Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Šachy se smrtí

Následující dny se Morgeana uzavřela do svého pokoje a nevycházela. Ponechala mi tak svobodu rozhodování, co chci sledovat dálnovidem. Pokoušel jsem se vyznat v podzemí bunkru Cheyenne Mountain a snažil jsem se spojovat světélka tamary s konkrétními vojáky. Vycházelo mi, že triglavové mají hodnosti od plukovníka výš, zatímco obyčejní vojáčci spíš plní úlohu pucfleků, kuchařů a skladníků. Vyšší hodnosti měly vojákyně, zaměstnané buď jako zdravotnice, nebo doplňovaly počítačové obrázky. Tato činnost mi však připadala jako zbytečná. Spíš se mi zdálo, že jsou tam hlavně proto, aby tam vůbec byly nějaké ženy. Triglavové s nimi nejspíš počítali na chov! Potřebovali zachovat lidský rod i po případné atomové válce, ale nebylo to z lidskosti. Odkud by se jinak »doplňovali«?

Hledal jsem mezi nimi Rockefellera, ale zřejmě tam nebyl. Možná tam byla jeho druhá nebo třetí »hlava«, jenže ty neměly jeho podobu, jak jsem si ji pamatoval z Morgeaniny skrankiory. Asi byl jinde. Kde? Proletěl jsem v rychlosti Pentagonem, ale tam někoho najít by byl zázrak, podíval jsem se i do Kapitolu a pro jistotu jsem proletěl i Bílý dům. Jen jsem se ujistil o tom, co jsem očekával. Prezident nejsilnější země světa nebyl triglav, ale úplně obyčejný člověk, jenže z toho, co jsem už věděl, mi bylo jasné, že i on je figurkou na úplně cizí šachovnici.

Pak mě napadlo zjistit totéž i na druhé straně a už jsem se chystal nasměrovat dálnovid do Moskvy, když se na mé dveře ozvalo zaklepání.

„Vítej u mě!“ vyzval jsem Morgeanu.

„Mohl bys mi s něčím pomoci?“ zeptala se mě místo pozdravu. „Potřebuji něco zmapovat.“

„Všechno, na co stačím!“ slíbil jsem jí. „Co to bude?“

Morgeana tedy začala vysvětlovat.

V kostce šlo o následující úkol: dálnovid se dal nastavit tak, aby zvýrazňoval vybrané detaily. Morgeana si nastavila pro tento účel zvýrazňování prvku plutonium, pokud ho bylo pohromadě více než půl gramu. Tím způsobem mohla poměrně snadno nalézat shluky tohoto kovu od zmíněného množství výš. Stačilo nastavit dálnovid na zobrazování z ptačí perspektivy, zapnout zvýraznění a sledovat zelené jiskřičky na tmavém pozadí. Velice často ukazovaly takové jiskřičky na podzemní sila nukleárních střel, ale též na reaktory jaderných elektráren, na různá vědecká pracoviště anebo jen na sklady vyhořelého paliva.

„Hledám zbraň posledního soudu,“ upřesnila mi to.

„To by ses měla spíš zaměřit na kobalt!“ navrhl jsem jí.

„Je vidět, že máš mezery ve vzdělání,“ pokárala mě. „Kobalt je poměrně rozšířený prvek a přidává se jako legující činidlo do oceli, kde zlepšuje její vlastnosti. Tím pádem ho najdeš v každém větším kusu železa – a mapa Spojených států svítí jako lampion. Kobalt, co máme oba na mysli, je v tom jako jehla v kupce sena. Zato plutonium je nejčastější materiál nukleárních bomb a navíc je umělé, v přírodě se téměř nevyskytuje.“

„Dobře, kde mám začít?“ nenamítal jsem. Přece jen je mi příjemné nebýt tu jen jako host, ale mít na dění i kdyby jen drobnou zásluhu.

„Začala jsem v Kalifornii, možná bys měl začít na opačném konci Spojených států, to znamená na východním pobřeží,“ určila mi rajón jako na vojně.

Dohodnuto, začal jsem na východním pobřeží. Morgeana chvíli kontrolovala, zda to dělám správně, ale pak odešla ke svému dálnovidu s tím, že se sejdeme někde uprostřed.

