Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Dračí trápení

Náhle ho velký dračí ocas prudce zasáhl do žeber. Úder byl tak prudký, že ho naprosto vyvedl z rovnováhy. Udělal prudký výkrut, aby si nepotrhal křídlo o ostrou skálu a neladně sebou žuchnul na zem. Teprve tady se mu podařilo znovu nadechnout, třebaže žebra ještě protestovala. Vzápětí ho shora zasáhl prudký proud ohně. Kouzlo magický most se spustilo skoro bez jeho vědomí. Přidal k němu ještě štít proti žáru, ale nebyl dost rychlý a ucítil v šupinách horkou bolest. Příští nádech už obsahoval pach spáleniny. Vedle něj ladným obloukem přistál obrovský černý drak. Aspoň že nepoužil v útočném plameni temnou magickou vlnu, pomyslel si Plam vděčně, když magicky ochlazoval své rozpálené šupiny na hlavě. Velký drak se ale netvářil vlídně ani v nejmenším. Naklonil se k Plamovi a zle se mračil: „Kam se poděla tvoje koncentrace?! Jestli mi teď řekneš, že jsi zase myslel na ni, tak u mě definitivně končíš!“

Plam se mírně přikrčil a usoudil, že mlčením toho zkazí míň než slovy. Horo měl pravdu. Nemohl se srovnat s faktem, že pouto s Hankou je pryč. Sice s ní nemohl přes bariéru kolem ostrova komunikovat, ale stále se její emoce promítaly do jeho vnitřních pocitů. Tušil, že se v Quinwalu setkala s potížemi a vyčítal si, že podporoval její touhu najít biologického otce. Pak jejich pouto najednou zmizelo. Vlastně tak úplně nezmizelo, jen vedlo jakoby do nicoty. Toužil se za ní rozletět, ale Horo mu vysvětlil, že by tak dlouhou trasu nad mořem bez možnosti si někde odpočinout, v žádném případě nezvládl. A brány tam nefungují. Plam doufal, že Hanka zatím žije. Co se ale přihodilo, nedokázal odhadnout ani Hor.

„Tvé jméno je Zuřivý plamen a jsi černý drak. Ona je pryč a ty se konečně můžeš stát plnohodnotným členem našeho společenství. Přestaň se konečně ohlížet a začni se plně věnovat svým povinnostem. Posloucháš mě?! Plame!!!“

Musel o krok couvnout před svým rozzlobeným učitelem. „Poslouchám,“ syknul pokorně, ale Hora to neuspokojilo. Vypadal ještě zuřivěji než před tím.

„Ne! Takhle by to nešlo,“ zavrčel vztekle. „Koukej odsud co nejrychleji zmizet, než tě rozcupuji na pět malejch! Tohle je vážně za hranicí mé trpělivosti. Nechci tě vidět do té doby, než budeš zase sám sebou. Dokud nebudeš schopen se plně soustředit na výuku, nevracej se!“

Velký drak se otočil k Plamovi zády, po pár krocích nadskočil a částečně za pomoci magie se ladně vznesl do výšky a zmizel mladému drakovi z očí. Na Plama dolehla osamělost plnou silou. Nedávno ztratil matku, a teď navíc Hanka. Náhle se rozhodl – možná mu pomůže návštěva matčina hrobu. Když nic jiného, určitě tam najde klid a bude moci přemýšlet o tom, co dál.

Pomocí brány se přemístil k horskému jezeru, kde se napil. Pak ulehl ke skále, kde zkamenělo tělo jeho matky. Vítr přinášel vůni květin a příjemně chladil bolavý dračí nos. Nechal myšlenky volně plynout společně s hořkým smutkem, který ho zaplavoval. Možná tu zkamením vedle své matky, pomyslel si těsně před tím, než usnul.

Ve snu létal nad nekonečnou mořskou hladinou a děsil se toho, že veškerá pevnina zmizela pod hladinou. Když už ztratil veškerou naději, probudily ho hlasy. Za skálou někdo nezřetelně hovořil a Plamovi to narušení samoty zkazilo náladu. Kde se tu ti vetřelci vzali? Jakým právem narušují posmrtný klid jeho matky?! Natáhl se, aby se mezerou ve skále podíval, kdo měl takovou drzost. Překvapeně zamrkal. Demit? Co tu proboha dělá Bdělý? Zvědavost byla silnější než jeho rozhořčení. Schoval hlavu a posílil magické naslouchání. Doufal, že to drobné kouzlo nepřitáhne pozornost dvou mágů, kteří si za skálou povídali.

„... ne, Demite, nic dalšího jsem u jasnovidců neobjevil. Jen samé nekonkrétní a mlhavé vize. Prostě ztracený čas. Ale jsem zvědavý jestli s něčím lepším nepřijdou ostatní. Neutrpí naše pověst tím, že tu jsme první?“

„Tohle setkání jsem svolali my. Bylo by trapné, kdybychom se opozdili.“

„Víš, že si naši ochránci uzavírali sázky na to, kdo přijde a kdo ne?“

„A jaký je kurs na černé draky?“

„Ten nejhorší. Nikdo si netipl, že by teď po smrti Karmaneuduny někdo přišel.“

Demit se ušklíbl a nenápadně kývl směrem ke skále.

