Allohmota a hmotové zrcadlo (duchové vědecky)
Festival Fantazie 2005+2016 Chotěboř
|
Vítej, nový čtenáři Q-240901!
Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).
|
Allohmota a hmotové zrcadlo (duchové vědecky) Festival Fantazie 2005+2016 Chotěboř
|
(Spojení dvou přednášek)
 |
|
Kdo jste se ještě nesetkali s pojmem ? Pokud jste žádného na vlastní oči neviděli, nic si z toho nedělejte. Je to přirozené, duchové totiž s naším hmotným světem interagují jen okrajově a setkání s nimi se špatně dokumentuje.
Předem chci přítomné upozornit, že nejde o přednášku z oboru fantasy. Duchové jsou zde vysvětlováni přísně vědecky. Jakmile si objasníme pojem polarizované hmoty, nebo také allohmoty (allomass), pak asi zjistíme, že podstata duchů je docela reálná a s existencí i s vlastnostmi duchů se může (čti: musí!) smířit i tvrdý materialismus.
Pozor, předem varuji každého, kdo se odvážil pomyslet na antihmotu . To je totiž zcela jiný problém a o tom tato přednáška není, i když se zmínce o antihmotě také nevyhnu.
Nejprve se ale zeptám, znáte historii objevení částic hmoty, nazývaných ?
Zřejmě nikdo... (případné výjimky se dají spočítat na prstech). Škoda, ale nevadí, vysvětlím.
Částice jsou všechny příliš malé a vidíme nanejvýš stopy jejich průletu hmotou. Ale počet lidí, kteří na vlastní oči viděli jakékoliv projevy existence neutrin, se nedá srovnávat s počtem lidí, kteří viděli ducha. Dá se říci, že stopy neutrin vidělo celosvětově pár výjimek, kdežto duchy viděly již celé davy, nebo to aspoň tvrdí, ačkoliv opakuji, setkání s duchy se dost špatně dokumentuje.
Neutrina jsou totiž částice čistě vypočítané. Když se dělala energetická bilance reakce, při níž se jádro Uranu 235 štěpí a uvolňuje energii (kdo neslyšel o Temelínu, jistě neviděl ani duchy), vědcům pořád nějaká energie chyběla. Až ze zoufalství vymysleli částice, které by tuto chybějící energii z reakce nepozorovaně odnášely. Upřímně, té energie je poměrně velké procento. Dá se to přirovnat k tomu, že někdo z továrny soustavně, ale nepozorovaně odnáší lokomotivy.
Teď si asi říkáte, co je to za pořádek, když nějaké částice odnášejí takovou energii, ale nikdo je přitom neobjeví? Vědci to opět vyřešili po svém: přiznali těm částicím strašně nepravděpodobné vlastnosti. Nemají skoro nic. Nemají elektrický náboj, proto neutrina, ale to ještě nic není, neutrony také nemají náboj a jak se projevují! Kdo neslyšel o neutronové bombě? Skoro nemají hmotu, no budiž, ale především: nemají účinný průřez, jinými slovy, strašně snadno procházejí hmotou. Tvrdí se, že neutrino proletí Zeměkoulí skrz naskrz, aniž by se o něco zachytilo. Takovou částici je výjimečně těžké prokázat, když se vlastně skoro vůbec neprojevuje, nicméně od dob, co na Zemi začaly pracovat tisíce jaderných reaktorů, už byla neutrina přece jen s velkou slávou zachycena a tedy potvrzena.
Teorie polarizované hmoty (allohmoty) vznikla podobným způsobem, z pokusu objasnit některé špatně objasnitelné jevy a z potřeby něčeho, co tyto jevy elegantně vysvětlí, podobně jako neutrina vysvětlila ten legendární schodek energie při štěpení.
Až bude její existence reálně potvrzená, Nobelova cena mě jistě nemine.
Kdo si někdy ukopl palec, bude asi zastávat názor, že hmota je kompaktní. Což je jeden z obecně rozšířených nesmyslů či jemněji, bludů. Ani nejpevnější diamantová ocel není například pro neutrony žádnou překážkou, prolétají si skrz ni jako světlo sklem. Mezi molekulami hmoty je prostoru víc než dost a mezi atomy v molekulách ještě větší. A kdo si vážně myslí, že atom je kulička, se kterou se dá cvrnkat, také se plete, protože i ten atom má v sobě víc prázdna než vlastní hmoty.
Proč se tedy aspoň některá hmota zdá z našeho lidského pohledu pevná?
