Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Co to je?

V prvním okamžiku jsem to považoval za nepovedený vtip, ale hned mi došlo, že to vtipné nebude. Ve výklenku na krátkém kamenném sloupku stálo něco, co mi v první chvíli připomínalo satelit. Taková veliká žlutá šišatá koule, pokrytá něčím, co docela připomínalo fotovoltaické destičky. Až na jednu maličkost. Co by dělal pozemský satelit tady ve sklepích, hluboko pod Prahou? Vyjímal se tu jako královská koruna na hromádce hnoje vedle kravína. Bylo jasné, že tady nemůže být pobočka NASA, kde by si vědci uchovávali své nejnovější výtvory. V Čechách se, pokud vím, satelity běžně nevyrábějí. Naši vědci se sice v tomto oboru angažovali, ale české satelity »Magion« vypadají jinak. Tohle mi připadalo jako trochu pokročilejší výtvor.

Ta věc se podobala pozemskému satelitu... ale co dělala tady v podzemí?

Obhlížel jsem si tu věc opatrně z dálky. S tím kamenným sloupkem se celek podobal obrovské houbě, gigantickému smrži s kovovým kloboukem. Bylo mi jasné, že to tady nemá co dělat. Pod zemí jsou fotovoltaické destičky nesmysl, tady přece slunce nesvítí. Pokud je to fotovoltaika! Sice to tak z dálky vypadá, ale to může být i náhodná podoba.

Předmět se nehýbal ani když jsem na něj soustředil světlo své silné baterky. Postupně jsem se k tomu odvažoval blíž a blíž. Až mě zaujala ploška mnohostěnu, kde žádná destička nebyla, zato se mi zdálo, že se tam něco pohybuje. Přiblížil jsem se ještě blíž, naklonil jsem se k tomu...

Tfuj, to bylo ale leknutí!

Odskočil jsem od toho podivného satelitu jako od jedovaté kobry, ale byl jsem příliš pomalý. Zevnitř mi ta věc cosi prskla do obličeje a ofoukla mě silnou vůní ozónu. Rychle jsem vydoloval z kapsy kapesník, abych se otřel, ale než se mi to podařilo, cítil jsem, že ten prskanec na mě neuvěřitelně rychle uschl, takže už nebylo co otírat.

Proboha, co to bylo? Nebylo to něco nebezpečného?

Jenže se mi nezdálo, že by šlo o kyselinu nebo jed. Obličej mě nepálil a nezdálo se mi, že bych měl příznaky nějaké otravy. Nebyl to zřejmě žádný novičok ani jiná bojová látka. Nemělo by přece smysl dávat něco takového sem, do míst, kam kdovíkolik let nevkročila lidská noha.

Ledaže... ledaže by sem byl vchod z opačné strany chodby, kde jsem to ještě neprozkoumal. Rozplývám se tady nad něčím, co může mít docela dobře majitele přicházejícího z druhé strany.

Ale přece – kdo by tady co proboha schovával? Vždyť to nedává smysl!

Zatímco jsem takhle mudroval, uslyšel jsem slabé, ale stále sílící pištění. Očividně vycházelo z falešného satelitu. Ještě jsem pár kroků ucouvl, ale ten zvuk byl zřejmě neškodný. Jako kdyby do toho satelitu někdo uzavřel několik potkanů. Jenže najednou to pištění zesílilo ještě víc a pak se z toho vynořila zřetelná slova.

„Musím uznat, že tvá zvědavost je větší než strach!“

Prudce jsem se ohlédl, ale za mnou nikdo nebyl. Vyběhl jsem do dlouhé chodby, ale ani tam jsem nikoho nespatřil. Takže slova vycházela z toho satelitu! Bylo to vlastně jediné věrohodné vysvětlení. Satelit má zkrátka dálkové ovládání a někdo má právě obrovskou legraci z mých rozpaků. Může to být nějaká »skrytá kamera«... Jestli je v tom kamera a reproduktorek, proč by tam nemohl být i nějaký mikrofon?

