Vítej, návštěvníku!

Šaríja pro Británii

Zůstal jsem tedy na třech místech. Nela Majerová dělala společnost ženám a batolatům pod Příbramí, Michal žil dál v sídle Morgeany na Krymu, většina mě zůstala ve Spojených státech. Zřejmě je to můj osud. Ale co... i Spojené státy mají vyhlášené krásy přírody, snad to nebude takové peklo.

Jediné, co mě tam mrzelo, byli Američané. Tak sobecký národ neexistuje nikde na světě! Jsou to uctívači zlatého telete, každý kouká, koho by přechytračil, na sousedy se dívají jako na nežádoucí konkurenty a přejí jim rakovinu nebo aspoň bankrot.

Kdysi jsem nechtěl věřit, že studenti v amerických školách nenapovídají ani neopisují. Považoval jsem to za propagandu ve stylu ruského »Pionýr nepodvádí«. Opisuje se přece v Čechách od dob Marie Terezie a zavedení povinné školní docházky! Máme to i v našich filmech pro pamětníky, kde se »dutí« žáci spoléhají na své solidární kamarády!

Jenže na amerických školách se opravdu nepodvádí! Ale není to tím, že by všichni byli čestní! Každý si jen žárlivě střeží své výsledky před spolužáky, nikdo nikomu nenapoví ani nedá opsat. To tak, pomáhat konkurenci! Jen ať si pěkně každý táhne vlastní káru! Není to tedy čestné chování, ale bezcitné sobectví.

Znají vůbec Američané nezištné kamarádství? Pochybuji. Nejvýš dočasné spojenectví, když musí spojit síly proti nějakému násilníkovi, nebo, mnohem častěji, k zotročení jiných. Gangster je tam častější pojem než kamarád.

Co je vlastně čest? Hrdinové amerických filmů se zoufale snaží ukázat, jak vždycky bojují čestně, jak je všichni ostatní kde mohou podrážejí. Jenže čestný chlap je tam taková výjimka, že je to důvod k natočení celého filmu. Čest je tam totiž slabost, které druzí zcela jistě při první příležitosti využijí.

Pravda, jsou tam i výjimky, lidé, kteří se za penězi nehoní, ale snaží se žít přírodním životem jako prvotní křesťané. Ale i sekta Amishů má své nectnosti. Jsou to živoucí zkameněliny, knihy kromě Bible jsou pro ně věci ďáblovy, vzdělání odmítají a zůstávají pořád na úrovni neschopné pochopit, natož přijmout cokoliv nového. Jsou čestní, ale ostatní je právě proto považují za natvrdlé, fanatické hlupáky.

Nu což, začneme to měnit.

Rozdělení pro Spojené státy bylo poměrně snadné.

Morgeana přeskočila do Washingtonu, kde jsem ji přivítal jako soudce ve svém domě poblíž budovy soudu. Pak mi soudce najednou zmizel. Vypadalo to skoro stejně jako když mi některou »hlavu« zabili »bezbolestnou smrtí«. Znamenalo to ale, že jsem teď ve Spojených státech dvojmo.

Jakže se to vlastně můj další »klon« jmenuje? James Brown a můj rod patřil již několik generací k washingtonské smetánce. Dobrá, James je teď můj kolega, vyhledám ho hned jak to půjde, abychom se dohodli na rozdělení působišť. James jsem vlastně já, jistě se dohodneme, v nejhorším si hodíme korunou... pardon, půldolarem.

Podobně Morgeana ještě téhož dne rozdělila Antonína i Jitku. Každého rovnou dvakrát, aby se mohli vrhnout současně do Německa, Polska a Ukrajiny.

Rozšiřování »tisícihlavých« započalo...

Mou výhodou bylo, že jsem měl v útočišti pod Příbramí Nelu, takže mě Tonda i Jitka mohli o všem informovat, stejně jako jsem se já mohl chlubit úspěchy ve Spojených státech. Od odletu triglavů do Tel Avivu a stažení vojsk ze základen po celém světě se Spojené státy staly ze světového teroristy nejmírovějším státem. Pravda, přišly o své kolonie, i když ne v původním slova smyslu, pouze o kolonie hospodářské a politické, občas držené vojenskou silou. Dřívější vazalové se teď rychle osamostatňovali, ale to bylo přece jejich nezadatelné, byť dosud potlačované právo. Ve Spojených státech se hospodářství rychle stabilizovalo. Bylo znát, že banky přestaly všechny dusit.

