Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nabídka

Druhého dne skončilo seznamování účastníků konference se současnými fakty a shromáždění se rozpadlo na menší kroužky podle zájmů o jednotlivé stránky věci.

Také za mnou přišel jeden Luvocian. Představil se mi jako Vrestomor a hned na úvod se vytasil s návrhem, kterým mi na okamžik vzal dech.

„Nechtěl bys dělat prozatímního vládce Evropy?“ zeptal se mě. „Tak jako tak musíme vyhlásit nad všemi novými světy i nad Zemí dohled, jinak bychom způsobili víc škody než užitku. Naše zásahy budou pro všechny vaše světy zpočátku nepříznivě a bude jistou dobu trvat, než se poměry ustálí. Usoudili jsme, že by vaše světy měly mít raději místní vládce než nás.“

„To bych zatím neřešil,“ mávl jsem rukou. „Spíš by mě teď zajímalo, jak chcete ty miliardy lidí stěhovat. Mám dojem, že to bude problém. Vsadím se, že se budou porůznu schovávat...“

„Bude to rychlejší než si myslíš,“ řekl Vrestomor. „Už dnes fungují nové »revekredy« na Byvilui, Krefahu a Suhii. Teď tam stavíme jako o závod nová města, už protože tam nejsou lidé a veškerá kapacita »revekredů« se soustřeďuje na stavby. Mohli bychom to spustit už dnes, ale ještě to upřesňujeme. Důležité je správné rozpoznání kast, protože se většinou neodlišují oděvem. Museli jsme vyhledat místa, kde mají pobožnosti, a při nich si je označkujeme pomocí nanobotů »hukozynů«. Příkaz »mivtac« ti zobrazí zelenou auru kolem označených muslimů a žlutou kolem příslušníků vládnoucí kasty. Naštěstí nemusíme označovat aspoň černochy, na nich je to vidět, ale i jim dáváme »hukozyny«, budou je potřebovat.“

„Zajímalo by mě, jak chcete lidi přemlouvat, aby neměli tolik dětí, jako dnes,“ zeptal jsem se ho ještě. „V Číně s tím byly nebetyčné problémy. Číňané touží především po synech a když Čína vyhlásila »program jednoho dítěte«, nastalo tam hromadné vraždění novorozeňat ženského pohlaví, aby měla každá rodina syna. Dnes tam pochopitelně miliony žen chybí.“

„To je poměrně jednoduchá záležitost,“ řekl Luvocian. „Při označování kast určených ke stěhování používáme směsi mnoha »hukozynů«. Liší se jen barvou vytvářené aury, jinak plní u všech stejné funkce: telepatie, prodloužení života... no a jedna z funkcí je trvalá antikoncepce... Dítě se může narodit jen když oběma rodičům dáme krátkodobou rušičku antikoncepce »gupran«. Řídí to databáze »zbinmi«, která brání příbuzenským sňatkům... přesněji, sňatkům zabránit nemůže, ale dětem z těchto svazků nedovolí vzniknout. Není problém zařídit, aby měl každý jen dvě děti za život a to jen s jedním partnerem. Anebo, zejména pro začátek, jen jedno. A kdo je zavraždí, nebude mít žádné.“

„No nazdar!“ vzdychl jsem si. „Takže když si žena vezme vdovce, který už dítě má, zůstane podle toho bezdětná?“

„Při dotazu na »zbinmi« se to dozví včas,“ ujistil mě. „Ten dotaz budeme u oficiálních svateb vyžadovat spolu s prohlášením o dobrovolnosti. No a u neoficiálních svazků... budou mít zřejmě smůlu, jak se u vás říká...“

„Vždyť říkám: No nazdar!“ opáčil jsem. „To určitě narazí na odpor ve všech světech. Stačí si vzpomenout na lamentování ochránců lidských práv u »programu jednoho dítěte« v Číně!“

