Vítej, návštěvníku!

Benjamin

Po vyvraždění triglavů v Cheyenne Mountain se mezi triglavy celé Ameriky vzedmula velká činorodost. Zřejmě si vzali do hlavy, že je společné kryty dostatečně neochrání a jako jeden muž se vrhli na budování malých podzemních protiatomových krytů. Samozřejmě je nestavěli sami, ale za peníze jim je ochotně stavěli lidé. Nikdo jim ovšem neřekl, že malé kryty nebudou proti chibinám o nic odolnější než velké armádní bunkry. Jediným rozdílem by bylo, že by déle trvalo, než je všechny vyřídím.

Řekl bych, že by pro ně bylo mnohem jednodušší ustoupit. Vydržování statisíců vojáků po celém světě musí stát příšerně nekřesťanské peníze a Moraně nemá smysl odporovat. To jim ale nikdo neřekl a jim samotným to nedošlo.

Zvyknout si na beztrestnost může být značně nebezpečné...

Místo stahování vojáků vyslali několik lodí s posilami do základen v blízkosti Ruska. Lodě byly naložené tanky a letadly, jako kdyby tím chtěli Morgeanu provokovat. Podle mě to rozumné nebylo. Termín se blížil a požadované stažení vojsk bylo čím dál méně reálné.

Já jsem skončil mapování Spojených států a začal jsem se, podobně jako v Čechách, vměšovat do jejich justice. Byla úplně stejně zkorumpovaná jako v Čechách a soudci soudili stejně křivě, bylo snadné načapat je při nespravedlivém rozsudku a pak je »převzít«. Jenže tak snadné jako v Čechách to přece nebylo.

Vynést rozsudek proti některému zdejšímu bossovi nebylo jednoduché. Oligarchové si zvykli, že jim soudy jdou na ruku a nepříznivý rozsudek považovali za trestuhodnou drzost soudce. Dostával jsem pak v dopisech nábojnice, občas mi hvízdla kolem hlavy kulka, párkrát jsem o takového soudce i přišel. Zdejší mafie jsou propracovanější než v Čechách, kde se začaly formovat až po plyšové revoluci. Co nečekaly, bylo »přebírání« jejich členů.

Několikrát mě zabili v těle »vzpurného« soudce. Byli si ale tak jistí, že mrtví nemluví, že se před svými oběťmi neskrývali. Když jsem vteřinu před vlastní smrtí ve svém vrahovi poznal nenápadného, bohabojného souseda, považoval jsem to za důvod k jeho »převzetí«. Z jeho paměti jsem pak zjistil, kdo mu vraždu zadal, což vedlo k řetězovému »přebírání« dalších mafiánů i s jejich šéfem neboli »kmotrem«.

A protože se kmotři mezi sebou znali a občas se scházeli, aby si rozdělili sféry vlivu, nebyl problém »přeskočit« i na další kmotry a jejich »mančaft«.

Každý zabitý soudce znamenal až padesát »převzatých« mafiánů. A obloha nad zdejšími městy se začínala vyjasňovat.

Ani triglavové na vrcholech mafiánských pyramid tady nepředstavovali takovou hrozbu, jako v Čechách. Nejbližší tamara mi vždy včas ukázala jejich polohu, ale zjistil jsem, že se jim nemusím tak pečlivě vyhýbat. I tady mě mezi jednohlavými vycítili i bez indikátoru, jenže se ukázalo, že kovová síťka mě stíní nejen před indikátory, ale i před triglavy. Opatrně jsem se zkusil k některým přiblížit, ale když jsem zjistil, že mě nerozeznají ani když jim při jednání podám ruku, osmělil jsem se a přestal jsem se jim vyhýbat úplně.

