Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

V podzemí

Rozhodl jsem se ustoupit. Takové pohrůžce násilím se nedá vzdorovat, to si rozmyslel i císař Japonska a ten měl jistě větší pochopení pro kamikaze! Jenže tomu Američané ukázali, co to jsou dvě atomové bomby a otevřeně dokázaná ochota házet další.

Ale zmizet a nechat lidi na holičkách, jako kdysi jiný náš prezident, když beze slov vysvětlení utekl a z dálky, z poměrného bezpečí Londýna, Čechy pokrytecky pobízel, ať okupantům nic nedají zadarmo? To se mu to kázalo!¹³

Takhle tedy ne! Bez vysvětlení by to bylo příliš jednoduché. Jenže když prozradím obsah mého hovoru s eurokomisařem, půjdou po mně jako po Saddámovi Husseinovi! Před nimi se pak nikde neschovám, ani v blázinci ne!

Ostatně, poslechnout jejich rady, to bych si dal! Měli by mě v drápech ještě pevněji a dalo by se čekat, že bych tam brzy záhadně zkolaboval. Jako Miloševič.¹⁴ I takový infarkt úspěšně vyvoláte předávkováním některými léky. Utéci není kam, věřit jim už vůbec nemá smysl. Vypadá to zkrátka černě. Jaký je ale největší rozdíl mezi mnou a zbytkem lidstva? V tom, že styl japonských kamikaze u mě není hrdinství. Jen oběť pěšce, i když vypadá jako prezident.

Nařídil jsem okamžitý nástup prezidentské ochranky. Bohužel jsem neměl mezi nimi žádnou svoji »hlavu«, nebyli to žádní darebáci. Krátce jsem je instruoval, co je v nejbližších chvílích čeká. Pochopili to snadno, ale poslechnou mě? Snad.

Vyjeli jsme na Kavčí hory do srdce České televize. České už jen podle názvu, neboť jak mě ujistili z Brusele, Čechům již nepatřila. Obával jsem se, že dlouho, kdoví, jestli ne od začátku. Nevadí, jsou tam připraveni na prezidentův abdikační projev a jak jsem zjistil několika jinými »hlavami«, které si na to zapnuly televizory, už tam bylo několik upoutávek na »nejzávažnější projev prezidenta za celé jeho volební období«. Takže se lidé budou dívat a to právě potřebuji.

Vjeli jsme dovnitř, už tu na mě čekali, aby mě dovedli do studia.

„Máme tu váš projev,“ ujistil mě sám ředitel televize. „Stačí ho přečíst!“

„Toho bohdá nebude, abych to nezvládl i bez papíru!“ odmítl jsem.

„Ale my to máme nařízeno z Bruselu!“ namítl ředitel.

„Dobrá, dejte to sem, když musíte,“ řekl jsem.

„Musíme to ale nejprve natočit, než to půjde do vysílání,“ pokračoval chmurně v kladení dalších podmínek.

„To se jako bojíte, že se zakoktám?“ zpražil jsem ho.

„To jistě ne,“ rychle odvětil. „Ale máme to tak nařízené z Bruselu!“

„Jak myslíte,“ nepřel jsem se s ním.

Měli to nařízené z Brusele. Tam zřejmě správně tušili, že to se mnou nebudou mít snadné. Jenže neměli tušení, že i já mám v České televizi své »hlavy«. Jeden technik právě připravoval natáčení mého projevu, jenže to přepnul, aby to šlo současně do živého vysílání. Druhý se postaral, aby ve studiu nebyli dva nejdrzejší komentátoři, které by nejspíš včas napadlo přehlušit mě pískotem. Ti ostatní z toho budou tak překvapení, že budou stát s otevřenými ústy jako sochy na Karlově mostě.

Usedl jsem do připraveného křesla ke stolečku, rozložil na něm řeč, sepsanou až v daleké Bruseli, a počkal na ohlášení. A když se rozsvítilo světélko, začal jsem.

„Vážení občané České republiky!“ přečetl jsem z papírku.

Jenže další slova o mém chatrném zdravotním stavu, kvůli němuž budu muset již dnes odstoupit, jsem už nepřekousl.