„Uznal bych, že se asi dobře bavíš, kdyby to dávalo aspoň trochu smysl!“ odvětil jsem směrem k satelitu. „Nevím, co to má znamenat, ale nezdá se mi to příliš vtipné.“

„Co se ti na mě nezdá?“ pocítil jsem pobavenou otázku.

„Nezdá se mi vhodné umísťovat tuhle věc,“ ukázal jsem na satelit, „do míst, kam se celé roky nikdo nedostane.“

„Já mám času dost,“ zněla odpověď pobaveným tónem. „Mimochodem, čemu říkáš »věc«?“

„No tomuhle super přístroji!“ ukázal jsem rukou na satelit.

„To není věc!“ ujistil mě hlásek. „To jsem já!“

„Aha!“ řekl jsem. „Chceš snad říci, že jsi nějaký robot ve tvaru téhle šišky?“

„No dovol!“ ohradil se hlásek. „Šiška se ti nelíbí? Jak bych se ti tedy líbil víc?“

V té chvíli satelit celý blikl a najednou tu nebyl. Místo něho stál na kamenném sloupku obrovský skleněný mnohostěn úplně jiného tvaru, i když zhruba stejné velikosti.

„Líbil bych se ti lépe takhle?“ navrhl hlásek po chvilce.

V té chvíli se skleněná šiška prudce nafoukla a začala hrát všemi barvami. Musel jsem uznat, působivé to bylo. Vzpamatoval jsem se naštěstí rychle.

„Nádhera!“ řekl jsem uznale. „To je hologram, že?“

„Sáhni si tedy na mě, ty nevěřící Tomáši!“ odvětil hlásek.

V té chvíli se »ta věc« opět proměnila, tentokrát vypadala jako obří drahokam. U hologramu bych tak rychlé změny chápal, ale u pevné hmoty se mi to zdálo nemožné. Napřáhl jsem k tomu ruku, abych si na to sáhl. Jestli je to hologram, ruka mi hrábne do prázdna a ten hlásek se určitě zakucká smíchy.

Jenže ruka mi opravdu narazila na hladký, jakoby skleněný povrch obřího drahokamu. Být to pravé drahokamy, překonaly by všechno co znám! Tak teď jsem byl z toho opravdu jelen. Navíc jsem v ruce pocítil jakési mravenčení a zpozoroval jsem, jak mi po kůži přebíhají vlnky slabě zeleného světla.

„Týýý brďo!“ ulevil jsem si. „Co je tohle za triky?“

„Žádné triky!“ nesouhlasil hlásek. „To je poctivá rekreace hmoty! I když... vy slovo »rekreace« používáte jinak, že? Tak tedy souběžná anihilace a kreace, tedy zničení a stvoření, sakra, vy to neznáte a nemáte pro to odpovídající slovo v žádném vašem nářečí... zkrátka se měním a basta!“

„Vážně jsi tahle věc?“ odtáhl jsem od toho ruku.

„Neříkej mi »věc«!“ opravil mě. „Cogito, ergo sum, neboli myslím, tedy jsem!“

„Takže jsi nějaký robot schovaný v téhle věci?“

„Nesrovnávej mě s pitomými stroji!“ odfrkl si. „Nejsem tvá hračka, jsem Sagarofan z rodu Isfétů!“

„Chceš říci, že nejsi z našeho světa?“ napadlo mě.

„No konečně!“ opáčil spokojeně. „Ale trvalo ti to, než ti to došlo. Nebo doskočilo? To je vlastně jedno. Všichni jste příšerně pomalí! Naštěstí mi to nevadí, mám dost času.“

„A co tady děláš?“ zajímalo mě.

„Musím něco dělat?“ opáčil nesouhlasně. „Jsem tady a to snad stačí! Prostě si tu jen tak přemýšlím.“

„Jak to, že umíš česky, když tu jen tak sedíš?“ poznamenal jsem, neboť mi to logicky trochu skřípalo.

