Vítej, návštěvníku!

Gatvo

Ačkoliv se na Zemi zdánlivě nic nedělo, chystal se převrat, jaký tu ještě nebyl. Pročesávání světa dvaceti tisíci Luvociany se pomalu chýlilo ke konci. Zatím se ještě nic nedělo, ale náznaky už zde byly.

Všimli si toho nejprve lékaři a hned po nich i další profese. Očekával jsem, že si toho všimnou nejprve statistikové, ale ti jako obvykle zaspali. Byli přece zvyklí vyhodnocovat až to, co bylo zřejmé každému.

V poslední době na celém světě strmě poklesla návštěvnost u lékařů. Ne že by vůbec neměli práci, ale začaly u nich výrazně převládat dva obory: chirurgie a porodnictví. Nejčastější příčinou pobytu v nemocnicích teď byly úrazy a porody. Křivka ostatních nemocí šla dolů, zatímco průměrný věk pomalu, ale jistě stoupal.

Nanoboti se zkrátka činili.

Výjimkou byly oblasti, kde se právě vedly boje, tam se to prostě nemohlo projevit. Ale v klidnějších oblastech už to poznali i v pohřebních službách. Nebýt úrazů, neměli by »zákazníky«.

Očekával jsem, že právě statistici přijdou se zjištěním, že se na Zemi něco podivného děje, že se to stane předmětem zájmu vlád i občanů, ale dlouho si toho vůbec nikdo nevšiml. Začali to mezi sebou diskutovat jen lékaři, zejména ti, kterým tak nečekaně ubývali pacienti. Jenže právě z toho poplach nevznikl. Ubylo jim pacientů? Ubylo jim především starostí, ale prázdné ordinace nic neznamenaly. Praktičtí lékaři jsou placení počtem registrovaných pacientů, i když nikdo k lékaři nepřijde. Běžné úrazy zůstávaly na stejné úrovni, doktoři dál ošetřovali různé zlomeniny, popáleniny, odřeniny a tržné rány a že ubylo infarktů? Tím lépe!

Chodil jsem teď občas po Praze a jen tak pozoroval chodce. Zatím na nich nic vidět nebylo, ale když jsem příkazem »mivtac« požádal o zobrazení našich »kast«, ulice se začínaly vybarvovat. Překvapilo mě, kolik je u nás zelenkavě zářících muslimů. Nebyli všichni z ciziny, bylo mezi nimi i dost etnických Čechů. Ti by se měli už v první vlně odsunout do »Byvilui«, ale nevím, nevím, jak se povede Čechům mezi Araby, až je přestane spojovat víra v Alláha, jak Luvociané slibovali. Beztak se mi zdálo, že čeští muslimové jsou prostě prospěcháři, kteří se na islám dali pod vidinou štědrých dotací ze Saudské Arabie a jiných »mecenášů«. Budou v »Byvilui« ronit hořké slzy, až tam budou muset tvrdě pracovat, aby se uživili.

Nepřekvapilo mě, že v davech na ulicích nebylo tolik žluté aury, jak jsem se obával. Pravda, barvou vládnoucí kasty svítila větší část osobních aut, ale mezi chodci jich tolik nebylo. Ale i to bylo vlastně příznačné. Vládnoucí kasta v Čechách přece nechodí pěšky, městskou hromadnou dopravou jezdí především »socky«. Setkání s politikem v tramvaji patří do říše vtipů a pohádek.

Napadlo mě ale navštívit zasedání Parlamentu. Dostat se tam není vůbec jednoduché, i když tam mají pro návštěvníky celý balkon. Těch obav, aby tam někdo nepronesl zbraň! Na druhou stranu to bylo pochopitelné. Kdyby se tam mohl dostat kdokoliv, určitě by někoho napadlo přijít tam s mašinkvérem. Nedal jsem se ale odradit, strpěl jsem kontroly, abych mohl sledovat jednání.

Obraz, který se mi tam naskytl, jsem víceméně očekával. Ve velkém sále bylo bez žluté aury jen pár poslanců, kteří mi svítili zeleně. Asi jsem byl jediný, kdo teď ví o jejich muslimské víře, ostatní o tom neměli ani tušení, ale znamenalo to, že ten zelený mor je už i tady. Do jisté míry by to vysvětlovalo vstřícný přístup našich představitelů k požadavkům muslimských obcí, ale když se rozsadili do lavic k jednání, pochopil jsem, že jsou rozprostřeni v celém sále, neboli, jak se vzletně říká, »napříč politickými stranami«. A to i tam, kde bych je opravdu nečekal.

