Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Prokleté patro

Faktem je, že mi při přípravě večeře ani při večeři nebylo do žertování. Prababička si toho všimla a začala se mě vyptávat, »co mi to přelítlo před nosem«?

Zeptal jsem se jí, co ví o sklepech tohoto domu. Nejprve se usmívala, ale když viděla, jak vážně se tvářím, zvážněla také.

„Snad jsi nevešel do prokletého sklepení?“ zeptala se mě místo odpovědi. Tím vlastně částečně přiznala, že o tajném sklepě ví víc, než se mi dosud jevilo.

„Tys tam byla?“ zeptal jsem se jí.

A také jsem jí tou otázkou vlastně odpověděl.

„Já?“ otřásla se. „Nikdo mě tam nikdy nedostane!“ řekla tak procítěně, až jsem jí to hned uvěřil.

„Jak tedy o tom víš?“ zeptal jsem se jí přímo.

„Nikdy jsem tam nebyla!“ zavrtěla hlavou. „Ale Ernest... tedy vlastně Arnošt, dej mu pámbu pokoj! Ten o prokletém sklepě věděl. Moc o tom nechtěl mluvit, jen mě ale utvrdil, abych se tam nikdy ani nepodívala. Říkal něco o mrtvolách. Taky jsi je viděl?“

„Taky, bábi,“ přikývl jsem vážně. „Proč jsi mi ale o nich neřekla, když o nich víš?“

„Doufala jsem, že si náš sklep jen trochu obhlédneš, ne že tam strávíš půl dne!“ řekla vyčítavě. „A kdybych ti řekla, že tam jsou rakve s mrtvolami, šel bys tam tím spíš, přiznej se!“

Nemělo smysl zapírat. Přiznal jsem všechno. Bábince jsem lhát nedokázal a věděl jsem, že mě pochopí. Stal jsem se vlastně účastníkem dávného rodinného tajemství. Pradědeček to nikomu neřekl, mimo své ženy, která pochopitelně mlčela jako hrob. Bála se vrahů číhajících ve sklepě? To jen navenek. Jenže mrtvoly byly příliš skutečné a těch se bát mohla. A od mrtvol je k duchům dost blízko. Nebýt zapřísáhlý materialista, věřil bych na ně také.

„A co světýlka, viděl jsi je tam?“ vyzvídala. „Vzpomeň si, jak jsem tě před nimi varovala!“

„Žádná světýlka jsem tam neviděl,“ ujistil jsem ji vážně.

„Tak to buď jen rád,“ oddychla si. „Ernest... tedy Arnošt, mi o nich říkal, ale dodnes si dobře pamatuji, jak se při tom třásl hrůzou. A to byl chlap, který se jen tak něčeho nepoleká!“

„Jaká světýlka?“ zeptal jsem se vážně.

Když mi prve bábrdle vykládala o ohnivém psu a černých kočkách, byl jsem rád, že jsem kvůli ní udržel vážnou tvář. Teď už jsem vážnou tvář hrát nemusel. Prababička věděla o mumiích v rakvích! Nevarovala mě před nimi, abych nebyl tím zvědavější, ale měla pravdu, zdejší podzemí nemá dobrou pověst. A právem!

„Arnošt, dej mu pámbu pokoj, mi řekl, že v dolním sklepě se úplně vzadu objevují podivná světýlka,“ začala prababička, ale hlas se jí chvěl, až jsem si toho všiml. „Jsou to takové plamínky, světlo petrolejky je přesvítí, ale vypadají podezřele. Krouží kolem dokola u posledního výklenku až u skály. Nehřejí, ale Arnošt mi povídal, že se mu v jejich blízkosti zježily vlasy i všechny chlupy na rukou. Měl je hodně chlupaté, ale když na ta světýlka padl, nechal všeho a pádil nahoru. A určitě dobře udělal!“

Zamrazilo mě. Světýlka jsem neviděl, ale málem se tam pode mnou probořila podlaha. No jasně, když ty plamínky přezáří plamen petrolejky, tím spíš pořádná baterka. Proto jsem je neviděl a nemohly mě varovat! Chlupaté ruce nemám a na hlavě jsem měl tlustou čepici. Nebyla to sice přilba, ale menší nárazy hlavou o skálu by zachytit mohla...

Najednou jsem zůstal stát, jako bych dostal facku.

Vzpomněl jsem si, odkud znám tu divnou vůni, které jsem si všiml, když jsem otevřel ty starodávné dveře. Zatuchlina to určitě nebyla, ale teď jsem si vzpomněl, odkud ji znám.

