Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Dohoda

Mapování Severní Ameriky se zrychlovalo s každou další tamarou a Morgeana si to pochvalovala. Samozřejmě o většině nejdůležitějších band triglavů věděla, ale při jejich množství ani nemohla vědět o kdejakém jednotlivci.

Každý triglav měl tři »hlavy«, tento limit dostali do vínku od Kšagů. Každý měl jednu jako svého oficiálního představitele a dvě další »hlavy« používal podle potřeb. Na rozdíl od Evropy se nikomu z nich nikdy nesešly dvě »hlavy« na jednom místě, necestovaly stejným letadlem a nejezdili spolu ani vlakem. Nemohlo se jim proto stát, abych je vyřadil jako v Lublani, kde se dokonce sešly hned dvě trojice.

Američtí triglavové byli zkrátka zabezpečení důkladněji. Skoro každý měl vlastní vilu s důkladným protiatomovým krytem, zásobeným na dlouhý pobyt. Část se jich ukrývala pod Cheyennskou horou a v dalších společných vojenských krytech. Byli tam zaměstnaní i lidé, dokonce i vojačky. Triglavové je tam měli na chov, aby se mohli doplňovat po vítězné válce. Další skupinky triglavů jsem objevil v Mexiku a v Kanadě. Zdálo se mi, že se někteří jistí i odlehlostí svých »hlav« od území Spojených států.

V tomto světle se úplně jinak jevily i americké ztráty v Čechách. Tenkrát jsem si ještě říkal Antonín, i když už bez sežehnutého penzisty Antonína, a domníval jsem se, že sestřelený airbus se třemi sty pasažéry znamená stovku zabitých triglavů. Nebylo tomu tak. Byly tam nanejvýš dvojice, aby mohli využívat dorozumívání bez radiotechniky, ale svou třetí »hlavu« si každý opatroval v bezpečném úkrytu a i když o dvě ze tří přišel, rychle si je doplnil.

Odkud brali lidi k »přebírání«? A jak to, že pak nikdy nikomu nechyběli?

Šlo to i tak, že »převzatí« zůstávali dál kde byli. Vnějškově se přece nijak neměnili. Tak jsem přece měl své »hlavy« i já. Zůstávali ve funkcích, jen se začali jinak chovat.

Jenže jsem zjistil, že u amerických triglavů tomu bylo jinak. Vybírali si »hlavy« tak, aby jim dlouho vydržely. Triglavové měli ve své moci i největší vězeňství světa, Americké. Jednak vězně využívali na práci a měli vynikající zisky, jednak si mohli vybírat mladé, zdravé jedince k »převzetí«, kdykoliv je potřebovali.

Spojené státy mají nejvíc vězňů nejen na počet obyvatel, ale i absolutně. Mají jich dokonce více než v Číně, i když Čína má podstatně více obyvatel. Což Američanům nebrání neustále Čínu za zacházení s vězni kritizovat. Sami přitom na vězních nestydatě vydělávají, ale také, zmizí-li vězeň úplně, vůbec nic se neděje. Chce to soukromé vězeňství a soudce, kteří lidi odsuzují podle objednávek vězeňských bossů.²⁵ Bylo by to asi »nejsvobodnější vězeňství světa«, kdyby to nebyl protimluv. Jakých je tam plno...

Nejvíc triglavů bylo rozptýleno po Skalistých horách. Místy nebylo snadné projet tamarami všemi cestami tak, aby obsáhly všechna zákoutí. Vyřešil jsem to tím, že jsem v oblasti Skalistých hor rozmístil pár pevných tamar, aby obsáhly větší oblast. Musel jsem tam ale ponechat obsluhu... dobrá, budu tam vartovat...

Jak mé tamary křižovaly Severní Amerikou, její mapa se pomalu ale jistě zaplňovala. Kdekoliv jsem na ně přišel, zapisoval jsem si je do svých map v počítačích a Morgeana si je přenášela do svých. Měla mapy podobné našim, až na to, že měla jižní pól nahoře a severní dole, ale jestli si to správně pamatuji, tak měli v dřívějších dobách mapy orientované i Arabové i Evropané.

