Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Konec impéria

Morgeana si pro jistotu zavolala samotného Triglava, šéfa ruských triglavů. V Rusku sice bylo časné ráno, ale vypadala rozzlobeně, takže se rychle probral z ranní ospalosti a pochopil, že to bude vážné.

„Kde máte kobaltovou bombu?“ zeptala se ho rovnou.

„Kobaltové bomby... ty se používají ve strojírenství k prozařování odlitků...“ začal, ale dál se nedostal.

„Myslím tím »zbraň posledního soudu«, nebo jak jí říkáte vy!“ přerušila ho. „Máte ji údajně také, stejně jako Američané. Kde ji schováváte?“

„To je naše nejvyšší tajemství!“ odmítl jí odpovědět.

„Neuznávám je!“ odvětila zprudka. „Kde to schováváte?“

„Nejsem vůbec oprávněný něco takového sdělovat!“ odmítl ještě důrazněji. „Pochop mě, to ti neřekne nikdo! Za prozrazení nejvyšších tajemství vypsala naše Nejvyšší rada trest trojité smrti! Ledaže by to sama Nejvyšší rada projednala a změnila!“

„Dobrá, svolej ji a projednejte to!“ nařídila mu. „Jsi snad pořád šéfem, nebo ne? Zítra ti zavolám a budu žádat odpověď. »Zbraň posledního soudu« považuji za nebezpečnou pro veškerý život Země a podle toho se k ní budu chovat. Rozumíš? A vyřiď vaší Nejvyšší radě, pokud mě donutí tu zbraň neutralizovat, vygumuji ji z mapy i s vámi. Jestli to ještě nevíš, Amerika je bez Rockefellerovy větve. Odmítli mé ultimatum a vymazala jsem je. Právě tam probíhají poslední pohřby, ale starají se o ně jen lidé.“

„A..ano, rozumím,“ potvrdil to zděšeně.

Morgeana sfoukla obraz skrankiory a obrátila se ke mně.

„Předpokládám, že to také odmítnou,“ řekla už skoro klidným hlasem. „Můžeš mi opět pomoci? Zase budeme hledat plutonium. Já začnu v Evropě, ty to vezmi od Kamčatky!“

„Jdu na to,“ souhlasil jsem.

Atomové bomby jsou svinstvo, ale se »zbraní posledního soudu« to triglavové hodně přehnali. Komu by pomohlo úmyslně vyhubit život na Zemi, kdyby došlo k atomové válce? Nebylo by lepší likvidovat rovnou všechno, v čem je byť stopa plutonia?

Navrhl jsem to Morgeaně, ale odmítla to.

„Zrušil bys i všechny atomové elektrárny a to by přineslo chaos do energetiky,“ vrtěla hlavou. „Možná by stačilo likvidovat všechny nukleární hlavice, ale je v nich ještě spousta využitelné energie. Hledej plutonium obklopené kobaltem, to je nejhorší.“

Měli jsme zkušenost z Ameriky a věřil jsem, že v Rusku tu zákeřnost najdeme rychleji. Rusko má sice větší rozlohu, ale většina z ní jsou obrovské, pusté pláně Sibiře.

Začal jsem na Sachalinu a brzy jsem postupoval přes Kamčatku směrem k Uralu. Měl jsem před sebou Sibiř, území obtížně dostupné, s výjimkou oblastí přilehlých k železničním magistrálám, Transsibiřské a Bajkalsko-Amurské. Obě dvě vedou z Evropy do Vladivostoku po jižním okraji Sibiře a zanechávají rozsáhlé severnější prostory i Čukotku většinu roku nepřístupné. V té oblasti se nenachází ani průmysl, ani zemědělství, je to přes všechnu propagandu zapomenutý kraj. Umístit »zbraň posledního soudu« by bylo v tomto kraji snadné, ale jeho nepřístupnost by hrozila neustálým nebezpečím selhání. Proto jsem se nedivil, když tady dálnovid neukazoval ani záblesk přítomnosti plutonia.

Tím rychleji jsem však mohl postupovat. Už na Kamčatce jsem narazil na ruské rakety s nukleárními hlavicemi a ještě víc jich bylo rozmístěných u Vladivostoku. Dál v Sibiři nebyly. Byly by tam lépe ukryté, ale také by byly dál od případných cílů.