Mohou za to různé vazby, které mezi částicemi v atomu, mezi atomy navzájem a mezi sousedícími molekulami existují. Nebudu je zde rozebírat všechny, na to teď nemáme čas.
Podívejme se na ilustrační obrázek:
 |
|
Hmota je zde pro lepší pochopení schématicky znázorněna černými kuličkami atomů, propojenými zelenými vazbami. Pokud se sejdou dva kusy hmoty, jejich zelené vazby se o sebe navzájem opřou a nedovolí atomům jednoho kusu hmoty pronikat mezi atomy jiného kusu hmoty. Říkáme tomu neprůchodnost hmoty, jinými slovy, že tyto dva kusy hmoty na sebe narazily. Když na sebe narazí větší silou, než je odolnost oněch zelených vazeb, může dojít až k jejich porušení, zpravidla většího tam, kde jsou vazby slabší. Známe to odmalička, připomenu známá rčení »Hlavou zeď neprorazíš,« či modernější: »Co neubrzdíš, neukecáš!« a každoročně celosvětově tisíce rozbitých dětských kolen.
 |
|
Tady musím důrazně připomenout jednu méně známou věc: Za běžných podmínek na sebe jednotlivé atomy nikdy přímo nenarazí. Atomy si kolem sebe udržují svými vazbami vždy dost prázdného prostoru a většinu nárazů zachycují jen ta zelená vlákna vazeb. Musíte vědět, že to, co je tady pro jednoduchost naznačeno jedinou zelenou čarou, je vlastně spojení hned několika různých sil, přitažlivých i odpudivých. Když se vám podaří překonat odpudivé síly a srazit dva atomy jádry až k sobě, dojde k jevu, známému ze Slunce a u termojaderných bomb, k jaderné fúzi neboli spojení. Řekl bych, že je to jev sice potřebný, jinak by slunce asi tak jasně nesvítilo, ale rozhodně je lépe být od toho co nejdál. Země je naštěstí od Slunce vzdálená tak akorát, buďme tomu vděční.
Vazby nejsou u hmoty všude stejně silné. Nejpevnější vazby jsou jistě u pevné hmoty, u kapalin jsou slabší, což pevné hmotě dovoluje snadno do kapalin vnikat, vzduch má vazby ještě slabší, ale pořád dost silné, aby neprocházel pevnou hmotou. Teprve osamělé atomy či ještě lépe jednotlivé částice, například protony či neutrony, hmotou pronikají. Osamocené protony i neutrony se přitom hmotou zpomalují, až se nakonec zachytí. Ani zde není o co stát, ozáření těmito částicemi není zrovna příjemná záležitost.
Polarizovaná hmota, neboli , vypadá formálně stejně jako normální hmota. Na obrázku je znázorněna rovněž černými kuličkami atomů, ovšem tentokrát propojenými jinými, zde na obrázku červenými vazbami. Co to ovšem znamená?
 |
|
První poznatek, allohmota vypadá velice podobně jako normální hmota.
Existují v ní stejné druhy spojení, v pevné, kapalné nebo v plynné fázi. Stejně jako naše běžná hmota se bude chovat i při vzájemné interakci. Koleno si proto v allohmotě o jinou allohmotu rozbijete naprosto stejně a kdyby se v takovém světě srazila dvě auta, budou tam létat a mačkat se plechy úplně stejně jako tady. Kapaliny jsou tam kapalinami, vzduch vzduchem a pevné látky stejně pevné a stejně rozbitné, jako tady, v našem světě. Mohli bychom uvažovat celé světy, vytvořené z allohmoty, včetně vlastních hvězdných soustav a kdoví, třeba i vlastních galaxií. V allohmotě není vyloučený ani život.
Kdyby to byla záležitost vzdálených galaxií, byla by to sice hezká teorie, ale bez vlivu na nás, tady na Zemi. Ovšem jak se zdá, není tomu tak.
Druhý poznatek tvrdí, allohmota interaguje s naší hmotou odlišně.
 |
|
Opět to ale vyžaduje bližší rozbor. Jak odlišně? Některé vazby totiž účinkují stejně. Klasickým příkladem jsou odpudivé síly atomových jader. Ty interagují stejně, tj. odtlačují od sebe jádra atomů a nedovolí jim přiblížit se. To je dobře, jinak by při dotyku obou hmot došlo k dotyku atomových jader, nastala by jaderná fúze, což by mělo efekty jako dotyk hmoty s antihmotou. Tomu naštěstí odpudivé síly účinně zabraňují.