„Jo, taky o něm vím,“ odpověděl mu jeho společník tentokrát jen v duchu, pak pokračoval nahlas, „nebude snadné ty sázky správně vyhodnotit.“

„No vida, máme tu prvního pozvaného,“ otočil Demit hlavu vteřinu před tím, než se vzduchem zachvěla brána.

„Vítáme tě, Otče stromů D’fane, je nám ctí, že jsi dorazil osobně.“

Jednorožec se soustředěně rozhlédl po okolí, jako by obdivoval scenérii kolem jezera. Pak lehce potřásl hřívou a přivítal se s oběma Bdělými. Na hladině vody se vlnky rozběhly v kruhu.

„Možná bychom se mohli přesunout blíž k jezeru, aby naše návštěvnice z území sirén nemusela na břeh,“ navrhl Demit a sám jako první vykročil směrem ke břehu. Siréna se vynořila a gestem pokynula z vody, aby dala najevo, že je připravena k jednání. Za okamžik na hladině přistály dvě divoké husy.

„No vida, to je překvapení! Dorazily i zástupkyně harpyjí,“ konstatoval muž a čekal, až se návštěvnice promění do své téměř lidské podoby, aby je rovněž uvítal.

Všichni spořádaně čekali, až Demit oficiálně vyhlásí začátek schůzky. Bdělý ale stále ještě vyčkával.

„Jestli jste pozvali i draky, pochybuji, že se dostaví nějaký oficiální delegát,“ podotkl jednorožec, „možná bychom mohli začít.“

Formulace právě pronesené věty Demitovi napověděla, že i on ví o Plamově úkrytu za skálou a nic proti jeho skrytému naslouchání nenamítá.

„No dobrá, začneme. Ostatní už asi nedorazí.“

Nedaleko se zavlnila brána a z ní vystoupila mladá temně růžová dračice.

„A tohle má být co?“ zeptal se pobouřeně Demitův společník. „Snad nějaký vtip?! Poslali na jednání s Bdělými dráče?“

„Museli ji vyslat,“ zamyšleně odpověděl Demit, „jinak by se sem nedokázala přednastavenou dračí bránou přesunout.“

Přemýšlel, zda je to od draků urážka nebo jen obvyklá arogance a přezíravost. Doufal, že dorazí některý z uznávaných zelených draků. Tohle růžové mládě znamenalo téměř výsměch. Chvíli zvažoval, zda nemá mladou dračici poslat domů s nějakým málo lichotivým vzkazem, ale nakonec zvítězila zvědavost.

„Kdo jsi? A kdo tě sem poslal?“ zeptal se ne právě přívětivě.

„Jmenuji se Kornjefa a můj otec je uznaný starší Písečného hnízda. Byla jsem spolu s otcem přítomna u hlasování, zda mají zelení a růžoví draci vyhovět vašemu pozvání. Dvanáct hlasů proti pěti rozhodlo, že sem nikdo nedorazí. Mně se ale vaše poselství zdálo důležité. Tak jsem navrhla, že k vám půjdu já osobně.“

„Oni tě nechali mluvit?“

„Neptala jsem se. Prostě jsem to navrhla. Všichni se hrozně smáli, jaký je to dobrý fór. Nakonec mi to jednohlasně odsouhlasili.“

Demitův společník útrpně zavtěl hlavou: „Pošli ji domů. K ničemu nám tu nebude.“

„Ne,“ pomalu zavrtěl hlavou Demit, „má kuráž, má odhodlání a není jí lhostejná budoucnost tohoto světa. Dokázala změnit rozhodnutí dračí rady. Měla odvahu to zkusit bez ohledu na to, že může být terčem posměchu a urážek. Myslím, že si zaslouží vyslechnout, o čem budeme jednat i přesto, že sama ničím nepřispěje. Jestli ostatní souhlasí, já bych jí dovolil zůstat.“

I když v psychické odezvě ostatních nebyl přímo souhlas, nikdo proti rozhodnutí Bdělého nic nenamítal.

„Takže tě tu, Kornjefo, vítám jako zástupce draků,“ lehce se dračici uklonil Demit a spokojeně sledoval dračí oči, ve kterých se odráželo překvapení a nesmírná, tak trochu dětská radost.

„Ještě dorazil jeden host,“ podotkl jednorožec a hleděl vzhůru na skálu. Tam seděl albatros. Nikdo si nevšiml, že by přiletěl. Jeho psychická komunikační vlna však byla mimořádně silná.

„Já král Faunoh, vzdálená země uprostřed vod,“ představil se, „ptačí národ tam domov mnoho mnoho let. Nyní nebezpečí. Od sirén pozvání a já tady sám osobně. My všichni společná porada?“ Zásadně nepoužíval slovesem vázanou řeč, spíš to působilo, jako by hovořil v obrazech. Přesto mu docela dobře rozuměli.