Stejné oživení nastalo už předtím v Čechách a Tonda s Jitkou na to byli patřičně pyšní. Od chvíle, kdy převzali Německo a Polsko, zvedala se hospodářská úroveň i tam. Německo Čechy nepředhonilo kvůli problémům s migranty, Polsko na tom bylo zpočátku také hůř, ale i tam se hnuly ledy a lidem se ulevilo.

Naše civilizace je známá tím, že nevelké procento lidí ve výrobě a v zemědělství snadno uživí všechny ostatní, pokud jim ještě menší procento vyžírků všechno nezabaví jenom pro sebe. Všichni lidé by se měli lépe, kdyby je darebáci nevysávali jako pavouci mouchy. Samotné odsunutí triglavů nestačilo, dokázali ovládat svá impéria i na dálku. Zpočátku v Čechách triglavové nebyli a zařizovali jim to jejich poskoci, důmyslně rozmístění v klíčových bodech. Tak jako ve Spojených státech, i v Čechách to byly Parlament, banky a justice. Teprve po jejich »převzetí« a po přerušení penězovodů k hlavním pijavicím začala životní úroveň lidí stoupat tak prudce, jak se nikomu nezdálo ani možné.

Vyžadovalo to přerušení penězovodů k hlavním pijavicím, kterým se to pochopitelně nelíbilo. Nedalo se čekat, že to nechají jen tak. Čechy naštěstí odepsali už dřív a ani je to příliš nebolelo, byla to pro ně příliš maličká a zanedbatelná zemička. Ani Polsko jim tolik nevynášelo, aby ho nemohli odepsat. Odstřižení od bankrotujících Spojených států jim však dalo výstrahu, že se jim svět vymyká z rukou, ale i to by snad nějak překousli.

Německo ale bylo něco úplně jiného. Zejména když krátce poté vystoupilo z Evropské unie, která se tím otřásla v základech, jako Titanic po nárazu do ledovce. Nevypadalo to na katastrofu, ale triglavové nebyli prostoduší, aby neviděli, že je zle. Zejména když ze dne na den zmizeli triglavové, kontrolující Evropskou unii přímo v jejím mozku v Bruseli.

Slunce nad jejich říší začalo zapadat...

Morgeanina skrankiora se opět aktivovala. Volajícím byl Benjamin, šéf triglavů na Sinaji. Poslední dobou ho víceméně očekávala, dočkala se ho tedy.

„Poslyš, Morano, nepřeháníš to trochu?“ začal vyčítavě a skoro dobrácky.

„Co mám přehánět?“ zeptala se ho klidně.

„Agresi ve světě,“ upřesnil Benjamin. „Že ses nepohodla se Rockefellerem, to bych pochopil. Chápu tvou patologickou averzi ke všem vojenským základnám, snesl bych, že jsi proti jeho vůli stáhla ze světa jeho vojáky... ale úplné násilné převzetí první světové velmoci, to snad trochu přeháníš, nemyslíš?“

„Už jsem ti snad řekla, jak Rockefeller ignoroval ultimatum a odmítl vojáčky stáhnout,“ odvětila mu klidně. „Varovala jsem ho důrazně a včas. Místo toho se pokoušel vyhrožovat mi jakousi »zbraní posledního soudu«, což mi nezbývalo než vyhodnotit jako hrozbu pro veškerý život na světě. Tak to ostatně Rockefeller uvedl. Zlikvidovala jsem pak nejen jeho zbraň, ale přesně podle ultimata i s jeho partou. O opuštěnou velmoc jsem se pak musela postarat. Je příliš velká, než abych ji mohla nechat padnout. »Too big to fall...« přece občas říkáte i vy, ne?“

„Ukočírovali by Ameriku i ze Sinaje!“ namítl Benjamin.

„Když jsem jim slíbila smrt, nenechám jim klíče od největší světové velmoci!“ řekla mrazivě. „Já vím, nevadilo by jim, odkud to řídí a vojáky by nestáhli! Musela jsem je odstřihnout od všeho, od řízení i od požitků, které jim to přinášelo. Zůstali vám na krku, ale to už jsme probírali. Když je chcete chránit, také je krmte!“

„Jenže tys nám začala drobit i Evropu!“ namítal Benjamin.

