Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Oděssa

Ono se to řekne »rozptýlit se po okolních zemích«, ale není to tak snadné, jak se zdá. A pak, nesměl jsem utíkat jen s holýma rukama a zachraňovat holé životy, to bych brzy přišel o všechno, i o ty životy. Musel jsem zachránit aspoň nějaké vybavení.

Napadlo mě použít místo mobilní »tamary« pevnou. Co to znamená? Když namontuji antény na pevná místa a signály povedu po stíněných drátech, bude nemožné jej objevit. Současné antény vysílaly do vyhodnocovacího notebooku data laserovým paprskem, ani to se nedalo snadno objevit, potíž byla zaměřovat je. To byl důvod, proč jsem musel při každém měření zastavit, rozmístit motocykly, zaměřit lasery a pak teprve měřit. Antény »pevné tamary« můžeme zakopat pod zem a jediné, co by se dalo zaměřit, bude obsluha. Jenže motocyklisté již nebudou potřební, takže jde jen o dva lidi u monitoru.

Vědět tak, na jakou vzdálenost nás triglavové zaměřují!

Můžeme se o to aspoň pokusit. Když obsluhu přemístím do hlubokého dolu, kam jim nanosím dostatek potravin a vody, zařídím jim nezbytné větrání, a hlavně o tom nebude vědět živá duše kromě nás dvou, byl by problém zaměřit je i »tamarou«. Opuštěných dolů je v Čechách víc, to by nemusel být problém.

Napadla mě Příbram. Není to daleko, jen padesát kilometrů od středu Čech, Prahy. Napadlo mě zvýšit průměr sedmiúhelníku, v jehož vrcholcích antény jsou. Problém byl, že větší průměr sedmiúhelníku kladl větší nároky na hardware. Místo obyčejných stíněných vodičů jsem musel použít kvalitní koaxiální kabely, rovněž se zvýšily nároky na přesnost rozmístění. U stometrového metrový rozptyl nevadil, u dvojnásobného vadila i půlmetrová odchylka. Kabely k notebooku jsem musel vést pokud možno po přímce, nicméně to byly jen technické problémy a ty se daly vyřešit. Dvousetmetrový sedmiúhelník zvýšil dosah »tamary« na dvě stě kilometrů. Obsáhla celé Čechy, další zvyšování dosahu nemělo smysl. Moravu budu muset pokrýt jinak, ale i kdyby se to nepovedlo, tolik se nestane. Většinu střetů očekávám v Čechách.

Trochu obav vzbuzovalo, že »tamara« zobrazila i vlastní operátory, ačkoliv měli své stanoviště skoro tisíc metrů pod zemí. Faktem ale je, že jejich doupě bylo přímo uvnitř kruhu antén a zobrazovali se slabě, skoro jako »hlavy« na okraji dosahu. Nezbývalo mi než věřit, že pozornosti triglavů uniknou. Kdyby to nepomohlo a triglavové by na ně vtrhli... pak o ně prostě přijdu. Nebudou to jejich jediné oběti. Ale kdyby to vyšlo, přehled o triglavech by za trochu rizika jistě stál.

Další podzemní sídlo jsem stačil souběžně s tím postavit poblíž Ostravy ve staré šachtě uhelného dolu. I tam jsem na povrchu postavil pevnou »tamaru« a obyvatelé útočiště dostali jako vedlejší úkol sledování pohybu triglavů v okolí. »Tamara« měla značný přesah do Polska, což také nebylo k zahození, ale jejím hlavním úkolem bylo chránit naše děti. Měl jsem dvě a Jitka měla »na cestě« další, proto byla posádka útočiště výjimečně tříčlenná nebo pětičlenná, podle toho, zda děti počítáme nebo ne.

Povzbuzující bylo, že zdejší »tamara«, ačkoliv měla stejný dosah, operátory, tedy v tomto případě spíše operátorky, vůbec nezobrazovala. Nebyly hlouběji, byly pod jinými geologickými vrstvami. V každém případě jim to slibovalo lepší úkryt.

Budou to potřebovat.

