Vítej, návštěvníku!

Dělba moci

Benjamin se svými věrnými triglavy i s hosty nečekali, až je voda zaplaví. Než vystoupala k horním patrům, otevřeli si pancéřový východ a vyhrnuli se ven.

Pomohli si ale jen na krátkou dobu. Z otevřeného východu pevnosti se za nimi valila voda. To už muselo být každému jasné, že nejde o pouhou mořskou vodu, která by si prorazila cestu do podzemí pevnosti. Mořská voda by stoupala jen do vyrovnání hladiny s mořem, tahle se valila dál a poháněla bezbranné triglavy na planinku před horou, ve které se jejich superpevný úkryt nacházel.

Jakmile byli všichni venku, cosi neviditelného přiletělo, jako by znenadání pleskla gigantická plácačka na mouchy. Přesně tak triglavové skončili, zůstaly místo nich ploché krvavé skvrny. Morgeana obhlédla dílo svého plochého silového pole. Kdo neskončil v krvi pod ním, utopil se v podzemí. Zůstal, což jistě nebylo náhodou, jen sám Benjamin. Silové pole se mu vyhnulo, ale nebylo to z milosrdenství. Vedle něho náhle stála Morgeana.

„Varovala jsem vás dostatečně!“ řekla přísně. „Proč jste vzdorovali? Sám vidíš, jak to bylo bláhové! A jak jste dokázali odpálit tu zbraň posledního soudu? Zničila jsem ji přece!“

„Měli jsme dvě!“ ušklíbl se Benjamin.

„Tu bych objevila také!“ namítla. „Zkontrolovala jsem všechny nukleární hlavice po celém světě a zničila všechny, které byly obklopené kobaltem.“

„Ta druhá zbraň nebyla hotová,“ řekl Benjamin. „Chyběla nukleární nálož, uschovaná stranou od připraveného kobaltu. Ale dokázali jsme ji tam instalovat dodatečně.“

„Mohli jste si na prstech spočítat, že mě ani kobaltová zbraň nerozhází!“

„Nerozhází?“ ušklíbl se. „Tvůj zásah nadělal víc škod než naše atomové nálože!“

„Moje prostředky jsou silnější, ale méně ohraničené,“ řekla mrazivě. „Nejdůležitější je, že nezanechávají radioaktivitu. Moře i vzduch se uklidní a všechno bude v pořádku. Až na desítky milionů obětí, ty musím přičíst tobě a tvé bandě.“

„Máš na nich větší díl zásluh než my!“ odsekl.

„Nemám. Likvidovala jsem následky vašeho nukleárního zločinu,“ odmítla spoluodpovědnost za tu zkázu. „Nic jiného mi nezbývalo. Nesměla jsem dopustit, aby svět pokryla radioaktivita a nedopustila jsem to. Neměla jsem ale jiný výběr. Vy jste mohli a měli ustoupit a zachránit si životy. To vás nenapadlo?“

„Zůstat naživu jako žebráci?“ opáčil. „Ani my jsme jiný výběr neměli! Sebrala jsi nám celý svět, zahnala jsi nás do kouta. A víš jak dopadne každý, kdo zažene do kouta kobru?“

„Mohli jste být naživu,“ namítla. „Nechala bych vám Sinaj, tak jako nechám Čarmovi Indii a Triglavovi Rusko. Sinaj obývali nejchytřejší lidé světa! A co z nich zbylo? Poušť a holé skály!“

„I s nimi bychom byli proti zbytku světa bezvýznamní!“ odsekl. „To už bylo lepší čestně zemřít!“

„Úplně bezvýznamní byste nebyli,“ opravila ho. „Jen byste nebyli pány světa. Svět jste přece nemohli udržet věčně, zejména když vezmeme v úvahu, jak špatně jste to vedli.“

„Do toho ti nic nebylo!“ vyčetl jí.

„Právě že bylo!“ nedala se. „Ohrožovali jste život na Zemi, takže se mě to týkalo. Můj zásah byl přirozený a nevyhnutelný! Ale mohli jste z toho vyváznout jako Triglav v Rusku a Čarma v Indii, pokud ještě něco neprovedou. Ale já své slovo držím, to už bys měl vědět. Slibovala jsem vám smrt, jestli něco provedete, nebo život spolu s vládou nad Sinají, když couvnete. Buď jste mi tedy nevěřili, což beru jako urážku, nebo vám to bylo jedno a chovali jste se jako kamikaze. Ať jsem bit, jen když se peru! Věděli jste, že jdete proti Moraně a přece jste provedli svou! Nemůžeš tedy čekat, že po tomhle zločinu zůstanete naživu.“

Benjamin - vládce Sinaje

„No tak si posluž!“ vykřikl Benjamin vztekle.

Morgeana na víc nečekala. Obrovská neviditelná plácačka pleskla a z Benjamina zůstala další v řadě hromádek zkrvavených hadrů. Trest za zločiny byl krátký...

Po vyřízení hlavních viníků se Morgeana obrátila směrem k dalším úkrytům triglavů. Na mnoha místech světa ještě zůstali menší, bohužel příliš oddaní spoluviníci. Pákistán, Severní Korea, Japonsko, Austrálie. Všude byli triglavové ve svých pevnostech, všude cvakly spínače naštěstí zneškodněných »zbraní posledního soudu«. Pro Morgeanu to však znamenalo místo, kde si triglavové sami podepsali svůj ortel a ona ho šla vykonat.