„To je další vaše vada,“ řekl. „používat na jednom jediném světě tisíc nářečí je nechutná marnotratnost. Zvlášť když ta nářečí ani sami neovládáte a nějak často se stává, že si ani nerozumíte. Co kdybych teď na tebe začal mluvit... třeba nářečím, jakým se mluví na ostrovech v Polynésii?“

„Ty umíš polynésky?“ nechtělo se mi tomu ani věřit.

„Já ano, ale ty bys na mě koukal jako tele na nová vrata, říkáte to tak, ne?“

„To bych asi koukal,“ připustil jsem. „Ale neodpověděl jsi mi, jak ses naučil česky. O polynésštině ani nemluvě.“

„Mám takovou vlastnost,“ řekl trochu vyhýbavě. „Sedím si tady a přitom cestuji po světě. Ale to ty nepochopíš, nechápeš ani rekreaci hmoty... ber prostě jako fakt, že to vím. Můžeš to snad sám posoudit podle mé češtiny. Mimochodem, ani ta čeština není, co bývala. Kdybych na tebe spustil staročeštinou, nejspíš bys mi rozuměl tak každé třetí slovo a to ještě kdoví jestli!“

„Ty umíš i staročeštinu?“ vykulil jsem na něho oči.

„Znám i staroegyptštinu,“ ujistil mě. „Pohybuji se ve vašem světě už nějakou dobu, pamatuji si stavbu pyramid. To se ví, nedá se tu žít dlouho na jednom místě, ale je docela zábavné sledovat, jak se vaše říše objevují a mizí.“

„Jak dlouho jsi tady?“

„Tady v tomhle podzemí jsem teprve krátce,“ odvětil jako by se nechumelilo. „Tenkrát tu vládl jakýsi Přemysl Otakar, dal na tomto místě stavět klášter, jenže postavili jen základy a sklepy, pak král padl na Moravském poli, do Čech vtrhli Habsburkové a stavitelé kláštera se rozutekli. Nepatrně jsem k tomu přispěl i já, nepotřeboval jsem, aby tady vzniklo nějaké osídlení, tenkrát bylo město poměrně daleko, ale zpozdil jsem stavebníky jen o pár set let. Pak se město rozrostlo, až se to nedalo ubrzdit bez nasazení velké síly...“

„Takže jsou zdejší sklepy pozůstatky nějakého kláštera?“

„Vždyť říkám, že postavili jen základy a sklepy, pak se jim zedníci rozutekli. V Čechách se tenkrát zastavily všechny stavby, nejen tahle...“

„A ty tady žiješ už od Přemysla Otakara Druhého?“

„Pokud myslíš tuhle díru, tak ano,“ souhlasil. „Je tu klid, za těch osm set let jsi teprve šestý, kdo se na mě podíval... a první, kdo neutekl... Zbabělci!“

„Dřív se lidé víc báli neznámých věcí,“ omlouval jsem naše předky. „Dnes už jsme na setkání s mimozemskými civilizacemi lépe připraveni, hlavně psychicky... ale proč pořád trčíš tady pod zemí? V dnešní době už by tě lidstvo přijalo!“

„To říkáš ty...“ zapochyboval hlásek. „Mně se tady líbí.“

„Nebo máš jiný důvod ke schovávání?“ nadhodil jsem.

„Třeba mám,“ odvětil hlásek. „Ono nejde o to, jak byste mě přijali vy, ale o to, jak já beru vás. Jestli si tak jako já představuješ oficiální přijetí u nejvyšších papalášů vaší rasy, asi by ti mělo brzy dojít, proč po tom netoužím. To radši budu tady. Myslíš si, že se tu nudím? To se ví, tady v tom sklepě by to byla opravdu nuda k ukousání, ale já se prostřednictvím svých otroků toulám po světě a užívám si to, ani si to neumíš představit! Proto o vaše papaláše nestojím!“

„Otroků?“ zarazil jsem se. „Ty máš na Zemi otroky?“

„Proč ne?“ opáčil klidně. „Nelíbí se ti to?“

„Takže jsi vlastně otrokář?“ zamračil jsem se.

„Nelíbí se ti to?“ popíchl mě, jakoby z jeho otázky vyčníval nějaký jedovatý osten.

