Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kamikaze

Nedalo se dělat nic jiného, Morgeana »odloupla« další klon od francouzského klonu známého jako Pierre. »Převzal« totiž několik desítek arabsky mluvících darebáků, takže by se mohl vyznat v Saúdské Arábii. Spolu s Georgovým imámem se proto vypravili do Saúdské Arábie, aby tam objevili skutečné příčiny problémů v Británii.

Pierre mezitím »převzal« další imámy francouzských mešit, neboť stejně jako v Británii štvali své »mírumilovné ovečky« do džihádu proti Francii. Jak se zdálo, stihl to na poslední chvíli. Aby nebyl nápadný nečekaný obrat jejich názorů, vyměnil Pierre imámy mezi jednotlivými mešitami a místo džihádu jim začal kázat o pokojném islámu a ideálech. Měl teď o islámu nejlepší znalosti a jeho zástupkyně Marianne nám všem doporučila, ať se co nejdřív zmocníme některého imáma a začneme v mešitách kázat o míru, dřív než bude pozdě.

Pokud už dnes pozdě není...

V Americe se mě to netýkalo, tam se islám nerozšířil. Měl jsem tam jiné problémy. Nejvíc mě zaměstnávali vojáci vrácení ze světa domů a úplně nejhorší z nich byli ti, kteří se za hranicemi dostali do skutečných bojů. Málo platné, jak někdo začne zabíjet, je to úplně jiný člověk než dřív. Nějakou dobu jsem je zaměstnal v kasárnách a na cvičištích, ale to je brzy přestalo bavit. A poslat tyto ramby do civilu bylo holé neštěstí. Po fyzické stránce byli ve velmi dobré kondici, ale jinak byli k ničemu. Většinou se začali ke svým sousedům chovat jako k domorodcům v daleké zemi a běžní policisté je nemohli zvládnout. Rambové byli vytrénovaní a zabíjeli proklatě rychle.

Pár největších rambů jsem »převzal« a pokoušel jsem se jejich pomocí zkrotit ostatní. Potíž byla v tom, že potencionální vrahové ihned vycítili, že »převzatí« ztratili část své divokosti a přestali je jako bývalé vůdce respektovat. Bohužel jich bylo příliš mnoho než abych je mohl »převzít« všechny. Nemohu se přece zazdít až ke stropu nějakými primitivy!

Uvažoval jsem, že se přebytečných »převzatých« rambů v případě nouze zbavím jako kdysi feťáků v Čechách, dokud jsme byli s Jitkou jediní. Napíši dopis na rozloučenou a buď použiji jed, nebo nepotřebnou »hlavu« oběsím.

Nepotřeboval jsem ramby, ale lidi, kteří jsou užiteční svému okolí. Kdo byli takoví už přede mnou, s těmi jsem normálně spolupracoval. Kdo svého postavení zneužívali, ty jsem prostě »převzal« a nahradil. Ať už byli na místech, kde škodili poměrně málo, nebo tam, kde jejich škody byly kolosální, jako třeba na místech zákonodárců.

Se svým americkým »Alter Ego« Jamesem Brownem jsem spolupracoval v pohodě. On se teď rozšiřoval více než já, i když neměl ani zastoupení v centrále pod Příbramí, ale já jsem mu zprostředkovával všechny zprávy. Zatím jsme byli jeden jako druhý, ale oba už jsme se odlišovali od Evropských klonů.

Napadlo mě, že se časem musíme promíchat, abychom se vzájemně neodcizili. Teď je ještě úplné oddělení výhodné. Když jdu do nějaké akce jako jedinec, nepotřebuji se v jejím průběhu domlouvat s ostatními. Změním-li plán, změní ho stejně všechny moje »hlavy«. Ale časem, až získáme ve světě stabilitu, bude lépe abychom měli podobné starosti všichni. A to bude možné jedině tak, že část z nás bude žít v Evropě, část v Americe a nejspíš po všech kontinentech.

Vyšlo mi z toho, že Morgeana je vlastně strašně osamocená.

Ale ona je silná. Takže to snese.

