Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Opilý rytíř

Vítek vztekle házel části brnění na vůz. Ani kuchařčin vyčítavý pohled na jeho náladě nic nezměnil. Jindy by na starou Růžu bral ohled, ale dnes ne. Poprvé za celou dobu od útěku z domova zapochyboval o svém rozhodnutí. Včera večer nechtěně zjistil, proč chodí ostatní sloužící kolem rytířů po špičkách. Rozhodně nebyl dobrý nápad plést se Darembarovi pod nohy, když se jeho mysl utápěla v kořalkovém opojení. A především se neměl nechat chytit, když po něm vrávorající rytíř hrábl.

„Jestli na tý zbroji najdu jediný škrábanec, tak si mě nepřej,“ vynořila se za Vítkem mohutná postava a chlapec hbitě uhnul před pohlavkem, který k němu směřoval. Hodil do vozu poslední kovovou rukavici a klidil se z dosahu jejího majitele.

„Ještě mi někde zůstaly pytlíky s kořením,“ postrčila žena klučinu ke druhé straně vozu, „zkus je najít, Vítku, a přines je.“

„Copak se neumíte rychle a tiše sbalit? Třeští mi z vás hlava!“ zlostně mumlal rytíř, ale na kuchařku Růžu ruku nevztáhl.

„Kde mám koně?!“ nevrle se obořil na panoše, který do vozu vlekl truhlu s oblečením.

„Hned ho přivedu, pane,“ sklopil hlavu mladík a obloukem obešel vůz s truhlou v ruce, aby se neocitl v těsné blízkosti nenaladěného rytíře.

Konečně byla poslední zavazadla naložena a Darembarova skupinka se dala do pohybu. Vítek s úlevou zalezl do nejzazšího koutku kuchařčina vozu.

„Posaď se ke mně,“ vyzvala ho Růža, „a svlékni si košili.“

Neochotně ji poslechl. Otevřela kelímek s mastí a jemně mu namazala všechna místa, kde modřiny nahradily původní barvu kůže.

„Hloupej nápad plést se Darembarovi do cesty, když celou noc prochlastal,“ mumlala tiše jakoby pro sebe.

„Proč mě vlastně zmlátil? Vždyť jsem nic neprovedl.“

„Když má upito, žádný důvod nepotřebuje,“ pokrčila kuchařka rameny a pomohla Vítkovi zpět do košile. „Příště se nemotej v jeho blízkosti.“

„Myslel jsem si, jak je skvělej, silnej a úžasnej...“

„Nedělej si iluze, chlapče, je to chlap jako každej jinej. Ale ve svém oboru patří k nejlepším. Chceš-li se stát rytířem, nikdo jiný tě nenaučí tolik co on.“

„A kdy mě začne učit?“

„Až kapku zesílíš, možná tak za tři, čtyři roky.“

„Chtěl bych začít trénovat už teď.“

„Buď rád, že tě přijal jako panoše a snaž se být trpělivý. Víš, co by jiní kluci za tuhle příležitost dali?“

„Hm,“ ztichl Vítek. Kuchařka Růža měla pravdu, dostal se přesně tam, kam chtěl. Jenomže život na jeho představy nebral ohled. Toužil trénovat s mečem, ale zatím ho uzvedl jen stěží. Rytíř ho proto pověřoval nedůstojnými úkoly. Až do včerejška je Vítek plnil s nadšením. Jenže nezasloužený výprask, který mu Darembar uštědřil po návratu z pevnosti, změnil úhel jeho pohledu. Náhle si nebyl jistý, zda chce zůstat panošem právě u něj. Zbožňovaný hrdina se den ze dne proměnil v násilníka a ožralu. Vítek si nemohl pomoct. Jakoby sundal růžové brýle. Bezmezný obdiv a důvěra se vypařily během onoho jediného okamžiku, kdy si na něm rytíř vylil svůj opilecký vztek.

Vůz jednotvárně drkotal po nerovné cestě. Na vyleštěném brnění se míhala sluneční prasátka, která do vozu pronikala dírou v plachtě.

V dalších dnech se ukázalo, že Darembar se rozhodl uskutečnit několik návštěv u svých známých a obstarat koně pro svého staršího panoše.

Vítek závistivě přihlížel, když Darembar s Leonem procházeli ve společnosti majitele ranče kolem ohrad a hodnotili jednotlivé koně.

„Dobrý rytíř musí svého koně vycvičit sám. V boji potřebujete být sehraní,“ poučoval mladíka. „Co támhleta klisna?“ ukázal někam doprostřed stáda.

