Vítej, návštěvníku!

Astronauti

Americký neviditelný nadzvukový strategický bombardér Rockwell B-1 Lancer vyvíjeli pro těžké jaderné údery v hloubi Sovětského svazu. Jeho stealth technologie nebyla úplně na výši, proto ho později využívali pro běžné taktické úkoly v Jugoslávii, Afghánistánu a v Iráku, kde mu protivzdušná obrana nehrozila.

Protivzdušná obrana České republiky rovněž prakticky neexistuje, české stíhačky se ani nepokusily vzlétnout, když jeden tento bombardér bezstarostně přeletěl hranice Německa do Čech a mířil černou nocí nadzvukovou rychlostí ve výšce čtrnáct tisíc metrů na Prahu. Jeho radarový odraz je slabší než od dopravního letadla, takže ho ani letištní radary nezachytily.

Při přeletu nad čárou Plzeň – Chomutov se však znenadání letoun prudce vzepjal, nabral ostře směr šikmo vzhůru a začal tak prudce zrychlovat, až akcelerace vmáčkla posádku do křesel. Ve třiceti kilometrech výšky vysadily motory, ale letoun zrychloval dál. Dříve než se dostal nad čáru Příbram – Rakovník, dosáhl neuvěřitelné rychlosti dvaceti osmi tisíc kilometrů za hodinu, Prahu přeletěl ve výšce osmdesáti kilometrů směrem k polské Varšavě a dál nad Bělorusko a Rusko. Až pak přestal zrychlovat, ale neklesal. Souběžně s ním se vznášelo i osm těžkých pum, uvolněných ze závěsů. Posádka je odhodila v marné snaze udělat něco proti nepochopitelnému chování letadla, které je očividně neposlouchalo. Ani bomby však nepadaly. Provázely letoun v nevelké vzdálenosti, nevzdalovaly se, ani se mu nepřibližovaly, jak se na beztížný stav sluší.

Sledovali jsme letoun na Morgeanině dálnovidu. Mohli jsme si vybrat pohled ze strany, nebo i pohled dovnitř do pilotní kabiny. Ze strany jsme viděli, jak z motorů uniká palivo v podobě řídkého oblaku. Nehořelo, jen se vypařovalo a rozplývalo. Kolem chyběl vzduch, v této výšce bylo poměrně slušné vakuum, které nebránilo letu, ale udusilo motory. I mně bylo jasné, že proudové motory nemohly letoun až na oběžnou dráhu vynést, přesto tu byl. Mimo běžné režimy letu, ve studeném kosmickém prostoru.

Uvnitř letadla bylo vidět, jak posádka propadla panice. Už věděla, že nemůže vůbec nic dělat pro svou záchranu. Ve vakuu nepracovaly motory, křídla nenesla a ani kormidla nefungovala. Bez motorů zkolabovaly generátory elektřiny a nouzové osvětlení nestačilo. Akumulátory nebyly na něco takového stavěné a bylo jasné, že se brzy vyčerpají. Závidět jim nebylo co, asi jako tonoucím v lodi, kolem níž krouží žraloci.

Skleněná koule na Morgeanině stolku cinkla a objevil se v ní obličej boha Triglava.

„Poslyš, co to má znamenat?“ rozkřikl se na ni. „Slíbili jsme, že nebudeme útočit, ale letí na nás nějaká mezikontinentální střela z Německa! Víš o ní aspoň?“

„Ta se vás vůbec netýká,“ odvětila klidně Morgeana. „Když trochu lépe spočítáš její dráhu, zjistíš, že to není balistická střela, ale družice na stabilní oběžné dráze. Přeletí vás a bude si dál létat kolem Země.“

„Jak to můžeš tvrdit?“ zarazil se Triglav.

„Sama jsem ji tam vynesla,“ odsekla Morgeana.