Ukázalo se, že Saúdskou Arábii vede tak úzký okruh lidí, že nový klon, který si začal říkat Chelmi Salaf, je převzal ani ne za týden i s králem. Byla to fakticky bomba a Chelmi neztrácel čas. Jako král vyhlásil reformy, jaké by mu záviděly nejpokrokovější státy světa. Mohl si to dovolit, Saúdové mají nejvíc petrodolarů ze všech států na světě. Co však bylo nejdůležitější, Saúdský král ukončil financování teroristů po celém světě. Bez jeho peněz se ocitly všechny muslimské komunity v Evropě i islámští bojovníci za právo Šaríja. Když pak odvolal všechny saúdské agenty, nastal v arabském světě poprask. Někteří agenti svého krále neposlechli, jenže se ocitli bez peněz i beze zbraní a začalo jim být úzko.

K nám do Centra pod Příbramí vyslal Fatimu. Nesdělil nám jak k ní přišel, ale až na snědší pleť to byla jedna z arabských krásek. Mezi námi se ovšem oblékala jako běžná Evropanka bez typického zahalení a brzy nám přinesla udivující zvěsti.

Krátce po ukončení financování terorismu Saúdskému králi zavolal kdosi z Tel Avivu, nejprve mu vynadal za opožděné dodávky zbraní a pak mu dokonce začal vyhrožovat.

„Tvrdil, že mě sesadí!“ usmívala se Fatima. „A abych si nemyslel, že to není možné! Má prý pod kontrolou celou moji palácovou gardu! Zavolal jsem si velitele palácové gardy a když mi to ten arogantní darebák víceméně potvrdil, »převzal« jsem ho. Věděl všechno, jak je palác prolezlý spícími agenty! I můj kuchař byl agentem! Pod tím dojmem jsem je »převzal« všechny, takže celý královský palác jsem teď jenom já.“

„Uvidíš, jak na to bude reagovat Tel Aviv!“ řekl jsem, ale přál jsem mu, aby to dopadlo dobře. Kdy se nám naskytne další možnost změnit tak zkostnatělou tyranii?

Chelmi Salaf jsem přece já.

Jedna jediná věc mi na Morgeaně časem začala vadit, a to její záliba v mimozemském ovoci. Ne že by nebylo vynikající, ale ona nic jiného nejedla. Nezbylo mi než se přizpůsobit, jíst s ní ovoce a vynahradit si to jinde, například typickými americkými hovězími steaky. Nebyla však nevšímavá a u jedné večeře na mě uhodila, jestli se mi něco na jejím ovoci nelíbí.

„Je vynikající... a jsi na ně zvyklá,“ odvětil jsem rychle.

„Zvyklá...“ zachytila se toho. „Ale ty jsi zvyklý na jiné jídlo, že? Proč si o ně neřekneš? Pro mě to není problém!“

„Máme takové úsloví,“ řekl jsem, „Doma jez co máš a na návštěvě co ti dají!“

„Aha!“ pochopila to. „Ty nad nezvyklým jídlem nebrbláš, protože se pořád cítíš na návštěvě! Ale tak jsem to nemyslela! Poslyš, dám ti úplnou volnost v jídle. Nemůže mi přece vadit, když budeš jíst něco jiného než já.“

Její metoda byla na pohled jednoduchá. Pomocí dálnovidu jsem si mohl najít cokoliv na světě. Na dálnovid navazoval hmotový analyzátor. Stačilo cokoliv v dálnovidu označit, aby to analyzátor prozkoumal a předal jako recept syntezátoru, který mi žádaný předmět vytvořil přímo na stole, případně i se stolem. Jídlo obvykle zkoumal a vytvářel i s talířem, bylo to jednodušší, ale nebylo to pravidlem, pozemské ovoce dokázal vytvořit i jen v jednom jediném exempláři, například jedno jediné jablko.

Nabídl jsem pořádný hovězí steak i Morgeaně, ale jen si k němu čichla a opatrně talíř od sebe odstrčila.

„Víš, nemám nic proti tvým chutím, ale já se už pětadvacet tisíc let živím ovocem, už jsem si na to zvykla a raději u toho zůstanu,“ odmítla to. „Určitě máš i ty nějaké zvyklosti.“

„Já jím všechno!“ pochlubil jsem se trochu neuváženě.

Morgeana na to přede mnou vytvořila veliký dřevěný talíř plný jakési polévky.