„Vítej, králi, jsme rádi, že jsi dorazil,“ zareagoval pohotově Demit. Bylo to jeho první setkání s tímto druhem inteligentních bytostí. Trochu mu vadilo, jak se sirény samy chopily iniciativy a ani nepovažovaly za nutné mu sdělit, že informaci o společné schůzce u dračího hrobu poslaly ještě někam dál. Neměl jim ani tak za zlé jejich aktivitu, jako spíš to, že kvůli své nevědomosti neměl možnost předem nastudovat dostupné informace o ptačím národu a mohl se nyní snadno dopustit nechtěného faux pax. No, teď už se s tím nedá nic dělat, pomyslel si a rozhodl se přeskočit zbytečné řečnění a rovnou začít jednat o nejistém vývoji společné budoucnosti.

„Vážení zástupci inteligentních národů, tímto zahajuji naše společné jednání o znepokojivých náznacích, týkajících se toho, co má teprve nastat. Všichni cítíme, že něco není v pořádku. Právě proto se my všichni tady pokusíme dát dohromady naše vědomosti, abychom určili, jaké nebezpečí se vynořilo v myslích hledačů budoucnosti. Dovolte, abych začal lidskými vizemi.“

Demit po krátkém úvodu vylovil z kapes tři skleněné koule. Dvě z nich dal zatím podržet svému kolegovi.

„Toto jsou vize našeho nejstaršího a největšího mága ctihodného Nestora. Budoucnost není jednoznačná. Zdá se ale, že může s velkou pravděpodobností dojít až k zániku našeho světa. V průběhu minulých dnů se přihodilo cosi, co spustilo nějaký nepatřičný řetěz událostí se špatným koncem. Rádi bychom zjistili, co se stalo a kde vznikl problém. Nyní vám ukážu, co nás tak znepokojilo.“

Demit na zem položil první kouli a odstoupil. Nad místem se vytvořil řídký stříbřitý opar, ze kterého se vynořil obraz. Nejdřív byl jen plný ohnivých záblesků, pak se ale objevily domy. Vybíhali z nich lidé a kolem se rozpoutalo ohnivé peklo. Žár v obrazu sílil a pohlcoval veškeré okolí. Poslední, co zahlédli, byl mág s holí moci, kompletně uzavřený v jakési ochranné bublině. Ta před jejich očima praskla jako propíchnutý balónek a z mága nezbyla ani tříska. Pak se objevil záběr jakoby z výšky. Shora přilétaly další ohnivé záblesky, skály pukaly a hroutily se – vypadalo to, jako když hoří i kámen. Na vodu nebylo přes oblaka páry ani vidět.

Všichni přítomní fascinovaně hleděli na vizi, takže ani nikdo nezaznamenal, že zpoza skály vykukuje černá dračí hlava. Plam zahodil veškerou opatrnost, aby i on mohl sledovat to, co ostatní.

Jakmile ohnivé běsnění první předpovědi vybledlo, Demit beze slova položil místo pohaslé koule druhou a opět odstoupil. Tentokrát se neobjevil obraz zkázy, ale jakési velké náměstí, kde se promenovali lidé, draci, jednorožci a jakýsi podivný druh vlků. Všichni se chovali podivně. Jen tak se procházeli, občas se někdo s někým zastavil, ale jen na sebe hleděli. Lidé nemluvili, draci se zastavovali ve společnosti jednorožců a pak zase pokračovali v procházení.

„To je divné! Takhle by se přece žádný drak nikdy nechoval,“ nevydržela to Kornjefa, a rozhořčeně komentovala vizi, „to není normální.“

„Souhlasím,“ zazněl v Demitově hlase povzdech, „normálně se v této vizi nechová vůbec nikdo, ani draci, ani lidé, ani jednorožci. Buď jsou nemocní, nebo přišli o rozum. Nebo... jsou psychicky ovládáni.“

„A co ta další předpověď?“ zeptala se zamračeně jedna z harpyjí.

Vize ze třetí koule vyvolala obraz velkého temného sklepení. Úhel pohledu byl zvláštní, jako by se někdo díval sám na sebe. Uviděli levou připoutanou ruku a vzápětí, jako při pootočení hlavou, i tu druhou.

Ze tmy se vynořili lidé a vlk. Příchozí se rozestoupili, aby uvolnili prostor podivné ochočené šelmě. Ta se zahleděla přímo do očí osoby, jejímž prostřednictvím vizi sledovali. Chviličku se nic nedělo, pak se osoba podívala dolů a měla v noze zakousnutého nějakého neznámého hada. Jeden z průvodců šelmy se rozmáchl a hadovi uťal hlavu. Z vize se jako nehmotná vlna rozběhly záchvěvy bolesti. Další muž v prostoru vize zvíře zabil, ale vlny bolesti plynuly dál. Pohled na scénu se zamlžil a rozplynul.