Bylo to opravdu zajímavé mapování a zabralo nám celé dny. Spojené státy mají veliké oblasti, kde nebyla po plutoniu ani stopa. Tyhle pláně se prohlížely poměrně dobře, ale byly tam i oblasti, kde toho bylo plno. Zejména elektrárny, závody na zpracování a přepracování jaderného paliva a muniční továrny, kde se odpad z jaderných reaktorů po ledabylém přetavení plnil do nábojů, od dělostřeleckých průbojných střel po kulometné. Skoro jsem zaměstnance těchto továren na smrt litoval. Zacházeli jakoby nic se smrtícím materiálem, který je postupně zabíjel zářením, o němž nejspíš ani nevěděli. Anebo věděli? Škoda, že se jejich myšlenky dálnovidem nezobrazovaly! Jedno bylo jasné. Triglavové, dohlížející na provoz, se tu nikdy dlouho nezdržovali a pečlivě zde nosili ochranné pomůcky, na které jiní zaměstnanci poměrně často »zapomínali«.

A přitom triglavům rakovina nevadila! Regenerace Kšagů byla na nižší úrovni, než u Ipájů. Mé »hlavy« vůbec nevěděly, co je to rakovina ani jiné nemoci, ale triglavové si na očividně horší podmínky nestěžovali. Když některá z jejich »hlav« onemocněla, nikdy ji nenechali dlouho trápit, vždy měli po ruce osvobozující jed, aby mohli opotřebované, nemocné nebo úrazem poškozené tělo vyměnit za nové, mladší a zdravější. Dohlíželi na to jejich lékaři, pro ně nebyl problém zfalšovat všechny dokumenty, které ostatně nikdy nikdo kontrolovat nebude...

Měl jsem proti »normálním« lidem možná větší výhody, co se zdravotní kondice týče, ale ani triglavové na tom nebyli zle. Nejvíc jsme se ale lišili ve vztahu k těm »normálním« lidem. Pro mě to byli spoluobčané, pro ně dobytek. Také jsem lidi »přebíral« a měnil je tak na své »hlavy«, ale dělal jsem to jen se škůdci, takže jsem lidskou společnost od nich čistil, i když jsem velice často »přebíral« darebáky postarší, často i nemocné. Triglavové se zásadně doplňovali mladými těly. Američtí triglavové k tomu účelu měli prestižní vysoké školy, kam přijímali vybrané mladé chlapce, aby se mohli »doplňovat« pouze »elitním materiálem«.

Jak to asi dělaly jiné větve triglavů? Měli i v Rusku »elitní vysoké školy«, odkud by se ruští triglavové »doplňovali«? Je to pravděpodobné. I když v Rusku podobnou úlohu zastávaly místo prestižních všeobecných univerzit vojenské vysoké školy, lákající mladé chlapce jako ryby na tučnou návnadu.

Ne, takhle to dělat nesmím, umiňoval jsem si. Ne že bych přestal »přebírat« darebáky, to je svým způsobem ozdravování celé lidské společnosti, ale čím jich bude méně, tím víc se musím spoléhat na »přirozené« přírůstky.

Naštěstí jsem nebyl od Antonína oddělený dlouho a názory jsme měli pořád stejné. Ani Jitka nezastávala něco protichůdného. Byla tedy naděje, že si tento názor udržíme?

Doufal jsem.

Je půl roku hodně nebo málo?

Morgeana dala Rockefellerovi lhůtu půl roku na stažení všech amerických vojáků z celého světa a slíbila tvrdé sankce triglavům na území Spojených států, když to nestihnou. Podle mě to byla dost šibeniční lhůta a těžko by se dala stihnout i kdyby na tom hned začali pracovat. Brzy se ukázalo, že se Rockefeller s kumpány rozhodli Morgeanu úplně ignorovat. Za dva měsíce stahování vojsk ani nezačalo a bylo jasné, že se o to nejen nikdo nesnaží, ale nikdo se o to ani nezajímal. Znamenalo to, že se Rockefellerova větev rozhodla pro konfrontaci za každou cenu. Kdyby Morgeana neměla možnost odvrátit katastrofu a kdyby se i ona rozhodla neustoupit a hnát to na ostří nože, mohlo by být tou cenou vyhubení lidstva.

Kde zvítězí USA, není už o co bojovat.

Jenže když Morgeana ustoupí, vloží tím Rockefellerově bandě do rukou ohromné trumfy a může očekávat další ofenzivu a další ústupky. Nalezení »zbraní posledního soudu« se tak pro ni stalo k celému konfliktu klíčové.