Vztahy mezi námi se pozvolna otáčely. Američané se cítí nadřazení nad ostatními díky převaze peněz, jenže tu měli jen díky své větší »palebné síle«. Kde se lidé pokusili nadvládě dolaru vzepřít, následovala tvrdá intervence, třeba i pod úplně vymyšlenou záminkou. Palebnou sílu měli pořád větší než já, ale aniž by si to uvědomili, rozhodovala čím dál tím méně. Měl jsem teď obrovskou výhodu. Věděl jsem o nich, ale oni o mně ne.

A čas mezitím plynul...

Pár dní před vypršením ultimata jsem se Morgeany zeptal, zda opravdu triglavy v Americe vyvraždíme, když necouvnou.

„Oni to možná pořád nepochopili, ale já svému slovu dostát musím!“ odvětila. „Nemíchám se do jejich věcí často, ale když už něco vyžaduji, pak couvnout nesmím. Tisíc let po Atlantidě by se mi neodvážili takhle odporovat a lituji je, že na to už zapomněli!“

„I když možná Američané přispěli k pokroku lidstva nejvíc ze všech?“ namítal jsem.

„Američané? Možná. Ale triglavové?“ opáčila. „To už je hodně sporné. Jejich adorace zlatého prasete předčila i Atlanty a Babyloňany. Kdo zde ale přinášel pokrok? Edison nebyl triglav, ale obyčejný člověk. A jak dopadl? Nechali ho umřít bez lékařské pomoci, když měl na sobě obnošený pracovní oblek.²⁷ Amerika je největší pilíř sobeckosti na světě. To je dílo zdejších triglavů! Pokrok tu vznikal navzdory jejich sobectví. A i ten dokázali často zazdít v patentech, aby nemohl sloužit lidem bez jejich pořádného finančního vyždímání. Naopak si myslím, že se pokroku nejvíc pomůže právě vybitím triglavů!“

„Jak říkám, triglavové mě nedojímají,“ nedal jsem se. „Ale uvaž, když se úplně zhroutí americké finančnictví, a to se zhroutí, protože ho triglavové ovládají na sto procent, utrpí tím všichni, nejvíc obyčejní lidé.“

„Ti trpí nejvíc díky triglavům,“ zavrčela Morgeana, zřejmě měla mých rýpanců dost.

„Takže to vidíš jako nutné zlo, obhajitelné i před Kwijeny?“ zeptal jsem se nakonec.

„Obhajovat to budu já, ty ne,“ připomněla mi. „Chováš se, jako bys chtěl couvnout!“

„To by bylo i proti mým zájmům,“ odvětil jsem. „Jen chci předem vyřadit všechno, co by ti mohli Kwijenové vyčítat.“

„Nech to tedy na mně!“ požádala mě dost rozhodně.

Byly to dva dny před termínem, který už se nedal stihnout.

Zejména když ani nezačali...

Po masakru v Cheyenne Mountain bylo největší množství triglavů v Pentagonu, hned poté v Kongresu. Rozhodli jsme se začít tady, rozprášené zbytky triglavů se těžko postaví na odpor.

Pod dohledem stacionární tamary, zahrnující většinu Východního pobřeží s obrovskou koncentrací měst, lidí a zejména triglavů, jsem zapnul dvě chibiny najednou. Tamarou jsem sledoval zhasínání světélek. Jako svíčky sfoukávané plícemi obra! Po dvou vteřinách byl konec, ale jinde to teprve začínalo.

Pocit děsu zažívali lidé od Los Angeles ve slunné Kalifornii až po Chicago na severu. Takovou vlnu infarktů, jak se to projevovalo u triglavů, svět nezažil. Nejdéle vydrželi triglavové v protiatomových krytech v osamělých horských údolích co nejdál od civilizace, hned po nich ti, kdo se vzdálili až do Kanady a Mexika. Ale ani tam nebyli bezpeční, jen mi trochu déle trvalo, než se tam dostaly moje »hlavy« s chibinami. Osamělá světélka svítila na obrazovkách tamar nejdéle a zhasínala nejpomaleji. Zhasínala však se železnou jistotou i tam.