„Vám se tahle vize zdá důležitá?“ zeptala se zamyšleně harpyje. „Proč jste ji vybrali?“

„Možná je nejdůležitější ze všech,“ potřásl hřívou jednorožec, „jestli jsem správně vyhodnotil to, co jsme viděli, jednalo se o invazi do mysli. Jen nechápu, proč při tom zabili to zvíře.“

„Přesun mysli?“ zarazila se harpyje a nevěřícně potřásla hlavou. Možná k vizi nebyla tak vnímavá jako jednorožec. „To přece není jednoduchá záležitost. Nejsem si jistá, jestli bych tuto scénu vyhodnotila shodně. Možná jde o něco jiného.“

Bdělý schoval kouli a pokrčil rameny: „I my si klademe podobnou otázku jako Otec stromů. Proč zemřel ten podivný vlk a co bylo příčinou bolesti? Cosi podivného zaútočilo na lidskou mysl a bylo to neobyčejně silné. Rozhodně silnější než kouzla, která známe. Souviselo to s temnou magií nebo to bylo něco jiného? Invaze do mysli by vysvětlila mnohé. Je ale možné, aby vlk dokázal tak výrazně mučit lidské podvědomí? Jaký význam má useknutá hadí hlava? Možná vlka k psychickému útoku donutili. Ale z jakého důvodu? Na to zatím nedovedeme odpovědět.“

„No, těžko říct... Možná máte pravdu. Jen stále nechápu, co je na tom pro nás důležitého,“ dál nesouhlasila s názorem jednorožce harpyje.

Demit jí pokynul, aby pokračovala a sdělila ostatním, jak to vidí ona. Poděkovala Bdělému krátkým pokývnutím hlavy a vzala si slovo: „I u nás se vyskytly katastrofické předpovědi a stejně jako vy nemáme žádné vodítko, o co se jedná. Než jsme vyrazily na tuhle schůzku, hledaly jsme něco přesnějšího, abychom nepřišly s prázdnou. Objevily jsme však jen jeden krátký konkrétní obraz. Možná nebude tak zřetelný jako ten lidský, ale můžeme ho přítomným zprostředkovat.“

Harpyje měla pravdu. Obraz byl mlhavý. Nezřetelný stín postavy se sehnul, natáhl ruku, jako by chtěl vylovit vejce ze zaneřáděné podestýlky. Pak se narovnal a natáhl dlaň. Neviděli, co na ní má, ale ozval se zklamaný vzdech a někdo chraptivě řekl: „Ne. Ani on není sedmý. Osudí ho neuznalo. Není s námi dostatečně pokrevně spřízněný.“

Najednou byl v záběru zřetelný obraz ženské ruky. Mezi prsty měla propletený řetízek a na něm se houpal přívěsek s křišťálem. Zdvihla ruku výš a v ploškách křišťálu se zaleskl paprsek světla. Plošky kamene světlo rozložily do různých barevných vláken, která se rozprostřela po místnosti.

„Ať to ještě zkusí on,“ zazněl z mlžného obrazu ženský hlas a ruka s amuletem ukázala kamsi do prostoru.

„To snad nemyslíš vážně!“ protestoval chraplavý hlas. „Vždyť je to jen malej otrhanej zloděj!“

Ženská ruka se přetočila a prudce sevřela křišťál. Tím přerušila světelná vlákna. Obraz ruky se rozostřil a vize se zvolna rozplynula ve vzduchu.

„Jediné, co bylo v našem nahlížení do budoucnosti zřetelné,“ pokrčila rameny harpyje, „byl jen tento zvláštní amulet. Pochopily jsme to jako pokyn osudu a vyrobily kouzelný předmět odhalující pokrevní spřízněnost, jak nejlépe jsme dovedly. Nyní je váš. Předejte ho, prosím, do správných rukou.“

Harpyje podala Demitovi průhledný křišťál v kovovém oválném rámečku. Plošky křišťálu byly zabroušeny do podivného mušlovitého tvaru.

„Vážím si vašeho daru,“ lehce se uklonil Bdělý, „ale komu je ten amulet určen?“

„Vy už jistě tu správnou osobu najdete. Vodítkem pro vás může být i ten její černý kouzelnický prsten s drobnými rudými proužky. Nevím, jestli jste si ho v té vizi dostatečně všimli...“

Bdělý cítil, že harpyje možná vědí víc, než říkají. Zároveň si byl ale vědom skutečnosti, že tyto hrdé bytosti projevily více vstřícnosti, než je u nich obvyklé, a nebylo by diplomatické na ně jakkoliv naléhat. Přesto se zkusil zeptat ještě na jeden problém, který ho trápil.

„Nezjistily jste náhodou, ze kterého místa našeho světa vzešel podnět vyvolávající problematické vize?“

Harpyje se podívala na svoji družku a trochu se ošila, jako by se jí do odpovědi nechtělo. Nakonec ale promluvila.

„Domníváme se, že se jedná o místo úzce svázané s lidmi, ale kde to je, s tím vám poradit nedokážeme.“

Skalami se rozlehl skřek. Všichni vzhlédli k albatrosovi, který si tímto způsobem vynutil jejich pozornost.