„Možná vám řekli, že musím odstoupit,“ pokračoval jsem svými slovy. „Nejspíš vám řekli, že je to ze zdravotních důvodů. Není to tak. Odstupuji, protože mi Evropská komise dala na výběr. Buď odstoupím, aby si mohla za prezidenta dosadit svoji loutku, nebo pošlou nad Prahu bombardér s jadernou bombou. Nechtěl bych mít jejich svědomí! Ačkoliv je také možné, že oni žádné svědomí nemají. Nečekal jsem tak strašnou vyhrůžku, ale dali nám ji. Rozhodl jsem se proto jít jim s cesty. Ne že bych s nimi souhlasil, jenže chci vás, své spoluobčany, uchránit od nukleární zkázy, kterou nám pohrozili. Zapamatujme si to však na ně. Kdo může takhle hrozit, nemůže být naším přítelem, i kdyby to tisíckrát opakoval.“

Při pohledu na tvář ředitele České televize jsem se musel chtě nechtě smát. Pohled na něho byl pohledem pro bohy, takové zděšení jsem už dlouho neviděl.

„Jistěže mi pohrozili, že mě zabijí, jestliže prozradím pravý důvod svého odstoupení. S tím musím počítat. Dobrá, počítám. Lidé, měl jsem vás rád. Na Hrad po mně přijde jen jejich loutka. Nevěřte jí. Nevěřte ani televizím, ani rozhlasům. Víme, komu patří, jsou to jen hlásné trouby těch, kdo se na vás chystali svrhnout nukleární smrt. Papoušci vrahů.“

Zpozoroval jsem stranou nějaký hluk. Asi pracovníci České televize, poslušní nikoliv svého prezidenta, ale paňáců z Brusele. Jdou mě umlčet. Jenže mám vedle sebe ochranku, která má podle mého rozkazu v rukou připravené zbraně a je odhodlaná bránit mě, dokud to celé nedopovím. Už je dlouho zdržovat nebudu.

„Tak tedy lidé, nenechte se zlákat jejich sliby! Těmi sliby vás chtějí zotročit. Nestavte se proti nim silou, bylo by to marné, kvérů mají víc. Ale nečiňte pro ně nic víc než k čemu vás donutí. A hlavně, pamatujte si, na prahu smrti člověk obvykle nelže!“

Ostentativně jsem vyňal z kapsy malou lahvičku, otevřel ji a spolkl obsah.

Kyanid draselný, známé cyankáli, účinkuje ve vteřině.

Pozoroval jsem se jinou svou »hlavou« i ve chvíli, kdy se mi jako prezidentovi zatočila hlava, svět mi zčernal a chvíli jsem nemohl popadnout dech. Pak jsem pocítil, že svým tělem, či spíše »hlavou« prezidenta už nic necítím. Ze strany jsem pozoroval, jak se nakláním a padám.

„Sakra, zastavte to!“ vykřikl konečně ředitel televize, aniž by tušil, že i on vstupuje do zorného pole kamer. „Stopněte to, smažte to, nesmí se to dostat mezi lidi, tohle ne!“

Přiskočil ke stolku, ale chlap z ochranky ho odstrčil.

„Nedotýkejte se našeho prezidenta!“ varoval ho. „Zavolejte někdo lékaře!“

Bylo to zbytečné, cyankáli je zaručeně smrtící a až na pocit dušení to ani nebolelo.

Víc už jako prezident nestihnu...

Nevím, jestli byli v Bruseli opravdu schopni odpálit atomovou střelu v centru Evropy, ale hrozili tím a moje nahrávka se bleskurychle rozšířila po internetu. Nepomohlo, že ji média prohlásila za podvrh, ani že se k tomu připojilo i pár vědců, kteří se snažili podpořit to »vědecky«. V Čechách byly miliony svědků mého osudného projevu, tisíce lidí napadlo nahrát si to a video šířili k těm, kdo tento jediný, neopakovatelný projev propásli.

Obával jsem se, že panstvo z Brusele vyhrůžku splní, i když jsem ustoupil. Záminkou by mohlo být prozrazení jejich ultimata, jenže tím by sjednocenou Evropu potopili úplně.