Morgeana měla zajímavé zdůvodnění orientace svých map. Jih podle ní ukazuje na galaktický jih, odkud přišli Kwijenové, kteří jí vytvořili první mapy našeho světa. Nechala mi dokonce jednu z nejstarších zobrazit. Bylo na ní zajímavé zejména to, že Indie a Atlantis byly ještě samostatnými ostrovy, pohoří Himaláje neexistovalo a Atlantický oceán byl jen nepříliš širokým průlivem mezi Eurafrikou a Amerikou.

„Tohle jsou nejstarší mapy,“ vysvětlovala mi. „Tak to samozřejmě nepamatuji. V době, kdy jsem přijala nabídku Kwijenů, už byla mapa světa podobná té dnešní, až na Atlantidu a pár ostrovů a zálivů, které se mezitím buď objevily nebo naopak zmizely. Kwijenové pro mě postavili v Evropě a Asii osmnáct sídel. Dvě z nich už neexistují. Krym nebyl v té době obklopený mořem, byla to kvetoucí vyvýšená náhorní planina na severním okraji pozvolna vysychajícího sladkovodního Černého jezera, jehož hladina byla o sto padesát metrů níže než je dnes a bylo i mnohem menší. Středozemní moře bylo v té době od Atlantiku oddělené hřebenem Gibraltaru, jeho hladina byla níž a pevniny bylo víc. Na pobřeží Středozemního moře i Černého jezera bylo množství kvetoucích měst a poměrně rozvinuté říše.“

„O těch nic nevím,“ přiznal jsem zahanbeně.

„Pak nastala katastrofa, která tehdejší civilizaci smetla,“ nedala se Morgeana zastavit. „Ostrov Atlantis ovládli triglavové a vyhrožovali, že zničí všechny lidi na Zemi. Odpověděla jsem protiúderem a potopila triglavy i s Atlantidou, i s jejich lidskými otroky. Uvažovala jsem, že bude lépe obětovat je, než nechat je vyhubit zbytek světa. Zkáza pokračovala vlnou tsunami. Vyhubila civilizace na Madagaskaru a Jávě a ničivě zasáhla Indii, Čínu a Japonsko. Tomu bych zabránila, kdyby mě více nezaměstnávala Evropa. Té se tsunami nedotkla, jenže tehdejší spojenci Atlantů, triglavové Wotanovy větve, prorazili ze msty Gibraltarský horský hřeben a vytvořili tam průliv. S tím jsem opravdu nepočítala. Voda z Atlantiku se vevalila do Středozemního moře, zaplavila pobřeží i s přímořskými osadami a přes Bospor potom přetekla i do Černého jezera, kde způsobila stejnou zkázu.“

„Proč to udělali?“ nelíbilo se mi to. „Komu tím uškodili?“

„Udělali to ze msty,“ přikývla. „Jejich území v dnešní Británii se to nedotklo, zato to vyplavilo pobřežní osady podél obou moří. Z mapy zmizely desítky měst a slaná voda vyhubila v Černém jezeře sladkovodní život. Proto všechna ta města tak záhadně zmizela! Jsou dnes na dně obou moří, překrytá nánosy, takže nejsou přístupná. Hladina moře byla tenkrát až sto padesát metrů pod nynější úrovní a to je příliš velká hloubka i pro dnešní potápěče. Já si ještě polohu některých z nich vybavím a mám je i na mapách, ale dnes už to jsou jen hřbitovy.“

„A tomu... Wotanovi... ta podlost prošla?“ otřásl jsem se.

„To se ví, že ne!“ odfrkla si. „Ono mu ani tohle nestačilo! Zatímco jsem zachraňovala vyplavované lidi, začaly jeho lodě přepadávat a hubit osady na atlantickém pobřeží Afriky, než jsem si toho všimla. Dalším úderem jsem i v Atlantiku vyvolala vlnu tsunami. Britské ostrovy to smetlo i s Wotanovými triglavy a jediná známá památka na ně je dnešní Stonehenge.“

„Co je ale k tomu vedlo? Vždyť jistě věděli, že tě naštvou! Leda... nespoléhali se tam na bunkry od Kšagů?“ hádal jsem.

