Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek

Objev ve skalách

Zpět Obsah Dále

Neudržovaný porost za řekou divoce zarůstal křovisky a o kus dál se měnil v les. Vítek byl městské dítě a všechno tu pro něj bylo nové. Mostek mu ukázali při výpravě pro dřevo a nyní své znalosti hojně využíval. Pokaždé se odvažoval dál a dál. Pozoroval brouky, mravence, ještěrky, hady a učil se pohybovat tiše, aby nevyplašil zajímavé tvory.

Toho dne pronikl dál než obvykle a narazil na statné divoké prase. Pokusil se mu vyhnout, ale divočák zdvihl rypák a rozběhl se jeho směrem. Vítek vzal nohy na ramena a stálo ho hodně úsilí, aby unikl zlostně naladěnému jedinci. Prase ho zahnalo až k hlubokým roklinách, kde pronásledování hbitého kluka vzdalo. Nejspíš ucítilo vůni něčeho k snědku, neboť zabořilo rypák do listnaté hrabanky. Vítek opatrně ustupoval od zdroje chrochtání a funění. Rozhodl se projít roklinou na druhou stranu, ale skály se zvyšovaly a zužovaly, až nakonec skončil ve slepé uličce. Pod nohama mu hnilo listí a vlnily se ostrůvky červů. Znechuceně zamířil zpět a doufal, že se divočák mezitím odsunul někam stranou.

Najednou se roklina před ním rozvětvila. Jak utíkal před prasetem, nedával pozor a odbočky si nevšiml. Zaváhal, kudy sem přiběhl. Ale vždyť je to jedno. Jakmile se vymotá ze skal do lesa, cestu k řece a mostu snadno najde. Po chvilce mu bylo jasné, že zvolil nesprávný směr. Minul několik křižovatek a pořád bloudil mezi skalami, po kterých se nedalo vyšplhat nahoru. Pokusil se vrátit po svých stopách, ale v šeru roklin je bylo těžké rozeznat. Konečně objevil místo, kudy se dalo vyšplhat vzhůru. Vydrápal se po kamenitém svahu, ale příliš si tím nepomohl. Obklopoval ho les rozbrázděný roklinami. Podle slunce si určil směr, kde zhruba by měl ležet Darembarův statek. Opět sešplhal do nehostinného labyrintu a vybral si odpovídající roklinu. Ta však najednou končila a Vítek zase musel hádat, kudy se pustit.

Neměl nejmenší tušení, jak je zdejší skalní bludiště rozlehlé. Navíc se postaral o to, aby ho v nejbližších hodinách nikdo nesháněl, takže ho do večeře pravděpodobně nebudou postrádat. A ani nebudou vědět, kam se vypravil. Někde tu bude muset přespat. Přestal se starat o směr, kterým kráčí, a začal se rozhlížet po místě, kde by si mohl odpočinout. Několik plošinek vypadalo slibně, ale buď měly nevhodný sklon nebo byly příliš malé, aby si na nich ustlal. Spát na dně rokliny nechtěl, bál se, že by ho do rána našli červi a zalezli mu do oblečení. Br. Dál se trmácel mezi strmými nepřístupnými stěnami. Kdybych byl kouzelník, napadlo ho, vyletěl bych vysoko nad les a hned bych věděl, kudy domů. Nebo bych si dokázal přičarovat postel a večeři.

„Abraka dabra, palačinky,“ zkusmo zamával rukama. Kouzlo nefungovalo. Vlastně ani nečekal, že by fungovalo. Ale když o něm tvrdili, že má sedmý smysl, proč to nezkusit.

Vyšplhal k další nadějně vypadající plošince. Hned za ní se nalézal otvor do jeskyně. Protáhl se dovnitř, aby prozkoumal, zda je vhodná na přespání. Hned při druhém kroku však uklouzl a po zadku se po mokrém hrbolatém svahu řítil do hlubiny naplněné temnotou. Na kluzkém povrchu skály se nebylo čeho zachytit.

„Ááá,“ rozlehl se jeho zoufalý výkřik jeskyní. Stejně jako jeho nedobrovolný skluz nečekaně začal, naprosto nečekaně i skončil. Ne však nárazem do skalní stěny, jak by napovídalo očekávání, nýbrž do něčeho pružného. Natáhl ruku a dotkl se suchého, podivně členitého povrchu překážky. Byla teplejší než vlhký skalní masiv. Vítkovi se rozbušilo srdce. Přetočil se na kolena, aby se pokusil po svahu vyšplhat zpět k východu z jeskyně. Jenomže pohyb nedokončil. Kolem něj se nepatrně rozjasnilo, podivně pružná hmota se zavlnila a přímo před Vítkem se rozevřelo žlutě světélkující oko.