Ostatně jsem jejich vyhrůžce ustoupil a otázku prozrazení spojovali jen s mou smrtí. Té se jim dostalo, tím se měli spokojit. Jen jsem si ale škodolibě představoval, jak asi skřípou zuby. Vyklouzl jsem jim ze sítě, to je muselo strašně žrát.

Vrhli se aspoň na osiřelé Čechy a jak vyhrožovali, spustili megalomanskou kampaň pro svého prezidentského kandidáta. Přitáhli do Čech jakéhosi potomka českých emigrantů Rostislava Hledáčka. Měl občanství Švédska, ale to všichni žurnalisté svorně omlouvali, podle nich to přece není překážka. Nebude to poprvé, co bude Čechám vládnout cizinec.

Dal jsem si práci obejít protikandidáty, abych je přesvědčil stáhnout kandidatury.

„Prezidentem se nestanete, nanejvýš si koledujete o pozdrav z Brusele v podobě kule ze snajperské pušky,“ varoval jsem je. „Chápu, chcete Čechám pomoci, ale to se vám nepodaří a jen tím zvyšujete Hledáčkovu falešnou legitimitu. Myslíte to vážně?“

Nechal jsem každého přednést jeho argumenty, proč si myslí, že jedná správně.

„Opravdu se chcete stát druhým Háchou?“ zeptal jsem se pak každého.

Jméno prezidenta, který se snažil zmírnit německou okupaci, za což se mu národ odvděčil nadávkami a označením za kolaboranta, působilo. Do voleb proto nastoupil jediný kandidát, přivandrovalec z Evropské unie, Čechošvéd Ross Hledáček. Výsledek voleb byl tím předem určený, jenže Češi na »Adamovy volby« reagovali po svém. K urnám se dostavilo jen něco kolem čtyřiceti tisíc voličů, ostatní zůstali provokačně doma. A i z těch čtyřiceti tisíc jich velká část odevzdala do uren jen neplatné prázdné obálky. Ross Hledáček byl slavně zvolen za prezidenta České republiky plnými sto procenty platných hlasů, což činilo kolem dvaadvaceti tisíc.

Byl to spíš průzkum, kolik máme v Čechách kolaborantů.

Půl procenta? To není špatný výsledek!

Volbu prezidenta, podpořeného pouhým půl procentem oprávněných voličů, nazývali demokratickou jen hodně podlézaví komentátoři. Jiní se však v Čechách ani nedostali ke slovu. Za poslední půlstoletí zněl éterem pouze unisono hlas presstitutů a presstitutek a v tištěných novinách to nebylo o nic lepší.

Podle posledního projevu minulého prezidenta krátce před jeho smrtí bylo jasné, že nový prezident není řádně zvolený, ale dosazený. Asi proto získal prezident nelichotivou přezdívku Oktrojíček podle básně Karla Havlíčka Borovského »Oktrojíruj Oktrojíčku...«, složenou za Rakouska po císařském prosazení »oktrojované«, tedy shora přidělené ústavy.

Což mu nevadilo, aby se okamžitě nechopil moci.

Kromě prezidenta se agenti tajných služeb Evropské unie podle očekávání zaměřili na Českou Národní banku, jejíž aktivity jim v poslední době dělaly vrásky. V Čechách se jim nikdo nestavěl na odpor a bez velkých překážek pronikli až ke členům bankovní rady. Čekal jsem je víceméně s klidem, ačkoliv mi bylo jasné, že chystají podraz. Předpokládal jsem, že mají za úkol Českou Národní banku násilně převzít. A nemýlil jsem se.

Když členům bankovní rady České Národní banky přistrčili k podpisu abdikační listiny, připojil jsem tam bez odporu všechny podpisy s jednou jedinou poznámkou.

„Vám to nestačilo?“ neodpustil jsem si jako guvernér banky.

„Buďte rádi, že odsud odejdete a že vás nevynesou!“ štěkl na mě jeden z nich.

Byl jsem rád, ačkoliv jsem měl připravené další cyankáli. Byla by to přece jen lepší smrt než jakou bych mohl očekávat v některé z tajných mučíren v Polsku.¹⁵ Jenže agenti se spokojili s podpisy abdikací a samozřejmě se záběry České televize, která exkluzívně točila náš, či vlastně můj společný odchod z budovy.