„Vy otázka, já odpověď. Ptačí oči, moře, společný let.“

Kdyby se vyjadřoval jen slovy, asi by z jeho mluvy nebyli moudří. Ale veliký pták vnutil do jejich myslí obrazový děj. Jejich podvědomí vnímalo, jak se spolu s albatrosem vznášejí nad nekonečnými vodami oceánu, míjejí několik ostrovů, jakási málo výrazná skaliska a začínají kroužit nad jedním větším kouskem země uprostřed vod. V tom okamžiku jim albatros zprostředkoval ještě jeden smyslový vjem. Ucítili chaotické víření magie kolem neobvykle silné nestabilní anomálie přímo na ostrově. Snesli se spolu s ptačím králem níž nad město.

„Lidé tady domov. Pětihradbí. Nedávno výkyv, velký výkyv. Možná problém, možná zlo tady.“

Jakmile přerušil mentální kontakt, měli dojem, že z té výšky spadnou někam hluboko dolů, než se jejich mysl zase přeorientovala na krajinu kolem jezírka u dračího hrobu.

Albatros na skále pootočil hlavu a mrkl jedním okem na černého draka, který se zapomněl skrývat a nyní ho mohli vidět skoro všichni. Plam byl tak zaskočen novými informacemi, že si ani neuvědomil, jak ho ostatní pozorují.

„Zuřivý plameni, možná nastala chvíle, aby ses zapojil do naší diskuse,“ oslovil mladého černého draka Demit.

„Já, já se omlouvám, byl jsem jen navštívit matčin hrob,“ koktal Plam, když se vyškrábal ze skal na volné prostranství.

Kornjefa ohrnula opovržlivě pysk. Černý drak a omlouvá se! Kdo to jakživ slyšel?!

„Není třeba se omlouvat,“ vlídně na něho pohlédl Bdělý, „neprojednáváme nic tajného. A kdo ví, zda třeba ty nebudeš tím správným zástupcem svého druhu. Možná víš nebo tušíš něco, co nám ostatním uniká. Soudím podle toho, jak jsi zareagoval po shlédnutí vizí.“

„Totiž,“ zaváhal mladý černý drak před tak různorodou skupinou, která se tu sešla, „moje sestra krátce po tom, co odjela do Quinwalu, zmizela... Možná byla u toho... u toho problému, který tam vznikl.“

„Hanka?“

„Ona má černý kouzelnický prsten s rudými proužky záblesků. Ona by asi měla dostat amulet od harpyjí. Ale myslím, že to nepůjde, protože zmizela.“

„Chceš tím říct, že zemřela?“

„To ne, to bych určitě cítil. Jen zmizela.“

„Komunikovali jste spolu?“

„Jen během cesty po moři. Pak už to nešlo.“

„Jak tedy víš, že zmizela?“

„Nemohl jsem s ní mluvit, ale cítil jsem její osobnost. Těsně před tím, než zmizela, měla nějaké velké potíže. Nevím, co se tam stalo, jen vím, že tu najednou není. Nevnímal jsem její smrt, jen to, že ve mně zůstala podivná prázdnota. Lépe to vysvětlit nedovedu.“

Bdělý stočil pohled nahoru k albatrosovi: „Vy víte, co se na ostrově stalo?“

„My jen pohled. Velký výron magie, výkyv rovnováhy. My co nejrychleji pryč a daleko. Tam nebezpečí.“

„Možná bychom tam měli poslat někoho schopného, aby to obhlédl,“ navrhl Bdělý, který na schůzku dorazil s Demitem.

„Zaletím tam,“ okamžitě se přihlásil Plam.

„Kdybys kombinoval sílu a magii,“ podíval se na něj shovívavým otcovským pohledem Demit, „možná by ses tam nakonec dostal. Byl bys vyčerpaný, bez magie, a protože tam lidé mají velmi vyhraněné názory na jinodruhové tvory, nejspíš by s tebou ani nemluvili a rovnou tě zabili.“

Drak se na Bdělého vyčítavě podíval, ale neprotestoval.

„Snad bych také mohla dostat na této schůzce slovo,“ ozvala se mentální žádost od jezera.

„Ale samozřejmě,“ pokynul Bdělý siréně, která projevila zájem se zapojit do diskuse.

„Je zbytečné, abych ukazovala katastrofické předpovědi. Samozřejmě jsme je zaznamenali i u nás,“ oslovila je siréna lidským jazykem, „ale není v nich nic směrodatného. Je tu ale pár dalších obrazů z možné budoucnosti. Za všechny jsem vybrala jeden, který podle všeho ukazuje směr k záchraně.“

Z vody vystoupil do vzduchu široký vodní sloup. Lehce se vlnil, ale byl natolik průzračný, aby v něm bylo vidět lehce skalnaté pobřeží. Zády k divákům zde seděli dva lidé – dívka a menší chlapec. Jejich hlasy zněly tlumeně a málo zřetelně. Přesto jim bylo rozumět.

