Vítej, návštěvníku!

Chibiny

Chibiny je pohoří v Murmanské oblasti na poloostrově Kola v Rusku. Je v celé oblasti rozlohou největší a také nejvyšší (do 1191 m). Na západě jsou ohraničeny jezerem Imandra, na východě Umbozerem, na severu i jihu bažinatými rovinami tvaru kruhu s průměrem 30 km. Tak nějak praví Wikipedie.

Chibiny je ale také kódové označení ruských rušiček, nesených staršími letadly typu Suchoj, které v širokém okruhu vyřadí elektroniku všeho druhu. V této oblasti nefunguje téměř nic. Rusové tak dávají nežádoucím hostům najevo, že je nejvyšší čas odejít z oblastí, kde nejsou vítaní. V Černém moři to jsou zejména lodi americké, které sem podle dohod sice mají přístup, ale jen časově omezený.

Už předtím Rusové vyprovodili z Černého moře americký torpédoborec Donald Cook, jehož systém řízení palby Aegis záhadně zkolaboval a loď byla prakticky bezbranná a neřiditelná. Posádka pak rychle odplula do Rumunska, kde musel námořníky uklidňovat psychiatr a americký prezident se rozčiloval nad tím, že si je Rusko dovolilo tak demoralizovat. Většina námořníků se totiž po této zkušenosti rozhodla okamžitě odejít z armády. Kdo by se jim ale divil? Na loď nerušeně nalétával nepřátelský letoun a oni mohli jen bezmocně sledovat, jestli je pošle ke dnu nebo ne. Zabránit by mu v tom nemohli, lépe řečeno, neměli čím. Jejich do nebe vychvalovaný systém řízení raketové palby Aegis se změnil v hromadu mrtvého šrotu zrovna ve chvíli, kdy šlo opravdu do tuhého. A což teprve, kdyby nešlo o varování, ale o skutečný boj? Po pancéřovaném letadle mohli střílet z důstojnických pistolí, ale hrách na plechovou stěnu by měl stejný účinek. Kdo se chce divit jejich demoralizaci, když na tak vychvalovaném plavidle zažili pocit naprosté bezmoci?

Dnes to ale bylo ještě ostřejší. Nejenže to tu potupu viděly tisíce lidí přímo v přístavu na kraji města, ale Rusové dali všem na vědomí, že chibiny na palubě suchoje umí zasáhnout i lidi. Jen pocitem nevolnosti, ale důkladně. Pozvraceli jsme se všichni.

Pro mě to mělo ještě další účinek. I po ukončení ukázky, když už se všechno zdánlivě vrátilo do normálních kolejí, lidé se uklidnili a kromě pozvraceného města už varovný nálet ruského letounu nic nepřipomínalo, jsem měl další nevysvětlený účinek.

Triglavové mi zmizeli z obrazovky »tamary«. Proč? Bylo pro to jen dvojí vysvětlení. Buď se stali pro »tamary« neviditelní, což by pro mě byla katastrofa, anebo je ten letoun přinejmenším nadlouho omráčil. Pokud je nezabil úplně.

To ovšem stálo za zdržení. Hned jsem se začal shánět po vhodném místě, kde se dá na nějakou dobu zaparkovat karavan, případně po hotelech, kde by mě ubytovali.

Jedna z klíčových otázek se však rozluštila sama hned nazítří. Městská rada »s hlubokým zármutkem« oznámila náhlou smrt starosty, neboli městského »méra«, obdoby francouzského »maire«. Záhadou bylo, že spolu s ním stejným způsobem náhlou smrtí zahynuli i dva radní a devět největších místních oligarchů. Jako příčinu smrti stanovili lékaři infarkt, ale co to bylo za divný infarkt, když postihl v jediné chvíli dvanáct nejvyšších městských hodnostářů?

Lékaři se nad tím nepozastavovali. Příčina smrti byla jasná a ani jednoho z nich nenapadlo spojovat ji s ruským letounem. Vždyť ani nelétal nad městem, kroužil převážně nad zálivem. Tisíce lidí byly mnohem blíž a nikomu se nic nestalo!

