrostli ze země. Anebo se vynořili z vody?

Pak přišla studená sprcha. Česká národní banka založila v Praze »Rozvojovou banku«. Názvem připomínala rozvojový charakter České republiky, ale byla to běžná dceřiná banka České Národní, oficiálně patřila České republice a po České Národní bance to byl po dlouhé době první peněžní ústav plně pod českou kontrolou.

»Rozvojová banka« použila nastrčené nákupčí, aby pro ni skoupili levné akcie českých podniků. To se jí podařilo a podniky získala do svého vlastnictví. Dolary na tyto transakce jí zřejmě poskytla Česká Národní ze ztenčených zásob povinné dolarové rezervy, která se tím ještě víc snížila. Na druhé straně se řada významných českých podniků vrátila zpět do rukou státu a jejich zisky, místo aby jako obvykle odpluly do zahraničí, významně posílily český státní rozpočet.

Česká Národní banka, místo aby otrocky přesně plnila úkol Mezinárodního měnového fondu, vydala se nečekaně na cestu samostatného podnikání. A hned její první akce pro ni dopadla víc než skvěle. »Rozvojová banka« se v Čechách zařadila mezi vedoucí komerční banky, hned na začátku získala výnosné portfolio českých podniků a zvýšila tím stabilitu rozpočtu. Česká Národní banka zkrátka Mezinárodní měnový fond neslýchaným způsobem podvedla. Ačkoliv... tak se to snad ani nedalo nazvat, spíš se vytrhla z jeho vedení a začala se chovat samostatně.

Byla to ale odvaha hodná kamikaze.

Dalo se čekat, že odveta bude krutá...

Čekal jsem to, ale ne tak brzy...

Ten nápis na jednom anglickém hřbitově je přímo kouzelný. Netušíme, kdo pod ním leží, zda hoch v rozpuku mládí, nebo osmdesátiletý stařec. Ano všichni čekáme konec a kdo si myslí, že nenastane příliš brzy?

Sotva jsem dorazil na Pražský hrad a už mě tam čekal telefon. Z Brusele, odkud také?

Zvedl jsem to, zapnul nahrávání hovoru a zaposlouchal se do rozčileně přeskakujícího hlasu eurokomisaře.

„Co to znamenalo?“ vykřikoval. „Přiletíte na domluvenou schůzku a pak bez omluvy zmizíte! To je přece bezprecedentní diplomatická urážka! Tak abyste věděl, Evropská komise se zatím dohodla, že podáte ještě dnes demisi. Česká televize je připravená vyslat to v mimořádném vysílání, sbalte si svých pět švestek a vypadněte z prezidentského paláce, ať už tam ráno nejste!“

„Zajímavé,“ odvětil jsem klidně, protože jsem očekával, že bude pěnit jako otevřená láhev šampaňského po předchozím důkladném zatřepání.

„Já za bezprecedentní diplomatickou urážku považuji ty tři hodiny, co jsme zbytečně čekali u vás,“ odvětil jsem. „A co když neodstoupím?“

„Ale vy odstoupíte!“ zasyčelo sluchátko. „Jestliže budete ještě ráno na Hradě, poletí už zítra přes Čechy zbloudilé alianční letadlo a nad Prahou čistě omylem upustí odjištěnou nukleární hlavici. Bude to připsáno na váš obžalovací spis, kdybyste to náhodou v některém protiatomovém krytu pod Prahou přežil. A buďte si jistý, že si na vás v Haagu odborníci smlsnou jako svého času na Miloševičovi¹¹!“

Sebevědomí mě okamžitě opustilo. Zdálo se mi, že se všech mých osm tisíc »hlav« na okamžik zarazilo a chvíli nevědělo, co dál. Tohle byl ovšem argument přímo atomový! Co já na to? Měl jsem pocit, že se to už jednou v historii stalo... ano, tak přece vznikl »Protektorát Böhmen und Mähren«! Hitler tehdy Háchovi vyhrožoval bombardováním Prahy, když nepředá »osud Českého národa do rukou Vůdce«. A Hácha nevydržel a ustoupil. Uchránil Čechám hlavní město, jenže za cenu okupace, což mu po válce vyčetli jako vlastizradu.

Jenže tohle by bylo podstatně horší! Nechat Prahu zničit tímto způsobem, to by mi neodpustili ani přátelé! Jenže takové vyhrožování tu ještě nebylo! Oni možná nevědí, že to nahrávám, ale co bych si namlouval, řekli by to i kdyby to věděli, odhodili masky a už jim ani nezáleží na dekoru.

„Takže chcete, abych odstoupil,“ řekl jsem na to pomalu.

„Ano! A opovažte se něco z našeho rozhovoru prozradit!“ pokračoval komisař. „Ani by vám to nikdo nevěřil, o to už se postaráme! Abyste si nedělal naději, máme lidi ve všech vašich rozhlasových a televizních stanicích a ti už se postarají, aby vás nikdo neuslyšel! A i kdyby, my už to lidem vysvětlíme. Prostě zmizíte z Prahy, jasné?“

„To chcete, abych se navíc někam odstěhoval?“

„Můžete se svěřit do péče psychiatrů, třeba v Kosmonosích. Tam už nám překážet nebudete a necháme vás tam na pokoji.“

„A co chcete dělat s Čechami?“ zajímal jsem se.

„To už není vaše starost! O to už se postarají jiní! Vypíší se nové prezidentské volby, my vám dodáme vhodného kandidáta a postaráme se, aby neměl soupeře!“

„Přesněji řečeno, soupeře znemožníte nebo zlikvidujete?“

„To není vaše starost!“ opakoval. „Stačí, když se do toho obují naši specialisté.“

„Rozumím,“ přikývl jsem. „Připravte si vašeho kandidáta, ačkoliv si nejsem jistý, že si ho lidé zvolí. Překážet vám nebudu, ale moji podporu také nečekejte!“

„Na vás už úplně kašleme, rozumíte?“ vmetl mi ještě do tváře a zavěsil.

Tak a máme to tady, pomyslel jsem si.

Čekal jsem to, ale ne tak tvrdě!¹²

------------------------ Poznámky:

  7 Což udělali a rozprodali české zlato cizincům...

  8 Což doopravdy provedli. Beztrestně!

  9 Jak je v Čechách zřejmě normální...

  10 (Například Miroslav Kalousek neblahé paměti).

  11 Zavražděn, protože ho nemohli odsoudit (neměli důvod, který by u soudu obstál)

  12 Modleme se, aby to bylo jen scifi a ne reál!

Errata:

11.08.2021 15:07