Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zastavení

Po Norsku jsem se zaměřil na Anglii jako na další zemi, kde se už také příliš rozmohlo »pomáhání dětem za každou cenu i proti jejich vůli«, jaké představoval v Norsku »Úřad na ochranu dětí« neboli norsky »Barnevernet«. V Británii to vypadalo jako přes kopírák. Podobný úřad, podobné výsledky. Jako kdyby to někdo dělal schválně.

Jenže to bych musel proniknout i do Británie, ale jak? Do Británie jsem se dostal snadno letadlem v těle poslance Českého Parlamentu. Také tam byla původně »ústavní většina« darebáků, kterou jsem dnes využíval. Jenže má česká představa britského Parlamentu jako impozantní stavby, obývané ctihodnými pány, se neshodovala s nutností najít v něm nejprve nějakého grázla, který si zaslouží smrt!

Nezbylo mi než obrátit se k archivu. Ani Britové nejsou svatí! Naštěstí pro mě a k jejich smůle není jediné desetiletí, aby Británie někam nevysílala svoji armádu. A nedá se tvrdit, že by to byly lidumilné výpravy. Humanitární bombardování je protimluv moderní doby a vyslat někam armádu znamená téměř vždy spršku zločinů proti lidskosti.

Stačilo najít, jak kdo v Parlamentu hlasoval během poslední války, do níž Británie své vojáky vysílala. Hned jsem měl několik desítek kandidátů na »převzetí«. Aby to nebylo jednostranné, porovnal jsem to s hlasováním o »padoušských« zákonech a měl jsem i tolik potřebná konkrétní jména.

Zbývalo nenápadně se přiblížit aspoň k jednomu z nich. To není snadné ani pro vážené poslance České republiky, ale štěstěna a zejména blížící se volby mi přála. Jednoho poslance jsem viděl při volebním mítinku, kde se pohybovali reportéři s mikrofony, záznamníky a kamerami. V jejich houfu jsem se mu přiblížil až na dva metry, následovalo zneviditelnění a rychlý krok mezi tlupu bodyguardů, kteří chránili jeho nedotknutelnost.

Myslím, že si škrábnutí ani nevšiml. Já jsem se okamžitě vzdálil a znovu objevil, kdo by se díval přímo na mě, asi by si jen chvíli protíral oči, ale v davu se zjevně nikdo takový nenacházel. Český poslanec je v Británii míň než vosk.

Problém byl, že se poslanec chystal k důležitému projevu, ale ještě jsem ho neměl »přečteného«. Nezbylo než improvizovat. Ve chvíli, kdy mi pomocníci vstrčili do ruky mikrofon, jsem se zapotácel, chytl se za srdce a pomalu jsem se složil na zem.

„Lékaře!“ vykřikl kdosi.

Z projevu nic nebylo, místo toho jsem příznivcům uchystal srdcervoucí scénu přímého přenosu záchrany života na poslední chvíli. Dal jsem se naložit do sanitky a odvézt. Pod lékařskou péčí se brzy vzpamatuji a kdoví, možná z toho i něco vykřešu, když se to správně podá. Třeba jako kolaps z přepracování.

Důkazy jsem proti němu měl už z dřívějška, ale rychle jsem si zjistil, že ctihodný pan poslanec toho má na svědomí desetkrát víc. Hlasování v Parlamentu byla jen jako vrcholek ledovce, pod hladinou toho měl daleko víc. Nemusel jsem si tedy dělat výčitky svědomí. Navíc jsem se přímo z jeho vzpomínek dozvěděl o jeho spolupachatelích, rovněž poslancích Parlamentu, kteří, jak jinak, hlasovali shodně s ním a byli tak jako tak v mých seznamech. Doufám, že se s nimi potkám brzy, budou se mi hodit. Jak se zdá, darebáci se najdou všude, nechybí ani v tak ctihodné instituci, jakou je Britský Parlament.

Pěkní džentlmeni!

Nejtěžší oříšky byla Evropská unie a válečný pakt NATO.