Poněkud jinak je tomu s meziatomovými vazbami, znázorněnými na obrázku zeleně u naší hmoty a červeně u allohmoty. Tyto vazby reagují výhradně se svými atomy a jen málo s atomy opačných vazeb. Obě hmoty se tak mohou téměř volně prostupovat. Nepatrné omezení je v tom, že se atomy jedné i druhé hmoty musí navzájem vyhnout, což způsobuje teplo navíc, ale díky odpudivým silám se vyhnou a pak již o nic nejde, protože mezi atomy je velice mnoho místa, mnohem víc, než je to na ilustračním obrázku. Ve správném měřítku to nakreslené být nemůže, protože při stejně velkých »atomech« by tento obrázek musel být větší než fotbalové hřiště.
Zde maličko odbočím. Polarizovaná hmota je nepřesné označení. Termín allohmota je bližší skutečnosti, neboť zde jde spíš o její imaginární základ » i «, ale upřímně řečeno, teorie komplexních čísel není součástí běžné školské matematiky, běžné počítače komplexní čísla neznají a když se pokusíte spočítat odmocninu z » -1 «, počítač se omezí na chybové hlášení, že záporná čísla se odmocňovat nedají. Není to pravda, komplexní čísla nejsou samoúčelné matematické konstrukce, elektrotechnici s nimi běžně počítají, proto se v tomto populárním výkladu raději přidržím pojmu .
Zdálo by se tedy, že obě hmoty budou procházet skrz sebe volně bez omezení. Opět je tomu tak pouze při prvním přiblížení. Přece jen na sebe nějaký vliv mají. Tento vliv je ale (specifický a nesymetrický). To si musíme vysvětlit, neboť je to důležité.
Vzájemné mechanické vlivy opačných hmot jsou minimální, nicméně existují. Je to způsobeno tím, že jen jedna hmota má oporu v gravitaci. Sami duchové na normální hmotu mechanicky téměř vůbec nepůsobí, ovšem normální hmota na duchy ano, i když jen slabě. Na to pozor! Duch vás slyší, vy jeho ne. Když vás přesto osloví, pak neslyšíte zvuk, ale vnímáte telepatii. Té ale nejsou schopní všichni, většina duchů tedy mlčí, nanejvýš ukazuje posunky, jak krásně popisuje již Shakespeare v Hamletovi.
Při průchodu pevnou hmotou pociťuje duch slabý hydrodynamický odpor. Vysvětlení je prosté. Jednotlivé atomy si musí přece jen, byť nepatrně, uhýbat s cesty. Odpor nelineárně narůstá s rychlostí, s hustotou hmoty a závisí na mnoha dalších faktorech. Duch zcela jinak (téměř bez odporu) prochází vzduchem, kapalinami (s nepatrným odporem), při průchodu kompaktní hmotou, například skálou nebo betonem, je již odpor hmoty větší. Dá se to dobře přirovnat k odporu vody při brodění v rybníce.
Značná anomálie existuje při interakci s gravitací. Když se nad ní zamyslíte, vlastně o anomálii nejde, jen se tak na první pohled jeví.
Působí gravitace na duchy?
První odpověď by mohla znít: ne. Což je obecný omyl. Připomenu důležitou poučku, vtloukanou do hlav studentům fyziky na všech školách s výjimkou základních:
Pamatujte si, studenti, gravitace je jediná síla ve vesmíru, která za něco stojí!
Gravitace tedy na duchy působí, jen trochu jinak než na nás. Duchové se vzduchem pohybují poněkud duchovitě. Ve světě allohmoty tak naopak působí naše hmota, tam jsme tedy duchové my. Největší rozdíl nastane v místě dotyku obou hmot. Vznikne tam asymetrické rozhraní, kdy je hmota ve směru gravitace méně propustná než ve všech ostatních směrech.
Nemá cenu uvádět tady matematické vysvětlení, postavené na parciálních integrálech, stačí vědět, co to prakticky znamená?