Dálnovid ukazoval pusto a prázdno a mohl jsem se rozjet. Obraz dálnovidu se liší od obrazu kamer nejen tím, že dálnovid umožňuje zvýraznit požadované detaily, ale také nezobrazovat, co nemá. Morgeana měla odedávna nastavené ignorování drobných vodních kapiček, takže na obraze chyběly mraky i přízemní mlha. Vypadalo to, jako bych se za prosluněného dne vznášel v letadle nad obrovskými pláněmi Sibiře. Pode mnou ubíhaly lesy, tundra, říčky i jezírka, ale nikde nezablikalo varovné světélko, u něhož bych se musel zastavit a podrobně je zkoumat. Můj let nad Sibiří se podobal rekreačnímu výletu, nebo naučné zeměpisné výpravě, ne široké pátrací akci.

Rusko zvládneme rychle...

Skončil jsem ve chvíli, kdy se nad Sibiří snesl soumrak. Byl jsem v té době u Bajkalu, osídlení tu bylo hustší a navíc tu byly rozmístěné nějaké strategické rakety. I Morgeana už toho měla dost a rozhodla se nechat toho.

„Opravdu jsem napjatá, jak ráno dopadne Triglav,“ řekla, když jsme se loučili.

„Přál bych mu, aby ustoupil,“ řekl jsem.

„Poslyš, nemáš s ním nějaké nevyřízené účty?“ podívala se na mě pátravě.

„Mám,“ přiznal jsem. „Ještě z minulého života. Ale teď vypadá jako nejrozumnější.“

„Vypadá,“ přikývla. „Ale kdyby se cítil silnější než já, určitě by jednal jinak.“

„Snad by bylo dobré domluvit se s nimi i bez vyhrůžek,“ vzdychl jsem si. „Mají přece spoustu předností. Kdyby tak mezi nimi byla i snášenlivost!“

„Pořád jsi idealista!“ oplatila mi povzdech. „Kdyby byli snášenlivější, nebyli by to oni. Mají nesnášenlivost už v genech. A hluboké pohrdání ke všem, kdo nejsou jako oni.“

„Jejich škoda! Ale jistě i naše,“ řekl jsem.

„Jejich škoda je větší,“ podotkla.

Skrankiora se ozvala, ještě jsme oba spali, ale Morgeanu vyburcovala a když si mě přivolala do společné místnosti, byl jsem u ní rychle. Ve svém prvním životě jsem byl ještě na vojně a činnost na klíčové slovo »Poplááách!« jsem dodnes zvládal ve všech tělech, dokonce i v ženských.

Triglav se ohlásil a když Morgeana uvolnila obraz, vypadal dost sklesle.

„Naše Nejvyšší rada se rozhodla ustoupit ti pod jednou podmínkou,“ začal.

„Žádné podmínky nepřijímám!“ odsekla mu.

„Máme jen jednu,“ žadonil. „Jestli se rozhodneš zničit naši největší zbraň, měla bys zničit všechny, co jich je na světě.“

„Tuhle podmínku ti výjimečně splním,“ změkla. „Vlastně ji už plním. Zničila jsem jednu takovou potvoru ve Skalistých horách v Americe. Jenže mi ji odmítli vydat, takže jsem k ní přibrala celou Rockefellerovu větev. A jak se mi zdá, bylo to pro vás dost velké varování. Dobrá. Kde ji máte?“

„Na Uralu,“ řekl. A popsal nám umístění toho monstra tak přesně, že jsem to už během jeho popisu našel dálnovidem.

„Nelže,“ ohlásil jsem Morgeaně.

„To vás zachránilo,“ oznámila Triglavovi. „Nemusíte nic dělat, poradím si s ní. Jen doufám, že skončíte s plány na zkázu světa úplně. Můžeme snad žít ve světě všichni. Já, vy, původní lidé i mutovaní.“

„Ale měla bys zničit všechny tyhle věci,“ připomenul jí.

„On to má i někdo jiný než vy a Američané?“ zamračila se.

„Každý, kdo má nějaké nukleární hlavice,“ přikývl. „Každý může vydírat zbytek světa hrozbou zkázy. Proto si ani Američané netroufli na žádnou z jaderných zemí, i když jaderný potenciál třeba takové Severní Koreje je z taktického hlediska směšný a navíc nemá nosiče, schopné dopravit to na trošku vzdálenější cíl. Každý takový stát má ale možnost vytvořit »zbraň posledního soudu«. Je to přece snadné, stačí jadernou hlavici obalit kobaltem a nikdo si na ně netroufne.“

„Aha,“ řekla Morgeana a z očí jí obrazně řečeno létaly blesky. „Dobrá, vám nebude vadit, když vám tu potvoru zničím. A na ostatní jaderné státy si došlápnu. Ale povídám vám, jestli někdy v budoucnu zjistím, že jste si něco takového udělali znovu, bude s vámi zle.“

„My jsme to měli jen kvůli Američanům!“ řekl Triglav.