„Jídlo?“ zamručel obyvatel jeskyně.

„J-j-já žádný jídlo nejsem,“ svaly odmítly Vítkovi poslušnost a chlapec opět skončil pod svahem na zadku, zapřený o mohutné tělo. Srdce mu tepalo jako splašený pták a neodvažoval se pohnout.

„Máš jídlo?“ mrklo neobvykle velké oko.

„Nemám,“ pípl Vítek.

„Přišel zabít? Zabij rychle.“

Nevěděl, co na to říct. Nechápal, o čem tvor mluví. V mysli se mu mihl nejasný obraz meče nořícího se do podobného oka, jaké na něj nyní zíralo.

„Ty ne rytíř?“

„Jasně že ne a ještě dlouho nebudu,“ našel najednou chlapec svůj hlas, „teprve se učím, vlastně jsem se ještě ani učit nezačal.“

„Dáš mi jídlo?“

„Jaké jídlo?“

„Kus masa. Já velký hlad.“

„Kde bych ho vzal?“ Vítek si uvědomil, že v nouzi by tvor mohl sežrat jeho a rychle se jal vysvětlovat: „Víš, já jsem zabloudil. Kdybych dokázal najít cestu zpátky, zkusil bych ti sehnat kus masa a přinést ho sem. Jenomže jsem se ztratil a venku už je skoro tma, takže netrefím domů.“

Vítkovu mysl zaplavilo zvláštní mravenčení a zčistajasna se do jeho paměti promítla znalost zdejšího terénu. Uviděl skalní labyrint z ptačí perspektivy a náhle přesně věděl, kde se nachází. Tahle jeskyně byla shodou okolností velice blízko místa, kde ho divoké prase zahnalo do skal.

„Kdo jsi? A jak jsi to udělal?“ přestal se najednou žlutého oka bát a vycítil, že tvor ukrytý v jeskyni je svým způsobem v nouzi.

„Fuentis. Já zima a hlad. Velký hlad až umřít.“

Vítek se znovu otočil na kolena a pohlédl vzhůru. Ač věděl, že tam vchod musí být, nic neviděl. „Zkusím vyšplhat zpátky nahoru. Snad cestu domů najdu.“

„Ty vrátíš?“ vycítil v otázce směsici naděje a strachu.

„Vrátím se hned jak to půjde,“ ujistil živé žluté oko.

Zul boty, svázal tkaničky a zavěsil si je na krk. Po hmatu vyhledával opory na kluzkém svahu a škrábal se výš a výš. Najednou zahlédl světlejší obrys vchodu. Nedočkavě přidal na tempu a po chvíli byl odměněn pohledem na první hvězdy.

Nazul boty a spolehl se na nové informace, které se mu otiskly do paměti. Bez nesnází se podle nich orientoval. Než se vymotal ze skal, vyšel měsíc a cestu ke statku za jeho svitu snadno zvládl.

„Ale, ale! Kohopak to tu máme?!“ popadla ho za šaty na krku silná ruka.

„Ty ještě nespíš, Leone?“ snažil se Vítek vykroutit.

„Byla po tobě sháňka, mladej.“

„Darembar?“

„To si piš. Je pěkně nakrknutej. Máš se za ním stavit hned, jak se objevíš.“

„Nepočkalo by to na ráno?“ ošil se Vítek.

„Podívej, kamaráde,“ otočil si ho Leon obličejem k sobě, „pokud chceš s Darembarem vycházet v pohodě, měl bys sekat dobrotu a nelézt mu na oči, když chlastá. To je nejlepší rada, kterou ti mohu dát. Takže mazej za naším rytířem, ať už máš kázání za sebou. Zítra bys vyfasoval horší trest.“

Chlapec se schlíple loudal k hlavní budově. V okamžiku, kdy klepal na Darembarovy dveře, v něm byla malá dušička.

„Dále,“ vyzval ho rytířův hlas.

Vstoupil, pozdravil a uvítal ho přísný zamračený obličej. „No vida, náš ulejvák se konečně objevil!“

Vítek mlčky nasměroval svůj pohled do podlahy.

„Mám tu na tebe několik stížností, že se vyhýbáš domácím pracím. Tohle má být vděk za to, že jsem se tě ujal?“

Rytíř mu položil ruce na ramena: „Podívej se na mě! Co mi k tomu řekneš?“

„Jenom jsem se šel chvilku podívat ven.“

„O žádném courání po okolí už nechci slyšet! Rozumíš?!“

Chlapec neochotně přikývl.

