Vítej, návštěvníku!

Bohyně

Zelené světélko znamenalo nějakou anomálii, takže mě její telepatie nepřekvapila. Měl bych jí odpovědět stejným stylem? Hrát od začátku s otevřenými kartami? Anebo promluvit rusky, hrát si na místního občana? Ale co, řekl jsem si, kdyby se chtěla projevit nepřátelsky, ať to udělá raději hned. Čím později, tím hůř a s horšími následky.

»Přišel jsem za tebou,« odpověděl jsem jí také telepaticky.

»Aha, takže jste si to rozmysleli?« odvětila s nepřístupným, zdvořilým úsměvem.

»Opravím tě,« upozornil jsem ji. »Zřejmě mě považuješ za někoho jiného než jsem. Nikdy jsem s tebou o ničem nejednal a nemám si co rozmýšlet.«

»Aha,« vzala to na vědomí. »Takže nejednáš za Kšagy? Za koho tedy? Jsi snad otrok Ipájů? Anebo ještě jiných?«

Nepřekvapovalo mě, že zná Kšagy a Ipáje. Její telepatie mi napovídala, že má něco společného s mimozemšťany. Ale zarazil mě její pohrdavý tón telepatie, kterým ta jména doprovázela. Asi nepatřila ani k jedněm, ani k druhým. Zřejmě jim nebude příliš nakloněná, ale tím lépe! Není oč stát!

»Nejednám za Kšagy,« souhlasil jsem. »Ani za Ipáje, ani za Kwijeny. Nejsem otrokem žádných vetřelců.«

»Nepochybuji o tom, že nejednáš za Kwijeny,« udělila mi pobavený úsměv. »To bys mě znal a já tebe. Ale abys nebyl ničí, to tu ještě nebylo. A pamatuji toho hodně!«

»Můžeš si tedy rozšířit znalosti,« řekl jsem drze. »Jména Kšagů, Ipájů i Kwijenů znám, ale nikomu z těch tří nepatřím. Jsem zkrátka zdejší.«

»A šumomluvu znáš sám od sebe, co?« opáčila ironicky.

»Každý člověk ji má v sobě aspoň jako náznak,« ujišťoval jsem ji. »Ale ty ji máš velice silnou. Zřejmě nejsi ani přírodní, ani vytvořená Kšagy. A nejspíš ani Ipáji.«

»Nemusíš zbytečně chodit kolem horké kaše,« zvážněla. »Umístili mě na tento svět Kwijenové. Jsem jejich pozorovatel, nic víc, nic méně. Mám spojení s jejich úlem, občas jim podávám zprávy, ale jinak jsem na nich nezávislá. Co mi na to odpovíš?«

»Umím si představit, kdo jsi,« přikývl jsem. »Trochu mě překvapuje tvoje spojení s mimozemšťany, ale nemožné to zřejmě není, dobrá, beru to na vědomí.«

»Bereš to na vědomí?« opakovala pobaveně. »Poslyš, teď konec legrácek! Pro koho pracuješ?«

»Opakuji ti tedy vážně. Nejsem otrokem žádných vetřelců, jsem zdejší a jestli pro někoho něco dělám, pak jen pro obyvatele zdejšího světa. K nim se také pořád počítám.«

»Hmmm,« vzala to na vědomí bez velkého nadšení, ale i bez otevřeného nepřátelství.

»Nevěříš mi?« zeptal jsem se raději.

»Počítáš se mezi zdejší lidi... to beru, to může být pravda,« rozhodla se zřejmě, že mi to věřit bude. »Dobrá, pojď tedy dál do mé sluje!«

Otočila se do boční chodby a šla napřed. Následoval jsem ji dost zvědavě. Čemu ona říká sluj? Pravda, obydlí má vytesané do skály, takže to má cosi společného s přírodními jeskyněmi, ale s trochou nadsázky by se dalo říkat jeskyně i našim domům.

Zavedla mě do rozšířeného prostoru, tedy do jeskyně. Měla oválný půdorys, všechny stěny měla zaoblené, ale jinak byla úplně prázdná. Ale pak pokynula a objevily se tu dvě velké houby a mezi nimi veliký kamenný hranol. Posadila se na jednu houbu, aha, je to asi sedátko, a rukou mi pokynula na druhou houbu. Nemusela ani nic říkat, pochopil jsem to jako výzvu posadit se proti ní a sedl jsem si. Houba byla měkká, ale pevná, to měla společné s čalouněnými židlemi, stejně jako kamenný hranol zastával úlohu stolu.

V té chvíli se ale nad stolem trochu zamlžilo a objevila se tu mísa plná ovoce.

Jablka a hrušky jsem poznal, i hrozny vína byly pozemské, ale ostatní ovoce jsem nikdy neviděl ani na obrázku. Byly tu jakési banány, ovšem jen podle vnějšího tvaru, byly totiž červené a průhledné jako by byly z rosolu. Vyskytovaly se tu i modré, stejně průsvitné koule, něco, co připomínalo ježka, nebo spíš kaštan před vyloupnutím.

