Vítej, návštěvníku!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek

Prezident

Zpět Obsah Dále

Oddělením od svého klonu jsem se změnil v další klon. Můj »zbyteček«, tedy to, co ze mě zbylo, se s tím jistě vyrovnal dobře, i když nenadále ztratil kontakt na Morgeanu. Nemusel jsem mu nic vysvětlovat. Jak k tomu došlo, věděl spolu se mnou a došlo mu to možná o pár milisekund dřív, měl na to větší inteligenční kapacitu.

»Brácha« to vyřešil rychleji než já. Brzy po našem oddělení se ohlásila jedna jeho »hlava« ze silnice Jalta-Bachčisaraj, kus od Morgeanina sídla. Věděl o něm tak jako já, proč by si nezašel na návštěvu? Mohl by se dokonce objevit přímo v jejím sídle, ale to by nebylo zdvořilé. Přemístil se tedy nedaleko a pak se normálně ohlásil u dveří.

„Aha!“ usmála se Morgeana. „Máš tu bráchu!“

Samozřejmě věděla o naší nové dohodě a nebyla proti, sama mu otevřela dveře. Za pár okamžiků jsme všichni tři seděli v obývacím pokoji u velké mísy ovoce.

»Brácha« si vybral jméno své první americké »hlavy«, říkal si tedy Roy Nightman, ale počítali jsme s tím, že si po přesunu do Ruska změní jméno, nejspíš podle prvního Rusa, »převzatého« za nějakou levotu.

„Takže přebíráte Rusko,“ shrnula to Morgeana. „Doufám, že budete lepší správci než Triglavova větev. Ti natahali do Ruska spoustu cizinců, udělali si z nich pomocníky. Vybrali si nesmírně chytré, ale i neuvěřitelně necitelné. Triglavům to tak vyhovovalo, ale já doufám, že se více spolehnete na původní Rusy.“

„Něco o Rusech vím,“ ujistil jsem ji. „V Rusku dlouho přetrvávalo nevolnictví a zůstala v nich spousta podřízenosti. Ale i to máme s nimi společného, o našem národu říkali naši sousedé posměšně, že jsme národem služek a podkoních. Při naší první výpravě do Ruska jsme převzali několik Rusů, takže už umíme dokonale rusky a ledacos chápeme.“

„V Rusku je po triglavech spousta nepořádku,“ navázala na to Morgeana. „Možná by pro vás i pro Rusy bylo lepší, kdybyste nechali své současné »hlavy« v Americe a v Rusku si »převzali« nové, zdejší. Kolik »hlav« máte vy dva »Američané«?“

„Já skoro dvanáct tisíc a James osm tisíc,“ řekl rychle Roy.

„A není lepší nechat je, kde jsou?“ opakovala svůj nápad.

„Jenže Amerika teď patří triglavům!“ namítl Roy.

„Zamaskujte je síťkami, ať vás neobtěžují,“ navrhla. „Už se tam nerozšiřujte, zůstala by vám role pozorovatelů. Konec konců, můžete tam dál pracovat jako dosud, spravedlivých soudců není nikde a nikdy dost, Amerika jich má katastrofální nedostatek, ale pokud tam budou chtít triglavové udělat pořádek, budou muset tvrdě vyrazit nejprve proti těm nespravedlivým. Vás by měli nechat na pokoji, nebudou-li mít důvod k zásahu.“

„Ale co když se s námi přece jen dostanou do křížku?“ sýčkoval Roy.

„To by pak byl důvod jednat o vašemu útěku z Ameriky, ale i o mém zásahu proti Triglavovi,“ mínila. „Varovala jsem ho, že se tam musí chovat spravedlivě ke všem.“

„I Američané mají úsloví »Honesty is the best policy«, což odpovídá našemu »S poctivostí nejdál dojdeš«,“ dodal jsem.

„To vám jen sníží využitelný strop v Rusku,“ pokračovala Morgeana. „Mám ale dojem, že v Rusku tolik »hlav« potřebovat nebudete. Ne že by tam nebyli darebáci, ale není jich tak veliký podíl jako v Americe. Zatímco drtivou většinu Rusů udržovali v nevolnictví, Američany vychovávali k drzosti a tvrdosti.“

„Rusové také snesou hodně,“ namítl jsem.