Jako kluk jsem měl dětskou kovovou stavebnici »Merkur«, ke které patřil malý elektromotorek. Roztočil se už na plochou baterii, ale teprve na dvanáct voltů začal mít sílu, aby poháněl různé kolotoče, jeřáby, a co všechno jsem tenkrát z té stavebnice dokázal sestavit. Ten motorek... neměl uhlíky, místo nich měl jemné měděné síťky, stočené do malých ruliček a ke komutátoru tlačené pružinkami. A z těch sítěk se linula ta krásná vůně...

Ozón!

V tom sklepě byl ozón! Bylo ho tam jen málo, ale v prvním okamžiku jsem ho čichal! A pak jsem si na něj asi zvykl, bylo ho tam jistě jen nepatrně... Jenže ozón je sám nestabilní, rychle se rozkládá a v tom sklepě zaručeně nebylo nic, co by ho vyvíjelo, takže tam prakticky neměl být. Proto jsem si nemohl v prvním okamžiku vzpomenout, odkud tu vůni znám!

Jenže ten ozón tam opravdu neměl co dělat! Ozón vzniká ionizací, například při jiskření, jako u toho elektromotorku. Nic takového ale ve sklepě není. Elektrické světlo je jen v horním sklepě a i tam jsou jen dvě nástropní lampy. Světla je od nich málo, ale ve sklepě to každému stačí. Ozón vytváří i ultrafialová složka slunečního světla, známe přece problém ozónové vrstvy, která velkou část UV-záření pohlcuje a chrání nás před spálením. Jenže ve sklepě slunce nesvítí, tenhle zdroj si rovněž můžeme škrtnout. Mohl by se tam dostat z povrchové vrstvy vzduchu ve městě, kde ozón vzniká na výfukových plynech aut? To by musel mít dolní sklep spojení s ulicí. Sklepy bývají odvětrané, ale ozón se v nich obvykle nedrží. Napadla mě i nejkurióznější možnost vzniku ozónu radioaktivním zářením, jenže na to, abych to zjistil čichem, by tam musel být přinejmenším fungující jaderný reaktor. Pitomost! Elektrické jiskření je pravděpodobnější. Ale do dolního sklepa stoprocentně žádné elektrické vedení nevede, tím jsem si byl jistý.

Budu se tam muset podívat, řekl jsem si. Ale ne teď v noci.

Ráno bude moudřejší večera!

Ráno jsem se vzbudil dříve než obvykle. V noci jsem spal jako dřevo, žádné noční můry mě nepronásledovaly. Materialista má před věřícími výhodu, že ho ani mumie nerozházejí. Ano, leží tam, no a co? Leží tam už dlouho! Pradědeček Arnošt je viděl už před půlstoletím, ne-li dřív, od té doby jsou starodávné dveře do dolního sklepa zamčené. Mrtví tam leží, nevstávají a nechodí po nocích škodit živým. A budou tam ležet dál, pokud udržím naše rodinné tajemství a nepovolám tam archeology, kteří by mohli ty mumie v rámci vědeckých výzkumů odvézt do muzea, případně na zkoumání radiokarbonovou metodou. Organických zbytků je tam jistě dost, jak jsem si všiml, aby to zastavilo případné stíhání naší Policie. I kdyby šlo o vraždy, jsou jistě dávno promlčené.

Více záhad měla v sobě ta propadlá podlaha.

Sklep našeho domu je kromobyčejně suchý. »Dolní sklep«, jak jsem si všiml, také. Jestli jsou pod ním ještě další dutiny, bylo by pochopitelné, že by se voda stáhla níž. Ale v téhle čtvrti není tak hluboko pod zemí žádná stoka, kolektor, nebo kanalizace. Když nám instalatérská firma dodávala do bytu záchod a vanu, svedla odpady do »horního« sklepa, kde je prostě napojila na stávající odpady. Bylo jich tam víc, jak si nájemníci vylepšovali byty, ale všechny litinové trubky se spojovaly hned pod stropem, odkud vedla větší trubka stranou do ulice. Dalo se předpokládat, že jsou napojené na městskou kanalizaci a ta nevede hluboko pod dlažbou ulice. Tak to přece říkal parťák instalatérů a pochvaloval si, že nebudou muset nic kopat na ulici, neboť to udělali ti před nimi. I pro mě to bylo výhodné, byli hotoví dřív a stálo to méně, nehledě o kopání venku na ulici. Instalatérská firma to má snad u magistrátu zařízené, ale přece jen to takhle bylo jednodušší.

Jestli jsem ale čekal vodu, mělo by to být dole. Někde tam musí být hladina podzemní vody. Je príma, že se netáhne vzhůru, ale dole by mělo být přinejmenším vlhko.