„To nebyl dobrý vtip!“ zpražil ji Triglav. „Nám se kvůli ní aktivovala protiraketová obrana!“

„Tak ji fofrem zklidni,“ navrhla mu klidně. „Nebylo to zaměřené proti vám, ale proti mému hostu. Jak asi tušíš, ani já to nepovažuji za vtip, natož dobrý! V téhle chvíli to mrzí jen piloty, ale stokrát víc to bude mrzet toho, kdo za tím stojí, to mi věř!“

„Nějak se mi to nezdá,“ namítal Triglav. „Němci žádné satelity nevypouštějí. A kromě toho má ta družice nesmyslnou a krajně nevýhodnou oběžnou dráhu!“

„Však to původně nebyla žádná družice,“ uklidňovala ho Morgeana. „Je to bombardér, vyslaný z Německa do Čech, který jsem popostrčila až na oběžnou dráhu. Kolem se vznášejí bomby, odhozené posádkou, když zkoušela vše možné i nemožné. Uvnitř jsou čtyři piloti, díky přetlakovým oblekům jsou ještě naživu, ale na kosmonauty nejsou dost zásobení. Nejspíš ještě pár hodin vydrží, pak jim dojde vzduch. Nehodlám ale v jejich prospěch hnout ani prstem, podle mě si to plně zaslouží.“

„Takže je to přece jen tygří žert Morany!“ zažertoval Triglav trochu ulehčeně.

„Ten žert nevyšel ode mne,“ opravila ho. „Obrátila jsem ho proti těm, kdo si mysleli, že dávám varování jen pro legraci. A vy buďte upřímně rádi, že vás s tím nespojuji.“

„Jsem rád,“ souhlasil. „A lituji každého, koho s tím spojíš.“

„To ještě uvidíš!“ slibovala mu. „Opakuji, snaž se nehnout prstem a nech si zajít všechny chutě na protiúder. A nerozčiluj mě, teď jsem na tahu já, Morana!“

„Už mlčím!“ řekl Triglav a zmizel.

„Dobře děláš,“ zavrčela za ním.

Na reakci k unesení bombardéru na oběžnou dráhu jsme nemuseli dlouho čekat. Podle Morgeanina očekávání se ozval sám Rockefeller, tentokrát z Ameriky. Jak se tam tak rychle stihl vrátit, mi bylo tak trochu záhadou, která se však brzy vysvětlila.

„Je tam Morana, nebo někdo jiný?“ ozvalo se ze skleněné koule, která tu, jak jsem už pochopil, měla úlohu videotelefonu, až na to, že ji Morgeana měla ještě od Kwijenů a tedy byla přes pětadvacet tisíc let stará. Morgeana by ji nepotřebovala, sama se sebou se bavit nemusela, ale věnovala ji každé oficiálně uznané větvi triglavů, aby mohli případným vysvětlením zabránit její akci. Triglavové měli její prostředek v jisté úctě. Dobře věděli, že Moraniny akce mohou být příliš ničivé, než aby si z nich mohli dělat legrácky. Druhým důvodem jejich úcty k tomuto zařízení bylo to, že sami zatím nic takového neměli. Skrankiora, skleněná koule Kwijenů, má nepřekonatelné vlastnosti. Ať je kde je, na dně moří i v hlubokých dolech, vždy má jasný zvuk a hovořící se v ní navíc poměrně jasně vidí.

Moranina skrankiora umožňovala dorozumívání triglavům, ale Morana měla vždy přednost. Když se rozhodla některému ze šéfů zavolat a on se právě bavil se šéfem jiné větve, přerušila jim bezohledně hovor, ale dělala to jen když se chystala k nějaké akci a dávala jim poslední možnost vysvětlení, takže se neodvážili protestovat, že jim leze do hovoru. A zatímco ona vždy viděla, kdo ji volá, sama měla i další privilegium, nemusela se druhé straně ukazovat. Jakkoliv věděli, že je to nerovnoprávné, nemohli proti tomu nic namítat. Byl to její prostředek, ne jejich. Poslední dobou nechávala Morgeana video-část skrankiory zamčenou a na druhé straně si nebyli jistí, kdo právě skleněnou kouli obsluhuje. Zda ona nebo její host, kterým pravověrní triglavové opovrhovali.

„Poslouchám tě,“ odvětila Morgeana, aby mu dala najevo, s kým jedná. Jistě ji poznal po hlase, což nebylo tak obtížné, její hlas je nezaměnitelný.

„Mám hlášení od naší základny v Evropě,“ pokračoval tedy Rockefeller. „Ztratilo se nám letadlo, zabloudilo při cvičném letu a pak zmizelo. Radary ukázaly, že se dostalo do výšky pro ten typ nedosažitelné. Není to tvá práce? Můžeš mi to vysvětlit?“

„Vysvětlím ti to, až mi přijatelně vysvětlíš, co dělalo vaše letadlo nad sousední zemí s nákladem nukleárních bomb na palubě,“ zaútočila naopak Morgeana.