Muselo být někde mezi nimi propojení, jinak by nemohl Evropský komisař vyhrožovat mému prezidentovi atomovou zkázou Prahy, ale nešlo to rozplést. Ani »převzetí« eurokomisaře, který mi nedávno zákeřně po telefonu vyhrožoval, nepřineslo nic pozitivního. Ani jsem neodhalil, kde ta vyhrůžka vznikla.

Eurokomisař jednal po telefonickém hovoru ze Spojených států. Znamenalo to, že i on byl jen loutkou v téhle špinavé hře. Samozřejmě jsem si ty okamžiky vybavil hned po jeho »převzetí« a zjistil jsem, kdo s ním tehdy hovořil. Jenže to byl neznámý major americké armády, který podle mě nemohl rozhodnout ani o vyslání čety rambů, natož o bombardéru s nukleární náloží. A u něho stopa končila a abych na ni navázal, musel bych za ním letět přes oceán. Tam se mi opravdu, ale opravdu nechtělo.

Stopa jaderného zastrašování vedla do Pentagonu. Oficiálně takové spojení neexistuje, ale ani eurokomisař se mu neodvážil vzepřít. Ten major byl jistě jen převodovým kolečkem, sám by si nic takového nevymyslel, za ním musí být někdo vlivnější. Kdo to však může být? Major své vydírání vydával za rozkaz přímo od samotného prezidenta Spojených států, o čemž jsem měl vážné pochyby. Prezident o tom nejspíš ani nevěděl.

Bohužel grázlík, vyhrožující jadernými hlavicemi, v Evropě zcela určitě nesedí. Budu se muset propašovat až za oceán. Ale to už bych mířil opravdu vysoko! Zdálo by se mi někdy o takových cílech? Vždyť mi šlo původně jen o zastavení jediné prašivé exekuce! Jak vidět, celý náš svět je provázaný skrz naskrz a nikdo nemůže doufat, že by na něm našel klidné místečko.

Dobrá, atomová bestie je za oceánem. Kdy bude v Evropě nejbližší vojenské cvičení NATO, spojené s návštěvou poradců z Pentagonu? Doufám, že mi jako obvykle stačí jeden »převzatý« darebák, abych se dostal i za oceán.

Jen aby sem do Evropy neposlali nějakého nevinného armádního úředníčka! Ale čeho se to vlastně obávám? Na tom místě je to přece vyloučeno! Tihle chlapi moc dobře vědí, jakému Satanovi se upsali! Už tím, že vstoupili do »nejmocnější armády světa«, už tím mají na svědomí nejvíc lidského neštěstí na našem nešťastném světě! Hledat tam nevinné? To by se povedlo!

Ale nechce se mi tam...

Soňa v naší chalupě bydlela týden, když sama Jitka přišla s návrhem pokračovat v debatě o své i mé budoucnosti.

Zpočátku jsme Soňu ubytovali v podkroví, jenže tam brzy zjistila, že je jí zima. Navrhl jsem přestěhovat ji do naší ložnice. Dáme jí pohovku ke stěně proti našim postelím a uvidíme.

„To by se ti hodilo!“ opakovala Jitka svou námitku.

„Pořád ti ještě nedošlo, že to jsi ty sama ve svém druhém já?“ odfrkl jsem si.

„Ale přece...“ chtěla něco namítnout, ale nenechal jsem ji domluvit.

„Mohla by sis laskavě lehnout do naší postele?“ požádal jsem ji. „Ne ty, Jitko, ale ty, Soňo! Je to jen malý pokus.“

Automaticky zamířila i v těle Soni na svoji stranu. Když si opatrně lehla, podívala se na mě svýma všema čtyřma očima.

„Leží se ti dobře?“ zeptal jsem se jí.

„Normálně,“ odvětila dvojhlasně.

„Teď na chvilku zavři oči, Jitko, ale ty, Soňo, se dívej dál,“ požádal jsem ji. Splnila můj požadavek opatrně, jako by tušila nějaký chyták.