„To se rozumí, že se mi to nelíbí!“ opáčil jsem. „My lidi jsme na otrokáře trošku hákliví, víš?“

„Nežvaň!“ okřikl mě nečekaně zprudka. „Jste na to hákliví?Tak proč to sami pořád provozujete, he?“

„My otroctví neprovozujeme,“ odvětil jsem uraženě. „A my Slované jsme nepěstovali otroctví ani v minulosti.“

„Ne?“ Být to člověk, řekl bych, že se ušklíbl. „Připomenu ti tedy něco: Váš kníže, zvaný »svatý Václav«, navštěvoval v Praze trhy s otroky a snažil se aspoň některé vykoupit. Chvályhodné, až na ty trhy s otroky v Praze! Co to bylo za knížete, když nedokázal něco takového prostě zakázat? A pokrytecky vykoupil jen některé a většinu nechával v otroctví! To byli Slované, národ holubičí?“

„Tohle už jsem někde slyšel,“ nenechal jsem se tím vyvést z míry. „Když tohle víš, pak bys měl také vědět, že trhy s otroky provozovali v Čechách výhradně Arabové a Židé. Je pravda, že Slované tomu příliš nebránili, ale v té době neměli na odpor ani sílu. Český panovník byl vazalem Německé říše a neodvážil se jít proti ní. A když se odvážil, těžce za to pykal. Kníže Václav platil Němcům dobytkem a stříbrem. Boleslav to odmítl, dokonce prý kvůli tomu zabil zbabělého bratra, ale po kruté porážce platil ještě víc. Čechů zkrátka bylo už tenkrát příliš málo na revoluce proti vojensky lépe organizovaným a vyzbrojeným sousedům!“

„Nehledě na to, že otrokáři knížeti dobře platili, aby jim dal volnou ruku,“ neodpustil si jízlivost. „Takže... jak to říkáte? Měl váš kníže už tenkrát máslo na hlavě... Židé sice měli na otroky monopol, ale Slované jen nečinně přihlíželi...“

„V tom máš asi pravdu,“ připustil jsem. „Nesvornost bývala odjakživa hlavní chybou Slovanů...“

„Co ty o tom víš?“ opět zazněl v tom hlásku úšklebek. „Tys tam nebyl, já ano. Germáni Slovany vyvražďovali jeden kmen za druhým, ale Slované bratrům na pomoc nepřišli. Předstírali, že se jich to netýká! Hlavně aby si Germány nepohněvali! A kde jsou Polabští Slované dneska? Co já vím, donedávna ještě jakž takž přežívali Lužičtí Srbové, ale když si Germáni dupli, podřídili se, přestali děti učit v původním nářečí a dnes jsou to všichni Němci jako polena! A ještě jsou na to hrdí! A vy? Mlčíte, vás se to přece netýká! A o otroctví taky jen předstíráte, že žádné není!“

Dětské otrokyně - hanba lidské civilizace! A ty ženské bachařky? Muslimská verze českého: Ať sousedovi taky chcípne prase!

„V dnešním světě už otroctví není!“ namítl jsem. „To jen ty se chlubíš, že máš na Zemi otroky!“

„Ve vašem dnešním světě žije několik milionů otroků,“ řekl tvrdším tónem. „I když se to týká většinou jen lidských samiček. Prodávají je a kupují docela veřejně. Pokrytci se trhů na otrokyně neúčastní, ale mlčí.“

„Ty mi chceš vyčítat pokrytectví?“ vybuchl jsem. „Žádného otroka ani otrokyni jsem v životě na vlastní oči neviděl! Zato ty se svými otroky honosíš jako nějakou předností!“

„Honosím,“ připustil. „Ty ve svém okolí neznáš nikoho, kdo vlastní psa, kočku nebo aspoň papouška?“

„Ale to jsou zvířata!“ namítl jsem.