Protože jsem jako třetí cíl úderu triglavů předpokládal Českou televizi, obsazenou na klíčových postech »hlavami« Jitky, rozhodl jsem se, dokud to jde, uspořádat rozloučení s českými diváky. Bylo mi jasné, že sem triglavové vtrhnou, protože Česká televize pod naším vlivem informovala diváky tak pravdivě, jako nikdy před tím od svého založení, snad až na krátké období vpádu spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy do Československa, kdy se vysílání chopily »svobodné legální vysílače«, které odmítly kolaboraci s Brežněvem. Pak je ale Gustáv Husák pod záminkou »normalizace« odstavil a to byl definitivní konec pravdy.

Od té doby se Česká televize s pravdou moc nekamarádila. Podporovala Sametový podvod i nové oligarchy, lidově nazvané »tuneláři«, obhajovala loupežné výpravy »spřátelených« armád, nadšeně schvalovala každé humanitární bombardování a nadšeně oslavovala naše hrdinné vojáky, masakrující do té doby pokojné obyvatele napadených zemí a jako na běžícím pásu vyrábějící Čechům ve světě nepřátele. A ještě měla nebetyčnou drzost kárat jiné za »nedodržování lidských práv«, i když naopak »obrana lidských práv« měla za výsledek miliony vdov a sirotků.

Až Jitka jí v poslední době dala novou tvář. Dalo se čekat, že po jejím odchodu se diváci opět stanou objekty dalších vln manipulace a lží. Proto Jitka uspořádala »Mimořádný večer na rozloučenou s pravdou«, kde se její »hlavy« v České televizi přišly rozloučit.

Předpokládal jsem, že triglavové na tento večer přijedou a tentokrát jsem se připravil lépe, jak to vůbec šlo. Mohl jsem počítat s tím, že se v Praze nevyznají a dají se na Kavčí hory dovést navigací. Navigace různých výrobců obvykle vyberou shodnou trasu, nemusel jsem počítat s tím, že by jeli jinou cestou. Nedalo mi ani velkou práci zorganizovat na křižovatce Rašínova nábřeží a Jiráskova mostu havarii autobusu s tramvají, která v obou směrech zablokovala most v době, kdy tudy projížděly dvě pancéřované limuzíny s triglavy.

Ve chvíli, kdy se kolony aut opět hnuly, jsem obě limuzíny zaměřil dvěma dálkově řízenými protitankovými střelami. Limuzíny pomalu vjížděly na křižovatku, aby se vyhnuly havarovaným vozidlům a v té chvíli jsem obě protitankové střely naráz odpálil. Nespolehl jsem se tentokrát na vojáky. Nechal jsem si střely odborně ustanovit, ale jejich zaměření a hlavně odpálení jsem nikomu nesvěřil. Jiráskovo náměstí je malé, obě odpalovací rampy raket byly umístěné na balkonech okolních vyklizených domů, ale ovládal jsem je z jiných, dostatečně vzdálených oken. I kdyby triglavové poslali ohnivé koule do míst, odkud rakety odstartovaly, zasáhli by jen opuštěná odpalovací zařízení. Teoreticky by se mohli strefit i do letících raket, ale to by bylo mistrovské dílo čarostřelce.

Na to, aby triglavové zareagovali, neměli čas. Protitankové střely zasáhly obě limuzíny a ze žádné nikdo nevyskočil, aby palbu opětoval. Zakrátko z obou luxusních vozů zbyly ohořelé vraky a policisté se snažili odklánět dopravu a odhánět zvědavce.

»Mimořádný večer na rozloučenou s pravdou« proběhl bez incidentu. Loučící se »hlavy« nejprve politovaly ty, kdo v České televizi zůstávají, neboť budou opět odsouzení vysílat jen to, co se smí a co jim budou jejich šéfové předepisovat. Publikum bylo v malém sálečku, tvořili ho z největší části zaměstnanci České televize, kteří v ní zůstanou, pokud je nové vedení preventivně nevyhází. Nálada proto nebyla slavnostní, spíš chmurná.

„A kam vlastně jdete?“ zeptal se jeden moderátor před kamerami své bývalé kolegyně Milči, kterou Jitka »převzala« při organizování demonstrace proti mé vládě. Vyzvala totiž ty, kdo se chtějí zúčastnit, aby si nezapomněli přinést dlažební kostky. Po »převzetí« se musela omluvit, ale pak se »zázračně« zbavila nenávisti a stala se nejoblíbenější komentátorkou.

„Jdeme zakládat »Českou osvobozovací armádu«,“ odvětila mu Milča s úsměvem.