Bez tohoto efektu by se duchové propadli do středu Země a víme všichni, že tomu tak není. Pohyb ve směru gravitace je pro ně naopak značně ztížený. Tak je např. možné, aby duch chodil po podlaze a nepropadl se. Naopak mívají problémy, když se potřebují dostat do hloubky. Nemají totiž tu správnou váhu, právě proto, že na ně gravitace působí slaběji. Proto mohou duchové chodit i po vodě. Nejenže se neutopí, ale naopak, nemohou se ani dostat pod hladinu. Nepoměr v působení gravitace je krásně zřejmý v tom, že se vodní hladina pod duchem ani neprohne. Jistě víte, že se duchům, kteří si oblíbili chůzi po vodě, někdy říká rusalky . Ducha ale neudrží pevná hmota, která má aspoň dvě třetiny plochy prázdné. Duch, kráčející po chodníku, proto občas znenadání zmizí pod zemí, stačí, aby tam byla mříž, která ho neudrží. Je to paradox, když ho vidíte chodit po hladině vody, která vás zaručeně neunese, jak se pak propadne poměrně pevnou mříží. Hlouběji se duch dostává s využitím nějaké přírodní nebo umělé dutiny, jeskyně či tunelu, případně může využít setrvačnosti. Například při pádu ze Žižkovské věže se duch zaboří do dvaceti metrů a pokud se přitom strefí do nějaké šachty, kolektoru nebo zazděného sklepa, dostane se ještě hlouběji. Pád z té výšky mu nevadí, opačná hmota ho totiž přibrzdí plynule, jako kdyby padal do molitanu nebo do záchranné sítě. Něco jiného ovšem je, když při pádu dopadne na stejný druh hmoty. Pád na jiného ducha by proto mohl být pro oba smrtelný.
Vraťme se k popisu setkání s některými duchy. Duch, známý jako byl známý střemhlavými pády z nejvyšší věže hradu. Neznalí svědkové to přičítali památce paní Slavěny, která z té věže prý skočila hanbou, když svého rytířského manžela přistihla in flagranti. Není tomu tak, tento duch má se skutečnou paní Slavěnou společnou jen špatnou pověst. Ovšemže věž využívá, ale ne k demonstrování jakési dávné sebevraždy, prostě se potřebuje rychle dostat do hloubky. Hned vysvětlím, proč.
Pověsti často mluví o výskytu duchů na starých hřbitovech. A opět jde o neznalost. Je pravda, že duchové vyhledávají podzemí. Ale ne proto, že by tam spočívaly jejich hmotné kosti! Vypadají snad duchové jako beztvaré medúzy, či uzlíky rosolu? Ba ne, jen se na ně podívejte, mají všechny kosti v pořádku! Příčina je odlišná. Trochu předběhnu, působení světla mám v plánu později, ale zkuste si představit, že jste napůl průhlední! Tedy, trochu ano, trochu ne. A představte si, že na vás znenadání dopadne denní světlo! Samozřejmě mrknete, ale průhledná oční víčka vás před oslněním neochrání. Dáte si před oči ruku, ale ta je také průhledná. Zkrátka, na ostrém slunečním světle jsou duchové slepí jako sůvy . Co jim tedy zbývá? Držet se přes den tam, kde na ně slunce nemůže, nejlépe pod zemí. Ale jak, když mají problém dostat se dolů? Na to si musí najít místo, kde jsou nějaké sklepy, ale ve sklepích je může kdekdo vyrušit a oslnit, proto tam nezůstanou, ale přesunou se tam, kde je hmota kompaktnější a kde nebudou rušeni. Hřbitov je proto pro ně ideální místo. Nahoru se dostanou už snadněji. Nejrychlejším způsobem je , ale stačí jít a zvedat přitom kolena, s každým dalším krokem jsou o něco výš, jako by stoupali po schodech. Jak to? Jakmile zvednou nohu, dolů to jde špatně, spíš zvednou tělo nahoru. Vystoupit ze hřbitova mezi hroby je tedy pro ně zcela přirozené, proto bývalo nejvíc duchů pozorováno právě zde.
Na vesnicích nebývá tolik sklepů, s výjimkou vinných, ale ani ty nejsou dost hluboké. Jak ale víme, hřbitovy i kostely bývají většinou na kopci. Kostel je na vesnici orientační bod číslo jedna a do vyvýšeniny se duch poměrně snadno zanoří z boku. Opět není divu, proč tam byli poměrně často pozorováni.
Pohyb duchů pod zemí má svá pravidla. Dolů to nejde téměř vůbec a pokud se chtějí pohybovat vodorovně, nesmí zvedat nohy. Proto se pod zemí pohybují šoupáním nohama na způsob bruslení. Málokdo je tam ale spatří, takže tato část života duchů není příliš popsána. Museli byste se dostat do pozice ducha, například návštěvou světa složeného z allohmoty či pomocí některé konverze, ale to si necháme na konec.
Mechanické působení naší hmoty na allohmotu má ještě další aspekty. Při rychlém pohybu skrz pevnější hmotu se duch samozřejmě zahřívá, ale není to významné a zejména není čím to změřit. Protože ale zahřívání působí v celém objemu hmoty ducha a společně se zmíněným hydrodynamickým odporem, dochází po krátkém pobytu v tomto prostředí k vyhubení všech nižších organizmů, především bakterií, včetně symbiotické střevní fauny. Znamená to, že duchové mají téměř vždy velice pomalé trávení. Samozřejmě pokud mají co jíst, protože jídlo z opačné hmoty není pro ně použitelné.