I tak jsem byl připraven na zatčení, až se dostaneme ze záběru kamer. A zejména až si Ross Čmuchálek, jak národ Čechů oktrojovaného prezidenta mezitím také tituloval, jmenuje novou bankovní radu a ta udělá průzkum aktiv České národní banky.

Zatím mě však nechávali na pokoji a rozhodl jsem se, na rozdíl od prezidenta, tvářit se jako by se nic nestalo. Nabídl jsem své služby finančních odborníků finančním podnikům v Čechách. Za normálních okolností by po odbornících každá finanční firma hrábla všemi deseti prsty, zejména po těch zkušených, kteří měli jistě plno vazeb na další podniky. Jenže na všechny nabídky jsem dostal standardní odmítnutí: »Vaši nabídku vedeme v patrnosti a až Vás budeme potřebovat, ozveme se«. Členové bankovní rady se nakonec zaregistrovali na úřadu práce jako uchazeči o práci v oboru peněžnictví, ale světe div se! Nebyl o ně zájem ani teď, ačkoliv by jistě bylo atraktivní zaměstnat v podniku jako účetního bývalého člena bankovní rady České Národní banky. Byla za tím znát ne neviditelná ruka trhu, ale ještě neviditelnější ruka tajných služeb Evropské unie. Zatím mi to nedělalo problémy. Členové bankovní rady měli z dob svého »minulého života« nasysleno dost milionů, aby nestrádali nouzí.

Šlo o to, kdo to déle vydrží.

Ross Čmuchálek byl jen nastrčená figurka, sloužící svým pánům k vytváření zdání demokracie. Tak je to už skoro všude ve světě. Jeho lahůdkou bylo ale poučování těch nepoučitelných Čechů, pro které měl jen slova opovržení, jakož i hraběcí rady, jejichž přijetí by vedlo zcela jistě k nezdaru, neřkuli katastrofě.

Do nové bankovní rady České Národní banky jmenoval samé skutečné zahraniční odborníky, což ukazovalo na to, že jeho zahraniční poradci jsou inteligentní. Ross Oktrojíček se je nikdy neodvážil kritizovat, natož aby jim odporoval. Zato si vždycky pořádně smlsl na Češích.

Všichni si rychle zvykli na prezidenta sprostého jako dlaždič. Nebyl první ani jediný český prezident, který lidem dával najevo své pohrdání. Jiní prezidenti ale pohrdali jen částí národa. Někdo buržuji, jiný novinářskou žumpou, Ross Čmuchálek pohrdal všemi Čechy s výjimkou emigrantů, které považoval za výkvět národa a sám sebe za nejdokonalejšího. Na druhé straně lokajsky, až devótně podlézal příslušníkům cizích elit, které měl za nedostižné.

I jeho zahraniční našeptávači ho museli občas krotit, když zkoušel prosadit něco v dané chvíli nemyslitelného. Samozřejmě se mu postavil i Parlament, vždy když se ho Ross Oktrojíček pokoušel obejít. Například za několik bezesných nocí vymyslel novou ústavu, po Parlamentu požadoval její schválení a když jsem mu coby předseda Parlamentu připomněl, že by o tom museli poslanci nejprve hlasovat, prohlásil, že jsem na místě zatčen a žádal, aby mě okamžitě odvedli do cely na Pankrác. Dalo práci vysvětlit mu i pomocí ostatních poslanců, že k tomu nemá pravomoc, může leda podat trestní oznámení, jenže paragraf »Odporování prezidentovi« v českém právním řádu není, takže nemá nejmenší naději, že by zatčení neřkuli odsouzení prosadil.

„To je chyba a tu musíte ihned napravit!“ čertil se.

Tím se vlastně dozvěděl, že jako prezident nemá ani právo takový zákon navrhnout. Vztekle odešel ze zasedacího sálu se slovy, že nemá smysl s tou bandou trotlů ztrácet čas.

Bylo by to úsměvné, kdyby současně nedodal, že zařídí nové volby a pak uvidí, kdo mu ještě bude odporovat! A hrozilo, že to s podporou Brusele dokáže.

Neměl bych ho raději hned »převzít« a zpacifikovat?

Jenže problém byl, že ještě nic nespáchal. Byl to sice děsný křupan, ale sám by byl jen trapný a opravdu nebezpeční byli jen ti v pozadí.