„Jistě, ale je něco jiného být tvrdý k sobě a být tvrdý k jiným,“ upřesnila to.

„Takže si myslíš, že to v dohledné době zvládneme?“

„Podle toho, čemu říkáš »dohledná doba«,“ usmála se. „Já to odhadnu na jednu, nejvýš dvě generace. Opustíte i Ameriku, máte delší život, ale k nekonečnu to má pořád daleko.“

„Ano, tak jsem to pochopil,“ přikývl jsem. „Přestaneme-li »přebírat« darebáky, naše »hlavy« přirozenou cestou vymřou. Jde o to, proč máme přestat »přebírat« darebáky. V Americe bych to chápal jako ústupek triglavům. Přestaneme se vměšovat na jejich území, ještě jednu generaci je můžeme nezávazně pozorovat a mezitím můžeme udržovat, když už ne šířit spravedlnost.“

„A nebylo by to nejlepší?“ odvětila Morgeana.

„Možná ano,“ připustil bych. „Tedy, jestli to Triglav myslí se spravedlností vážně. Zatím aspoň doufám, že se tě bojí natolik, že si netroufne vzepřít. Ale já si myslím, že se časem musíme zredukovat tak jako tak.“

„Jak, prosím tě?“ obrátil se na mě »brácha« Roy.

„Jednoduše,“ usmál jsem se. „Ať chceme nebo ne, jednou nám »dojdou« darebáci. Některé »převezmeme«, jiné napravíme. Některým snad postačí, když nebudou obklopeni jinými darebáky a začnou se sami chovat rozumně. Jak se říká, příklady táhnou. Rozhodli jsme se hned zpočátku neničit lidi podle okamžité potřeby jako triglavové, ale jen darebáky. Ale pevně tomu věřím, že jednoho dne budeme stát před problémem, že darebáci dojdou a další nebudou. Co dál? Naše »hlavy« zestárnou a budou umírat a ubývat. Nezbude nám nic jiného, než se rozmnožovat původním lidským způsobem, pomocí sexu. Jenže to není tak jednoduché jako »převzetí«. Jistě si všichni pamatujeme, jak »chutná« porod. Očekávám, že nám místo třiceti tisíc »hlav« postačí nejnutnější počet, pod který nemůžeme jít, abychom se vyhnuli degeneraci.“

„V tom vás všechny trochu potěším,“ podotkla Morgeana. „Mimozemská regenerace není jen schopnost rychle hojit rány, ale také vyšší odolnost vůči nemocem i degeneraci.“

„Jsi si tím jistá?“ zeptal jsem se jí.

„Skoro,“ přiznala jakousi nejistotu.

Ale obecně by to bylo lepší, nemuseli bychom si držet tolik »hlav« a přitom by nám nehrozila degenerace.

„Dobrá, ale teď to Rusko,“ vzdychl jsem si.


Jako první se do Ruska vypravili »bráchové« Roy a James. Morgeana jim slibovala, že je tam vřele přivítají, ale měla pravdu jen částečně. Rusové měli z amerických poradců respekt, ale dívali se na ně podezřívavě. Přece jen měla rivalita mezi Ruskem a Spojenými státy dohry, i když stažením amerických i ruských vojsk se světu hodně ulevilo.

Já jsem se nejprve potřeboval trochu rozrůst. Antonín mezitím v Čechách založil fiktivní věznici, kam soudci posílali zločince odsouzené za vícenásobné nebo příliš brutální vraždy. Místo aby zůstávali doživotně ve vězení, »převzali« je, dali jim změněnou identitu a zařadili jako pomocné »hlavy«. Antonín mi tak dohodil odsouzenou vražednici, usvědčenou ze zabití vlastního dítěte hned po narození. Poslali ji do podzemí pod Příbramí, kam jsem si odskočil a »převzal« ji. V Michalovi jsem se vrátil k Morgeaně a nová »hlava« mi zůstala ke spojení s ostatními.