S menšími bandami se ale nezdržovala. Jednak věděla, co chtěla vědět, proč vybuchla »zbraň posledního soudu« na Sinaji. Tyto příšernosti měli připravené všude, jen na Sinaji měli zálohu, kterou přehlédla. A nikde neodpálili obyčejné jaderné hlavice, ty by neměly tak zničující účinky.

Všude, kde triglavové použili, nebo se snažili použít »zbraň posledního soudu«, zalila Morgeana východy z pevností i veškeré ventilační průduchy bahnem, které rychle tvrdne na přírodní beton. Připravila jim tím osud boha Wotana a jeho větve.

V podstatě by si to připravili sami, neboť použitím »zbraní posledního soudu« by si uchystali podobný osud. S tím rozdílem, že lidstvo by zahynulo také a dřív. Nakonec by je ale radioaktivní kobalt dostihl i v jejich pevnostech, ledaže by se od světa oddělili stejně důkladně, jako to udělala Morgeana. Ovšem se stejným výsledkem.

Na světě zůstaly jen dvě poslední větve triglavů, Čarmova v Indii a Triglavova v Rusku. Ale ani ti dva už nebudou jako dřív. Jistě pochopili, že světu vládnout nebudou. A patřičně jim spadl hřebínek, když zjistili, jak málo jich ve světě zbylo. Udělali ale ze svého hlediska dobře, že se Morgeaně otevřeně nepostavili. Kdo se o to pokusili, ať z vlastní vůle nebo z podřízenosti mocnějším větvím, nedopadli dobře.

Moraně se stavět neměli...

Evropu jsme mezitím ovládli my, tisícihlaví. Překonaná Evropská unie se při prvních náznacích katastrofy položila, neboť je nebyla schopná řešit, ale v jednotlivých státech jsme vytvořili systém vzájemné výpomoci, něco mezi pojišťovnou a charitou, který umožnil většině lidí následky přírodních katastrof překonat. Nejdůležitější bylo, aby lidé katastrofy aspoň nějak přežily, i kdyby to bylo s holýma rukama. Další řešení už jsme našli.

Musíme přece ukázat, že to jde!

Necelý měsíc po katastrofě, která se málem stala skutečným koncem světa, sezvala Morgeana zástupce národů na »Mírovou konferenci« do Jalty na Krymu.

Setkání Morgeana připravila poblíž svého sídla v bývalém carském Livadijském paláci, nejznámějším letovisku, přesně tam, kde na konci Druhé světové války uspořádal Jaltskou konferenci vítězných mocností Stalin. Morgeana požadovala, abychom tam jako delegáty poslali pouze muže, což jsem zpočátku nechápal. Triglavové tuto podmínku nedostali, u nich to nebylo třeba.

Triglavové zase nechápali jiné okolnosti. Například proč měli mít jen dva delegáty, když se konference účastnilo po dvou zástupcích zemí jako Spojené státy, Anglie, Francie a Německo. Nám to bylo jasné od začátku – každý klon měl jednoho zástupce, za triglavy měl být také jeden za každou větev. Triglav i Čarma to zprvu chápali jako diskriminaci, než se dozvěděli, že ve světě je dnes převaha tisícihlavých a každá větev má právě jednoho zástupce. Triglavů bylo prostě nejméně. Jenže si to zavinili sami.

Morgeana nás naštěstí nenechala zbytečně čekat. Z velkého poloprázdného sálu nás uvedla do menšího salonku. Byl tu obrovský kulatý stůl, obdoba legendárního stolu krále Artuše se jmenovkami, určujícími zasedací pořádek. Mezi jmenovkami stály mísy mimozemského i pozemského ovoce a velké poháry s modrozelenou tekutinou.

Morgeana neponechala nic náhodě. Ani mě nepřekvapilo, když přímo vedle ní bylo místo Triglava s Čarmou a dál moje. Triglavové seděli mezi mnou a Morgeanou a ostatní dostali místa tak, aby spolu sousedili pokud možno zástupci sousedících zemí.

„Posaďte se! Nerada jednám vstoje!“ oslovila všechny.

Byla mezi námi jediná žena, ale všem bylo jasné, že tu bude mít hlavní slovo.

A že to nebudou slova chvály.

„Musíme si důkladně vyjasnit situaci posledních událostí,“ zahájila Morgeana jednání. „Sezvala jsem vás, kteří zastupujete světové vlády. Nebuďme pokrytečtí, nelžeme si, že všechny státy mají úplně jiné vlády. Možná mají a nejspíš se část těchto vlád o své země stará. Skutečnými vládci jste ale vy, vícehlaví.“

Moskevský Triglav nadskočil, rychle se přihlásil o slovo a k mému údivu je ihned dostal.

„Nelžeme si ještě víc. Skutečnou vládkyní světa jsi tady ty, Morano!“ opravil ji.

„Momentálně máš pravdu,“ přikývla. „Ale právě proto jsme tady, abychom to společně změnili. Ano, jsem vládkyní světa. To není chlubení, to je fakt. Ale je to nouzová situace. Já vládnout nechci a když to vezmete trochu reálně, ani vládnout nemohu.“

„Máš přece prostředky, jakým žádná mocnost neodolá!“ namítl Triglav.

