Vynucené harémy a sex v Jupiterském Duchovi
Avalcon (Festival Fantazie) 2007 Chotěboř
|
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
Vynucené harémy a sex v Jupiterském Duchovi Avalcon (Festival Fantazie) 2007 Chotěboř
|
Začneme ukázkou...
|
Tma... Tma a neuvěřitelné ticho... Kdyby se občas neotřásala země, zdálo by se, že se nic neděje. A přitom kolem každých pár minut projížděla jedna souprava za druhou. V noci provoz na čas ustával, ale na výsledném dojmu to moc neměnilo. Tma – a neuvěřitelné ticho... Stačilo přejít dva metry stranou a světla bylo rázem dost a dost. Vlastně se tak daleko ani nemusel trmácet. Už metr odsud mohl ve slabém světle rozeznat prsty na rukou a čím dál, tím bylo světla víc. Znatelně prosakovalo skrz eloxované hliníkové desky obkladů, skrz ocelové desky tybinků a dokonce i skrz masivní železobeton, zadržující tekutý písek. Právě tady měl své místečko na spaní. Ano, tekuté písky byly široko daleko nejměkčím místem. Jedině tady si mohl pohodlně, na měkkém odpočinout. Protáhl se a labužnicky si zívl. Tma a ticho, nikdo ho nerušil. Jistě zase prospal nejen celou noc, ale i dopoledne. Nevadí. Co by mu mohlo utéci? Zkoušel předtím spát všelijak, napodoboval bezdomovce na nádraží, ustlal si i v teplovodním kolektoru, ale nakonec se přesvědčil, že tady je to nejlepší. Pod zemí bylo teplo a hlavně tma. Pro jeho oči to byl zasloužený odpočinek, všude jinde bylo příliš světla a průsvitná oční víčka teď patřila k jeho největším nevýhodám. |
Tak začíná sci-fi román Jupiterský duch. Hlavní hrdina, Pepek Horák, se objevuje již v poslední knize dětské trilogie Andílek. Zpočátku je to nepříliš výrazný kluk, který se k Učedníkům andělů dostal jako desetiletý díky svému kamarádovi Víťovi z dětského domova a sehrál mezi nimi hned od začátku velice rozporuplnou roli. Když totiž od nich získal schopnost samostatně si otevírat hvězdné brány a procházet do sousedních vesmírů, použil andělských darů nejméně očekávaným způsobem: vrátil se do dětského domova a zabil všechny, kdo ho tam předtím několik let šikanovali.
Takové použití andělských darů se samozřejmě nesetkalo s pochopením. Ostatní děti se ho začaly stranit a on sám se začal toulat po sousedních vesmírech, včetně zakázaných, až se z jednoho výletu do Jupiterských světů vrátil jako duch. Zjistil to, až když po přistání ze své tajné výpravy vyskočil z letadla a zabořil se do země. Teď už teprve nemohl kamarádům na oči! Zpanikařil a utekl jako malý kluk (což nakonec byl) na Zem, kde to trochu lépe znal. Ubytoval se ve skále pod Náměstím Míru a podnikal výpravy po pamětihodnostech Prahy. Nebloumal jen po ulicích, ale zejména pod zemí, kam by se asi nikdy nedostal, kdyby neměl jako duch schopnost procházet hmotou.
Přeskočím Pepkovy příhody v podzemí Prahy. Jeho zpočátku bezstarostné výzkumy skončily ve chvíli, kdy se dostal do konfliktu s jinými duchy. V podzemí světových měst, nejen v Praze, jich žije víc než kdo tuší. Staří duchové ale mezi sebou vetřelce nestrpí a Pepkovi začnou pobyt pod Prahou znepříjemňovat, až se rozhodl raději ustoupit. Během krátkého vyjednávání se ale dozvěděl, že další duchy najde na Čtvrté Zemi, kde jich má být více než na Zemi. Napadlo ho podívat se tam a doufal, že se s nimi domluví snáze než s pozemskými. Skutečně je podle popisu našel, ale tím zdaleka neměl vyhráno. Duchové ze Čtvrté Země jsou sice politováníhodní trosečníci, či lépe trosečnice, ale doufat v jejich přízeň bylo po zkušenostech s pozemskými duchy víc než naivní. V té chvíli už totiž věděl, že původním domovem všech duchů býval sousední svět Země, svět s opravdu odstrašující pověstí.
Nejlépe to asi vysvětlí kratší ukázka.
|
Pepek zamířil k jihu a brzy zmizel z dosahu Murielina světla. Když začalo slábnout a okolí se zahalovalo tmou, bylo mu jasné, že ho Muriel nenásleduje. Bruslil tedy v černé tmě dál, jen občas si rozsvítil andělské světélko ze své dlaně. Osvětlovalo ale sotva deset metrů jeho okolí, takže měl pocit, jako by kráčel v husté černé mlze. Nebo v kouři, jak ho hned napadlo. Opravdu peklo! Vystoupal trochu výš, aby se zorientoval, ale když se dostal na dohled základů, viděl všude jen pravoúhlé bloky domů. Vystoupil tedy ještě výš, až se hlavou vynořil z chodníku. Byla noc, ulice byly liduprázdné, zato po silnici jezdila auta v několika řadách. Když pochopil, kde je, trochu změnil směr, prošel stěnou domu a přitom usilovně dupal, aby se dostal pod sklepy a pak i pod základy domů. K cíli měl ještě pár kilometrů, ale věděl aspoň kde je a ostatní bylo snadné. Potřeboval si jen nabít baterie do diktafonu. Údolí přešel tubusem Nuselského mostu, uhnul projíždějícímu vlaku metra, spíš aby ho neviděl strojvedoucí, nebrzdil kvůli němu a neměl z toho problémy. Za mostem opustil tunel metra a zamířil k Braníku. Letoun spatřil ve velké skále, kde jej nechal zaparkovaný. Když se ale vsoukal do otevřených vstupních dveří, strnul jako přimražený. Letadlo zřejmě objevili duchové. Pilotní řídící panel rozsekali něčím ostrým, nejspíš mečem. Přístroje, ovládací páčky, všechno na kusy, panel ohořelý od zkratů z přesekaných kabelů. Co se dalo ulomit nebo odseknout, bylo zničené. Dvířka do skříňky, kde měl pár sušenek a konzerv, vandalové vypáčili a nenechali mu ani papírek od obalu. Sebrali mu všechny zásoby a ještě mu zničili řízení letounu. Nabíječka byla na padrť jako všechno. Chvíli si tu zkázu prohlížel, ale nakonec uznal, že se nedá vůbec nic dělat. Z letounu, postaveného v Andělském světě, se kterým podnikal spanilé jízdy po Jupiterských světech, byl nepoužitelný vrak. Jeho plány i sebevědomí tím dostaly pořádnou ránu. Nač to zapírat, hořkost té porážky cítil až v krku. |
Po této ztrátě se rozhodl navštívit svět, o kterém se dozvěděl. Měli by tam být duchové v nezáviděníhodném postavení odsouzenců k smrti hladem.