„Ode dneška strávíš každou volnou chvíli v kuchyni a budeš dělat vše, oč tě požádají! Běda, jestli se k mému uchu donese další stížnost. Líného panoše rozhodně živit nebudu! Jasné?!“

„Ano, pane,“ pípnul Vítek schlíple.

„Tak mazej,“ vyprovodil ho muž umírněným pohlavkem.

Nemusel ho vybízet dvakrát. Kluk vystřelil na chodbu rychlostí šípu. Oddechl si, tentokrát vyvázl bez úrazu.

Jenže jak dodržet svůj slib tvorovi ve skalách? Dokáže obstarat maso a donést mu ho? Na ničí pomoc se tady spolehnout nemohl. Začal přemýšlet o svých možnostech. Kdyby měl čas, mohl by oběhnout pasti za řekou a sebrat chycené zvíře dřív, než ho najde Leon, který teď měl kontrolu pastí na starost. Nebo raději něco uzmout ze spíže? Kuchařka Růža ho má ráda, třeba by nežalovala, kdyby ho přistihla. Jenomže právě jí žádné potíže způsobit nechtěl.

V noci se mu zdál sen o žlutém oku, které ho vybízelo, aby si pospíšil.

Ráno ho probudilo halekání na dvoře.

„Mrcha jedna zatracená! Dostala se do kurníku!“

„Kolik slepic zadávila?“ rozeznal Vítek rozzlobený kuchařčin hlas.

Na nic nečekal, obul se a vyběhl ven. Kolem kurníku vládl zmatek. Leon hledal, kudy se lasice protáhla dovnitř a stájník nosil na hromadu zadávené slepice. Vítek využil nepřehledné situace a předstíral, že mu pomáhá. Podařilo se mu při tom zabalit dvě slepičí těla do starého hadru a šoupnout je pod kuchyňský odpad na kompostu. Sám osud mu byl nakloněn a nečekaný ranní poprask se dal chápat jako znamení, že má pomoct hladovému neznámému. Teď už jen najít příležitost k úniku před povinnostmi v kuchyni a nenápadně se ze statku vytratit i se svou kořistí. Doufal, že po obědě stihne práci ve stáji dostatečně rychle, aby se před večeří do kuchyně vrátil včas a nevzbudil podezření. V mezičase by mohl stihnout výlet do skal.

Vítek si vůbec neuvědomoval, že při odchodu ze stájí využívá k maskování magii. Díky ní se mu podařilo proklouznout dvorem i se slepicemi, aniž by vzbudil pozornost. Jediné, co si nedokázal opatřit, byla svíčka. Bude muset dolů potmě. Jakmile byl z dohledu, vydal se k jeskyni poklusem.

Tentokrát si nahoře zul boty a spouštěl se do nitra temného masivu po břiše.

„Jsi tady?“ zeptal se, když měl pocit, že leze už nějak dlouho.

„Máš jídlo?“ ozvalo se zprava.

„Nemohl bys trochu posvítit jako minule? Nevidím si ani na špičku nosu.“

Kolem se nepatrně rozjasnilo a Vítek zahlédl oko. Nohama narazil na drsnou pružnou kůži. „Něco pro tebe mám,“ rozbalil svůj nevábný uzlík a nebyl si jist, kam mrtvou drůbež položit.

Náhle se přímo před ním rozevřela zubatá tlama. Byla velká jako koš na brambory. Vítkovi se roztřásla ruka. Napůl strčil, napůl hodil jednu slepici dovnitř. Tlama zmizela a ozvaly se tlumené chroustavé a mlaskavé zvuky, doplněné dvěma kýchnutími. Než se klukovi podařilo vyrovnat se se záchvatem strachu, objevily se zubaté čelisti znovu. „Máš ještě?“

„Tahle je poslední, kterou se mi podařilo schovat,“ vložil Vítek maso do tlamy. Jeskyně jako by si pohrávala se strašidelnými zvuky a zesilovala je. Při dalším kýchnutí nadskočil leknutím.

„Fuj. Víc peří než masa,“ zamumlal tvor.

„Kdybys dovolil, abych o tobě pověděl pánovi, dostal bys určitě něco lepšího. Já sám si nic na statku vzít nemůžu.“

„Musíš mlčet,“ zasyčel tvor výhružně a oko se přiblížilo chlapci na dosah. „Ty říct, já smrt!“

„Dobře, dobře, nerozčiluj se,“ zašermoval Vítek rukama před okem, „nikomu nic neřeknu.“ Na okamžik zalitoval, že sem vůbec vypravil.

„Ty nebát,“ mírnějším tónem řekl zubatý obyvatel jeskyně, jako by četl chlapcovy myšlenky. „Ty pomoct moje tlapa.“

„Cože?“ nechápal Vítek, o čem je řeč.

