Vítej, návštěvníku!

Strop

Zatímco jsem se ve Sněmovně svými poslanci a legislativci věnoval opravám zákonů, často neuvěřitelně zpackaných, spolu s Jitkou jsem se zaměřil na zbývající problémy v Čechách. Sociální systém byl v nerovnováze, dvojí metr tak častý a zásadní, že si úředníci ani neuvědomovali, co je v nepořádku. Pomáhal jsem Jitce urychleně přijímanými zákony, ačkoliv mi to zbývající »nepřevzatí« poslanci brzdili kde mohli. Zlobit jsem se však na ně nemohl, měli prostě pomalejší chápání. Postačilo mi posadit na zákon pět – šest lidí, kteří ho rozebrali do posledního slůvka, navrhli nové znění a opět to v rychlosti probrali, jenže tím jsem tu problematiku znal, znali ji i všichni moji poslanci a nastal nejtěžší úkol, přednést to zbytku »nezávislých« a vymluvit jim všechna jejich »vylepšení«, která mohla nové znění úplně zpackat.

Naštěstí »nezávislí« brzy pochopili, že zákony tentokrát sestavuje někdo, komu se oni nemohou rovnat. To jim nebránilo zviditelňovat se různými připomínkami a návrhy změn, ale aspoň se tolik neztrapňovali, aby na nich trvali, když viděli, jak malou mají podporu.

Jejich připomínky celý proces zdržovaly, ale to nebyl dostatečný důvod k »převzetí«.

Jitka mi čas od času, tak jak na ně narážela, přihrávala další a další zákonné zmetky. Vracel jsem jí je opravené, aby je mohla používat. Mezitím se naučila i »přebírat« darebáky, na které narazila, ačkoliv jich měla pořád jen zlomeček těch mých. Vzhledem k tomu, že se pohybovala častěji v oblastech sociálky, měla převahu žen, ale protože jsou darebáci všude, musela i tam »převzít« i několik chlapů.

Ponechal jsem si Český Parlament a Justici, tam jsem měl nejvíc želízek v ohni. Jitce jsem nechal sociálku a zdravotnictví, také potřebovaly provětrat. Zatím jsem se tam příliš neangažoval. Neočekával jsem tam velkou koncentraci darebáků, ačkoliv se některé případy provalily i na veřejnost, jako příklad doktora Bartáka s přezdívkou »doktor Čuně«. Patřily sem i známé případy předražování ve zdravotnictví, při kterém se spousta lidí velice dobře a hlavně nenápadně napakovala. Darebáci se dali očekávat spíš u nemocničních manažerů, než u lékařů. Lékař je z definice povolání určené ke službě trpícím lidem. Kromě vědomostí vyžaduje i empatie, neboli vcítění do bolestí pacientů. Zatímco manažer, to je spíš ekonom, který si umí všechno dobře spočítat, hlavně pro sebe. Lékař požaduje drahé přístroje, aby měl lepší možnosti léčení pacientů, manažer vidí v jejich nákupu provizi, nebo rovnou úplatek.

Je pravda, šizuňkové se najdou i mezi lékaři. Například ti, kteří se nechávají pozvat na drahou dovolenou k moři, aby na revanš co nejvíc předepisovali léky farmaceutické firmy, která tu dovolenou platí, ačkoliv pacientům nepomáhají, ale škodí. Léky bývají často jedy a jejich nevhodné používání je pacientovi i ke škodě. V Čechách je známý i případ »heparinového vraha«, který nevhodně podaným, byť uznávaným a užitečným lékem zabíjel.

Tím spíš, že to ani nebyl lékař.

Obrovskou výhodou lékařů, kteří se rozhodnou pacientům škodit, je to, že se u nich dá těžko odlišit záměr od obyčejného neúspěchu v léčbě. Někdy pomůže statistika, jako u známého »heparinového vraha«. Na oddělení neúměrně narůstaly počty podivných úmrtí a ostatní lékaři, dotčení zhoršující se pověstí nemocnice, zbystřili a začali pátrat po příčině. Pořád ale platí, že pravděpodobnost odhalení je u takových případů malá.