„Vždyť to říkám,“ opáčil dotčeně Rockefeller. „Zabloudilo při cvičném letu. To se přece stává.“

„Přijala bych to vysvětlení, kdybys nedávno prezidentovi té země nevyhrožoval, že v případě jeho neústupnosti zabloudí nad jeho zemičku váš bombardér a jakoby omylem upustí na hlavní město nukleární bombu,“ otloukla mu o hlavu jeho vyhrůžky, čímž i mně dala najevo, že události v Čechách sledovala už dřív. Já jsem to považoval za dávno odbytou věc, proto jsem si jí na tento incident nikdy nestěžoval, ale v těle prezidenta jsem to tenkrát v televizi před vlastní sebevraždou patřičně rozmázl.

„Ty jsi nikdy nikomu nevyhrožovala?“ zeptal se jí trochu zaraženě Rockefeller, zřejmě to od ní také nečekal.

„Vyhrožovala,“ připustila. „Jenže takové věci pak obvykle plním. Takže mi tu přestaň vykládat o bloudění! Bylo to klasické plnění vyhrůžek, jenže jsi přitom zapomněl na moji poznámku, co udělám každému, kdo Čechy nenechá na pokoji.“

„Vždyť se zase tak moc nestalo,“ namítal.

„Nestalo,“ souhlasila. „Až na to, že teď kolem Země krouží nejen vaše letadlo coby nová kosmická stanice, ale vedle ní navíc osm pum, obsahujících pravé nukleární hlavice. Mám ti je hodit na hlavu? Co je to za cvičný let s takovým nákladem na palubě?“

„Někdy se přece kvůli věrohodnosti cvičí i s ostrými!“ snažil se ještě Rockefeller.

„V tom máš jistě pravdu,“ ustoupila podle mě nečekaně. Ale byl to spíš jen úkrok.

„Pak pochopíš, že i já mohu cvičit s ostrými,“ pokračovala. „A protože nechci působit apokalypsy, cvičím si jemnější akce. Nedávno jsem sledovala, co umí můj nový host. Ano, ten, se kterým máte trable v Čechách. Vyzkoušel krásnou výběrovou zbraň, která zabíjí jen vás, ale obyčejných lidí se ani nedotkne. Předhodila jsem mu jako předmět výzkumu Volosovu větev na Ukrajině. Nebyly to nevinné oběti, Volos přímo přede mnou zabil mého hosta, takže to byla oplátka. Výsledek už znáš. Ukrajinská větev je i s Volosem historií, jenže při tom víceméně omylem zhebla i vaše delegace. Měli zkrátka smůlu, jak sám rád říkáš.“

Volosova banda s návštěvou

„Poslyš, nepoužil tu zbraň tvůj host v Čechách už dřív?“

„Použil,“ souhlasila. „Ale to byly jeho pokusy, ne moje. Myslím, že se mu osvědčila. Strašíte Čechy svými vojsky, takže přimhouřím oči nad pokusy Čechů.“

„Ale my máme s Čechy právoplatné dohody, že nás nechají dělat, co uznáme za vhodné!“ čertil se.

„Jo, to máte,“ připustila. „Vnutili jste jim loutkovou vládu a s tou jste uzavřeli dohody, že smíte v Čechách vraždit. Svržená vláda na to ale nepřistoupila. Oficiální Armáda České republiky vás dnes nechává vraždit, to už přece znáte. Nikde ve světě vám vaše loutkové vlády nepřeloží stéblo přes cestu, zatímco lidové armády, jako ta »Česká osvobozovací«, vás střílí.“

„Nelegálním vojákům se všude ve světě říká teroristi!“ vybuchl Rockefeller.

„To je čistě vaše označení,“ pokrčila rameny Morgeana. „Já tak odjakživa nazývám okupační armády, kdekoli je nasadíte. A nechtěj po mně, abych vaše teroristy litovala. Volos si dovolil drzost jako nikdo jiný, zabít mého hosta přímo u mě. To se ví, že hned nato ode mne vyletěl jako smradlavý černý dým. Triglav skřípal zubama, když byl u mě vyjednávat a viděl moji návštěvu, ale zabíjet se neodvážil. Proto ho nechávám na pokoji. Poslyš, co kdybych ti teď navrhla, abys stáhl všechny své vojáčky na vlastní území? Triglav proti vám nehne prstem, to ti mohu zaručit. A ve světě bude rázem klid.“

„Ty ses zbláznila?“ vybuchl Rockefeller. „To by se rychle sesypalo celé naše impérium!“

„Ale nesesypalo,“ krotila ho. „Máte přece nejpokrokovější vědu, už to je výhoda.“

„Nás drží banky a ne věda!“ namítl.