„A jak se ti líbí tohle?“ zeptal jsem se jí, jenže jsem přitom její stojící já, tedy Jitku, objal a políbil.

„Ty...!“ vyskočila Soňou z postele. V té chvíli si uvědomila, že žárlí sama na sebe, ke všemu na své původní já, které má na mě nárok z titulu oddacího listu.

„Tak vidíš!“ řekl jsem. „Pojďte si obě sednout ke stolu a budeme pokračovat!“

Sedl jsem si do čela stolu a ji jsem umístil tak, aby seděla napravo i nalevo ode mne.

„Tak co, Jitko?“ zeptal jsem se jich obou. „Už jsi o sobě přemýšlela?“

„Trochu,“ odvětila už zase dvojhlasně.

„Já taky, ale řekl bych, že déle a pořádněji,“ přikývl jsem.

„A co jsi vykoumal?“ zeptaly se mě opět obě dvojhlasně.

„Asi tohle,“ řekl jsem. „Jsme teď jiné bytosti než ostatní lidé, to nepopřeš. Budeme si proto muset sestavit pravidla, jak se chovat navzájem i k cizím lidem. Mám v tom směru zkušeností a navíc mám i nějaké informace přímo od mimozemšťana, který mě tam u lesa proměnil. Ale když budeš proti, řekni mi to. Raději hned než pozdě.“

„Jaká pravidla myslíš?“ zeptala se mě, tentokrát jen Jitka.

„Jak říkám, pravidla našeho společného života i vztahu k lidem okolo,“ opakoval jsem. „Musíme se na některých věcech dohodnout už teď, protože to už teď potřebujeme.“

„Chceš něco mezi námi měnit?“ zeptala se s podezřením.

„To už se stalo,“ přikývl jsem. „Už nejsi jen Jitka, teď jsi také Soňa. Obě tvé součásti jsou si formálně rovnocenné.“

„Ale já se cítím víc jako Jitka než jako Soňa,“ namítla.

„Taky si myslím, že my dva budeme dávat přednost svým původním tělům,“ řekl jsem. „Je to tak nějak... přirozené.“

„A jak to vlastně děláš s tím... »přebíráním«?“

„Když zjistím, že je někde darebák, škůdce lidí, »převezmu ho« a obrátím, aby lidem přestal škodit. Takový člověk se připojí ke mně a od té chvíle ho řídím úplně stejně, jako ty dnes řídíš Solveigu, vlastně Soňu. Stačí ho škrábnout oncikem. Prohlédni si ho, máš ho pod levým prostředníčkem, vypadá jako injekční jehla a je to vlastně obdoba dutého zubu jedovatých hadů. Nemusí to být oncikem, rozhodující je, aby se do rány dostala tekutina z malého váčku, co máš pod nehtem. Máš to ty a má to i Soňa, dávej si proto pozor, abys někoho neškrábla neúmyslně, nejde to vrátit zpátky. Dohodli jsme se snad, že ze zásady nepřebíráme lidi nevinné, ale jen škůdce a darebáky.“

„Ale mně se to zkrátka nelíbí,“ zamračila se.

„Nemusí se ti to líbit, ale ber to jinak,“ řekl jsem. „Máš schopnost měnit grázly na poctivé lidi. Když jí nebudeš využívat, necháváš grázlům volnou ruku.“

„Ale takhle... říkal jsi, že je to skoro totéž co smrt!“

„Ano, je,“ souhlasil jsem. „Může se ti zdát přehnaný trest smrti za lumpárny, které ještě nedosahují stupně vraždy? Jistě, můžeš si říkat, že lumpům křivdíme. Jenže lidem křivdíme tak jako tak. Buď »převzatým« grázlům, nebo nevinným, kterým škodí oni. Máš-li možnost lumpárnám zabránit, neseš spoluvinu, když proti nim nic neuděláš. Koho je ti líto víc? Nevinných nebo grázlíků?“

„Když to bereš tak... ale co když můžeš darebákům bránit škodit i bez jejich smrti?“