„Mám,“ přikývla. „Mám je ale především na ochranu života před katastrofami, které by nám hrozily z kosmu. Ne abych jimi likvidovala nezodpovědné spratky, kteří hrozí zkázou veškerému životu přímo na Zemi. A už vůbec ne proto, abych je zneužívala proti lidem z vlastního rozmaru! Nechci vládnout a ani nebudu, rozumíte? To jeden člověk nesmí, nemůže, ani nedokáže. Tím spíš, když ani nechce! A já vládnout nechci, rozumíte?“

„Proč ses tedy míchala do našich sporů?“ zeptal se jí mírně Čarma.

„Protože vaše spory vyvrcholily pokusem o zkázu života na Zemi!“ odvětila Morgeana. „Došlo by k tomu dříve nebo později, ale beze mě by to dopadlo hůř. Přiznej si sám sobě, i ty jsi měl připravenou »zbraň posledního soudu«!“

„Už jsem ti přece říkal, že jsme ji měli kvůli sporům s Bhútovou Pákistánskou větví!“ opáčil rozmrzele Čarma. „Ale jen jsme jí odstrašovali Pákistánce, nemínili jsme ji v žádném případě použít!“

„A on ji měl, aby odstrašil vás, že?“ odvětila Morgeana. „Jenže když došlo na lámání chleba, »zbraň posledního soudu« v Pákistánu by vybuchla, kdyby v té chvíli nebyla zneškodněná. Víte sami, všechny vaše větve měly tu věc přichystanou! Ostatně i vy jste je měli plně funkční! Proč jste se nespokojili maketou? Uvědomte si, proč jste tu jen za poslední dvě větve? Protože ostatní ten příslovečný knoflík zmáčkli! Pak mě nezajímalo, kdo chtěl koho odstrašovat. Všichni spáchali nejtěžší zločin a tak jsem s nimi potom jednala, zazdila jsem je v jejich norách. Většina jich ještě žije, ale nebude to dlouho trvat a zemřou. Nemůže k nim vzduch a zásoby nemají nekonečné.“

Triglavové se jen nervózně zavrtěli na židlích, ale mlčeli.

„Nechme minulost na pokoji,“ řekl Patrik Bergmann, vlastně Jitka. „Chceš tedy jako vládkyně světa odstoupit?“

„Nemám odkud odstupovat,“ opáčila Morgeana. „Strážím pětadvacet tisíciletí život na Zemi, jenže to není volená funkce a odstoupit z ní nemohu ani kdybych chtěla. Kwijenové mi nedali ani možnost sebevraždy. Je to můj osud, nikdo mě nenahradí. Chci se ale starat jen o nebezpečí z kosmu. Už jsem vychýlila z dráhy několik asteroidů, které by narušily rovnováhu životního prostředí na většině povrchu. To je má úloha ve světě a tu chci zastávat. Lidem na Zemi vládnout nechci a nebudu. Spravování světa, ne vládnutí, tedy zůstane na vás.“

„No...“ přihlásil se Triglav. „My už jsme to měli docela propracované...“

„Tím se ani nechlub!“ usadila ho Morgeana. „Dosavadní uspořádání světa chápu jako odstrašující příklad. Znesvářili jste všechny pozemské národy, většinu prostředků jste promrhali na nesmyslné zbrojení a to ještě nemluvím o zbytečných obětech, kterých bylo za poslední staletí neomluvitelně mnoho. Tak už to nesmí pokračovat!“

„Co nám chceš tedy radit?“ ustoupil Triglav.

„Abyste se soustředili na zvelebení svěřených území,“ řekla Morgeana. „Pořád máte dvě největší oblasti světa, Rusko a Indii. V Indii byla pokročilá civilizace, jenže jste ji neudrželi a zaostala. Dokažte ji pozvednout! Rusko má obrovské přírodní bohatství, jenže má také jednu z nejmarnotratnějších armád světa a spousta lidí tam žije v bídě. Udělejte z Ruska i z Indie země blahobytu a já uznám vaše právo vládnout.“

„Když zanedbáme armádu, rozvrátí nás i slabší sousedé!“ namítal Triglav.

„Nerozvrátí,“ ujistila ho. „Budete sousedit se zeměmi, které válčit nechtějí. Armády budou zkrátka přežitek. Zrušte je.“

„Ale co kdyby se pak našel nějaký dobyvatel?“ nedal se Triglav. „Měl by pak se svými sousedy příliš snadnou práci!“

„Já se také poučím z posledních událostí,“ slíbila mrazivěji Morgeana. „Kdyby někdo toužil po dobývání sousedních území, podám si ho ještě dřív, než napáchá větší škody. Právě tak bude běda s každým, kdo si začne s pouhým vývojem nových zbraní.“

„Beze zbraní nás sežerou i lidožraví tygři!“ namítl Čarma. „Mohli by se rozmnožit a celé oblasti změnit v území hrůzy!“

„Lovecké zbraně tolerovat budu,“ slíbila mu Morgeana. „Ale vy se postaráte, aby je nikdo nepoužil proti lidem! Přesněji řečeno, kdo je použije, musí být po zásluze potrestán.“

„Spravedlnost by měla být samozřejmostí,“ souhlasila Jitka ústy Patrika Bergmanna.

