Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Apokalypsa

Slib pomoci nebyl tak obtížný, jak se zdál. Změnit darebáky v poctivce šlo někdy cestou přesvědčovací, byť jsem občas musel použít i mimozemské prostředky, naštěstí na to stačily ukázky. Bohužel, zatvrzelejší jsem musel »převzít«. Bylo to nejúčinnější, ale přibližovalo mě to »stropu«, stejně jako Roye i Jamese. Rusko je rozložitá země a lidí i darebáků má mnoho. Na tři »tisícihlavé« je to příliš velké sousto.

Teoreticky bychom se mohli opět rozdělit, ale snažili jsme se tomu vyhnout. Rozdělení je poměrně snadné, zpětné spojení nemožné. A čím víc nás bude, tím hůř. Nebyli jsme přirozené bytosti, vznikli jsme uměle a neměli bychom se rozrůstat na úkor »obyčejných«, nebo také »jednohlavých« lidí. Především bychom jim neměli vládnout, ačkoliv by to bylo snadné. Vícehlavý má větší možnosti než původní jednohlaví pozemšťané. Ale právě to by nás mělo držet zpátky!

Ani Morgeana přece netouží po vládě! A přitom by ji její vlastnosti přímo předurčovaly k úloze vládkyně! Ona se však spokojila vládou nad asteroidy, které by jinak byly vysoce nad možnostmi celého spojeného lidstva. Mohu potvrdit, že zásahy mezi lidmi bere opravdu s nechutí a jen protože by bez ní lidstvo dopadlo špatně.

Proč ale po vládě tolik touží triglavové? Vždyť by se mohli, podobně jako Morgeana, stáhnout někam do ústraní a nechat lidi spravovat si své záležitosti sami! Co je, proboha, tak žene ovládat jiné? Snaha dokázat sami sobě, že lidem vládnout je snadné?

V každém státě naší civilizace stačí ovládnout dvě složky: Zákonodárce, zpravidla soustředěné v Parlamentu, a justici. Říká se, že vlády se v každé zemi rychle zmocní ti, kdo mají nejvíc peněz, ale to neplatí u vlády nezkorumpovatelných. Z lidí málokdo odolá šustění peněz, ale zkuste podplatit tisícihlavého!

Původní Antonín by na Čechy stačil i se sníženým limitem šestnácti tisíc »hlav«. Jitka mu pomáhala, ale vystačil by si i bez ní. Jediný tisícihlavý mohl ovládnout prakticky kteroukoliv menší zemi a na Rusko nebo na Spojené státy by stačili i dva, třetí byl již nadbytečný. Předpokladem bylo, že do takové země nebude nikdo zasahovat zvenčí. V Čechách to nebylo splněné fakticky od počátku a jinde to nebylo lepší.

Prvním úkolem bylo proto zažehnat nebezpečí válek. Když všechny země světa zruší armády a dohodnou se na míru, postačí nás menší množství i na případné korekce výstřelků. Můžeme pak vrátit lidem vládu nad světem úplně?

Přál jsem si to.

Zaměřil jsem se tedy na Rusko. V Evropě byl teď relativní klid. Po katastrofě na Sinaji se všichni museli nějak vyrovnat s nepříjemnou skutečností, že spolu se Saúdskou Arábií ze světa zmizela nejbohatší ropná pole. Cena ropy k velké radosti Ruska stoupla, jenže bylo jasné, že se celkové světové zásoby opět významně snížily.

»Brácha« James měl naštěstí dostatek »hlav« ve Spojených státech a podařilo se mu »převzít« pár desítek hadů na prameni. Zmocnil se tak vlády nad centrálním patentovým úřadem a v rychlosti tam zjistil, co potřeboval.

Poslal sám sobě do Ruska desítky patentů, zablokovaných na patentovém úřadě, tak aby je nikdo na světě nemohl využít. Většina autorů patentů byla již dávno po smrti a patenty vlastnily ropné korporace, které je nemínily využívat, jen znemožňovaly vývoj případné konkurence, elektromobilů. James je po odeslání do Ruska na federálním patentovém úřadě navíc pečlivě smazal. Autorům tím nevznikla žádná škoda a vlastně ani korporacím, neboť je beztak nevyužívaly, ani je nemínily využívat.

Rusové krátce poté přišli s několika vskutku »epochálními objevy«. V závodě Akuma v Solikamsku na Urale začali vyrábět levné akumulátory pro elektromobily. Automobilka v Nižním Novgorodu zahájila na jejich bázi výrobu osobního elektromobilu a automobilka Kamaz vyvinula s využitím pěti spřažených baterií nákladní elektromobil. Státní duma Ruské federace, kde jsem měl v té době rozhodující většinu, neboť ne všichni poslanci byli tak rozumní jako prezident, abych je mohl nechat ve funkci, rozhodla o stavbě rychlonabíjecích stanic, nahrazujících benzínové pumpy. Auta sice měla vestavěné nabíječky a dala se nabíjet i doma, jenže to trvalo pár hodin, kdežto rychlonabíjení zabralo jen čtvrt hodiny. I menší stanice měly aspoň deset nabíjecích stojanů, aby obsloužily více zákazníků najednou a nevznikaly zbytečné fronty.

Ruský elektromobil kupodivu nebyl dražší než klasický automobil. Nejdražší položkou byly dosud baterie, jenže většinu jejich ceny tvořily patentové poplatky. V Rusku je ale »brácha« James podal jako »common«, aby je mohl využívat kdokoliv a zdarma. Vyšly pak stejně draho jako složitý benzínový motor. Elektromotory v nábojích kol byly levnější než převodovky a navíc nepotřebovaly neustále doplňovat a měnit olej.

Automobilky při výrobě uplatnily vysoce odolné plasty a výsledkem byla dvacetiletá záruka na vůz s výjimkou poškození při haváriích. Ani to se výrazně nepromítlo do ceny. To si zatím žádná současná světová automobilka nedovolila. Dosavadní snahou bylo naopak co nejrychlejší opotřebování, aby majitel musel drahý vůz co nejdřív nahradit novým. Zdálo se, že se Rusové zbláznili anebo mají v marketingu idioty. Vždyť takhle brzy nasytí nejen trh v Rusku, ale nejspíš i ve všech zemích, kam tyhle příliš houževnaté stroje vyvezou! Kdo si bude kupovat další a další auta, kdyby byl dvacet let a možná celý život spokojený s jedním? Něco asi spolknou havárie, ale současný automobilový trh tenhle přístup prostě neunese! Co si počnou majitelé servisů, když auta mimo pneumatik v podstatě žádný servis nepotřebují? Co budou dělat na dlažbě jejich zaměstnanci?