Pepek se tam objevil v lese. Byly tu stromy jako na Zemi, jen mezi nimi neviděl žádný známý druh. Většina jich měla zvláštní listí – zkrátka byl na jiné planetě... A tam...
|
Zastavil by se až na samotném vrcholku, aby se rozhlédl. Ale nedošel až tam. Nahoře mezi stromy na velkém balvanu jako na židli seděla mladičká dívka, oblečená do strakaté maskovací vojenské uniformy. Neměla čepici, hlavu jí zdobily nádherné světle žluté, skoro zlaté vlasy. Pleť měla opálenou, zřejmě se tu slunila častěji. Seděla k Pepkovi bokem, rozhlížela se po krajině a obdivovala překrásný výhled, který odsud měla. V Pepkovi se na okamžik zarazil dech. Ta dívka byla neskutečně hezká. Vypadala sice jako holčička v uniformě svého tatínka, uniforma jí byla očividně velká, ale jestli jsou zdejší lidé tak krásní, bylo by dobré s nimi navázat kontakt! Muriel říkala tomu světu Pegsda, ale vůbec se nezmínila o tom, že by tu žili lidé! Tak krásný svět přece stojí za seznámení. Proč jej ale neobjevili dřív? Vždyť se nachází jen dvě brány od Země! Nejspíš proto, že se nikdo z Učedníků neodvážil projít pravým Peklem-Gehennou. A přitom tu nejsou ani inteligentní chobotnice, ani nebezpečná zvířata, ale docela nám podobní lidé! A jak krásní! Pak si ale uvědomil, že ho dívka nemůže vidět. Byl přece den, kdy jsou duchové jako on skrz naskrz průhlední. Sám měl problémy, jak si zakrýt oči. Na okamžik se zastavil, ale pak opět vykročil směrem k ní. Mohl se přece s vypětím všech sil zviditelnit i za dne. Jeho pohyb ale zachytila, i když nejspíš jen okrajovým viděním. Otočila se najednou k němu a oči se jí trochu rozšířily. řekla, beze vší pochyby k Pepkovi. A namířila na něho – ďábelský eldyf! |
Andělské prostředky obrany byly naštěstí rychlejší a účinnější než zbraně ďáblů. I smrtelně postřelený člověk dokáže vystřelit, přimražený ne. Pepkovi se podařilo ochromit dívku dříve než ona stiskla spoušť – ale tím to zdaleka neskončilo... Dívka byla duch – jako Pepek...
Domluvit se s mimozemšťankou rozhodně není jednoduché. Pepek to zkusil telepaticky a pak i mezinárotní řečí – rukama-nohama, ale moc naděje do toho nevkládal. Až najednou...
|
Chytil se za prostředníček. „Představ si místo toho prstu Gehennu. Pak jsme my dva na sousedním prstě. Tady, vidíš? Já pocházím z opačné strany. Tomu prstu říkáme Země.“ Podívala se na něho tázavě. Pak se nadechla a málem omdlel překvapením on. „Can you speak English? Parlez vous Francais? Sprechen sie Deutsch? Habla usted espaňol? Gavariš pa russki?“ začala ze sebe chrlit, až se na ni díval – taky jako na strašidlo. zkusil ji zastavit. „I can speak not only English, but about one thousand of Earth languages,“ ujistila ho. „Neříkej! Tisíc jazyků Země? Ještě řekni, že umíš česky!“ vyhrkl na ni česky. „Proč ne?“ přešla k jeho zděšení okamžitě na češtinu a poprvé od chvíle, kdy ji spatřil, se usmála. „Když říkám, že znám tisíc jazyků Země, proč bych neměla znát česky? Co takhle: strč prst skrz krk?“ „Potom by to bylo úplně jednoduché,“ vzpamatoval se. „Čeština je mi bližší než angličtina a pro tebe jsou beztak oba ty jazyky cizí, ne?“ „Jak se to vezme,“ řekla. „Umím oba stejně, bylo by mi to jedno. Ale řekni mi, kde ses tady vzala a jak to, že jsi to samé co já?“ „Umím otevírat brány mezi světy a teď se toulám tady,“ sdělil jí. „Vy to přece umíte také, jen jinak. Naše brány jsou lepší, umím je otevírat i v duchovitém stavu. Mimochodem, nejsem žena, ale kluk.“ „Samec? Ačkoliv... je to vlastně jedno. Kdy jsi zemřel?“ zeptala se ho. Podíval se na ni rozpačitě a ačkoliv uměla česky, přešel raději zpátky na telepatii. „Poslyš, ty si vážně myslíš, že jsi zemřela?“ zeptal se jí. „No jistě!“ opáčila klidně. „Sestřelili nás před čtvrt rokem. A co ty?“ „To tě budu muset vyvést z omylu!“ řekl pomaleji. „Jsi živá. Stejně jako já.“ „Živá?“ zasmála se trochu trpce. „Myslíš, že bych jako živá mohla dělat tohle?“ Stoupla si, popošla k nejbližšímu stromu a sáhla na jeho kmen. Ruka jí samozřejmě prošla stromem, jako kdyby tu nebyl. Podívala se na něho skoro vítězoslavně. |
Kdybych vám chtěl měl tuto situaci přiblížit, použil bych přirovnání, jaké si jistě lépe představíte. Vžijte si tedy do situace, kdy americká vojenská helikoptéra znenadání vletí do písečné bouře. Kolem létají modré blesky, nefunguje ani rádio, ani satelitní navigace a když se bouře stejně tak náhle rozplyne, je stovky kilometrů kolem jen přehledná, mírně zvlněná poušť. Helikoptéra pro nedostatek paliva přistane a když selžou zoufalé pokusy o navázání spojení, vypadá to naprosto beznadějně. Vtom se poblíž objeví jakýsi člověk. Odebere vojákům zbraně, aniž by vůbec pochopili, jak to dokázal, pak je ujistí, že nejsou na Zemi, ale ve světě, odkud se sami nedostanou a nakonec jim nabídne, že je z pouště vyvede, ale na rovinu jim řekne, že je nevrátí zpátky na Zem, aby se dál účastnili války. Nabízí jim tedy život, ale bez návratu domů. Co myslíte, jak by asi přijali takovou nabídku?
Při nezaujatém pohledu jsou tefirky z Gehenny inteligentnější, než by byli někteří lidé. Hned na počátku zjistí, že ten pubertální kluk nebude snadným protivníkem a dojde jim, že nemají jinou možnost, než jakkoliv potupnou nabídku bývalého nepřítele přijmout. Nejvíc to hněte velitelku Yazatap, která jediná má s lidmi Země špatné zkušenosti z dávnověku, ale i ta musí chtě nechtě uznat, že schopnosti získané od andělů dávají Pepkovi jisté výhody.
Pikantní roli zřejmě hraje to, že jsou tu na jedné straně čtyři ďáblice a proti nim jediný puberťák. To ale není vůbec tak jednoznačné, jak byste čekali. Pepek by se mezi nimi mohl cítit jako paša v harému, kdyby se jich neostýchal. Ďáblice zase pocházejí ze světa, kde se již tisíce let vyrábějí děti v továrnách strojovým klonováním a ženy se zbavily mužů, takže s nimi nemají prakticky žádné zkušenosti. Výjimkou je jejich velitelka Yazatap, jenže ta zná lidi z doby před mnoha tisíci lety a snaží se podřízené dívky před Pepkem jen chránit. Je to od ní přirozené, ale zbytečné. Ďáblice jsou sice krásné jako obrázek, ale Pepek sebekriticky uznává, že pro ně nemůže být atraktivní, raději si tedy od nich udržuje odstup.
Situace vypadá tak, že čtyři válečnice doprovázejí Pepka na výpravě do Jupiterských světů, kde hledají rozhraní, které mění normální hmotu na její imaginární variantu, což dělá z lidí duchy, ale jak Pepek doufá, i naopak. Cesta není krátká, jak si všech pět představuje, Pepek při ní musí vytvářet větší hvězdné brány než když tudy předtím cestoval sám. Letadlo ďáblic, na Zemi známé jako UFO, je větší a hvězdné brány více vyčerpávají. Vynucených přestávek využívá Pepek k tomu, aby se o ďáblicích něco dozvěděl. Zejména ty mladší jsou zvědavé, takže mu ochotně vyprávějí o svém světě, ale na oplátku se chtějí něco dozvědět o Zemi, kde – až na Yazatap – nikdy nebyly. Oboustranně nesmělé oťukávání se ale k velké nelibosti velitelky změní, když Pepka napadne její posádku zlidštit. Začne přesvědčováním, že v novém světě nebude jejich vychvalovaná tvrdost tak nutná, jako ve válce na Gehenně. A tam se přece žádná z nich nevrátí! Dívky tím zasáhne v jejich pyšné nadřazenosti, ale pak už to jde, dá se říci, samospádem.