Město Oděssa se obrazně řečeno zastavilo. Všechny velké podniky ve městě ztratily majitele. Zaměstnanci pracovali dál, ale s neskrývanými obavami diskutovali o svých vyhlídkách. Zbytek městské rady byl bezradný. Zmohl se na vyhlášení městského smutku a doplňovacích voleb na tři uprázdněná místa městských radních. Znamenalo to, že triglavy, a nepochyboval jsem, že to byli právě oni, něco zabilo.

Něco, co bylo v tom záhadném letadle. Co ostatní lidi včetně mě donutilo zvracet. Jenže triglavy to zabíjelo.

Je to ale vůbec možné?

Vyloučené to nebylo, nějaké odlišnosti už jsem zaznamenal. Třeba to, jak jinak na nás působila smrt jedné nebo dvou »hlav«. Mě to hromadně vyřazovalo, triglavy ne. Tohle neznámo působilo naopak. Mým »hlavám« to nevadilo. Zvracení vynechám, je sice nepříjemné, ale nezabíjí. Triglavy to naopak zabíjelo. Radnice je vzdušnou čarou zhruba čtyři kilometry od přístavu. Smrtící dosah chibiny na triglavy byl tedy přinejmenším čtyři kilometry, to je zcela jistě víc než vzdálenost, na jakou nás triglavové zjišťují. Tato zbraň by zastavila jejich vpád do Čech a zachránila by mě.

Je v tom ale háček. Chibiny jsou přísně střežené tajemství ruské armády. Získat je bude extrémně obtížné, ne-li nemožné.

Za pokus to ale stojí.

Bylo mi jasné, že si s postupným prohledáváním Evropy nevystačím. Potřebuji poslat do Ruska aspoň jednu »tamaru«. Oděssa byla Rusku blíž, jenže ji oddělovalo Doněcké válečné pásmo, kde není bezpečno. Nezbylo mi, než to zkusit jinudy, třeba přes Bělorusko.

Problém byl v tom, že jsem zrovna neměl připravenou další »tamaru«. V Čechách mě pronásledovaly helikoptéry, do malé opravny počítačů, kde jsem »tamary« sestavoval, jsem se mohl odvážit jen pokoutně. Musím použít jednu z »tamar«, tvořících řetěz od Baltu po Turecko. Zbývající ji musí nahradit.

Parta v polském Bialystoku se sbalila a vyrazila k hranici s Běloruskem. Postupovat mohla jen pomalu, každých sto kilometrů se zastavila a aspoň zběžně si prověřila úsek před sebou. Nemělo smysl hnát se jako bezhlavý a vletět do pasti. Očekával jsem, že triglavové budou přinejmenším v Minsku, pokud ne i jinde.

Celkově mě do této chvíle překvapila spíš jejich nízká hustota. Boha Triglava uctívali ve starověku staří Slované, jenže v dosud prověřené části Evropy se nacházely jen malé ostrůvky. Do Čech se jich znenadání nahrnuly stovky, nepřiletěli však z Evropy, ale z Ameriky. Že by se jim lépe dařilo tam?

Může to souviset s tím, že pravlast Slovanů se rozprostírala jinde než kde žijí potomci Slovanů dnes? Triglavové se mohli už dávno od Slovanů odpoutat, vždyť kult bohů přijetím křesťanství skončil a poslední svatyně starých bohů rozprášili křesťané už v předminulém tisíciletí. Dopustil by Triglav zneuctění své svatyně, kdyby v té době žil se svými uctívači? Při jeho současné převaze se nedalo očekávat, že by se mu tehdejší válečníci se svými meči, luky, šípy a kopími mohli postavit. Kteroukoliv dnešní armádu by dokázali ve velmi krátké době rozprášit.

Slované se Evropou stěhovali, zatímco triglavové byli připoutáni k bezpečným sídlům, postaveným mimozemšťany. Jen malé množství triglavů zřejmě Slovany při jejich putování následovalo a jejich současný výskyt v mocenských střediscích může mít příčinu i v jejich touze po moci.

Divil bych se, kdybych na ně po celém Bělorusku nenarazil. Ovšemže byli v Minsku, přímo v prezidentském paláci, nic bych za to nedal, že i zdejší despota je triglav. Zdržovat jsem se tím ale nehodlal, neměl jsem na to čas ani chuť. Kolem Minska vede naštěstí dálniční obchvat, kudy jsem město objel a pokračoval.