„Pak vyber jemnější variantu,“ ujistil jsem ji. „Mohl jsem třeba v Čechách »převzít« všechny exekutory, ale na jejich místa by se hned hrnuli další lehkoživkové. Účinnější bylo »převzít« nespravedlivé soudce a zrušit exekuce na straně soudů. Exekutoři tak zůstali naživu, ale je otázka, zda to bylo dobře. Kdo si jednou zvykne na snadno získané bohatství, s poctivým životem se už nesmíří. Exekutoři začali lichvařit, podvádět a zakrátko jsme se opět setkali u soudu, jenže byli v roli obžalovaných. Přitom měli z exekutorských dob nakeťasené miliony.“

„Takže se dostali do vězení?“ zeptala se.

„Ne,“ řekl jsem. „Státní zástupce jim navrhl podmínečné tresty. Vyhověl jsem mu, takže všichni až na poškozené odešli od soudu spokojení. Poškození dostali neurčitý slib, že se dočkají odškodnění, tomu ovšem příliš nevěří. Ale já už se starám, aby nepřišli zkrátka.“

„Jak se staráš?“ opáčila.

„Jednoduše,“ usmál jsem se. „Všechny jsem »převzal«, i se státním zástupcem. Přesvědčili mě, že jsem je nechal na pokoji neoprávněně. Také se mi to hodilo! Nemusel jsem s nimi snášet vězeňské trampoty a oni zato do dneška poctivě vrátili všechno, oč poškozené podvedli.“

„Takže jsi je přece jen převzal!“ vyhrkla.

„Jistě,“ přikývl jsem. „Přesvědčili mě, že se poctivě živit nechtějí a nebudou. Proč si myslíš, že v roli soudců uděluji tak často podmínečné tresty? Nespoléhám se na to, že vězení někoho převychová. Jen »převzetí« udělá i ze superlotrů mírné beránky.“

„Dejme tomu, ale jak takové darebáky poznám?“ ptala se. „Copak to má někdo napsané na čele? Nejsem jasnovidka!“

„Poznáš je podle jejich činů,“ vzdychl jsem si. „Darebák se pozná podle nějakého darebáctví. Prvnímu nezabráníš, ale můžeš zabránit těm dalším.“

„Takže myslíš, že bych ti s tím měla pomáhat?“

„To se ví,“ přikývl jsem. „Já už mám armádu patnácti tisíc darebáků. Udělat ze všech beránky mě stojí spoustu námahy. Musím jim zajistit poctivou práci, přemisťuji je do míst, kde je nikdo nezná, aby na ně neměli vliv kamarádíčci... vyrazil jsem i do sousedních zemí, kde je lumpů víc než v Čechách...“

„Dobře, já to tedy zkusím...“ vzdychla si. „Ale přece bych radši začínala někde tady v Čechách, kde to znám. V Norsku se nevyznám, je to pro mě příliš neznámá země.“

„Vyznala by ses... ale začneme v Čechách,“ přistoupil jsem na to. „Ale protože ses tady ještě nedostala do opravdového konfliktu, seženu ti i dalšího gaunera nebo další gaunerku, aby sis zkusila větší rozsah. Ale tím jsme s našimi dohodami neskončili. Musíme se naučit navzájem se poznávat. Teď je to snadné, ale až budeš mít víc »hlav«, bude to nutné. Abychom nedopatřením nešli proti sobě.“

„Jak to myslíš?“ chtěla vědět.

„Jednoduše,“ řekl jsem. „Vždycky když budeš k někomu přistupovat, měla bys trochu bliknout telepatií. Lidé to neznají a nevšimnou si toho, ale já i ty hned budeme vědět, s kým máme čest. To je jedna věc. Za druhé se vzájemně musíme informovat zásadně tajně.“

„Myslíš telepatií?“

„Ne, myslím prostřednictvím co nejvzdálenějších »hlav« od daného místa. Tím vyloučíš, že by to někdo odposlechl. Představ si, že se třeba potkáme někde v Praze a hned se nerozpoznáme. Teď to je vyloučené, protože znám obě tvé »hlavy«, ale časem se nemusíme poznat ve všech svých »hlavách«. Ty blikneš telepatií, já to pochopím, ale místo abychom se začali vítat, budeme dělat, že se neznáme a někde daleko, třeba u nás v chalupě, si my dva řekneme, co tam kdo z nás dělá a jak mu druhý může pomoci.“

„Aha,“ pochopila to.