„Osvobozovací?“ podivil se redaktor. „Od koho?“

„To brzy pochopíte,“ řekla vážně. „Možná dřív než čekáte. Ale když se trochu zamyslíte, jistě na to přijdete už dnes. Uvědomte si, proč zemřel náš předchozí prezident? Ustoupil vydírání Evropské unie, která České republice vyhrožovala atomovým útokem na Prahu. Vyhrožovali mu smrtí, když to národu prozradí, proto vyděrače prozradil a zvolil dobrovolný odchod ze světa. To nebylo prázdné gesto! Víte, jak to bylo v Poslanecké sněmovně. Poslance, kteří čestně hájili zájmy České republiky, teroristické komando z ambasády Spojených států vyvraždilo, stejně jako právoplatnou vládu. Ustoupili vydírání Spojených států při volbě prezidenta, cizince, kterému dnes nikdo neřekne jinak než »Oktrojíček«, ale to jim nestačilo. Oktrojíček jmenoval vládu, ve které není jediný Čech. »Česká osvobozovací armáda« bude proto osvobozovat Čechy od cizáků, vnucených nám Spojenými státy. Spojené státy se budou jistě dál prohlašovat za naše »věrné spojence«, ale vládu nám vyvraždili a nasadili si vlastní, nejsou to tedy spojenci, ale okupanti, i když tu zatím nemají trvalé vojenské základny, jen ozbrojená komanda na ambasádě a zkorumpované důstojníky naší bývalé armády.“

„Jak si představujete osvobozování bez okupační armády?“

„Jistě víte, že dnešní Armáda České republiky je neschopný moloch, sloužící výhradně zájmům Spojených států a neschopný Čechy bránit. Musíme si tedy vytvořit armádu novou. Ne armádu profesionálních žoldáků, kteří při první vážné situaci zklamali, ale dobrovolnou armádu partyzánského typu. Partyzáni nejsou schopní bránit území na nějaké určené frontě, budou jen rušit zájmy okupační mocnosti, dokud se bude do naší země vměšovat. Však je to omrzí, až budou pořád jen počítat ztráty!“

„Ale nebojíte se, že by se mohly Spojené státy mstít civilním obyvatelům?“

„To nemůžeme ovlivnit,“ připustila Milča. „Jistě víte, že Američanům na životech domorodců nikdy nezáleželo a záležet nebude. Ale to nezměníme ani kdybychom sklonili hlavy a přijali otroctví. Budeme se zkrátka chovat podle slovenské básně »Mor ho!«. Možná si ji nepamatujete, možná ji neznáte, připomenu vám jen její poslední verše.“

Mor ho! — hoj mor ho! detvo môjho rodu,

kto kradmou rukou siahne na tvoju slobodu.

A čo i tam dušu dáš v tom boju divokom:

Mor ty len! A voľ nebyť, ako byť otrokom.

Milča sklidila dokonce potlesk, ale jen vlažný a nesmělý. Diváci se báli projevit nějaké nadšení, každý uvažoval, co to pro něho bude znamenat. Odejít, nebo zůstat a sloužit svým novým pánům? Zaměstnání v České televizi bylo velice dobře placené, jeho ztráta by se nepříznivě projevila na rodinných rozpočtech. Jenže, ať to někdo obhajuje nebo ne, bude to – kolaborace.

„A co radíte nám?“ zeptal se kdosi z diváků.

„My volíme boj místo otroctví,“ řekla Milča. „Vy si zvolte podle vlastní nátury. Komu se nepodaří vstoupit do naší »České osvobozovací armády«, a ta musí být v nejvyšším utajení, snažte se okupantům aspoň nepodlézat. Kolaboranty budeme z principu trestat. Velezrada nesmí být nikdy promlčená, natož oslavovaná.“

Po těchto slovech nastalo ticho. Kdosi se pokusil tleskat, ale byl příliš osamocený a po několika tlesknutích přestal. Nemohli jsme od nich čekat nadšení. Již brzy se budou muset sklonit nebo odejít. Ani jedna možnost nebyla záviděníhodná.