„Tak banky zrušte a nechte vědu, ať dělá, co umí!“

„Představuješ si to příliš jednoduše, ale tak to nefunguje!“

„Vy to děláte příliš složité, nefunguje to taky, jen je při tom víc mrtvol!“

„Na tom se zkrátka neshodneme!“ řekl.

„Neshodneme,“ souhlasila. „Doposud jsem vás nechávala řídit svět, protože jsem měla dojem, že lidem přinášíte pokrok. Poslední dobou se mi zdá, že pokroku sveřepě bráníte. Zkusíme to tedy jinak. Stáhnete vojska z Evropy a z Asie a vyzkoušíme, jestli to bude lepší nebo horší.“

„To se ví, že to bude horší!“ řekl přesvědčeně Rockefeller.

„Když říkám vojska, myslím tím nejen vojáky, ale i tajné agenty,“ nedala se zastavit. „Přestanete zkrátka škodit, veřejně i pokoutně. Všechny své lidi odvezete i s armádami.“

„To má být ultimatum?“ naježil se Rockefeller.

„Ultimatum je poslední varování,“ řekla Morgeana. „Tohle snad ještě není poslední. Ale je dost důrazné a znáš mě, nemám ve zvyku ustupovat. Když něco řeknu, tak to platí.“

„To ti nakukal ten tvůj... host?“

„Kdy jsem si nechala něco namluvit?“ opáčila. „Mám své zdroje, zacházím s nimi po svém a každou vaši stížnost jsem si vždycky důkladně ověřila. Jediná odlišnost je, že nechci používat moje příliš mohutné prostředky. K zabití mouchy není vhodný granát a podle mě je lepší podpořit toho, kdo dosáhne stejného cíle s menším počtem obětí plácačkou.“

„Zkázu Volosovy větve říkáš »menší počet obětí«?“ rýpl si.

„Jistě,“ přikývla. „Kromě Volosových darebáků nezemřel ani jeden člověk. Přiznej si, to jste nikdy nedokázali! Vždycky jste pobili více »vedlejších obětí« než těch, o které původně šlo.“

„To je riziko každé války!“ odsekl.

„Když to chápeš takhle, pak to vlastně ani válka nebyla,“ otočila to. „Ztrestání viníků je akt čisté spravedlnosti.“

„Nehraj si s pojmy »válka« a »spravedlnost«!“ vybuchl. „Co ty máš co mluvit o válce, když jsi bez vyhlášení napadla Atlantidu? A o spravedlnosti, když zabíjíš bez soudů?“

„Válku Atlantidě jsem nevyhlásila, tu vyhlásila Atlantida mně,“ odsekla. „Vyhlášená ale byla, ne že ne. A nemluv mi tu o spravedlnosti, soudy máš zkorumpované a nespravedlivé! Kdy jste na ně naposledy dohlédli, aby soudily spravedlivě? Hlavně aby neškodily vašim zájmům, ale to není žádná spravedlnost!“

„Spravedlnost, spravedlnost!“ odfrkl si. „Jdi k čertu s tvou spravedlností! Za chvíli nás budeš honit, že nesmíme utiskovat lidi a kdoví, co si potom ještě vymyslíš!“

„Lidi byste utiskovat neměli,“ chytila ho za slovo. „Neříkej, že to bez toho nejde!“

„Nejde!“ odsekl. „A vojáčky nestáhneme! Máme jich dost a když je pobiješ, bude aspoň vidět, jak to doopravdy myslíš s tou spravedlností!“

„Varovala jsem tě dost důrazně, stejně jako Volose,“ řekla Morgeana a hlas jí trochu zmrazivěl. „Volos tomu nasadil korunu vraždou v mém domě, ty máš na krku vyslání toho bombardéru. Nechci zabíjet nevinné vojáčky, ale piloti letadla s nukleárními bombami na palubě nejsou nevinní. Sundej si je tedy z oběžné dráhy sám, já pro ně nehnu prstem, ačkoliv bych mohla. Vlastně jsem jediná, kdo by je ještě mohl dostat dolů živé a za chvíli už to nebude možné i pro mě, neboť zemřou. Ale teď dobře poslouchej! Jestli do půl roku načapám vaše vojáčky kdekoli mimo vaše území, nebudu se s nimi vůbec zdržovat a přijdu si pro tebe a tvé komplice. Skončíte jako Volos nebo Wotan!“