„Dobře, seženu ti dalšího gaunera, aby sis zkusila, jaké to je, když máš z něho udělat dobráka k pohledání.“

„Ale co když mi dáš opravdového psychopata?“ vzpomněla si. „Já se nechci stát psychopatkou!“

„V tom tě trochu potěším,“ usmál jsem se. „I kdybych ti přihrál hromadného sadistického vraha, nebude to mít na tebe zlý vliv. Jeho osobnost se rozplyne a bude na tobě, jak se s ním budeš chovat. To už mám vyzkoušené, vždyť se skoro od samého začátku rozšiřuji právě o darebáky a patologické jevy. Je možné, že takové lidi mimozemská regenerace vyléčí ze všech poruch, ale je jisté, že mě neovlivňují, já řídím je a ne naopak.“

„Jsi si tím ale jistý?“

„Určitě,“ přikývl jsem. „Nedávno jsem »převzal« pár nepřizpůsobivých násilníků. To se ví, musel jsem je přestěhovat na opačný konec republiky, ale jsou z nich mírné holubičky, pracují jako šrouby a okolí s nimi nemá nejmenší problémy.“

„Takže nemáš problémy ani s nepřizpůsobivými?“

„S některými bohužel ano,“ vzdychl jsem si. „Přesněji, ne s nimi, ale s jejich bandou příbuzných a kamarádíčků. Moc nelibě nesou, když se od nich někdo odtrhne. Problémy skončí až když »převzaté« odstěhuji tak daleko, aby je příbuzní nevypátrali.“

„To by mě opravdu zajímalo,“ řekla.

„Je to zajímavé,“ souhlasil jsem. „Ale toho tě aspoň pro začátek ušetřím.“

„A co máš právě teď v úmyslu? Já jen, jestli na to stačím.“

„No príma!“ přivítal jsem to. „Pošlu teď za tebou kurýra. Dáš mu trochu jedu z onciku a on pro tebe někoho »převezme«. Buď připravená na to, že najednou začneš vidět dalšíma očima a budeš se muset pokud možno rychle orientovat ve vzpomínkách další své »hlavy«.“

„Dobře, zkusím to,“ přikývla odhodlaně.

Získal jsem spojence. Nebo spojenkyni?

Dokud měla Jitka jen dvě »hlavy«, sebe a Soňu, byla pod mou ochranou. Soňu jsme dokonce ubytovali v naší chalupě, ačkoliv mi Jitka zpočátku nedůvěřovala, že to se soužitím ve stylu »bratr a sestra« myslím doopravdy. Po několika dnech pochopila, že to nejen myslím vážně, ale že jí opravdu pomáhám.

Zajímavé bylo, jak rychle si zvykla na rovnocennost Jitky se Soňou. Když jsem jí něco potřeboval sdělit, nezdržoval jsem se hledáním Jitky a obracel jsem se rovnou na Soňu. Bylo to pohodlnější, zejména když se Jitka vypravila do obchodu a Soňa zůstávala doma, aby ve vsi neprovokovala, neboť většina sousedů neměla o Soně ani tušení.

Další »hlava«, kterou jsem Jitce opatřil, byla jakási Adriena Wirthová, vedoucí sociálního odboru, která nedávno nařídila další exekuci dětí. Ověřil jsem si, že to nebylo oprávněné, dítěti se vedlo u rodičů dobře a exekuce rodinu těžce poškodila. Vedoucí Mgr Adriena Wirthová se stala Jitčinou třetí »hlavou« a Jitka se vrhla do podrobného seznamování s touto nechutnou problematikou. A čím víc se dostávala k podrobnostem, tím méně doma reptala, že jsem jí neposkytl dost času na rozmyšlenou. Zejména když se jí podařilo zabránit dvěma případům, které měla paní Mgr již ve stavu rozjetém a kde čekala jen na odborný posudek od známého psychologa pana Mgr Samuela Herrmanna, který jí posudky obvykle dodával. Stačilo ale, aby se Jitka lépe podívala paní magistře do vzpomínek a hned mi hlásila, že Mgr Samuel Herrmann je její spolupachatel. Posudky napsal na objednávku aniž by zjišťoval pravý stav věci.