„Česká osvobozovací armáda vás právě poprvé zachránila před vyvražděním,“ oznámila všem přítomným Milča. „Přijíždělo sem komando teroristů z americké ambasády, které již vyvraždilo většinu poslanců Parlamentu a vládu. Nemusíte vyskakovat ze sedadel a prchat. To komando hoří na Jiráskově náměstí. Jenže nedávno přiletělo do Čech letadlo s jejich posilami. Je jich tu dost a používají tajné zbraně. Přejeme vám, abyste to přežili.“

Všichni na pódiu se jen krátce uklonili a v naprostém tichu, bez potlesku, odcházeli. Odešli pak nejkratší cestou na metro na stanici Pankrác, kam je ještě doprovázely dvě kamery. Tam se rozloučili. Na Budějovické jsem je čekal s autobusem.

Zakrátko jsme opustili Prahu.

Jak se zdálo, zabil jsem oba triglavy a nejspíš definitivně.

Ministr zahraničí Spojených států mi tvrdil, že měli skoro vždy lepší výsledky než celá divize námořní pěchoty. Potvrdili to i v Čechách, ale prokázali i svou smrtelnost. Věděl jsem, že to s nimi nebudu mít snadné a budu-li na obou stranách porovnávat ztráty, budu mít pocit zmaru a prohry. Ale budu-li porovnávat nenahraditelné ztráty, vycházel ten poměr lépe pro nás. Na počty zabitých »hlav« jsme prohrávali sto padesát osm ku patnácti, ale byli jsme s Jitkou pořád dva jako na začátku, zatímco triglavů bylo o čtyři méně. Předpokládal jsem, že takové ztráty na Zemi dosud nezažili a že je to jaksepatří rozčertí, ale i když jsem věděl, že budou řádit, nenechal jsem si vzít aspoň krůpěj optimismu.

Kdyby se to tak vyvíjelo i nadále, bude se jejich počet snižovat, zatímco my bychom mohli přežít, byť se stovkami a možná tisícovkami zabitých »hlav«.

Uvědomoval jsem si však, že naše prostředky a možnosti jsou velice rozdílné, což bylo podle mě dané odlišnou civilizací, která nám dala vzniknout.

Mou a Jitčinou výhodou byl větší »strop« v množství našich »hlav«. Uvažoval jsem tak pořád jen podle prořeknutí prvního Triglava, že totiž na šestici, nutnou pro čtení myšlenek, musí být dva. Mohlo tomu sice být i jinak, například mohli mít »strop« až na pěti, ale jejich neschopnost číst myšlenky silou jediného z nich tomu dávala dobrý podklad. Potvrzení předpokladu jsem zažil už v Lublani, kdy se nejen nedokázali doplnit, ale zbývajících šest, neboli dva další, dlouho nepřišli ani na to, kde jejich kolegové nenávratně zmizeli.

K verzi se stropem na třech přispíval i název Triglav, tři hlavy. Staré sochy zobrazovaly sice člověka se třemi hlavami na jednom krku a to jak u Slovanů, tak i u starých Indů, jenže to mohlo být způsobené tím, že tvůrci soch je vytvářeli až podle báje. Slovanský Triglav i indický Triširas mohli být obraz téže báje, která však měla reálný základ.

Triglavové byli na Zemi již déle než tři tisíce let. A bylo jich tu více než nás. Proti nám dvěma jich byly stovky, možná až tisíce. Jít proti nim bylo podobné sebevraždě. Zalézt někam, kde se dá očekávat jen smrt, bylo totéž, odpor byl jistě lepší.

Nic jiného nám nezbývalo.

Výhodou velkého množství našich »hlav« bylo, že jsem spolu s Jitkou neztrácel tolik času vzájemnou informovaností. Co jsme si museli sdělit, to jsme si prostřednictvím dvou sobě nejbližších »hlav« sdělili. Nerozhodovalo, zda jsou zrovna až na opačném konci světa než ostatní. To našim protivníkům chybělo. Když jsem zničil naráz celou šestici, ať už ve Slovinsku nebo v Praze, zbývající triglavové se o tom dozvěděli mnohem později, když už neměli možnost odvety přímo na místě.