„Jedno si neuvědomuješ, Morano!“ odsekl Rockefeller. „Máme v ruce knoflík od úplného zničení světa. A kdyby se něco stalo s námi, odpálí to lidé, kterých se tak hloupě zastáváš!“

„Chceš mi dokonce vyhrožovat?“ zarazila se Morgeana. „Měl by sis to hodně rychle rozmyslet. Pamatuji si tě dost dlouho a ty mě také, ale nemáš tušení, co mám ještě v záloze.“

„Myslím, že jsi podcenila náš vědecký rozvoj,“ řekl Rockefeller sebevědomě. „Jsi na světě dlouho, vím. Ale věda se rozvíjí jen na naší straně. I my máme některé prostředky ještě od Kšagů, ale náš vývoj šel poslední dobou dopředu tak rychle, že si to neumíš ani představit!“

„Budeš-li si to myslet i nadále, budu tě možná i litovat,“ vzdychla si. „Nejspíš nevíš, do čeho se ženeš!“

„Trhni si nohou, babo!“ zavrčel Rockefeller a zmizel.

„Jak chceš!“ vzdychla si.

Chvilku po nepřívětivém rozloučení se Rockefellerem se Morgeana obrátila ke mně.

„Byla s ním řeč?“ zeptala se mě už zase skoro klidně. Byla to očividně jen řečnická otázka, co se na to dalo odpovědět?

„Bude to problém,“ vzdychl jsem si.

„Proč si to myslíš?“ zeptala se mě.

„Ten knoflík od zničení světa...“ připomněl jsem jí.

„Knoflík možná mají,“ usmála se trochu pohrdavě. „Jen se obávám, že si ho na kabát nepřišijí a na nic jiného jim nebude.“

„Rockefeller ten knoflík mínil obrazně,“ řekl jsem. „Myslel tím, že jsou schopní dát povel ke zničení celého světa. A na to nejspíš mají, jinak by nebyl tak sebevědomý.“

„Sebevědomý, říkáš?“ ušklíbla se Morgeana. „Já tomu říkám drzý jako opice!“

„Jenže slyšela jsi někdy spojení slov »zbraně posledního soudu«?“

„Slyšela,“ řekla klidně, jako kdyby jí to nic neříkalo. „Tak přece říkali svým zbraním i Atlantiďané. V současnosti jsem to slyšela v jiném spojení, ale stejně namyšleně.“

„A slyšela jsi termín »kobaltová bomba«?“

„Jistě,“ přikývla. „O tu přece jde. Atomová bomba, obalená tunami kobaltu. Předpokládá se, že při výbuchu se veškerý kobalt změní na silně radioaktivní a rozpráší až do stratosféry, odkud pak začne padat²⁶. Je to ono?“

„Ano,“ přisvědčil jsem. „Jenže takto zaktivovaný kobalt je příšerně radioaktivní a má poměrně dlouhou životnost. Četl jsem, že se kobaltová bomba nemusí dopravovat na území protivníka, neboť je úplně jedno, kde se odpálí. Tak jako tak vyhubí veškerý život na Zemi až na pár škorpionů, mravence a podobné druhy, kterým radiace nevadí. Proto se říká »zbraně posledního soudu«.“

„A dá se taková zbraň odpálit bez elektřiny?“ zeptala se. „Oni mají »zbraně posledního soudu«, my zase chibiny!“

„No...“ zamyslel jsem se. „Řekl bych, že to bez elektřiny odpálit nepůjde.“

„Tak vidíš! Nač se bát hadrového strašáka?“ usmála se.

„Jenže to bys musela vědět, kde tu bombu mají schovanou,“ namítl jsem. „Tohle může být úplně kdekoliv, Aljaškou počínaje a Havajskými ostrovy konče.“

„Jenže stačí, když jim vyřadím elektřinu v jejich středisku NORAD pod Cheyennskou horou a budou nahraní, protože bez elektřiny ten povel neodešlou.“

„Ono to může být i obráceně,“ připomněl jsem jí. „Ten, kdo sedí u té bomby, ji může odpálit právě proto, že nedostane signál, aby to nedělal. Stačí aby měl domluveno, že každý den ve stejnou dobu musí dostat rozkaz »nic nedělej«.“

„Ten někdo by musel být idiot, aby je poslechl,“ zavrčela.