Pepek nakonec dodrží slib a dovede je do světa podobného ráji, aniž by se slůvkem zmínil o pomstě. Tím zlomí i starou válečnici Yazatap. Když se smíří s tím, že se už nikdy nevrátí, přestane vymýšlet překážky a sama mu nabídne spolupráci. A Pepek ji neodmítne. Rozhodne se totiž vrátit se jako duch do světa Pegsda, aby odtud do bezpečí Oázy vyvedl další duchy, či spíše duchyně. Všichni vědí, že při tom půjde o krk, Pepek ale jejich pomoc odmítne. Jedině Yazatap ho přesvědčí, že mu tam bude se svými tisíciletými zkušenostmi platná. Nebezpečí ale rozhoupe i Pepka. Možná je paradoxní, aby měl puberťák o sexu větší znalosti než dospělé dívky, ale tady je tomu tak a když se Pepkovi podaří zůstat o samotě s mladou ďáblicí Xapho, která se mu ze všech líbí nejvíc, celkem snadno ji svede.
Jeho cesta na Pegsda je nakonec úspěšnější než doufal. Očekával, že zachrání několik ďáblic, ale nevěřil by, že jich bude tolik. Kolonie ďáblic ve světě Oáza se kvapem rozrůstá a Pepek je tam najednou sám na sedm stovek ženských. Myslím, že by mu to záviděli nejen puberťáci, ale on s tím má spíš starosti. Po úspěšném návratu ho nejvíce uvítá Xapho, která se jako jediná v Oáze nemůže dočkat dalšího sexu, ale Pepek má teď před ní pocit viny. Má proč. Podobně snadno, jako on svedl Xapho, jeho samotného na nebezpečné výpravě svedla jeho dosavadní největší odpůrkyně, tisíciletá ďáblice Yazatap. Jediná ze všech pobývala na Zemi, takže se tam jako jediná seznámila se zakázaným sexem. Na rozdíl od Pepka to tedy zná nejen teoreticky, až Pepek nestačí zírat. Pepkovi ale nevěra projde hladčeji než čekal. Ďáblice se, naštěstí pro něho, nenaučily znát nejen sex, ale ani žárlivost. Když před Xapho kajícně přizná, že se nechal její velitelkou svést, Xapho to bere jako vyznamenání a považuje si toho.
Yazatap je pro něho užitečná i jinak. Ve svém letadle má mimo jiné i obrovský archív a občas ho ledasčím překvapí. Tak se mimo jiné dozví, že ďáblové kdysi dávno prováděli na Zemi rozsáhlé genetické manipulace. V té době zmizel ze Země člověk Neandrtálský a díky ďábelským genetickým úpravám v témž období vznikl Homo Sapiens. Znamená to, že jsou lidé s ďábly dodnes kompatibilní a není třeba vidět černě problém chybějících mužů. Když vyvede ďáblice z jejich světa do světa Oáza, kde je strojová výroba dětí neznámá, bezelstně jim navrhne, aby se vrátily k původnímu způsobu rozmnožování. Nic jiného jim ostatně ani nezbývá, pokud nechtějí vyhynout po přeslici jako na Zemi dinosauři. Velkoryse jim ale slíbí sehnat na Zemi pár dobrodruhů, kteří jim jistě ochotně nahradí chybějící mužskou část populace. V záloze si schovává i možnost ďáblice propašovat na Zem, kde by se mezi lidi zamíchaly a splynuly s nimi.
Až sem by nebyl Jupiterský duch, aspoň po této stránce, nijak zvláštní. S genetickou příbuzností lidí a mimozemšťanů se ve sci-fi dříve uvažovalo běžně. Až v poslední době se zde respektuje problém genetické kompatibility, v Jupiterském duchu vysvětlitelný dávnou genetickou manipulací, kterou s našimi předky podnikali předkové dnešních ďáblů, tefirové.
I poznávali synové boží, že krásné jsou dcery lidské a vstupovali k nim... – tak to přece stojí v dobovém pozemském dokumentu, známém pod jménem Bible. Rozmnožování lidí klonováním v továrnách také není nic nového. Ale až tady se čtenáři Jupiterského ducha setkají s něčím nečekaným.
Přiznám se, že Jupiterský duch vznikl na základě internetového sporu ve Fóru čtenářů na stránce Autobusu. Jeden čtenář-rejpal tam začal popichovat, že ani scifisté nemají dost fantazie, aby se dokázali oprostit od nejzaběhlejšího klišé pozemské literatury, sci-fi nevyjímaje. Tím klišé měl být onen známý pár , občas vylepšený na trojúhelník, který dává spoustu dalších příležitostí k zápletkám, ale tím to víceméně končí.
Hned jsem se vytasil s krásnou povídkou Venuše a sedmero pohlaví , ale tu oponent neuznal, to prý nebyli lidé. Pozemské harémy podle něho nejsou přirozené, neboť vznikly prostým křečkováním majetku, za který se dříve počítaly i ženy. S tím jsem musel souhlasit. Rozhodl jsem se tedy vymyslet společnost lidí, která by se v těchto vztazích chovala jinak. Připomínám, že nesmělo jít ani o pouhou kopii pozemských harémů. Myslím, že se mi to podařilo. Ta známá dvojice se u tefirů mění na cosi trpěného, ale při delším trvání nemravného. A tady pozor – právem!
A tak si pozve ďáblice Yazatap k přesvědčování Pepka kolegyni, bývalou tefirskou vědkyni a lékařku Salgiel, ženu s andělským jménem, která by ale mohla být věkem kmotra našeho Karla IV. A ta Pepkovi vysvětlí, že to s ďáblicemi nebude jednoduché, jak si dosud bláhově představoval. S lidmi Země jsou totiž geneticky kompatibilní jen tefirové, ďáblové. Mají stejné chromozomy jako pozemšťané a mohou mít tedy se ženami na Zemi děti – a prý se to dříve stávalo častěji, o čemž dodnes svědčí bohužel už jen dávné pověsti o synech či dcerách bohů. I poznávali synové boží, že krásné jsou dcery lidské a vstupovali k nim...
Tefirky jsou s lidmi kompatibilní trochu jinak. Mají totiž úplně jiné chromozomy. Ale zatímco potomci tefirských mužů a pozemšťanek nebyli v dávnověku ničím výjimečným, potomci tefirek a pozemských mužů se na Zemi nikdy neobjevili.
Jak to je mezi lidmi, víme. Ženy mají chromozomy XX , muži . Kombinací tedy není mnoho, když odhlédneme od úchylek, může to být opět jen XX nebo , přičemž pravděpodobnost, že se stane jeden nebo druhý případ, je zhruba poloviční. Je tedy na Zemi přibližně polovina mužů a polovina žen a pokud si, jako v případě harémů, některý muž usurpuje pro sebe žen více, na jiné se zákonitě nedostane. Možná to aspoň částečně vysvětluje militantní chování islámistů, ale to bych raději stranou nechat ležet muset . Jiné vysvětlení hovoří o tom, že harémy vznikaly jako reakce na časté války, kdy byla větší úmrtnost mužů a ti zbylí se museli postarat o více žen, než by bylo třeba v době míru, další hovoří i o větší úmrtnosti mužů při nebezpečných lovech zvěře, ale celkem je na Zemi poměr mužů a žen za normálních podmínek vyrovnaný. Samozřejmě nepočítám nepřirozené poměry. Například v Rusku byl po Druhé světové válce přebytek žen a sovětská vláda raději mlčky tolerovala bigamii.