„A oni kvůli vám,“ vrčela Morgeana. „Ale to vám povídám, Zemi zničit nenechám!“

„Od kdy a proč ses začala míchat do politiky?“ vzdychl si Triglav.

„Ve chvíli, kdy jsem vyhodnotila, že opravdu můžete zničit život na Zemi,“ odsekla. „A protože jsem tady ochránkyní světa a života, takové vyhodnocení mě samozřejmě zvedlo k činnosti. A to si pište, když se já zvednu, stojí to za to!“

„Já vím,“ přikývl Triglav. „Ale taky to může znamenat katastrofu kolosálních rozměrů. Něco jako Atlantis.“

„A ti měli jen pitomé biologické zbraně!“ dodala. „Vám se podařilo nakupit ještě horší věci. Buďte rádi, že to neřeším jako s Atlanty!“

„Ale říkáš, že jsi vyhubila Rockefellerovu větev?“ namítl.

„Ano, ale bez jediné oběti mezi lidmi navíc!“ řekla.

„O lidi snad nejde!“ mávl rukou opovržlivě Triglav.

„Mně ano!“ odsekla.

Klub pozemských atomových velmocí má dnes hodně členů a podle ruských triglavů může mít připravenou »zbraň posledního soudu« každý. Řekl bych, že Morgeaně přerostli přes hlavu, ale když si to konečně uvědomila, začala jednat energicky.

Pravda, takový zločin mohla jen těžko čekat. Pětadvacet tisíc let představovalo jediné vážné nebezpečí pro život na světě kosmické smetí, asteroidy. Měla je dávno zmapované a mohla za ně ručit. Občas, pravda, do Zeměkoule nějaký balvan narazí, jenže to je opravdu jen drobné smetí, většinou shoří ještě ve výši a až na zem dopadají pouhé kilogramy.

Časem na Zemi přivítala dvě další návštěvy z vesmíru, ale na rozdíl od dobráckých Kwijenů patřili jak Kšagové, tak Ipájové k tomu nejhoršímu, co se ve vesmíru vyskytuje. Jen se jedni i druzí na Zemi trochu rozkoukali, už začali terorizovat místní lidi. Napomenula je zpočátku mírně, jenže oni obrátili své zbraně i proti ní. A to neměli dělat! Není na světě nic strašnějšího než rozzlobená Morana! Zdecimovala Kšagy a o tisíc let později Ipáje tak, že jejich kosmickým armádám zbyla k útěku jedna jediná hvězdná loď a ještě na odletu je důrazně varovala, aby se na Zem ani nepokoušeli vracet, jinak s nimi zatočí!

Lidí si za těch pětadvacet století příliš nevšímala. O čem by si s nimi mohla povídat? Se vzděláním od Kwijenů byla po celá tisíciletí nesrovnatelně vysoko nad úrovní zbytku lidstva. Občas si do svého sídla pozvala některé odvážnější chlapce, ale spíš na sex, než jako partnery k debatám. Některé zvídavější zkoušela učit, ale neměla k tomu od Kwijenů nutné prostředky a musela začít od úplných základů. Na to však ani ona, ani její negramotní hosté či chráněnci neměli trpělivost. Zbytečná ztráta času, nač někoho dvacet let učit, když za dalších dvacet let beztak zemře?

Jediní triglavové byli na Zemi intelektuálně na výši. Když jí zůstali na krku a neměli kam jít, strpěla je, ale nesblížila se s nimi. Řádění Kšagů ji varovalo, aby nedůvěřovala ani jejich výtvorům. Brzy ostatně poznala i jejich špatné stránky. Ačkoliv se neustále doplňovali z lidí Země, charakter měli od Kšagů nejspíš úmyslně pokřivený, takže představovali sice tu nejchytřejší, ale i nejzkaženější část lidstva. Neustále o sobě prohlašovali, že jako Vyvolení musí mít všemožné výsady. Neuznávala je, ale jim to nebránilo vyžadovat je od původních lidí.

Domnívala se, že je to dané geneticky, ale neměla čím si to ověřit. Genetické znalosti od Kwijenů jí dovolovaly určit, co bude mít který gen za následky, uměla rozeznat tělesné odchylky a napravovat nejrůznější fyzické vady, ale opět... nač by se tím zabývala, když to její »pokusní králíci« neocení? A navíc to pro pár desítek let jejich krátkého života ani nestálo za to.