Rusové se na autosalonech jen usmívali. Nanejvýš na dobré rady zkušených odborníků odpovídali pokrčením ramen a radou, aby to ostatní dělali také tak.

Samozřejmě si ruská auta odnášela z autosalonů hodnocení, aby je nikdo nechtěl ani zdarma. Mají nemoderní karoserie od neznámých návrhářů, málo pohodlí, příliš nedostatečný dojezd na jedno nabití. I kdyby rychlonabíjení trvalo čtvrthodinu, benzínová pumpa za tu dobu obslouží desítku zákazníků! A ta nesmyslná vysouvací kolečka, umožňující krátkou jízdu bokem! Dovolují zaparkovat skoro všude, ale elektronický parkovací asistent není o mnoho horší a přitom jako nadstandard úspěšně navyšuje cenu!

Automobiloví snobové nad Rusy zkrátka ohrnuli nos. Jenže navzdory tomu se auta začala prodávat lépe než klasická. Stačilo vzít kalkulačku nebo i tužku a začít počítat. Na většinu úkolů ruské auto nadlouho stačilo, jenže bez čím dál dražšího benzínu!

Ačkoliv je v Rusku benzín výrazně levnější než v Evropě, provoz elektromobilů byl od počátku ještě levnější. Ovšem jak kdy. Automobilisté si museli chtě nechtě zvykat na změny cen elektřiny z hodiny na hodinu. Na každé nabíjecí stanici byla pro jejich informaci tabule s aktuální cenou elektřiny. Ve špičce nejdražší, nabíjet se v té době nevyplácelo, mimo špičku naopak levnější než benzín. I domácí nabíjecí soupravu si mohl každý nastavit pro nabíjení v době nejlevnější elektřiny. Majitel si mohl auto připojit na síť na noc, ale nabíjení potom probíhalo s levnější elektřinou a do rána byly akumulátory plné.

Vývoz elektromobilů i spolehlivých akumulátorů byl pro Rusko brzy atraktivnější než vývoz ropy a plynu. Akumulátory využívaly jinak těžko využitelnou elektřinu větrných a slunečních elektráren a způsobily, že obnovitelná elektřina brzy převýšila dosavadní zdroje.

Domácí akumulátorové stanice dovolovaly shromáždit pro vlastní potřebu dostatek levné elektřiny a ve špičkách se odpojit. Vydělávali tak všichni. Kdo se připojoval jen na levnou elektřinu, měl ji z akumulátorů levnější i ve špičkách, rozvodným sítím se v době špiček významně ulevilo a rozmohl se konečně i trh se střešními panely na domy. Vyžadovaly jen počáteční investici, ale jejich provoz byl téměř zadarmo. Někde se jim lobbisté pokusili klást do cesty administrativní překážky, ale v Parlamentech se mi tyto snahy podařilo odmítnout.

Nejvíc ostrouhaly americké ropné korporace. Pokusily se sice svými právníky znemožnit výrobu ruských akumulátorů pro elektromobily, jenže zjistily, že patenty na ně má Rusko. Mělo i výhodu v dostupnosti materiálů a konkurovat mu nebylo snadné.

Dohlížel jsem na Akumu v Solikamsku i na automobilku v Nižním Novgorodu. Tyto dvě továrny byly pro Rusko klíčové, dávaly práci a výdělek tisícům zaměstnanců, ale státní monopol na tuto výrobu zajišťoval i potřebné peníze do státního rozpočtu.

Opozice a zejména bývalé vojenské špičky tvrdě kritizovaly útlum zbrojního průmyslu, jenže po stažení Američanů z jejich vojenských základen ve světě a po zhroucení islámu nebylo proti komu zbrojit. Naopak, sousední státy ustupovaly od svých armád a snažily se rozšiřovat obchodní partnerství s Ruskem.

Světu se od válek jen uleví.

Říká se, že o neštěstí a nebezpečných problémech se nemá diskutovat, dokud opravdu nehrozí, jinak je člověk přivolá.

Morgeana sama na pověry nevěřila, ale když se přede mnou zmínila o hrozbě erupce supervulkánu »Yellowstonský přírodní park«, až příliš dobře věděla, že v tomto případě nejde o to, zda katastrofa nastane či nenastane, ale jen o to, kdy začne. Utěšovala mě, že v tom případě uvědomí i Triglava, aby se postaral o lidi, i když je varovala Americká národní laboratoř pro seismologii a vulkány. Jenže lidé to brali na lehkou váhu.

Ukázalo se však, že to na lehkou váhu vzala tentokrát i Morgeana. Přitom již věděla o nesporných příznacích blížící se katastrofy. Těmi nebyly ani horké gejzíry, ani únik plynů na mnoha místech Yellowstonského parku, to tam bylo již několik tisíciletí. Nejpádnější příznak katastrofy změřili lidé z národní laboratoře pro seismologii a vulkány. Šlo o pomalu se zrychlující stoupání půdy na celé ploše přírodního parku. Lidé sice přišli na příznak hrozící exploze, ale nevaroval je dostatečně. Nejslavnější vulkanolog světa Haroun Tazieff již zemřel a jeho nástupci neměli tolik zkušeností. Ostatně, kdo z lidí může mít zkušenosti se supervulkány? Až na Morgeanu, která si pamatuje posledních devět supervýbuchů, z nichž poslední, erupce sopky Tambora 1815, změnila následující rok 1816 na »rok bez léta« a byla z těch devíti i nejsilnější. Menší sopky, včetně pověstné Krakatoa, ani nepočítala. Krakatoa by nebyla ani zdaleka největší, jen zahubila nejvíc lidí prostřednictvím vzniklé ničivé vlny tsunami. Ani Morgeana však nezažila erupci supervulkánu Lake Toba před pětasedmdesáti tisíci lety, dávno před příchodem Kwijenů na Zem, po níž nastala desetiletá celosvětová vulkanická zima a po ní tisíciletá doba ledová, která měla za následek pokles tehdejší lidské populace údajně až na pouhé tři tisíce přeživších jedinců.