Duchů se po mechanické stránce nemusíme obávat ani štítit. I kdyby vypadali jakkoliv odpudivě, nemohou se nás dotknout, ani když skrz nás procházejí.
Tak jako je odlišné mechanické působení obou typů hmot, je odlišné také další možné působení.
Nejprve si vezměme světlo, přesněji fotony. Zde je působení větší, oboustranné, ale opět asymetrické. Abychom nějaký předmět viděli, musí světlo sám vydávat, nebo se od něj musí světlo alespoň odrážet. Vzduch světlo neodráží, proto jej nevidíme. Potíž je, že většina světla se v normální hmotě odráží od elektronového obalu, zatímco u allohmoty jedině od atomových jader. To způsobí, že se většina světla neodrazí, ale projde skrz, jak už víte, ve hmotě je víc prázdna než hmoty a obal atomů je přece jen rozsáhlejší než jádro. Nicméně se malá část světla odrazí a proto můžeme ducha vidět, ovšem jen v šeru. Ducha můžeme vidět za úplné tmy pouze pokud sám světlo vyzařuje, což může být u některých způsobeno zvýšenou teplotou. Občas u nás bývá viděn ohnivý pes ze světa Okifeia , kde ovšem nejde o teplotu, ale o extrémní fosforescenci.
Duch nás vidí poměrně dobře, ovšem také jen v šeru, kdy není oslněn. Zajímavé je, že i my jsme z hlediska ducha částečně průhlední. Některé fotony se totiž od povrchu pevné hmoty neodrazí. Říkáme, že byly pohlceny a většinou je tomu tak, což si můžeme ověřit na sluníčku, kde se většina pevných předmětů pohlceným světlem ohřeje. Nicméně některé fotony procházejí do značné hloubky. Mají ovšem tu vlastnost, že je pak už nezpozorujeme. Ty, které projdou hmotou, projdou stejně tak oční sítnicí, aniž by se v ní zachytily, takže na ní nevytvoří pozorovatelný obraz.
Tento jev je poměrně málo známý, ale dá se přirovnat ke známější polarizaci světla. Jde o to, že světlo určité polarizace prochází hmotou snadněji než světlo polarizace jiné. Mimo jiné je na tom založeno zobrazování pomocí tekutých krystalů, ještě nedávno byly displeje z tekutých krystalů novinka, dnes je bereme jako samozřejmé.
Důležité je, že allohmota se chová jako opačně polarizovaná, takže nepatrné stopy světla, které normální hmotou procházejí, naopak zachycuje. Duch tak vidí a může se stát, že nás vidí i skrz stěnu a pokud o nás nemá zájem, nedá nám šanci ho spatřit.
Jako perličku musím uvést, že nás duchové vidí i skrz oděv a zajímavé je, že my je ne. Díky polarizaci totiž vidíme jen světlo, které se odrazí od jejich povrchu, ostatní projde. Ale na takové podrobnosti by nám nestačilo ani desetkrát víc času, než máme.
Ducha samozřejmě neohrozíte zbraněmi. Mechanické zbraně, počínaje různými noži a meči až po střelné zbraně v nich vyvolají pohrdavý úsměv. Světlo laseru zpravidla projde skrz beze škody. Duchovi by mohly ublížit jen kombinované laserové-elektromagnetické zbraně, jako jsou tefirské eldyfy , my je ale nemáme.
Vzájemné elektromagnetické působení je silnější, nicméně je opět asymetrické. Výše zmíněné tefirské eldyfy účinkují z naší hmoty na duchy, ale ne naopak. Duchové, vybavení silným zdrojem elektromagnetického pole, se ale mohou projevovat dosti zřetelně. Mohou ovlivňovat citlivé dynamické mikrofony a pokud je dokáží namodulovat zvukem, mohou se s námi i domlouvat. Vhodných mikrofonů najdou dost ať v mobilních telefonech, u počítačů či jinde. Ale pozor, duch vybavený výjimečně silným zdrojem může způsobit až nepříjemné poruchy elektronických zařízení, televizorů, monitorů, hovoří se o obrazovkách s duchy.
Duch ale může odpálit elektrickou rozbušku a tímto způsobem škodit již citelně.