Kdyby to »heparinový vrah« Zelenka nepřeháněl a zabil nanejvýš pět lidí ročně, bylo by mu to procházelo mnohem déle.

I když v Čechách moje angažovanost spíš klesala, v Bruseli tomu bylo naopak. Jenže Brusel, to jsou desetitisíce velice dobře placených lidí. Spousta jich je tam jen kvůli dobrým platům, ale to se nedá považovat za vinu. Práci odvádějí poctivě a není co jim vytknout. Mezi tisíci překladatelů a běžných úředníků se však nacházejí i vyslovení škůdci a je opravdu těžké je v tom množství odlišit. Kdybych »přebíral« i hlupáky, kteří škodí díky pouhé nekompetenci, trápilo by mě svědomí, že jsem škodil nevinným. Hloupost není vina a já jsem musel mít jistotu. Proto jsem postupoval pomalu. Nebezpečí pro Čechy v podobě zpackaných zákonů, přicházejících z Brusele, se tím ovšem snižovalo také tak pomalu. Naštěstí jich bylo čím dál méně a každý nesmysl ukázal na další ohnisko škůdců. Některé zdroje jsem stihl eliminovat a žádné hloupé zákony nemohly projít ani Českým Parlamentem, kde jsem je spolehlivě odchytil.

Někdy jsem se nad tím jen shovívavě pousmál. Kde by mě napadlo, že jako důchodce budu téměř neomezeným vládcem Čech? Omezovalo mě vlastně jen mé vlastní svědomí, na to jsem ale dbal pořád stejně. A věděl jsem, že i Jitka je až úzkostlivě pečlivá, aby neškodila nevinným. My dva jsme přitom vzorně spolupracovali.

Občas mě ale napadlo, co by se stalo, kdyby mimozemskou úpravou prošel nějaký darebák? Stal by se jako já vládcem Čech? O tom jsem nepochyboval, ale pochyboval jsem, že by se s tím spokojil. U grázlů s jídlem roste chuť a být na mém místě nějaký lump, mohl by být v této chvíli vládcem celé Evropy, pokud ne celého světa. My dva, já a Jitka, jsme po vládnutí netoužili, chtěli jsme jen změnit neutěšené poměry v Čechách. Jitka odstěhovala Soňu do Prahy k novému partnerovi, takže jsme bydleli v naší staré chaloupce opět sami, pobírali jsme naše nevelké důchody a Jitka si nenechala vzít ani nákupy ve vesnickém obchůdku. Kdyby někdo sousedům řekl, že v Čechách vládneme my dva, váleli by se smíchy.

Jen na Belfíka jsem dával větší pozor. Byl to už starý pes, už se ani nesnažil utíkat za fenkami, jako když to byl mladý psí frajer, ale měl oncik a mohl být lidem nebezpečný. To si naštěstí ani neuvědomoval a za odměnu za poslušné chování dostával čas od času nějaký pamlsek, jako kůžičku od jitrnice, případně i celou jitrnici nebo buřt.

K jeho psí radosti to stačilo.

Jednou z nejtěžších očekávaných ran, se kterou jsem se musel vypořádat, byly volby.

Na nátlak Evropské unie jsem musel zastavit ústavní změnu volebního řádu. Nejen byrokrati z Brusele, ale zejména zezavody proti ní protestovali a když to nešlo příkazy, šlo to vyhrůžkami. Opět jsem musel ustoupit, ale změnu ústavy jsem jen »odložil«. Až se za vodou vyznám a zarazím vydírání, pozastavení skončí.