Varovné příznaky tu byly, ale bylo snadné je přehlédnout. Až se Morgeana u jedné večeře náhle zarazila a pak vyskočila a vytřeštila oči.

„To jsem prošvihla!“ řekla, ale pochopil jsem, že se nedívá na mě, ačkoliv měla ke mně oči otočené. Zřejmě sledovala vnitřní dálnovid. Zdálo se mi, že byla na ten okamžik dávno připravená, jen to nečekala tak brzy.

„Michale, vytvoř si dálnovid a podívej se na Yellowstonský park!“ poručila mi, aniž mě vnímala, jak tím byla zaujatá.

Přeorientovat dálnovid do centra severoamerické pevniny mělo být snadné, jenže jsem tam narazil na tmu, která tam neměla co dělat. Bylo tam přece teprve odpoledne, světla tam mělo být dost, ale nebylo. Oddálil jsem obraz do větší výšky, ale tma byla všude. Až když jsem se dostal nad stratosféru, spatřil jsem, že je celá oblast zahalená hustými mraky. Jenže to nebyly mraky. I ty nejtmavší jsou shora zářivě bílé a tyhle byly šedočerné. Sopečný prach! Že nastala Morgeanou zmíněná erupce Yellowstonu?

Sklouzl jsem stranou, až co oblak prachu končil. Nebylo to snadné, byl velice rozsáhlý a zabíral již několik amerických států. Když jsem se konečně dostal s obrazem dálnovidu až na úroveň země, naskytl se mi úchvatný, ale děsivý obraz.

Černý popel se šířil úděsnou rychlostí...

Stěna prachu, z níž šlehaly kilometrové blesky, postupovala dál a zachvacovala další a další kilometry pevniny. Mizely pod ní osady i městečka. Podle mých vědomostí byli lidé pod mrakem prakticky odsouzení k smrti. Mrak, z něhož šlehají blesky, je plný žhavého sopečného popela, který nezná slitování. Obyvatelé Pompejí by to mohli dosvědčit, kdyby podobný mrak přežili!

„Ty těm lidem nepomůžeš?“ vyčetl jsem Morgeaně, která tu jen tak seděla s očima nepřítomně hledícíma na mě. Mátlo mě, že z mého pohledu nic nedělala.

„Snažím se,“ odvětila s nepřítomným pohledem. „Poslyš, vyřiď »bratrům«, aby tomu mraku zmizeli z cesty »vdudegem«. Kamkoliv, ale hlavně hodně daleko, třeba až do Čech, do vašeho úkrytu pod Příbramí. A udělají nejlépe, když s sebou stihnou vzít i nějaké další lidi. Postavila jsem tomu tři hráze silového pole. Všechny to překonalo. Je v tom neuvěřitelně mnoho hmoty.“

Ihned jsem prostřednictvím své »hlavy« zburcoval všechny přítomné v Příbrami, aby se to týkalo všech našich »hlav« na celém světě. Sám jsem musel využít přítomnosti přímo u pramene a oslovil jsem Morgeanu.

„Nemůžeš ten mrak odeslat do vesmíru, jako nedávno ty atomové výbuchy?“

„Je nejméně tisíckrát větší a milionkrát těžší,“ odvětila. „Vzal by s sebou příliš mnoho vzduchu a takové zředění by bylo neúnosné. Lidé na horách by se udusili a u moře by se cítili jako ve velehorách, jenže na to nejsou přizpůsobení. Bude jistě lepší obětovat pár milionů Američanů než připustit globální zkázu. Přikryla jsem čtyři jejich města bublinami silového pole, než je mrak popela přikryl. Jsou tam v panice, potmě jako v ranci, chybí jim elektřina, ale jsou zatím naživu a snad to přečkají, než se ten prach usadí.“

Nikdo nevěděl, co se děje, ale nevypadalo to dobře...

„A nemohla bys raději udělat bublinu kolem toho všeho?“ napadlo mě. „Vždyť se to pořád ještě šíří a každým okamžikem to pohlcuje další lidi!“

„Nemohla,“ odvětila. „Ani moje prostředky nejsou nekonečné. To jsem si ještě mohla dovolit u těch atomových výbuchů, ale tahle katastrofa je odhadem o tři řády těžší. Přesáhla i moje možnosti.“

Panečku, to je síla! pomyslel jsem si. Přesáhla i možnosti Morgeany? Lidstvo by před tou zkázou bylo úplně bezbranné. Vždyť na celém světě není větší síly než ovládá ona! Už teď jsou bezmocní všichni, kdo se nacházejí pod tím mrakem!

„Mám dojem, že bys měla požádat o pomoc Kwijeny...“ řekl jsem pomalu. „Na tohle by sem měli přiletět a pomoci nám.“

„Taky mě to napadlo,“ odvětila klidně. „A už jsem to zkusila.“

„No a co na to oni?“ naléhal jsem.

„Odpověděli, že to leží na mně,“ řekla. „Vybavili mě svými nejsilnějšími prostředky, ale když ani ty nestačí, nemohou nám pomoci. Nemá tedy smysl, aby se k nám vypravili.“

„Řekla jsi, že se jedná o problém čistě geologický a ne způsobený lidmi?“

„Vyžádali si podrobný popis situace,“ ujistila mě. „Poskytla jsem jim ho, dělám teď na několika frontách najednou. Sdělili mi, že to promyslí a odpojili se.“

„Co budeš dělat?“ zarazil jsem se.

„Držím čtyři města pod bublinami, snažím se usměrňovat popel, aby se vyhnul hustěji obydleným oblastem, ale to je asi tak všechno co mohu dělat.“

...to je asi tak všechno co mohu dělat... to opravdu moc povzbudivě nevypadá. Vypadá to spíš na průšvih.

A kolosální!

Do podzemního úkrytu v Příbrami přilétlo několik »hlav« Jamese a Roye. Každá tam s sebou někoho přinesla. Jejich »hlavy« popadly koho popadly, buď v davu, nebo v budově, kde se právě nacházely. Většinou to byly děti. Dospělí by se bránili, snad by se jim dalo vysvětlit, že jde o záchranu a ne o násilí, ale u dětí to bylo jednodušší. Nemuseli ztrácet čas přesvědčováním, prostě je popadli a zmizeli i s nimi.