„Nemusí vědět, co dělá,“ podotkl jsem. „Může si myslet, že zapne neškodný větrák, či co. Případně to může být i obyčejný časový spínač, který musí dostávat prodloužení lhůty k sepnutí.“

Morgeana se zamyslela a bylo vidět, že opravdu přemýšlí.

„Myslela jsem, že se obejdeme bez mých prostředků, ale teď se zdá, že to budu muset řešit jako vždycky...“ zavrčela. „Pro nezúčastněné lidi to ale bude drsné. A já se tak těšila, že to půjde bez »vedlejších ztrát«!“

„Myslíš, že můžeš takové pohromě zabránit?“ podíval jsem se na ni vyčkávavě.

„To se ví!“ vzdychla si. „Od toho tady na Zemi jsem, abych tyhle patálie řešila! Jenže mé prostředky nejsou dostatečně citlivé k jednotlivcům... I když zachráním lidstvo jako celek, odnese to pár milionů lidí. Už mám triglavů vážně po krk! Měla jsem je vyhubit hned na počátku. Jsou to paraziti a není s nimi řeč!“

„Těm v Rusku jsi slíbila, že jim neuškodíš!“ namítl jsem.

„Dokud i oni něco neprovedou,“ vzdychla si. „Ale já slovo držím.“

„Jak jsem je teď viděl, mají z tebe respekt,“ mínil jsem.

„Mají,“ přikývla. „Od Atlantidy vědí, že ovládám větší síly než oni. Chlubili se kdysi jednou obrovskou atomovou bombou, ale vysmála jsem se jim. Mrzí mě, že jsem jim včas nezakázala vyvraždit miliony lidí v jejich pověstných táborech smrti. Já vždycky reaguji se zpožděním, když už se něco nechutného děje. Ale tohle je něco jiného. Tohle budu muset vyřešit silou. Nedělám to ráda, ale když to jemněji nepůjde...“

„Co bys mohla dělat, kdyby tu kobaltovou bombu už odpálili?“ zeptal jsem se jí.

„Odhodila bych všechno do vesmíru,“ řekla. „Jenže i s částí zamořené atmosféry, to by způsobilo hodně problémů nejen na místě, ale po celém světě. Podle toho, kolik bych toho odhodila, může to tak rozhodit klima, až nastane třeskutá doba ledová.“

„To by záviselo i od toho, jak rychle se o takovém výbuchu dozvíš,“ mínil jsem. „Záleží na tom, jak hodně se radioaktivita po světě rozleze.“

„To se dozvím okamžitě,“ ujistila mě. „Při nukleárním výbuchu vzniká silný elektromagnetický impuls. Rockefeller ještě netuší, že rozvoj vědy nebyl jenom na jejich straně. Mám dnes přehled o každé atomové prskavce a mohla bych reagovat okamžitě. Dokonce to mohu zařídit tak, aby to reagovalo i beze mne. Ani já nemám jen holé ruce.“

„Mohla bys zařídit, aby to každý nukleární hřib odeslalo do vesmíru?“

„Mohla, ale fungovalo by to na elektromagnetický impuls, takže by to spustilo tutéž akci i na kdejaký pokusný výbuch, ať to udělá Rockefellerova banda nebo někdo jiný.“

„To by nevadilo, ne? Když bouchne atomovou prskavku někdo jiný, určitě kolem toho lidé nebudou. Nanejvýš se budou divit účinkům.“

„Asi si neumíš představit, co to znamená, viď?“ podívala se na mě utrápeně.