„Správně hádáš,“ přikývla. „Jenže moje potopa zalila vchod pěti metry bahna a udělala z bunkrů hrobky. Wotanova mumie i s jeho družinou je pod zemí dosud. Budeš-li chtít, ukážu ti je, dálnovid je zobrazí i ve věčné tmě. Jednou jsem se tam dokonce odvážila skočit, jenže tam není dýchatelný vzduch, ještě ráda jsem se v téže vteřině vrátila!“

„Oni se tam... udusili?“

„Ještě hůř,“ řekla. „Otrávili se vlastními výkaly. Správná smrt pro takové darebáky! Bahno nad nimi mezitím ztvrdlo na kámen a dodnes je tam jen čpavek a metan.“

„Wotan tam měl všechny tři »hlavy«?“ zeptal jsem se.

„Ne, jen tu hlavní. Dvě další jsem mu utopila u Kanárských ostrovů. Bitevní lodě jsem mu ke dnu poslala rychle, ale největší, velitelskou jsem jen nakřápla i se všemi záchrannými čluny, takže všichni muži na palubě dva dny usilovně čerpali z lodi vodu a zoufale sledovali, jak jim uvnitř stoupá. Nakonec šla i s nimi ke dnu. A kolem se celou dobu proháněli hladoví tygří žraloci...“

„V Atlantiku byli tenkrát žraloci?“

„Pár jsem jich tam přenesla z Austrálie,“ řekla lhostejně. „Takových větších, lidožravých. Dobře se tam tenkrát nakrmili.“

Představil jsem si, jak kolem potápějících se lodí krouží ty trojúhelníkovité ploutve. To musel být ale horor!

Není na Zemi nic strašnějšího než rozzlobená Morgeana!

Jenže když si připomenu zničená kvetoucí města po celém pobřeží Středozemního i Černého moře, desetitisíce utopených lidí, kteří se ničím neprovinili, nepřipadala mi smrt těch darebáků dost strašná. Nezbylo mi než s Morgeanou souhlasit. Ostatně to pak musela těžce vysvětlovat Kwijenům a ti jí nakonec uznali, že zvolila jen menší zlo.

Přiznali by jí i vytvoření Washingtonského zálivu, na jehož dně by kromě Pentagonu a hlavního města skončilo i dvanáct dalších měst včetně dvoumilionové oblasti Baltimoru?

Bude záležet na poměru ztrát způsobených ku zabráněným. Spojené státy mají strašný deficit, počty neomluvitelných obětí Americké armády dosahují ve světě desítek milionů. Morgeana to ale nejspíš neudělá. Pokud ovšem Rockefeller couvne.

Což není jisté...

Dopoledne si mě ale Morgeana zavolala naprosto nečekaně.

„Nech všeho a pojď ke mně!“ nařídila mi nečekaně.

Zvědavost mě ovšem poháněla, takže jsem u ní byl málem jedním skokem.

Morgeana seděla ve svém pohodlném křesílku u dálnovidu. Před sebou měla nízký stoleček, na němž byla jen jedna ozdoba, velká skleněná koule. A v ní se cosi míhalo.

„Pojď sem, budeš můj svědek,“ pozvala mě. „Chce s námi jednat Rockefeller, náčelník triglavů Ameriky. Je prý na oficiální návštěvě u svého dobrého přítele Benjamina v pevnosti pod Jeruzalémem a mohu prý jednat s oběma.“

Pokynula mi do druhého křesílka, takže skleněná koule ležela mezi námi. Když jsem se do ní zadíval, spatřil jsem v ní široký obličej tlustého chlapa.

„Poslouchám,“ oznámila směrem ke kouli.

Rockefeller - vládce světa

„Doufám, že jsi tam osobně ty, Morano?“ ozvalo se z koule.