Na ty jsem ale nemohl.

Oktrojíčkova nová bankovní rada České Národní banky se v bance rychle orientovala. Ukázalo se, že to jsou odborníci. Jenže z jejich auditu vyplynulo, že v bance není v pořádku vůbec nic. Dolarové rezervy na dně, v trezorech jen natisknuté české koruny, ruských rublů a čínských jüanů tu bylo víc než ostře sledovaných dolarů, ačkoliv ani těch nebylo nijak úctyhodné množství. Ale co nejhůř, nebyla tu ani jedna cihlička zlata.

Co tedy ta idiotská banka vlastně nakupovala?

Že by za všechno české zlato nakoupila jen čínské a ruské bankovky? Byla v nich sice větší hodnota než v malé hromádce dolarů, ale přece jen...

Pravda, ani předchozí bankovní rady se k českému zlatu nechovaly s úctou, ale teď po něm nezbyl ani prášek. Co nerozkradl Tošovský, zmizelo dočista. Po Tošovském tu zůstaly aspoň nějaké nepříliš hodnotné dluhopisy, neměly sice skoro žádnou cenu, ale aspoň se daly vykázat v účetnictví. Teď ani to.

Samozřejmě padlo podezření, že se to nachází v Rozvojové bance, vždyť to byla dceřiná společnost České Národní! Jenže se ukázalo, že tato stopa je falešná. Účetní doklady Rozvojové banky byly na rozdíl od České Národní ve vzorném pořádku a souhlasily s obsahem trezorů, kam personál banky auditory bez problémů vpustil. Rozvojová banka měla pořádek ve všech svých aktivitách, ať šlo o půjčky nebo o investice. Součástí Rozvojové banky byla správa českých podniků, koupených od soukromých investorů po zásahu agentury Moody’s Investors Service, který místo aby Čechám uškodil, naopak je nechtěně posílil, neboť vrátil ztracené české podniky do rukou státu. Ukázalo se, že Rozvojová banka s nimi hospodařit umí. Dividendy významně posílily rozpočet a poprvé za tisíciletí se národní dluh snižoval.

Dolarů však měla banka v rezervě málo, ještě méně čínských jüanů, jen rublů měla víc, ovšem ty byly určené výhradně na nákup ruské ropy a plynu a vedení na tuto hromádku odmítlo jakkoliv sáhnout bez souhlasu Parlamentu.

Ani násilné převzetí Rozvojové banky nebylo možné. Byla to akciová společnost ve stoprocentním vlastnictví státu, ale její akcie nebyly obchodovatelné, takže bylo vyloučeno přeplatit je a banky se zmocnit. Ostatně ani Rozvojová banka neměla zlato, to podle korektních dokladů od mateřské společnosti nikdy nedostala. Nebyla přece zaměřená do zahraničí, ale pouze na české podniky, takže si vystačila s rezervou rublů na ropu a plyn.

Kam se podělo české zlato? To zůstalo záhadou.

Na rozdíl od České Národní banky jmenoval představené Rozvojové banky Parlament, jenže s neobvyklou doložkou. Funkční období bankovní rady nebylo pevné, ale k výměně celého představenstva by došlo, kdyby zisk odváděný do státního rozpočtu byl ve třech po sobě následujících letech nižší než třicet miliard ročně. Představenstvo tedy bylo závislé na úspěchu všech podřízených podniků a na jejich dobrém hospodaření. Tato doložka se zřejmě osvědčila natolik, že podobnou doložku mělo i vedení všech podřízených státních podniků, až na to, že vedení podniků jmenovala Rozvojová banka. Tento režim zajišťoval efektivitu, takže by nebylo rozumné cokoliv na něm měnit, což bylo navíc jištěno Zákonem o stabilitě státem řízených podniků.

Auditorům nezbylo než konstatovat, že Rozvojová banka je v naprostém pořádku, což vtělili do závěrečné zprávy. Naopak Česká Národní banka se nacházela v kritickém stavu, dalo se to nazvat jako »těsně před krachem« a bylo nutné ihned podniknout kroky k její záchraně. Auditoři ovšem přiznávali, že významný podíl na tomto stavu měl zásah ratingové agentury Moody’s Investors Service, jejíž hodnocení Čechy evidentně poškodilo.