Regulace do toho může vnést ještě větší zmatek. Čínská vláda zavedla program jednoho dítěte s krutými sankcemi za jeho porušení. A protože chtěl mít každý Číňan syna, nastalo období hromadného vraždění novorozených děvčátek a dnes jsou tam oblasti, kde mladí mužové neseženou partnerky – a další problém je na světě.
Muži tefirů mají, stejně jako muži ze Země, chromozomy . Tefirské ženy ale mají tuto část genetické výbavy složitější. Najdete u nich kombinace WX a WY , které na Zemi nejsou. Jaké jsou pak možnosti při případném spojení těchto kombinací chromozomů?
Muž – tefir , stejně jako pozemšťan, může mít se ženou typu WX kombinace WX , WY , XX nebo .
Se ženou typu WY může mít kombinaci WX , WY , YY nebo .
Kombinace jsou muži. Kombinace XX by byly ženy pozemského typu, ale XX ani YY nejsou u tefirek životaschopné, protože jejich imunitní systém snese jen kombinace rozdílných chromozomů. Shodné považuje za vetřelce a podle toho s nimi zachází. Pokud tyto zárodky vzniknou, jsou velice brzy zlikvidovány. Podobně, i když ne tak zřetelně, se u lidí projevuje takzvaný faktor. Faktor RhW tefirek je jen mnohem silnější.
Výsledkem jsou opět jen tři povolené kombinace: WX , WY a , přičemž patří mužům, obě zbývající jsou ženské. Znamená to, že i při stejné pravděpodobnosti těchto tří možností musí být počet žen oproti mužům dvojnásobný. Připomeňme ale, že tefirové kdysi zkoušeli různé genové manipulace, takže se poměr počtu narozených žen k počtu narozených mužů vychýlil ještě více. Stačí, aby chromozom vykazoval větší aktivitu. V období posledních dvou set tisíc let se počítá jako stabilní poměr 1 : 3. Za těchto okolností je každému jasné, že naše tradiční pozemská monogamní rodina nemá v tomto světě místo. Při monogamii by zůstaly dvě třetiny žen bez partnerů a to by zřejmě nebylo dlouhodobě udržitelné. Dvojice On a Ona se u tefirů změnila – v nemravnost.
Není div, že se Pepek správně vyděsil, když mu Salgiel tyto základy vysvětlovala, jak je patrné z následující ukázky:
|
Stmívalo se a v tropech šero nastává rychle. Pepek zapnul v hale domku osvědčené reproduktory a vybral směs melodií na několik hodin. Poslední skupina byly starší ďáblice, od dvou tisíc let výš, nevybíral pro ně proto nic moderního, přidržel se spíš klasické hudby. Hudba ďáblice příjemně překvapila. Nebyly tak hrrr, jako ty mladší, takže využily Pepkovy nabídky pobýt ještě chvilku v příjemné hale a popovídat si, nebo se věnovat hudbě. Sám se obrátil k východu, ale tam na něho čekaly Mariuk s Erelim, vystrojené jako na bál, každá v šatech jiné barvy, ale nějak nezvykle vážné. „Pojď s námi!“ vyzvala ho Mariuk stručně. V Pepkovi trochu hrklo. Napadlo ho, aby po něm nechtěly sex. Věděl, že mají zájem, ale slíbil sám sobě, že jinou než Xapho už nechce. Oddychl si, když ho vedly jako eskorta k opodál stojícímu vimaanu. Uvnitř na něho čekaly Yazatap, Xapho a Salgiel. Yazatapina posádka zde byla kompletní a zřejmě ani Yazatap na Pepkově přednášce o módě nechyběla, neboť měla na sobě místo dosavadní uniformy slušivé modré šaty. Buď se během přednášek držela v pozadí, nebo jí to výsadkářky ukázaly až později, když se Pepek zabýval hudbou. Salgiel tu byla navíc a tvářila se stejně vážně jako ostatní. „Něco ti ukážeme!“ řekla Xapho komisně. Yazatap zapnula informační obrazovku, kde měla všechno připravené. „Přečti si to!“ vybídla Pepka. Pepka okamžitě zaujal text vpravo dole, protože byl jinou barvou. Zakázané krystaly – pouze pro zasvěcené! Aha! došlo Pepkovi. Yazatap vytáhla staré krystaly! Podíval se na dívky, ale tvářily se pořád všechny stejně vážně. „Jen čti!“ vybídla ho Yazatap přísně. Po tisíciletích špatných zkušeností s jinými formami soužití a po srovnání několik set návrhů sestavila Hlavní kmenová rada Baal Zákony Gubirufa, právo rodinné, závazné pro všechna kmenová sídla... Přelétl očima obrazovku. Podobalo se to zákonům Země, především členěním textu do odstavců a do jisté míry nesrozumitelným vyjadřováním, které i na Zemi dovolilo vzniknout dobře živené kastě právníků. Ačkoliv to mohlo být psané i nějakým archaickým jazykem, to zatím nemohl ani odhadnout. Začalo ho to ale zajímat. Co to vlastně Hlavní kmenová rada Baal vymyslela? Za jednotku soužití se v právu Gubirufa považuje rodina... Rodina je nejmenší jednotka soužití. V nejmenší možné podobě v ní musí být nejméně jeden muž a jedna žena. Tento minimální poměr je ale nutno chápat jen jako přechodný, umožňující její založení. To je vlastně rodina jako na Zemi, napadlo Pepka. Až na to, že tomu říkají minimální, nebo přechodný poměr, nutný pro založení rodiny... zřejmě nějaké větší... Rodina nesmí být příliš veliká. Nejvyšší počet mužů v rodině se uvažují tři a nejvyšší počet žen má být úměrný počtu mužů. Na jednoho muže by mělo být nejvýše pět žen, na dva muže devět a na tři dvanáct. A sakra! napadlo Pepka. Tohle jsou trochu větší rodiny. Taková rodinka už může být i celá vesnice! Ne že by i na Zemi nebyly některé vesnice jedna rodina, ale přece jen ne tak doslova... Děti se do tohoto počtu nepočítají, jsou v rodině pouze vychovávány. Na jednoho muže mají připadat alespoň dvě ženy. Menší počet žen (jedna) je přípustný pouze pro nově zakládané rodiny s jedním mužem a jednou ženou. Takže oni mají bigamii jako minimum. Pět žen na jednoho chlapa, to je tedy přesila! Nehledě na pět tchýní! Vlastně, jakých pět, když každá z těch pěti pochází z rodiny o jiných pěti ženách? Takže těch tchýní může být dokonce pětadvacet! To už je, panečku, trest! Jak to vydrželi? Zřejmě to nevydrželi a vyhynuli... Pepek se při té představě jen ušklíbl. Rodinu zakládá jakákoliv skupina, splňující mezní poměry. Zakládající členové rodiny jsou povinni dbát na její stabilitu. Nesmí z rodiny vystoupit, pokud za sebe nepřivedou odpovídající náhradu, přijatelnou pro zbytek rodiny. A hleďme, jak snadno vyřešili rozvod! napadlo Pepka. Kdo se chce odtrhnout, může, když za sebe přivede náhradu! Šalamounské paragrafy, jen co je pravda! K rodině mohou přistupovat další členové, pokud tím nenaruší mezní poměry. Osamělý muž proto nemůže přistoupit