„... zítra touhle dobou už bych měla být na cestě domů,“ zazněl dívčí hlas, „doufám že nezmeškám loď.“

„Škoda, že nemůžeš zůstat. Se Sedmou to není takové vzrůšo jako s tebou.“

„Vždyť jste mě odsoudili k smrti.“

„Kdyby nebylo toho hloupého zákona, dostala bys řád za zásluhy.“

„Nejvyšší čas, abych odtud zmizela, nestojím ani o popravu ani o pocty.“

„Kdyby se to zvrtlo, stejně bych tě zachránil.“

„Ty sám? Jo? To bych chtěla vidět!“

„Hrozně moc se toho změnilo. Už to nikdy nebude jako dřív.“

„No jo, taky mám pocit, že toho na mě poslední dobou bylo trochu moc,“ vzdychla dívka.

„Ale zase ses podívala do míst, kde to nikdo nezná. Chtěla bys být cestovatelem?“

„Já? Blázníš? Ani náhodou!“

„Víš, mně by se to docela líbilo, jenže na to nemám schopnosti.“

„Buď rád. Courání mezi světy není nic příjemného. Ani nevíš, jak jsem byla šťastná, že mě někdo dostal zpět.“

„A nebála ses toho svého průvodce?“

„Ne. Už jsem ho trochu znala už z dřívějška. Jen jsem nevěděla o jeho cestovatelských schopnostech.“

„Mně nepřipadal moc vlídný.“

„No, to nebyl, ale bez jeho pomoci bych se nevrátila a z našeho světa by možná zůstal jen spálený škvarek.“

„Ale bylo to vzrůšo, ne?“

„No, nevím. Já bych dala přednost klidnějším prázdninám...“

Obraz postav a moře v pozadí se rozvlnil, voda zavířila, rozpadla se do tisíce kapek a klesla zpět do jezera. Siréna už nepovažovala za nutné vizi komentovat a nechala ostatní, ať si to přeberou, jak umí. Chvíli bylo ticho, které přerušila Kornjefa.

„A kdo je to – ten cestovatel?“ zeptala se. „Nějaký člověk?“

„Cestovatelem může být kdokoliv bez ohledu na druhovou příslušnost,“ odpověděl jednorožec. „Jedná se o vzácnou schopnost dotyčného vyvoleného. Ta schopnost umožňuje cestovateli používat průchody na jiné světy. Ti zkušenější si je dovedou i vytvořit. Takové přesunové tunely ale mohou vést do velice zvláštních míst. Dřív jeden takový jedinec býval i v našem stádu, ale nedávno podlehl času a odevzdal své tělo klidu a zapomnění.“

„Jak se takový jedinec pozná?“ zeptala se harpyje.

„Dokud svou moc nepoužije, nepozná se.“

„A jak to vidí jednorožci? Můžeme něco udělat, nebo máme nechat osud našeho světa náhodě?“ zeptala se kousavě harpyje.

„Nikdo neví, jaký čin posune tok osudu tím správným směrem. Jednorožci jsou připraveni přijmout svůj osud, ať už je jakýkoliv.“

„Pohodlná filozofie,“ ušklíbla se nad odpovědí a tázavě se podívala po obou Bdělých. Ti jen pokrčili nad D‘fanovým názorem rameny. Nebylo z toho jasné, zda s vyjádřením Otce stromů souhlasí, nebo jen naznačují, že jednorožci už jsou holt takoví a nedá se s tím nic dělat.

„Je mnoho cest do zapomnění,“ podotkla harpyje, „a na jedné z nich bude možná už brzo velký nával. To je vše, co jsme k tomu chtěly říci. Odcházíme.“

„My ale svou budoucnost nechceme nechat osudu,“ namítl Demit, „pokusíme se dostat do Quinwalu a dopravit tam i váš amulet. Mezitím budeme pátrat po vhodném cestovateli.“

„Přejeme vám úspěch,“ kývla harpyje a podobně jako její družka na sebe vzala i ona podobu divoké husy. Odstartovaly do vzduchu z hladiny jezera. Někdy v té chvíli zmizel ze skály i albatros, akorát že jeho odlet nikdo nezaznamenal. Siréna a jednorožec se před odchodem aspoň vlídně rozloučili.

„Obávám se, že ani naši draci nic neudělají,“ řekla tiše Kornjefa, „doufám, že si aspoň poslechnou moje vyprávění.“

„Kdyby se ti podařilo najít mezi svými soukmenovci cestovatele, dej nám vědět,“ řekl Demit a popřál jí šťastný let.

„Vůbec nevím, co nám dělat,“ svěřil se Plam, když dračice zmizela z dohledu.

„Obávám se, že tentokrát nemůžeš udělat vůbec nic,“ odpověděl mu po pravdě Demit. „Tahle záležitost je nad tvé síly i možnosti. Nech to na nás. Uděláme, co jen půjde, abychom všechno dali do pořádku.“

„A já ještě Hanku přemlouval, aby se do Quinwalu vypravila!“ nešťastně sklonil hlavu černý drak.