Pan Mgr. Samuel Herrmann se stal další »hlavou« Jitky.

Týpků zralých k »převzetí« jsem měl v našem Parlamentu hned několik. Jitka si bude muset zvyknout řídit i poslance. Řekl bych, že budeme skvěle spolupracovat.

Je nás tam už plno...

Jitka se teď rozrůstala rychleji než zpočátku já. Já jsem měl ještě z »přebírání« lidí strach, Jitka měla cestičku prošlapanější. Po dalším týdnu jsem na toto téma opět zavedl řeč.

„Asi jsem tě pochopila,“ přiznala. „Svět je plný darebáků a když už máme možnost to změnit, byla by chyba nechávat je na pokoji. Ačkoliv se mi zdá, že poslední dobou je v Čechách snesitelněji a dnes zasahujeme jen u drobnějších lumpáren, i když exekuce dětí za drobnosti nepovažuji.“

„Ano, ale snesitelněji je jen díky tomu, že se tolik nekrade,“ ujistil jsem ji. „Naopak jsem stáhl do Čech i peníze z daňových rájů. Jen díky tomu je státní rozpočet v přebytku.“

„Zdá se ale, že máme i lepší vládu,“ připustila.

„Protože vláda jsem já,“ zasmál jsem se. „Tobě to klidně prozradím, ale zlepšovat se naše slavná vláda začala až od chvíle, kdy jsem ji v úplnosti převzal a vyčistil ministerstva od úředníků, dosazených dřívějšími vládami. Ti sabotovali co mohli. Nikoho jsem nevyhazoval z práce, ale koho jsem »převzal«, ten neškodí. A chystám se převzít každého, kdo se tam dostane po dalších volbách a bude se snažit vracet staré pořádky.“

„Poslyš, ale při tom tempu hrozí, že v Čechách zůstaneme nakonec jen my dva,“ řekla opatrně. „A to snad nechceme!“

„To zaručeně nehrozí,“ ubezpečil jsem ji. „Je ale možné, že v Čechách převezmeme do posledního muže celou dosavadní »elitu národa«. Dnes se skládám výhradně z darebáků, všichni si zasloužili příkladný trest, na druhou stranu mi lichotí, že jsem ze samých elitních špiček. Smutné je, že se »elita národa« v podstatě kryje s darebáky.“

„Taky se mi zdá, že český národ není zrovna povedený,“ vzdychla si.

„To jsi na velkém omylu,“ zavrtěl jsem hlavou. „Nevšimla sis, že většina převzatých nemá české příjmení? Proč asi? Protože to nejsou Češi! Pravým Čechům se vždycky vysmívali, že jsou národem podkoní a služek, který si neumí sám vládnout. Bodejť by mohl, když všude seděly ty žáby na prameni!“

„Takže my dva vlastně už ani nejsme Češi?“ zpozorněla.

„Jsme,“ ujistil jsem ji. „Oba jsme přece začínali jako rodilí Češi a převzatí darebové nás naštěstí nemohli ovlivnit. Upřímně řečeno, nerozhodují naše genetické kořeny, ale jak se chováme. Zlepšujeme poměry v Čechách, aby se tu dalo žít, proto nevadí, že se skládáme z bývalých cizáckých darebáků. Důležité je slovo »bývalých«. Jen si prober vzpomínky svých převzatých! Když vynecháš cizinku Soňu, zjistíš, že byli všichni vychováváni jako panstvo. Měli tvořit elitu, »hóch« neboli »to lepší«, a »obyčejní« lidé jim měli sloužit. Národ ale obsahuje většinu »obyčejných« a většinou i poctivých, jenže ty mezi svými »hlavami« nenajdeš, protože jsme se dohodli a zařekli »přebírat« jen darebáky.“