„Jistě, vidíš mě snad,“ přisvědčila. „Poslouchám tě. Co mi chceš sdělit?“

„Donesly se mi nějaké tvoje vyhrůžky,“ pokračoval hlas. „Hodně silné, proč?“

„Byli u mě Rusové,“ odvětila mu. „Tvrdili, že jste vyslali na moře ponorky. Proč?“

„Jenže my máme ze satelitů neklamné zprávy, že Rusové naopak začali přemisťovat své strategické rakety. Vypadá to, že se chystají zaútočit oni.“

„Pak ale nechápu tvou přátelskou návštěvu u Benjamina,“ podotkla poněkud jízlivěji Morgeana. „Neměl bys být s ostatními ve střehu doma?“

„Poslyš, Morano, znepokojuje nás tvůj kamaráčoft s Rusy!“ zavrčel Rockefeller. „Odkdy dáváš přednost jedné straně? Takhle by to dál nešlo!“

„Jaképak pletky s Rusy?“ naježila se. „Rusové dneska sedí doma a neodváží se vypustit ani družici, aby se to nedalo chápat jako útok.“

„A ten masakr na Ukrajině, to nebyl zločin?“ vybuchl Rockefeller. „Povraždili tam i naši delegaci, máme právo být naštvaní! Oni nemají tajné služby, aby nevěděli, co se tam dělo?“

„To nebyl zločin Rusů,“ odvětila klidně. „A vůbec to nebyl zločin. Všechny jsem vás mockrát varovala, abyste si nevšímali mých chráněnců. A Volos zabil mého hosta přímo před mýma očima a navíc v mém domě! A ještě tvrdil, že si jeho větev bude dělat co chce, neboť mají »masa«, vlastně vojáčků, dost. Divíš se, že jsem to tak nenechala? Volos ode mne odvanul větrákem, víc než smrad z něho nezbylo, ale ta drzost vyžadovala těžší trest než jedno spálené tělo. Umožnila jsem proto mému hostu, aby Volose zlikvidoval úplně. Ani jsem mu nevyčítala, že vyhubil i Volosovu družinu a všechny, kdo se na Ukrajině nacházeli. Nebyl to zločin, ale trest za jejich zločiny, bez ohledu na počty mrtvých.“

„A ten tvůj chráněnec, ta tvá... návštěva, to snad nebyl Rus?“ namítl kousavě.

„Budeš se divit, nebyl,“ usmála se vlídně Morgeana. Ovšem já bych se při jejím úsměvu asi stáhl a nevyskakoval bych si.

„Co to bylo za větev?“ nadskočil místo toho Rockefeller.

„Česká, jestli ti to něco říká,“ klidně mu sdělila.

„Česká?“ vybuchl. „Tam přece nikdo nežije! Ledaže by to byla ta divná Česká »Osvobozovací armáda«, nebo jak si říkají. S tou už nějaké trable máme. Jenže co je to za větev? Tu neznám! Můžeš mi nějak přijatelně vysvětlit, jak mohla vzniknout, když jsi nám štěpení větví zakázala? Proč jsi ji vůbec připustila?“

„Asi protože nepochází vůbec od Kšagů,“ odvětila s milým úsměvem. „Je to zkrátka něco jiného. A jestli jste měli v Čechách trable, uděláte nejlépe, když je necháte na pokoji. Nechte Čechy Čechům, rozumíš? Když to uděláte, nebudete mít s nimi trable ani jinde ve světě, oni se vám sami rádi vyhnou. Ale jestli ti mohu něco hodně užitečně poradit, otoč okamžitě své ponorky.“

„Ale proč?“ namítal.

„Protože to chci!“ zahřměla najednou tak rázně, až jsem se otřásl. „Nebo ti je i s těmi raketami naházím na hlavu!“

„No dobře, dobře,“ ustoupil. Nemohl si nevšimnout změny tónu jejího hlasu. „Ale není to jednoduché. S ponorkami pod hladinou nemáme spojení, musíme počkat, až se vynoří a až potom se dají odvolat.“

„Nemáš v těch ponorkách své hlavy?“ zeptala se jedovatě.