k rodině, tvořené jedním mužem a třemi ženami. K takové rodině smí ale přistoupit osamělá žena, nebo dvojice tvořená mužem a ženou. K rodině mohou další členové přistoupit i na zkoušku, ale nanejvýš na dobu deseti let. Po této době musí přistoupit natrvalo, nebo natrvalo odstoupit. Dvě i tři rodiny se smí sloučit do jedné, pokud tím nepřekročí počet tří mužů. V tomto případě může počet žen přesáhnout mezní poměr a rodina smí mít až patnáct žen. Mezní poměry může rodina přesáhnout i v případě úmrtí členů, nebo při odchodu členů přijatých na zkoušku. Ani v tomto případě není nutné respektovat mezní poměry. Rodina používá jako společné jméno rodové jméno někoho ze zakládajících členů. Na tomto jménu se musí zakládající členové dohodnout a nesmí je měnit. Při sloučení dvou rodin přijmou všichni rodové jméno jedné z nich. Není to povinné, ale bývá to obvykle rodové jméno silnější složky. Pepek pomalu na obrazovce listoval prastarým dokumentem. Každý archeolog by na jeho místě cítil přímo posvátnou bázeň. Podle všeho tohle platilo kdysi dávno, tak dávno, že o tom málokterá z ďáblic ví. Je to prastará vykopávka, jistě starší než pět až deset tisíc let. Ďáblice to kdysi dávno překonaly a rodiny úplně rozbouraly. Když lidé stavěli na Zemi s velikou slávou Egyptské pyramidy, byly tohle už jen cáry papíru, či něco podobného. Zakázané krystaly, pouze pro zasvěcené! Církev tomu říkala Libri prohibiti ... „Co nám na to povíš?“ vyzvala ho Yazatap. Pepek by je docela upřímně politoval, ale brzy poznal, že jim jde o něco jiného a že to pro něho nebude jednoduché. Zachráněných tefirek je totiž příliš mnoho a... „Našich chlapů neseženeme tolik, aby nám stačili,“ pokračovala Yazatap. „Na Pegsda jsou čtyři v Základně klidu, možná pár dalších najdeme u lidožroutů. Obávám se, že jich bude málo. Říkal jsi, že na Zemi je jich víc, ale je otázka, jestli je sem dostaneš. Zmínil ses o vaší možné výpomoci. Vaši muži by potom museli přijmout náš polygamní systém.“ „To těžko!“ namítl Pepek. „My přece máme už tisíce let monogamii!“ „Ne všichni!“ podotkla Yazatap. „Některé vaše kmeny budou jistě vstřícnější.“ „Ti se vás zase budou víc bát!“ prorokoval. „Není jednoduché vzít si za ženu ďáblici z pravého Pekla. Ti, kterým by více žen nevadilo, před vámi utečou!“ Yazatap to očividně zarazilo. Ale vzpamatovala se rychle. „Vždyť ani nepočítám se stěhováním k vám na Zem,“ řekla. „To by nebylo dobré už proto, že tam jsou tefirové, kteří nás nenávidí. Jak jsi to prve sám říkal? Ti na Zemi jsou muži, kteří o ženy nestojí. Nebude lépe usídlit se mimo jejich dosah? Rozuměj, nebojíme se jich a kdyby šlo o boj, necouvneme, jde mi o to, že boj nemusí být vždycky správné řešení.“ „Vždyť vám to schvaluji!“ souhlasil. „Proto jsem vás sem přece vzal. Netahám vás z jedné války do druhé. Zůstaňte zatím tady. Snad bych mohl najít jiný svět, ale musel bych to projednat s ostatními, nebude to jednoduché. Teď na nic víc prostě nestačím.“ „Dobrá,“ spokojila se Yazatap. „My jsme tě chtěly beztak požádat o něco jiného. Už jsi nám hodně pomohl, ale my nejsme skromné. A ani nemůžeme, jde nám o všechno.“ „To bych měl uznat,“ přikývl. „Co tedy ještě potřebujete?“ „Chceme, abys ukázal vašim mužům, že tu jsme a očekáváme, že nám pomohou. Měl bys to ale udělat tak, aby to hned zpočátku smetlo všechny psychické bariéry, které by mezi námi mohly vzniknout,“ řekla Yazatap. „Tomu nerozumím. Jak si to představujete?“ požádal ji o upřesnění. „Zkrátka po tobě chceme, aby ses jako první přidal k našemu světu,“ řekla Yazatap. „Aby sis nás vzal.“ „Všechny čtyři,“ upřesnila Xapho. Pepek zůstal na okamžik jako opařený. |
Nevím teď, jestli Pepkovi fandíte, závidíte mu nebo ho litujete, ale jistě vám už došlo, že ďáblicím neuteče a nakonec si je vezme. Ne jednu a ne postupně, ale pět najednou. Je to ve světě Oáza první svatba a usmlouvá s nimi jen odklad, který brzy vyprší. Upřímně řečeno se jim ani moc nebrání. Holky jsou krásné, ani na nejstarší Yazatap se věk ještě nestihl podepsat a nikdo by do ní neřekl, že kdysi v dávných dobách sváděla na Zemi legendárního židovského krále Šalamouna. Ale ohromí tím jen doktora Alexijeva, když mu dokazuje, že se od důležitých jednání nenechá jen tak odstrčit.
|
„Můžeme si popovídat někde... odděleně?“ mračil se Alexijev. „Jistě, nejlépe u nás,“ ukázal Pepek na svůj dům. „Jen k nám pojďte!“ vítala hosty Xapho a zamířila do dveří. „Myslím opravdu odděleně!“ zdůraznil ještě jednou Alexijev. „Je vás šest na jednoho, proč bychom nesměly s ním?“ opáčila za Pepka Yazatap. Řekla to ale česky, čímž vyvolala u Alexijevovy skupinky nelíčený údiv. „To se týká jen lidí ze Země!“ odvětil jí přísně doktor Alexijev. „Obávám se, že se hrubě mýlíte,“ řekla Yazatap. „Nás se to bude týkat víc než vás.“ „To si asi nerozumíme,“ odmítl klidným hlasem Alexijev. „Nejste přece ze Země!“ „Opět se mýlíte!“ řekla jemně Yazatap. „Žila jsem na Zemi dříve než vy, domovské právo tam mám už pěkných pár tisíc let! Dovolte mi představit se: Yazatap Sibylla Kumana Horáková , bývalá královna ze Sáby . Osobně, jestli vám to nevadí. Patří mi i několik stránek ve vaší pozemské Bibli. Z ní mě nevyškrábete, není to jen vaše historie, ale i moje.“ Jméno a titul řekla s takovým patosem, až to všechny zarazilo. „Vy jste...“ zarazil se i Alexijev. „...žila na Zemi před několika tisíci lety. Dostatečně dlouho, abych se tam mohla cítit doma,“ dodala co nejslavnostněji. „Z mých paláců jsou dnes rozvaliny, ale za to nemohu, z tehdejších stavebních materiálů lépe stavět nešlo.“ „Dobrá,“ vzpamatoval se Alexijev. „Ale vy sama ze Země určitě nepocházíte!“ „Mění to něco na věci?“ usmála se na něho. „Chcete-li jednat s Pepkem, uvědomte si, že se vám mohu představit jen jako Yazatap Horáková, Pepkova manželka. Což pro změnu zakládá mé současné právo účastnit se všech debat, které se týkají Pepka.“ |
Sibylla Horáková, třetí Pepkova žena, ale na Zem skutečně nepatří. Ne že by se tam nemohla čas od času podívat, ale ani ona, ani jiná z tefirek se na Zemi nesmí natrvalo usadit, aby nepřinesly pozemské civilizaci zkázu.