Tak jsem se domlouval i s Royem a Jamesem. Každý měl pod Příbramí ženskou »hlavu«, bylo to jednodušší i rychlejší než mobilní telefony, které jsme vlastně používali jen ke spojení s »jednohlavými«.

„Poslyš, Michale, měli bychom pro tebe lahůdku,“ oslovili mě společně. „Nechtěl by sis »převzít« ruského prezidenta? Nemusíš mít obavy, že by to snad nebyl gauner, to jsou tihle potentáti všichni, ale měl bys docela zajímavé postavení. A kromě toho je prý velice chytrý, žádný namyšlený pitomec, jako jsou papaláši ve Spojených státech!“

„Ale to by byl příliš velký zásah do Ruska, ne?“ namítl jsem. „Uvažujte, hoši! Jestli je to opravdu »jednohlavý«, pak ho na té pozici nechal i Triglav! A musel mít k tomu setsakra pádný důvod!“

„Všechno přece zjistíš v okamžiku, kdy ho převezmeš,“ ujišťovali mě.

„A co kdybych si s ním nejprve pohovořil?“ napadlo mě.

„Mohl by tě taky předhodit ochrance a poslat do gulagu!“ varoval mě Roy.

„To těžko!“ ušklíbl jsem se. „Do gulagu nezavřeš snadno člověka, který má k dispozici něco jako »vdudeg«!“

Uznali to a nechali mě jednat. Jen můj příchod předjednali s prezidentem. Jen se podivil, že po něm nechtěli doprovod od vchodu Kremlu do prezidentovy pracovny.

„Chcete snad tvrdit, že se tu ten pán vyzná?“ nedůvěřoval jim, ale ujistili ho, že ano, ačkoliv tu nikdy v životě nebyl.

„Něvazmóžno!“ zavrtěl hlavou. Přesto mě ve smluvenou dobu čekal ve své pracovně.

Nechtěl je zřejmě urazit.


Když jsem se objevil přímo před ním, trhl sebou, ale neutekl. Byl na tyto neobvyklosti zvyklý od triglavů? Anebo měl jen tak pevné nervy? To druhé bych jistě ocenil víc.

„Přesnost bývá výsadou králů!“ řekl jsem s pohledem na hodinky. Ruštinu jsem si ještě pamatoval z doby, kdy byl mou součástí Boris Sergejevič Kramskij, takže bylo ihned jasné, že tlumočníka nepotřebuji.

„Víc než přesnost zasluhuje údiv způsob vašeho objevení!“ řekl, sotva se vzpamatoval z překvapení. Nutno podotknout, že to dokázal velice rychle. Vstal a zdvořile mi nabídl křeslo proti sobě. Přijal jsem tu nabídku a posadil se.

„Už jste se s něčím takovým setkal?“ sondoval jsem ho, když i on dosedl zpátky.

„Ne, ale ujistili mě, že nejste obyčejný návštěvník,“ řekl. „Musím to potvrdit. Poslyšte, nepocházíte nakonec z jiného světa? Nebo z budoucnosti? Co já vím?“

„Dá se říci, že jsem trochu zavadil o mimozemšťany,“ připustil jsem. „Ale o tom jsem s vámi jednat nepřišel. Mám důležitější problémy k řešení a spoustu dotazů.“

„Ptejte se tedy!“ vybídl mě.

„Dobrá, první dotaz. Jste ve funkci už delší dobu. Podle mě jste si musel všimnout, že někde v pozadí za vámi jsou síly, které Rusku ve skutečnosti vládly. Věděl jste o nich?“

„To je příliš... příliš konspirativní a navíc osobní otázka,“ vytáčel se.

„Nebudeme se bavit o neurčitých konspiračních teoriích, oba známe skutečnost,“ přerušil jsem ho. „Já o těch silách vím, vy také. Chcete si hrát na jelimánka, nebo jím doopravdy jste? Jestli si myslíte, že je taková otázka příliš nebezpečná, ujistím vás, že tomu tak ještě nedávno mohlo být, ale to už je pryč.“

„Jste si tím tak jistý?“ zeptal se mě opatrně.