„Mám posledních pět triglavů v Mexiku,“ hlásil jsem Morgeaně, když už na území Spojených států a Kanady nezůstal ani jeden. „Co je se »zbraní posledního soudu«?“

„Neaktivovali ji,“ řekla Morgeana. „Oni nepochopili, že jsem to myslela vážně? Aha... už to vidím! Rockefeller není v Americe, je u přátel na Sinaji! Syčák! Nechal kamarády ze své větve na pospas zkáze a sám se utíkal zachránit!“

Ukázala mi ho dálnovidem. Rockefeller nechal svou skrankioru v Americe a sám si na poslední chvíli odletěl na »přátelskou návštěvu«, jistě s celou delegací všech amerických špiček triglavů. Jenže dálnovid ho sledoval nezávisle na tom, co měl nebo neměl u sebe.

Chtěli se snad na Sinaji schovat před Morgeanou?

Vypadalo to tak.

Morgeana zavolala šéfa Sinajské větve Benjamina a žádala ho o Rockefellerovo vydání. Namítl jsem, že na Sinaji nemáme zázemí, ale především, měli bychom se spíš postarat o Ameriku, kde se dají očekávat větší problémy.

„Slíbila jsem Rockefellerovi, že si přijdu pro něho a jeho kumpány,“ odvětila. „Nechat ho naživu by bylo nespravedlivé k jeho kumpánům a navíc bych nedodržela slovo!“

Co jsem jí na to mohl říci? Když se někdo opovážil porušit její slovo za ni, dopadl jako Volos, ale zřejmě se ještě nestalo, aby slovo porušila o své vůli. Morgeana si svého slova cenila více než životů stamilionů, kteří se ocitnou v chaosu? Ano, ale její slovo pak mělo obrovskou váhu, násobenou jejími možnostmi!

Jen jsem ji jemně upozornil, že jí na Sinaji příliš nepomohu. A hlavně ne rychle, neboť bude nějakou dobu trvat, než se tam usídlím. Kromě toho je otázka, jestli budou pro něco takového chibiny vhodné. Lidem neublíží, ale nedokáží odlišit americké triglavy od zdejších. Jejich použití odnesou ony »vedlejší oběti«, které vytýkáme triglavům.

„Jestli se Benjamin za Rockefellera postaví, stane se jeho spoluviníkem,“ řekla. „Pak nemusíš litovat ani jeho kumpány.“

A odešla do svého pokoje.

Benjamin Morgeanu vyslechl velice pozorně. Jako šéf Sinajské větve triglavů měl od ní její kouli skrankioru, aby se mohli kdykoliv spojit k řešení problémů.

„Co vlastně po nás chceš?“ zeptal se jí, když skončila. „Máme snad porušit povinnosti hostitelů? Proč? Že se naši hosté opřeli tvému vydírání? To je přece normální, tak to má být! Naopak, tvé jednání odsuzujeme jako nepřípustné!“

Benjamin - vládce Sinaje

„Ano, postavili se mému vydírání,“ souhlasila s ním ledově. „Vyhrožovala jsem jim smrtí, když ze světa nestáhnou americká vojska. Mám za prokázané, že vojenské základny na cizím území jsou nelidské a musí být zrušené. Uznala jsem je jen jako dočasné opatření do vzniku místní vlády. Trvalé základny na světě nebudou! Když je odmítli zrušit, zasáhla jsem proti nim.“

„A Rusové vojenské základny mají?“ namítl roztrpčeně.

„Také je vyklidí,“ ujistila ho. „Ale až po Američanech. Mohla bych to po nich chtít souběžně, ale Rusové se stáhnou bez reptání. Mají jich ve světě mnohem méně a většinou sousedí s Ruskem, v tom nevidím problém. Nemusíš mít obavy, já si to ohlídám.“

„Nechci přespříliš kritizovat, ale my od začátku tvrdíme, že k takovému vměšování nemáš důvody, pověření ani oprávnění!“ pokračoval Benjamin. „Celou věčnost pracuješ pro vesmírné vetřelce, jenže to ti nemůže dodat ani zdání nějaké zákonnosti.“