„Přesně tak!“ chopila se toho Morgeana. „Zkuste posuzovat vyspělost zemí právě podle úrovně spravedlnosti. V Čechách to už tisícihlaví pochopili a obsadili nejprve justici. To bylo dobře! Na druhém místě byla vláda a spravedlnost musela přijít i tam.“

„Ti noví jsou vážně tisícihlaví?“ zbystřil pozornost Triglav.

„Ještě víc,“ uspokojila jeho zvědavost Morgeana. „Má to své výhody. Vy tříhlaví jste se skoro pořád hádali. Tisícihlaví jsou jedna mysl a nehádají se. I na velké státy si stačí dva a dohodnou se po dobrém. A nejdůležitější je, že se shodnou i se sousedy.“

„Kdyby byli tak mírní, jak říkáš, proč v Čechách zabíjeli Rockefellerovy specialisty? Vždyť je tam úplně vyhubili! To mi nějak nehraje!“ vrtěl hlavou Triglav.

„Rockefellerovi specialisté zabíjeli tisícihlavé v Čechách,“ pokrčila rameny Morgeana. „Hromadně a nemilosrdně. Takže jsem tisícihlavým zapůjčila na jejich obranu zbraň.“

„Co ale tisícihlaví pohledávali v Evropě, v zájmové sféře Rockefellera, dohodnuté poměrně nedávno?“ protestoval Triglav.

„A bylo někde na světě místo, které by nebylo dohodnutou zájmovou sférou?“ zeptala se ho Morgeana místo odpovědi. „Rozdělili jste si celý svět jen mezi sebe a pro tisícihlavé v něm nebylo místo.“

„Vůbec tady neměli co dělat!“ opáčil umíněně Triglav.

„A proto jsi je začal zabíjet, co?“ obrátila se na něho přísně. „Zabil jsi sám prvních šest a pak jsi to ohlásil Rockefellerovi, aby si je vyhubil sám. Je to tak?“

„Vůbec tady neměli co dělat!“ opakoval zarputile Triglav.

„To byl tvůj úhel pohledu,“ připustila. „Usoudil jsi, že je to výsadek Ipájů, že?“

„Cožpak nejsou od Ipájů?“ odsekl.

„Jsou i nejsou,“ zamotala mu hlavu ještě víc. „A teď sleduj můj úhel pohledu. Na světě se objevily úplně nové bytosti. Na první pohled by to mohl být výsadek Ipájů, jenže to bylo jen na první pohled, Ipájové se k nim nehlásili. Důležitější pro mě tedy bylo, jak se budou chovat. O další Rávany jsem opravdu nestála. Jenže tito se začali chovat jinak. Místo aby se jako vy starali sami o sebe, začali se mnohem víc starat v dobrém o lidi kolem sebe.“

„A to ti přišlo tak zajímavé?“ vskočil jí opět do řeči Triglav.

„Budeš se asi divit, přišlo mi to zajímavé,“ přikývla. „Bylo to něco úplně jiného nejen ve srovnání s Rávanou, ale i s vámi. Ti noví se začali starat o spravedlnost. Ale ne jen dělit se mezi sebou o všechno fifty-fifty a ostatní okrádat! Oni se starají, i když se nespravedlnost neděje zrovna jim. Snaží se chránit i ostatní lidi.“

„Ale proč?“ nechápal Triglav. „Co jim je do nich?“

„Oni se cítí lidmi a ne bohy,“ řekla. „Vy jste se prohlásili za bohy a chovaly se tak všechny větve. Všude na světě jste učili i své pomocníky považovat se za Vyvolené. Ať to byli Atlantové, Babylóňané, Egypťané, Římané, Mínójci, Kartaginci nebo Židé. Jinde to byli Číňané, Mongolové, na ostrovech Japonci a v Indii aspoň kasta bráhmanů. Vyvolení se k ostatním lidem chovali jako k dobytku, což bylo podle vás v pořádku. Od starověku dodnes se točíme jen kolem Vyvolených. Židy to nepustilo ani za dva tisíce let, navíc se za Vyvolené prohlásili Britové, Francouzi, Germáni, Japonci, Rusové a dnes i Američané. A všichni jste se k okolním národům chovali nebo chováte jako despotové a tyrani.“

„A ti noví jsou jiní?“ zeptal se opatrně Čarma.

„Div se tomu, jsou,“ usmála se na něho Morgeana. „Vznikli totiž z opovrhovaného nárůdku, dlouho utlačovaného a deptaného silnými sousedy, který se za Vyvolené nepovažoval a nepovažuje. A noví začali lidem pomáhat proti nespravedlnostem. Pravda, brali si přitom těla jiných lidí, asi jako se »doplňujete« a přitom v těch tělech ničíte jejich původní osobnosti. Jenže vy si vybíráte těla co nejlepší, dobře stavěná a na původních osobnostech vám vůbec nezáleží. Ti noví se také »doplňují«, jenže si vybírají jako dárce těl lidi nečestné, nespravedlivé a zločinné, a to i když jejich stará, sešlá těla za mnoho nestojí. Těm novým totiž záleží na spravedlnosti a když převezmou tělo zločince, propůjčí mu svou čest a spravedlnost. Úplatní soudci začnou soudit spravedlivě, převzatá vláda se začne chovat ve prospěch lidí, nejen svůj. To jste vy trojhlaví nikdy nedokázali!“

„Jak dlouho jim to vydrží?“ namítl Triglav. „Něco jiného jsou sliby a počáteční období každé vlády, než se zvrhne.“

„Jistě,“ připustila Morgeana. „Ale já už dohlédnu, aby se nezvrhli.“

„Takže se přece budeš míchat do našich záležitostí!“ skoro vykřikl Triglav, jako kdyby Morgeanu nachytal při lži.