Bylo ale třeba nějak přečkat jedny další volby a mé obavy byly pochopitelné. Nečekal jsem, že se po nich všichni »převzatí« poslanci sejdou ve stejných lavicích, naopak jsem si byl jistý, že v Parlamentu dojde k větší obměně než při jiných příležitostech. »Přebíral« jsem přece největší darebáky a lidé si je tak bohužel pamatovali, i když se po »převzetí« připojili k mým reformám a s mateřskými partajemi se názorově rozešli. Až na dvě partaje, jednu »převzatou« i s partajními sekretariáty, a moji vlastní »Všelidovou stranu«, jsem nemohl počítat s opětovnou nominací »přeběhlíků«, na které ostatní partaje dštily oheň a síru.

Do Parlamentu tedy přijdou nové tváře a já budu mít zase problém odlišit, kdo to myslí upřímně a kdo ne. A nejspíš také dojde k přijetí darebáckých zákonů, kterými partaje posledním rokem nepokrytě vyhrožovaly. Což o to, získal bych aspoň důvod »převzít« všechny, kdo se darebácky projeví. Pevně jsem věřil, že mi tam zůstane aspoň pár věrných »hlav«, abych tam nemusel opět pracně pronikat zvenčí.

Horší je, že proti mým »hlavám« spustily bubnovou palbu sdělovací prostředky. Média jsem zřejmě krutě podcenil. Neměl bych to napravit? Na to už je pozdě. Média tvoří několik opravdu kovaných demagogů, pár desítek podržtašků, kteří odpapouškují všechno, co jim dá jejich nadřízený k přečtení, a pak ještě spousta lidí, kteří se starají o technickou stránku věci. Nemohu přece »přebírat« i kulisáky! Radil jsem se o tom s Jitkou, ale řekla, že má plno práce se zdravotnictvím a na média jí nezbývá čas. Ponechala mi tím vlastně volné ruce.

Obrátil jsem se nejprve k majitelům soukromých médií. Žádost o neformální rozhovor s poslancem přijal jen jeden, ovšem naprosto rezolutně popřel, že by na jím vlastněná média uplatňoval vliv co do jejich obsahu. Dobrá, řekl jsem si, to je obvyklé tvrzení. A umínil jsem si, že se k němu vrátím, až budu mít jasněji. Pro dnešek jsme se rozešli ještě v míru, ale až se sejdeme podruhé, budu vědět víc a pak se rozhodnu.

To už se nedalo říci o veřejnoprávních médiích, kde mi po neformálních schůzkách s jejich řediteli nezbylo než je »převzít« a začít s nápravou metodou »shora«. Jinak to nešlo. Nejenže odmítli jakoukoliv změnu, ale ještě se chvástali, jak budou dál zatápět reformám a všem, kdo o ně jen trochu zavadí.

Když jsem se začal probírat jejich vzpomínkami, začalo mi být mnohé jasnější. Jejich místa jim zajistily staré partaje na doporučení zahraničních agentů. Partaje se neodvážily odmítnout. Ať jsem to otáčel z té či oné strany, soukromá média vlastnili možná ještě Češi, ale veřejnoprávní řídilo zahraničí.

Úplně stejně, jako celou Evropskou unii...

Při »převzetí« ředitele České televize se však stalo něco neočekávaného. Po obvyklém škrábnutí oncikem uplynula zhruba stejná doba jako jindy, ale jakmile jsem začal vidět jeho očima, přímo mě udeřila svíravá bolest hlavy.

To jsem ale dostal dáreček! pomyslel jsem si. Doufám, že ho mimozemská regenerace dá rychle do pořádku... Jenže v té chvíli jsem si uvědomil, že to tak není. Skoro současně a možná přesně ve chvíli »převzetí« ředitele jsem kromě jeho bolehlavu zaznamenal i další. Nesnesitelně začala bolet hlava malou Jitušku. Bylo to tak současné, že mi bylo ihned jasné, že nejde o náhodu.