„Vy jste také vznikli zásahem vesmířanů!“ odmrštila ho. „Mnohokrát jsem vás jasně varovala, že žádné vojenské základny nestrpím. I vaše vesmířany jsem donutila odtáhnout a žádala jsem je, aby vás vzali s sebou. Přesvědčili mě, že jste zdejší, takže jsem vás strpěla. Jenže pod podmínkou, že nebudete stavět ani prosazovat žádné vojenské základny.“

„Žádné vojenské základny Kšagů!“ zvýraznil Benjamin. „To svědomitě dodržujeme. O jiných vojenských základnách ale nebyla řeč.“

„Dodržujete zákaz...“ odfrkla si Morgeana. „Po pěti tvrdých lekcích, které jsem vám uštědřila! Jedna lekce byla málo, že? Přiznávám se, málo jsem se o vás starala, mám i jiné úkoly. Správně bych se měla věnovat kosmickým hrozbám v podobě asteroidů, které mohou na světě zničit život. Přítomnost Kšagů jsem ale vyhodnotila jako stejně závažné nebezpečí a vypakovala jsem je. Jejich vojáci se na Zemi chovali jako všichni dobyvatelé, dodnes se v pověstech lidí udržují jako vtělené zlo. Lidé jim pořád připisují nectnosti od lží a podvodů po všemožné krutosti.“

„Tak se to snad nedá vykládat,“ začal Benjamin, ale Morgeana ho přerušila.

„Ale dá!“ řekla. „Chovali se ke zdejším lidem ohavně, víme to oba a jestli už ti paměť neslouží, já si pamatuji všechno. Kwijenové mi paměť vylepšili víc než dost.“

„Vojáci mívají občas trochu hrubší způsoby, ale to je tím, že jsou vychováváni k boji, nejsou to neškodní lvi salónů.“

„Hrubší způsoby... vraždy, utiskování domorodců... teror všeho druhu... zajímavé, kde jste to chytili?“ rýpla si Morgeana. „Proč jsem uvěřila Kšagům, že se jako místní budete ke zdejším lidem chovat jako jejich bratři? Neměla jsem dnešní zkušenosti, to je celé! Teď ty zkušenosti mám a proti vojenským manýrům se začnu stavět tvrdě, to si piš!“

„Nejsme všichni vojáci!“ namítl mírně Benjamin.

„Kdybyste pořád neharašili zbraněmi, lidé by mezi sebou neválčili!“ řekla.

„Netvrdil bych to tak jistě,“ zavrtěl hlavou Benjamin. „Lidé si podřezávají krky i sami, tomu je nikdo nemusí učit!“

„To bych zase tak jistě netvrdila já na tvém místě,“ odpálila ho. „O zabíjení bychom si mohli povídat dlouho, ale proto tady nejsem. Dala jsem Rockefellerovi slovo, že tvrdě zakročím ne proti jeho vojáčkům, ale proti jemu samotnému a jeho větvi, když nestáhne vojáky na vlastní území. Měli na to dost času, ale ignorovali mě. Slíbila jsem mu osud Wotana nebo Volose, znal oba a měl vědět, že v takových věcech nežertuji a slovo plním. Místo toho mi naopak vyhrožoval on. Slíbil vyhubit život na Zemi, jestli to dodržím. Kdyby nic jiného, už tohle byl další dobrý důvod k zásahu. Nejsem tady jen proti kosmickému smetí, ale proti veškerému nebezpečí pro lidi, do mých kompetencí spadáte i vy, ať chcete nebo ne.“

„Přisvojuješ si kompetence, které ti dali nějací vetřelci!“ nesouhlasil. „Kdežto my jsme zdejší, jak jsi kdysi sama uznala. Máme tu větší práva než ty!“

„Já jsem také zdejší!“ odmrštila ho. „Nejsem vetřelec a na rozdíl od vás musím jednat v zájmu zdejších lidí, ne proti nim. Uznala jsem, že jste zdejšího původu, ale původní zdejší jsou jen lidé jak jim říkáte, »jednohlaví«!“