Antonín rychle organizoval záchranné akce. Podzemní prostory pod Příbramí by tolik lidí ani nepobraly, ale bylo možné krátkodobě využít několik budov, které byly pod správou buď Antonína nebo Jitky. Teď navečer se dalo využít i několika škol, kam se v nouzi vešly tisíce lidí. A bylo nutné pro zachráněné připravit i nějaké jídlo. Ve Spojených státech nastal čas večeře. Tisícihlaví hodně vydrží, ale nedalo se to tvrdit o zachráněných a zejména o dětech. Antonín s Jitkou proto ve školách zprovoznili kuchyně a jídelny a starali se o mimořádný přísun potřebných surovin.

V Čechách jsem se záchranných prací neúčastnil. Měl jsem sice v Příbrami zástupce, ale byl tam důležitější jako přímá spojka na Morgeanu a ostatním se raději moc nepletl. Víc »hlav« jsem v Čechách neměl, ale tam mé pomoci ani nebylo zapotřebí.

Nejdůležitější osobou světa byla teď Morgeana. Jako jediná mohla něco dělat proti rozvíjející se katastrofě. Zatímco nejtěžší kusy skal, vymrštěné do výšky, spadly již v okruhu sta kilometrů od okrajů ohnivého kotle, rozprostírajícího se na místě bývalého Yellowstonského parku, menší kusy letěly dál. Kameny velikosti cihly pršely z nebe sto kilometrů daleko a při svém pádu ničily a zabíjely. Morgeana se tím nemohla zabývat. Nepředstavovaly nejhorší zlo způsobené vulkánem. To byl mrak rozžhaveného popela, šířící se do všech stran. Kam dolehl, zapaloval a zabíjel.

Morgeana udělala zoufalý pokus. Bublinou svého silového pole vytáhla z Pacifiku až nad stratosféru nejméně dva kubické kilometry vody a rozprášila ji nad oblakem popela, aby jeho žhavé jádro ochladila. Voda se ve styku se žhavým popelem měnila v páru, ale přitom žhavé jádro mraku ochlazovala. Většina se jí vypařila, ale část se jí s vulkanickým popelem smísila na jemné bahno, které se neudrželo ve výšce a začalo padat dolů, spolu s uvařenými rybami a jinými mořskými tvory. Koho zalil déšť vařícího bahna, ten zahynul stejně rychle jako pod žhavým popelem. Horké bláto pokrylo mnohametrovou vrstvou okolí Yellowstonu, na stovce kilometrů pohřbilo vše nač spadlo, hubilo rostliny, zvířata i lidi. Ale jeden rozdíl tu přece jen byl. Zatímco oblak žhavého popela se stále šířil do všech stran, žhavé bahno padalo téměř kolmo dolů.

Když Morgeana vyhodnotila, že voda rozšiřování oblaku žhavého popela zpomaluje, pro jistotu všechno zopakovala. Souboj vody s ohněm pokračoval, ale dříve než se setmělo, bylo zřejmé, že voda postup mraku popela zastavila. Mrak padal dolů a zkáza se přestala rozšiřovat do stran.

„Neměla bys už varovat Triglava?“ zeptal jsem se jí.

„Není koho varovat,“ odtušila s nepřítomným výrazem obličeje. „Triglavova banda se usídlila v podzemí Cheyenne Mountain v domnění, že tam bude v bezpečí. Ten komplex je nedaleko Yellowstonu, takže je nejenže zasypal žhavý popel, ale ještě předtím je pořádně pocuchalo zemětřesení a když jsem nad mrakem popela rozprášila mořskou vodu, proteklo horké bahno trhlinami ve skále dovnitř. Měli tam mou skrankioru, ale ta ukazuje tmu, i když se snažila své okolí osvítit. Zřejmě je zalitá bahnem jako v betonu, Stejně dopadli triglavové. Ani dálnovidem nic nezjistíš. Co se dá dělat, těm už nikdo nepomůže.“

Řekla to skoro lhostejně, ale tušil jsem, že ji to mrzí. Věděla, že si Ameriku vyžádali, ale na druhé straně jim slíbila, že je nechá na pokoji a přitom věděla o skrytém nebezpečí erupce. Jenže Yellowston je přírodní supervulkán a Morgeana má i tak plno starostí, aby nevyhubil lidstvo jako celek. Nazval bych to »vis major« neboli »vyšší moc«. Já jsem je moc nelitoval. Triglav přece zahubil mé původní tělo Antonína i s Jitkou a lidmi otevřeně pohrdal. Nač je litovat? Morgeana jim kdysi nechala vládu nad světem v dobré víře, že lidi povedou k pokroku, ale triglavové, i když na lidech bezostyšně parazitovali, vymýšleli jen jeho další zotročování. Zkáza Triglavovy větve znamenala, že na světě zbývá jen poslední Čarmova větev v Indii. Kdyby byli lidštější, proč ne? Ale jen aby!

Při té příležitosti jsem se zamyslel i nad námi. I my bychom měli přestat parazitovat na lidech. Musíme být jiní, umiňoval jsem si. Přejdeme na osvědčený přirozený způsob rozmnožování a skončíme s »přebíráním« lidí, i když jsme »přebírali« výhradně darebáky. Můžeme pak žít mezi lidmi docela nenápadně.

Navzdory Morgeanině zásahu skončila pod popelem i velká města. Některá se jí podařilo přikrýt bublinami ochranného silového pole. Na jihovýchodě Denver a Colorado Springs, na jihu Salt Lake City, ale mezitím pod žhavým popelem a horkým bahnem zmizely desítky menších měst a tisíce osad. Řekami se místo vody valily vlny bahna, promíchané s miliony vyvrácených stromů, cestou trhaly mosty a zaplavovala další města a osady.

Nebylo to dávno, co počet mrtvých při takové apokalypse odhadovala na miliony. Teď došlo na její slova a bylo to ještě horší než čekala. Supervulkán Yellowstone překonával všechny dosavadní rekordy zkázy.