„Vám?“ podivila se okázale. „Co máte společné s Evropou? Co já vím, v Evropě je Triglavova Moskevská větev a donedávna tam byla i Volosova na Ukrajině. Moskevská větev couvla, když jsem jí dala ultimatum, ta problémy nedělá. Zato Volosova banda se mi postavila, mysleli, že budu masakrovat jejich vojáčky, jak byste to udělali vy. To by jim nevadilo, beztak jim říkali »maso«. Jenže když přímo v mém sídle zavraždili mého hosta, považovala jsem to za drzost horší než cizí vojenské základny na Ukrajině.“

„Co ale tobě bylo do Ukrajiny?“ namítl Benjamin.

„Můžeš to chápat jako moji »patologickou averzi ke všem vojenským základnám«,“ odpálila ho. „Vražda mého hosta to ovšem urychlila, pak už jsem s nimi nejednala a Volosovu větev jsem zlikvidovala. Jenže smlouvy o základnách zůstaly a banda z Bruselu na nich zpozdile trvala. Zrušila jsem je tedy i s nimi. Ti v Bruselu byli navíc namočení do svévolného vpádu do Čech, proto dopadli jako Volos. Rockefellera jsem požádala, aby stáhl vojáky ze světa. Už mám plné zuby vašich základen i vojáčků, chápeš? Odmítl a dál už to znáš.“

„Zajímavé, vojáci ti doteďka nevadili! Proč tak najednou?“

„Najednou?“ opáčila s hraným údivem. „Že nevadili? Ty to nechápeš? Neviděla jsem ráda, že lidi vraždíte po tisících, ale tím jste ohrožovali jen nějaké podskupiny. Jenže teď jste to přehnali. Vaše atomové šílenství neohrožuje malé skupiny nebo i národy, ale život na Zemi jako takový! A to už je v mé kompetenci a já tomu zabráním, i kdybych musela všechny viníky zpopelnit!“

Benjamin - vládce Sinaje

„A není to už nad tvé možnosti?“ pochyboval Benjamin.

„Není,“ řekla Morgeana. „Vzpomeň si na Atlantidu! Taky si mysleli, že jsou silnější. Donutili mě zasáhnout a jak dopadli?“

„Atomové zbraně mají ale háček,“ odvětil klidně Benjamin. „Nejsou soustředěné na jednom ostrově, kde bys je mohla zničit sebevětším úderem. Naopak, když do nich udeříš, odpálíš je. Nezlob se, ale připadáš mi jako slon v porcelánu. Přiznej poctivě, tvé prostředky jsou příliš bořivé, humpolácké a přitom nic neřeší. Tvůj zásah do Atlantidy se projevil tak ničivě, že to lidi vrhlo celé tisíce let zpátky. Atomové zbraně jsou ještě horší. Neuváženým zásahem můžeš svět zničit, místo abys ho zachránila.“

„Vaše atomové střely bořivé nejsou?“ opáčila. „Navíc jsou přímo určené k ničení. Už to, že jste je vynalézali, je zločin!“

„Možná,“ připustil Benjamin. „Ale přiznej si sama, že tady nic nezachráníš. Zbytečně se s námi dostáváš do konfliktu, který nemůžeš vyhrát!“

„To se uvidí!“ odsekla Morgeana. „Co kdybych teď po vás požadovala jaderné odzbrojení? Rozebírání jaderných hlavic oživilo v Americe jaderné elektrárny. To je jistě lepší využití!“

„Odzbrojení je nesmysl!“ řekl Benjamin. „Jaderné hlavice se dají poměrně snadno ukrýt. I kdybys všechny státy přinutila zbavit se jich, někdo si je uschová a srazí pak svět na kolena!“

„Anebo ho rozpráším jako Atlanťany!“ zavrčela.

„A vrátíš svět zpátky do doby kamenné!“ opáčil Benjamin. „Jako při zničení Atlantis. To bys vážně chtěla?“

„Kdybych Atlanty nezlikvidovala, vyvraždili by celý zbytek světa,“ odvětila. „I tak nadělali spousty škod. Když to vezmeš nezaujatě, zůstalo víc lidí než kolik by jich zbylo po Atlantech!“

„To se neví!“ namítl Benjamin. „To jsou všechno jen tvoje spekulace!“

„Dobře, nebudeme už srovnávat škody způsobené Atlanty, kdybych nezasáhla,“ odsekla. „Nechce se mi čekat na atomovou válku. Vraťme se k mému návrhu. Co bys řekl na můj požadavek na okamžité jaderné odzbrojení?“

„Že je to nesmysl,“ odvětil Benjamin pevně.