Jiným nebezpečím může být schopnost některých duchů vytvořit oblast elektrolytické nevodivosti, což je jev podobný supravodivosti, jenže opačný. Pokud je v zasažené oblasti živý tvor, úplně mu to ochromí nervy. Tento jev výstižně popisuje české slovo . Naštěstí tato dovednost není většině duchů na Zemi známá a hmota ji úspěšně tlumí.
Ve výčtu odlišných vlastností proberu v kostce i další, méně zajímavé. S některými se na Zemi nesetkáme, pravděpodobnost jiných je mizivá.
Tefirské psychozbraně účinkují téměř výhradně z většinové hmoty, takže nám duchové tefirského původu opět nemohou ublížit.
Xeri a quro , využívající elektřinu opačného znaménka, působí stejně oběma směry, ovšem na Zemi se s těmito druhy elektřiny setkáme rovněž výjimečně až mizivě.
Síla uvolněných kliček prostoru využívaná nebo i torzními bombami má větší účinky z menšinové hmoty na většinovou. Torzní bomby by mohly být pro nás lidi nebezpečné, ale síla zpracovaná neškodí, naopak má na lidi léčivé účinky, takže by nám duchové mohli spíš pomoci. Je ovšem málo pravděpodobné, že se s ní setkáte.
Vyhodnocení vzájemného působení allohmoty a normální hmoty je tedy příznivé. Mezi námi a duchy si navzájem škodit nemůžeme, což je jen dobře. Z principu to není vyloučené, ale zbraně, působící současně na obě hmoty naštěstí nemáme.
Na závěr jsem si nechal jednu velice důležitou úvahu.
Kde se na Zemi duchové berou? A co můžeme očekávat od případného setkání s duchem?
Obvyklá vysvětlení existence duchů, používající magie a jiných nadpřirozených jevů, ve vědě neobstojí. Jakmile víme, že podstatou duchů je allohmota, musíme opustit běžné způsoby interpretace duchů a zaměřit se jinam. Duchové nejsou jakýmisi obrazy zemřelých lidí. Mohou se za ně zlomyslně vydávat, v tom jim asi nemůžeme bránit, ale potom klamou. Jsou to živí tvorové, pouze tvoření jinou substancí. Jejich svět je pro ně stejně hmotný jako náš svět pro nás. U nás ale potkáte, až na zanedbatelné výjimky, jen duchy pocházející odjinud.
Odkud tedy přicházejí?
První, co napadne snad každého, je že k nám přišli ze světů, tvořených jejich hmotou. Návštěvy z vesmíru jsou pro většinu lidí srozumitelné a pochopitelné a když navíc víme, že návštěvníci nemusí zdlouhavě cestovat vesmírnými loděmi, ale mohou nepoměrně snadněji využít přechodové jevy mezi paralelními vesmíry a přicházet otvory v prostoru, známějšími jako hvězdné brány, kterých je dokonce několik odlišných typů, pak bychom mohli použít známou Occamovu břitvu a další možnosti rovnou vypustit.
Byla by to ovšem chyba, skutečnost je jiná. Způsobů, jak se stát duchem, je více.
Druhá možnost je podstatně složitější. Nejenže zahrnuje nutnost cestování hvězdnými branami, ale navíc vyžaduje volbu hodně speciální trasy tohoto cestování. Teorie paralelních vesmírů připodobňuje náš vesmír k japonské papírové skládačce origami, jejíž záhyby jsou z našich tří rozměrů vnímány jako vesmírná tělesa. Podobně jako japonská hříčka nejsou ty ohyby ani zdaleka pravidelné. Nejsnadnější je cestování s využitím ohybů kolem naší Země, ale existují skupiny vesmírů dostupných pomocí ohybů kolem Marsu i dalších planet. Máme skupiny světů zemských, měsíčních, merkurských, marsických, venušských a dalších podle nebeského tělesa pozorovaného v místě prostorového ohybu. Vesmír je složitější než se nám zdá, takže mezi některými světy přejdeme pomocí přechodů faetonských, tato planeta ale v naší sluneční soustavě chybí.
Nepříjemným problémem jsou zejména světy jupiterské. Už to, že Jupiter je největší planetou, dává tušit jejich velikost. Jupiterská zakřivení vesmíru jsou nejrazantnější a stává se, že vesmír v oblasti jupiterských světů má jiné vlastnosti, než jaké známe v našem okolí. V jupiterských světech neplatí některé matematické a fyzikální zákony a to platí i o rozhraní mezi vesmíry, zejména u hvězdných bran. Neuvážený průchod do jupiterského světa může vyvolat nečekanou změnu znaménka hmoty, podobně jako přechod některými rozhraními stáčí polarizační rovinu procházejícího světla. Z normální hmoty tak vznikne allohmota a naopak, jako když obrátíte naruby rukavičku. Z hlediska cestovatelů se to navíc stane nepozorovaně a pokud se nevrátí stejnou cestou zpátky a zvolí pro návrat slabší rozhraní, kde nevyvolají změnu hmoty, vrátí se do svého vlastního vesmíru jako duchové.