„Možná jste si všiml, že z Ruska záhadně zmizelo větší množství nejvlivnějších lidí,“ zkusil jsem mu naznačit.

„Záhadně?“ pokrčil rameny. „Co je na tom záhadného? Lidé cestují a zase se vracejí. Na tom přece nic záhadného není.“

„Něco přece,“ namítl jsem. „Není nic záhadného na tom, že lidé občas cestují. Nestává se však často, aby odcestovali všichni v jeden den.“

„Nestává,“ připustil. „Leda by dostali všichni pozvánku na stejnou konferenci, což se občas stává a je to dokonce normální.“

„Náhodou jste se strefil,“ přikývl jsem. „Odcestovali do Spojených států. Ale ne na konferenci, natrvalo. Odešli se tam ujmout vlády a do Ruska už se nevrátí.“

Myslím, že na mě trochu vytřeštil oči, ačkoliv se snažil nehnout ani brvou.

„Jak... jak to můžete tvrdit?“ přešel do obrany, jakmile se trochu vzpamatoval.

„Je to jednoduché,“ ujistil jsem ho. „Vyměnili si s námi sféru vlivu. Ruští oligarchové teď přebírají vládu ve Spojených státech a na nás zbylo Rusko.“

„Na vás?“ pozvedl významně obočí.

„Na nás,“ přikývl jsem s chápajícím úsměvem. „Pochopil jste už přece, že jsme k vám nepřijeli jako turisté obdivovat siluetu Kremlu ani tu mumii ve vašem Mauzoleu. Můžete se mě ještě zeptat, jakým právem... a já vám odpovím. Stejným, jako naši předchůdci. Jenže se chceme a budeme chovat maličko jinak než oni.“

„Jak to myslíte?“ zeptal se opatrně.

„Dáme vám víc volnosti,“ řekl jsem.

„Volnost jsem měl i teď,“ řekl trochu vzdorovitě.

„Jak se to vezme,“ pokrčil jsem rameny. „Poslední dobou se vaši nejvlivnější přece jen trochu báli, ale vaši předchůdci by si na jejich příkazy stěžovali jistě víc.“

„Komu vlastně říkáte... nejvlivnější?“ provokoval.

„Nejvlivnější není ten, kdo je oficiálně v čele země, ale ti vzadu. Obvykle se jim říká »šedé eminence«, někdy se dokonce tvrdí, že neexistují. Ale oficiální vládci dobře vědí, kdo jim skrytě přikazuje. Musel jste o nich vědět i vy, tak to prostě chodí.“

„Ale já říkám, že jsem měl volnost,“ opakoval, jako kdyby na tom záleželo.

„Nechali vám jí víc než vašim předchůdcům,“ uvedl jsem to na pravou míru. „Nebylo to jejich láskou ke svobodě. Prostě se báli.“

„Opravdu si myslíte, že ti... nejvlivnější... by se někoho báli?“ pochyboval.

„Každý se může někoho bát,“ přikývl jsem. „Slyšel jste někdy jméno »Morana«?“

„To jméno mi nic neříká,“ zamračil se po chvíli přemýšlení.

„Slovanská bohyně smrti...“ napověděl jsem mu.

„Pohádky snad necháme být, ne?“ namítl.

„Události na Sinaji nesledujete?“ optal jsem se ho jen zdánlivě bez souvislosti. „Vaše škoda, to byla klasická ukázka její práce.“

„Vážně si myslíte, že katastrofu na Sinaji má na svědomí nějaká starodávná pohanská bohyně?“ odfrkl si nesouhlasně. „To jsou přece pohádky! Na Sinaji se stala jakási neznámá katastrofa, vědci ji dodnes nedokázali přijatelně vysvětlit, ale určitě za ní nehledali nějakou pohádkovou bytost.“

„Morana není pohádková bytost,“ ujistil jsem ho. „Znám ji osobně a mohl bych vás s ní seznámit, ale toužit po tom nemusíte. Nechci vám vyprávět pohádky, ale od člověka, který ledacos o neobyčejných lidech ví a jednoho má dokonce před sebou, bych očekával více pochopení. Předpokládám, že víte, že nejvlivnější lidé z vašeho zákulisí byli také tak trochu neobyčejní.“

„Jestli byli, nevypadali na to,“ odvětil klidně, ačkoliv ten klid mohl být už jen hraný.