Nově jmenovaná bankovní rada České Národní banky neviděla jinou cestu z hrozícího bankrotu než devalvaci české koruny. Jak halasně přes česká média rozhlašovala, podpořila tím exportní podniky. Poškodila tím skoro všechny ostatní lidi, ale o tom se cudně v médiích mlčelo.

Naštěstí jim nikdo nevěřil...

Ačkoliv se mi podařilo ustoupit pouze za cenu ztráty jedné »hlavy«, byl to ústup poměrně spořádaný. Podařilo se mi pro budoucí použití zachránit skoro všechno české zlato. Nebylo uschováno ani v trezorech České Národní banky, ani v trezorech Rozvojové banky, ale na vesnici, ve staré, dávno nepoužívané studni poblíž Antonínova domu.

Převézt tam poslední tuny českého zlata byla záležitost dlouhodobá. Nemohl jsem dát všechno najednou do kamionu, jednak by se ke staré studni nedostal a za druhé by vzbudil ve vsi nežádoucí pozornost. Převážet zlato mohl jedině nenápadný automobil, nejlépe místní, za kterým se nikdo ve vsi neohlédne. A to byl prakticky jediný. Antonínova škodovka. Unesla sice kromě řidiče sotva tři sta kilogramů, ale víc se beztak nedalo skrytě vozit. Antonín se musel otáčet, aby odvezl několik nákladů denně.

Problém byl, že stará škodovka, nenápadná na vesnici, by v Praze působila jako pěst na oko. Museli tedy v bance zlato naložit do pancéřovaného vozu bezpečnostní služby a až cestou je ve vile jednoho z mých »hlav« právníků přeložit. Od té chvíle bylo nenápadné jako myška. Studnu na zahradě stínily keře, Antonín tam do ní elektrickým vrátkem spouštěl jeden patnáct kilogramů těžký kufřík za druhým.

Od okamžiku, kdy pancéřované auto opouštělo banku, nikdo jiný než já zlato neviděl. Byl jsem řidičem i doprovodným strážcem, majitelem vily i partou, která kufříky z auta do auta překládala. Po převozu posledního kufříku jsem opustil služby bezpečnostní agentury a »uklidil« všechny, kdo se na tom podíleli v bance. Nahradili je jiní zaměstnanci, kteří však neměli o zlatu ani potuchy.

Diktát Brusele přece nepotrvá věčně!

Tím, že jsem se s využitím mimozemské technologie postavil už první nespravedlnosti a začal se rozšiřovat, jsem se, aniž jsem si to uvědomil, zavázal napravovat nespravedlnosti páchané darebáky na obyčejných lidech. Nepřísahal jsem na to, ani jsem to nikde nedal písemně. Jen jsem to tak nějak cítil.

Po nehodě se Slávkem, musím to chápat jako nehodu, nebyl to úmysl, jsem se ale zařekl neubližovat nevinným a »přebírat« jen ty, kdo si to zaslouží. »Převzetí« se rovná smrti, sice ne pro tělo, ale pro osobnost v tom těle. Pak už za toho člověka jednám v jeho těle já a není cesty zpátky. Obrovskou výhodou je, že mohu využívat všech jejich znalostí, od vzdělání po znalosti prostředí. Jen na počátku u Slávka se mi stalo, že jsem se neorientoval v jeho bytě, ale to bylo tím, že jsem si »převzetí« ještě neuvědomoval.

Pak už se mi to nestávalo. Nejenže jsem se i poslepu orientoval v bytech svých »hlav«, ale mohl jsem používat i jejich vzdělání. Bohužel jsem dosud »převzal« nejvíc právníků, ale měl jsem i pár lékařů i dalších profesí. Většina byla v době »převzetí« poslanci a kdo se dá na politiku, původní povolání zapomíná. Nejvíce se do politiky hrnou lidé, kteří byli ve svém civilním povolání neúspěšní lemplové. Lékař se přece nemůže dát na politiku a opustit lidi, kteří k němu vzhlíží s nadějí! Pořádného lékaře bych ani »převzít« nemohl!