Dnes jsou konečně i v Rusku pořádné silnice, takže mi cesta rychle ubíhala. Hned za hranicí s Běloruskem je první větší město Smolensk, kupodivu bez triglavů. Smolensk by se dal poměrně dobře objet obchvatem, ale rozhodl jsem se zajet do města a nakoupit si zásoby potravin. Neměl jsem ruské rubly, ale ještě v Čechách jsem svá komanda vybavil dostatečně velkou sumou dolarů. Jenže v obchodě je nepřijali, naštěstí viděli cizince a poslali mě do blízké banky. S rubly v kapse jsem nakoupil zásob na delší dobu, abych nemusel zbytečně ztrácet čas nákupy, uložil do zásobních beden v karavanu a chystal se k odjezdu.

Smolensk jsem však neopustil tak hladce, jak jsem přijel.

Zvěst o dolarech se zřejmě rychle roznesla, dříve než jsem s celým komandem vyrazil, měl jsem nevítanou návštěvu. Do karavanu neurvale vtrhli tři chlápci a požadovali peníze. Přijeli na motocyklech, které postavili před karavanem na stojánky, ale nebyli to triglavové, takže bych si jich nevšiml, kdyby se nehrnuli dovnitř a svůj požadavek nezdůraznili namířenými pistolemi.

Většina Rusů je dobrosrdečná, ochotná a pohostinná, ale výjimky... ty stojí za to! Pistole je opravdu pádný argument, když vám jimi šermují před obličejem. Naštěstí neměli ani tušení, že jsem jedna mysl s motorkáři parkujícími nedaleko, ale nejspíš by si nic nedělali ani z nich. Jistě věřili především svým zbraním.

Sehrál jsem před nimi »zděšení číslo 5« a vydal jsem jim bez sebemenšího náznaku odporu dolary i s pokladničkou. Chlapi zastrčili bouchačky a spokojeně se hrnuli ven. Tam však nenašli své motorky, místo toho pocítili slabá štípnutí v obličeji...

Než se rozkoukali a vytasili zbraně, prohlédl jsem jejich očima... Co si s nimi ale počnu? Nechat je jako své špiony ve Smolensku? Co tu budou dělat? Rychle jsem zjistil, že ti tři nemají žádné zaměstnání, živí se už řádku let loupežemi a nežijí si špatně. Místní policie o nich ví, ale nechává je na pokoji, neboť místní policejní náčelník dostává za blahovůli podíl. Jinými slovy klasické spojení organizovaného zločinu s policií. Triglavové za to rozhodně nemohou, to je čistě lidská lumpárna.

Rozhodl jsem se jednoho z nich si zařadit do komanda. Motorku měl vlastní, byť neupravenou, bez antény, ale mohl by v době zastávek kolem patrolovat. Byl zdejší a uměl dobře rusky. Teď už bych mohl plynně hovořit také, s Rusy jsem »převzal« i perfektní ruštinu. Češi jsou Slované a nemáme příliš odlišnou fyziognomii, ale rodilý Rus mi bude jistě platný. Ty dva zatím nechám ve Smolensku. Nejprve ale »převezmou« policisty, kteří od nich brali podíly na loupežích, počínaje hlavním náčelníkem. A pak... uvidíme. Zkusím je zařadit mezi lidi. Když se mi to nepodaří, budou to první kandidáti na oprátku, až mi zase bude hrozit strop... Teď jsem byl ale od »stropu« daleko, bohužel díky ztrátám v Čechách. Nevadí, získám tady základnu.

Dál na východ byla města Brjansk, Orel, Kursk a Voroněž. Poblíž je letecká základna, ale odsud je do Oděssy příliš daleko a letoun by musel letět buď přes území Ukrajiny, nebo by je musel oblétávat. Očekával jsem proto, že měl základnu dál na jih, buď v Rostově na Donu, nebo na Krymu. Proto mě Voroněž příliš nezaujala a vyrazil jsem dál. Vpředu Boris Sergejevič Kramskij na vlastní motorce, pak čtyři mé motorky, škodovka s karavanem a zbytek motorek kolonu uzavíral. Od Smolenska mi tedy přibyl Rus v čele.