„Zřejmě to v té Číně na základě dobrovolnosti nedokázali,“ podotkl Vrestomor. „Teď jde o to, že přeplnění světů je katastrofa bez ohledu na limity »revekredů«. Lidožroutství za lidské právo neuznáváte, ale sobectví v počtu dětí vám nevadí?“

„Muslimové mají právě počty dětí jako prostředek převzetí moci v zemi, kde se rozmnoží a přečíslí původní obyvatele,“ řekl jsem. „Těžko se jim odporuje, když před sebou strkají malé děti.“

„To jsme na Zemi viděli,“ přikývl Vrestomor. „Vpředu jdou jako živé štíty ženy s kupou roztomilých dětí, za nimi jdou muži s útočnými puškami. Z boku to filmují pozorovatelé, zásadně tak, aby bojovníci na záběrech nebyli... A muslimský zmocněnec pro lidská práva při Organizaci spojených národů, což je samo o sobě protimluv, hřímá do mikrofonů o krutém utlačování muslimů v Barmě a vyhlašuje nad Barmou sankce. Když to naši viděli, jen nad tím pokrytectvím nevěřícně kroutili hlavami.“

„Doufám, že jste takové obrázky zaznamenali,“ povzdychl jsem si. „Pro historii i pro výstrahu.“

„Zaznamenali,“ přikývl. „Ale příliš mnoho jsme jich museli označit nálepkou »Jen pro historiky«. U spousty lidí našich světů by ty záznamy vyvolaly žaludeční potíže. Podvědomě by se mohli proti vám, lidem Země, zatvrdit.“

„Skoro se divím, že se to už nestalo,“ podotkl jsem trpce.

„Naštěstí jsou na Zemi i miliony přívětivějších lidí,“ zkusil mě utěšit. „Škoda, že se vám nepodařilo ty horší včas umravnit.“

„Ty miliony přívětivějších lidí mají zájem o poklidný život, ne o »umravňování« darebáků,“ řekl jsem.

„Jenže i to umravňování darebáků je nutné,“ povzdychl si Vrestomor. „Nejhorší je, když musí darebáky umravňovat někdo zvenčí. Vždy je rychlejší zapojit do umravňování místní. Někdy to ale nestačí. Zdá se, že i to peklo budou Země i ty tři další světy potřebovat.“

„To si to celé miliony let pamatujete?“ pozastavil jsem se nad tím. „Kdybych do toho mohl mluvit, dávno bych to odsoudil k zapomnění.“

„Však to tak kdysi dopadlo,“ přikývl Vrestomor. „To jen my průzkumníci a napravovači musíme znát i takové případy. Proto jsou nám otevřené i záznamy označené »Jen pro historiky«. Není to oddychové studium, ale pro nás průzkumníky je povinné. Bez těch znalostí bychom pokaždé zopakovali všechny chyby, kterých se naši dávní předkové dopustili.“

„Věřím tomu,“ přikývl jsem. „Obávám se, že Země dodá do archivu hodně onálepkovaných záznamů.“

„A právě proto tě chci získat pro nás,“ řekl Vrestomor. „Už jsme tě tady v Luvocii poznali a máš pro nás velkou výhodu. Vlastně to není výhoda, ale podmínka. Je totiž nutné, aby vládce některé části světa neměl v tomto světě rodinu. Nejbližší příbuzní slouží příliš často v darebáckých světech jako rukojmí k vydírání. Staneš se »sulaugem«, vladařem Evropy. Bereš?“

„Vládce Evropy...!“ vzdychl jsem si. „Nejsem na Zemi žádný favorit, nikdo mě nezná, nikdo mě nezvolí!“

„V počátečních obdobích nemůže být vládce volený,“ řekl Vrestomor temnějším tónem. „Všechny vlády musíme dosadit my. Máš pravdu, nikdo by tě nezvolil. Lidé by volili darebáky, hlavně aby je vychválila média. Právě média převezmeme jako první. Noviny, rozhlas i televize se zhroutí, až odstěhujeme jejich zaměstnance do Suhie za generály a bankéři, většina jich totiž patří k vládnoucí kastě. Lidé ale našim zprávám neuvěří, dokud nezjistí, že jsou pravdivé. A to může nějakou dobu trvat. Jenže státy potřebují vlády hned, musí být tedy dosazené. Neměj obavy, dobře víme, že se musíme chránit i před poctivými lidmi, kteří doposud měli zkušenosti jen s vládnoucími darebáky.“

„Jenže já neumím vládnout,“ namítl jsem.