„Když já bych raději hřebce,“ nesměle namítl Leon.

„Nesmysl! Hřebci jsou svéhlaví a nespolehliví. Je s nimi víc potíží než užitku. Koupíme klisnu.“

Vítek sledoval Leonův pohled a hned pochopil, co staršího panoše oslovilo. Vůdčí hřebec hrdě držel hlavu a střežil stádo. Krásnější exemplář koně byl k vidění málokdy. Jenže jeho cena by se určitě vyšplhala nad rámec Darembarových možností. A dost možná by ho majitel ani neprodal.

Do blízkosti ohrady, odkud Vítek pozoroval stádo, přihopkalo odrostlé hříbě. Natáhlo zvědavě tlamu směrem k chlapci.

„Já pro tebe žádný pamlsek nemám,“ usmál se Vítek a pohladil zvědavého koníka po nozdrách.

„Toho vám k tý klisně přidám zadarmo,“ mávl rukou majitel koní. „Na, můžeš si ho rovnou odvést,“ strčil Vítkovi do ruky provazovou ohlávku. Dřív než mohl Darembar něco namítnout, hříbě samo strčilo hlavu do nastavené ohlávky.

Majitel vstoupil do ohrady a vyvedl ven vybranou klisnu. Pak plácl po zadku Vítkova hřebečka, aby se k nim připojil. Teprve teď si chlapec všiml, že koníkovo hopkání má svou příčinu. Nemohl plně došlápnout na zadní nohu. Rychle hříbě natočil tak, aby na ně Darembar pořádně neviděl a neodmítl kulhající dar.

Po cestě se Vítek snažil odpoutat pozornost svého pána od koníkova nedostatku. Tiše si gratuloval, jak se mu záměr daří, neboť rytíř nepronesl na adresu darovaného hříběte jediné slovo. Oba koně zavedli do hostitelovy stáje. Vítek byl s Darembarovým souhlasem zaměstnán v kuchyni. Odpoledne ho s místním podomkem poslali do blízkého lesíka pro dřevo na topení.

Hned poté, co přivezené kusy suchých kmenů a větví naštípali, zamířil Vítek znovu do stáje. Jenomže si ho všiml Darembar. Kývl na něj, aby ho následoval.

„Mám pro tebe nové boty,“ pokynul chlapci, aby se posadil na stoličku u kamen a podal Vítkovi pár kožených kotníkových bot.

„Tak co? Líbí se ti?“ sledoval, jak si kluk nazouvá nové místo starých prošoupaných škrpálů.

„No vida! Hned vypadáš jako panoš a ne jako poslední drban z mého tábora,“ pominul nedostatek Vítkova nadšení a jeho staré botky opovržlivě odkopl do kouta.

„Jsou tvrdé, tlačí mě,“ postěžoval si chlapec, ale rytíř jen mávl rukou.

„Kůže povolí, určitě je brzo rozchodíš. Není nad dobrou kvalitu bot.“

„Děkuji, pane,“ poctil ho ukřivděným pohledem Vítek a další smutný kukuč si vysloužily odkopnuté prošlapané botky v koutě.

„A teď přines z mého vozu demižon, budeš obsluhovat mě a našeho hostitele,“ nařídil Darembar.

Vítek odkulhal splnit rozkaz a pomyslel si, že v nových botách chodí hůř než jejich darované hříbě.

Celý večer doléval kořalku do pohárů opilecky diskutujících mužů, dokud ho nevystřídala zdejší mladá služebná. Vděčně jí přenechal své místo a konečně se rozběhl do stáje.

Nahlédl dovnitř a zůstal stát s otevřenou pusou. Po hříběti nikde ani památky. Jen klisna pokojně chroustala seno a zvědavě se po něm ohlédla.

„Copak tady hledáš, panáčku?“ zdvihl se ze sena v koutě zarostlý špinavý stařík.

„Přivedli jsme hříbě...“

„Jó, toho chudáčka chcípáčka?“

„Oni ho dali někam jinam?“

„Tvůj pán ho vyměnil za nové kožené boty. Udělal dobrej obchod.“

„A hříbě?“

„Už to má chudáček za sebou. Stejně by se jenom trápil.“

„Cože?“

„Buď bez obav, mladej. Náš kuchař je dobrej řezník. Podřízl ho rychle a čistě.“

„Zabili ho?“ sevřelo se Vítkovi hrdlo žalem. „Vyléčil by se.“

„Ale kdepak. Věř starýmu koňákovi. S takhle vážnou vrozenou vadou tvůj koník hrozně trpěl. Už je mu líp.“

Se slzami v očích se Vítek rozběhl zpět k Darembarovi. Dobře věděl, že by to neměl dělat, ale nemohl si pomoct.