»Nejlépe se jedná, když není hlad,« pobídla mě a sama si vzala jeden průhledný banán.

Hádal bych, že to je mimozemské ovoce, pomyslel jsem si. Málokdo má to štěstí ochutnat něco podobného. Neodolal jsem a vzal si stejný banán. Chutnal mezi rybízem a kiwi, jen vnitřek byl pevnější, netekla z toho žádná šťáva.

»Takže ty pracuješ pro Kwijeny,« zkusil jsem pokračovat, ale přerušila mě.

»Nepracuji pro Kwijeny!« odmítla to. »Říkáš, že jsi zdejší. Dobrá, já jsem také zdejší. Kwijenové mě sem sice umístili, ale nic pro ně nedělám. Podávám jim občas zprávy, co se na tomto světě děje, ale ty jim nepřinášejí žádný užitek. Přišli by, kdybych je o to požádala, ale to bych nejprve musela vyhodnotit, že je celý tento svět v nebezpečí zkázy.«

»Nechci moc rýpat, ale obávám se, že náš svět není od zkázy daleko,« rýpl jsem si.

»Strach má velké oči,« odbyla mě. »Byla chvíle, kdy jsem jejich přivolání zvažovala, když do našeho světa narazil obrovský vesmírný balvan a vzedmul vodní vlnu, která spláchla většinu pevnin kolem celého světa. To bylo skutečné nebezpečí! To, co se děje dnes, je proti tomu slabý odvar! Lidé nedokáží vyvolat celosvětovou potopu.«

»To asi ne, ale některé zbraně vytvářejí smrtící záření,« řekl jsem.

»To bych zvládla úplně beze škody,« ujistila mě.

»Máš takové možnosti?« sehrál jsem pochyby, ačkoliv jsem tušil, co mi odpoví. Točila se mi ale z jejich slov hlava. Že by tu byla už před potopou světa?

»Mám,« odvětila. »Nakonec i tu potopu jsem zvládla, beze mne by na souši nezůstal ani zbytek života. Jenže s rybami není žádná zábava.«

»Když ale pro nikoho nepracuješ, co tu tedy děláš?«

»Pozoruji,« odvětila. »Mám takové možnosti. Pozoruji svět, kdekoliv se mi zachce.«

Pokynula stranou a v kamenné stěně její jeskyně se otevřelo obrovské okno, jako by se celá jeskyně vznášela vysoko nad zemí. Poznal jsem krajinu, kudy jsem nedávno projížděl. Byl to Krym z výšky... tak odhadem z pěti set metrů. Dole jsem spatřil tábor s karavanem, kolem rozestavené motocykly.

»Tvoji známí, viď?« usmála se trochu. »Kdysi dávno mě bavilo hrát si s lidmi, třeba jim postavit do cesty horu, která tam nikdy předtím nebyla, nebo před nimi vyhloubit jezero, bažiny nebo řeku, ale už mě to dávno přešlo. Teď už je jen pozoruji dálnovidem, je to lepší než jejich televize. Mimochodem, má nějaký smysl, že jsou rozestaveni do sedmi stran?«

»Ano, má to smysl,« rozhodl jsem se zbytečně to netajit, když už si toho sama všimla. I když byl z ptačí perspektivy ten sedmiúhelník lépe patrný než ze země.

»Zaměřujeme triglavy od Kšagů,« doplnil jsem. »Zaměřili jsme i tebe, proto jsem tady. Ale víme, že nejsi jako oni.«

»To se ví, že nejsem!« zasmála se křečovitě. »Přiznávám, myslela jsem, že jsi od nich. Dala jsem jim nedávno ultimatum, proto jsem myslela, že přišli s odpovědí. Ale tady na Krymu je nehledejte, nejsou tu. Hnala bych je odsud! Sem smí vždycky nejvýš dva a beze zbraní. Jinak bych s nimi zatočila!«

»Dala jsi jim ultimatum?« zeptal jsem se.

Znělo to zajímavě. Kdo může dávat ultimata bohům, nebo aspoň těm, kdo se za bohy sami prohlašují?

»Ano,« přikývla. »Buďte rádi, že se vás to netýká! Ale co tu děláte vy?«

»Zaměřujeme ve světě triglavy,« opakoval jsem. »Jestli tady na Krymu nejsou, nebylo by potřebné ani jejich zaměřování, ale kromě toho tu hledáme ruskou leteckou základnu.«

»Proč?« podívala se na mě se zájmem. »Proč až na Krymu, když jste museli přijet kolem větší letecké základny u Rostova?«

»Z Krymu je kratší cesta do Oděssy,« vysvětloval jsem jí.

»Co s tím má co společného Oděssa?« zajímalo ji.

Vysvětlil jsem jí, jak jsem byl svědkem náletu ruského letadla na americký raketový křižník, co se přitom dělo s lidmi ve městě a na lodi.