Jenže půl roku je na detailní prohledání oblasti Spojených států poměrně málo. I když jsme na to byli dva a měli jsme ohromnou pomoc v dálnovidech, zvýrazňujících plutonium, i když jsme mnoho pustých míst prolétli, protože na nich nebylo vůbec nic, bylo tu pořád spousta míst, kde by se ta věc mohla schovávat. Přitom se něco takového nedá schovat do batohu, jako hlavice malých ráží. Na druhé straně to mohlo být kdekoliv. Dálnovidy nás občas navedly i do jeskyní, kam Američané kdysi pokoutně ukládali nukleární odpady. Mohla by se mezi nimi nacházet hledaná »zbraň posledního soudu«? Bohužel vyloučit se to nedalo.

Morgeana mě nakrátko vyrušila, aby mi ukázala jednu zajímavost.

Dálnovid ukázal podivnou koncentraci plutonia v místech, kde to opravdu nečekala. Bylo to v hloubce asi sto padesáti metrů pod jednolitou skálou, kde nebyla žádná jeskyně. Pro dálnovid nebylo nemožné přenést se i do hloubky skal, zejména když sledoval jiskřičky ukazující existenci plutonia. Nakonec se zastavil v dutině, která neměla žádný východ. Na její stěně byly různobarevné obrazce, nejvíce podobné duhovým skvrnám oleje na vodě.

„Vidíš to?“ ukazovala mi to. „Máš tušení, co je to?“

Nevěděl jsem to. Ale byla by to asi šaráda i pro odborníky.

„Podle přítomnosti plutonia je to přírodní reaktor,“ řekla Morgeana ztišeným hlasem. „Reaktor, samovolně vzniklý v této dutině. A podle opravdu silné radiace musel být v chodu ještě nedávno.“

„Geologicky nedávno, myslíš tím pouhých pár tisíc let?“

„Ne, myslím tím nanejvýš osm až deset let,“ řekla. „Tady v této podzemní dutině se asi zkoncentrovaly uranové a thoriové soli, promíchané s vodou, až vzniklo mírně nadkritické uspořádání. Mohly ji zažehnout i podzemní jaderné zkoušky v poušti Nevada, není to odsud daleko, ale mohla se spustit i sama, bez vnějšího vlivu. Jaderná reakce naposledy probíhala před osmi lety a zastavilo ji vyčerpání štěpitelných izotopů uranu a thoria. Kromě plutonia je tam teď množství všech možných radioaktivních izotopů, radioaktivita dosahuje smrtící úrovně a nechci vidět, co by bylo, kdyby sem někdo vrtal sondu anebo otevřel důlní šachtu.“

„Ale osm let je z geologického hlediska opravdu nedávno,“ uznal jsem.

„Horší je, že je to možné i jinde,“ vzdychla si. „Nu což, vrať se ke svému dálnovidu, tohle byla jen malá perlička...“

„Pravda,“ připomněl jsem si. „Tohle nehledáme.“

„Takže hledáme dál,“ řekla.

Zatímco se Morgeana zdržovala v poušti Nevada, kde dosud bylo obrovské zamoření po amerických podzemních jaderných zkouškách, já jsem postupoval rychleji, zejména na severních oblastech Spojených států. Nesešli jsme se proto v polovině, ale znatelně blíže ke Skalistým horám a stihli jsme to za pouhé čtyři měsíce.

»Zbraň posledního soudu« objevila nakonec Morgeana. Byla ukrytá v jeskyních pod výběžkem Skalistých hor na severu Spojených států. Jeskyně byly důkladně zabetonované a kolem nich byla pro jistotu vojenská zóna, kde nepočetné hlídky strážily skladiště malých nukleárních hlavic. Tak to aspoň prezentovali oficiálně strážným, ale ani oni neměli tušení, jakou obludu vlastně hlídají. Mé předpoklady byly správné, odpálení zajišťoval jednoduchý elektronický spínač, který dostával každý měsíc impuls k odkladu spuštění. Jeden chybějící impuls zařízení ještě sneslo, ale dva následující chybějící impulsy by skončily úděsnou apokalypsou lidstva.