„Potěšil jsi mě,“ oddychla si. „Ale když je »převezmeme«, neděláme z nich vlastně Čechy? Nedá se to nakonec označit za »etnickou čistku«?“

„Kdo to tak chce označit, může,“ připustil jsem. „Nedávno jsem »převzal« bandu totálně nepřizpůsobivých muslimů. Menší část byli etnicky Češi, drtivá většina cizinci. Pronikl jsem mezi ně víceméně náhodou, jednoho jsem coby soudce soudil za násilí, napadl několik lidí a moula obhájce pro něho žádal podmínku. Vyhověl jsem mu a místo neúčinného trestu vězení jsem násilníka »převzal«. Přitom jsem zjistil, že jejich náboženská obec chystá další násilí, shromažďovali zbraně a hlavně výbušniny. Odhodlal jsem se nečekat, až něco skutečně provedou, a dobře jsem udělal, byli v přípravách tak daleko, že první akce mohla začít už brzy. Přitom jsem mimo jiné odhalil i zločiny, které Policie nedokázala řešit, jak byly rafinované. Nakonec se ve mně rozplynula celá jejich náboženská komunita. »Převzal« jsem je postupně všechny, muže, ženy a nakonec i děti.“

„V tom případě jsi ale »převzal« i nevinné!“ zamračila se.

„Čemu chceš říkat nevina?“ pokrčil jsem rameny. „Jednak už několik lidí zmlátili, zapálili pár aut, ale hlavně, měli v mešitě přes půl tuny důlních trhavin. Že by si chtěli na zahradě vyhloubit studnu? Na to by nepotřebovali odpalovací systémy z kradených mobilních telefonů. Používají je, aby se dal pohodlně zaparkovat automobil s výbušninou a někde zpoza rohu sledovat, až bude kolem nejvíc lidí, aby odpálení druhým mobilem mělo nejvyšší efekt, míněno nejvíc zabitých. Tomu říkáš nevina?“

„O tom ale mohli vědět jen někteří a ostatní ne,“ namítla.

„Však jsem »převzal« jen ty, kdo se zúčastnili příprav,“ ujistil jsem ji. „Nemohu ale za to, že se toho vědomě účastnili úplně všichni, včetně jejich žen a dokonce i dětí.“

„Jak vědomě?“ chtěla vědět.

„Tak vědomě, že jim to jejich odborník na jakémsi kázání odborně vysvětloval. Jak se to používá, kam to nejlépe dát a jak uniknout pozornosti. Všem to také názorně předváděl, jen místo skutečné trhaviny rozsvěcel na dálku žárovičku. Všichni se na to se zájmem a s nadšením dívali a nemohli se dočkat, až to budou poprvé instalovat. Zájem zabíjet nevěřící měly i jejich věčně zahalené ženy a z děcek už byli zkušení zlodějíčci. Naopak děcka jsou nejméně nápadná a odpálit trhavinu dokáží také. A jak se na to i malí kluci a holky těšili! Jak jsem se to od prvního dozvěděl, dalo mi to morální právo »převzít« všechny.“

„Ale co s nimi chceš dělat?“

„Vousáče jsem oholil, oblékl do pracovního, přesunul je na opačný konec Čech a založil společnost s ručením omezeným, zaměřenou na stavební práce. V této chvíli už pracují na stavbě druhého rodinného domku a mají v plánu ucházet se o stavbu domova důchodců. Mešitu jsem dal k prodeji realitní kanceláři, trhaviny jsem chtěl vrátit do skladiště lomu, odkud je ukradli. Je v tom malý háček, od té krádeže tam lépe hlídají.“