Když jsem ale sledoval její snažení, musel jsem uznat, že by bez ní bylo mrtvých ještě víc a v mrtvou krajinu by se změnila již většina severoamerické pevniny. Města pod jejími bublinami zůstala netknutá, popel i bláto se svezly neškodně stranou. Lidé tam byli v nepohodlí, potmě, bez elektřiny a bez vody, ale živí. Horší situace nastane, až to všechno skončí a Morgeana bubliny vypne. Pak teprve obyvatelé těchto měst poznají skutečnost. Bude to pro ně možná ještě větší šok.

Z obrovského kotle kaldery Yellowstonského parku stoupal sloup prachu. Nebyl už tak hustý jako v prvních okamžicích erupce, ale pořád se přidával k milionům tun popela v atmosféře. Morgeana proti tomu nemohla nic dělat. Dokud se supervulkán sám od sebe neutiší, dokud nevyčerpá nashromážděnou energii, mohla nanejvýš hasit popel miliony tun mořské vody. Vyráběla tím další a další miliony tun bahna, ale to bylo přijatelnější než nechat popelem zakrýt slunce po celém světě.

Bylo tu jedno hrozící nebezpečí. Vulkanická doba ledová.

Když takové množství popela zvýší albedo neboli odrazivost atmosféry, Země začne odrážet většinu slunečního záření a dole se prudce ochladí. Bude-li vulkanická doba ledová celosvětového rozsahu a bude-li trvat dlouho, zahynou pod sněhem a ledem nejprve rostliny, pak i zvířata a lidé. V krajním případě může úplně skončit život na Zemi.

Tomu chtěla Morgeana zabránit, jenže tím víc agresívního bahna padalo na nešťastnou severoamerickou pevninu.

Připomínala mi Japonce, hasící mořskou vodou z helikoptér hořící reaktory atomové elektrárny Fukušimy. To už jim nešlo o záchranu elektrárny, jen o snížení úniků radiace do širokého okolí. Bylo to správné, ale byl to i výraz čirého zoufalství.

Fukušima se však nedala ani vzdáleně srovnávat s erupcí Yellowstonu. Teprve tohle byla katastrofa, jakou svět nepamatuje.

Bez Morgeany by ale byla stokrát horší.

Spláchnout a uhasit supervulkán Morgeana nedokázala, ale na popel ve stratosféře její kropení stačilo. Záplavy bahna sice působily další škody, ale to odpovídalo její zásadě – i když nedokázala zabránit milionům obětí, celosvětovou zkázu přece jen nepřipustila.

Konečně se energie supervulkánu vybila a katastrofa zvolna utichala. Bilance byla i tak pesimistická. Většinu severoamerické pevniny pokrývalo kouřící mazlavé a horké bahno, na nemnoha místech, ponejvíce na kopcích, trčely tu a tam ojedinělé keříčky rostlin. Většina stromů tu stála s ulámanými větvemi, pole se podobala čerstvě vypuštěným rybníkům. Kde trčely z bahnité potopy oblouky mostů, tam asi předtím vedla buď železnice nebo dálnice.

„Poslyš, máš už dostatečný vliv na Rusko?“ obrátila se ke mně u jednoho společného oběda. Poslední dobou mi nevěnovala pozornost, neustále byla duchem v Americe. Ani jsem se tomu nedivil, její úloha v problému vyžadovala soustředění. Shledávali jsme se jen u společných obědů a večeří, ale přicházela trvale duchem nepřítomná, ponechávala na mně výběr jídel, jedla aniž by věděla co a hned po jídle odcházela. Obrátila se ke mně po delší době a pro mě to znamenalo vítanou změnu.

„Mám rozhodující většinu ve Státní dumě Ruské federace,“ pochlubil jsem se jí. „Bylo ale nutné »převzít« hodně poslanců. Jako skoro všude se tam stáhli ti největší vykukové.“

„Prezidenta jsi ale »nepřevzal«,“ pokračovala skoro jako by to měla být výčitka.

„Prezident byl příliš rozumný,“ ujistil jsem ji. „My zásadně přebíráme jen darebáky.“

„Věříš si tedy, že ho získáš pro dobrou věc?“ sondovala mě.

„S prezidentem Ruska si tykám,“ sdělil jsem jí.

„Potřebuji, abys svého vlivu v Rusku využil,“ řekla.

„Pro tebe všechno!“ usmál jsem se.

„To nebude pro mě,“ odmítla tu malou poklonu. „Potřebuji umístit pár milionů Američanů a uvažuji o Sibiři. V Americe teď nebudou pro velkou část Američanů příznivé podmínky pro život. A musíme je někam přesunout. Kde jinde se pro ně najde místo?“

Aha, došlo mi. Ale hned mi hlavou bliklo varování.

„Dost místa je snad i v Africe,“ zkusil jsem namítnout. „Rusové se s Američany nemají v lásce, nedávno si vyhrožovali i atomovými zbraněmi!“

„Afričani by je podřezali ještě raději,“ namítla. „Zdá se mi, že se Rockefellerovi podařilo poštvat proti Američanům celý zbytek světa. Američané se o to i sami hodně přičinili, ale Rusové jsou na ně ještě nejméně nabroušení. Uvažovala jsem o Austrálii, jenže... snad by je taky přijali, ale neuživili by je. Příliš velká část Austrálie jsou vyprahlé pouště.“

„Myslíš, že je budou Rusové živit s nadšením?“ mračil jsem se.

„Zpočátku to jinak nepůjde,“ pokrčila rameny. „Američané nikde ve světě nepřežijí. Afričané je podřežou s radostí, Arabové je nesnášejí, Čína i Indie jsou přelidněné už dnes a pozvat je do Evropy by také nedopadlo dobře. Rusové jsou poměrně mírní, ti je snad přijmou.“

„Jenže Američané se k nim budou chovat tak dlouho jako nadlidé, až je podřežou i ti mírní Rusové,“ věštil jsem. „Bude to krvavá řež, Američané jsou vždycky těžce ozbrojení. Já bych opravdu ten divoký Západ do Ruska netahal!“

„Takže je radši necháš zemřít hlady?“

„Mohli bychom tam snad dodávat potraviny, ne?“ navrhl jsem kompromis.

„Ale čím?“ podívala se na mě. „Ta města jsou od světa oddělená tisíci kilometry bláta. Silnice ani železnice tam nevedou a jiné na tom blátě nepostavíš. Ani letecká doprava nebude stačit, nebudou mít pro ni dost paliva.“

„Pak ale nebude čím dostat ty lidi do Ruska,“ namítl jsem.