„Také trochu »zavadili o mimozemšťany«,“ upřesnil jsem to. „Mimozemšťany za bytosti z říše pohádek nepovažujete?“

„Mají s nimi jedno společné,“ řekl. „Neviděl jsem jedny ani druhé, mimozemšťany ani jakési pohádkové bytosti, ačkoliv na mimozemšťany bych přece jen uvěřil snadněji.“

„Tím spíš, když máte před sebou živoucí důkaz,“ přijal jsem to. „Já jsem je totiž viděl na vlastní oči a nejen to, »zavadil« jsem o ně. Musíte připustit, že některé naše možnosti vypadají, jako kdyby do pohádek skutečně patřily. Například... umím být neviditelný...“

Na okamžik jsem mu zmizel s očí, ale neopustil jsem křeslo a když jsem si naplno vychutnal jeho údiv, zase jsem se objevil.

„Neviditelnost je vítaná výhoda,“ ubezpečil jsem ho. „Může i život zachránit.“

„To může být opravdu zajímavé. Kde se to dá sehnat? U Američanů?“ zeptal se živěji.

„Vy si jistě myslíte, že mám nějaký... strojek, či co, že?“ usmál jsem se. „Žádný takový přístroj neexistuje. Sám jsem tím přístrojem. Má to i další výhody. Nikdo mi tyto vlastnosti nemůže odebrat ani je okopírovat.“

„Zajímavé,“ zahučel zklamaně.

„Vraťme se k účelu mé návštěvy,“ obrátil jsem. „Už víte, že jsme se vyměnili s vašimi »šedými eminencemi«. Ti zdejší odešli do Ameriky, my jsme přišli sem.“

„Takže se vlastně nic nemění,“ vzdychl si. „Nemohli byste nás přestat komandovat?“

„Říkal jste, že jste měl volnost,“ připomněl jsem mu jeho vlastní slova.

„Až v poslední době,“ připustil. „Ale přede mnou... Rusko málem padlo! Spíš se divím, že nám tu volnost v poslední době vůbec ponechávali!“

„Nedivte se,“ souhlasil jsem. „Morana, slovanská bohyně, dala vašim »eminencím« ultimatum. Měla to udělat už před sto lety a svět by byl lepší. Jenže Morana věřila, že »šedé eminence« vedou svět spravedlivě. Nekomandovala je a spoléhala na jejich inteligenci. Bohužel se čím dál tím víc ubezpečovala, že svět není s postupujícím časem lepší, spíš se zhoršuje. Až jak se říká, pohár její trpělivosti přetekl.“

„Mám tomu snad rozumět, že ta vaše Morana má nějaké pravomoci i nad našimi... jak jste je... »šedými eminencemi«?“

„Nechávala je řídit svět,“ přikývl jsem. „Sama vládnout nechce, je to nad síly jednoho člověka, i když Morana určitě není tuctový člověk. Ale poslední dobou už to prostě dál nešlo. »Šedé eminence« vedly svět od jedné války k druhé a k vraždění vlastně nepotřebovaly ani války. »Gulag« je, nemýlím-li se, ruské slovo.“

„Takže ta... Morana... chce snad svět lepší?“ sondoval opatrně.