„Nic si nevyčítej. Kdyby nechtěla, nejela by tam. Tohle byla její volba. Zatím je těžko odhadnout, zda to byl krok k dobrému či ke zlému. A teď nás omluv, musíme zařídit spoustu věcí.“

Drak sledoval, jak odcházejí branou. Zase tu zůstal sám. Nyní se bál o Hanku ještě víc než dřív. Proč zrovna ona musí být vždycky v centru nějakých nebezpečných událostí? Nejhorší je to bezmocné čekání na to, co se stane. Náhle byla samota nad jeho síly a po chvilce váhání se rozhodl vrátit ke svému Mistrovi.

Nalezl ho v jeho oblíbené jeskyni a bez ohledu na jeho nevrlé zavrčení se vecpal dovnitř za ním.

„Spálený čumák ti nestačil?“ zasyčel starý drak vztekle.

„Mistře, právě jsem byl svědkem něčeho velice zvláštního. Jen si to poslechněte,“ Plam se neohlížel na Horovu náladu a začal vyprávět. Starý drak zmlkl a nepřerušoval ho. Z jeho výrazu se nedalo odhadnout, zda ho to zajímá. Nicméně nechal Plama domluvit.

Když skončil, Horo se otráveně zeptal: „No a co? Co já s tím?“

„Chci jim pomoct, ale nenapadá mě, jak. Poraďte mi, Mistře.“

„Ty? Dovol, abych se zasmál. Zatím jsi jen dračí nedochůdče, magicky zaostalá přerostlá ještěrka. Někam zalez a dej pokoj. Chci odpočívat.“

Horo se stočil do lehu zadkem k Plamovi. Ten byl šokován samolibou lhostejností starého draka, který mu po smrti matky poskytl zázemí a který pro něj byl symbolem moudrosti. Ale tohle? To si od něj opravdu nezasloužil! Nečekaně ho prostoupila divoká zuřivost a slova se z něj linula jako nezadržitelný příval.

„Mistře Horo, zklamal jste mě. Hrozně jste mě zklamal. Zatím jsem vás uznával. Dokonce jsem vás měl rád! Ale vy si to nezasloužíte!“ rozhořčeně soptil Plam. „Jste jako všichni ti hloupí arogantní černí draci. Je vám fuk, jestli se svět řítí do zkázy. Ale jestli se ty horší Nestorovy vize vyplní, bude i z vás škvarek nebo tupá ovce. To chcete? Já už u vás nebudu. Vy nejste přítel mojí matky, vy jste jen mizernej zaslepenej sobec!“

Plam vycouval z jeskyně a skoro se až klepal psychickou bolestí ve svém nitru. Venku už se šeřilo. Naprosto nevěděl, co si počít. Zvažoval, zda se nevrátit do rodného hnízda. Žije tam pár zkušených draků. Možná by mu poradili.

Náhle ucítil v ocase ostrou bolest, jak mu ho přišlápla ohromná dračí tlapa.

„Ty zmetku jeden mrňavej! Ty si myslíš, že ti jen tak projde urážka učitele?!“

Plam se pokusil vykroutit, ale vysloužil si jen tupý úder shora mezi ramena. Zalapal po dechu a přepadla ho panika, že ho jeho bývalý Mistr snad zabije.

„Nezabiju tě,“ reagoval na jeho myšlenky starý drak, „rozhodně ne takhle zákeřně zezadu, i když by sis to za své nevycválané chování zasloužil. Vezmi ale na vědomí, že takhle snadno tě odejít nenechám.“

Tlapa se zdvihla z Plamova ocasu a mladý drak konečně mohl pohlédnout do zuřivého oka svého Mistra. Potlačil zachvění a touhu přikrčit se. Vzpomněl si na Hanku a hrdě zdvihl hlavu. Jestli se má nechat zabít, ostudu jí neudělá.

„Máš dvě možnosti,“ pomalu jízlivě navrhl Horo, „buď přistoupíš na náš vzájemný magický souboj, nebo mi budeš dva roky nosit každý druhý den čerstvé maso až do mé jeskyně a já tě budu dál učit. Co ty na to, cucáku?“

„Jestli někdo něco neudělá, žádné dva roky už nebudou. Nechci se toho dočkat, beru ten souboj,“ vzdorovitě odpověděl Plam.

„Ale, ale, naše mláďátko vystrčilo drápky,“ pobaveně to komentoval Horo a protáhl si krk. Plamovi se zdálo, že mu představa souboje vylepšila náladu.

„Víš co, mladej, uděláme to ještě zajímavější. Když vyhraješ, poradím ti, nebo možná i trochu pomohu ve tvé svaté misi. Ale to by ses musel sakra snažit. Nejdřív ale pravidla souboje: žádná smrtící kouzla – a zvítězí ten, komu se podaří protivníka ochromit a shodit na zem. Máš nějakou otázku nebo připomínku?“