Na jih vede z Voroněže do Rostova na Donu slušná dálnice, kde ani motocykly, ani karavan nevzbuzovaly žádnou pozornost. Jezdí jich tu víc, Rusové tudy jezdí na jih k moři, obvykle do Soči anebo na Krym. Kdejakého dálničního odpočívadla jsem využil k prověrce dalšího úseku cesty, ale tady, jak se zdálo, triglava už dlouho neviděli. Až v Rostově na Donu bych je očekával a čím bylo moje komando blíž, tím častěji jsem zastavoval. Ale k mému velkému, naštěstí příjemnému překvapení nebyli ani v Rostově.

Dal jsem se tam do řeči s několika Rusy, abych se informoval o letecké základně. Bylo výhodné mít v tom případě jako mluvčího Rusa, cizince by možná prokoukli a pak bych se asi nestačil divit, Rusové nejsou k cizím špionům shovívaví.

Dozvěděl jsem se jen, že mezi Rostovem a Oděssou je mnohem bližší letecká základna na Krymu, související s ruskou námořní základnou. Zdejší lidé pochopitelně podrobnosti neznali, jen měli jakési povědomí, že tam je základna už dlouho, fakticky od druhé světové války.

Měl jsem tedy další cíl, Krym. V Rostově jsem přenocoval, i když tam všechny hotely měly plno. V karavanu jsem měl místa dost i pro Borise Sergejeviče, stačila mu nafukovací matrace a spacák. Spokojil se místem na podlaze, neměl jsem pro něho palandy, ale drobné nepohodlí mi nevadilo. Boris Sergejevič byl mladý a zdravý a Rusové vydrží i horší polní podmínky.

Takže ráno zase na cestu. Krasnodarem jsme projeli bez problémů, triglavové nikde. Novorossijsk jsme nechali stranou, až v Kerči jsme se poněkud zdrželi čekáním na trajekt.

Za městem Kerč byly silnice v horším stavu, ale dalo se po nich jet. Zastavili mě však místní policajti a zdrželi mě víc než jsem čekal. Nic proti mně neměli, jen je zajímal trochu exotický český karavan, takže jsem ani já nic neměl proti nim. Pokecali jsme spolu ještě o počítačích a pak mě nechali jet dál, jenže mi už bylo jasné, že bych do Sevastopolu dojel za tmy. To jsem dosud nikde nedělal. Radši se utábořím na vhodném místě v lese poblíž silnice a do města pojedu až za světla.

Opět jsem rozvinul antény a podíval se kolem. Přede mnou bylo město Bělogirsk, tam bych ani triglavy nečekal, ale to se ví, jistota je jistota! Bělogirsk byl podle mého očekávání »čistý«. Už už jsem se chystal utábořit se, když jsem náhle spatřil něco, co mě očima úplně přikovalo k obrazovce.

Normální lidé na ní svítili slabou červení. Mé »hlavy« se projevovaly kanárkově žlutou barvou, kdežto triglavové svítili jasnou měsíční modří.

Na pobřeží Černého moře, nedaleko města Jalty, známého mnoha jednáními mocností za druhé světové války, zářil nezvykle jasný zelený bod. Člověk to nebyl, já teprve ne a triglavové přece svítí modře.

Bylo to něco úplně jiného.

Kolik překvapení mě ještě čeká?

Správně bych měl pátrat po letadle s chibinami, ale tohle mě zaujalo. Rozhodl jsem se vyslat tam Borise Sergejeviče, jeden Rus nebude nijak nápadný. Sám budu pátrat po letecké základně. Důležité je, že ze Simferopolu a z jeho okolí dohlédnu až k moři téměř všemi směry kromě severního. Krym zde končí, Sevastopol je poslední město, dál je jen Černé moře. Ruská letecká základna musí být někde tady. Od Simferopolu ale tamara pohodlně dosáhne i k městu Jalta, ačkoliv je mezi nimi horský hřeben. Když odsud vidím to neznámé světélko, budu jistě vidět i Borise. A kdybych měl přece smůlu a byl by tam triglav? Tak o Borise přijdu. Beztak to byl lupič a násilník.