„Ty pomoct moje tlapa, já pak ven a lovit sám.“

V jeskyni se ještě o stupeň rozjasnilo a chlapec místo oka uviděl dračí tlapu. Nyní už byla identita zdejšího obyvatele jasná. Vítkovi se jen potvrdilo jeho podezření. Měl před sebou dračí mládě s bolavou nohou.

„Proč jsi o pomoc nepožádal už minule?“ nedal mu zvědavost, aby se nezeptal.

„Ty vrátil, nakrmil, já důvěra,“ odpověděl malý drak a přistrčil tlapu blíž k chlapci.

Podíval se na ni pozorněji a uviděl v ošklivě zanícené ráně šíp. Špička projela shora dolů a vršek šípu nejspíš drak ukousl. Jenže vydolovat zbytek se mu nepodařilo. Okolí chodidla bylo celé rozdrásané, jak se snažil odstranit zdroj svých potíží.

„A nekousneš mě, když tě to bude bolet?“ ujišťoval se Vítek.

„Ty pomoct, já přítel.“

„Dobře. Zkusím tu kovovou špičku vytáhnout.“

Zabořil prsty do měkké části chodidla a snažil se je dostat po hrot šípu. Bolestné zamručení ho polekalo, ale drak ho pobídl: „Tahej! Dát ven!“

Zabral a ucítil, jak se předmět v ráně posunul. Konečně měl prsty na správném místě a prudce trhl. Špička šípu vyjela jako po másle. Něco teplého mu smáčelo ruce. Dračí krev. Už bylo pozdě uhnout. Za ušpiněné šaty zaručeně dostane vynadáno.

„Nezlob se, už budu muset jít,“ oznámil dráčeti a začal po svahu šplhat vzhůru.

„Díky,“ zamumlal drak mezi bolestným funěním.

Hned jak se Vítek dostal ze skal, rozběhl se k domovu. Když uviděl svou košili a kalhoty, zul se a zabočil k řece. Lépe přijít mokrý než špinavý.

Jestliže mu byl osud do této chvíle nakloněn, s návratem na statek se k němu štěstí obrátilo zády.

Sotva zahlédl vozy a zavazadla, hned mu bylo jasné, že se řítí do průšvihu. Darembarova domácnost se očividně narychlo balila na cestu. Kuchařka Růža se chytala za hlavu, Leon pobíhal od domu k vozu obložený zavazadly a kočí vše rovnal uvnitř vozu. Vítek se plížil k domu s mrazením v zádech. Darembar si povídal s Heronem, což mu nebránilo jedním okem sledovat přípravy na cestu. Vtom zahlédl svého nejmladšího neposlušného panoše. Nekompromisním gestem ho přivolal k sobě.

Mokrý Vítek se vlekl jako hlemýžď. Pod pohledem rytíře se předem choulil strachy.

„Zdá se, že tvé odhodlání stát se rytířem se neodvolatelně vytratilo. Zklamal jsi mě. Slíbil jsi poslušnost a tuto podmínku jsi nedodržel. Přestáváš být mým panošem. Máš podmínečný vyhazov. Víš, co to znamená?“

„Ne, pane.“

„Zůstaneš u mě do té doby, než dorazíme do Puragy. Řád rytířů zde podporuje jeden sirotčinec, který se stane tvým domovem. Ty víš, že jsem dobrák, ale nemám zapotřebí vychovávat nevděčné spratky. Musel by ses do té doby hodně, ale opravdu hodně snažit, abych změnil své úmysly. Teď běž a pomoz kuchařce zabalit věci na cestu.“

Vítkovi se zhroutil svět. Už není panošem. A rytíř ho šoupne do sirotčince. Možná mu neměl lhát, že na světě nikoho nemá. Pak by ho třeba rytíř propustil až v Ostenravě, kde žijí rodiče. Schlíple se vydal za svými povinnostmi.

„Co tady bloumáš jako v mátohách?“ postrčila ho kuchařka, když se jí připletl pod nohy.

„Jedeme do Puragy?“ zeptal se Vítek.

„Zatím ne. Na nějakou dobu se stěhujeme do výcvikového střediska. Proč se ptáš?“

„Zranil se jim tam jeden z učitelů,“ doplnil kuchařčinu informaci Leon, který běžel okolo a slyšel je, „Darembar za něj musí zaskočit, než se uzdraví.“

Vítek malinko pookřál. Bude mít čas svou pošramocenou reputaci napravit. Bude-li sekat dobrotu, třeba si ho nakonec rytíř nechá. Umínil si, že bude ten nejvzornější panoš, jaký po světě chodil.

 


Zpět Obsah Dále
Errata:

12.08.2021 21:39