A prodlužovat lidem život? Zkoušela to, ale brzy to zavrhla. Vybrala si asi špatné »pokusné králíky«. Nejenže to neocenili, ale čím delší život měli, tím byli k ostatním lidem zákeřnější. Možná to bylo tím, že právě tenhle národ byl dlouho pod vlivem triglavů, ale když se v něm zklamala, nechala pokusů. A protože navázala dlouhověkost na dědičně ustupující geny, délka lidského života se časem vrátila u všech zhruba stejně. Jen ve starých zápisech se zachovaly zmínky o pokoleních Metuzalémů, což si triglavové brzy připsali jako svoji zásluhu.

Napravování vad intelektu bylo i nad její úrovní. A možná i nad úrovní Kwijenů, ani oni by to nedokázali. Morgeana si ještě pamatovala, jak prošla jako jediná jejich testy. Když jsem se jí ale jednou zeptal, v čem byla lepší než ostatní, odvětila mi se smíchem, že ti ostatní byli prostě ještě horší.

A když jsem se jí zeptal, zda svého opravdu výjimečného postavení za těch dvacet pět tisíc let nikdy nezneužila, podívala se na mě v první chvíli zle, pak se usmála a řekla, že by to na jejím místě zneužil každý. Už proto, aby si vyzkoušel své možnosti.

„Jednou jsem nechala v poušti na Sinaji zasypat pískem celé vojsko,“ vzpomněla si na jeden případ. „Měli namířeno přes poušť do obydlených oblastí Babylonu, podle mě chtěli jako většina vojsk vraždit a loupit. Zjevila jsem se jim tedy nečekaně v jednom údolí a nařídila jim čelem vzad. A když podle mého očekávání neposlechli, zase jsem jim stejně nečekaně zmizela. To už měli vytušit, že nejsem »hej počkej«. Když je nepřimělo k návratu ani to, zvedla jsem písečnou bouři a údolí jsem i s nimi zasypala. Od té doby je tam rovina a vojsko je dodnes pohřbené pod takovými padesáti metry písku.“

„A od té doby nic?“

„Na mém místě by sis to jistě také zkusil a také by tě to rychle omrzelo,“ vzdychla si. „Ano, mohla bych vraždit lidi po milionech a nikdo až na Kwijeny by mi v tom nezabránil. Ale právě to mě od té pitomosti spolehlivě odradí. Skutečný vládce světa nemůže být tyran. A nejvíc by mi kromě Kwijenů vadilo vlastní svědomí. U toho zasypaného vojska mě nic netížilo, to byl prostě trest za to, k čemu se nepochybně chystali, ale být to bez příčiny, asi by mě to dlouho strašilo. Tak jako mě strašilo, když jsem nezabránila jedné kosmické katastrofě... a přitom jsem ji nezpůsobila úmyslně... hele, nechme toho...“

Bylo znát, že ji svědomí trochu hryže dodnes, nerada o tom mluvila. A to od jejího selhání uplynulo pěkných pár tisíc let.

Ať tak či tak, její převahu jsem vycítil i já. Ale nevadilo mi to. Spíš mě těšilo, kdykoliv jsem jí mohl něčím přispět.

Navrhl jsem jí, aby mi svěřila více dálnovidů, že bych mohl po »zbraních posledního soudu« pátrat souběžně na více místech.

Morgeana se zamyslela a pak mi předala deset dálnovidů. K tomu jednomu na Krymu přibyla desítka ve Spojených státech. Dal jsem je svým majetným »hlavám« bez rodin. Podmínkou bylo, aby měly dům obklopený zahradou a vysokým plotem, kam se nemohl dostat žádný nežádoucí svědek. Bohatých darebáků jsem měl více než dost, zejména mezi soudci.

Dálnovid může být umístěný kdekoliv na světě a může přitom sledovat cokoliv i na opačné straně světa. Ačkoliv soudci měli zpravidla dost volného času, nasadil jsem každému do domu nějakého menšího zlodějíčka, který mohl sledovat dálnovid téměř nepřetržitě. Jen když spal, chopil se dálnovidu jeho zaměstnavatel soudce. Dálnovidy využívali více než já s Morgeanou na Krymu.

Postupně jsme všude na světě objevovali a likvidovali »zbraně posledního soudu«. Objevili jsme je i v zemích, které se oficiálně mezi jaderné mocnosti nepočítaly, například Jižní Afrika a Izrael. Naštěstí platilo pravidlo: čím menší stát, tím méně možností, jak to dokonale ukrýt. A čím víc jsme jich zneškodnili, tím jich bylo na světě méně a nebezpečí zkázy se tak snižovalo. Netrvalo ani půl roku a mohli jsme si oba od plic oddychnout. »Zbraně posledního soudu« byly minulostí.

Doufejme, že navždy.

Chaos po odstranění triglavů, jehož jsme se obávali, nenastal ve Spojených státech jen díky řízení celé státní i finanční mašinerie ze Sinaje.