„To ani není nutné,“ ujistil mě. „Vládnout bude vláda. Naši lidé na ni budou dohlížet a ty ji budeš usměrňovat. Budeš také vynášet rozsudky nad darebáky, které poznáte dodatečně. Máme zkrátka dojem, že na to někdo dohlížet musí. Kdyby se v Evropě opět objevila další Evropská unie, nezbylo by nám než Zemi jako takovou izolovat.“

„A co další světy?“ zeptal jsem se. „Byvilui, Krefah, Suhie a nakonec i Nik~kivu?“

„Budou mít stejné vlády jako Země,“ ujistil mě Vrestomor. „Hlavní, oficiální vládci, »sulaugové«, budou místní, dohled nad nimi zpočátku náš. Budete mít ale pravomoci, jaké dřív mívali absolutní vládci.“

„Ti u nás kdysi měli i právo nad životy a smrtí poddaných!“ namítl jsem. „Ale to je snad trochu moc!“

„I to bude nutné,“ řekl k mému nebetyčnému údivu. „Jenže nebudeš zločince vydávat katům, ale nám. Prostě je odešleš do Pekla, přesněji do Nik~kivu. A nemusí to být natrvalo. Počítáme, že i týden v Nik~kivu bude hodně tvrdým trestem. Natož rok... A ti, kdo se odtud vrátí, budou své známé sami od darebáctví odrazovat. Nezmiňoval ses před naší konferencí o tom, že trest může, nebo lépe... měl by vychovávat?“

„Měl by,“ připustil jsem. „Ale většinou to tak nefunguje. Naopak, kdo se dá na špatnou cestu, naučí se ve vězení i to, co by jeho samotného ani nenapadlo.“

„I to víme,“ přikývl. „Na Nik~kivu budeme na darebáky dohlížet jen my. A my se postaráme, aby svých lumpáren litovali a po návratu na Nik~kivu rozhodně netoužili.“

„No dobře, ale co bych měl jako »sulaug« na starosti?“

„Skoro nic,“ řekl Vrestomor. „Budeš oficiální představitel Čech a možná i celé Evropy. Něco jako starodávný král. Během pořizování dokumentace vašich států jsme zjistili, že v mnoha zemích máte krále nebo královny. Sulaug se od nich bude lišit. Dnešní králové i královny už nevládnou, nemají žádné pravomoci ani zodpovědnost a slouží jen pro oficiality. Zde se bude »sulaug« lišit nejvíc. Bude mít pravomoci jako staří diktátoři a imperátoři. Smíš zrušit kterýkoli zákon, rozpustit vládu i parlament, jmenovat i sesazovat policejní šéfy i soudce, zkrátka prakticky cokoliv.“

„My v Čechách říkáme, že moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně,“ namítl jsem.

„To víme,“ přikývl Vrestomor. „Je to tím, že vaši mocní se dnes nikomu nezodpovídají. Vím, vím, oficiálně voličům... jenže to je velice fiktivní zodpovědnost. Každý z mocných slibuje, co všechno pro lidi vykoná a o co se zaslouží, ale po volbách na sliby zapomene a voliči jsou pro něho jen »lůza«. Ano, tak je to dnes. Zaznamenali jsme u vás pozoruhodný výraz »přeběhlík«. Je to někdo zvolený jistou skupinou lidí, který »přeběhne« do tábora protivníků a nikdo s ním ani nehne. Takové budeš jako »sulaug« sesazovat a nahrazovat jinými lidmi.“

„Absolutní moc kazí lidi absolutně,“ připomněl jsem mu.