»A to právě bylo to moje ultimatum!« řekla. »Jasně jsem jim naznačila, že si tady žádné vojenské provokace nepřeji, jinak budou koukat!«

»Říká se, že to ruské letadlo neslo nějaké tajné rušičky,« nakousl jsem to opatrně.

»Chibiny, že?« řekla to naplno.

»Ty o tom něco víš?« zeptal jsem se.

»Aby ne!« zasmála se. »Triglavové si pořád myslí, že na tomto světě založí pro Kšagy kosmickou vojenskou základnu. No a já jsem řekla: Ne! Kšagy jsem ze Země vypakovala, ale nasadili sem polomístní mutanty. Dobrá, jsou napůl místní, nemají kam se vracet, ať si tady vegetují. Ale se základnou jsem i jim řekla jasné: Ne! Slíbila jsem jim, jestli nepřestanou, že dám lidem něco, co jim jejich válečnické pudy patřičně znechutí!«

»Chibiny nejsou ruský vynález?« zajímalo mě.

»Tak napůl,« řekla. »Letadlo je jejich, nějaká ta pouzdra si taky sami ukuli, ale jadérko uvnitř, to nejdůležitější, je ode mne. No, vsadím se, že triglavům ten přelet v Oděsse pěkně zhořkl. Já jim dám slibovat kamarádíčkům vojenské základny, i když jen pozemské!«

»Ale jedna námořní je kousek odsud!« upozornil jsem ji.

»Jenže to jsou Rusové,« mávla rukou. »Možná jsem jim měla taky říci: Ne! Jenže když si ji tady zakládali, byly v ní jen plachetnice a ty jsem velkoryse přehlédla. Možná bych jim měla i dneska říci své: Ne!, nikdy není pozdě, ale oni z ní na Rusko střílet nebudou. Kdežto za kamarády zdejších triglavů nikdo ručit nemůže. Dostali varování, že se nebudou stačit divit a jak jsem se dívala, mám odsud přehled kam si vzpomenu, účinky odpovídaly záměru. Nebyli jste tam zrovna v té době také?«

Dojedla červený rosolovitý banán a vzala si modrou průhlednou kouli.

»Byli jsme tam,« připustil jsem. Musel jsem v duchu uznat, že přehled o světě asi má. A perfektní, o takovém se mi nikdy ani nezdálo!

»Celá Oděssa se v té chvíli pozvracela,« pokračoval jsem. »My samozřejmě taky. Navíc to úplně vyřadilo elektroniku široko daleko. Naši také, ale potom elektronika zase naběhla.«

»Tak to mělo být,« přikývla spokojeně. »Spíš bylo těžké izolovat elektroniku toho letadla, aby se nezřítilo. Já doufám, že ti mezci přijdou s omluvou, jinak pro ně mám i horší překvapení. Zvracení je nepříjemné, ale takový nenadále vyvolaný průjem... I toho se ale dočkají, když nepřestanou.«

»Mluvíš o triglavech z Oděssy?« hádal jsem.

»Jo,« přikývla. »A o celé jejich bandě, rozlezli se tam víc než dost.«

»Mám takový dojem, že tentokrát s omluvou nepřijdou,« řekl jsem. »Celá Oděssa sice zvracela jako jeden muž, ale triglavové ne. Chibina je totiž zabila.«

Podívala se na mě kysele jako na posla špatných zpráv.

»Cože?« zarazila se.

»Chibina triglavy zabila,« zopakoval jsem jí. »Poslyš, že jsi to zvracení stvořila podle obyčejných lidí ve tvém okolí?«

»Jak to víš?« mračila se.

»Nevím, jen hádám,« uklidňoval jsem ji. »Ale myslím si, že triglavové už nejsou lidé jako ostatní. Sama jsi říkala, že to jsou mutanti. Mají tedy jiné vlastnosti a myslím si, že jsi ty rozdíly trošku přehlédla.«

»Ale co,« uklidnila se. »Neříkala jsem jim, co to bude, jen že se nepostačí divit. Doufám, že se ti postižení aspoň chviličku divili. Chápej, když už mě donutili něco proti nim dělat, měla jsem nárok pořádně je klepnout přes prsty. Já se jen tak nenechám rozházet, ale když mě někdo naštve... Naštvat Moranu rozhodně není dobrý nápad! Triglavové mě už dřív oťukávali a pokaždé to odskákali. Hned při prvním setkání mě zkusili zabít! Vzhledem k mé podstatě je to ale dost hloupý pokus. Dnes už mě uznávají a trošku se mě i bojí.«

»Ty jsi Morana?« podíval jsem se na ni jako bych potkal známého.