Zdánlivě se mnoho nezměnilo. Nečekaná vlna pohřbů sice citelně zasáhla »horních deset tisíc« Ameriky, ale svět se nezbořil. Americké banky sice zakolísaly, ale to se dalo čekat, zakrátko se stabilizovaly a jely dál. Zbytek světa si ničeho nevšiml, v mnoha zemích, v Čechách samozřejmě také, se podivná série pohřbů ani nedostala do zpráv.

V některých bankách se však děly věci, které nebyly vidět, ale které znamenaly zásadní změny. Postupně, aniž by byla jediná osoba nahrazena jinou, se představenstva bank a spolu s tím i bankovní politika pozvolna měnila.

Kdekoliv jsem »převzal« představenstvo největších bank i s manažery, zablokoval jsem bankovní přenosy mimo území Spojených států. A co hůř, odmítl jsem poslouchat další rozkazy ze Sinaje, zejména příkazy k financování amerických vojenských základen a tajný příkaz k leteckému převozu třiceti tun zlata zlata z Fort Knoxu do Tel Avivu.

Odmítli jste odzbrojit, já to odmítám financovat. A na tajné zásilky zlata zapomeňte!

Bylo to faktické vyhlášení vzpoury. Navenek se nic nedělo, tyto operace se na veřejnost nikdy nedostaly, takže se mohli divit jen zasvěcení. A ovšem triglavové, kteří našli azyl na Sinaji. Jenže ti nejspíš pochopili, co se během jejich nepřítomnosti stalo.

Spojené státy se vytrhly z jejich nadvlády.

Pomocí vysokých důstojníků CIA jsem zablokoval hlavní komunikační uzly. Veškerá satelitní komunikace teď přicházela jen ke mně. Seděl jsem na stovce židlí a kontroloval, co přichází světelnými kabely i satelity. Většinu komunikace jsem propustil, i když často přes zpožďovací smyčky, ale to mohlo vypadat jako zpoždění stacionárních satelitů. Vojenské rozkazy a bankovní příkazy z Evropy jsem ale zadržoval.

Prostřednictvím armádních generálů jsem poslal na některé nejznámější světové americké základny tajný rozkaz přípravy evakuace. Když se velitelé opovážili divit, oznámil jsem jim suše, že byly odhaleny přípravy překvapivého teroristického útoku na jejich základnu.

„Máme tu dost mužstva, techniky i munice,“ odvážili se někteří protestovat. „Kdyby se něco semlelo, udržíme se dlouho.“

„Má to být jaderný teroristický útok,“ upřesnil jsem jim. „Kdyby se ta zpráva potvrdila, bude včasná evakuace jediným řešením jak zachránit alespoň důstojníky a mužstvo. Zkontrolujte protiatomové kryty, ale počítejte i s evakuací.“

To další dotazy umlčelo a mohl jsem se spolehnout, že na všech místech brzy všechno připraví k rychlému vyklizení.

Alea iacta est – kostky jsou vrženy.

Boeing 737 dopravil na letiště J.F.Kennedyho jednoho pasažéra beze známek života. Lékař přivolané záchranné služby konstatoval smrt. Podle policejního protokolu muž zkolaboval na počátku přistávacího manévru, kdy musí být všichni na palubě včetně letušek připoutaní. Pasažéři na sousedních sedadlech způsobili poplach až když zkolabovaný muž zůstal po přistání nehybně sedět a oni kvůli němu nemohli opustit svá sedadla.

Lékař vyslovil podezření na infarkt, ale protože to nemohl tvrdit s jistotou, nařídil koroner soudní pitvu. Ani pitva však nic nezjistila. Vyloučila sice infarkt, nicméně nezjistila skutečnou příčinu smrti. Zůstalo nevysvětlitelné srdeční selhání, tedy přesně stejná příčina smrti, jako u poslední série náhlých úmrtí vysoce postavených lidí ve Spojených státech.

Příčina zůstala neznámá a vyšetřovatelé objevili i další příznak, shodný se zmíněnými náhlými úmrtími v poslední době. Cestující i posádka letadla shodně popsali náhlý příval deprese, která se jich těsně před dosednutím letadla zmocnila. U pilotů to na okamžik vedlo k panice, měli dojem, že něco nebezpečného přehlédli. Kapitán letadla na okamžik uvažoval i o přerušení přistávacího manévru a zopakování okruhu nad letištěm, jenže ranvej již byla příliš blízko a takový manévr by byl nebezpečný. Deprese naštěstí brzy ustoupila a přistání proběhlo bez potíží, až na další náhlé úmrtí přímo na palubě.