Lékař musí být už ze své profese lidumilem. Jakmile tomu tak není, jakmile začne na prachy myslet víc než na lidi, znamená to, že mu chybí vcítění do svých pacientů a už z toho důvodu nemůže být dobrým lékařem. Lékař poslanec sice ještě dokáže poskytnout umělé dýchání nebo i srdeční masáž, ale to dovede i záchranář-amatér.

S právníky to bylo jiné. Ty jsem »přebíral« jednoho po druhém jako na běžícím pásu. Proč? Viděli jste někdy právníka lidumila? Říká se, že ve světě statisticky připadá na jednoho čestného právníka devatenáct bílých vran a to jsem bílou vránu v životě neviděl!

Některé profese jsou darebáky obsazeny zřídka, jiné se skládají převážně z darebáků. Ale většina lidí patří spíš mezi dobráky než mezi gaunery a tím, že jsem »převzal« osm tisíc těch nejhorších, jsem určitě pozvedl průměrnou úroveň morálky v Čechách. A nenarazit na bandu Bruselských gaunerů, podařilo by se mi pozvednout ji, až by nám ji záviděli všichni.

Brusel mi to ale zkazila. Jenže tam jsem na ně nemohl. Oncik je příšerná zbraň, ale po telefonu naprosto neúčinná. A oni do Čech posílali buď odborníky, nebo pitomce, kteří za nic víc nemohli, než za svou pitomost.

Že bych se tam za nimi přece jen vypravil?

Nejprve si prověřím voličské seznamy. Voliči Oktrojíčka jsou darebáci a možná mezi nimi proniknu i k dalším. A měl bych se už konečně zaměřit i na média. To nejsou neškodné »šávki«, ale další hnízdo gaunerů a škůdců!

I když škodí jen lhaním.

Snaha »jen probůh neublížit nevinným« měla i svou stinnou stránku. Kdykoliv jsem si nebyl jistý spáchaným zločinem, musel jsem darebáky nechávat na pokoji, i když škodili jako liška v kurníku. Ti nejhorší za sebe nechávají dělat lumpárny menšími grázlíky, aby si neumazali ručičky. Pak jsem to měl nejobtížnější. Teprve když jsem někoho »převzal«, mohl jsem si snadno, rychle a spolehlivě z jeho vzpomínek ověřit, zda to bylo oprávněné.

A musím »zaklepat na dřevo«, až dosud jsem měl svědomí čisté. Jenže ti největší darebáci pořád zůstávali v pozadí. Především se to týkalo médií, která mají obrovský vliv a škodí lhaním. Kdybych se pořádně rozhlédl po České televizi, rozhlase nebo po kterýchkoliv novinách a »převzal« každého, kdo tam v hrdlo lže, měl bych všechna média pod sebou velice rychle, ale musel bych se sám před sebou stydět. Většina hlasatelů, hlasatelek a komentátorů si přece ty nebetyčné lži nevymýšlí! Buď je dostane napsané a jen je přečte, nebo je převezme z jiných, ještě lživějších zdrojů. Chybou je, že se s tím spokojí a převzaté lži poslušně papouškují, aniž by se pídili po pravdě. Ke všemu musí jednat, aby si nepohněvali majitele médií. Nemůžete přece chtít pacifismus po novinách, sponzorovaných nebo dokonce vlastněných zbrojařskou firmou! Tak se lež do médií dostává přímo zákonitě.

Bude třeba odlišit neškodné »šávki« od pravých gaunerů.

Asi bych měl začít z opačné strany, od vlastníků. Dá se říci, že ti mohou za všechno, ačkoliv sami v médiích nehnou prstem. Když se však dozvědí o zprávě nebo článku, který by se nešetrně dotkl jejich zájmů, zvednou telefon... a protože tohle všichni vědí, neodváží se svému majiteli uškodit ani v nejmenším.

Znamená to ale, že jsou v médiích všichni nevinní? Ani to není pravda. Kdo do takového podniku vstupuje, musí od samého začátku vědět, pro koho bude pracovat a že nemůže být ani řeč o novinářské nestrannosti. Přesto tam jdou a tedy předem ví, že budou lhát.