Plam jen mírně zavrtěl hlavou. Obával se, že kdyby promluvil, zradil by ho roztřesený hlas. Rozběhl se a odstartoval do vzduchu. Sotva se otočil do ostrého výkrutu, zasáhlo ho první učitelovo kouzlo. Naštěstí zasáhlo jen konec jeho ocasu, kde ztratil cit. Regenerační magii ovládal naštěstí lépe než ostatní draci. Rychle se zorientoval a překvapeně zjistil, že Horo už je nad ním. Nazdařbůh vyslal slabou dezorientaci a rychlou kličkou se přemístil do boku, odkud pečlivěji zacílil svědivý úder. Vzduch v jeho blízkosti vybuchl nárazem a odhodil ho z trasy. Musel několikrát prudce mávnout křídly, aby to vyrovnal. U druhého boku mu vybuchla ohnivá koule. Natolik znal svého učitele, že intuitivně vytušil past. Nenechal se odklonit a prohnal se ohnivým polem. Téměř mu neublížilo, naopak ho na okamžik skrylo před Horovým zrakem. Bez ohledu na žár přibrzdil a vyslal tak silný ochromující úder, jaký svedl. Až teď změnil směr. Přidal magii, aby nabral výšku co nejrychleji. Nebyl ale tak úspěšný, jak doufal. Náraz shora do křídel znamenal, že se opět nedostal dost vysoko. Kdyby jeho učitel úder mohutného ocasu kombinoval s útokem nohama, mohl mu snadno pomocí mohutných drápů potrhat křídla. Místo toho ucítil Plam hustou kaši okolního vzduchu, což ho neuvěřitelně zpomalilo. Zkusil svou specialitu. Otočit kouzlo proti jeho sesilateli bylo méně náročné na množství magie, ale o to bylo složitější na preciznost provedení. Magicky upravený vzduch rozprostřel mezi sebe a Hora a pokusil se učitele sevřít jako do pavučiny. Mezitím, co starý mág hustý vzduch rozpustil, znovu seslal svědivou rozbušku a všiml si, že se tentokrát trefil. Tohle bylo velice nepříjemné kouzlo a na jeho kompletní zrušení jeden potřeboval klidnou chvilku a soustředění. Ta chvilička zaváhání, kdy kontroloval zásah, se mu nevyplatila. Mrazivé kouzlo mu ochromilo levé křídlo. Propadl se vzduchem o několik desítek metrů dolů. Trhaně se snažil manévrovat, neboť bylo pravděpodobné, že se ho učitel pokusí dorazit. Pak si uvědomil, že by mohl nemohoucnost předstírat ještě o okamžik déle. Připravil ochromující úder kombinovaný s mrazivým bodnutím. Trhal sebou sem a tam a koutkem oka sledoval vzduch nad sebou. Jakmile byl Horo dostatečně blízko, vypustil kouzla a prudce vytočil výkrut bokem a vzhůru. Za pomoci magie se konečně dostal nad mohutné tělo starého draka. Bleskurychle seslal cílené ochromující kouzlo do nejcitlivějšího místa páteře mezi zády a ocasem. Kdyby byl tak zdatný, jako jeho učitel, mohl by ho nyní vzduchovým rázem poslat až na zem. Sice se o to pokusil, ale jeho síla na to zdaleka nestačila. Horo přešel do klouzavého letu, jen se mírně natočil a seslal na něj něco, co neznal. Najednou nemohl dýchat. Než Plam přišel na to, že je to jen blok v jeho mysli, starý mág se vzpamatoval a znovu zaútočil. Jednomu jeho kouzlu se Plam uhnul a do druhého vzápětí slepě vletěl. Ztuhla mu celá hlava a přestal vidět. Zoufale mával křídly, aby aspoň nabral výšku. Vzápětí mu ztuhl i ocas a musel letět rovně. Náraz do hřbetu ho odhodil dolů. Ochromení odeznívalo zoufale pomalu. Stále ještě viděl hodně rozmazaně. Vlevo od hlavy vybuchl vzduch a odhodil ho stranou. Ze zoufalství udělal nebezpečný kotoul vzad, ale nepomohlo mu to. Vzápětí mu zamrzlo stejné křídlo, jako předtím. Chtě nechtě se propadl do klesavé spirály. Další náraz do hřbetu ho mrštil dolů mezi skály a cítil, jak se mu trhá blána na pravém křídle. Naštěstí už se mu srovnal zrak. Nemohl dělat nic jiného, než složit křídla k trupu a přistát mezi skalami. Ochromené levé křídlo se ale složit nechtělo, takže musel žuchnout na pravý bok, aby si ho nepolámal. Horo zakroužil, přistál na jedné ze skal a zlomyslně sledoval, jak se mladý drak snaží zregenerovat a aspoň se normálně postavit na nohy. Dál už neútočil. Souboj byl u konce. Plam ze sebe vydal všechno a už mu ani nezbyla síla na neutralizaci utrpěných úderů. Byl na něj žalostný pohled, ale jeho učitel nevypadal zklamaně. Mile ho překvapilo, že tenhle malý černý ňouma dal přednost souboji před posluhováním. Snad z něj přece jen nakonec nevyroste takové dračí nemehlo, jak to ze začátku vypadalo, pomyslel si v duchu starý mág při pohledu na zdeptané dračí mládě. Jen kdyby tak nelpěl na té zatracené holce...

Errata:

12.08.2021 12:51