Jak by k tomu ale došlo?
Velice jednoduše. Ďáblice jsou totiž velice krásné. Mají před námi náskok půl milionu let vývoje a je to znát. Kdyby se zúčastnily pozemských soutěží krásy, odsunuly by nejspíš pozemšťanky do role pouhých divaček. A co hůř, jsou tak krásné všechny, šeredku mezi nimi nenajdete. Navíc jsou všechny inteligentní, nenajdete mezi nimi ani hloupé husy. Na Zemi by byly takové ženy zákonitě velice žádoucí a získat je by byla pro většinu mužů výhra. Měly by jen jednu jedinou nevýhodu. Rodily by se jim většinou dcery a kdo by od nich chtěl syna, musel by být hodně vytrvalý.
Jenže tím by se na Zemi neustále zvyšoval podíl žen s kombinací chromozomů WX nebo WY a podíl žen XX by klesal. Původní pozemské ženy by byly na ústupu. Nejsou tak krásné, ani chytré, často se s muži neshodnou, kdo by o ně stál? Zejména kdyby bylo na světě brzy plno krásnějších děvčat? Dá se tvrdit, že by tefirky zakrátko pozemšťanky úplně převálcovaly.
Rozmáhající se převaha žen by ale byla neustále narůstajícím problémem. Co s tím? Nakonec by nebylo jiné východisko než zavedení polygamie. Pozemské civilizace jsou ale postavené na monogamní rodině a tento krok by s většinou z nich drtivě zamával.
Jediné řešení je tedy ponechat tyto dvě civilizace oddělené. Pozemská civilizace může tefirkám zpočátku pomoci poskytnutím chybějící mužské části genofondu, ale jakmile bude mít vlastní mužské potomky, obejde se i bez té pomoci. O mužích ze Země totiž platí skoro totéž, co o ženách. Nejsou ani zdaleka tak krásní a často jsou hloupější. Rovnocenní by jim byli nanejvýš potomci andělských Učedníků, kteří se tefirkám vyrovnají když už ne krásou, pak alespoň vyšší inteligencí. Ano, snad jen ti by se k nim hodili.
Pepek je ale odmalička svéráz, až se mu na dalším Jupiterském světě přihodí nehoda. Naváže tam sice kontakt s dalšími rozumnými tvory, dojedná s nimi, že budou lidi na všech světech respektovat a přestanou jim nevědomky škodit, ale včas si neuvědomí, že je Andělé před Jupiterskými světy nevarovali nadarmo. Podaří se mu za hodně dramatických okolností vrátit se zpátky do Oázy, ale tam ho čeká překvapení, jaké by těžko dokázal předvídat. Má to samozřejmě souvislost se sexem, proto jsem si neodpustil následující ukázku.
|
Promátožil se bránou. Musel se do ní vtisknout celým tělem, jakoby v ní bylo napnuté neviditelné plátno. Protlačil se tam, plátno jakoby znenadání prasklo a uvolnilo mu cestu, brána se za ním v pořádku zavřela a Pepek stál v houstnoucím šeru pod úpatím neznámých hor. Byl si jistý, že je ve světě zvaném Oáza, takže byl doma, šlo jen o to, kde se vynořil. Ale to si jistě brzy zjistí. Kdyby se na Zemi vynořil poblíž Tokia, čekala by ho ještě dlouhá cesta domů, ale na světě s hustou sítí teleportů je to úplně něco jiného. Prošel tedy do světa Chétezů, kde je síť teleportů nejhustší, našel nejbližší teleport a jeho pomocí se přenesl do míst, kde byla v Oáze osada. Otevřel poslední bránu, proskočil jí – a stanul jako omráčený. Brána, kterou vytvořil, byla u Chétezů vedle teleportu pod věží, tady byl les. Těch pár desítek metrů chtěl přeletět co nejrychleji, ale navzdory svému úmyslu se na straně Oázy údivem zastavil. Prostranství mezi domky se strašlivým způsobem změnilo. Tam, kde byla včera písčitá promenáda, bylo teď veliké dětské hřiště s prolézačkami, pískovišti a lavičkami. Pomník s jejich prvním airbusem někdo odsunul až k lesu, Pepkovi teď clonil výhled na pláž. Ale ne, vždyť to byl úplně jiný pomník! Měl být z šedožlutého pískovce, tenhle byl z něčeho jiného, buď ze žuly, nebo... nejvíc se to podobalo leštěnému černému mramoru! Jen airbus nahoře byl pořád stejný. Navíc po obou jeho stranách stály dva další menší pomníky. Co se to tu stalo za těch pár hodin? Čí to byl nápad? Pomalu, udiveně došel k prvnímu z menších pomníků. A to ho dorazilo úplně. Protože nahoře na podstavci z leštěného černého mramoru spatřil sám sebe. Nahoře stála jeho socha v nadživotní velikosti z jasně žlutého kovu, podobného naleštěné mosazi. Ze strany obrácené k domkům byla na podstavci veliká deska ze stejného žlutého kovu. Překvapeně na ní četl:
Pepek tu chvíli stál jako tvrdé Y a jen překvapením naprázdno polykal. Je to opravdu podivný pocit, stát před vlastním pomníkem. Až na to, že ten nápis neříká pravdu. Vždyť nezemřel! Vrátil se. Komu se ale podařilo naprogramovat roboty, aby vystihli jeho podobu? A proč to vůbec dělali? Proč tady píší, že zemřel? Možná to tam vypadalo nebezpečně. A nebezpečné to bylo, ale kdo si dovoluje předčasně ho pohřbívat? To se přece nedělá! Zkoušel telepaticky zavolat Yazatap, ale nemohl ji zachytit. Znepokojilo ho to. Kdyby jen spala, poznal by to, vzbudil by ji, ale jak se zdálo, nebyla vůbec na tomto světě. To ještě nemusí být nic zlého, říkal si, třeba pochopila, že spadl do nějaké pasti, kterou nezvládne a teď pro něho hledá pomoc. Kde jinde než v Andělském světě u Učedníků? Ale pro pomoc k Učedníkům měla poslat Mariuk, ne aby sama opustila hlídku! Slíbila mu hlídat s vimaanem na ostrově u brány, kudy pronásledoval ! Proč tam nebyla? Pepek zkusil telepaticky směrovaně zavolat Mariuk, ale ani ona tu nebyla. Nervózně se obrátil na Salgiel, pak na Xapho, ale když se mu neozvala ani Ramiel, začal panikařit. Co je s nimi? Přece nemohou být u Učedníků všechny! Pokusil se telepaticky směrovaně oťuknout děti. Trochu se uklidnil, když zjistil, že jejich tři dívenky Eilael, Jinn a Malakim jsou někde poblíž, ale klidně spí. Nebylo divu, bylo ještě příliš brzy. Uklidnilo ho to, ale jen nakrátko. Sakra, napadlo ho najednou, snad je nenechaly v domku nehlídané? Odrazil se šikmo vzhůru a rozletěl se nejkratší cestou domů v naději, že tam najde odpověď na všechny záhady. Dveře zvenku do haly byly otevřené dokořán. Prudce u nich přistál, až se setrvačností sklouzl dva metry po písku cestičky, než se zastavil oběma rukama o veřeje. Málem přitom porazil holku, která právě vycházela ven, ale nepatřila sem a neměla tu co dělat. Naštěstí ji poznal na první pohled, ačkoliv měla andělskou kombinézu zbarvenou jako leopardí kožich a působila tak trochu kočkovitým dojmem. Byla to Máňa Hadrbolcová, víc než kamarádka jeho kamaráda Oldy. Nepřekvapilo ho to, mohla tady být na návštěvě, i když vypadala nezvykle. Toho nezvyklého na ní bylo víc. Tak krátce zastřižené vlasy na ní ještě neviděl, ale nejnápadnější na ní bylo bříško. Měla je jako cíchu, sotva se valila a na první pohled bylo jasné, že je v pokročilém jiném stavu. To se prostě nedalo přehlédnout, a už vůbec ne v přiléhavé andělské kombinéze, která tvar těla nezakrývá, ale zvýrazňuje. Přitom ještě nedávno lítala s ostatními jako blázen! Stáli proti sobě mlčky nejméně dvě-tři vteřiny a oba vypadali stejně ohromeně. „Pepku...!“ zaúpěla tiše a nedůvěřivě. „Jsi to opravdu... jsi to ty?“ Trochu přitom zacouvala do haly, jako kdyby se ho bála nebo štítila. „Se ví!“ odtušil. „Mančo, co se tu vlastně děje? Kde jsou všichni? Kdo je u dětí?“ „U dětí jsem já... Ty nejsi... nejsi mrtvý?“ pokračovala opatrně. „Proč bych měl být?“ vyhrkl dotčeně a trochu zaraženě. „Símtě, co jančíš? Copak mě nevidíš přímo před sebou?“ „Strašně jsme tě všichni obrečeli!“ vybuchla a vypadala opravdu nešťastně. „Trochu brzy,“ podotkl kousavěji než chtěl. „Neříkám, že jsem neměl namále, ale bát se o mě nemusíš, jen tak se nedám!“ „Tak kde jsi, člověče nešťastná, celý ty tři roky byl?“ zaúpěla nešťastně. A Pepek ztuhl jako špalek. |
Jestli Marie vypadala vykuleně a snad i trochu zděšeně, když ho spatřila, potom Pepek vypadal dvojnásob ohromeně, když mu vmetla do tváře tu poslední větu. Doposud si neuvědomil, že v Jupiterském světě nestrávil jeden den, ale celé tři roky. Za tu dobu se změnilo všechno. Osada Oáza, ale i Pepkova podivná rodina.