„To nech na mně,“ mávla rukou. „Tvým úkolem bude přesvědčit Rusy, aby těm lidem poskytli aspoň nejnutnější prostor a zpočátku i nějaké potraviny. Američané si brzy vystačí sami.“

„Já se toho ale bojím,“ neustupoval jsem. „S nevděčnými hosty máme v Evropě smutné zkušenosti. Po Druhé světové válce jsme jiné nadřazené hosty odsunuli z Čech, z Polska i z Francie, kde všude byli rozlezlí. Celkem to bylo šest milionů Němců! Srbové si z toho nevzali příklad a dobrosrdečně přijímali do Srbska Albánce. A co se nestalo? Albánci se hostitelům odměnili terorem a nakonec je vyhnali z Kosova, kde pak dynamitem pečlivě zničili všechny historické památky na Srby, všechny pravoslavné kostely a kláštery³². Chtěla bys snad něco takového zavinit i v Rusku? Já tedy ne!“

„Ach jo!“ povzdychla si. „Co když jim ale pohrozíme, že je osobně potrestám, když se tam nebudou řádně chovat? Klidně skousnu i roli strašidla, nebude to poprvé, co se mnou pár set let strašili malé děti.“

„Jenže jméno Morana Amíkům nic neřekne,“ upozornil jsem ji. „Byla jsi bohyní Slovanů, Anglosasové tě neznají.“

„Možná. Rusové by couvli, u těchhle si nejsem tak jistá,“ připustila. „Co když jim ale vysvětlíš, že se do Ruska dostanou jen na moji přímluvu a když se tam nebudou chovat mravně, všechny vrátím zpátky do jejich bahna? Počkej, až je tam budu stěhovat! To každý moula pochopí, že by si neměl zahrávat!“

„Jak je tam chceš vlastně stěhovat?“ zeptal jsem se.

„V té bublině co jsou, i s jejich městem,“ odvětila. „Bublina má tvar vejce, část je ho pod zemí, část nahoře. Vytrhnu ji i s kusem země a na místě ji vložím do podobné jámy.“

„To by na ně mohlo zapůsobit,“ připustil jsem. „Dobrá, ohlašuji se právě u prezidenta v naléhavé záležitosti a uvidíme!“

„Přemluv ho,“ souhlasila.

Jak jsem očekával, prezident mě uvítal srdečně, ale když jsem mu přednesl důvod své návštěvy, okamžitě ochladl.

„Tohle po mně nechtěj!“ zavrtěl rozhodně hlavou. „Kam bys je chtěl u nás dát?“

„Na Sibiři máte zatím dost místa,“ smlouval jsem.

„O místo nejde,“ namítl. „Jde o to, že národ takové náfuky na našem území nesnese.“

„Jenže oni opravdu nemají kam jít,“ namítl jsem. „Ať to obrátíš z kterékoliv strany, Rusové jsou jediní, kdo může pomoci. A jestli jsou jediní, pak by pomoci měli!“

„A co Afrika?“ namítl.

Musel jsem mu vysvětlit, že Američané nemají nikde na světě šanci.

„No jo,“ vzdychl si. „My proti nim celá desetiletí brojíme a oni...“

„Nestarej se o ně,“ poradil jsem mu. „Budou jako beránci. Morana je sem chce přenést i s jejich městy a to bude podívaná, až každého zamrazí v zádech při pomyšlení, že by se měl takové síle postavit.“

„To jako myslíš, že se nás pak budou bát?“

„Rusů ne, Morany!“ ujistil jsem ho. „A budou mít setsakra proč! A budete mít konečně příležitost vidět na vlastní oči něco, co jste ještě neviděli.“

„A co se vlastně v té Americe stalo?“ chtěl změnit téma. „Naši experti se na tom shodli, že tam proběhla nějaká obrovská katastrofa, větší než na Sinaji. Nebylo to nakonec dílo Morany?“

„Tentokrát ne,“ řekl jsem. „Tohle byla přírodní katastrofa. Ale i Morana měla co dělat, aby ji aspoň omezila. Lidstvo zřejmě zachránila, ale Američany... všechny rozhodně ne.“

„A bylo to tedy silnější než na Sinaji?“

„Asi tak stokrát,“ ujistil jsem ho. „Bez Morany by lidstvo jako takové nejspíš zahynulo a pokud ne, přežila by to jen hrstka a začínala by jako v době kamenné. Tohle dopadlo přece jen příznivěji.“

„Vždyť mě ujistili, že to pokračuje!“

„Doznívá,“ přikývl jsem. „Ale Morana již zvládla nejhorší a tohle už snad taky zvládne.“

„Rád bych ti pomohl, ale... přece jen by bylo dobré zeptat se národa,“ žadonil ještě.

„Dobrá, můžeme se národa zeptat,“ přistoupil jsem na to. Bylo mi vlastně sympatické, že to nechce rozhodnout sám, autoritativně. „Uděláme pořad v televizi, kde to lidem vysvětlím. Věřím, že na to Rusové přistoupí.“

„Nevím,“ pochyboval. „Máme tu pořád silnou opozici, ta si jistě nenechá ujít takovou příležitost škodit...“

„S tou si už vůbec hlavu nelámej,“ usmál jsem se na něho. „Dovedeš si představit, jaký dojem na tvoji opozici udělá zoufalá prosba o pomoc od Američanů? Od těch, kdo je tady celou dobu živí, platí a ponoukají? Myslím, že to opozici totálně uzemní! Nebo si myslíš, že by chtěli škodit dosavadním chlebodárcům?“

„Argument to snad je,“ připustil. „Zařídím ti přístup do televize a uvidíme!“

„Uvidíme!“ plácli jsme si na to.

Přesvědčit Rusy, aby někomu poskytli pomoc, případně ho přijali i do svých domovů, není zas tak těžké. Ovšem nesmí jít o někoho, kdo je kdysi zklamal. V Rusku dodnes nejsou vítáni Němci, militantní muslimové a pochopitelně ani Američané. Není divu. Házeli jim klacky pod nohy příliš dlouho, než aby se to dalo spláchnout tím jednoduchým »co jsme si, to jsme si«...