„Tohle vyřadím snadno,“ libovala si Morgeana. „A pro jistotu to zabezpečím hned.“

Vrátila se dálnovidem do hloubi jeskyně. Nevšiml jsem si, že by ještě něco dělala, ale přímo před mýma očima se tam vypařila iniciační nukleární nálož, zapuštěná do obrovského válce plného modravých kuliček čistého kovového kobaltu.

„A je to!“ řekla spokojeně. „Zbytek elektroniky zůstane v pořádku, může dál odpočítávat čas a impulsy, ale nejdůležitější část už nás nebude strašit. Jen abychom někde nepřehlédli druhé takové darebáctví! Rockefellerovi se nedá věřit!“

„Tahle lumpárna nebude v jedné zemi dvakrát,“ uklidňoval jsem ji. „Nedává to smysl, jedna prskavka přece postačí na celý svět.“

„Vypadá to logicky, ale tím horší překvapení by to bylo!“ zavrčela.

„Mám podezření, že sestřička téhle lumpárny bude stejně dobře schovaná někde v Rusku,“ obrátil jsem raději její pozornost na opačnou stranu světa.

„Můžeme začít hledat,“ přikývla Morgeana. „Jenže ruská větev triglavů nedostala od nás ultimatum, nemá důvod něčím takovým vyhrožovat a na hledání máme víc času. Za dva měsíce spustíme akci ve Spojených státech. Ostatní větve triglavů tím dostanou poučení, že hrát šachy smrti s Moranou se nevyplácí!“

„Jen mám dojem, že se bez triglavů zhroutí nejen Spojené státy, ale že následky budou po celém světě,“ sýčkoval jsem.

„Můžeme jim dát varování,“ řekla Morgeana po chvilce uvažování.

Ačkoliv to obvykle nedělala, aktivovala svou skleněnou kouli skrankioru a požádala o rozhovor šéfa Americké větve Rockefellera. Výjimečně přitom odblokovala i obraz. Jen ať Rockefeller uvidí, že hovor spolu s ní sleduji i já!

Skrankiora cinkla a objevil se v ní obličej, který ale Morgeana neznala.

„Tady Morana!“ oznámila překvapenému chlápkovi. „Chci si popovídat se Rockefellerem. Sežeň mi ho, je to vážné!“

„Rockefeller není k dispozici!“ oznámil jí chlap suše.

„Pro mě bude vždycky k dispozici!“ opravila ho Morgeana zlověstným tónem. „Opakuji, sežeň mi ho, ať se kde chce skrývá, nebo se rozzlobím! A jestli jsi osobně neslyšel, co to znamená rozzlobená Morana, nech si to fofrem od někoho vysvětlit!“

„Mám zákaz od samotného Rockefellera!“ upřesnil rychle chlap. „Nechce být rušen!“

„Příkaz od Morgany je důležitější než rozkazy šéfa!“ ujistila ho. „Máš půl hodiny na vypátrání Rockefellera a sdělení, aby mi okamžitě zavolal. Opakuji, je to smrtelně vážné! Když mi do půlhodiny nezavolá, vyvraždím vaši základnu NORAD v Cheyenne Mountain a pošlu k zemi všechna letadla letící nad Spojenými státy!“

Zhasla kouli a nechala zkoprnělého chlapa jeho vlastnímu zděšení. Jen úplný nováček by neznal Moranu, ale tomu by snad nesvěřovali dohled nad skrankiorou.

„Nasadím si k té zneškodněné »zbrani posledního soudu« hlásič, abych věděla, kdyby ji opravdu zkusili odpálit,“ napadlo ji. „A dám si tam i jednu hlídací skrankioru.“

Přivěsit na odstřižené přívody malinký knoflík hlásiče bylo pro ni dílo okamžiku. Za další okamžik ležela na betonové podlaze jeskyně další skleněná koule.

„Kdyby sem teď někdo vstoupil, okamžitě si jí všimne,“ upozornil jsem ji.

„Kdyby sem teď někdo vstoupil, odešlu všechno i s ním do vesmíru,“ komentovala to.

„Mám si připravit chibinu v Denveru?“ zeptal jsem se jí.

„Nespěchá to,“ ujistila mě. „Klidně přidáme akademickou čtvrthodinku. Ale jestli mě budou ignorovat, spustíš peklo nad Denverem!“

„Doufám, že se Rockefeller nebude stavět na zadní,“ vzdychl jsem si.

„Snad bys ho nelitoval?“ podívala se na mě útrpně.