„Morana je strážkyní života,“ sdělil jsem mu. „Lidí si nevšímá, dokud nepředstavují nebezpečí pro život na Zemi. Jenže to v poslední době nastalo. Atomové zbraně život Země ohrožují. »Šedé eminence« tedy dostaly ultimatum. Konec válek, konec »řízené bídy«, konec nespravedlnosti.“

„Tak proto byli naši poradci... poslední dobou zamlklí...!“

„Vaši se naštěstí zalekli, ale »šedé eminence« Spojených států se Moraně vzepřely. To neměly dělat, Morana je strážkyní života, ale pro jeho zachování může zdroj ohrožení i velice tvrdě likvidovat. »Šedé eminence« ze Spojených států na poslední chvíli uprchly ke svým známým na Sinaj. Když zjistily, že proti Moraně neuspějí ani tam, rozhodly se pro sebevraždu. Když samy nebudou vládnout, vyhladí veškerý život na Zemi.“

„Potvory!“ zhodnotil je procítěně. „Ale v tom případě by snad měly větší možnosti ve Spojených státech, ne?“

„Na místě nezáleží,“ ujistil jsem ho. „Měli ničivé zbraně, nazývané »zbraně posledního soudu«, které mohou být odpálené kdekoliv na světě a vyhubily by všechno živé. Morana má naštěstí prostředky účinnější, odmrštila radioaktivní prach do vesmíru. To byla ta neznámá katastrofa na Sinaji.“

„Viděl jsem snímky ze satelitů,“ přikývl. „Muselo to být něco strašného.“

„Bylo,“ přikývl jsem. „Vlastně úplně zmizely všechny státy Sinajského poloostrova, bohužel se stamilióny lidí. Z pouště zcela zmizel i písek, jsou tam jen holé skály. Potrvá pár tisíc let, než skály trochu zvětrají a vznikne půda.“

„Takovou katastrofu snad Země nepamatuje!“ vzdychl si. „Morana to podle všeho jako strážkyně života nezvládla...“

„Zvládla,“ ujistil jsem ho. „Zkáza Atlantidy byla ještě horší. Rozumějte mi, Morana je bohyně pětkrát starší než pyramidy v Egyptě. Její zásah byl ničivější než si dokážete představit, ale zneškodnil tak velké množství radioaktivního prachu, že by úplně vyhubil život na Zemi. Zahynuly stamiliony, ale miliardy Morana zachránila. I vy jí vděčíte za život.“

„Myslíte?“ nedůvěřoval mi. „Vždyť se to stalo daleko od nás! Mezi Sinají a námi jsou hory v Turecku i Černé moře!“

„Množství radioaktivního prachu od »zbraní posledního soudu« je tak velké, že nezáleží, kde je taková zbraň odpálená,“ ujistil jsem ho. „Proto se jí tak říká. Když ta zbraň vyvraždí celý svět, je zbytečné dopravovat ji na území protivníka. Proto se odpaluje na vlastním území. Na území Ruska jste ji měli také.“

„To bych snad o něčem takovém musel vědět!“ zamračil se.

„Nevíte o ní?“ usmál jsem se trochu kysele. „Věděli o ní zřejmě jen vaši generálové a pak »šedé eminence« v pozadí, které by ji nakonec nechaly odpálit.“

„Je něco takového vůbec možné?“ zaúpěl.

„Asistoval jsem Moraně u zneškodnění »zbraně posledního soudu« na Uralu,“ ujistil jsem ho. „Vaše »šedé myši« to vylekalo nejvíc. Věděly, že Morana o tom ví a považuje to za zločin.“

„Aha,“ vzdychl si. „Proto neprotestovali, když se museli odstěhovat do Ameriky!“

„Je to trochu jinak,“ zavrtěl jsem hlavou. „Vaše »šedé eminence« si tu výměnu vyžádaly. Ale my jsme neprotestovali. Samotnému mi připadá Rusko přijatelnější než Spojené státy.“

„A vy chcete Rusku vládnout?“ podíval se na mě tázavě. „Proč mi to vlastně říkáte? Ti před vámi nebyli tak otevření.“

„Ale věděl jste, že vládnou, nebo ne?“

„Věděl,“ přiznal sklesleji. „Jen jsem myslel, že drží Rusko tvrdě pod krkem hospodářsky, ne že by měli něco společného s mimozemskou civilizací. Vypadalo to účinné a oni to nikdy tak jasně nenaznačili jako vy.“