Naštěstí jsem měl poblíž »hlavu« lékárníka, »převzatého« za pokoutní dodávání léků bandě výrobců pervitinu. Poslal jsem za ním nejbližší »hlavu«, aby vyzvedla připravené léky utišující bolest a dopravila je řediteli televize i malé Jitušce. Mezitím jsem pana ředitele posadil do křesla, aby se mohl uvolnit, a rychle jsem se probíral jeho pamětí.

Výhodou vícesměrného myšlení je, že ani zaujetí některým problémem nezastaví plnohodnotné přemýšlení v jiných směrech. Kdesi ve mně vyskočila myšlenka, následovalo její rychlé vyhodnocení a pak se vynořila až na povrch, neboť byla očividně důležitá. Napadlo mě spočítat, kolik »hlav« vlastně mám. A vyšlo mi něco burcujícího. Ředitel České televize se stal mou šestnácti tisící tří stou osmdesátou čtvrtou »hlavou«. V binární matematice je to »magické« číslo dvě na čtrnáctou. Proč zrovna tolik? Netušil jsem to, ale došlo mi, že právě to by mohl být ten obávaný strop. Nic nemůže růst do nekonečna! Čekal jsem přece, že tím budu velice nepříjemně překvapený, až na to narazím. A jestli je to tak, bude to horší, než jsem se obával. Myslel jsem si totiž, že tento »strop« mi prostě nedovolí »přebírat« další »hlavy«, prostě se to zastaví a dál to nepůjde. Ředitele jsem však »převzal« jako obyčejně, jenže za cenu kruté, nekončící bolesti hlavy.

A nejen jeho. Bolest hlavy současně vyskočila i jinde. Proč právě Jituška? Nebylo to tím, že byla ze všech nejslabší? A co by se stalo, kdybych »převzal« dalšího? Bolest hlavy by se stupňovala? Už takhle to bylo k nevydržení! Nebo by postihla další dva, přírůstek a dalšího nejslabšího, Toníčka?

A jak jsem zjistil vzápětí, jindy osvědčené ibuprofeny ani u jednoho nezabraly.

Pojmenovat problém nestačí, je potřeba nějak to řešit. Ale jak? Nejjednodušší by bylo zbavit se posledního přírůstku. Na to se mi osvědčilo cyankáli, kterého jsem mohl mít haldy, neboť je to běžná přísada do oceli, jde jen o dopravu z Ostravy do Prahy. To by mohlo trvat pár hodin, proto jsem měl menší množství i v Praze. Jenže co budu dělat, když zabiji tělo ředitele televize a Jitušku bude hlava bolet dál? A nepomohlo by zbavit se namísto posledního přírůstku, ředitel České televize by mi mohl být ještě užitečný, nějaké méně potřebné »hlavy«?

Z vojny jsem si pamatoval, co dělat, kdybych se jako velitel motostřelecké čety dostal pod útok otravným plynem. První samozřejmostí je vyhlásit poplach »Plyn!«, kdy si všichni, kdo to stihnou, natáhnou plynové masky. Jenže co pak, když četa útok přežije, ale nemůže věčně zůstat s plynovými maskami na obličejích? Řeší se to soupravou chemických indikátorů a testem, zda je jed ještě ve vzduchu, anebo už se rozptýlil na neškodnou hladinu, ale co až souprava potvrdí, že nebezpečí pominulo, ale já jako velitel budu podezřívavější? Z první světové války jsou známé případy, kdy si vojáci na kopečku odložili plynové masky beze škod a když to viděli vojáci o pár metrů níž v údolí, sejmuli masky také a vzápětí zemřeli, protože se tam plyn udržel déle.