Avšak byl tu přece jen jeden drobný rozdíl.

U ostatních náhlých úmrtí se bez výjimky jednalo o známé a vysoce vážené osobnosti. Zemřelého pasažéra nikdo neznal ani podle tváře, ani podle jména. Podle oblečení to nebyl chudák, jenže měl u sebe v hotovosti necelé tři tisíce dolarů a žádnou kreditní kartu, podle níž by se dalo zjistit více. Podle dokumentů to byl občan Spojených států, ale nikdo neměl tušení, kde bydlí. Město New York ihned pověřilo osm soukromých detektivů, aby jeho totožnost objasnili, ale ti měli opravdu nesnadný úkol.

Nevěděl jsem to ani já. Jen mi bylo jasné, že jde o triglava. Tamara ho objevila krátce před přistáním, takže jsem tak tak stihl vyslat motorkáře s chibinou pod příletový koridor, chibinu jsem vypnul, jakmile jeho světélko zhaslo, ale ani já jsem víc nevěděl.

Podle identifikace linky šlo o let z Tel Avivu. Týkalo se to tedy triglavů ze Sinaje, ale i když koroner New Yorku poslal do Tel Avivu žádost o pomoc při identifikaci neznámého, odpověď ho nemohla uspokojit. Potvrdili mu jen to, co znal, jméno a státní příslušnost.

Triglavové ze Sinaje jistě věděli, koho do Ameriky posílají! Jenže je možné, že si tím ověřovali možnost návratu Rockefellera a jeho bandy, když se podle všech známek zhroutilo dálkové řízení Spojených států. Triglavové by po návratu vzbouřence jistě rychle »umravnili«, nebo spíš nahradili jinými, jenže právě získali důkaz, že jejich návrat nebude asi jednoduchý. Neměli Moraně raději ustoupit? Teď by si to už mohli říkat.

Jenže pozdě honit bycha...

Stahování amerických vojáků ze všech základen ve světě proběhlo kupodivu bez problémů. Vojáci dostali rozkaz a o tom se nediskutuje. Problém byl, kde je v Americe ubytovat. Včas mě napadlo postavit dostatek dalších kasáren, kde by mohli bydlet. Velitelé už se postarají o jejich zaměstnání. Prakticky budou, tak jako dosud, jen občas cvičit, jenže už ne v cizině.

Ve Spojených státech teď bude po nějakou dobu značný přebytek vojáků, nebude třeba lákat do jejich řad další. Pro jistotu jsem proto rozpustil i všechna náborová střediska. Protestujícím zaměstnancům jsem nabídl, aby sami vstoupili do armády. Vědí přece nejlépe o výhodách, jaké tím získají, vždyť je zájemcům doposud barvitě líčili, i když hodně do růžova. Svědčil o tom nejlépe poměr těch, kdo po tomhle do armády skutečně vstoupili k těm, kdo si raději hledali jiné zaměstnání.

Dalšími protestujícími byli veteráni a fanouškové armádní techniky. Všimli si snižování akceschopnosti US-armády ve světě a začali bít na poplach, ale ani jejich protesty neměly vliv na vyklízení dalších a dalších základen. Příznivce armádní techniky mohl utěšit rozsáhlý výprodej přebytků ze zásob, ale někteří ten krok prohlédli a remcali dál, že to vede ke ztrátě vojenské převahy a tím i respektu Spojených států ve světě.

Měli pravdu, ale neměli sílu to změnit. Ironií působila také jména nově stavěných kasáren. Všechny dostávaly název »Base« a jméno původní základny nebo města, kde se dřív nacházela. Vojáci v nich nebyli úplně spokojení. Jednak přišli o příplatky, ale také o beztrestnost, jaké se všude po světě těšili. Ve Spojených státech ztratili nadřazenost nad domorodci a nemohli doufat, že jim projde kdejaký zločin, jako ve světě, kde prakticky nemohli být odsouzeni, když se za ně postavila autorita Spojených států.

Zvláštní kapitolou byl osud vojenské techniky. V civilním životě se až na drobné výjimky nedá použít. Jen automobily najdou uplatnění, ale co s tanky? K čemu se dají použít rakety krátkého doletu? Rozkaz proto zněl, odvézt do Spojených států jaderné hlavice, automobily nechat domorodcům a těžké zbraně znehodnotit. Domorodci je mohli podle vlastního uvážení využít jen jako vysoce kvalitní šrot.

Jen majitelé továren na přípravu paliva pro jaderné elektrárny zajásali. Už dlouho byly jaderné elektrárny Spojených států závislé na dovozu ruského paliva, teď mohli konečně na stejné palivo přepracovat jaderné hlavice raket, vrácené domů.