„A proto se nebudeš zodpovídat voličům, ale nám,“ řekl. „My na Zemi ani jinde vládnout nechceme a nebudeme. Vládnout musí vláda, soudit soudci, zákony má opravovat parlament, ale nade všemi bude »sulaug«. A abys neměl absolutní moc, budeš se zodpovídat nám. Kdyby ses nechoval spravedlivě, nahradíme tě někým spravedlivějším. To je zodpovědnost, ne voličům, ale nám. A my musíme být zárukou spravedlnosti na Zemi stejně jako na všech ostatních světech.“

„Poslyš, jak je to vlastně na ostatních světech?“ otočil jsem pozornost opačným směrem. „Máte snad na všech světech takové »sulaugy«, na které dohlížíte vy, Luvociané?“

„Budeš se asi divit, ale máme,“ přikývl vážně. „V začátcích měli spoustu práce, napravovali co se dalo. Uvědom si, po válce s Isféty byly na každém světě problémy. Jenomže čím víc se to stabilizovalo, tím méně práce »sulaugové« měli. Dnes prakticky slouží už jen jako pojistka, aby se nemohly vrátit tamty doby. Pod nimi jsou i nadále vlády, které však nevládnou, není proč. Soudy jsou pojistkou, která na mnoha světech nezasahovala celá staletí. Nebyl důvod. Stabilní společnost nepotřebuje vládu, lépe řečeno, vládu s celou hierarchií potřebuje jen jako pojistku. Pevně věřím, že se to na Zemi stabilizuje také. Země, Byvilui, Krefah i Suhie pak budou partnery ostatních světů »Cošhifyge«. A určitě dříve než za milion let.“

„Vidíš to zřejmě optimisticky,“ připustil jsem. „Takže bych měl být pojistkou... to by snad ještě šlo...“

„Vezmi to, nebudeš litovat,“ lákal mě.

„Dobře, vezmu,“ přikývl jsem. „Ale jen dočasně.“

„Dočasně?“ podivil se. „Proč?“

„Aby mě vládnutí nezlákalo a nezkazilo,“ přiznal jsem.

„Dobrý »sulaug« se pozná podle toho, že skoro nic nedělá,“ řekl Vrestomor. „Nic nedělá, ale v zemi panuje pořádek. Když si najdeš čas i na rodinu a na jiné aktivity, bude to jen dobře. Nutný je ale ten pořádek. Pak ani my nebudeme mít důvod zasahovat.“

„Dobře, vezmu to,“ opakoval jsem. „Na pět let! Pokud mě někdo hned prvním rokem nezabije...“

„Nezabije,“ ujistil mě Vrestomor. „To bude naše starost. Ale pět let je na stabilizaci Země málo. Vezmi to na pětadvacet let. Pak uvidíme, jak jsi obstál.“

„No dobře,“ pokrčil jsem rameny. „Vezmu to. Ale jen země České a jen dočasně.“

„Uvidíme!“ opáčil. „Možná se ukáže, že pro sousední země vhodné lidi neseženeme a budeš to muset vzít za celou Evropu. Nečekej, že to bude zpočátku snadné.“

„Nečekám,“ přikývl jsem vážně. „A divil bych se, kdyby to bylo snadné.“

„Dobrá,“ řekl Vrestomor. „Počítáme s tebou.“

Samozřejmě jsem to nejprve musel probrat s Mufalgou, té se to přece také týkalo.

„Budeš teď často pobývat na Zemi,“ vzdychla si. „Nebudu to mít s tebou jednoduché. Odmítnout důvěru Luvocie nemůžeš, budeš zkrátka užitečnější, než jsi čekal.“

„A co ty?“ zeptal jsem se jí. „A co mrně?“

„Mrně potřebuje péči jen zpočátku, než se osamostatní. To je normální. Vždyť nebudeš na Zemi nepřetržitě! Nech si udělat »krhút« poblíž místa působení a můžeš se k nám vracet i denně. I mrněte si užiješ! Musíš snad na Zemi spát? Jistěže nevíš, co se může přihodit, občas to může vyžadovat nepřetržitý pobyt, ale jak často to bude? Dobrý »sulaug« zdánlivě nic nedělá a přitom má ve svěřeném území pořádek.“

Použila skoro stejná slova jako Vrestomor.