„Tuhle polévku jedí lidé kousek odtud,“ ujistila mě. „Ochutnej a pak mluv!“

Tušil jsem zradu a nemýlil jsem se. Nevadilo by mi, že ta polévka byla studená, to by mohla být v horku přednost. Nevadilo mi, že na povrchu plavala šlehačka, cibule a kousky salámu, i ruský boršč mám rád. Stačilo ale k tomu přičichnout. Vonělo to, vlastně smrdělo, jako shnilé brambory. Když to místní lidé jedí, nemělo by to být jedovaté, řekl jsem si a opatrně olízl dřevěnou, umělecky dlabanou a zdobenou lžíci. Pochopil jsem. Nejenže to tak smrdělo, ono to tak i chutnalo²⁹. Na to každý Čech reaguje dávivým reflexem. V Čechách taková chuť i smrad znamenají zkažené jídlo a to my vyplivneme. Možná bych se přemohl, kdyby mi to někde nabídli jako nějakou poctu, možná bych to i snědl, abych je neurazil. Neurazil bych je ani kdyby mi nabídli hmyz. Mám opravdu kachní žaludek a na vojně se mi to hodilo, jedl jsem vojenské blafy i když kluci byli raději o hladu.

Ale proč? Morgeana mi to nepředkládala jako poctu, ale jako odstrašující příklad! Bylo lepší nedělat haura, nepřemáhat se a raději jí dát zapravdu.

„Máš pravdu,“ uznal jsem. „Tohle je opravdu odporné!“

„Vidíš!“ usmála se. „Zdejší lidé považují za pochoutku i tuhle »okróšku kvasovu«. Nech mě jíst, co mi nejvíc chutná, a sám jez, co chutná tobě! Můžeme být spokojení oba.“

Chystal jsem se přisvědčit, když náhle strnula a viditelně zbledla. To nebylo jen tak!

„Copak se děje?“ zeptal jsem se jí a zvážněl jsem.

„Rockefeller odpálil kobaltovou »zbraň posledního soudu« ve Spojených státech!“ řekla.

„Vždyť jsi ji zneškodnila!“ vykřikl jsem.

„Zneškodnila, proto nevybuchla!“ opáčila. „Ale rozumíš? On to spustil! Jak se zdá, přestalo mu záležet na celém světě!“

„Je to ale syčák!“ ulevil jsem si.

„Spíš mrtvola!“ zahučela Morgeana.

Morgeanina skrankiora blikla a zazvonila.

Byl to Moskevský Triglav a vypadal jako hodně rozrušený.

„Poslyš, Morano, jestli jsi nezničila »zbraně posledního soudu«, budeš mít asi problém!“ vysypal na ni. „Benjamin ze Sinaje mi před chvílí volal, abych svoji bombu odpálil a stáhl se do krytu, že se rozhodli vyhubit lidi! On teď obvolává ostatní, všechny, co to svinstvo mají.“

„Jo, už to vím,“ odvětila mu. „Benjamin s Rockefellerem budou nepříjemně překvapení. Rockefellerova »zbraň posledního soudu« totiž právě nevybuchla. Jen to sepnulo hlášení ke mně. Rockefeller byl už teď odsouzenec, jenže jsem respektovala, že je hostem u Benjamina.“

„Jenže oni to odpálí!“ varoval ji Triglav.

„Jo, už to taky vidím,“ odvětila mu. „Benjaminova už taky hlásí pokus o výbuch. Neví, že tam už dávno nic nemá.“

„Benjamin má ale velkou zásobu atomových raket!“ řekl Triglav. „Nikdy je před světem nepřiznali, ale mají jich dost!“

„Vím o nich!“ řekla chvatně. „Nebudou mu nic platné. Ale teď zalezte všichni pod zem a nevylézejte, dokud vám neřeknu!“

„Tohle jsme nechtěli ani my!“ spěšně dodal Triglav.

„Modlete se, aby to u vás někdo horlivý nezkusil odpálit!“ varovala ho. „Na pošuky nebudu brát ohled! Tak... další pitomci jsou v Japonsku! Taky skončí špatně, jako kamikaze!“

„Japonci žádné atomové bomby nemají!“ namítl Triglav.