„Já to jako nesmysl nevidím,“ odvětila. „Spíš to začínám považovat za nutnost. Ještě si to promyslím, ale počítejte s tím, že to jen tak z hlavy nepustím. Nebezpečné pro život na Zemi to je, neříkej, že ne. Takže je to moje starost.“

„Ale nemůžeš s tím dělat vůbec nic,“ odrazil ji. „Spíš mi řekni, kdy konečně necháš na pokoji Evropu?“

„A co je vám do Evropy?“ opáčila nevinně. „Spravujete přece úplně jinou oblast.“

„Máme spoustu zájmů i v Evropě,“ odmítl to Benjamin.

„To byste mohli tvrdit o celém světě,“ odbyla ho Morgeana. „Nemáte dnes v Evropě nikoho. Až na Moskevskou Triglavovu větev, ale ta mi problémy nedělá. Takže jaképak zájmy?“

„Problémy nedělá... pořád nechápu, co to do tebe vjelo?“ vrtěl hlavou Benjamin. „Nebylo to příliš drsné, vyvraždit celou naši větev kvůli jednomu zabitému jednohlavému?“

„Příliš drsné bylo zabít mého hosta přímo u mě,“ odrazila ho Morgeana. „A navíc to byla poslední kapka. Předtím odmítli požadavek zrušit vojenské základny. Volos mi vzkázal, že má »masa« dost! Myslel tím své vojáčky, jenže já mu na ně kašlu! A protože s ním jeho banda souhlasila, odnesla to také. Americká delegace se k tomu připletla omylem, jenže podporovala Volose v jeho odporu, takže je nelituji.“

„Volos to odnesl... dobrá, neměl provokovat. Ale proč nám drobíš Evropu? My jsme tě přece neprovokovali!“

„Ještě hostíte Rockefellerovu větev?“ připomněla mu.

„To už jsme si snad vysvětlili,“ zavrtěl hlavou Benjamin. „Ty si chráníš své hosty, my si chráníme své hosty. Co to má co společného s Evropou?“

„Totéž, co má Evropa společného s vámi,“ řekla lhostejně.

„Máme tam zavedené podniky,“ řekl Benjamin. „Vyměnila jsi manažery, rušíš naše spojení, tomu se přece říká »nepřátelské převzetí«! My to považujeme za zločin. Škoda přesáhla miliony dolarů a pořád stoupá! Vždyť bys ji ani nedokázala zaplatit!“

„Víš dobře, že si na vaše papírky nehraji!“ odmítla se o tom vůbec bavit.

„Vím, ale pro nás jsou občas důležité,“ řekl. „Ten výpadek pociťujeme dost těžce.“

„Jaký výpadek?“ zeptala se ho. „Co ty vaše podniky vlastně vyrábí?“

„Vyrábí... to se nedá říkat,“ zarazil se. „Leda by se řeklo, že nám vyrábí peníze.“

„Myslíte tiskárny peněz?“ chtěla to upřesnit. „Ty snad máte i na Sinaji!“

„Myslím banky,“ opravil ji. „Evropské banky vydělávají pro nás peníze. Přitom se dají dávno řídit i na dálku, bez dozoru. A teď najednou nic! Podle všeho jsi vyměnila manažery a noví s námi nekomunikují.“

„Vy nemáte banky na Sinaji?“

„Jistěže máme,“ připustil. „Ale banky Evropy nám rovněž patří, proto nám musí vyrábět peníze. Nemáš nejmenší právo nám je krást, to je nepřátelský akt.“

„Já nic nekradu,“ odsekla. „Nemám toho zapotřebí. Vaše podniky jsou mi lhostejné, ať už něco vyrábějí nebo ne.“

„Tak nám je vrať!“

„Nejprve bych je musela mít,“ zavrtěla hlavou. „Ale když už jsme u té Evropy, tam se lidem poslední dobou vede lépe než dřív a já nemám nejmenší chuť jim to kazit. Američtí triglavové z Rockefellerovy větve je tam nedávno napadali a vraždili, dala jsem tedy místním lidem prostředek proti vám a bude lepší, když se tam nějakou dobu nebudete vracet. Nechte Evropu Evropou, máte přece nejbohatší oblast světa Sinaj! Vám to nestačí?“

„Je nejbohatší, dokud má své banky v Evropě!“ namítl.