„Nebudu, nebude-li to nutné,“ odvětila klidně. „Nemíchala jsem se mezi vás do chvíle, než jste začali ohrožovat život na Zemi. Pak jsem zasáhla. Pozdě, ale přece. Teď si dávám sama sobě slib, že už to nenechám dojít tak daleko. Zasáhnu, jakmile si kdokoliv začne zase hrát na bohy a chovat se nespravedlivě. Ale dokud budete udržovat spravedlnost, nehnu proti vám prstem. Budu se dál starat o kosmické kamínky a podobné nepříjemnosti. Nudit se jistě nebudu. Ale pozor! Kdybych musela zasáhnout, zasáhnu velmi tvrdě především proti těm, kdo natahují na skřipec spravedlnost! To si pamatujte všichni! Staří i noví!“

„V tom případě by mě zajímalo, jak si smíme rozdělit svět!“ přešel Triglav k tomu, co asi považoval za důležité. „Do nedávné katastrofy jsme měli zájmové sféry rozdělené mezi sebe. V Evropě se mezi nás vklínili tisícihlaví. Ale ty jsi většinu našich větví vyhubila. Kdo a kde bude vládnout?“

„Dobrá otázka!“ přijala Morgeana takovou změnu tématu. „Dohodneme tedy dělení světa. Jak všichni víte, vy trojhlaví se rozmnožujete jen výjimečně a k ovládnutí nějakého území vás musí být větší počet. Tisícihlaví se rozmnožují snadněji a totéž území ovládnou snadno. Na Ameriku postačí dva, nanejvýš tři. Trojhlaví se navíc ve vládě příliš neosvědčili, ale dá se to s nimi ještě zkusit. Domnívám se, že trojhlavým ponechám jen Rusko a Indii. Čarmova větev si přibere Pákistán, Triglavova větev bude mít i tak větší území. Zbytek světa dostanou do správy tisícihlaví. Ať ukáží, jak umí spravovat svěřená území!“

„To není spravedlivé!“ protestoval Triglav. „My jsme starší a vládli jsme světu déle! Proč se teď máme omezovat na dvě nejhorší oblasti světa?“

„Proč si myslíš, že Rusko a Indie jsou nejhorší?“

„Vždyť je to jasné!“ opáčil Triglav. „Jsou to zaostalé země! Nemohla bys nám nechat nějaké rozvinutější? My jsme je přece rozvinuli do dnešní podoby!“

„Není to důvod ke chlubení,“ zavrčela Morgeana. „Vždyť Rusko bylo zrovna pod tvou správou! A nemysli si, dobře znám význam slova »gulag«! Kdybys místo deptání místních lidí využil jejich schopností, bylo by Rusko nejrozvinutější zemí na celém světě. Proč není?“

„Protože ostatní větve naši větev utlačovaly!“ tvrdil.

„Chtěl bys tedy jinou oblast?“ pohlédla na něho Morgeana ostřeji.

„Chtěl!“ souhlasil Triglav. „Nech mi nejrozvinutější oblast na světě, severní Ameriku!“

„Nespokojíš se s málem!“ ušklíbla se Morgeana. „Jen jestli na tu nejvyspělejší zemi stačíš! Kdo dnes Ameriku spravuje?“

Přihlásil jsem se spolu s Jamesem Brownem.

„Vyměníte si území s Triglavem!“ rozhodla aniž by se ptala na naše mínění. „Uvolníte mu Spojené státy a přidám mu Kanadu a Mexiko, momentálně bez správy. Bude ti celý kontinent stačit?“

„Jistě!“ souhlasil rychle Triglav. „I s Mexikem?“

„Až po Guatemalu,“ ujistila ho. „Ale tím to končí a dál ani krok! Zrušíte i darebáctví, kterému Rockefeller říkal Monroeova doktrína, jasné?“

„To mi bude stačit!“ ujistil ji Triglav rychle, aby si to ještě nerozmyslela.

„Vy dva tedy převezmete Rusko,“ obrátila se pak na mě a Jamese. „Dostanete k němu ještě Ukrajinu, tam je dnes také bezvládí. A co ty, Čarmo? Na jakou oblast světa máš zálusk ty?“

„Indie by mi stačila,“ řekl rychle Čarma. „Jestli mi k ní dáš i Pákistán a nebude tam už nikdo, kdo by se chtěl hádat, budu úplně spokojený.“

„Dostaneš pod správu kromě Indie a Pákistánu i Bangladéš, Nepál, Irán a Afghánistán, aby sis nestěžoval, že je ti Indie malá,“ rozhodla Morgeana.