Při pronikání do blízkosti novodobých oligarchů měli klíčovou roli zaměstnanci ochranek. Jinak to nejde. Zaměstnanci bezpečnostních služeb totiž nebyli žádná jehňátka, to by se tam dlouho neudrželi. Jsou zkrátka povolání, která darebáky přitahují jako vosy na med. Je to podobné jako s právníky, jenže k tomu, aby se někdo stal právníkem, musí vystudovat příslušnou fakultu a nemá každý dost financí a vlivu, aby získal titul za půl roku, jak tím proslula zejména Právnická fakulta v Plzni.

Stát se bodyguardem nebo policistou je naproti tomu značně jednodušší. Předpokládá to zajímat se co nejvíc o různá bojová umění, pěstovat si fyzickou kondici a případně nechat se vycvičit pro nejlepší využití všech potřebných dovedností. Výhodou je vojenský výcvik, ale i ten se dnes dá snadno získat.

To, že podobné schopnosti spočívají ve znalostech, jak co nejvíc ublížit protivníkovi, sem přitahuje různé skryté i otevřené sadisty. A těžko takové vlastnosti udrží na uzdě, aby je nepoužili nejen »ve službě«, ale i soukromě.

Z tohoto pohledu jsou výhodnější různé bezpečnostní agentury než Policie. Policista přece jen musí aspoň formálně dodržovat zákony a občas podpořit heslo »Pomáhat a chránit«. U soukromých služeb tohle omezení odpadá. Bodyguardi musí zákony dodržovat na veřejnosti, ale co se děje uvnitř střežených objektů, do toho veřejnosti nic není. Není problém provozovat i soukromou mučírnu a nabízet ji k použití vlastním i spřáteleným tajným službám. Příležitost dělá zloděje. To se dělo, děje a nejspíš ještě dít bude.

Pro mě byli zaměstnanci bezpečnostních agentur klíčem k oligarchům. Předpokladem bylo objevit u nich nějaký zločin, ale jak se říká, šídlo v pytli neutajíš a najít mezi nimi darebáky není obtížné. Zlé jazyky dokonce tvrdí, že je najdeš spolehlivě i namátkou, tedy pomocí náhodného výběru. Což by znamenalo, že jsou zločinci všichni, ale toto úsloví přece jen přehání a bílé vrány jsou mezi těmi hochy častější než u právníků.

Bylo jen nutné dostat se k nim a případně si je vyslechnout, když si myslí, že je nikdo nesleduje. Bylo by to nemožné, nemít mimozemský dar akmafas. Neviditelnost psychicky vyčerpávala, ale dovolila mi vstoupit i do rezidencí podobných pevnostem. Vrata se přece musí čas od času otevřít a stačilo mi vyčkat, až někdo půjde dovnitř nebo ven.

Šídlo v pytli neutajíš. Stačilo mi najít jednoho bodyguarda s kriminální minulostí, abych si nemusel s jeho »převzetím« dělat výčitky. Z jeho vzpomínek jsem si ověřil poměry v partě. Kdo je tu, aby se vyřádil v násilí a kdo hledá romantiku a dobrodružství. Ty první jsem mohl bez výčitek »převzít«, kdežto romantiky jsem nechával na pokoji. »Převzetí« jejich zaměstnavatele už obvykle nepřinášelo problémy.

Slavný francouzský spisovatel Honoré de Balzac kdysi napsal: „Za každým velkým majetkem najdete zločin.“

I majetek starých šlechtických rodů, který v dnešní době již zdánlivě pokojně přechází z otce na syna, vznikl zcela jistě v šeru dávnověku zločinem. Natož majetky z poslední doby! Jmenujte mi jediného českého miliardáře, který současný majetek získal jinak než zlodějskými metodami! A těžko předpokládat, že to dokázal úplně sám.

Než se mi ale podařilo ovládnout pár novin, trvalo mi to skoro půl roku. Bylo to příliš pomalé, než aby to mělo efekt.

Mezitím se toho událo víc...

------------------------ Poznámky:

  13 Dr.Edvard Beneš (zasloužil se o stát)...

  14 Vražda přímo u soudu v Haagu (a nebyla jediná!)

  15 Ostuda tohoto tisíciletí – tajné mučírny, umístěné v satelitních státech, aby Američané mohli světu tvrdit, že se to přece u nich v Americe neděje

  16 Tenhle "mimořádně všeho schopný" emigrant skutečně existuje!

Errata:

11.08.2021 15:07