„Ale jsou to vaši otroci,“ opáčil. „Nebo chceš tvrdit, že jsou v zajetí dobrovolně?“

„Většinou jsou,“ ujistil jsem ho. „Tahle zvířata zdomácněla, říkáme jim »naši domácí mazlíčci«. Psi nás lidi považují za svou smečku, kočky považují naše domy za svůj revír a papoušci by bez lidí v těchto krajích nepřežili ani první zimu.“

„Nejlepší otroci jsou ti, kdo své otroctví milují,“ přisvědčil. „A nejlepšími příznivci otroctví nejsou otrokáři, ale privilegovaní otroci. To jsem si nevymyslel já, to jsou slova vás lidí.“

„A ty máš jako otroky lidi nebo taky nějaké »mazlíčky«?“ napadlo mě ulehčeně.

„Většinou zvířata,“ ujistil mě klidně. „Je s nimi jednodušší práce. Nevzpouzejí se, dají se snadno ochočit a někteří se mohou odvážit až k vám lidem, aniž by to bylo vám lidem nápadné.“

„Takže máš jen nějaká ochočená zvířata?“ oddychl jsem si. „Ale k čemu je potřebuješ? A to chodí za tebou až sem?“

„To se rozumí, že sem nechodí,“ ujistil mě spatra, jako bych plácl nějakou hloupost. „A k čemu je mám? Poskytují mi všechny své smysly. Vidím jejich očima, slyším jejich ušima, jako bych byl sám na jejich místě. Zvířata se naučí jen pár povelů, ale stačí mi to. I vy je přece cvičíte »Sedni«, »Lehni«, »Přines« a podobné příkazy. Já to pochopitelně umím na vyšší úrovni. Ne že bych učil psy zavazovat tkaničky u bot, ale přece jen je naučím větší škále povelů než vy. A provádějí je přesněji a pečlivěji.“

„Někteří lidé dokáží psy naučit neuvěřitelné věci,“ přihodil jsem svůj střípek. „Třeba chodit po zadních, nebo i po předních, kutálet se i dělat kotrmelce...“

„Největší problém lidí je, že to zvířatům nedokážete přímo vysvětlit,“ opáčil. „On se i ten pes ledačemu naučí, když pochopí, co po něm jeho pán chce. Zvlášť když za správně provedený úkol dostane nějakou, pro něho vítanou odměnu. Ale vy lidé dokážete ochočit jen domácí zvířata a i to jen některá. Neslyšel jsem, že by někdo naučil vlaštovku dělat ve vzduchu loopingy. Holubi nosili psaní jen přivázané na nožkách, jinak by je nosit nedokázali. Já to dokáži lépe. A není přece nutné, aby zvířata chodila za mnou až sem. Řídím je telepatií a stejnou cestou mi poskytují své oči, uši a ostatní smysly. Vždyť i vy využíváte třeba úžasný psí čich! Já je využívám ještě o stupeň dokonaleji.“

„No jo, ale to je něco jiného,“ otrnulo mi. „Využívat zvířata není nic špatného.“

„Jsou to otroci?“ ušklíbl se opět hlásek. „Jsou. Já si užívám prostřednictvím svých otroků toulek po světě a nepotřebuji se ani zahazovat s vámi lidmi.“

„Já už jsem se lekl, že máš lidské otroky!“

„Měl jsem,“ připustil. „Ale skoro tisíc let jsem si vystačil se zvířaty, bylo to jednodušší a stačilo mi to.“

„Měl jsi tedy i lidské otroky?“ zarazil jsem se opět.

„Jistě,“ přitakal. „Byli výhodnější než zvířata. Psovi můžeš přikázat, aby ti něco přinesl, jen pokud to může přinést v hubě. Člověk dokáže odemknout a otevřít dveře a přinést předmět i ze zamčené truhly.“

„Takže jsi přece jenom otrokář!“ zamračil jsem se.

„Jsem,“ souhlasil klidně. „Ale už skoro tisíc let jsem žádné lidské otroky neměl, dlouho jsem si vystačil se zvířaty. Teď budeš mým dalším otrokem ty.“

„Cože, já?“ ztuhl jsem.

„Rozumíš mi velice dobře,“ ujistil mě.

Errata:

19.07.2021 18:20