„Ale... to jsou přece většinou muslimské země!“ zarazil se Čarma. „Pákistán bych bral, aby mě neohrožoval, ale ty ostatní...“

„Pákistán je taky muslimský!“ připomněla mu Morgeana. „Muslimské náboženství ale skončí, podle mě je příliš nenávistné. Zmizí-li, nebude ho škoda. Většina Arabského poloostrova od Jordánska po Aden beztak podlehla zkáze i s obyvateli, muslimové přišli o posvátná města Mekku i o Medínu. Chelmi Salaf, Saúdský král, ztratil své poddané, nemá už komu vládnout, dostane proto za úkol rozšířit mezi muslimy, že zkázu v Arábii přineslo pekelné učení falešného proroka Mohameda, zejména nenávist a pohrdání lidmi, takže je nutné, aby si všichni lidé byli rovni. Věřící i nevěřící, ale zejména muži a ženy.“

„To mě potom všichni ukamenují!“ namítl Chelmi.

„Budeš tedy nezranitelný!“ rozhodla Morgeana. „Změním tě, aby od tebe neškodně odskakovaly všechny zbraně od kamenů po střely z tanků. Budeš zkrátka novým prorokem muslimů a budeš jim kázat mír a pokoj! Vezmi si příklad z Gándího!“

„Já?“ zaúpěl Chelmi. „Já, takový odpůrce náboženství?“

„Kázej jim tedy co chceš, ale zbav je nenávisti, krutosti a pohrdání!“ řekla. „Bylo mi jedno, koho kdo vyznává a uctívá, ale náboženská svoboda právě skončila! Náboženství, které nemá úctu k lidem, a pozor, nejen k souvěrcům, ale i k nevěřícím, nemá právo na existenci! Vyzývat k zabíjení nevěřících je zločin hodný trestu a nesmíte to trpět!“

„Takové kázání bych také svedl,“ řekl Čarma.

„Vezmi tedy co ti dávám a uvidíme,“ rozhodla Morgeana. „Kdyby se časem ukázalo, že na ty země nestačíš, vrátíš mi je a já je svěřím někomu jinému.“

„Ale komu?“ zarazil se Čarma ještě víc. „Vždyť jsi tam všechny naše větve vyhubila!“

„Mohu je svěřit tisícihlavým,“ připomněla mu Morgeana.

„V tom případě si je raději vezmu,“ rozhodl rychle Čarma.

„Takže je to přesně podle mého,“ zasmála se Morgeana. „Ale od této chvíle nechci slyšet stížnosti na špatné dělení světa!“

„Vždyť většina světa není přidělená!“ upozornil jsem ji.

„Tu si rozeberete vy,“ řekla. „Však vy se o ni nepoperete!“

„Můžeme si tedy vzít Ameriku?“ ujišťoval se Triglav.

„Dopravím vás tam,“ rozhodla Morgeana. „Kdybyste tam přišli jen tak, místní by vás nepřijali, ale když se vyrojíte v jedné z Rockefellerových svatyní, nebudou vám odporovat. Ale to vám povídám, zbožnění musí přestat! Musíte se obejít bez toho! Chci, abyste se chovali spravedlivě nejen mezi sebou, ale i k místním obyvatelům. Připravte se na to, že je tam národností hodně, od potomků Angličanů a Francouzů po Číňany, černochy, hispánce i míšence všeho druhu.“

„To zmáknem!“ kasal se Triglav.

„Uvidíme!“ řekla významně. „Připravte se večer v Kremlu, vejdete se snad do nového Sjezdového sálu?“

„Proč ne na letišti?“

„Mám rychlejší dopravu než slimáčí letadla!“ zasmála se.

A zase nevím, jak to udělala, ale Triglav znenadání zmizel. Pak se obrátila k Čarmovi a také ho kamsi odeslala, nejspíš do jeho pevnosti v Indii.

„Vás nebudu žádat, abyste se shromažďovali,“ obrátila se ke mně a k Jamesovi. „To by dlouho trvalo. Přesunete se sami.“

„Nevíme jak,“ připomněl jsem jí.

„Máte dálnovidy,“ usmála se. „Když je někam nasměrujete a přikážete jim telepaticky heslo »Vdudeg«, budete stát na místě, kam jste se v té chvíli dívali. Jen si dejte pozor, kam se přesunete. Nejste jako já! Nevadí mi skočit i do kráteru činné sopky, ale vám by tam nebylo zdrávo.“

„Ale ty se přece přemisťuješ jinak!“ namítl jsem.

„Ba ne,“ zavrtěla hlavou. „Stejně. Jediný rozdíl je, že mám dálnovid přímo v sobě, ale to patří mezi mé výjimečné vlastnosti a pro vás to není použitelné.“

„Tohle nám musí stačit,“ přijal to James Brown.

„I vám to usnadním,“ nabídla nám. „Uspořádám pro vás v Moskevském Kremlu slavnostní večer s uvítáním. Přivítají vás jako dobrovolníky z Ameriky, kteří se rozhodli Rusku pomoci. Všechno vám ukáží a dají na vás, hlavně je koukejte nezklamat!“

„Nebudou nás brát jako nepřátele?“ ubezpečoval se James.