Gumáky jsem proto opět navlékl, ale tentokrát jsem začal od půdy. Od poslední návštěvy mistra pokrývače jsem věděl, že tam pod střechou leží nepříliš dlouhý žebřík. Nepolezu přece do té díry dole jen tak. Předtím jsem si ve sklepě všiml velké lopaty, byla tu snad z doby, kdy se v domě topilo uhlím a ne plynem. Měl jsem v úmyslu vložit lopatu pod poslední příčku žebříku a položit přes díru. Žebřík tak bude aspoň trochu zajištěný. Kdoví, jak je ta díra hluboká!

Napadlo mě taky, že bych to neměl podnikat sám a takhle partyzánsky. Ale koho mám na takovou výpravu pozvat? Tady ve městě znám jen prababičku a ta tam se mnou nepůjde. Sousedy? To bude těžké, musel bych jim prozradit rodinné tajemství o těch mumiích... Musím si tam vzít mobil, abych si v krajním případě přivolal pomoc.

Tak tedy – vzhůru na výpravu! Vlastně dolů! Ale nejprve na půdu, takže přece jen vzhůru!

Za dveřmi sklepa jsem opatrně začichal, jestli opět neucítím ozón. Byl tu. Ozonová vůně je poměrně výrazná, člověk pozná čichem už velice slabou koncentraci ozonu. Ovšemže jen když není překrytá něčím silnějším, třeba výfukovými plyny. Čichal jsem opatrně celou cestu k zadní části dolního, »prokletého« sklepa. Špatně se to odhaduje, ale zdálo se mi, že je vzadu vůně silnější než na kraji a nejvíc ozonu vychází z propadlé podlahy.

V první fázi jsem položil žebřík přes jámu a opatrně jsem se přiblížil k okraji. Kdyby pode mnou podlaha povolila, žebřík mě snad udrží. Samozřejmě jsem nejprve zhasl, jestli neuvidím tamty plamínky, jak o nich bájila prababička, ale nebyl jsem ani moc překvapený, když jsem nic neviděl. Co to mohlo být? To se ví, napadl mě podzemní metan. Ve spojení s ozonem, což je velmi silné oxidační činidlo, může snadno docházet k samozápalu, jako u známých bludiček nad bažinami. S tím by ovšem ta zpropadená díra skončila. Kdoví co to bylo, ale když se tam zřítila podlaha, nejspíš »zametla stopy«.

Když jsem tam ale posvítil silnou baterkou, zjistil jsem, že tam dole jsou jakési schody. Zčásti zasypané cihlovou sutí, asi jak na ně spadl strop, vlastně zdejší podlaha... ale jestli jsem to dobře viděl, směřovaly ještě dál, teď už vyloženě do skály.

Třetí patro sklepů!

A jestliže bylo druhé prokleté, což teprve to třetí?

Říkám si přece »materialista«! Neuplivuji si před černými kočkami a na duchy nevěřím. Tajemná světélka si vysvětluji čistě přírodním způsobem a nevyvede mě z míry ani pět rakví plných vysušených mumií. Takže se podívám i do třetího patra zdejších sklepů, i když se mi zdá, že jich je opravdu na jeden starší činžák, jak říkají Slováci, »voľako priveľa«.

Ale abych si dal ujít takovou příležitost, jako pradědeček?

„Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!“ vykřikl prý slepý Jan Lucemburský, když mu Francouzi přišli oznámit, že bitva je ztracená a od této chvíle se každý zachraňuje jak může...

Toho bohdá nebude, aby český inženýr z průzkumu sklepa jen tak utíkal!

Otočil jsem žebřík dolním koncem do propadliny, až dole narazil na dno. Žebřík byl dlouhý a nahoře ještě vyčnívaly dvě příčle. Zajistit je lopatou – a leze se dolů!

Pod druhými schody už nebyly zdi, jen tunely ve skále...

Samozřejmě jsem zaznamenal ještě víc ozonu než nahoře. Zdálo se mi, že tu asi bude nějaký zdroj, i když jsem si prozatím neuměl představit, jaký. Elektrické jiskry? To by sem musel vést elektrický přívod! Atomový reaktor rovněž nepřipadá v úvahu, stejně jako sluneční záření. Jenže nedalo se popřít, že tady bylo ozonu víc než nahoře. Odkud se tu bere?