Spojovacím centrem se staly stacionární tamary. V obou byly posádky složené z mých i Jitčiných »hlav«. Pod Příbramí byla dvojčlenná, pod Ostravou pětičlenná. Mohl jsem počítat i s batolaty, samostatnějšími než jsou lidská batolata jejich věku. Ostravská posádka by si v nouzi vystačila i jen s batolaty, ale byly tam i jejich matky Hanka s Jiřkou a navíc tam byla v pokročilém stavu těhotenství bývalá sociální pracovnice Mgr Adriena Wirthová. Počítal jsem s tím, že bude rodit v polních podmínkách pod zemí, ale všechny »hlavy« si s tím měly vědět rady, převzaté lékařské znalosti na to budou stačit.

Množství »hlav« jedné osobnosti mělo však i své nevýhody. Násilné zabití mé »hlavy« způsobilo šok ostatním a v okruhu do pěti set kilometrů krátkodobé, zato úplné bezvědomí. Zabití jedné »hlavy« mě zkrátka vyřadilo z akce. Nemohl jsem pak po dobu pár desítek vteřin pomýšlet na jakoukoli protiakci. Triglavové byli v tomto směru operativnější. I když jsem tři jejich »hlavy« zničil, zbývající tři, ačkoliv zřejmě patřily dvěma postiženým, zůstaly plně akceschopné, na což vzápětí doplatil i můj střelec.

Nesměl jsem tedy používat taktiku krátkodobého přečíslení protivníka, neboť při zásahu kterékoliv mé »hlavy« ztratily na chvíli vědomí i ostatní. Šlo by to do jisté míry nahradit tím, že bych tvořil smíšené jednotky s Jitkou, jenže ta neměla vojenské znalosti. Jako žena na vojně nebyla a dosud neměla možnost »převzít« někoho, kdo by se vyznal.

Jediná taktika, která mohla mít úspěch, byla taktika »Udeř a uteč«, často používaná partyzány ve světě. Ostatní »hlavy« jsem musel včas stahovat z blízkosti triglavů, kde se objeví. Výhodou bude, že to budu vědět včas. V Čechách to jistily stacionární »tamary«, jinde jsem měl aspoň mobilní. Mobilní však byly zranitelnější a kromě toho jsem se obával, že si jich brzy lidé všimnou a začnou je triglavům bonzovat.

V každé zemi se najdou Quislingové!

I když jim později hrozí šibenice...

Předpokládal jsem, že mě »tamary« před triglavy včas varují a v prvních dnech to tak vypadalo. Když z velvyslanectví Spojených států vyjely automobily s obávanými zabijáky, dokázal jsem před nimi jakž takž uhýbat.

Samozřejmě se zaměřili na Českou televizi, ale přijeli tam pozdě, mě už nenašli. Spokojili se tedy tím, že dosadili triglava na místo ředitele a přeobsadili svými lidmi i většinu redaktorů. Neuměli česky, ale přivezli si překladatele, kteří pak byli nejvíce vytíženými zaměstnanci.

Dvě hlasatelky zkusily vzdorovat aspoň tím, že připravené zprávy přečetly doslova tak, jak byly napsané, aby bylo znát, že nejsou česky. Jenže Američané se zdáli silnější, hrozba trestu pro kolaboranty méně pravděpodobná, takže v České televizi zdvihli hlavy ti, kdo začali prosazovat »normalizaci« ve vztahu k našemu staronovému spojenci. Hlasatelky dostaly hodinové výpovědi a ostatní raději sklonili hlavy.

Bylo jim to však málo platné. Nové vedení České televize postupně pro »nedostatek pracovního nadšení« nahradilo všechny redaktory a hlasatele svými lidmi zapůjčenými ze soukromých televizí, kde nadšení pro Evropskou unii, NATO a Spojené státy nepolevovalo ani v dobách, kdy Jitka napravovala aspoň Českou televizi. Ta se brzy mezi ně zařadila a nebyla k rozeznání od nich.

Triglavové vystihli, že jsem »převzal« velkou část soudců a začali navštěvovat soudy. Několik soudců jsem zachránil tím, že si vzali včas dovolenou, jenže to jsem nemohl udělat se všemi. Když triglavové vtrhli do budovy soudu, bylo zpravidla na útěk pozdě. Zbývalo mi jediné. Uvítat je střelbou a donutit je použít ohnivou zbraň, která nezanechala nic než zuhelnatělé tělo a požár v budově, ale neumožňovala zkoumat pozůstatky. Což by nehrálo roli, k rozpoznání mých »hlav« ani nepotřebovali najít u některé mrtvoly oncik, ale nač jim dávat jakékoliv vodítko.