„Vy ji bez peněz z Evropy zvelebit nedokážete?“ zeptala se ho nevinně.

„Bez peněz je všechno daleko těžší!“ přiznal.

„Tak si je natiskněte!“ poradila mu. „To přece umíte, ne? Poslední dobou jste je přece s Rockefellerem tiskli jako o závod!“

„To by ale musely banky v Evropě s našimi spolupracovat,“ podmiňoval to Benjamin. „Nejenže nás neposlouchají, ale odmítají veškeré naše transakce!“

„Asi se jim nezdají výhodné,“ pokrčila rameny. „A bez nich to nepůjde?“

„Těžko,“ uznal.

„Podívejte se,“ řekla dobrácky. „Máte nejbohatší oblast světa, nejchytřejší lidi na světě a co vám ještě brání zvelebit ji ke všeobecné spokojenosti?“

„Potřebujeme spojení s Evropou!“ trval na svém.

„Ale spojení s Evropou, i když vám prospívá, Evropě beze všech pochyb škodí!“ upozornila ho.

„To je snad jedno!“ zamračil se. „My to potřebujeme!“

„Vy to možná potřebujete, ale Evropě to škodí,“ opakovala důrazněji. „Když přihlédnu k počtům nedávno mrtvých, vychází mi, že bude lepší Evropu úplně oddělit. Od Ameriky, od Moskvy i od vás. Moskevská větev před mým ultimatem couvla, uvidíme, jak se to osvědčí.“

„Poslyš, to nemůžeš myslet vážně!“ zrudl Benjamin. „Zřejmě ses rozhodla úplně nás zničit!“

„To ani ne,“ zavrtěla hlavou. „Máte nejbohatší oblast světa, nejchytřejší lidi na světě, snad mi tady nechceš tvrdit, že na tom základě nedokážete vytvořit nejlepší společnost na světě?“

„Sinaj je nejbohatší, protože vlastní světové banky! A má nejchytřejší lidi, protože umí s těmi bankami zacházet, ale bez bank by nám zůstala jen poušť a holé ruce!“

„Vzpomínám si na vaše chlubení, jak na rozdíl od jiných dokážete vyčarovat kvetoucí sady i na holé poušti,“ opáčila Morgeana.²⁸ „Přestaňte se tedy jalově chlubit a dokažte to!“

„Tobě se to mluví!“ zavrčel Benjamin. „Máš všechno nač si vzpomeneš, ve skutečnosti to ale není tak snadné!“

„Mám na Zemi jiné úkoly než zakládání sadů,“ ujistila ho. „Mým úkolem je chránit život na Zemi před katastrofami, byť převážně z vesmíru. Neměla bych se míchat do problémů, které si zaviní lidé sami. Ale vy zacházíte příliš daleko! Ohrožujete život na Zemi víc než asteroidy! Nutíte mě zasahovat do vztahů mezi lidmi! Tak si nestěžujte, když zasahuji!“

„Odmítáš nám tedy vrátit Evropské banky?“ zeptal se suše.

„Nejprve bych je musela mít, abych je mohla vracet,“ opáčila. „Banky mě nezajímají. Zajímá mě, abyste v Evropě přestali s nesmyslným zabíjením, proto říkám, dejte ruce pryč od Evropy, nebo přes ně dostanete!“

„Budeme to tedy muset zařídit jinak!“ rozhodl Benjamin.

„Zařiďte!“ schválila mu to. „S potenciálem, co máte, jistě dokážete hodně!“

„To si tedy piš!“ řekl a zmizel.

Život v Americe mě zpočátku nebavil, ale dalo se to snést. Zejména když jsem vedl dvojí, trojí i tisící život. Nejvíc mě bavil život s Morgeanou, přece jen to byla pravá bohyně, ale líbilo se mi i v podzemí pod Příbramí, kam se postupně stahovaly ženské od nás všech. A bylo jich tam čím dál víc.

Vyměnil jsem tam Nelu Majerovou za Sáru Wilsonovou. Čekal jsem sám se sebou dítě se soudcem Thomasem Wilsonem. Oba tyto manžele jsem »převzal« kvůli drogám, které v městečku vesele prodávali, krytí manželovou funkcí soudce, aby si proti nim nikdo nic netroufl. Když jsem zjistil, že paní Sára čeká dítě, odletěl jsem s ní do Čech, jenže Nela Majerová se tam z téhož důvodu vrátila necelého čtvrt roku poté.