Vojenský řád v tom případě říká: velitel nařídí sejmout masku samopalníkovi, kterého může nejspíš postrádat, aby to na sobě vyzkoušel. Má si vybrat toho, který do té doby střílel nejhůř, aby případná ztráta nesnížila palebnou sílu čety. Ve vojenském řádu je krutostí takového kalibru plno, však jsem byl také rád, když jsem z vojenské evidence pro pokročilý věk vypadl, ale ledacos jsem si pamatoval. Koho ale obětovat? Mám šestnáct tisíc »hlav« rozdílné úrovně a různých povolání, ale koho nejspíš oželím? Militantní muslimy, »převzaté« v mešitě se semtexem? Z těch jsem vytvořil stavební družstvo, jsou užiteční a pracují naplno, nanejvýš budou na řadě, až budu potřebovat další. Nedávno jsem ale »převzal« několik feťáckých doupat, jen lidské trosky zruinované drogami. U těch bych musel čekat, než je mimozemská regenerace postaví na nohy, což beztak není jisté. Budou tedy první na řadě, když jde o nezbytné oběti.

Posadil jsem do auta kurýra s lahvičkou s cyankáli a poslal ho k ubytovně, kde byli feťáci provizorně ubytovaní. Do jeho příjezdu jsem musel vydržet bolest, která jako by se postupně šířila na další a další »hlavy«.

Konečně kurýr dorazil na místo. Feťák ho už očekával na nejbližší křižovatce, převzal lékovku s cyankáli, aby mohl řidič přidat plyn a rychle zmizet. Budoucí oběť pak zamířila do blízké houštiny, kde ji nejspíš brzy najdou. Tam už ale na nic nečekala.

Spolkl jsem cyankáli rychle, jak to šlo. Po krátkém pocitu dušení se mi v houštině udělalo mdlo a vzápětí ředitele televize i malou Jitušku hlavy bolet přestaly. Pomohlo to!

Jenže další darebáky už nemohu »přebírat«.

Jsem na stropu.

Samozřejmě jsem o tom hned musel referovat Jitce.

„To je mi líto,“ řekla. „Ale aspoň víš, že není všechno zlato, co se třpytí! Tak jako tak je to proti přírodě!“

Nemohla si odpustit moralizování, ale to by ani nebyla ona.

„Jenže teď musíš všechny darebáky přebírat ty,“ upozornil jsem ji na zádrhel, kterého si sama hned nevšimla.

„Já?“ zděsila se. „Ale proč?“

„Protože je to potřeba,“ odvětil jsem. „Rozhodli jsme se pomáhat lidem a nemůžeme jen tak přestat. Podle mě je teď potřeba pročistit média.“

„Jenže média nikomu neškodí!“ namítla. „I když lžou jako když tiskne, lidem tím neubližují. A když, tak urážka na cti není takový zločin.“

„To se tedy pěkně pleteš!“ vytkl jsem jí. „Mezitím mi došlo, že právě média mohou za chaos v Čechách víc než poslanci!“

„To snad ne!“ mračila se. „Média mají politiky kontrolovat a upozorňovat je na nedostatky, nebo ne?“

„Mají, ale nekontrolují a neupozorňují,“ nesouhlasil jsem. „A politiky ve špinavostech ještě podporují. Nedostatky zakrývají a když na ně někdo upozorní, zesměšní ho anebo jeho názory sprostě zcenzurují.“

„Tím toho tolik nezkazí jako politici, kteří hlasují pro darebácké zákony!“

„A média ty politiky přesto vychválí do nebes, aby je lidé zvolili i příště!“ řekl jsem. „A protikandidáty očerní a nepustí ke slovu, aby jim zabránily cokoliv napravit. Podle mě je vina médií taková, že ospravedlňuje i »převzetí« jejich špiček. A nejen špiček, ale většiny zaměstnanců, až na uklízečky a kotelníky.“

„Ale to snad ne!“ mračila se.