„Jeho ne,“ odvětil jsem. „Ale obyčejných Američanů je mi trochu líto.“

„Jim také nebylo líto milionů mrtvých, které jejich armáda zabíjela ve světě,“ nedala se obměkčit Morgeana. „Bude jen spravedlivé, když dopadne smůla i na ně, nemyslíš?“

„Spravedlivé to možná bude,“ vzdychl jsem si, „ale přece je mi jich líto.“

„Citlivko!“ zpražila mě. „Ještě řekni, že ti je líto amerických triglavů, kteří za vším tím zlem ve světě stáli!“

„Těch mi líto není,“ ujistil jsem ji. „Ale triglavové obecně mi připadají jako necitelné šelmy. Raději bych se i s nimi dohodl po dobrém, jen mám obavy, že to není možné. Slyšela jsi, co o mně řekl Triglav-bůh? Dokud jsem tvým hostem, nezkřiví mi ani vlásku. Myslel, že jsme jen dva, které spálil, ale »však oni už se na mě podívají...« Drží ho zpátky jen strach z tebe, jinak by se do mě už dávno pustil.“

Morgeana chvíli přemýšlela.

„Asi máš pravdu,“ připustila. „Uvidíme, jak se to bude vyvíjet! Ale přece jen myslím, že ti v Rusku jsou přístupnější argumentům.“

„Ani Triglav-bůh neuznává ženy,“ ujistil jsem ji. „Měla's ho vidět, jak pohrdavě se tvářil, když zjistil, že mi pomáhá bývalá žena Jitka. A spálil nás stejně bezcitně oba.“

„Uvidíme!“ zastavila mě Morgeana.

Půlhodina daná triglavům uplynula a nic se nedělo. Nikdo nezavolal. Morgeana ještě klidně odpočítala »akademickou čtvrthodinku« a pak mi pokynula, že je to moje věc.

Oběma nám bylo jasné, že to bude překročení Rubikonu. Do této chvíle létala mezi Morgeanou a americkými triglavy jen slova, teď už to bude hustší.

Téměř obřadně jsem rukama svého rezidenta Li Wanga ze skrýše pod podlahou vytáhl chibinu, vložil ji pod sedadlo motorové tříkolky, kterou Li Wang používal k dopravě zboží na trhy, kterých se rád účastnil, a vyrazil pomalu do hor. Potřeboval jsem dostat chibinu na osudnou vzdálenost pod pět kilometrů od podzemního komplexu a raději blíž, aby byla jistota, i kdyby byl pod zemí její účinek omezený.

Velitelství NORAD je od města vzdálené necelých patnáct kilometrů, jenže silnice se vine horami a vzdušná vzdálenost je kratší. Kolem komplexu je vojenský prostor a nejbližší přístupné místo leží asi čtyři kilometry. Dojel jsem na příslušnou křižovatku, zastavil jsem a spustil chibinu. Automobilový provoz tu nebyl velký, ale zóna šíření strachu sahala až do města, takže se to nedalo utajit. Utajit by se to ale nepodařilo tak jako tak.

Na obrazovce denverské tamary jsem mezitím pozoroval, jak v podzemním komplexu zhasínají světélka triglavů. Jako když je sfoukne! Když zhasly všechny, vypnul jsem chibinu, otočil motorovou tříkolku a vracel se do města, kde kupodivu nevládl zmatek, jak jsem najisto čekal. Okrajové čtvrti města ležely na hranici zóny strachu, nejspíš to zasáhlo jen lidi v nich, takže to nebylo tak výrazné. Když to projde bez velkého poplachu, tím lépe! Teď ale budou v této šachové partii smrti na tahu triglavové.

Přál bych jim, aby ustoupili. Už protože mohou.

Morgeana ustoupit nemůže.

Ovšemže se ozvali než jsem v těle Li Wanga dojel domů.

Morgeana mě tentokrát nemusela přivolávat, na výsledek jsme totiž čekali společně. Když blikla skleněná koule, Morgeana ji bez zaváhání aktivovala a vzápětí jsme se dívali do tváře samotného Rockefellera, rudého vztekem.

„To má být vážně vyhlášení války?“ zařval na ni.