Na rozdíl od Antonína, který pořád bral ohled na Jitku, jsem si v sexu nedělal žádné zábrany. Thomas a Sára Wilsonovi patřili k ctihodným občanům města Jacksonville, ale brzy jsem měl dostatečný výběr různých typů žen i mužů. Nejen ubohé sušinky, vhodné na pomocné práce, ale i atraktivní sexbomby a přeborníky fitness center, se kterými byl sex opravdu potěšením.

Podzemní úkryt pod Příbramí jsem mezitím přestavěl na rozsáhlejší prostory, kde by se všichni cítili skoro jako nahoře. Nebezpečí návratu triglavů do Čech se snižovalo a nouzový úkryt se postupně změnil ve společné informační středisko, kde jsme si všichni předávali důležité zprávy. A bylo nás víc a víc, protože nás Morgeana množila jako prvoky, totiž dělením.

Nela Majerová a Sára Wilsonová tam měly privilegované postavení, neboť plnily úlohu spojek na Morgeanu, ale brzy se tam hemžilo ženami jako na feministickém sněmu. Od všech tam byly přednostně ženy, jako připomínka původního útočiště pro nejohroženější »hlavy« naší komunity, jen nouzově se tam občas ocitl muž, dokud si nový klon neobstaral i nějaké ženské »hlavy«. Byly tam i všechny naše děti, ale jejich ubikace měly hodně daleko k jeslím nebo k mateřské školce.

Naše děti si nehrály.

Nanejvýš cvičily, ale to si jen procvičovaly těla, hra to rozhodně nebyla. Kdo by v jejich ložnici očekával řadu dětských postýlek, byl by asi při nahlédnutí do ní trochu v šoku. Vlastně to ani nebyla ložnice, ve dne totiž plnila i úlohu tělocvičny. Dětské matrace na podlaze sloužily ve dne jako tělocvičné žíněnky, ohrazená prostora stranou byla vyhrazená pro nejmenší děti, které občas spaly i ve dne, naopak stoly podél protilehlé stěny byly plné notebooků. Děti které necvičily nám zajišťovaly kontrolu důležitých míst Evropy. Signály se sem sbíhaly prostřednictvím kabelů i satelitů.

Prvním masakrům ale nedokázaly zabránit.

Přišly příliš neočekávaně.

Malé soukromé dopravní letadlo, které se nabouralo do budovy pojišťovny Lloyd v Londýně a způsobilo rozsáhlý požár, by se ještě dalo považovat za nehodu. Jenže krátce poté další dvě letadla způsobila stejnou havarii v Birminghamu a v Portsmouthu a to už se za náhodu považovat nedalo. Všechny tři atentáty měly stovky obětí a když se k nim později přihlásila organizace »Šaríja pro Británii«, zvedla bouři odporu a násilí po celé Anglii. Ve větších městech hořely mešity a policie nestačila chránit muslimy před lynčováním.

Ukázalo se však, že muslimové nebyli všude jen štvanou zvěří. Na několika místech se ve svých mešitách bránili střelbou a způsobili více obětí na životech než při leteckých atentátech. Tím víc nenávisti vyvolávali.

Anglii měly na starosti dva klony, jeden od Antonína, který si říkal George, druhý od Jitky s přijatým jménem Katrin. Bylo zajímavé, jak se klony od Jitky pořád cítily ženského rodu, kdežto klony od Antonína se cítily jako muži, ačkoliv v obou převažovali chlapi. Bylo znát, že »přebíráme« darebáky a tam je chlapů víc.

George nám ale ohlásil zajímavý poznatek.

„»Převzali« jsme imámy tří mešit,“ sdělila nám na brífinku jeho Adelaid. „Kázali proti Britům příliš nenávistně, museli jsme to zarazit. Jenže při probírání jejich pamětí jsme zjistili, že je k nám vyslali šejkové ze Saúdské Arábie s výslovným úkolem rozeštvat britské muslimy proti nevěřícím.“

„Vyřídím to Morgeaně,“ ujistila jsem ostatní coby Sára.

A také jsem jí to jako Michal hned zatepla přednesl.

„Sinaj!“ zamručela Morgeana.

------------------------ Poznámky:

  28 Benjamin Netanjahu, Knesset, Tel Aviv 2012

Errata:

11.08.2021 15:07