„Neumím,“ přiznal jsem. „Ty snad ano?“

„Já ano,“ řekla. „Odmrštila jsem do vesmíru biologické zbraně Atlantiďanů, ještě než jsem celou Atlantidu zadupala pod moře. Nemohla jsem je ponechat na Zemi, mohly by se z vody dostat na pevninu a stačilo by málo... vycucla jsem je proto i s okolní atmosférou a vyplivla co nejdál. Ujišťuji tě, nikdy jsi neviděl tak příšerný hurikán! Atlanťané odlétli do vesmíru a jen nepatrný zbytek skončil na dně oceánu. Nikdy se to neopakovalo, ale bylo to opravdu drsné a od té doby jsem ani já nic takového neviděla. Nezdá se to, ale i vzduch může vážit statisíce tun a když náhle odletí, vezme s sebou všechno mimo pevných skalních bloků. Proto jsem se Triglavovi vysmála i na jejich Car-Bombu! Naštěstí jsou mezi Rusy i pamětníci Atlantidy, byli sice od toho daleko, ale i tak si prožili nepříjemné chvíle. Kam se na to hrabou nukleární bomby!“

„Jenže u toho nebyla radioaktivita,“ podotkl jsem.

„Pravda,“ zvážněla ještě víc. „To je svinstvo, srovnatelné s biologickou zbraní Atlantů. Dokázala bych to jistě odvrhnout do vesmíru, ale... aby opravdu nic neuniklo, musela bych toho pro jistotu odvrhnout opravdu hodně. U Atlantů jsem věděla, kde to skladují, takže jsem odfoukla jen jeden komplex budov a stejně to servalo skoro celý ostrov. Kdyby ale vybuchla kobaltová bomba, bylo by toho na objem mnohem víc a pak by muselo být větší i okno do vesmíru. Nechtěla bych pak být poblíž!“

„Být to někde na Havaji, tak to asi zdevastuje celé souostroví, co?“

„Ani to nechtěj vědět!“ mávla rukou. „Ale budu to muset připravit, rozhodně lépe než nechat to být. Rockefellerova banda mi vyhrožuje. Tvrdí-li, že mají v ruce knoflík od úplného zničení světa, znamená to, že něco takového už připravili. A to je dobrý důvod podniknout proti nim nějakou protiakci, i když svět je dnes lidnatější než v dobách Atlantidy a počet obětí bude vyšší. Nezbude mi než se na to připravit. Jestli ale něco takového podniknou, pak Kwijenům snadno zdůvodním i úplné vyhubení triglavů v Americe.“

„Lepší by bylo, kdyby to uznali jako lumpárnu a ukončili to,“ podotkl jsem.

„Idealisto!“ zpražila mě.

Nedalo mi to, musel jsem se podívat na čtyři nedobrovolné astronauty. Dálnovid mi je ukázal přímo v jejich kabině. Dva se vznášeli v beztížném stavu. Odepnuli se od přívodů, za sklem přilby měli krev, zřejmě se ve vakuu uvařili ve vlastní krvi. Dva seděli v křeslech a ztěžka lapali po dechu. Už jim zřejmě mnoho vzduchu nezbývalo. Ještě byli naživu, ale bylo znát, že melou z posledního. Letecké přetlakové obleky mají ke skafandrům daleko, něco zachrání, ale ne na dlouho.

„Poslyš, říkala jsi předtím, že jsi jediná, kdo je může dostat dolů,“ obrátil jsem se na Morgeanu. „Nemohla bys...“

„Snad je nelituješ?“ podívala se na mě divně. „Uvědom si, tihle čtyři grázli chtěli hodit atomové bomby právě na tvé krajany a nenapravitelně by to odnesla i Praha!“

„Tak jim aspoň zkrať trápení!“ požádal jsem ji.

„No dobře, citlivko!“ zaškaredila se na mě trochu.

Za okamžik jsem zpozoroval atomové bomby, uvolněné ze závěsů letadla, jak nabírají rychlost a mizí z dohledu letadla. Morgeana z nich udělala družice slunce, aby nemohly ani náhodou spadnout na Zem.

Ochrnutý Rockwell B-1 Lancer začal prudce brzdit. Dvě mrtvoly se ihned nalepily na přední skla pilotní kabiny, zbývající dva piloti viseli na popruzích. Brzdění bylo poměrně krátké. Změnilo oběžnou dráhu, takže se vřízla do atmosféry, ale nebylo dost intenzivní, aby zbrzdilo kosmickou rychlost letu.

Od špice letounu začaly odlétávat plaménky.

Houstly a sílily. Špice se brzy rozžhavila dorůžova, pak doběla a odlétávaly od ní kapky roztaveného kovu.

Odtrhl jsem se od té podívané.

Těm už nepomůže ani Morana.

------------------------ Poznámky:

  26 Jedná se o radioaktivní Co60

Errata:

11.08.2021 15:07