„Kromě toho jsem něco zaslechl o tvém spojení s dalšími kosmickými vetřelci, co ty na to?“ pokračoval Benjamin. „Ipájové jsou snad lepší než Kšagové?“

„Ipájové jsou stejná kosmická holota jako Kšagové!“ řekla. „Vypakovala jsem je kdysi stejně rázně jako Kšagy, dokonce mi to dalo méně námahy. Nedávno na Zemi nouzově přistál jeden jejich kosmický letoun, ale když posádka zdvořile požádala o malé strpení z důvodů havárie, dovolila jsem jim odtáhnout ho. Jiné spojení se nekonalo.“

„Ale zůstal tu nějaký další desetihlavý Rávana, nebo ne?“

„Ano, zůstal,“ přikývla. „Jenže to není jejich agent, jako vy. Odmítl jim sloužit a hned od začátku se proti nim postavil, takže ho chtěli zlikvidovat. To se jim nepovedlo, takže tu zůstal. Je na stejné úrovni jako vy, mutant ze zdejších obyvatel. Na rozdíl od vás se nesnaží lidem vládnout. A co jsem zatím mohla posoudit, je úplně jiný než vy. Asi proto jste už na něho podnikli tisíce atentátů, je div, že všechny přežil.“

„Asi to mělo nějaký důvod,“ kývl hlavou Benjamin. „On se přece rovněž postavil proti nám a jak se zdá, docela úspěšně. Není náhodou pořád ještě u tebe jako host?“

„Máš dobré zprávy,“ pokrčila Morgeana rameny. „Je u mě jako můj host. Proto tvrdě narazil Volos, když ho přímo u mě spálil. Jestli něco opravdu nesnáším, pak je to neúcta k mému slovu a k mým hostům. A také nesnáším, když si hrajete na všemocné. Rockefeller poslal proti němu dokonce bombardér s atomovými střelami. I to stálo za okamžitou protiakci.“

„Nediv se,“ vzdychl si Benjamin. „I my můžeme něco vyhodnotit jako nebezpečí pro nás a naše zájmy. Ten desetihlavý sídlil podle našich zpráv někde v Čechách a akce proti němu byla zcela nepochybně v našem zájmu a tedy oprávněná. Ty jsi ji ale překazila.“

„Pochopitelně!“ odsekla. „Akce proti desetihlavému o váze osmi atomových střel? Máš nějakou představu, kolik by to bylo mrtvých?“

„Ani moc ne,“ řekl Benjamin nezúčastněným tónem. „Celé Čechy nemají ani tolik obyvatel, jako New York, všechny by to jistě nezabilo...“

„Při každé akci zahrdlíte milion obyvatel, kteří s vašimi cíli nemají nic společného!“

„Když to nejde jinak...“ pokrčil rameny.

„Proč to nejde jinak?“ opáčila. „Chcete svrhnout diktátora? Prosím, proč ne, je-li to grázl, zaslouží si kulku. Ale jen on a ne milion nevinných kolem! Proč na každého gaunera nepošlete komando, aby ho prostě a jednoduše odstřelili? Čarostřelců máte plný Hollywood, jen je využít... já vím, ve filmu je to vždycky snadnější než ve skutečnosti...“

„Jenže ty jsi tomu zabránila a teď na nás někde v Čechách číhá zákeřné nebezpečí,“ pokračoval ve své obžalobě.