„Nemám,“ řekl. „Chápej, není tam příjemné prostředí...“

„Dobře, počkám,“ řekla už zase klidně. „Ale nepřej si mě, jestli to nemáš pod kontrolou a něco se stane. Mohla by tě potkat nepříjemnost. Už ti snad vzkázali, co by to mohlo být. Wotan si také myslel, že se mu nemůže nic stát!“

„Dám si pozor!“ slíbil jí.

„To doufám!“ řekla.

Zdálo se, že si Rockefeller rozmyslel Morgeanu rozzlobit. Já jsem mezitím stihl dokončit mapování Spojených států. Na mnoha místech jsem měl své rezidenty, i když se už zdálo, že nebudou potřební. Atomové ponorky se vrátí na základny a bude konec chystané války. Nevadí, rezidenti měli i tak svůj význam. Jejich prostřednictvím jsem se seznamoval se životem Spojených států. Přece jen být na místě je lepší než pohled z daleké Evropy!

Při jedné společné pozdní večeři jsem se Morgeany jen tak mimochodem zeptal, proč jí vlastně triglavové říkali bohyně, když s nimi neměla nic společného.

„Chápu, že se sami prohlašovali za bohy,“ uvažoval jsem před ní nahlas. „Nejspíš jim to pomáhalo vládnout. Bohové jsou nedotknutelní, nepochybuje se o nich, jen se jim pokorně slouží. Ty ses jejich vlády neúčastnila, proč i tebe prohlásili za bohyni?“

„Nikdy jsem s nimi neměla nic společného,“ řekla klidně. „Lidem jsem nevládla. Proč také? Mám všechno co potřebuji i bez otroků. Triglavové lidi potřebovali, aby jim přinášeli oběti a živili je. Když o tom uvažuji, triglavové nikdy nic nepostavili. Na všechno měli otroky. Lidé jim stavěli skvělé paláce, chrámy a hrady, triglavové si dobře žili a lidi deptali. Začínali na dnešním Arabském poloostrově, měli tu první říše ještě před Babylonem. Kšagové jim postavili podzemní útočiště po celém světě.“

„Takže si je Kšagové připravovali jako vládce světa?“

„Vládce... to ani ne. Vládci měli být oni, triglavové měli být jejich nejbližší zástupci, prostředníci mezi Kšagy a lidmi. Ale i když jsem Kšagy vyhnala, triglavové se pořád nevzdali projektu stavby kosmické válečné základny pro své pány.“

„A co Kšagům říkali Kwijenové?“

„Naštěstí se spolu nikdy na Zemi nesetkali,“ vzdychla si. „Kwijenové tu byli mnohem dřív a předem mě varovali, abych na Zem žádné mimozemské vetřelce nepustila, že bych se jich pak těžko zbavovala. Měli pravdu. Jen oni sami tady nezůstali.“

„Kwijenové byli výjimka, bílé vrány, že?“ nadhodil jsem.

„Oni byli skutečně bílí,“ řekla Morgeana vážně. „Bílí jako sníh. A vyzařovalo z nich dobro, nebo jsem to tak cítila. Dodnes trvám na tom, že to s námi na Zemi jako jediní mysleli dobře.“

„Ne jako Kšagové nebo Ipájové?“ usmál jsem se.