„Neměli,“ přikývla Morgeana. „Ale Rockefeller jim svěřil pokoutně jednu »zbraň posledního soudu«. Takže můžeš odepsat i japonskou větev i s Kuwadžirem. Pokusili se odpálit svět, jako by už byli mrtví!“

„My ji neodpálíme!“ řekl rychle Triglav.

„To jistě ne, taky tam máte jen hlásič, ale máte výhodu, že to víte. Jenže se mi zdá, že taky zůstanete jediní! Odepiš si také Australskou větev i s Ralphem, právě to zkusili!“

„Ale kdyby ty bomby nebyly zneškodněné, byl by to konec světa!“ došlo Triglavovi.

„Jo, byl by,“ vzdychla si. „Tak se modli, aby vaše větev nezůstala sama!“

Domluvila a zrušila spojení.

„Byla jsem na ně příliš měkká,“ řekla směrem ke mně.

„Kolik jich ještě chybí odpálit?“ zeptal jsem se jí.

„Ještě šest...“ řekla. „Pardon, pět... ne, čtyři...šílenci! To by nepřežili ani v krytech!“

„No potěš...!“ vzdychl jsem si. „A co ty miliardy lidí?“

„Zůstaly by na světě jen miliardy škorpionů,“ vzdychla si.

„Darebáci!“ ulevil jsem si.

„Myslím, že je trochu proberu,“ umínila si.

„Pomůžeme ti,“ slíbil jsem jí za nás všechny.

„To by trvalo dlouho,“ odmítla mou pomoc. „Zvládnu to rychleji. Nasázím jim zapnuté chibiny přímo do jejich krytů. Jen se musím o něčem ubezpečit!“

Jak mi řekla, pokusí se ještě zavolat vládcům větví, které měly poslední dvě nepoužité »zbraně posledního soudu«, proč Benjamina s Rockefellerem neposlechli. Když jí dají uspokojivou odpověď, zůstanou naživu, jinak...

Hovořila právě s Indickým triglavem Čarmou, který ji ujišťoval, že tak příšerný úmysl neměl a »zbraň posledního soudu« má jen kvůli neshodám s Pákistánskou větví, ale nemínil je v žádném případě použít, když sebou náhle trhla.

„Uvidíme!“ přerušila Čarmu a zrušila spojení s ním.

„A je to tady!“ oznámila mi suše.

„Co je?“ zpozorněl jsem.

„Atomový výbuch na Sinaji!“ řekla. „Zbraň posledního soudu! Benjamin měl tedy dvě a druhou jsem přehlédla.“

„A sakra!“ uletělo mi...

Morgeana nezůstala stát jako solný sloup. Ihned si otevřela dálnovid, aby se podívala na místo, kde se to stalo. A skutečně se nad pouští zvedal až do stratosféry obrovský černý atomový hřib. Jenže se náhle změnil v protáhlou bublinu sahající od země do stratosféry, ta se odtrhla od země a vzepjala ještě rychleji vzhůru. Za ní se zdvihl další, ještě mohutnější sloup prachu. Takhle přece atomové výbuchy nevypadají, tohle bylo něco jiného! Netrvalo to ani minutu, obloha nad Sinají vyplivla do kosmického vakua gigantickou černou bublinu, která rychle získala kulový tvar o průměru několika set kilometrů a ještě víc zrychlovala. Až ve značné vzdálenosti od Země praskla a změnila se v rozplývající se černý oblak, rychle se vzdalující z oblasti zemské přitažlivosti.

To přece atomový výbuch nedokáže!

Bublina, sahající vysoko nad stratosféru...

Morgeana splnila co předtím jen naznačovala. Nebezpečné radioaktivní zplodiny se vším všudy odvrhla daleko do vesmíru. Vypadalo to neuvěřitelně, takový grandiózní zásah byl bezesporu nad všechny lidské možnosti.

Jenže kosmické divadlo nebylo to hlavní. I když Morgeana zbavila Zemi radioaktivních zplodin, část katastrofy pokračovala dole na Zemi.