„Nebudou,“ ujistila ho. „A teď vám dám ještě pár rad. Bylo by dobré, kdybyste se co nejdřív rozprostřeli po světě a začali napravovat nespravedlnosti. Čím dřív, tím lépe, je jich po světě plno. A kdybyste se potřebovali rozdělit na další klon, obraťte se na Michala, nebo na jeho ženskou »hlavu« Nelu, budou to umět.“

Dořekla – a zmizela.

Zůstali jsme u kulatého stolu sami. Tři klony původní Jitky, ostatní Tondy. Než jsme si ale stačili vyzkoušet přemisťování ve stylu »vdudeg«, ještě jsem všechny zarazil.

„Moment, než se rozejdeme,“ oslovil jsem všechny.

„Máš něco na srdci?“ zeptal se mě Patrik Bergmann za Jitku.

„Jistě,“ přikývl jsem. „Jak jste právě slyšeli od Morgeany, musíme se rozdělit. Měli bychom ale zachovat středisko Příbram. Myslím místo, kde budeme mít všichni své zástupce. Příbram je dobrá, ale bylo by dobré mít ještě jedno záložní středisko.“

„To snad nespěchá,“ namítla Jitka coby Patrik.

„Nespěchá, ale přemýšlejte o tom,“ souhlasil jsem. „A pak tu mám ještě jeden nápad. Navrhuji, abychom si říkali »bratři«.“

„Jako Sokolové?“ ozval se kdosi.

„Taky mě to napadlo,“ usmál jsem se. „Ale má to něco do sebe. My sice nejsme bratři v původním smyslu toho slova, ale i v genetice máme cosi společného a mnohem více jsme spříznění po stránce duševní. A tam je to oslovení »bratr« a »sestra« plně na místě.“

Přidal se ke mně James a pak všichni ostatní i s Jitkou. Ode dneška budeme tedy bratry a sestrami.

Budeme to potřebovat.

Vrátil jsem se na Krym k Morgeaně.

„Dala jsi nám dnes dva úžasné dary,“ poděkoval jsem jí. „Přemisťování »vdudegem« a Rusko. Díky.“

„Tři,“ opravila mě.

„Třetí máme teprve slíbený,“ nedal jsem se. „Pokud myslíš schopnost odštěpovat naše klony, tak to ještě neumíme.“

„Ale je to vlastně snadné,“ usmála se.

Bylo to snadné. Jenže mi to předvedla zase na mně. Takže jsem byl znenadání opět jednohlavý.

„No jo, promiň!“ rozesmála se, když jsem jí to vyčetl.

„Prominu ti všechno,“ přikývl jsem odevzdaně. „Jenže jsem právě ztratil kontakt se všemi v Příbrami. Nebo máš se mnou nějaké další plány?“

„No tak budete na Rusko tři,“ řekla po chvilce. „Ty se přece sám se sebou shodneš bez problémů. Nebo tě to zajímá jinde?“

„Zajímalo by mě, proč jsi Triglavovi dala úplně bez odporu Spojené státy i s Kanadou a Mexikem,“ vzdychl jsem si. „Prostě chtěl nejvyspělejší zemi světa a dostal ji.“

„Nevěděl, co chce,“ usmála Morgeana. „A teď upřímně! Nestěžoval sis nedávno na Spojené státy jako na zemi největších sobců?“

„Stěžoval,“ nezapíral jsem. „Ale říká se, čím těžší problém, tím víc blaží vyřešení! Mrzelo by mě, kdyby nejvyspělejší země světa zůstala samozvaným globálním četníkem, jehož vojáci kam šlápnou, tam sedm let tráva neroste! Udělat ze země sobců zemi normálních, soucitných lidí, to by byl úspěch! Myslíš, že to Triglav zvládne?“

„Nic jiného mu nezbude,“ pokrčila rameny. „Ale jak říkám, nevěděl, do čeho se řítí. Spojené státy byly až dosud nejvyspělejší zemí světa, ale také nejvíc závislou na svých nových koloniích. Ty jim teď vypoví poslušnost. A nebudou to jen Čechy!“

„Myslíš, že jim to tak uškodí?“ pochyboval jsem.

„Když to udělají všechny?“ usmála se. „Přiznám se, vím ještě o jednom problému, který ho tam teprve čeká a důkladně ho potrápí. Vím to už dlouho, takže mi jeho požadavek přišel jako na zavolanou. Bude ho muset řešit on a ne ty se svým klonem.“

„Jaký problém máš na mysli?“ zajímalo mě to.

„Problém Yellowstone,“ odvětila. „Poslední dobou se tam půda začala zvedat do výšky a příliš rychle stoupá. Začala jsem to sledovat před dvěma sty lety, protože to patří do mé kompetence, ale posledních padesát let to nabralo na rychlosti. Dnes se půda zvedá po celé Yellowstonské oblasti rychlostí čtvrt metru za rok, to je z geologického hlediska fofr. Yellowstone je vlastně veliký kráter supervulkánu, který se zřejmě chystá vybuchnout. A bude to horší než sopky Théra a Krakatoa dohromady.“

„Chtěl bych vidět, jak Triglav zachraňuje lidi,“ pochyboval jsem. „Spíš by mi k němu sedělo, že uteče jako první.“

„Nebude to legrace,“ potvrdila mé obavy. „Samozřejmě tam musím zasáhnout, je to moje povinnost, jenže nemohu, dokud to nepropukne. Mohla bych to nanejvýš urychlit, ale do toho se mi také nechce.“