|
„Stalo se toho moc,“ vzdychla si a podívala se na něho tak, že to pochopil jako soucit. „Možná se ti z toho zatočí hlava, až se všechno dozvíš.“ „Ta se mi točí i tak,“ přiznal. „Prožil jsem si taky své, málem mě to roztrhalo na kusy, zvalchovalo mě to, až mě ještě teď bolí celý člověk, ale teď už raději mluv a nenapínej mě.“ „Neposadíme se raději dovnitř?“ navrhla mu. „Aha,“ přikývl chápavě. „Už tě to zmáhá, viď?“ „Já spíš kvůli tobě,“ řekla rychle. „Vypadáš hrozně do zelena.“ „Mám proč,“ přikývl. „Narazil jsem na tvrdšího protivníka, než si můžeš představit, pár desítek minut jsem ani nedoufal, že to přežiju, ale detaily si necháme na jindy. Ten jeden den tam byl opravdu nabitý. Tři roky! Tři roky jsem nejedl! Mám hlad, že bych na posezení snědl i vlka, ale teď chci především vědět, co bylo tady?“ Následoval ji poslušně do haly a posadili se k velkému stolu. Marie ho usadila proti sobě, objednala mísu krásných českých buchet a dva plné kafáče kakaa ke snídani. Roboti ji poslechli a Pepek si oddychl, aspoň to tady bylo v pořádku. „Yazatap si nás tenkrát zoufale přivolala na pomoc, že ses jí nevrátil z Jupiterského světa,“ začala. „Olda, já, Víťa a Jarča jsme ihned přiletěli, ale nikomu se nepodařilo otevřít bránu, kterou jsi nejspíš zmizel. Snažili jsme se o to dlouho, věř mi!“ Její omluvný tón ho trochu vyváděl z míry. Vždyť vůbec nepochybuje, že se snažili! „Věřím ti,“ přikývl smířlivě. Zakousl se do buchty, ale když poprvé polkl, zkroutila ho bolest v břiše. Nechtěl na sobě nic nechat znát, ale přece jen jí neuniklo, jak se najednou na židli zkroutil. „Byla to brána Jupiter-nahoru,“ vysvětloval jí. „Teď už vím, proč nešla otevřít, držela ji aforxita. Nikdo mi tam nemohl pomoci, nikomu nic nevyčítám. Na pomoc zvenčí jsem se nesměl spoléhat, neměl bych naději. Nemohli jste uspět.“ „To jsme nevěděli, ale když nám to nešlo, přivolali jsme si na to další,“ pokračovala. „Ale nepodařilo se to ani Alexijevovi. Zkoušeli jsme to celý týden, až i Yazatap usoudila, že to nemá cenu. Pak jsme to vzdali.“ „Cestu zpátky jsem si musel vyboxovat sám,“ ujistil ji klidným tónem Pepek. Trochu se narovnal, ale nedojedenou buchtu raději odložil na talířek a bylo mu jasné, že se v brzké době pro tu bolest dosyta nenají. „Málem mě to zabilo,“ pokračoval raději. „Ale odsud jste neměli vůbec žádnou šanci. A to ještě netušíš, co jste proti sobě měli! Ale povídej, co bylo tady?“ „No, ořvali jsme tě parádně, to mi můžeš věřit,“ pokračovala Máňa. „Yazatap navrhla uspořádat vzpomínkové setkání všech, co tě znali, když ani nebylo co pohřbívat. Nejhorší to měly holky, co s tebou čekaly mimča. Každý pohrobek je trága! A tady měli být hned čtyři! Hele, nechceš je vidět? Já nána ti nabízím buchty a ty jsi ještě ani neviděl svoje kluky!“ Vyskočila, jak jí to jen bříško dovolovalo. Vstal a šel za ní. Na chodbě byl na podlaze nalepený měkký zelený koberec, podobný trávníku, ten tu ještě včera před třemi roky nebyl. Dokonale tlumil zvuk kroků, takže do dětského pokoje vstoupili tiše jako dvě myšky. Tak brzy po ránu všechny děti ještě spaly. Na dětech jsou tři roky hodně znát. Eilael, Jinn a Malakim byly už veliké slečny, nejstarší Eilael už bylo deset let! Pepek se na ně díval s větší něžností než jindy, ale nebyly tu samy, všude podél stěn stály další postýlky. Rychle je očima spočítal. Devět! Dvě u dveří byly malé a ležela v nich mimina. Hned když vstoupil, bylo mu jasné, že nemohou být jeho. Stranou stály čtyři střední postýlky a na nich... na nich jako andílci spinkali čtyři krásní dvouletí kloučkové. Pepek se až otřásl, když je spatřil. Tohle... to by měly být jeho vlastní děti! Všichni měli vlásky jako Pepek, ale jen dva si troufl určit. Hned mu totiž došlo, že ti dva, navzájem k nerozeznání podobní, musí být jednovaječná dvojčata Salgiel. Zajímavé bylo, že všechny děti kromě mimin měly na sobě bílé, nenabarvené andělské kombinézy. Znamenalo to ale, že jsou všechny telepatické, jinak by andělské kombinézy ani nosit nemohly. „Čí je který?“ zeptal se směrovaně telepaticky Máni, aby děti nevzbudil, sotva se na ně dost vynadíval. „A... jak se jmenují?“ „Tady máš Pepču,“ ukázala mu prstem na nejbližšího spícího klučinu. „Tvůj a Xapho. Radek je zase tvůj a Ramiel. Holky se tenkrát o jména trochu pohádaly, ale rozsoudili jsme je spravedlivě. Xapho jsi měl prý nejradši a měla tedy největší nárok na pokračovatele tvého jména, i když se narodil jako druhý. A Ramiel má zase prvorozeného kluka, pojmenovaného podobně jako ona, ačkoliv prvorozený syn tady nemá takový význam jako na Zemi.“ „A tihle dva?“ ukázal na dvojčata. „Sváťa a Simon, máš je se Salgiel,“ řekla Máňa. „Dohromady jsou ti čtyři hrozní rošťáci, ale mají být po kom! Až je uvidíš řádit venku na písku...“ „A co tahle mimina?“ přerušil ji a ukázal na dvě malé postýlky. „Čí jsou?“ „Tohle je Jaruška, Víti a Jarči,“ ukázala mu na bližší. „Je tady nejmladší, má necelých půl roku. Jarča ji ještě kojí, proto také nemůže být moc dlouho pryč.“ „Víťa s Jarčou jsou tady taky na návštěvě?