Mor-gea-na - bohyně Slovanů Morana

»Tak mi říkali lidé,« kývla. »Kwijenové mi zpočátku říkali Mor-gea-na, Černá pozemšťanka. Oni jsou totiž úplně bílí. Zemi říkali „Gea“ a mám dojem, že se to jméno v některých jazycích dochovalo dodnes. Lidé v okolí si mé jméno zkrátili a já dnes slyším na oboje, ačkoliv mě původním jménem nazývají už jen Kwijenové. Jaké jméno máš ty?«

»Já slyším na mnoho jmen,« vzdychl jsem si. »Tebe taky chtěli triglavové zabít? Mě zabili hned při prvním setkání a od té doby mě zabíjejí, kdekoliv na mě narazí.«

»Počkej!« zarazila mě. »Jsi přece člověk. Kdyby tě někdo zabil, budeš mrtvý, ne?«

»Jak se to vezme,« pokrčil jsem rameny. »Znáš i triglavy, ne? Ti žijí ve trojicích a když jednoho z trojice zabiješ, triglav žije dál, i když už jen ve dvojici...«

»To znám,« přerušila mě. »A pak někomu hbitě ukradnou tělo a doplní se. Chceš tím říci, že i ty jsi triglav, jen jiný než od Kšagů?«

»Nejsem triglav,« ujistil jsem ji. »Sama to vidíš, pátrání po triglavech nás vede deset. Sedm je rozmístěno do sedmiúhelníku, dva jsou uprostřed a já jsem desátý.«

»Aha,« přijala to. »Takže jsi další Rávana. No, nedá se tvrdit, že mám z tebe radost.«

Blikl mi hlavou další díl mozaiky. Znám starý indický epos Rámanánam, samozřejmě ne v sanskrtu, ale v češtině. Rávana je legendární desetihlavý démon, vládce ostrova Lanká, kde je dnes stát Srí Lanka. Ale stejně jako trojhlavý triglav či démon Triširas, ani Rávana nemusel mít deset hlav na jednom těle. Stejně jako já nebo triglavové, mohl být složený z deseti zdánlivě obyčejných lidí. A lidové pojetí převedlo desetihlavost až do úplné absurdity, provozované na jevištích indických divadel. Do věnce devíti hlav kolem jediné pravé. A ve skutečnosti to mohl být některý můj předchůdce.

»Znala jsi Rávanu?« nadhodil jsem otázku.

»Znala,« přikývla. »Byl to pokus jednoho výsadku Ipájů. Oproti triglavům měl deset hlav jako ty, ostatně si myslím, že i ty jsi od Ipájů, jak jinak by ses tu mohl objevit?«

»Takže Rávana skutečně existoval?« zasnil jsem se, abych nemusel odpovídat.

»Viděla jsem ho v Indii,« přitakala. »Ale byl to hulvát nad hulváty a žádná ženská si před ním nebyla jistá. Až pak narazil na Rámu, to byl silnější vladař, než aby se ho lekl. V rozhodující bitvě zabil všechny Rávanovy »hlavy« a to byl konec Ipájského experimentu. Ipájové mě tenkrát pořádně dozlobili a buď si jistý, není na Zemi nic strašnějšího než rozzlobená Morgeana! Pak se Ipájové stáhli a už se na Zemi neobjevili.«

Taky mi nebyl ten skrček od Ipájů sympatický. Dobrá, jsem tedy následník Rávany. Až na to, že se nevěnuji únosům žen, za což dostal Rávana nakládačku, kterou nepřežil. Ani já nemusím přežít nakládačku od triglavů. Jsou silnější a mají lepší zbraně.

»Čekal jsem, že tady v okolí bude triglavů víc,« řekl jsem. »V našich starých bájích je psáno, že Triglav byl bůžek Slovanů. Vypodobňovali ho se třemi hlavami na jednom krku, ale Rávanu dodnes karikují ještě víc. Vypravil jsem se tedy za nimi do jejich pradávné vlasti, ale tady jich kupodivu tak moc není.«

»Za Slovany, nebo za jejich předky, bys musel jít dál, až do Indie,« opravila mě.

Měla jistě pravdu, tvrdí se to tak. Slované cestovali dlouho, různě se míchali a Triglava mohli klidně zanechat i v Indii.

»Tak daleko kroniky nesahají,« povzdychl jsem si. »Mimo Triglava měli naši předkové jako bohyni i Moranu. Nebyla jsi to ty? Zřejmě se s tebou kdysi setkali, či ne?«

»Jistěže mě znali,« opáčila. »Spojovali si mě se smrtí, ale to nebyla má vina. Obvykle bývám mírná jako ovečka, o nikoho se nestarám, jenže jak říkám, kdo mě naštve... měla jsem s triglavy nějaké neshody, proto mě tak pomlouvali. Poslední dobou mě už zase párkrát rozzlobili... hele, nechme toho! Nechci se rozčilovat. Mohla bych pak ve zlosti potopit kus nějaké pevniny a samotnou by mě to později mrzelo.«

»Mě by zajímalo, proč mě pořád zabíjejí,« postěžoval jsem si. »Já je zabíjet nechci, ale oni mě pořád vraždí, ani nevím proč. Takže jsem se musel začít bránit a teď už je mezi námi skutečná válka. Já ji ale nechci. Chtěl bych plnit jejich mírové podmínky, kdyby nějaké měli, jenže to není možné. Nedá se s nimi vůbec vyjednávat, každého vyjednavače mi bez jediného slova zabijí. Uznej, že se potom vyjednávat nedá! A přitom nevím proč?«