Připravil jsem mu nějaké zásoby, aby netrpěl hlady. Něco, co se nemusí vařit. Karavan měl pro všechny propan-butanový vařič, osamělý motorkář je na tom hůř. Do Bachčisaraje jedeme pohromadě, až pak zabočí vlevo. Cesta je tam přes horský hřbet, samá klikatice a serpentina, ale motorkář si s ní poradí lépe než auto s karavanem.

Rozdělili jsme se tedy a Boris zamířil na jihovýchod.

Ruské horské silnice mají zvuk i v okolí Ruska. Rusové na nich jezdí tak ostře, že se zahraničním cestujícím obvykle svírá žaludek strachem. Kupodivu na nich bývá poměrně málo havárií, i když se někdy vnucuje heslo: Ti kdo to nezvládli jsou už dávno mrtví... Boris se do této chvíle pohyboval v okolí Smolenska, ale tady se prokázalo, že je to Rus. Ačkoliv jsem ho řídil já, kdykoliv jsem mu ponechal větší volnost, přidal plyn a snad si to ani sám neuvědomoval.

Konečně se objevilo první stavení města Jalta, jenže v té chvíli jsem dupl na brzdy. Tamara tvrdila, že už jsem to zelené světélko přejel. Je teď dál od Jalty než já.

Problém byl jen v jednom. Silnice vinoucí se v serpentinách neměla žádnou odbočku. Z jedné strany skála, z druhé propast. Přece bych nějakou odbočku nepřehlédl! Tamara to ale tvrdila dál a když jsem odečetl vzdálenost, bylo to ještě zajímavější. Prý se mám vrátit sotva pět set metrů.

Nezbývá mi nic jiného, řekl jsem si. Objasním to na místě. A otočil jsem motocykl.

Ten půlkilometr jsem se ploužil doslova krokem a zastavil jsem ve chvíli, kdy mi na obrazovce Borisovo světélko splynulo s tím zeleným. Napravo byla skála, silnice se k ní přimykala, zčásti byla do skály zaříznutá, zčásti ji nad strmým svahem podepírala betonová estakáda. A když jsem si v karavanu zvětšil obraz, rozpadl se mi na zrnění. To se mi občas stávalo, když jsem špatně nasměroval lasery. Zkontroloval jsem a opravil zaměření.

Ve větším zvětšení mi však vyšlo, že neznámé světélko svítí přímo ve skále. Jenže tady byla skála vyrubaná jako podle pravítka a ještě doplněná do roviny betonem, bez jediného hrbolku či prohloubeniny. Takže ten objekt – či co to bylo – musí procházet skálou! Hrom aby do toho bacil!

Samozřejmě bylo všechno jinak, než jsem v první chvíli uvažoval. Ten objekt totiž nemusel být ve skále přímo na úrovni silnice, ale buď nahoře na skále, nebo naopak pod silnicí v nějaké jeskyni.

Poodjel jsem, abych na skálu viděl z boku. Jenže tam opravdu nic nebylo. Nahoře stálo jen pár stromů, mezi nimi by se neschovala ani koza. Takže se musím naopak podívat dolů. Jenže tam je za bytelnými dvojitými svodidly propast bratru dvacet metrů. Bez kvalitního horolezeckého lana je to předem zabité.

Pohledem jsem zjistil, že z jiného místa serpentiny na dané místo uvidím víc z boku. Bylo hračkou tam dojet, zastavit a podívat se, jenže z této dálky tam nic podezřelého nebylo. Až na maličkost. Jeden sloup estakády měl dvojnásobnou šířku proti ostatním. Jiné vodítko jsem ale nenašel a nezbylo mi než se tam vrátit a propátrat to důkladněji.

A teď jsem to konečně uviděl!

Na širším sloupu estakády se za svodidly nacházela nevelká betonová plošina ohraničená nízkým zábradlím. A nebyla tu jen tak, byl to vrcholek točitého schodiště, vinoucího se strmě kolem sloupu dolů.

Uzamkl jsem motocykl řetězem ke svodidlu, nač bych měl pokoušet případné zloděje. Překročil jsem svodidlo a začal jsem opatrně sestupovat po točitém schodišti. K čemu to tu je, to ví jen tvůrce toho nesmyslu, myslel jsem si, když jsem sklouzl po vlhkém betonu a málem se zřítil dolů. Pomaleji, Borisi! Tady by snadno praskala žebra!