„Chci vás ponechat na vašem místě,“ řekl jsem. „Zdá se, že jste Rusko pozvedl i pod minulými »šedými eminencemi«. Proč jste se nechoval jako vaši předchůdci? Nemyslím tím jen ty bezprostřední, ale za posledních dvě stě let. Těm přece na Rusku nikdy nezáleželo. Carové jako prezidenti, všichni vedli Rusko do zaostalosti a lidé jim byli lhostejní. Za vaší vlády se ale lidem život v Rusku ulehčil jako nikdy předtím. Proč?“

„Uvědomil jsem si, že ti přede mnou Rusko zbídačovali,“ odvětil živěji. „Jim se vedlo dobře, ale lidé měli bídu. Za těch podmínek si nikdo nebyl jistý životem, vlastně ani oni ne. Mám dnes sice také nepřátele, ale u většiny Rusů mám popularitu větší než měli prezidenti i carové. Vyšel jsem z úvahy, že se mi bude dařit lépe se spokojeným národem.“

„Pak jste náš člověk!“ usmál jsem se. „Bude to jednodušší pro obě strany. My vás nechceme komandovat ani držet Rusko pod krkem hospodářsky. Naše podmínky nebudou pro vás těžké, pokud jsem vás správně odhadl.“

„Jaké podmínky?“ chtěl hned vědět.

„Zrušíte armádu a převedete vojenský průmysl na civilní výrobu,“ řekl jsem.

„Ale...“ zarazil se, „...to snad ne, to by vedlo k úplnému a nevyhnutelnému zániku Ruska!“

„Nepovede,“ ujistil jsem ho. „Všechny okolní státy začnou odzbrojovat. Dokonce i ty, kde zůstanou u moci staré »šedé eminence«. Morana se rozhodla skoncovat s válkami.“

„Morana! Morana!“ lamentoval. „Co je Morana? Podle jména i podle starých pověstí by to měla být nějaká ženská, ale spíš to bude nějaká funkce, titul. Vládkyně světa Morana, ale kdo za ní vězí? Kdo jí dává právo vládnout?“

„Morana není funkce ani titul,“ opravil jsem ho. „Vládkyně světa Morana je skutečná žena a staré pověsti ani příliš nelžou. Do funkce »Strážkyně života na Zemi« ji před pětadvaceti tisíci lety dosadili mimozemšťané. Aby mohla opravdu účinně strážit život na Zemi, dali jí tenkrát síly, přesahující lidské schopnosti.“

„No dobře, ale proč se o tom nic neví?“ reptal. „Jak si třeba vybírá své nástupce... či nástupkyně?“

„Morana nemá nástupkyně,“ ujistil jsem ho. „Již pětadvacet tisíc let nestárne, je pořád mladá. Mimozemšťané ji vybavili příliš velkými silami než aby je mohli svěřit lidem tehdejší Země. Střídání vládců vede ke zhroucení říší, nástupníci příliš často ničí dílo svých předchůdců. Mimozemšťané ji proto udělali extrémně dlouhověkou, pokud ne úplně nesmrtelnou. Morana zkrátka úplně vybočuje mimo všechna lidská měřítka.“

„To je ale neuvěřitelné!“

„Neuvěřitelné? Možná,“ připustil jsem. „Ale je to tak. Znám ji osobně a mohu navíc potvrdit, že je nadobyčejně krásná. Jenže vládne takovým silám, že se jí právem obávají i naše »šedé eminence«. Nikdo se jí neodváží odporovat. Když si něco umíní, jako když se rozhodla odzbrojit svět i proti »šedým eminencím«, můžete mi věřit, že to dokáže.“

„Nemají ani  ty »šedé eminence« něco s mimozemšťany?“ namítl. „Jak to jde spolu dohromady, že se Morana, coby dílo mimozemšťanů, staví proti jiným?“

„Není mimozemšťan jako mimozemšťan,“ usmál jsem se. „Moranu na Zemi ustanovili jedni, »šedé eminence« jiní. Morana je ale silnější.“