„Nejen v Čechách,“ doplnila ho nezúčastněně. „Uděláte lépe, když se všem takovým oblastem prostě vyhnete.“

„A ke všemu nejen v Čechách,“ vzdychl si. „Takže mu pomáháš rozlézat se po světě a divíš se, že se ho snažíme vyhubit! Dokonce ho chráníš jako svého hosta přímo u sebe, to je přece vrchol! A po nás přitom chceš, abychom ti našeho hosta vydali. Nezdá se ti, že i my máme právo chránit své hosty a držet slovo, které jim dáme?“

„Vy jste mu dali slovo, že ho ochráníte i přede mnou?“ zatvářila se kysele. „Nemáte dávat nesplnitelná slova!“

„Tak to konkrétně nebylo, ale přijali jsme je jako hosty a pokud budou u nás, budeme je chránit úplně stejně, jako ty chráníš toho svého, i když nemáme tak silné prostředky, jako ty. Co kdybychom požadovali, abys nám vydala toho svého? Jistěže to odmítneš. Nechtěj tedy po nás, abychom rušili naše slova!“

„Vám nevadí, že se dostal do konfliktu se mnou a že svou neústupností způsobil zkázu skoro celé vlastní větve?“

„O tom konfliktu jsme pochopitelně nevěděli, když jsme ho vítali jako hosta,“ přikývl Benjamin. „Nemůžeš nás osočovat z nečestného ukrývání zločince, zejména když je zločincem jen ve tvé představivosti.“

„No dobře,“ ucouvla k mému údivu Morgeana. „Nechám vám ho. Máš pravdu, ani já nemám ráda, když mi někdo zabíjí hosty. Chcete ho chránit, je to váš host. Vyčíhám si ho jindy a jinde. Jenže když jsem ti právě vysvětlila, co mu kladu za vinu a jaké to mělo a ještě bude mít následky, snad sám uznáš, že to nebyl moudrý tah.“

„Možná ne moudrý, ale zato čestný, to nepopřeš!“ řekl.

„Uvidíme!“ řekla.

„Chtěl jsi pomáhat v Americe, aby tam nenastal chaos?“ přišla za mnou Morgeana hned ráno po neúspěšném vyjednávání s Benjaminem.

„Měli bychom tam pomoci,“ souhlasil jsem.

„Nebude to potřeba,“ překvapila mě. „Americe žádný chaos nehrozí.“

„Vždyť jsme vyhubili triglavy...?“ namítl jsem. „Tamary ukazují jen moje »hlavy«, jinak je tam čisto a prázdno.“

„A přitom všechno funguje jako dřív,“ řekla. „Až na pár tisíc nečekaných pohřbů se tam nic mimořádného neděje.“

„Může to fungovat ještě nějakou dobu setrvačností,“ uvažoval jsem. „Ostatně, většinu těch záležitostí beztak dělali lidé, triglavové to jen zastřešovali.“

„Nezdá se mi to,“ zavrtěla hlavou. „Všechno funguje jako dřív. Nebudeme muset řešit chaos, ale mělo by nás zajímat bezchybné fungování Spojených států i bez Kongresu, bez špiček Pentagonu a bez velitelství NORAD pod Cheyenne Mountain.“

„Samo to fungovat nemůže,“ tvrdil jsem.

„Samo to jistě nefunguje,“ přikývla. „Ale přitom se tam zdánlivě nic nestalo. Co to ale znamená? Zřejmě jen jedno. Bylo to tak už předtím. Vyhubili jsme triglavy, na kterých nic důležitého nezáviselo.“

„To by ale znamenalo, že... jsme ...vyhubili nevinné!“ zděsil jsem se. „Vždyť jsme si pořád dávali pozor, aby se nic takového nestalo... a teď tohle!“

„Není to tím, že jsme vyhubili nevinné,“ odmítla můj závěr. „Ti, co budou mít pohřeb, mohli za spoustu lumpáren. Ale špičky Pentagonu, Kongres i velitelství NORAD jsou jen převodová kolečka jejich mašinerie. Kongres vytvářel zákony a podařilo se mu nastavit právní prostředí na vyloženě totalitní. Za všechny zákony připomenu »Patriot act«, kterým fakticky zrušili dodatky ústavy, zajišťující lidem svobody z dob počátků Spojených států. Spojené státy v poslední době předstihly v počtech vězňů i nejproslulejší Stalinovy gulagy. Pentagon vymýšlel plány válek po celém světě, bez něho se nepodaří vyvolat další, ačkoliv dosavadní lumpárny zůstávají. Triglavové páchali své zločiny vždy jen jednou svou »hlavou«, ostatní zdánlivě nevinné měli bezpečně uchované, aby se jejich pomocí mohli »doplňovat«. Ve vojenských štábech jako bylo Cheyenne Mountain a podobných uchovávali své klíčové »hlavy« pro případ atomového protiúderu ruských triglavů.“

„Ty jsme jim ale zlikvidovali,“ namítl jsem.