„Mohla bys mě tam občas navštěvovat,“ napadlo mě. „Bylo by to zajímavé. Zejména až by si lidé všimli, že nejsi ze Země.“

„To se dá zařídit,“ přikývla. „I pozemští vládcové mají své rodiny, proč ne? Když to nebude častěji než jednou za pět let, aby toho nemohl nikdo využít...“

„Nejlepší bude nechat si zařídit »krhút« poblíž a chodit spát na Luvocii,“ souhlasil jsem. „Horší je, že si to pořád neumím tak nějak představit. Podle mého mínění jsou pravomoci »sulauga« příliš velké a budou svádět ke zneužití.“

„Nemusíš je přece využívat denně,“ pokrčila rameny. „Ale je nutné, aby je někdo měl. Nedávno jsem při čtení tvého popisu Země narazila na něco podobného. Jak často se u vás na Zemi používá ve vlacích záchranná brzda? Psal jsi, že jsi její použití nikdy osobně nezažil. A přesto ji konstruktéři montují do každého vagonu, který má přepravovat lidi.“

„Jsem rád, že to přijímáš,“ oddychl jsem si. „Měl jsem to asi s tebou prohovořit dřív než jsem tu nabídku přijal.“

„Proč?“ opáčila. „Myslíš si, že by mi to mělo vadit?“

„Některé pozemšťanky by se na tvém místě urazily, že jsem to přijal za jejich zády,“ řekl jsem.

„Nejspíš jsou hloupé,“ připustila. „Ale ani na Zemi nejsou všechny takové. Psal jsi přece o ženách námořníků nebo řidičů dálkových kamionů, ne? Přijmout práci takového významu není nic špatného. Já přece také bývám ve velké laboratoři bez ohledu na čas. Všechno se dá zařídit.“

Pomalu, ale přece mi došlo, že bych se jí měl omluvit. Proč by jí to mělo vadit? Mufalga nepatří mezi ženy, které musí mít za každou cenu přehled o každém kroku svého ...manžela...

„Poslyš, Mufí...“ otočil jsem znenadání téma. „Na Luvocii přece máte podobné rodiny jako my... u nás se zakládají rodiny slavnostním slibem, říkáme tomu svatba...“

„U nás to je také, ale není to povinné,“ usmála se. „Vždyť jsi mi ale říkal, že i u vás žijí některé rodiny... jak jsi to říkal? Na psí knížku? Přiznám se, nepochopila jsem, co je to za knihu, ale došlo mi, že je to mnohem volnější...“

„A co kdybychom si ten slib dali i my dva?“

„Beze všeho,“ řekla. „I u nás to bývá slavnostnější. Musím si na to ale vzít na sebe jiné šaty! Pracovní kombinéza nestačí.“

„A kdyby to mělo být i podle pozemských zvyků, měly by ty šaty být až na zem a hlavně bílé!“

„Proč hlavně bílé?“ zeptala se.

„U nás i barva šatů hraje roli,“ řekl jsem. „Nevěsty chodí vždy v bílém. Žena v černém znamená vdovu, tedy ženu, které už její manžel zemřel.“

„A ty budeš také v bílém?“ zajímala se.

„U mužů barva obleku tuhle roli nemá,“ řekl jsem. „Černá je považovaná za slavnostní pro každou příležitost.“

„Tak si objednej černý oblek,“ pobídla mě. „Já si v katalogu najdu něco bílého...“

Napadlo nás to dost pozdě. Ale i na Zemi se spousta dívek vdává s pěkně zakulaceným bříškem...

Pozdě, ale přece...

Errata:

19.07.2021 18:20