„Neřvi na mě!“ krotila ho. „Nejsme ve West Pointu a já nejsem pérovaný bažant!“

„Vyvraždila jsi celé velitelství NORAD!“ osopil se na ni. „Mohlo to znamenat i atomovou válku! Vážně to chceš spustit?“

„Místo mě zpéruj svého pobočníka, že tě nedokázal najít!“ poradila mu. „Varovala jsem ho včas! Měl ale od tebe rozkaz, aby tě nerušil, druhou facku si tedy dej sám sobě!“

„Mohl jsem také být na cestě po světě!“ vyčetl jí.

„V tom případě by mi tvůj pobočník lhal, to je další důvod pro jeho zpérování!“

„Víš, kolik našich tam přišlo o těla?“ vyjel na ni. „A kolik mladých amerických chlapců je teď bude muset nahradit?“

„Nevím. Nevím, kolik vás ještě o tělo přijde, až nestihnete stáhnout své armády ze všech základen, jak jsem vás varovala. Jen bych řekla, že to bude něco kolem sta procent. Přijdete totiž o krk všichni. Přesněji, každý o tři krky.“

„Ty nevíš, co jsem ti slíbil?“ vybuchl. „Zničíme naráz celé lidstvo!“

„To říkali Atlantové taky,“ připomněla mu. „Měli to také dokonale připravené. Nakonec se pokusil škodit lidem jen Wotan a dodnes hnije ve svém podzemním sídle.“

„Atlantové měli jen kdovíjaké zárodky nemocí. My máme zbraně tisíckrát účinnější! Takové, že vyhubí nejen lidi, ale všechno živé a nejspíš i tebe!“

„Slyšela jsem už ledacos o nezadržitelném a nekonečném pokroku vaší země!“ ušklíbla se Morgeana. „Myslíš zřejmě tu superbombu obloženou modrým kovem, že? Jenže já mám taky něco. Připrav se, pro lepší představu dostanete jemné varování!“

S těmito slovy skrankioru vypnula. A aniž jsem zpozoroval, jak to vlastně udělala, všechny mé »hlavy« po celých Spojených státech v jediném okamžiku zjistily, že kolem nich zhaslo světlo. Li Wang právě přijížděl ke křižovatce, když zhasly i semafory, všechny světelné reklamy i osvětlené obchody, zmrtvěly mobily. Škytl a zastavil se i motor Li Wangovy dodávkové tříkolky, zhasly ale i motory aut, motocyklů a autobusů kolem. Vypadly počítače tamar, zhasly nouzové lampičky, v domech se zastavily výtahy. Zastavily se i elektronické náramkové hodinky. A co bylo nejhorší, tohle nastalo současně po celých Spojených státech od Kalifornie po New York. Totální black-out. A nevypadla jen veřejná elektrorozvodná síť, ale všechno, co mělo nějakou spojitost s elektřinou.

Trvalo to jen pět vteřin, ale bylo to dlouhých pět vteřin. Pak se opět rozsvítila světla automobilů a některým řidičům se podařilo nastartovat motory. Také Li Wang zašátral po startéru a když motor jeho tříkolky opět zakašlal, opatrně se rozjel, protože křižovatka byla pořád ještě bez světel semaforů.

Nejprve se obnovily přístroje napájené z vlastních baterií. Pomalu naběhly i notebooky tamar, rozběhly se motory aut. Veřejné elektrorozvodné síti ale trvalo mnohem déle, než se vzpamatovala, protože všechny atomové elektrárny na výpadek reagovaly podle principu fail-safe, to znamená přešly do režimu havarijního odstavení. Také parními elektrárnami výpadek řádně zacloumal, ale zastavily se jen některé, jiné pokračovaly, i když měly problém vyrovnat rozkolísanou elektrickou síť. Na obloze se opět rozhučely motory letadel. Výpadek zastihl i je, naštěstí se během těch pěti vteřin turbíny nestačily zastavit a pak opět zabraly. Bylo ale vidět, že všechna letadla v dohledu i v doslechu prudce obracejí na nejbližší letiště, kde piloti zahrnuli šokované letecké dispečery žádostmi o povolení nouzového přistání.

„Co to bylo?“ podíval jsem se udiveně v podzemním sídle na Krymu na Morgeanu.