Opatrně jsem sestupoval po schodech dolů. Nahoře na nich ležela cihlová suť, ale dole byly docela čisté. Jenže schody, jak jsem již řekl, vedly ještě dál do skály a tady už nebyly klenuté ani cihlami, ani kameny. Prostě byly vyrubané do skály. Že by tady na kraji Prahy byl dříve nějaký důl? Bylo by to možné, lidé kdysi pod Prahou těžili ledacos. Slyšel jsem, že dolovali i uhlí a rudy a Kladno přece není tak daleko.

Chodby se všelijak kroutily a proplétaly...

Obhlédl jsem stěny chodeb. Vápenec se prosakující vodou naruší, ani pískovec nevydrží věčně, ale tahle skála se zdála být opravdu pevná. Mohla to být nějaká rula, takové chodby vydrží celé věky. Nicméně opatrnosti nikdy nezbývá. Už protože tu byla podlaha vlhká a víc klouzala. Ještě abych si zlomil nohu, stálo by mi to za to?

Vytáhl jsem z pouzdra mobil, abych pořídil fotečky, jenže v té chvíli jsem si všiml menší nepříjemnosti.

V podzemí nebyl signál. Vlastně jsem to měl čekat! Co dalo operátorům práce dotáhnout signál do metra! Takže konec nadějí, že bych se z podzemí dovolal pomoci mobilem! Neměl bych se raději vrátit?

Ale co, když nepřijdu na oběd, prababička jistě sama spustí záchrannou akci. Řekl jsem sice, že možná přijdu později, ale pro oběd do restaurace musím dojít před čtvrtou hodinou, jinak už nic nedostanu. Takže stačí určit si vhodný čas, po jehož uplynutí se musím chtě nechtě obrátit. Ale snad tam nebudu tak dlouho, dolní patro nemůže být rozsáhlejší než obě horní!

Zvolil jsem funkci budíku a nastavil jednu hodinu. Až bude budík kokrhat, musím udělat čelem vzad, i kdyby zde přede mnou stála vítací delegace důlních trpaslíků.

Jenže necelých dvacet metrů od schodů se chodby začaly různě kroutit a proplétat. Cákryš, tady by se snad dalo i zabloudit! A to by bylo nepříjemné!

Vrátil jsem se ke schodům. Neměl bych se přece jen vrátit? Třeba pro křídu, abych si mohl kreslit na stěny šipky. Naštěstí mi ale padla do oka hromádka cihlových úlomků na horní části schodiště. Cihla v nouzi nahradí křídu, na těch pár šipek jistě stačí a příště si sem vezmu něco, co mi umožní namalovat si plánek. Chtěl jsem přece pořídit plánky už v »prokletém patře«.

Chodba vedla hluboko do skály...

S cihlou v ruce jsem se odvážně pustil do labyrintu, jenže brzy jsem zjistil, že vlastně není až tak rozsáhlý. Na opačné straně od schodů ale navazovala jakási delší chodba, bohužel ne dost přímá, takže bylo vidět jen do nejbližší zatáčky. Ale už ten první pohled svědčil o tom, že vede hodně hluboko do skály. Navíc se mi zdálo, že zatímco ulice tím směrem stoupá, chodba naopak mírně klesá. Zanořovala se do skalního podloží, na konci už bude možná hlouběji než je výška Petřínské rozhledny!

Tomuhle dílu už se snad ani nedalo říkat »sklep«. Přírodní jeskyně to zaručeně nebyla, ta chodba vypadala příliš uměle. Ale bylo tu kupodivu skoro sucho, klouzalo to jen v blízkosti schodů. Tady se dalo kráčet svižným krokem, ne pomalu, jako je obvyklé při objevování podzemních jeskyní! Podlaha tu byla rovná, dalo by se tu snad i utíkat.

Jediné, co mi tu trochu nehrálo, byl opět ten ozón. Bylo ho tu čím dál tím víc. Ozón je v malém množství dokonce zdravý, má dobré dezinfekční vlastnosti, ale ve větším množství rozhodně zdravý není. Zbytečně se v předpovědích počasí neudává riziková koncentrace přízemního ozónu! Přízemní jako podzemní, ozónu tu bylo opravdu hodně. Jako kdyby nedaleko neustále pracoval veliký Van-der-Graafův generátor či něco podobného. Jenže bylo ticho, rušené jen občas zvukem kapek, padajících ze stropu.

Ušel jsem nejméně sto, spíš sto padesát metrů, když tam z chodby odbočovala jiná, nižší a užší. Kudy teď? Samozřejmě zvítězila touha objevovat, takže jsem se rozhodl pokračovat rovně a průzkum boční chodby si nechat na později. Ale přece jenom mi zvědavost nedala, musel jsem si tam aspoň posvítit.

A tam jsem zůstal stát s vytřeštěnýma očima...

Errata:

19.07.2021 18:20