“ oddychl si rychle. „Ne tak úplně,“ zavrtěla hlavou. „A tohle mimino je tři čtvrtě roční Janinka od Xapho a Oldy. Xapho taky ještě kojí. Já teď budu mít s Oldou kluka a bude se jmenovat po tátovi.“ „Janinka je Xapho a Oldy?“ vytřeštil na Marii oči. „Jak to?“ Napadlo ho, proč zrovna Janinka... proč jí dávali zrovna tohle jméno? Ještě víc se ho dotklo, že ji má jeho nejmilejší Xapho zrovna s jeho kamarádem. „Hele, pojď do haly, ať je nevzbudíme!“ navrhla mu místo vysvětlování. Ještě jednou se podíval po miminu pojmenovaném Janinka. Jeho Xapho má tedy děti dvě. Pepíčka s ním a Janinku s Oldou. A Máně to, jak se zdá, vůbec nevadí! Následoval ji jako v transu do haly, kde se zničeně posadil ke stolu. Usadila se vedle něho a jemně ho vzala za ruku, jako by ho chtěla podržet. Psychicky to ale potřeboval. „Co se to tady všechno...“ začal, ale nenechala ho domluvit. „Asi bych se ti měla nejprve představit, protože mě vlastně neznáš,“ řekla odhodlaně. „Znáš mě určitě jen za svobodna, ale nevíš, jak se jmenuji teď.“ „Ale tuším to,“ usmál se trochu. „Už jste se s Oldou konečně vzali? Chodili jste spolu tolik let, už jste měli načase!“ „Vzali jsme se,“ přikývla. „Ale trochu jinak, než si myslíš. A tak se nejmenuji po něm. Jsem teď Marie Horáková, tvoje manželka. Sedmá z devíti ,001 abys věděl.“ „Cože?“ vyskočil vytřeštěně, jako by až teď zjistil, že sedí na ježkovi. Samozřejmě čekal něco jiného, tohle byla další rána palicí do hlavy! Těžko by mu něco vzalo dech víc. „Moje...“ koktal ohromeně. „Patřím do tvé rodiny, takže jsem i tvoje manželka,“ opakovala umíněně a tiskla mu ruku. „Vzali jsme se všichni dohromady. Já, Olda, Víťa, Jarča, tvých pět vdov...“ „Vždyť...“ vyhrkl nešťastně, ale nenechala ho tu vrcholně udivenou otázku ani začít. „Vědět, že jsi naživu, všechno by jistě probíhalo jinak,“ řekla rychle. „Uvědom si ale, nebyl jsi tu celé tři roky! Zkus se teď ničemu nedivit, tady se toho seběhlo děsně moc. Když nám tvoje vdovy poskytly azyl, žili jsme ještě rok odděleně, ale pak jsme se všichni dohodli a vzali jsme se. Všichni dohromady.“ „Vdovy?“ vybuchl Pepek. „Jaképak vdovy!?“ „Vdovy!“ trvala na svém přísně Marie. „Tvé vdovy, to snad není tak těžké pochopit! Považovali jsme tě za mrtvého. Zmizel jsi do světa, kde se nedalo přežít, a nevrátil ses! Vdovy pro tebe po celý rok poctivě truchlily, nemůžeš jim vůbec nic vyčítat! Nebyla to jejich chyba, že se znovu vdaly.“ „A čí to byla chyba?“ ohradil se. „Snad moje?“ „Tvoje asi taky ne,“ připustila. „Dávej vinu tomu, co tě tam tak dlouho zdrželo bez nejmenší zprávičky, že ještě žiješ.“ Pepek neřekl nic, ale hlavou mu to létalo sem a tam. |
Sex je v Jupiterském duchovi důležitý, ale není hlavní. Tohle všechno se odehraje tak do dvou třetin knihy. Dalším vylepšením je skupinový sex s telepatickým propojením, kdy si všichni navzájem telepaticky sdílejí pocity. Sdíleného sexu se mohou účastnit i těhotné ženy, které by se jinak musely držet stranou. Má to ale i vedlejší efekty. Každý se může při sexu probírat i nejtajnějšími myšlenkami ostatních. V takové rodině se nic neutají, ale může to být i přínosem, když mezi sebou tak jako tak nemají žádná tajemství.
Nejtěžší to má v tomto světě křesťan František. Pepek ho přemluvil, aby pomohl Oáze s kulturou, František je totiž hudebník a byl ochotný vést v Oáze hudební školu. Kultura je totiž bývalým válečnicím zcela neznámá a František má proto s hudbou nečekaný úspěch. Problémy má jen s vírou. Jako křesťan se těžko smiřuje s tím, že kolem sebe vidí jen bývalé ďáblice. Nakonec se s jednou z nich i ožení, ale polygamii tvrdošíjně odmítá. To ale v Oáze chápou jako nemravnost a František to opravdu nemá lehké. Ještě že ho všichni bez výhrad uznávají jako hudebníka a jeho podivnost nakonec respektují.
|
Společnost Oázy nemá pravděpodobně obdobu v žádném světě, vytvořeném scifisty. Je to společnost harémů, které nejsou harémy, protože jsou částečně symetrické. Není tam místo pro nespravedlnost, to by to prostě nefungovalo. Velké tefirské rodiny mohou být ale z principu stabilnější než monogamní pozemské. Není to jen exotika, jsou tam načrtnuty i další podrobnosti, kterých si všimne jen ten, kdo se nad tím trochu víc zamyslí. Jak se asi cítí v polygamní rodině pozemská děvčata, vychovaná úplně jinak? Dokáží se přizpůsobit? Snesou pohled na svého kluka, objímajícího jinou, zatímco jsou objímané jeho kamarádem? Horákova rodina to vyřešila. Každý smí mít někoho oblíbenějšího, ale v sexu a ve výchově dětí musí být především spravedlnost. A tak i děti v takové rodině jen zběžně odlišují mámy a táty od mamin a tatin . Mámu a tátu má každý jen jednoho, maminy a tatiny jsou ti ostatní. Máma a táta přitom nemusí být pravými biologickými rodiči. V rodině Horáků mají pevné místo i děti, které biologické rodiče nikdy neměly, neboť vznikly ještě v továrně na děti. |
Jupiterský duch je k dispozici jen v elektronické podobě na internetu. Pravděpodobně nebude nikdy vydán na papíře, byla by to příliš tlustá bichle. Možná vám ale tohle povídání pomůže při hledání těchto zajímavých světů. Zkuste to! Najdete to na
http://sw.gurroa.cz
© V.Semerád, Festival Fantazie 2007 Chotěboř
|
|
|
Domů
Statistiky
11.08.2021 23:07