»Protože nejsi jejich ani zdejší,« vysvětlila mi to. »Považuji za svoji povinnost zabít každého, kdo by se mohl v budoucnu protivit Kšagům. Pořád doufají, že se tu jednoho dne bude stavět jejich vojenská základna. Mě napadli také, dokonce několikrát, jenže zabít mě nedokáží ani Kšagové. Když to triglavové zjistili, přestali s atentáty, beztak se každý pokus obrátil proti nim. Na tebe si ale troufnou, takže máš smůlu.«

»Z toho nemám radost,« zamračil jsem se. »Nezbývá mi totiž nic než se bránit.«

»Tak se braň!« poradila mi bezelstně.

»Tomu říkáme hraběcí rada,« odfrkl jsem si i v telepatii. »To znamená rada naprosto nepoužitelná. To se rozumí, že se chci bránit, ale... poslyš, nemohla bys mi pomoci uzavřít s nimi mír nebo aspoň příměří? Na tebe přece dají!«

»Nevím jak,« zdálo se mi, že se zamyslela. »Pomohlo by, kdybys byl jako já nedotknutelný. To by brzy pochopili, ale to ty nejsi. Obávám se, že se válce s nimi nevyhneš a že to skončí vyhubením jedné nebo druhé strany.«

»To mi tedy věštíš pěkné věci,« zaškaredil jsem se. »Poslyš, co kdybych tě požádal o pomoc? Nemohla bys triglavy ode mne odstrašit? Třeba to tvé jadérko chibiny...«

»Chceš je vyhubit?« podívala se na mě pobaveně.

»Nechci,« ujistil jsem ji. »Stačilo by mi přesvědčit je, aby se vyhnuli území, kde se nacházím. Když se mi budou vyhýbat, nebudeme se muset zabíjet.«

»Naivko!« sprdla mě. »I kdybys jim znemožnil přístup na území, které považuješ za své, ale dovolil tam přístup zdejším lidem, poštvou tam proti tobě zdejší lidi. Jestli to dobře chápu, jsi poměrně mladý vícehlavý. Jakým právem se chceš roztahovat na území, kde byli triglavové tisíce let před tebou? Proč je chceš odtud vypudit?«

»Nemohu za to, že jsem,« odsekl jsem. »A když už jsem, chci žít, i když jsem poměrně mladý vícehlavý. Dosud jsem se rozšiřoval jen na území, kde žádný triglav nebyl. Jenže pak mě tam objevili. V první chvíli jsem se dokonce zaradoval, že jsem na Zemi potkal někoho podobného, jenže mě hned při prvním setkání začali zabíjet a teď se tam nahrnuli, aby mě zlikvidovali. Ustoupil bych jim, ale není kam, půjdou za mnou všude. Řekni, jakým právem chtějí zabít oni mě? A proč mi nemůžeš pomoci? Tebe přece uznávají! Spíš se mi zdá, že jen nechceš!«

»To se ti nezdá, tak to opravdu je,« odvětila. »Nejsem na tomto světě, abych dělala soudce, ale abych zabránila úplné zkáze. Ani ty, ani triglavové lidstvo ohrozit nemůžete, takže bych vás měla ignorovat. Jste pro mě vzduch, chápeš? Už jsem tady zažila ledacos, vyhynutí i vyvraždění celých národů, ale nic neohrozilo svět a lidstvo jako celek. Tak mi řekni, proč bych se vůbec měla zabývat jedno- i vícehlavými jedinci? Leda by mě někdo opravdu naštval, ale kdo? Většina lidí o mně neví a ti, kdo mě znají, si něco takového šeredně rozmyslí.«

»Štvát tě nemíním,« ujistil jsem ji. »Beztak by ti to bylo nejspíš jedno.«

»Doufáš, že se neumím naštvat?« zatvářila se pobaveně.

»Když je ti lhostejné, co triglavové dělají...« zkusil jsem ji popíchnout. »Sedíš si ve své sluji a nevíš, co se ve světě děje...«

»Podívej se, naivko,« obrátila se ke mně skoro dobrácky. »Mám určitě tisíckrát lepší přehled o všem, co se ve světě děje. Dálnovid lidé ještě nesestrojili. Provokuješ mě zbytečně. Dejme tomu, že bych ti dala „jadérko chibiny“, které, jak říkáš, triglavy zabíjí. Správně jsi odhadl, že jsem to šila na míru podle zdejších lidí, mělo to vyvolat jen zvracení. Ale jestli to triglavy zabíjelo, výčitky si kvůli nim dělat nebudu, je to plémě zla. A takových už na Zemi bylo! Navíc je otázka, jsi vůbec lepší? Neznám tě, abych to mohla posoudit. A i kdybych ti jedno dala, v čem si pomůžeš? Chibiny jsou nad vrcholem současné techniky, rozmnožit je nedokážeš a jediné „jadérko“ mnoho nezmůže. Asi bys dokázal vyhnat, nebo spíš vyvraždit, triglavy z malého území, rozměrově ne více než pár set kilometrů. Oni pak na tebe pošlou své poskoky z řad lidí, kteří klidně celé to území důkladně vyvraždí. K čemu by to bylo? K větší zkáze obyčejných lidí? Zlob se na mě jak chceš, o to opravdu nemám zájem.«