„Ale kdo teď ty muslimy hlídá?“

„Kdo by je hlídal? Jsem to přece já, od stavbyvedoucího až k poslednímu přidavači. Máme velkou šanci získat zakázku na stavbu domova důchodců, neboť jsme městu nabídli nejnižší cenu i záruku za kvalitu.“

„A kde bydlí, když jsi je přestěhoval na opačný konec Čech?“

„Zatím v maringotkách, ale uvažuji o společné ubytovně, až se stavební firma trošku zmůže. S takovými pracanty ale nebudou žádné problémy.“

„A co jejich ženy?“ zeptala se. „Ty teď s nimi bydlí v těch maringotkách? Není to pro ně trochu... nevhodné?“

„A co tam s nimi?“ usmál jsem se. „Neboj se, bydlí určitě důstojněji. Koupil jsem jim normální ženské šaty, aby nevypadaly jako cizinky, a rozptýlil jsem je mezi lidi, aby nebudily pozornost. Mám mezi »převzatými« většinu svobodných chlapů a některým jsem je přidělil jako partnerky. Když si je formálně vezmou za ženy, bude se jim lépe žádat o české občanství a snáze se mezi nás Čechy zamíchají.“

„Tys je nenechal s jejich manžely?“ zeptala se pohoršeně.

„Proč?“ usmál jsem se. „Všichni »převzatí« jsem přece já. Dodržovat rodinné svazky musím jen ve vztahu »převzatých« k jejich případným »nepřevzatým« rodinám, které za své darebné členy nemohou. Když ale převezmu všechny, považuji jejich svazky za neplatné, zejména když má chlap manželky tři až čtyři. Já jsem je neuzavíral a oni už nejsou sami sebou. »Převzatým« nevadí, když jim přidělím jiná jména, bydliště, práci i partnery.“

„A co bude s jejich mešitou?“ zajímala se.

„Oni už ji potřebovat nebudou,“ mávl jsem nad ní rukou. „Je otázka, co s ní. Udržovat by se měly památky, ale mešity jsou v Čechách cizorodý prvek, žádná památka. Horší je, že se ta stavba nedá použít na nic jiného. Možná jako stodola na slámu, ale to by musela stát na vesnici a ne ve městě. A nebyl bych ani proti přestavbě na prasečí farmu, ale ani to ve městě nejde.“

„Teda! Takové zneuctění mešity!“ pokárala mě.

„Ale Jituško!“ ohradil jsem se. „Ten svatostánek zneuctili přípravou násilí jeho uživatelé! Odkdy jsi tolerantní k lidem, kteří tam skladovali půl tuny semtexu? Smíme tolerovat různá náboženství, ale jen do chvíle, než se začnou podílet na násilí. Tím tolerance skončí. Proč to máme pořád tvrdošíjně přehlížet?“

„Třeba kvůli jejich mírumilovnějším souvěrcům,“ řekla.

„Beze všeho, ať se o ni přihlásí,“ přikývl jsem. „Jestli ale o ni nebude mít nikdo zájem a realitní kancelář ji neprodá ani za cenu stavební parcely, já tu nádheru udržovat nemíním. Jestliže bez majitele zchátrá a spadne, ať na jejím místě někdo postaví něco užitečnějšího. Když se nikdo nepřihlásí, udělám z ní něco prospěšnějšího, třeba sokolovnu.“

„A nebojíš se, že to jejich souvěrci prohlásí za urážku víry a vyhlásí proti nám nějaké sankce nebo dokonce válku?“

„Ať to udělají!“ pokrčil jsem rameny. „Přijdou-li v podobě krvelačné armády, vloudím se mezi ně a přes noc je změním ve zdvořilé a vítané turisty.“

„Jenže tu armádu by sem někdo musel vyslat. A ten se s takovou změnou nesmíří!“

„Jenže já bych od velitelů věděl, kdo to je a jak se k němu dostat. Takže by se smířil se vším a sám by to omluvil, ani by nemusel odstupovat od víry.“

„Uvidíme, kam až to dojde,“ nechala dalšího špičkování.

„Uvidíme,“ přikývl jsem.

Errata:

11.08.2021 15:07