(Zde musím chtě nechtě udělat reklamu knize Jupiterský duch , ve které tento způsob přeměny hraje klíčovou roli.)
Ani tato možnost přeměny v ducha není poslední. Kuriózní druh přeměny objevili za války tefirové. Obranné krouživé pole, které mělo chránit jejich letadla, interferovalo při nukleárním výbuchu s proudem neutrin, vznikla lokální porucha integrity vesmíru a nevelká oblast, vymezená tímto krouživým polem, kde se nacházelo letadlo i s posádkou, se změnila v allohmotu a často navíc proletěla miniaturní hvězdnou branou do nejbližšího sousedního vesmíru.
Ačkoliv je tento způsob přeměny dost kuriózní, pro nás lidi je významný. Válka tefirů se totiž odehrává v sousedním paralelním vesmíru a právě Země je tím světem, kde většina takto změněných letadel a zejména jejich posádek skončí. Když tedy u nás na Zemi potkáte ducha, není to s největší pravděpodobností člověk, ale tefir ze sousedního vesmíru. Tefirové se nám lidem velice podobají, takže si těžko všimnete rozdílů. Budete je nejspíš považovat za lidi, což vám oni sami nebudou vyvracet. Naopak, mohou vás úmyslně uvádět v omyl, když se budou vydávat za někoho, kým nikdy nebyli, například za ducha vašeho prastrýce.
Jaký vztah mohou mít duchové, tedy proměnění tefirové, k nám, lidem Země?
Teoreticky jakýkoliv si dokážeme představit. Mohli by nás snadno vést k podzemním pokladům, podzemí našeho světa znají jako své boty, lépe než my. Mohli by nás ale stejně snadno svést do některých podzemních pastí, odkud se už nedostaneme. Uvědomte si, kdo duchové jsou a zejména kým byli před svou přeměnou. Tefirská civilizace je mnohem starší než naše. Jejich návštěvy na Zemi spadají až do doby, kdy pračlověk lovil mamuty. Jejich svět s naším sousedí, dříve se u nás objevovali častěji, takže o nich ledacos víme. Tefirové ovlivňovali naše dějiny, ale považovali nás, a dodnes považují, za primitivní barbary. Není divu, nejsme přece o nic lepší, arogantně zacházejí i příslušníci našich takzvaně vyspělých zemí s ostatními lidmi světa, ačkoliv pro tefiry jsou primitivové i oni.
V každém případě je lépe držet se pravidla, že od duchů, tak jako od našich vyspělých sousedů, nemůžete čekat nic dobrého. Mohli by nám pomáhat, jistě. Ale proč by to dělali? Zábavnější a snadnější je přece škodit! Ne nadarmo nás před jejich škodolibostí historické prameny varují! S oblibou nás uvádějí do různých omylů, kterým se pak mezi sebou smějí. Když s tím předem počítáme, zpravidla neuděláme chybu. Je pravda, že se jich my Češi zastáváme, v našich pověstech jsou duchové spíše dobrosrdeční a lidem pomáhající, ale právě my Češi jsme ochotní považovat naivně za dobráky i ďábly, které jiné národy právem považují za vtělené zlo.
Když si uvědomíte, že duchové byli před svou přeměnou bytostmi, kterým naše staré legendy říkají ďáblové, tedy bytostmi, zvyklými nám lidem škodit, nemůžeme čekat, že by se přeměnou stali lepšími. Jsou jen maličko neškodnější, nemohou nám škodit tak přímočaře jako v původní ďábelské podobě. Očekávat od nich sebemenší prospěch je ale nejhorší omyl, jakého se můžeme dopustit.
|
Hmotové zrcadlo |
|
|
|
V rozšířené části přednášky se dostáváme k dalšímu zajímavému jevu a tím je . Normální zrcadlo jistě kdekdo zná, kdo ne, mohu posloužit ukázkou. Běžná zrcadla však odrážejí jen fotony a tedy světlo. Existují ale i jiná zrcadla. Například neutronová zrcadla znají dobře konstruktéři atomových reaktorů a také konstruktéři atomových zbraní. Mezi lidmi to už tak známé není, nicméně i tato zrcadla existují.