V té chvíli jsem ale zpozorněl. Do okruhu monitorovaném tamarou vletěli dva triglavové, nejspíš v malém letadle. Přiřítili se rychleji než jakýmkoliv jiným dopravním prostředkem, přiletěli od moře a ani hranice pobřeží je nezpomalila. Zakroužili a bez velkých cavyků přistáli na nevelkém plácku nedaleko městečka Sokolinoje. Nouzové přistání to asi nebylo, někdo je tam čekal, bez velkého zdržování totiž vyjeli na silnici do Jalty. Znamenalo to, že zakrátko pojedou kolem Morgeaniny skalní »sluje«.

»Jedou sem dva triglavové,« upozornil jsem ji. »Neříkala jsi, že přijedou za tebou?«

»Čekala jsem je už dřív,« odvětila ledabyle. »Dobře, že o nich víš, ale nevzrušuj se tím, v mé přítomnosti si nikdo nic nedovolí, ani triglavové ne.«

»Pak bys mi s nimi mohla aspoň zprostředkovat rozhovor,« napadlo mě.

»To sice mohu, ale výsledek tě nepotěší,« ujistila mě. »Nic víc ti neřeknou, než co víš ode mne. Nejsi jejich ani zdejší, mají povinnost zabít každého, kdo se může protivit Kšagům a jsou silnější, takže máš smůlu. Tím vyjednávání skončí. Mohu pro tebe udělat jen to, že tě nechám odejít dřív a je tady pozdržím, aby tě nedohonili, ale víc ode mě nečekej.«

»A víš, že se ani moc nedivím, že tě lidé spojovali se smrtí, když tě nechávaly chladnou katastrofy, války a hory mrtvol?« zkusil jsem ji popíchnout, ačkoliv jsem si byl vědom, že by to mohlo dopadnout zle... a není na Zemi nic strašnějšího než rozzlobená Morgeana! Jenže může zabít jen Borise Sergejeviče Kramského, což mi až tak moc vadit nebude, ještě nedávno to byl grázl k pohledání. Spíš by bylo lepší kontaktu s triglavy zabránit. Setkání je jen upozorní, že jsem tady na Krymu.

»Poslyš, ty provokatére!« přešla do kousavého tónu. »Pro koho doopravdy pracuješ? Řekla bych, že pro Ipáje. Triglavové už odhalili, že nejsi jejich, že bys byl Kwijenů, to se mi ani nesnaž nabulíkovat, zbývají Ipájové anebo nějaká neznámá vesmírná rasa, tím myslím v tomhle koutu vesmíru. Jak je to s tebou? Bulíky mi na nos nevěš! Já si to zjistím, ale pak bys nemusel dopadnout dobře!«

A hleďme! Morana vycenila zuby! pomyslel jsem si. Jenže ona snad nemá povinnost zabít každého, kdo se jí může protivit. Leda by to udělala z rozmaru. Ačkoliv ani to nemohu vyloučit, kdoví jaké záliby ve své jeskyni má...

»Nepracuji pro mimozemšťany!« řekl jsem. »Nebudu ti nic zapírat, zmutoval mě jeden skrček Ipájů, jenže mě po chvilce prohlásil za nepovedený kousek a chtěl mě zpopelnit. To jsem ale pochopil včas a než to mohl splnit, zmizel jsem mu. Mám totiž schopnost akmafas, neboli neviditelnosti, což mě před ním zachránilo. Tím pádem nemám žádnou povinnost někomu sloužit. Ten skrček mě stvořil, ale zkusil mě zabít, tím moji vděčnost zrušil. Žiju tedy mezi lidmi a pokouším se jim pomáhat, protože se pořád počítám za obyvatele tohoto světa. To je zhruba vše.«

»Zajímavé!« řekla trochu mírnějším tónem. »Pěkně mluvíš o Ipájích... skrček... A co bys dělal, kdyby se sem vrátil?«

»Snažil bych se zmizet,« přikývl jsem. »Beztak by mě chtěl jen zpopelnit... říkali tomu „zevzdušnit“, ale to je asi totéž...«

»Pak bych řekla, že tě moc nevybavil,« zkusila hádat.