Rozrazil dveře pokoje a služka sedící na stole polekaně seskočila.

„Proč jste dal zabít moje hříbě?! Mohlo se uzdravit,“ vyčítavě a se slzami v očích se rozkřikl na rytíře. Darembar se šoupl i se židlí, aby na chlapce lépe viděl.

„Koně zatím nepotřebuješ. Máš za něj parádní boty, tak si dej vodchod!“ mávl opilecky ležérním gestem rukou, aby dal klukovi najevo, že hovor je u konce.

„Nikdo se vás o žádné boty neprosil,“ stáhl si Vítek nové nepohodlné obutí a mrsknul dárkem o zem.

Opilý rytíř vstal, přitlačil služku ke stolu a zručným hmatem jí rozepnul široký kožený pásek, který byl jedinou ozdobou jejích volných šatů.

„Nemám vás rád,“ vyhrkl Vítek rozhořčeně.

Darembar odstrčil služku, až zavrávorala, a nečekaně rychle se pohnul směrem ke klukovi. Chytil ho za paži a hrubou silou ji sevřel, aby se mu drzý panoš nevytrhl. Vítek zaúpěl bolestí. Darembar se rozpřáhl a vzduchem zasvištěl kožený pásek. Takhle tvrdý výprask Vítek ještě nikdy neschytal. Jeho zoufalý křik se nesl celým statkem. Hostitel se mračil, ale nezasáhl. Služka se bojácně tiskla ke stěně za stolem.

„Koukej se znova obout,“ cedil mezi zuby rytíř a mrštil Vítkem směrem k odhozeným botám. „Jestli tě ještě někdy uvidím naboso, tak si mě nežádej,“ dál ho poháněl svištícím řemenem. Vítek se roztřesenými prstíky pokoušel rozvázat tkanice a opět si natáhnout nepohodlné boty.

„To stačí. Má dost,“ konečně zadržel Darembarovu ruku hostitel.

Vítek roztřeseně navlékl boty a mátožně se odpotácel dveřmi, které mu otevřel hostitel. Slyšel, jak se rytíř za dveřmi rozčiluje a jak ho hostitelův hlas konejší. Na nic nečekal a klopýtal k dřevníku, kde si sloužící ustlali na seně.

„Ale to snad ne! Už zase?!“ spráskla nad zuboženým chlapcem ruce kuchařka Růža.

Ač mu košili svlékala jemně, přesto vzlykal bolestí. Těžko říct, která bolest byla horší. Záda pálila jako čert, ale pomyšlení na důvěřivé hříbě, které životem zaplatilo jeho boty, bylo nesnesitelné. Copak se takhle může zachovat skutečný rytíř? Nenáviděl Darembara z hloubi duše.

Kuchařka mu ochladila záda studeným obkladem a potom velice jemně natírala rozbolavělou dětskou kůži svým zázračným balzámem. Vítek vděčně vypil zklidňující nápoj, který mu mezitím připravila. Po chvilce začaly kuchařčiny bylinky působit a chlapec v poloze na břiše usnul.

Ráno se téměř nemohl hýbat. Růža mu znovu namazala záda a ukryla ho přímo voze, aby pánovi pokud možno vůbec nepřišel na oči. Jenomže rytíř si ho ještě před odjezdem našel.

„Obout!“ nařídil, jakmile uviděl boty pohozené vedle chlapce. „Dělej nebo ti pomůžu!“ zvýšil hlas, když se Vítek nehrnul splnit jeho příkaz.

„Pane, mám potíže se sedlem, můžete mi prosím pomoct?“ objevil se u vozu Leon se svou novou klisnou a obdařil Vítka soucitným pohledem.

„Za chvíli si tě zkontroluju,“ namířil Darembar přísně prst na svého mladšího panoše a seskočil z vozu k Leonovi.

Odřené paty bolestivě zaprotestovaly, když se dostaly do kontaktu s tvrdou kůží bot. Přesto se Vítek neodvážil neuposlechnout. Kdybych byl kouzelník, napadlo ho při obouvání, proměnil bych rytíře v kulhavého koně.