„Podívej se!“ zvolil jsem si příklad. „Teď budou volby a média většinu mých poslanců vyřadí. Už teď je pomlouvají, aby od nich pes kůrku nevzal a místo nich se do Parlamentu nahrnou další partajní koně. Místo pokračování v reformách budu muset začínat od začátku. Budu muset »převzít« další stovku poslanců, jenže ti musí nejprve prohlasovat nějaký darebácký zákon, na kterém se předvedou, abych měl důvod k jejich převzetí. Chceš šetřit darebáky v médiích, abych musel »přebírat« nové poslance po každých volbách? Navíc jich teď musím sto zabít definitivně, abych mohl »převzít« další! Co kdybych ti teď hodil Sněmovnu na krk? Ty máš přece do limitu ještě dost daleko!“

„Cože?“ došlo jí až teď. „To myslíš vážně?“

„Skoro vážně!“ ujistil jsem ji. „Sněmovnu ti svěřit nechci, nevyznáš se tam. Do voleb není dost času, kampaň už je v plném proudu, budu tedy muset po volbách »převzít« nové poslance. Jenže ty staré musím nejprve zabít! Proto chci už pro příští volby, aby média lidi neinformovala falešně jako dnes, ale objektivně. Takže si myslím, že tě to beztak nemine.“

„Chceš, abych šla za tebe napravit média?“ nechtělo se jí.

„Bylo by to potřebné,“ ujistil jsem ji. „Když to neuděláš ty, udělám to já, jenže za cenu zabíjení. A jestli si myslíš, že je sebevražda příjemná, vyzkoušej si ji! Nemáš ještě nikoho, kdo by ti byl na obtíž i po »převzetí«?“

„No dobře, mrknu se na to ,“ slíbila, i když ne nadšeně.

„Zkus to, Jituš,“ požádal jsem ji.

Příštího dne přišla Jitka s nápadem.

„Co kdybychom přibrali do našeho spolku někoho dalšího?“ navrhla. „Třeba našeho syna. Mohli bychom mu svěřit, co sami nestíháme.“

„Toho bych se bál,“ přiznal jsem se. „Uvědom si, kdyby se našich možností zmocnil nějaký darebák, stal by se nejspíš velice rychle pánem celého světa. Využíval by toho přesně naopak než my a to by bylo něco příšerného.“

„Náš syn není žádný darebák!“ vybuchla.

„Nebyl,“ opravil jsem ji. „Ale můžeš za něho ručit i dnes? Uvědom si, od té doby, co se oženil, o něm skoro nic nevíme. Jak dlouho žije od nás? Jaký vliv má na něho snacha? Nebo kolegové v práci? To už dávno není náš chlapeček! A nezapomeň na zápisy v jeho žákovské knížce! V takovém případě bych každému, nevyjímaje naše vlastní děti, nejraději přidělil nějakou svou »hlavu« jako pozorovatele, abych si mohl být jistý. Tebe znám celý život, tobě jsem to svěřil, ale kdo může být tak spolehlivý?“

„Vidíš, taky jsem si myslela, že tě znám celý život!“ řekla vyčítavě. „A pak za mnou přijdeš, že jsi vlastně tisícihlavá hydra! No řekni, mohla bych ti ještě věřit? Vzpomeň si, co všechno jsi stihl za mými zády?“

Na tohle mi nezbylo nic jiného než se zamyslet. Limit v mém rozšiřování asi přišel v pravý čas. Nestačil jsem se rozšířit do Ameriky a už se tam nerozšířím, když se nestíhám udržet ani v Čechách. Pomohl jsem si v Evropské unii, ale ani na tu nemám. A možná je dobře, že tady ten strop je. Už mě také napadlo, že bych mohl »přebíráním« zneškodňovat zločince, vězení je beztak nevychová. Vlastně jsem s tím u muslimských násilníků už začal. Kolega soudce by jim dal jen neúčinnou podmínku... Mohl bych rozbíjet zločinecké gangy i všelijaké lobbistické skupiny, které se od gangů liší jen používanými prostředky...

Strop v maximálním počtu »převzatých« tomu postavil hráz. A budu muset zvažovat, zda je »přebírání« opravdu nutné. Koneckonců, »převzetí« je pro převzatého vlastně smrt.

Asi je dobře, že to má limit!

Errata:

11.08.2021 15:07