Oznámil jsem v televizi, že na severoamerické pevnině došlo k největšímu přírodnímu kataklyzmatu v dějinách lidstva a je třeba postiženým pomoci přijetím několik milionů Američanů na nějakou dobu na Sibiř. Proti tomuto mému záměru se však v Moskvě ihned sešla obrovská demonstrace. Ačkoliv klasická opozice přesně dle mého odhadu zaraženě mlčela, protestů se účastnilo kolem dvou milionů Rusů a to bylo příliš mnoho. Vzápětí se utvořilo několik desítek občanských hnutí »Američany v Rusku nechceme!« a požadovaly po vládě vysvětlení, ačkoliv o tom vláda zatím ani nejednala.

K dalšímu televiznímu rozhovoru jsem proto pozval zástupce těchto občanských hnutí. Přihlásilo se jich kolem dvou stovek, ale teď jsem si postavil hlavu já a požadoval jsem, aby si mezi sebou vybrali jen pět zástupců.

„Nebudeme soutěžit v pouličním křiku, ale přesvědčovat se argumenty,“ tvrdil jsem. „Bude vás i tak pět na jednoho!“

Prezidenta jsem do toho nezatahoval. Jen jsem se zmínil, že se zařídí podle vůle občanů, ať už bude jakákoliv.

Zástupci občanských hnutí se zprvu po slovanském zvyku rozhádali o čest a právo zastupovat ostatní, ale vybranou pětici do televize na poslední chvíli poslali. Ostatní se jistě shromáždili před televizory. I na Rudém náměstí se před velkoplošnými obrazovkami tísnila hlava na hlavě a něco podobného se dalo čekat i v jiných větších městech.

Nejlépe je dát první slovo protivníkovi a to jsem udělal. A hned první otázka byla hodně na tělo.

„My tu zastupujeme přinejmenším deset milionů obyvatel,“ řekl první vylosovaný představitel oponentů. „Koho zastupujete vy, pane Nikdy-jsme-o-vás-neslyšeli?“

„Kdybych tady prohlásil, že mluvím za padesát milionů Američanů, kterým hrozí smrt, jestli jim nikdo nepomůže, byla by to pravda, ale vás by se to možná ani nedotklo,“ řekl jsem klidně. „Dobrá, nemáte Američany rádi, nebudu mluvit za ně. Budu tedy mluvit za slovanskou bohyni smrti Moranu. Chtěla by se vás zeptat, jestli se ještě cítíte být lidmi?“

Po mých slovech nastalo tíživé ticho. Tohle určitě nikdo nečekal. Až po aspoň dvaceti vteřinách se vzpamatovali první.

„To všechno měl být jenom pitomý vtip?“ zahrozil ke mně delegát Vasja. „Chcete si z nás dělat legraci?“

„Vtipy na pozadí milionů mrtvých jsou nechutné,“ opáčil jsem obratem. „To není vtip, ale skutečnost. Na území Severní Ameriky došlo k erupci supervulkánu. To nemá v historii lidstva obdoby. Poslední supervulkán před pětasedmdesáti tisíci lety tehdejší lidstvo téměř vyhubil, ale byla to slabší erupce než současný Yellowstone.“

„O tom vulkánu nikdo nepochybuje,“ vzpamatovala se Irina Pavlovna Sněgova, kterou oslovovali celým jménem, takže jsem si ji jako jedinou zapamatoval i s příjmením. „Pochybujeme o té Moraně. To je přece pohádková postava! Co ta má co dělat ve vážné diskusi? Tady vážně není místo na nechutné »šutki«!“

Měl jsem už na jazyku odpověď, ale stalo se něco jiného. Zablesklo se a ve studiu stála ve světle reflektorů osobně Morgeana ve svých oblíbených modrých šatech.

„Nejsem pohádková postava!“ řekla do nastalého strnulého ticha. „Jsem Morana. A Michala jsem skutečně pověřila jednáním. Věnujte mu pozornost a berte ho vážně. A pozor! Nedávám své výstrahy dvakrát!“

Pak opět stejně nečekaně s krátkým zábleskem zmizela.

Ani jsem se jí nestačil zeptat, proč sem přišla, když jsme se dohodli, že v Moskvě budu jednat já. Dobrá, rozhodla se mi pomoci, odmítat ji nebudu.

„Viděli jste tedy na vlastní oči pravou slovanskou bohyni,“ komentoval jsem to. „Řekla vám to sama. Jestli se rozhodla ukázat se lidem, nemám proti tomu nic. Ale její otázka platí. Cítíte se pořád ještě být lidmi? Nebo chcete mluvit za bestie?“

Nečekal jsem, že na to někdo odpoví obratem. Každý by si měl rozmyslet, než na takovou otázku plácne nějakou hloupost.

„Slovanská bohyně?“ opakovala po mně nevěřícně Irina Pavlovna. „Ona existuje?“

„Viděli jste ji na vlastní oči, slyšeli na vlastní uši,“ ujistil jsem všechny. „Jistě jste jí rozuměli, mluvila přece rusky.“

Na to následovalo ještě o něco delší ticho. A nejspíš i na Rudém náměstí i na ostatních náměstích v Rusku.

„A kdo jste vy, že o ní víte a mluvíte tak... tak zasvěceně?“ zeptala se Irina přímo mě.

„Smrtelník jako vy všichni,“ usmál jsem se. „Dostal jsem se do její blízkosti, nic víc za tím nehledejte. Ale znám ji v této chvíli lépe než kdokoli jiný na světě, proto za ni mluvím.“

„Morana je... či spíš byla... bohyní smrti!“ opáčila Irina.

„Jak se to vezme,“ rozhodl jsem se uvést to na pravou míru. „Morana je ve skutečnosti na Zemi strážkyní života, tedy bohyní života i smrti. Ale lidé časem všechno překroutili, ani tohle není výjimka.“

„Vždyť je to mladá holka!“ namítla Irina Pavlovna. „Hádala bych jí pětadvacet let! Jakápak Morana, takové mládě!“

Irina Pavlovna vypadala asi na čtyřicet let. To, že vypadala starší než Morgeana, byl ale hrozný omyl.