Podařilo se mi na Ukrajině výhodně koupit větší množství ruských protitankových řízených střel »maljutka«, kterými bych mohl triglavům poslední úspěchy trochu osladit. Ukrajinci by mi jich za dolary prodali i víc, ale malé množství se dalo přibalit pod náklad kamionu, se kterým se dalo projet všemi hranicemi až do Čech. Zacházet jsem se s nimi naučil rychle a podařilo se mi několik komand zaskočit a úplně zpopelnit.

Jenže ani triglavové se nenechali jen tak trpně zabíjet a brzy přišli s protiakcí. Zatímco já jsem zbraně podloudně pašoval, oni dostali zásilku zbraní i s čestným doprovodem. Další triglavové jim přiletěli na pomoc v pancéřovaných bojových helikoptérách, proti nimž »maljutky« nestačily. Navíc získali vyšší operativnost. Automobil ujede komandům, vybaveným rovněž automobily, ale helikoptéře tak snadno nezmizí.

Helikoptéry nás začaly nemilosrdně ničit. Díky »tamaře« jsem sice věděl, kde se právě nacházejí a kam míří, nesnažil jsem se ujet jim, to nemělo smysl, ale vždycky jsem se klidil do stran, jenže když helikoptéra znenadání změnila směr, nedovolila mi už reagovat. České silnice nejsou stavěné na automobilové honičky, stačilo mi uvíznout autem v koloně, kterou helikoptéra dohonila a triglavové na její palubě měli žně.

Úspěchy je ovšem povzbudily a brzy nás v Čechách honilo helikoptér víc. Nejprve pět, pak deset. A to už nebylo kam utíkat.

Nejhorší bylo, že všechny mé »hlavy« ztrácely vědomí po zásahu kterékoliv z nich. Týkalo se to celých Čech, takže občas havarovala i auta, která nebyla pronásledovaná. Jen ve zvlášť příznivých místech na rovné silnici se moji řidiči vzpamatovali včas, aby zabránili srážce. Motocyklisté v tom případě prostě neměli šanci a havarovali vždycky. Kdykoliv jsem proto viděl, že nemám šanci uniknout, nechával jsem motocyklisty zastavit u krajnice a auta aspoň zpomaloval.

Nejvíc mě mrzelo, když spolu s ostatními ztrácela vědomí i batolata v bunkru. Tam to bylo nejhorší. Musel jsem jim opatřit dětské hokejové přilbičky, aby si při pádu nenatloukla. Mrzela mě i každá modřina mých ženských. Uvažoval jsem, že jich co nejvíc vyvezu za hranice, do Polska nebo ještě dál, kde se šok tolik neprojevoval a kde mé »hlavy« pociťovaly náhlou, ale krátkou bolest hlavy, která se dala přečkat.

Pak jsem ale koupil na Ukrajině dvacet protiletadlových samonaváděcích střel »igla« a to už jsem helikoptérám neuhýbal. Věděl jsem, kudy letí a poslal jsem proti nim své motocyklisty s novými iglami. Jen jsem je trochu kryl za budovy a pokaždé, když se ty černé vrány dostaly na dostřel, vyletěl jim naproti ohnivý pozdrav.

Bylo to pro triglavy černé odpoledne, neboť v něm přišli o osm z deseti helikoptér. Ani jejich posádky nečekalo v troskách na zemi nic dobrého, hořelo tam všechno co mohlo hořet.

Jenže večer jsem zpozoroval, jak do Čech míří další dopravní letadlo, přímo přeplněné triglavy. Bylo to něco velkého, neboť jsem ani nedokázal rozeznat, kolik jich je na palubě.

Rozhodl jsem se velice rychle a poslal jsem motorkáře na příletové trasy Ruzyně a pro jistotu i do Pardubic. Igla je malá protiletadlová raketka a nemá velký dosah. Vyletí sotva do výše tří kilometrů, zatímco dopravní letadla létají v bezpečných deseti kilometrech. Přistávající letoun však už klesá níž a kromě toho je přistávání i tak riskantní manévr. Přesto jsem pro jistotu vyslal na totéž místo více střelců, aby účinek pokud možno pojistili.

To bude zase jekot! Už jsem viděl novinové titulky!

Errata:

11.08.2021 15:07