Pravda, nestihl jsem to do půl roku. Ale kdyby předtím triglavové aspoň začali a pak přišli za Morgeanou, že se to prostě nedá stihnout, jistě by jim lhůtu prodloužila.

Rockefeller si ale postavil hlavu a neustoupil.

Budiž mu Sinaj lehká!

Morgeana mě požádala, abych ji představil původnímu Antonínovi a Jitce. Ukázal jsem jí, kde se nachází Antonínův podzemní úkryt pod Příbramí, ale než jsem se stačil polekat, přeskočila tam. Její dopravní možnosti byly jako z jiného světa. Což vlastně byla pravda.

„Buď u nás vítaná, Morgeano!“ představil jsem ji ostatním.

Kromě mé »hlavy«, původně jakési JUDr Nely Majerové, tu byly dvě Antonínovy ženské »hlavy«, Hanka Fišerová s Jiřkou Seidlovou a s jejich dvěma batolaty, dále dvě »hlavy« mé bývalé ženy Jitky, Mgr. Adriena Wirthová s malou Terezkou. Nečekaný příchod Morgeany vyděsil všech šest k smrti, naštěstí jsem to zachránil, když jsem jim návštěvu už v první vteřině představil.

Morgeana pro ně nepředstavovala nebezpečí, jako kdyby se tu objevil kdokoliv jiný.

„Musím si s vámi všemi pohovořit,“ oslovila je Morgeana, jakmile se vzpamatovaly. „Dostali jsme se na rozcestí, kde se musíme společně rozhodnout. Mohla bych to vlastně rozhodnout sama, umím se chovat despoticky, vy byste se museli přizpůsobit a věřím, že rádi, ale chtěla bych s vámi nejbližších pár tisíciletí vycházet po dobrém. Chci se tedy na dalším postupu dohovořit i s vámi.“

„Nela už nás se situací ve světě obeznámila,“ řekla Hanka. „Nebude nutné seznamovat nás s ní. Můžete rovnou začít od toho rozcestí.“

„Dobře, přejdu k věci!“ souhlasila Morgeana. „Mám dojem, že původní Antonín s Jitkou zvládnou situaci v Čechách, pokud se jim do toho nebudou plést triglavové. O to se postarám spolu s Michalem, budu mu říkat jako na Krymu, i když si tady říká Nela Majerová, nebo jak... Však vy víte o koho jde! Cítíte se na to?“

„Snad ano,“ přikývla Hanka za všechny Antonínovy »hlavy«.

„Souhlasím s Antonínem,“ přidala se Adriena Wirthová za Jitku.

„Jenže oba jste překročili limit,“ pokračovala Morgeana. „Znamená to, že na správu sousedních zemí už nemáte volné... říkáte jim »hlavy«, že?“

„A co Michal?“ zeptala se Hanka.

„Jak víte, pustil se do mnohem většího sousta než vy dva, do Spojených států. Také on překročil počet dvaceti tisíc »hlav« a blíží se k druhému limitu, za který nemůžete jít,“ pokračovala Morgeana. „Pokud se nechcete zastavit na současném stavu a nechat zbytek světa anarchii, nezbude vám jiná možnost než se opět rozdělit. Nabízím vám stejné dělení, jako když se oddělil Michal od Antonína. Vy to nedokážete, ale pomohu vám s tím.“

„Myslíš, že na víc už nestačíme?“ zeptal jsem se rychle.

„To se nedomnívám, to vím najisto,“ přikývla. „Navrhuji vám proto rozdělení. Michal bude potřebovat aspoň dva klony pro Spojené státy. Sám to neutáhne ani s dvaatřiceti tisíci »hlavami«, je to příliš složitá země. Předpokládám, že v Evropě budete pro každou základní národnost potřebovat dva klony. Dohodněte se, jak se rozdělíte. Antonín už to zná a Jitka na to také přistoupí. Je to jediná možnost.“

„Jen nevím, jestli je klonování správné,“ pochybovala Adriena za Jitku. „Tonda a já jsme přece našli jiný způsob. Dokážeme změnit některého z lidí prostřednictvím psa nebo jiného zvířete, nemusíme se trhat. Mně to připadá jako trhat na kusy duši!“

„Klonování není trhání duší na kusy,“ odmítla to Morgeana. „Obě jsou v okamžiku oddělení stejné, až později se začnou vlivem rozdílných zkušeností lišit. Máte zato jistotu, že obě takto vzniklé bytosti jsou stejné. Když chcete měnit lidi pomocí nekompatibilního tvora, ve vašem případě psa, tu jistotu nemáte. Nemáte pak ani nejmenší záruku, že vaše možnosti nedáváte někomu, kdo je zneužije.“