„Mládě?“ usmál jsem se. „Bohyně nestárne, vypadá tak mladě už pětadvacet tisíc let.“

„To by ale bylo na obrácenou otázku,“ vložil se opět do diskuse Vasilij Ivanovič. „Proč se nás chce ptát, jestli jsme lidé? Je ona sama vůbec člověk?“

„Správná otázka,“ chopil jsem se jí. „Je Morana člověk? Žije mezi lidmi, ale všechny nás přežije. A ne o pár let, ale o další tisíce. Žije už pětadvacet tisíc let, žila tady dávno před Ruskem. Pamatuje pád Atlantidy i stovek jiných říší. Navíc má nesmírnou moc. Když ohrožovali život na Zemi Atlantové, potopila je i s Atlantidou. Nedávno smetla v Arábii zločince, kteří se proti její vůli pokusili zahubit lidstvo. Ale katastrofu v Americe nemá na svědomí ona, ta je skutečně přírodního původu. Morana se ze všech sil snaží omezit škody. Erupce Yellowstonského vulkánu hrozila vyhubit celý svět, Moraně se podařilo omezit zkázu jen na Ameriku. Díky ní budeme žít i my.“

„Co vlastně mohla dělat při takové katastrofě?“ přerušil mě Vasja. „Podle vědců to byl největší sopečný výbuch v historii lidstva! Čemu vlastně zabránila?“

„Zabránila, aby se mrak sopečného prachu rozprostřel po celém světě,“ ujistil jsem ho. „Ten mrak byl největší za poslední milion let, větší než podobný mrak před pětasedmdesáti tisíci lety, co lidstvo téměř vyhubil. Kdyby to neudělala, ani tady v Moskvě by nebylo vidět. Byla by tu tma a rychle by se pod tím mrakem ochlazovalo. Následovalo by tisíc let celosvětové doby ledové. Rusové jsou možná na zimy zvyklí, ale tisíc let bez jediného léta by nepřežili ani oni. Morana mrak toho žhavého popela vytrvale kropila desítkami kubických kilometrů mořské vody. Žhavý popel tak změnila v bahno a tím zachránila i vás. A teď ji zajímá, jestli zachraňovala lidi nebo bestie, které by si to ani nezasloužily.“

To byl ale smeč! Všechna hnutí pod vlajkou »Američany v Rusku nechceme!« dostala velice krutou otázku. Jsou to lidé, nebo ne? Delegáti z lidu měli plné hlavy otázek, jak z toho ven.

„Kdyby to aspoň nebyli Američané!“ vzdychla si alespoň Irina Sněgova.

„A koho byste si přáli?“ usmál jsem se na všechny. „Američané přece nejsou lidojedi!“

„Nejsou,“ přikývla Irina. „Ale rádi si hrají na bohy. Vždyť nás považují za podlidi!“

„Právě tady vám může pomoci Morana,“ řekl jsem vážně. „Vychová je, že budou mírní jako beránci!“

„To že dokáže?“

„Setkání s pravou bohyní je jistě vyléčí z pokušení rovnat se bohům!“ řekl jsem s jistotou. „Až je sem přiveze, budou to pokorní prosebníci. To ona přece stojí za odvrácením muslimů od Koránu. Prohlásila tu knihu za zdroj nenávisti a pak navštěvovala náboženská shromáždění, kde ztrestala každé kázání, vyzývající k džihádu. Říkala jim »uctívejte Alláha, ale nedělejte zlo nikomu, kdo nevěří jako vy, jinak přijdete do pekla.« Kdo neposlechl a kázal nenávistně dál, toho znenadání srazil blesk z čistého nebe, většinou přímo v mešitách. A kde jsou dnes muslimové? Ti, kdo tohle zažili, zahodili v hrůze Korán. Začala s tím v Pákistánu, který je teď součástí hinduistické a buddhistické Indie, splnila tím slib daný Indům, pokračovala přes Irán, dnes přesvědčuje Egypt a chystá se na Libyi.“

„Ale Američané nejsou náboženští fanatici!“ namítla Irina.

„Do jisté míry jsou,“ nesouhlasil jsem s ní. „Místo Koránu vyznávají peníze, zbraně a násilí, ale Morana je i z toho vyléčí!“

Další diskuse se již nenesla v duchu »Američany v Rusku nechceme«, ale o podmínkách, za jakých by tato návštěva byla přijatelná. Tvrdil jsem, že se Američané časem vrátí, až se životní podmínky u nich usadí, ale pro jistotu jsme jednali i o možnosti, že by se jim v Rusku přímo na Sibiři zalíbilo natolik, že by se ani vracet nechtěli. Zejména když se ještě dlouho nebudou mít kam vracet. Devastace jejich domova je vskutku děsivá.

Po dvou hodinách jsem požádal diskutující o přerušení jednání. Navrhl jsem jim, aby se vrátili na náměstí a projednali to se shromážděnými davy, aby se přesvědčili, zda to lidé venku na náměstích chápou stejně nebo aspoň podobně. Asi jsem si tím u demonstrantů šplhl, ale bylo dobré těm lidem naznačit, že na jejich mínění nikdo nechce kašlat.

Tábor lidu na náměstí se tedy ještě skoro hodinu dohadoval. Pak se všech pět delegátů vrátilo do televizního studia k dalšímu vyjasnění. Tábor lidu je nezavrhl, ale potvrdil jako vyjednavače. Šlo už ale jen o podmínky, které by měli imigranti splňovat.

Nejdůležitější byla, že nikdo nebude ozbrojený.

Závažné bylo i to, že jim Národní Ruská banka vymění jen omezené množství peněz, aby měli něco do začátků, ale »dolary v Rusku nechceme!«. To jsem doprovodil slovy »po té katastrofě bude beztak dolar celosvětově mrtvý jako rozpláclá moucha«.

Poslední bod byl, že Američané musí v Rusku podléhat ruským zákonům a nebudou mít proti domácím žádná privilegia, i kdyby na ně byli z domova zvyklí. Zřejmě naráželi na známou a v Americe příliš rozšířenou »pozitivní diskriminaci«.

S těmi body jsem souhlasil a mohl jsem si oddychnout.

Bohužel předčasně. 

------------------------ Poznámky:

  32 Tato dobře zdokumentovaná skutečnost se rovněž zapírá kde to jde!

Errata:

11.08.2021 15:07