„Ty jsme jim sice zlikvidovali, ale každý tam mohl mít jen jednu a zůstávaly mu ještě dvě. Je jim přece jedno, podle kterých »hlav« se »doplňují«, žádná se nedá považovat za nevinnou. Každý triglav používal jako svého představitele tu »hlavu«, jejíž obličej si lidé nejvíc pamatovali, ale každá trojice je a byla vždy jeden triglav.“

„Takže všem zůstalo po dvou »hlavách«,“ shrnul jsem to s jistým ulehčením.

„Likvidací soukromých protiatomových bunkrů jsme nejspíš všem zlikvidovali i druhé »hlavy«,“ pokračovala. „Možná jsme přitom zničili i pár třetích hlav, nejspíš od těch méně důležitých triglavů, ale uniklo nám velké dopravní letadlo, na jehož palubě opustili Spojené státy ti největší darebáci a našli útočiště na Sinaji. Nejspíš už se tam »doplnili« a dál odtud řídí Spojené státy.“

„Proto tu není chaos!“ došlo mi.

„Ano, všechno funguje postaru,“ řekla. „Změny k lepšímu se nedají očekávat.“

„A ty americké základny ve světě zůstanou, protože ti, kdo o nich rozhodují, jsou teď váženými hosty na Sinaji...“ zavrčel jsem.

„To bude záležet na tobě, nemyslíš?“ podívala se na mě a usmála se. „Nejsi tam přece marně. Máš tam základní síť rezidentů, tamary a chibiny, ale vyzkoušel sis i průnik do jejich justice. Děláš dobře, ale bude potřeba udělat frontální útok na Kongres. Triglavové v něm nejsou, při doplňovacích volbách se tam dostanou už jen lidé a o nich víme, že jsou to buď darebáci, nebo aspoň přisluhovači. Až se zmocníš Kongresu, můžeš změnit zákony.“

„Pokud se mezitím obnovení triglavové nevrátí!“ sýčkoval jsem.

„To bude také tvůj úkol,“ řekla. „Kdyby se chtěli vrátit, dozvíš se to díky tamarám dostatečně včas, abys mohl spustit poblíž jejich cílového letiště chibinu, která je vyřídí ještě dřív než dosednou na ranvej. Znamená to udržovat tamary v pohotovosti, aby se triglavové nemohli vrátit vzduchem, po moři ani po souši přes Kanadu nebo Mexiko.“

„Budou dál řídit hospodářství, zejména klíčové finance,“ posteskl jsem si.

„Zpočátku,“ přikývla. „Než pochopíš, kudy přilétají jejich pokyny a kdo je provádí. Až obsadíš i tato místa, můžeš triglavy na Sinaji odstřihnout úplně.“

„No, bude to fuška,“ povzdychl jsem si.

„Fuška? Neříkám, že ne!“ souhlasila. „Máš na to dvaatřicet tisíc potenciálních »hlav« a kdyby to nestačilo, umožním ti ještě jednou se rozdvojit. Čtyřiašedesát tisíc »hlav« nastolí pořádek i v tak velké zemi, jakou jsou Spojené státy.“

„Nezbude mi nic jiného než to zkusit,“ přikývl jsem.

„Neboj se – pomohu ti,“ slíbila.

------------------------ Poznámky:

  27 Ani tuhle ostudu už Spojeným státům nikdo neodpáře!

Errata:

11.08.2021 15:07