Po dvoudenní cestě dorazili k osamělému stavení, které už na dálku smrdělo kouřem. Cedule nad vchodem, kterým mohl projít i nejvyšší kůň, hlásala, že vstupují na území kováře.

Mohutný svalnatý muž se s rytířem halasně uvítal a jeden z rytířových demižonů mu vzápětí přistál u nohou. Kovář Darembarovo gesto odměnil srdečným potřesením rukou.

„Taky pro tebe něco mám,“ šel uklidit demižon a za chvilku místo něj přivlekl štít z dračích šupin.

„Šupiny ze samice?“ zatvářil se trochu kysele rytíř.

„I tak je zbytečně těžkej. Chtělo by to magickou úpravu. Mnohem lepší by byly šupiny z mláděte. Jsou lehčí a působením času ztvrdnou na stejnou kvalitu. Jenomže ty žádný z dodavatelů nenabízel.“

„Hm. Velmistr sice jednu takovou kůži má, ale nedá. Musel bych se poptat někde jinde.“

Vzápětí oba muži zmizeli v kovárně a Vítek vykukující přes postranici vozu si znovu udělal pohodlí. Dřív by tomu nevěřil, ale teď si dokázal živě představit, že Darembar bez mrknutí oka zabije dračí mládě, jen aby získal vhodnou kůži na štít. Asi by si měl najít jiného rytíře, u kterého se bude učit. Přece nemohou být všichni stejní. Jenže věc má háček. Rytíř ho přijal jako svého panoše a on mu přísahal poslušnost.

Nakonec jejich skupinka projela podivnou oválnou bránou poblíž kovárny a dokodrcala do malé vesnice, kde měl Darembar svůj dům.

„Vítej, pane, tvůj návrat nás velice těší,“ ukláněl se malý chlapík, ale žádnou velkou vřelost Vítek z jeho slov necítil.

Zatímco Darembar seskočil z koně, Vítek se zvědavě rozhlížel. Budovy byly nízké, postavené do tvaru písmene L. Za nevysokým plůtkem z keřů zahlédl stáje a hospodářskou část dvora s drůbeží. Přilehlá zeleninová zahrada vypadala dobře udržovaná a kuchařčin obličej se při pohledu na ni přívětivě rozzářil.

„Panečku, to bude jiný vaření z čerstvý zeleniny a domácího masa,“ libovala si a pomohla rozbolavělému Vítkovi slézt dolů z vozu.

„Postarej se o valachy,“ vypřáhl vozka tažná zvířata a svěřil je Vítkovi. Sám se pustil spolu s kuchařkou Růžou do vykládání vozu.

„Pojď za mnou,“ kývl na Vítka Leon, který odváděl ke stájím obě jízdní zvířata.

„Jak dlouho se tu zdržíme?“ vyzvídal Vítek.

„Co sis vlastně o Darembarovi myslel? Že je potulný rytíř? Pořádně se rozhlédni, tohle všechno mu patří, tady má svůj domov. A my jako panoši bydlíme s ním.“

„To jako na furt?“

„Jenom do doby, než postoupíme mezi rytíře,“ zasmál se Leon.

„A co tady budeme dělat?“

„Co by? Mě čeká pořádnej trénink a tebe pomocné práce jako úklid, péče o koně, o zahradu, zkrátka o všechno, co zvládneš.“

Když starší panoš uviděl Vítkův zklamaně protáhlý obličej, znovu se zasmál: „Neboj se, občas budeme jezdit do výcvikového tábora, kde probíhá výcvik nováčků. Můžeš si nové pány rytíře omrknout zblízka.“

V příštích dnech se Vítek seznamoval s Darembarovým služebnictvem a novým prostředím. Správce mu okamžitě přidělil povinnosti v kuchyni a ve stáji. Za několik dní tu Vítek schytal víc pohlavků než za celý dosavadní život. Při práci v kuchyni byl nešikovný a pomalý. Ve stáji si vedl lépe, ale kromě plavení koní v blízké říčce nenacházel v přidělené práci žádné uspokojení. Dokonce se mu zastesklo i po domově a sourozencích. Cesta k rytířské kariéře se nyní jevila jako zdlouhavá a nezajímavá. Záhy se naučil unikat pozornosti služebnictva a na celé hodiny se ztratit z jejich dosahu. Příroda za vesnicí nabízela mnohem atraktivnější prostředí než zeleninová zahrada, kde ho nutili válčit akorát s plevelem.

Errata:

12.08.2021 21:39