Soustředím se teď na hmotové zrcadlo. Nebudu vás zatěžovat fyzikálními principy a podrobnostmi, jen podotknu, že jsou složitější než u neutronových zrcadel, které bude znát asi málokdo. Hmotová zrcadla vycházejí z principu hvězdných bran „aforxitního“ typu (to nejsou známější brány typu „Stargate“). Orientujeme-li „aforxitní“ hvězdnou bránu tak, aby vstup byl současně výstupem, dostanete hmotové zrcadlo. Jeho činnost je pododobná jako odraz vln od pevné stěny.
Ostatně – dodnes mezi fyziky neutichly spory, zda nemají elementární částice charakter spíš vlnový než částicový a hmotové zrcadlo je jen další munice pro tábor stoupenců vlnové teorie.
Hmotová zrcadla evidentně nepatří mezi pozemské technologie. Na Zemi je tedy mohou využívat prakticky jedině mimozemšťané. Jedině ti disponují hvězdnými branami včetně těch speciálních, vytvářejících hmotová zrcadla.
Odkud ale tito mimozemšťané přicházejí?
Kdyby se vám dostal do rukou můj román http://sw.gurroa.cz/broc/broc-01.php „Brochikea“, dozvíte se to. Svět, nazývaný takto jazykem jeho obyvatel, se nachází v sousedním paralelním vesmíru, odkud k nás jeho obyvatelé občas navštěvují.
Samozřejmě vyvstane otázka: jak to, že jsme si jejich příchodu a zejména jejich hvězdných bran až dosud nepovšimli?
Vysvětlení je stejně prosté jako překvapivé.
Hvězdné brány, kterých je mimochodem mezi našimi světy poměrně dost, jsou našim očím dokonale skryté. Nacházejí se totiž v hlubinách zemské kůry, často až v kilometrové hloubce. Přístup tam je možný pouze ve formě allohmoty – neboli duchů. Pak je ovšem jasné, proč je nemůžeme objevit. Tak hluboko nesahají ani naše nejhlubší hlubinné doly. Tudy k nám občas zavítají nejen Brochikeané, ale jejich prostřednictvím i další mimozemské bytosti, jako Lýšuzďané nebo Mrhyrované, výjimečně i obrovití Šangédové.
Jaký vztah mohou mít duchové k nám, lidem Země?
Teoreticky jakýkoliv si dokážeme představit. V románu »Brochikea« přivádějí občas naše archeology k podzemním pokladům. Podzemí našeho světa totiž znají jako své boty, lépe než my. Procházky pod zemí jsou jistě nesmírně zajímavé, zejména když jsou zde snadno přístupné podzemní poklady. Pohyb pod zemí v allohmotě má i zajímavá specifika. Všimněte si například, že hmotové zrcadlo nejenom otočí spiny částic, ale také vás jako takové. Máte-li s sebou mapu, bude po průchodu zrcadlem zrcadlově otočená. Co je na ní vlevo, je ve skutečnosti vpravo. Pořízené plánky nalezišť »odspodu« je proto nutné počítačově zrcadlově otáčet.
Návštěvy Brochikeanů na Zemi začínají v dobách, kdy pračlověk lovil mamuty. Jejich svět s naším sousedí. Dříve se u nás objevovali častěji, takže o nich ledacos víme. Brochikeané nás ale považovali a dodnes považují za primitivní barbary. Není divu, víme jak arogantně a násilně zacházejí někteří lidé s jinými lidmi, včetně příslušníků našich takzvaně vyspělých zemí. Pro Brochikeany jsou primitivové především oni. To je možná příčina, proč jejich zájem o nás již ochabl.
Také v románu http://sw.gurroa.cz/zahr/zahr-01.php »Záhrobí«, se setkáte s duchy (dokonce se v něm duchové běžně pohybují na Zemi). Jejich existenci však bedlivě střeží sekta lidských strážců, pověřená mimozemšťany pozorováním na Zemi. Občas se v této podobě procházejí po světě a občas o tom posílají zprávy vesmírné civilizaci.
Tak tedy – ať žijí duchové! (ale ať už nás neotravují!)
© V.Semerád, Festival Fantazie 2005+2016 Chotěboř
|
|
Dnes se zde mihlo již 264 návštěvníků, Allohmota a hmotové zrcadlo duchové vědecky četli 7 (1=normal)
Q-22020418=1802 Q-21102518=1815 Q-22032023=2309 host=1045 Q-211026045=0901 Q-21021811=2332 Q-240901004=0041
Včera 13 návštěvníků, Allohmota a hmotové zrcadlo duchové vědecky četli 0
|
Domů
Statistiky
11.08.2021 23:07