„To se nedá srovnávat,“ ujistila mě. „Jednoho Ipáje jsi viděl sám a už z toho, že mu říkáš černý opeřený skrček, je mi jasné, že ho za velké dobro nepovažuješ. Kšagové byli větší než lidé Země, měli srst rudohnědou, takže se z dálky podobali medvědům. Ani jedni, ani druzí nedělali pro lidi na Zemi nic dobrého.“

„Takže lidem na Zemi vládli a vládnou triglavové,“ shrnul jsem to. „Možná tu nějakou dobu byli i mutanti jako já, od Ipájů, myslím tím desetihlavého Rávanu, ale ti už tu nejsou a jestli jsem to pochopil, triglavové je vyvraždili. Do toho ses nemíchala?“

„Ne,“ přikývla. „Nezajímali mě. Z mého pohledu to dlouho vypadalo tak, že triglavové sice lidem vládli, ale přinášeli jim ledacos nového, jakýsi pokrok. Říše vedené triglavy měly vyšší... dnes bychom řekli »životní úroveň« než oblasti, kde byli lidé bez nich. Nesváry mezi vládci byly také odjakživa. Triglavové si navzdory mému zákazu pořád pěstují svou utkvělou myšlenku, že postaví pro Kšagy kosmické vojenské základny. Mám podezření, že to mají zanesené v genech. Pár rozestavěných objektů jsem jim dokonce rozvalila, dokud s tím nepřestali. Ale Rávanova banda byla ještě horší, ti si na pokrok mezi lidmi ani nehráli. Nevadilo mi, když je triglavové vyhubili.“

„A nenapadlo tě pomoci lidem od obou parazitů?“

„Napadlo,“ přikývla. „Jednu dobu jsem triglavy trochu dusila. Povolila jsem jim jednu říši v Babylonu a druhou v Indii, ale ty lišky podšité se hned začaly snažit, aby právě jejich říše byly vrcholem blahobytu a když chtějí, tak to opravdu dovedou! Uznala jsem jim to a zrušila omezení. Začali se rozlézat po světě, nejprve kolem Indie, pak dál. Brzy byli po celém známém světě, jen Amerika a Austrálie byla od nich čistá, jenže se ukázalo, že lidé ponechaní sami sobě moc pokroku nevymyslí. Australané zůstali na úrovni doby kamenné a v Americe to dotáhli k bronzu a pak si nevěděli rady se železnými a zejména se střelnými zbraněmi konkvistadorů.“

„Takže bylo lepší ponechat vládu triglavům?“

„Myslela jsem si to,“ přitakala. „Nechala jsem je tedy být a soustředila jsem se jen na nebezpečí z vesmíru. Je toho také dost, vychýlila jsem mezitím dva asteroidy a pár set malých... v poslední době se hodně projevil Jupiter, promíchal asteroidy, hvězdáři dokonce zaznamenali pád velkého asteroidu na Jupiter, až ze Země bylo vidět, jaká to byla šlupka... nechci se chlubit, ale beze mne by už lidstvo jako takové neexistovalo.“

„A světu vládnou triglavové,“ vzdychl jsem si. „Vážně věříš, že to bez nich nejde?“

„Dlouho jsem si to myslela,“ přikývla. „Až v poslední době jsem pochopila, že sice lidem pokrok přinášejí, ale současně účinně zabraňují, aby si ho lidé zavedli sami. Dokonce zavedli ve světě instituce, které pokrok velice účinně potlačují.“

„Jaké instituce?“ zajímalo mě.

Morgeana mi však neodpovídala. Najednou strnula a jako kdyby se zaposlouchala do sebe anebo do nějaké vzdálené hudby. Poslouchal jsem také, ale nic jsem neslyšel, v Morgeanině podzemním sídle by byl slyšet i pád špendlíku.

„Á, máme nového kosmonauta,“ řekla potom spokojeně.

„Někdo vypustil další pilotovanou kosmickou loď?“ zeptal jsem se. Zajímalo mě, jak rychle se o tom Morgeana dozvěděla. Jenže tomu bylo jinak.

„Kosmická loď?“ ušklíbla se. „To je trochu přehnané tvrzení. Jen obyčejné letadlo.“

„Letadlo jako loď, dnes se tak označuje všechno co létá do kosmu,“ mávl jsem rukou. „Kdo je ale dostal na oběžnou dráhu?“

„Já,“ řekla Morgeana.

------------------------ Poznámky:

  25 Bez tohoto jevu by nebylo možné, aby ve "svobodné zemi" byl největší počet vězňů na světě!

Errata:

11.08.2021 15:07