„A jak chceš vůbec zasáhnout do sopky?“

„Do sopky nemohu,“ přiznala. „Čím víc bych ji přimáčkla, tím horší výbuch by nastal a tím větší oblast by to odnesla. Mohu to jen omezit bublinou, jako jsem omezila šíření radioaktivity po atomových výbuších. Takže to nebude mít následky celosvětové, ale jen místní. Ale i tak očekávám, že to nebude žádná legrace.“

„Co to podle tvého odhadu udělá?“

„Nebude to legrace,“ opakovala. „Odhaduji, že to ve státě Wyoming nepřežije ani myš a zpustoší to úplně všechno. Štěstí v neštěstí je, že jsou kolem řídce osídlené hory, ale půl milionu lidí zahyne během prvních minut. Sousední státy, Montanu, Utah, Dakotu, Nebrasku, Colorado, Nevadu a Idaho ochráním, jinak by tam zahynulo až osmdesát procent lidí. Další státy, Washington, Oregon, Kalifornii, Arizonu, Nové Mexiko, Texas, Kansas, Iowu, Minnesotu a jižní části Kanady by to zasáhlo jen částečně, ztráty by nejspíš nepřevýšily dvacet procent, jenže to už jsou lidnatější státy... nechci vidět, jak by to dopadlo, kdybych se to dozvěděla pozdě. Počítám tedy se zničením třetiny Spojených států a i když třicet milionů lidí asi zachráním, tři miliony zahynou a padesát milionů dalších bude potřebovat humanitární pomoc. Bez mého zásahu by to odneslo třicet až padesát milionů.“

„Panebože, to by bylo horší než válka!“ ujelo mi.

„Už víš, proč jsem Triglavovi dala celé území tak snadno a bez protestů?“

„Ale tam jsme měli být původně já a mé druhé já Brown!“

„Vás bych varovala včas,“ ujišťovala mě. „Výstrahu dám i Triglavovi, jen co mi bude jasné, kdy to začne. Ale teď to ještě nemá smysl. Příznaky sílí, ale může to vybuchnout za dva měsíce anebo také za dvacet let.“

„Neměla bys varovat aspoň lidi, co jsou nejblíž?“

„Už jsem je varovala,“ zamračila se. „Chvilku jsem se pohybovala v národní laboratoři pro seismologii a vulkány a varovala jsem je víc než dost. Ale znáš Američany! Když měla vybuchnout sopka Svatá Helena, poslala jsem na ni nejlepšího vulkanologa světa Harouna Tazieffa. Byl to zajímavý člověk, po otci Tatar, narozený v Polsku, uprchlík před Ruskem a nakonec žijící ve Francii. Ten tam přijel, omrkl situaci a dal doporučení okamžitě vyklidit okruh třicet mil kolem, tvrdil, že to bude pásmo smrti. Američané zmobilizovali Národní gardu a celou oblast ukázněně vyklidili, až na bandu tvrdohlavců, kteří to s jedovatou poznámkou odmítli, že tam žijí od mala a horu znají lépe než kdovíjaký cizinec. Potíž byla v tom, že oni viděli jen svoji horu, zatímco Tazieff znal stovky sopek po celém světě. Když pak hora vybuchla, všichni lidé v pásmu smrti zahynuli. Tazieff to odhadl naprosto přesně a čtyři tisíce lidí mu tenkrát vděčilo za životy.“

„Kolik tam zůstalo... těch tvrdohlavců?“ zajímalo mě.

„Jen něco přes padesát. A nejen místní. Přes hrozbu pokut i vězení nestačila Národní garda odhánět zvědavce. Byla tam dokonce i parta s karavany a stany, uspořádali si piknik na břehu jezírka s výhledem na dýmající sopku. Když pak zjistili, že obrovský oblak žhavého popela letí přímo na ně, napadlo je ujet, ale podařilo se to jen jednomu autu. Další dvě se na výjezdu z parkoviště srazila a než je odstrčili s cesty, žhavý mrak byl u nich. Nikdo to nepřežil.“

„Já mám spíš opodstatněné obavy, aby se Triglav na lidi úplně nevykašlal,“ vzdychl jsem si.

„Víš, mě by to také nemuselo vzrušovat,“ řekla. „Nebude to katastrofa, aby ohrožovala sám život na Zemi. Mohla bych ji nechat proběhnout přirozeně, jako jsem nechala Krakatau, Théru a jiné sopky. Mohla by být pod mou rozlišovací schopností. Věř mi, Rockefellerovi bych nepomohla. Rozhodla jsem se zasáhnout až když jste »převzali« Spojené státy vy. Ale když bych pomohla vám, pomohu i Triglavovi. Ať vidí, že mu nechci škodit.“

„Jestli někomu nejvíc pomůžeš, tak ne nám ani Triglavovi, ale těm milionům lidí, co by tam přišli o životy.“

Morgeana se zarazila.

„Vidíš! A pak že neuvažuji jako pitomá bohyně! Máš ale pravdu, tady jde o lidi.“

„Takže uvidíme!“ usmál jsem se.

------------------------ Poznámky:

  31 Tyto fotografie byly otištěny v časopisu National Geograpgic

Errata:

11.08.2021 15:07