»Utekl jsem mu jen s těmi mutacemi, co mi předtím stačil dát,« přikývl jsem. »Nic víc jsem nedostal. Jen neviditelnost, telepatii, regeneraci a schopnost někoho převzít, neboli zmocnit se jeho těla a stát se vícehlavým.«

»Až na tu neviditelnost jsou to základní schopnosti každého mimozemského mutanta,« ujistila mě. »Ipájové mají proti Kšagům navíc jen neviditelnost. Nepostavili ti ani úkryt?«

»Nic takového,« ujistil jsem ji. »Naše setkání trvalo pár minut. Když ten skrček zjistil, že se mu nepodařilo mě „převzít“, chtěl mě zpopelnit, jenže já jsem mu neviditelný uskočil stranou a pak dál... byl to fakt děsivý ohňostroj, ale naštěstí pro mě šlo všechno vedle.«

»Takže jsi víc zdejší, než my,« shrnula to Morgeana. »To je opravdu zajímavé. Nu což, uvidím, jak se ti povede dál. Ipájů se bát nemusíš, ti se sem neodvažují. Ten tvůj skrček na Zemi přistál nouzově, vím o tom, ale nepřistál úmyslně, jen pro poruchu stroje a to jsem mu ještě uznala, stejně jako když si pro něho přiletěla ta jejich lapjoa... něco jako kosmická odtahová služba... Jinak je tu ale nestrpím. Ty ale nejsi jen desetihlavý, že?«

»Nejsem,« přiznal jsem. »Mám sice jakési omezení, ale je to až za deseti tisíci. Proto se mi dosud dařilo triglavům unikat. Ale opakuji, i když mě zabíjejí, kdekoliv mě vypátrají, raději bych s nimi uzavřel příměří.«

»Co bys raději, to na tobě nezáleží,« odvětila. »Příměří musí chtít obě strany a jak už znám triglavy, oni to chtít nebudou. Škoda! Země by byla třeba pestřejší...«

Melodický zvuk mě trochu překvapil, ale ukázalo se, že to byl jen její zvonek u dveří. Morgeana jen pokynula kamsi rukou.

»Vstup, kdo v dobrém přicházíš!« ozvala se silně telepatií, zřejmě pronikající skálou.

Žádný zvuk se neozval. Kovové dveře se jistě otevřely bezhlučně, ale nemohl to být nikdo jiný než triglavové. Tamara už je ukazovala přímo tady. Ani moc nehledali vchod, zřejmě tu nebyli poprvé.

»Postav se tady stranou,« pokynula mi. »Až ti dovolím, odejdeš a pokusíš se zmizet co nejdál odsud. Já je tu zdržím, máš mé slovo!«

»A poslechnou tě?« zapochyboval jsem trochu.

»Neodváží se neposlechnout!« ujistila mě dost mrazivě.

Přestal jsem raději pochybovat a ustoupil jsem stranou, kam mi ukázala. Udělám jistě lépe, když už ji nebudu dráždit.

Jenže v té chvíli vstoupili dva chlapi v černých oblecích – a víc nevím. Záblesk mě jako vždycky na chvilku vyřídil, ačkoliv jsem ho ani neviděl.

Zablesklo se přece pod zemí.

Zmizet co nejdál... dobrá to rada, řekl bych, že zlata dražší. Ale jestli jsem to pochopil správně, chibiny od Rusů nezískám. Oni to tajemství sami neznají, dostali »jadérko« od cizí civilizace, v tomto případě přes Morgeanu od Kwijenů. Leda bych si to vymontoval přímo z jejich letadla, což nemá smysl. Jednak bych s tím neuměl zacházet a za druhé, Rusové nemají rádi špiony. Mohl bych dopadnout ještě hůř.

Co teď? Babo raď!

Vlastně mi nezbývá nic než sebrat se a zmizet, dříve než Morgeana vypustí triglavy. Slíbila mi sice, že mi dá náskok, ale oni byli zřejmě rychlejší. Tady na Krymu už to pro mě beztak nemá smysl. Jsou tu jen dva triglavové na návštěvě u Morgeany, jenže ta je trvale na Krymu nestrpí, takže zase odletí. Nemám tu co dělat. U schodů ke skalnímu sídlu zůstane opuštěná motorka Borise Sergejeviče Kramského, ale to už bude její starost. Uklidil bych ji, kdyby zůstal Boris naživu. Naposledy zkontroluji okolí, sbalím tamaru a adijé!

Pohled na obrazovku mě ale trochu zaujal. Ze skalní sluje zmizelo Borisovo světélko. To bylo logické, zabili ho. Méně logické bylo, že chyběla i světélka triglavů, ale to mohlo být i tím, že je Morgeana přezářila. Jenže i ona najednou zhasla. Nesvítilo tam nic. Než jsem si stačil uvědomit, co to znamená, její světélko se opět objevilo, jenže už ne ve sluji, ale přímo vedle našeho karavanu. A očima svých motocyklistů jsem spatřil, jak se jen trochu zamlžilo – a Morgeana stála vedle nás.

To byl skok! Naše bohyně má zřejmě k dispozici vynikající dopravní prostředky! Pětapadesát kilometrů za zlomek vteřiny, tomu říkám rychlost! Kam se hrabou družice!