Bublina utrhla od Země tisíce tun různého materiálu, písku, kusů skal a kamení, ale nejvíc vzduchu. Oddělila se od Země, ale na uprázdněné místo se hnal vzduch z blízkého i vzdáleného okolí. Vzniklý obrovský vzdušný vír sahal do stratosféry. V něm vířilo všechno, co se dole na zemi mohlo uvolnit, písek, kameny, kusy skal, ale také velbloudi a jiná zvířata, lidé i s troskami domů a s automobily. Tak gigantické vířící tornádo ještě nikdy nikdo nezažil. Matně jsem si vzpomínal, jak mi cosi podobného vylíčila Morgeana v souvislosti s Atlantidou.

„Proboha!“ vykřikla v té chvíli v podzemním úkrytu pod Příbramí Fatima, zástupkyně Saúdského krále Chelmi Salafa. „Lidi, u nás v Arábii se děje něco strašného, něco příšerného! Tak děsný vichr nikdo nepamatuje! Vymlátilo to okna paláce, kolem létají střechy, lidé i auta, všem strašně píská v uších! V Čechách je asi klid, ale u nás... nevíte, co to může být?“

„Jo, vím,“ odpověděla jsem jí klidně ústy Nely Majerové. „Triglavové chtěli vyvolat konec světa a odpálili na Sinaji »zbraň posledního soudu«. Morgeana všechno odvrhla do vesmíru, bohužel s tak velkým množstvím vzduchu, že vzniklé tornádo rve ze země vše až ke skále. Nejhorší je, že v tom zahynuly spousty lidí a nikdo už jim nepomůže.“

„Nebylo by lepší, kdyby to nechala být?“ napadlo Jitku.

„Vyhubila by nás radioaktivita,“ ujistil jsem ji. „Rozlezla by se po světě a nikdo by jí neunikl. Takhle to snad můžeme přežít. Jestli tam máte protiatomové kryty, zavřete se do nich a modlete se, ať to přežijete!“

Pomalu, ale tím jistěji mi začalo docházet, že tato katastrofa bude větší, než jsem si až dosud dokázal představit. Kdo ví, jestli si to uměla představit i Morgeana... i když ta ano, katastrofa Atlantis asi nebyla menší.

Fatimě jsem v podzemí pod Příbramí radil, aby se všichni v Saúdské Arábii schovali do protiatomových krytů, pokud to vůbec stihnou. Napadlo mě vyvolat společný dálnovid a podívat se tam, ale když jsem ho umístil nad pobřežím Středozemního moře poblíž Gazy, rozsah zkázy nás všechny ohromil.

Pobřeží vypadalo jako po kobercovém bombardování, nebo ještě hůř. Snad jen obraz Hirošimy mohl vypadat podobně. Jediný strom, jediná palma nezůstala stát, zpřelámalo to i sloupy osvětlení, smetlo to všechny budovy. Všude jen trosky, vražedný vichr válel nad nimi vlny písku a prachu, nikde ani človíčka.

„Mám dojem, že protiatomové kryty nebudou potřebovat jen v Arábii, ale i jinde,“ řekl jsem na Krymu opatrně Morgeaně.

„Vypadá to bledě,“ přisvědčila. „Dělám co umím, ale ještě jedna taková pecka a zemře půlka lidstva.“

„Mám dojem, že už teď zemřely statisíce lidí,“ hádal jsem.

„Statisíce? Přinejmenším pár desítek milionů!“ opravila mě. „Jenže teď to teprve začalo. Bude hůř!“

Zdálo se, že to atmosféru naší nebohé planety parádně rozhodilo. V historickém období svět takový otřes nikdy nezažil. Hurikány s tornády se začaly tvořit všude po světě, nejen v oblastech, kde jsou lidé na ně zvyklí. Kraje kolem Morgeanina podzemního sídla na Krymu se to nedotklo díky stabilizačním vlastnostem, jimiž Kwijenové kdysi dávno její okolí vybavili, ale pozoroval jsem náhlé zhoršení počasí i ve Spojených státech na opačném konci Země. Všude klesl tlak vzduchu a oblohu pokryly mraky, což se dalo vysvětlit ztrátou mnoha kubických kilometrů atmosféry na Sinaji a následným vysrážením vlhkosti ze vzduchu. Kde jsem mohl, varoval jsem sousedy, aby nevycházeli z domů a připravili se na pořádnou bouři. Při pohledu na oblohu nikoho nenapadlo odporovat. Mraky se hnaly jako utržené ze řetězu a krajina po celých Státech potemněla. Doufal jsem, že letecké dispečery včas napadne vyhlásit stav nouze a zakáží letadlům vzlétat. Tak jsem o tom také referoval ostatním v našem středisku pod Příbramí. A ti k tomu připojili svá pozorování.