Komunista a muslim? No, není to běžné, ale to bych ještě chápal. Ale muslimský křesťanský demokrat? To je tedy gól!

Tihle tedy zmizí už v první vlně, uvědomil jsem si. Může to zbývající varovat? Hodně záleží na časovém odstupu obou vln. Je možné, že si toho ostatní všimnou, ale nebudou tomu přikládat žádný význam.

Horší bude, že po odsunu »žlutých« bude tenhle sál úplně prázdný a nebude tu nikdo, kdo by se staral o zákony.

Nebude to ale problém. Vypíšeme nové volby a do té doby bude platit »status quo«. Od našich »žlutých« jsme nemohli čekat změny k lepšímu, spíš naopak. Natož od těch zelených kukaččích vajíček, připravených škodit!

Navíc zmizí i další »pilíře státu«. Jak se zdá, odejde většina právníků, pokud ne všichni. Ale ještě víc budou chybět kapitáni průmyslu. Přinejmenším dokud se nenajdou jiní, kdo by podniky vedli a zajistili, že se všechno nezastaví.

Vzpomněl jsem si na knihu Jula Verna »Ocelové město«, kde po smrti hlavního padoucha jeho město úplně vymřelo, neboť všechno řídil sám a nikdo z jeho podřízených se nenaučil udržet složitou mašinérii města-továrny v chodu.

Tady to bude asi podobný problém.

Z Ocelového města se lidé nakonec rozprchli do okolních zemí. Jenže tady je celá dnešní Země takovým Ocelovým městem a nebude kam utíkat. Bude to tedy hodně prudké.

Dá se tomu říkat »Výzva«.

Občas jsem se zeptal Vrestomora, jak daleko jsou na Zemi Luvociané a kdy vidí spuštění odsunu. Odpověděl mi, že narazili na těžší problémy a postupují pomaleji než čekali. Potřebovali by na třídění ještě přinejmenším dva další světy. Mezitím sice vyslali z nových světů hvězdné lodě k nejbližším dalším hvězdám, ale s tím se v horizontu nejbližších let nedá počítat. Vzdálenosti mezi hvězdami se neměří na kilometry, ale na podstatně delší jednotky a hvězdné lodě nemohou létat nekonečnou rychlostí. Až něco objeví a postaví tam »krhút«, budeme vědět víc, jenže to je otázka přinejmenším půl století.

„Jaké další světy byste potřebovali?“ zajímalo mě.

„Například Číňané,“ posteskl si Vrestomor. „Z Číny zmizí muslimové, fajn. Ale vládci Číny jsou zcela jiní než vládci, které znáš v Evropě. Nemůžeme je míchat, to by byl zdroj problémů na celá tisíciletí. Přitom to na první pohled vypadalo podobně. Mají velice podobnou ideologii, jenže jejich vládci jsou... zkrátka jiní. Zapojili jsme do toho už třicet tisíc Azorinitů. Číňany ponecháme na Zemi i s jejich vládci, ale vypadá to na vleklý problém.“

„V tom vám, bohužel, neporadím,“ pokrčil jsem rameny. „V Číňanech se nevyznám.“

„Ani Azorinité se tam necítí jistí,“ přisvědčil. „Čína je svět ve světě, docela zvláštní civilizace. Už jsme uvažovali o tom, že jim dáme svět Krefah, ale měl jsi pravdu hned zkraje, problémy by s tím byly větší. Je jich příliš mnoho. Mají sice očividně vyšší inteligenci a díky tomu se zatím na Zemi uživí bez problémů, ale na jiném světě by museli začínat od nuly... Problém bude i odsun černochů na Krefah, ale je jich méně a to snad zvládneme.“

„A co Evropa?“ zeptal jsem se.

„S tou jsme fakticky hotoví,“ ujistil mě. „Evropany máme rozčleněné, tady to bylo poměrně snadné. Jednotlivé kasty se ti nezobrazují? Nemůžeme to ale spustit, varovalo by to Američany. Ti budou asi nejtěžší oříšek. Mají tam všechny kasty, co si jen vzpomeneš. Muslimy, vládce i černochy. A právě tam to musí jít co nejrychleji.“

Mám tedy v Evropě dočasný klid. Luvociané již přestali používat »krhút« »Gea-čtyři«, mají teď jiné. Dostal jsem seznam nových »krhútů«, spojujících větší města na Zemi. Bohužel, staré Skrčkovy tunely s nimi nejsou slučitelné, takže z podzemí našeho domu teď mohu cestovat jen do Birhorie, do chrámu v Edfu nebo do Číny, ale pro cesty po Zemi musím používat novější »krhúty«.