»Už odjíždíme!« obrátil jsem se k ní omluvně nejbližší »hlavou«, která se chystala nasednout do škodovky. »Nebudeme tu zaclánět déle než je nutné!«

»Počkej! Nemusíš tak zhurta,« řekla uklidňujícím tónem. »Chci se omluvit za chování triglavů v mé sluji.«

»Proč se chceš omlouvat?« pokrčil jsem rameny. »Myslíš to, jak mě zabili? Tvoje vina to přece nebyla! Správně jsi věštila, že to udělají, jakmile mě spatří.«

»Ale ne v mé sluji a navíc před mýma očima!« vybuchla. »Takhle mě zostudit si nedovolili ani mongolští chánové! Dobře věděli, že u mě nemají žádná svá práva kromě práva zdvořile vyjednávat a oni drze znevážili mé slovo, které jsem dala tobě!«

»Aspoň vidíš sama, že jsem si nevymýšlel,« odvětil jsem smířlivě. Vypadala opravdu rozvztekleně a jakoukoliv provokaci jsem si včas rozmyslel.

»Nevymýšlel sis!« zavrčela. »Ale dala jsem ti slovo, že ti umožním pokojný odchod. Mé slovo něco platí a kdo si usmyslí rušit mi je, ztrácí práva vyjednavačů!«

»Takže jsi je nikam neposlala?« došlo mi, co tím myslí.

»Už dlouho mě tak nerozzlobili!« řekla zlostně. »A navíc mi přišli sdělit, že mé ultimatum nesplní, že mají masa dost!«

»Myslíš ultimatum s tou vojenskou provokací v Oděsse?« ujišťoval jsem se.

»Nejen to, ale to už se tě netýká,« řekla. »Vzali si týden na rozmyšlenou. Na to měli právo, nebylo to snadné rozhodování. Jenže dnes mi přišli oznámit, že se mezi sebou shodli odmítnout, co jsem po nich chtěla. Varovala jsem je přitom víc než dost!«

»A co s tím má co společného nějaké maso?« zajímalo mě.

»Idealisto!« zavrčela. »Oni tak říkají vojákům. Maso, kanonenfutr, potrava pro děla...«

»Aha,« začínalo mi to docházet. »Takže to bylo něco jako vyhlášení války?«

»Moc si troufají,« zavrčela. »Ale zabít mého hosta, taková ostuda! Byla jsem si jistá, že si takovou drzost rozmyslí! Dobrá, chtějí válku... mají ji mít. Ale jestli si myslí, že půjdu spalovat jejich nebohé vojáčky, to se tedy pletou. Taková prkotina je pod moji úroveň. Udělám to jinak. Dám ti vylepšenou chibinu, vlastně jen její jadérko, to ti postačí. Je již upravené, nebude lidem působit zvracení, jen neurčitý pocit hrůzy, ale nic moc, ty to jistě taky vydržíš. Ale oni ne. V Oděsse to bylo nechtěné, teď jsem to udělala úmyslně. Bude je hodně mrzet, že se proti mně postavili! A přitom sama nehnu prstem, uděláš to ty. Deset kilometrů od jadérka bude pro ně zóna strachu a zhruba pětikilometrová zóna smrti. Budou mít zkrátka smůlu, že jim mutace Kšagů vytvořily slabé místo. Nevím, co víš o psychorezonanci, ale snad jsi už slyšel, že blikání světla v rytmu tří Herz vyvolává u citlivějších lidí epileptický záchvat. Mé působení je složitější, ale i účinnější. I ty a nemutovaní lidé máte taková slabá místa, jenže ne tam co oni. Kdybych vytvořila chibinu s dosahem sta kilometrů a vložila ji do první ruské družice, vyhubilo by to všechny, kdo by se mi znelíbili. Triglavy, lidi i tebe. Naštěstí to nemám v úmyslu. Jak už jsem říkala, s rybami není žádná zábava.«

»Ale já nechci triglavy vyhubit,« namítl jsem. »Zastrašení mi postačí, ale když utečou, honit je nechci a nebudu.«

»Z toho idealismu vyrosteš,« ujistila mě. »Aby ses nedivil! Myslíš si, že nasazují ve válkách vlastní kůži? Ale kdepak, na to mají lidi! Když za tebou pošlou vojáčky a vybaví je něčím, co tě rozpozná, bude tě zabíjet i jejich maso. Sami to budou jen z dálky samolibě sledovat a pohánět tu svou chodící sekanou, když se jim bude zdát, že se málo snaží.«

»Zkusím to s tím zastrašováním,« rozhodl jsem se rázně.

»Jak chceš,« ustoupila s klidem.

Předala mi slíbené »jadérko«, podobné pomeranči. Ruské se zapínalo magneticky, měli tam poblíž cívku elektromagnetu. Tohle se ovládalo telepatií, což mi předvedla a pak už jsem to mohl používat i já.

Za život Borise Sergejeviče to stálo.

Errata:

11.08.2021 15:07