„Ale co vy?“ zeptal se nečekaně. „Jste snad další dílo mimozemšťanů? Jak to, že se Morany nebojíte, jako ti »šediví«?“

„Morana je neuvěřitelně silná a mocná, ale dá se s ní vyjít po dobrém,“ usmál jsem se. „Chovejte se spravedlivě a nebudete mít důvod bát se jí. Morana má smysl pro spravedlnost a mezi lidi svévolně nezasahuje. Možná by měla naopak zasahovat víc, ale ona to dělá až když hrozí nebezpečí celému lidstvu. Drobné lidské problémy ji nechávají klidnou.“

„Drobné lidské problémy?“ zavrtěl hlavou. „Opravdu nemohla zabránit takovým katastrofám, jakou byla třeba Druhá světová válka?“

„Viděl jste přece její zásah na Sinaji,“ připomněl jsem mu. „Zachránila miliardy nevinných za cenu záhuby stamiliónů. Její prostředky jsou příliš silné, ona musí vždycky hodně rozvažovat, než je použije. Na Sinaji bylo obětí jejího zásahu méně než kolik by jich bylo bez jejího zásahu, stálo jí to tedy za použití síly.“

„Takže Strážkyně života na Zemi...“ zamyslel se. „Celý život jsem věřil, že je Morana legenda. A ona žije! A navíc stejná Morana jako našich praprapředků. Ale jestli je pravda, co se o ní říká, nebude zdravé si ji nahněvat, že?“

„Nepokoušejte se o to,“ poradil jsem mu. „Není nic horšího než rozzlobená Morana! A rozzlobit ji je snadné, stačí zachovat se nespravedlivě. A nemusí to být pokus o vyhubení života na Zemi. Viděl jsem ji naposledy pořádně rozzlobenou, když přímo před jejíma očima zabili jejího hosta. Pak to ale stálo za to, věřte mi!“

„Když se budu snažit o spravedlivou vládu, nebudu s ní mít problémy?“

„Nebudete,“ ujistil jsem ho. „Ani s ní, ani s námi. Chovejte se spravedlivě, to je ta nejlepší rada.“

„Snažím se o to i bez vás,“ řekl se znatelným ulehčením.

„Proto vás chci nechat na pokoji,“ přikývl jsem. „Budete-li se chovat spravedlivě a povedete-li Rusko k lepšímu i bez armád, můžete počítat i s naší pomocí. Nemusíme o to žádat Moranu, její prostředky jsou příliš ničivé, ale my také ledacos svedeme.“

„Co třeba?“ nadhodil zvědavě.

„Třeba... máte nějaké oponenty, se kterými se nedokážete dohodnout? Nechte mě promluvit si s nimi. Mohl bych z vašich protivníků udělat vaše stoupence.“

„Obávám se, že to nebude tak snadné, jak si asi myslíte,“ zapochyboval. „Někteří moji protivníci jsou koupení těžkými penězi, jiní jsou o »své pravdě« příliš pevně přesvědčeni.“

„Já nikoho nekupuji,“ řekl jsem. „Ale umím přesvědčovat. I tak, že darebáka změním v beránka. U vás jsem to nepotřeboval, ale už asi tušíte, že bych s nimi nediskutoval u piva. Mám jiné možnosti než Morana, některé také nepocházejí z tohoto světa a mohou být velice přesvědčivé.“

„To mi jako... nabízíte spojenectví?“

„Spíš pomoc,“ upřesnil jsem to. „Když vám to půjde dobře, nemusíte o mně vědět. Jen kdyby něco vázlo, zavolejte si mě.“

„Dáte mi své telefonní číslo?“

„Ne, dám vám náš telefon,“ řekl jsem. „Naše telefony se nedají odposlouchávat. Volá se tak, že ho pohladíte a zašeptáte: »Michala«! A já se vám objevím.“

S těmi slovy jsem mu podal Moraninu skrankioru. Dovolila mi vytvářet si je podle potřeby i přidělovat jim volací jména. Budu mít tedy vlastní klienty.

Ruský prezident bude první.

 


Zpět Obsah Dále
Errata:

11.08.2021 15:07