Točité schodiště vedlo k základům podpěr, kde byla dolní plošinka, rovněž ohraničená zábradlím. Odtud nebylo kam padat, jenže z plošinky vedl ke skále betonový můstek, pokračující do skály nepříliš širokou chodbou vejčitého průřezu. Nahoře byla širší, dole užší. To ani nevypadalo jako přírodní jeskyně, spíš jako umělý výtvor. Umělá jeskyně pod silnicí, kde nikdo nestaví?

Záhada však pokračovala, nezbylo mi než pokračovat do hloubky skály. Opět jsem si zvětšil rozlišení a odhadl vzdálenost. Zelené světélko bylo deset metrů ode mne. Vejčitá chodba se však po dvou metrech ohnula do pravého úhlu vpravo a pokračovala souběžně se skálou. A aby nebylo pochyb, že tu nemám co dělat, zhruba po třech metrech ji ve tmě znenadání přehradily hladké, kovově lesklé dveře.

Ovšemže bez kliky.

Na průzkum tmavých podzemních katakomb jsem opravdu vybavený nebyl. V karavanu jsem měl jednu baterku, ale ta byla nějakých čtyřicet kilometrů daleko. Stálo to ale za pokus. Než jsem vyšplhal těch dvacet metrů nahoru, vyrazilo mi mé druhé já s baterkou naproti. Ani já Boris jsem nezůstal stát, odemkl jsem motorku, otočil ji a jel jsem si sám sobě vstříc. Setkali jsme se zhruba v půli cesty, převzal jsem baterku, otočil obě motorky a zase jsme se začali vzdalovat. Boris směrem k jeskyni, obsluha antény zapojit se do sedmiúhelníku, neboť bez té antény zařízení nepracovalo.

Konečně se v zaparkovaném karavanu opět rozsvítila mapa jižního Krymu a Boris se vydal dolů po schodech. S baterkou v ruce jsem se vrátil ke kovovým dveřím a teprve za světla jsem si povšiml další zajímavosti.

Chodba ve skále byla až ke dveřím mokrá, to je celkem obvyklé. Ale na pouhou dlaň ode dveří jako kdyby byla na skále podle pravítka narýsovaná čára a od ní byla skála suchá jako kdyby na ni pražilo letní slunce. Také dveře byly suché a všiml jsem si dalšího zvláštního jevu. Ačkoliv vypadaly jako železné, leskly se jako nové a nebyla na nich ani stopa rzi.

Nerezové dveře? Proboha proč? To je přece na tomto místě úplně zbytečný přepych, ne?

Pak jsem ale objevil další detail, na který bych potmě také těžko přišel. Ve skále byl na pravé straně vedle dveří nepatrný výklenek, velikosti krabice od bot a jen decimetr hluboký. Jenže na konci byla do skály otisknutá lidská ruka, jako kdyby tu někdo otiskl svou ruku do vlhkého cementu. Až na to, že tohle nebyl cement ani beton, tohle byla poctivá skála bez jediné prasklinky. Zkusil jsem vložit ruku do toho otisku, ale vyšlo mi, že prohlubeň byla zřejmě pro menší a útlejší ruku než moje. Spíš to vypadalo na ženskou ruku. Díval jsem se na otisk zblízka, svítil si na skálu baterkou, ale nic víc jsem neobjevil.

Zato v karavanu jsem zpozoroval, jak se zelené světélko pohnulo a vydalo se stejným směrem, jakým vedla lomená část chodby. Pak změnilo směr přímo ke mně. Zřejmě si mě všimlo.

Měl bych se dát na útěk? Blbost, přece tady nejsem, abych se bál. V nejhorším případě mě to neznámé světlo zabije. Přál bych si, aby to nebylo moc bolestivé, ale nebezpečí smrti jako takové mě nedojímalo. Raději vyčkám, kdo nebo co se objeví.

Těžké kovové dveře se prudce, ale nehlučně odsunuly do skály. Chodba za nimi byla jasně osvětlená, až mě to oslnilo, ale náhle jsem stál tváří v tvář vysoké černovlasé ženě s bledou tváří, zahalené do černých šatů, jaké nosí v Čechách vdovy.

»Co tu hledáš?« zeptala se mě zamračeně.

Telepatií.

Errata:

11.08.2021 15:07