„Chibina,“ usmála se. „Jenže trochu větší. Poslala jsem k zemi všechna letadla letící nad Spojenými státy a Kanadou. Nikdy neslibuji něco, co se nedá splnit, víš?“

„Jen aby si nemysleli, že je to atomový útok!“ varoval jsem ji. „Mohly by také vzletět strategické balistické rakety! Jejich bunkry a sila mají jistě náhradní akumulátory!“

„Chibiny vyřadily i akumulátory a bez elektřiny nevzletí!“ usmála se. „A i kdyby vzletěly, a bez elektřiny o tom pochybuji, pošlu je ke slunci.“

„Ale tohle bylo opravdu po celých Spojených státech?“ zeptal jsem se ještě.

„Po celém kontinentu,“ upřesnila mi to. „Od Aljašky po Mexiko. Odnesla to i Kanada a část Mexika, ale nejvíc to jistě zapůsobí na Američany.“

„Tohle se nedalo přehlédnout!“ kvitoval jsem uznale.

Neměl jsem pravdu. Lidé žijící v přírodě si výpadku ani nevšimli. Sekta Amishů úmyslně nepoužívá moderní prostředky, nemají ani přívody elektřiny, obdělávají půdu koňmi a svítí si loučemi. Jedině ti nemuseli přerušit práci a vlastně si toho nejspíš ani nevšimli. Pro ostatní to bylo nepřehlédnutelné varování.

Zejména pro triglavy. 

Tentokrát se triglavové ozvali sami a hned. Sotva se obnovila elektřina, skrankiora cinkla a Morgeana ji uvolnila.

„Co zas bylo tohle?“ mračil se Rockefeller jako deset čertů.

„Řekla jsem ti to předem!“ odvětila klidně. „Další jemné varování. Neříkej, že jsi v životě neslyšel o elektromagnetickém impulsu! Nukleárních výbuchů jste otestovali tisíce!“

„Ale tohle bylo... snad všude na světě!“ vybuchl jako mina.

„Všude ne,“ opravila ho pedantsky jako opravuje učitelka nepozorného žáčka. „Jen na Severní Americe. Jiných pevnin se to netklo. Já jen, abyste si uvědomili, že bez elektřiny nesvedete nic, vůbec nic. Dokonce ani tu vaši hrozbu neodpálíte!“

„Právě naopak!“ čertil se Rockefeller. „Když automat nedostane potvrzení, odpálí bombu sám a to bude konec světa, i kdybys nás všechny nějak překvapivě zlikvidovala!“

„Bez elektřiny neodpálí nikdo nic!“ ujistila ho jedovatě. „To se rozumí, že to příště nebude trvat tak krátce! Povím ti, jak to bude! První výpadek potrvá jen dvě až tři vteřiny. Po takovém výpadku se všechna letadla vrátí urychleně na letiště a další se nevznesou, dispečeři jim to nebudou mít čím povolit. Po dvou minutách za prvním výpadkem vypadne elektřina podruhé, ale na deset let. Za těch deset let všechny zdroje včetně akumulátorů zdegenerují, takže elektřina nebude ani pak. Z vás mezitím bude jen popel a prach.“

„Správně ti říkají bohyně smrti!“ vmetl jí do tváře.

„Neřekla bych,“ usmála se shovívavě. „Na zbytku světa mě budou všichni velebit, že jsem je před hrůznou smrtí zachránila.“

„Tak tobě jde přece jen o Rusy?“ vyštěkl na ni. „Nějak jim pochlebuješ!“

„O ty mi nejde,“ nesouhlasila. „Rusové se mě, na rozdíl od vás, zdravě bojí, nehnuli proti mně ani prstem. Nevadí mi ani ostatní vaše větve. Jedině vy jste se postavili na zadní a chcete kolem sebe kopat. Ale jak se říká, nejvíc kope chcípající kobyla!“

„Kobyla jsi z nás všech jedině ty!“ rozohnil se Rockefeller.

„Tak dost!“ zarazila ho. „Tohle poslouchat nemusím a taky nebudu. Moje poslední slovo: přestaňte se spoléhat na skvělou a pokrokovou techniku a nařiďte vojákům okamžitý návrat domů. Ještě to stihnou, když všude zahodí vaše skvělé a pokrokové zbraně a budou prchat jen s batohem na zádech anebo i bez něj. A nebudu nic měnit na tom, co udělám, když to nestihnete.“

„Jsi hromadná vražedkyně!“ vykřikl s odporem.

„Nápodobně ve větším!“ odsekla a vypnula skrankioru.

Ano, to je ultimatum.

Errata:

11.08.2021 15:07