„Chtěli jsme to pojistit čtením myšlenek, jenže to na nás přivolalo triglavy,“ vzdychla si Adriena. „Ale když nás teď nebudou ohrožovat, mohli bychom se k tomu vrátit...“

„Vaše metoda má i jinou potíž,“ pokračovala Morgeana. „Když mezi sebe vezmete nového člověka, musíte ho zaučovat. Klonování zajistí, že vznikne tvor zkušený a s velkými znalostmi. Když se Michal oddělil od Antonína, hned byl obeznámený se situací v Čechách i o našich plánech. Nováčka bychom museli nejprve dlouho zaučovat.“

„Neumím si ani představit, že bych byla současně ve dvou,“ vzdychla si Adriena.

„A přitom jsi v této chvíli ve dvaadvaceti tisících tělech,“ odfrkla si Morgeana. „Nevěřím ti, že si to neumíš ani představit. Antonín to zná z vlastní zkušenosti a vy dva nemáte mezi sebou žádná tajemství, určitě už jste si to mezi sebou vyříkali.“

„Vyříkali, ale přece...“ vzdychla si Adriena.

„Podívej se, Jitko,“ obrátila se na Adrienu Morgeana. „Vy dva s Antonínem máte unikátní příležitost dát svět do pořádku. Podobnou dostali před pár tisíci lety triglavové, jenže ti ani za tisíce let nedokázali svět stabilizovat. Naopak se jim podařilo rozeštvat lidi proti sobě, ani sami se nedokázali sjednotit! Od vás si slibuji, že se mezi sebou shodnete a usmíříte i lidi. Dokázali jste převzít vládu v Čechách, dokážete to i jinde. Michal získá Spojené státy, bude na ně potřebovat dva klony, další na Mexiko a Kanadu. Vy převezmete Evropu a spolu pak můžete pokračovat do dalších světadílů.“

„Ale co triglavové?“ namítla Adriena. „S těmi už nepočítáš?“

„Ne. Kam svět za tisíce let své vlády přivedli?“ zeptala se Morgeana. „Mají na svědomí stovky milionů zbytečných obětí. Podle mě bude spravedlivé, když z většiny světa zmizí. Nechci je vymazat úplně, ale zůstane jim jen menší část světa. Rusko, Čína a okolí Sinaje. Vy dostanete příležitost místo nich. Je už nejvyšší čas, aby se svět vzpamatoval!“

„Myslíš, že se triglavové vzdají světovlády?“ pochybovala Hanka za Antonína.

„Nic jiného jim nezbývá,“ odvětila Morgeana mrazivě. „Zatím dokázali při řízení světa zpackat co mohli. Rozdělili si svět, ale prali se mezi sebou a odnášeli to ostatní lidé. To musí přestat! Vy dva se snad mezi sebou tak tvrdě nepoštěkáte!“

„Taky doufám,“ řekl jsem Nelinými ústy.

„Pak se asi dohodnete i se mnou,“ pokračovala Morgeana. „Kdybych se mohla také rozdělit, udělala bych to. Já tu možnost nemám, nemohu lidem vládnout. Vy ale můžete, takže budete. Ponechám si ochranu Země před katastrofami, jak mě to naučili Kwijenové. Ale počítejte s tím, že vás budu občas kontrolovat!“

„Budeš mít tedy dohled nad vládci světa!“ usmál jsem se jako Nela.

„Jen dohled,“ přikývla Morgeana. „Nestačila bych na to, to říkám s plným vědomím svých možností. Jedinec světu vládnout nemůže. I vás musí být víc, ale váš limit, nebo jak mu říkáte, strop, je vyšší než triglavů, proto máte větší schopnost porozumět si navzájem. Běda vám ale, kdybyste toho zneužili!“

„My také nechceme vládnout,“ řekla Hanka za Tondu, „ale spravovat státy zvládneme.“

„Dobrá,“ přikývla spokojeně Morgeana. „Dohodněte se, jak chcete spravovat Evropu. Mařka se postará o Ameriku. Abyste se domluvili, zařiďte si nějaké společné sídlo, aby tam mohla být od každého klonu aspoň jedna »hlava«, něco jako dnešní Organizace spojených národů, jenže neoficiálně. Až se dohodnete, dejte mi to přes Nelu a Michala vědět, rozdělím vás. A dlouho neváhejte, svět nečeká.“

Ťuk – a zmizela. Jako vždycky.

Budeme se tedy zase dělit.

Errata:

11.08.2021 15:07