K tomu se přidal vítr. I v Čechách se zdvihala vichřice, studený vítr z Arktidy nesl sníh a ostré lijáky.

Po celém světě se nenadálou expanzí vzduchu ochladilo. Pole v Čechách náhle zasypal sníh. I když roztaje, úroda dostane pořádnou ránu. Namrzlé ovoce začne hnít na stromech, zelenina shnije na polích. Přežijí jen brambory, snad zamezí hladomoru, neboť totéž se zřejmě odehrává po celé Evropě. Jak jsem mohl pozorovat, sníh začal padat nejen na severu Spojených států, ale i na Floridě.

Obrovský vír jako gigantickým vysavačem sfoukl ze Sinaje všechno až na podkladní skály. Zanedlouho svůj náklad vysypal až daleko do Indického oceánu. Na ostrově Diégo García, kde od odchodu amerických vojsk žily jen hadi a ještěrky, padaly z nebe automobily ze Saúdské Arábie, ale také rozervané kusy lidských i zvířecích těl, odnesené vichrem.

Meteorologové si mohli od hodiny hledat jiné zaměstnání. Obrovské a nečekané výkyvy rozhodily počasí celé Evropy. Lidé v Egyptě už pár tisíciletí nepamatovali takové průtrže mračen, jaké teď, poprvé od postavení přehrady v Asuánu, zvedly hladinu Nilu, až se starověká řeka opět vylila z břehů. Anglii, tak jako všechny severské země, zasypaly metrové závěje sněhu, jako v zimě. Australské pouště zasypal sníh z Antarktidy, sněhové bouře dosáhly až k Brazílii, kde mráz sežehl většinu plantáží.

Lidé po celém světě zoufale zachraňovali, co se dalo, ale na mnoha místech nezachránili ani holé životy. Přesuny kubických kilometrů vody vyvolaly otřesy pobřeží, kde se hroutily mosty i domy, praskaly silnice, kroutily se koleje. Letadla se neodvážila vznést do vzduchu, bouře a déšť se sněhem zaplavily Španělsko, Francii, Itálii i Balkán. Katastrofální tsunami se obořily i na Indii a pokračovaly směrem k Číně a Indonésii. Jen Rusko a zejména oblasti Sibiře jako kdyby stály uprostřed oka hurikánu. A největší klid byl, jak jinak, na Krymu. Tady svítilo neustále žhavé letní slunce, vzduch nebouřil, nanejvýš osvěžoval.

„Krym něco chrání?“ zeptal jsem se Morgeany.

„Jistě,“ přikývla. „Tady byl a vždycky bude klid. Odsud se ten klid rozšíří i do celého světa, jen co to trochu svážu. Ale nejprve se půjdu podívat na Sinaj. Řekla bych, že by bylo krajně nespravedlivé, aby to původci toho zla přežili. Nechápeš? Syčáci! Chtěli vyhubit celé lidstvo! To nemůže zůstat bez trestu!“

„Myslíš, že to mohl vůbec někdo přežít?“ nechápal jsem. „Vždyť tam bylo...“

„Na povrchu ne,“ souhlasila. „Ale kryty Kšagů to mohly přečkat. Jenže tohle zasluhuje trest ze všech trestů největší.“

„Jestli to triglavové na Sinaji přežili, pak máš asi pravdu,“ souhlasil jsem.

Chtěl jsem jí pomoci v hledání, ale Morgeana dávno věděla, kde se nacházejí podzemní úkryty, vystavěné Kšagy pro jejich chráněnce. Nebyly to hloupoučké protiatomové úkryty, co si stavěli lidé v poslední studené válce. Kryty Kšagů byly důkladné, pevné a jistě i bezpečnější. Zatímco protiatomové kryty v Izraeli pukly pod nárazy rozpoutaných živlů a vyplivly své obyvatele ven do zkázy, kryty Kšagů vydržely.

Obyvatelé Izraele byli podle mínění tamních odborníků připravení i na atomovou válku. Jejich železobetonové kryty měly odolat nejen účinkům blízkých jaderných výbuchů, ale pokud nedostaly přímý zásah nukleární hlavicí, měly jim poskytnout bezpečný úkryt i po několik dalších let, dokud by se na povrchu země nevyzářilo nejhorší radioaktivní záření.

Na takové běsnění živlů však žádné lidské protiatomové kryty nestačily.

Triglavové byli v té chvíli bezpečně chránění původními kryty Kšagů, pevnějšími než pozemské skály a beton. Asi by je ochránily i před radiací, stavěla je přece mimozemská civilizace a ta je stvořila tisíckrát spolehlivější a bezpečnější než by byla schopná současná, byť špičková pozemská technologie. Stavby Kšagů byly bezpečné jako žádné jiné.

Nebyly však bezpečné před Morgeanou, rozzlobenou jako indická bohyně Kálí. Nespokojila se obětí statisíců obyčejných Izraelců, kteří se ocitli v děsivém mlýnu po nutné asanaci zločinu jejich vládců, teď prahla po krvi triglavů.

Nakrátko rozsvítila skrankioru, aby Benjaminovi zavolala do jeho krytu.

„Rozhodli jste se, jak jste se rozhodli,“ oznámila mu, když spatřila jeho tvář. „Já ale to vaše rozhodnutí považuji za nejhorší zločin a odsuzuji vás všechny k smrti. A protože jsem rozsudek vynesla i nad vašimi hosty a nemusím už brát ohled ani na lidi nad vámi, které jste vyvraždili, nemám důvod šetřit ani vás. Od okamžiku vašeho zločinu jste a budete prokletí do konce věků!“

Nečekala na odpověď, ke které se Benjamin již nadechoval, zrušila spojení a otevřela si dálnovid do hlavního sálu jeho krytu. Benjamin zde předsedal shromáždění triglavů. Také oni měli všude velké obrazovky a na nich výjevy z povrchu Země. Byly to pohledy z nějakých vzdálených hor. Kamery na území bývalého Izraele běsnění živlů nevydržely, mohli však využívat kamery umístěné jinde. Viděli na nich všechno – nukleární explozi i bublinu, kterou se Morgeana snažila zneškodnit smrtící oblak plný záření. Triglavové jistě cítili otřesy, v nichž se nad nimi hroutila lidská města, ale očividně je to nevzrušovalo. Snad se těmi obrazy ničení a zkázy dokonce bavili! Tak kdysi sledovali staří Římané s nadšením zápasy gladiátorů, při kterých stříkala krev. Tak se ještě nedávno obyvatelé Izraele na velkoplošných obrazovkách kochali pohledy na smrt a zkázu, rozsévanou jejich letadly, tanky, raketami i skvělými vojáky mezi »podlidmi« ze sousedního města Gazy³⁰. Staří Římané se změnili v prach a pár mumií v katakombách pod městem Římem, město Gaza zmizelo úplně a obyvatelé Izraele, naporcovaní ničivým vírem tornáda, padali mezi žraloky kamsi do Indického oceánu. Jen triglavové se ve svém pevném a bezpečném úkrytu kochali zkázou, kterou sami způsobili.

„Vám se to snad ještě líbí?“ zavrčela Morgeana při pohledu na toto divadlo.

Neviděl jsem, co podnikla. Ale zakrátko do sálu vběhlo několik triglavů. Spěchali na vyvýšené pódium k Benjaminovi.

„Do spodních pater naší pevnosti vniklo moře!“ hlásili mu. „Voda dole rychle stoupá!“

„To není možné!“ vykřikl Benjamin. Ale podle toho, jak náhle zbledl, bylo vidět, že sám není přesvědčený o nemožnosti toho, co se dole děje. Věděl, že Morgeana nemluví do větru a došlo mu, co je v nejbližších chvílích čeká.

Utopí se všichni jako krysy.

------------------------ Poznámky:

  29 Ruská "chlebovaja okróška" (snědl jsem jí plný talíř!)

  30 Nevěříte? Jsou na to důkazy! Oni se tím ještě chlubili!

Errata:

11.08.2021 15:07