V Evropě je v současnosti klid před bouří, dokud nenastane rána jako blesk z čistého nebe.

Zatím se jen rozhlížím...

Jenže čas nestojí a nastala chvíle, aby se Mufalga odebrala do nejbližší zdravotní stanice. Můj doprovod ale striktně odmítla.

„Tohle není záležitost chlapů, tam nemáš co dělat!“ řekla.

„U nás na Zemi to nedávno naopak dovolili,“ namítl jsem.

„Copak dovolili?“ zpozorněla.

„Aby chlap byl se svou ženou i v těžkých chvílích,“ řekl jsem. „Lékaři tvrdili, že to pomáhá.“

„Na tuhle pověru zapomeň!“ odvětila. „Na Luvocii jsme za milion let vyzkoušeli ledacos, ale nejvíc se osvědčilo, když to je jen mezi námi ženami.“

„Vy u toho nemáte doktory?“ podivil jsem se.

„Ne,“ odvětila. „Je to na chlapy příliš jemná záležitost.“

Takže odešla sama, či spíš, hrdě se odkolébala. Zdravotní stanice byla hned v sousedním domě, takže jsem zůstal v našem bytě-laboratoři sám. Došlo mi, že pozemské vědomosti o tomto tématu mohu zapomenout, tady to prostě probíhá jinak.

Jenže nebyl ještě večer a Mufalga se vrátila. V náručí držela krásnou peřinku se spokojeně spícím andílkem.

„Seznamte se!“ řekla slavnostně. „Gatvo, kuk na tátu! A ty si opatrně pochovej našeho kluka Gatva.“

„Ježkovy voči, zapomněli jsme se dohodnout na jméně!“ došlo mi. „A neměla bys tak krátce po porodu ještě ležet?“

„Proč?“ podívala se na mě udiveně. „Nač ležet? Cožpak jsem nemocná?“

Došlo mi, že tady to probíhá jinak než u nás. Pochopitelně to je událost důležitá, ale není tak problematická, dokonce ani pro ženy ne. Podrobnosti jsem se ale nedozvěděl. Je to přece ženská záležitost, chlapi se do toho nemají míchat.

A tak jsem si směl pochovat našeho andílka... Pochopitelně měl očička jako kočka a kočičí ouška, i když zatím holá, stejně jako celou hlavičku. Ale byl to kluk, první dítě odlišných rodičů na Luvocii a vlastně v celém Cošhifyge.

Trochu mě zarazilo, že mu dala Mufalga jméno a vůbec se mě na to neptala. Ale hned jsem se dozvěděl, že je to v Luvocii normální, děti patří matkám. Vlastně, když se nad tím zamyslím, Gatvo bude žít v Luvocii a neměl by se odlišovat pozemským jménem. A ve zdejších jménech se beztak nevyznám, takže bych jí s výběrem nepomohl.

Důležité je, že máme kluka!

To se musí oslavit!

Mufalga předala řízení vědecké skupiny zástupci Amukovi a stáhla se z vědy. I na Luvocii uznávají »mateřskou dovolenou«, i když vám každá žena potvrdí, že toto období má se skutečnou dovolenou společné jen jméno. Také jsem se chtěl připojit, jenže v krmení jsem Mufalgu nahradit nemohl, takže mě odkázala na Zem, kde se mám přizpůsobovat své budoucí roli »sulauga«.

Pravda je, že mě také nechala tu a tam jí pomáhat s naším malým, aby nebyl moc vyjevený, až mě spatří. Jenže s miminem tolik starostí není. Matně jsem vzpomínal, jak to asi probíhá na Zemi, ale vyšlo mi, že to je podobné. Mimčo většinu času prospí, při krmení bych byl platný jako páté kolo u vozu, zbývalo večerní koupání. A to se ví, že jsem si aspoň toho užíval.

Gatvo byl skoro normální miminko, ale od pozemských se přece jen odlišoval. Mezitím jsem si u Mufalgy zvykl na osrstěná špičatá ouška a oči se štěrbinou místo panenky, takže mi to ani nepřišlo. Mezi pozemskými miminy bych ho podle oušek poznal na první pohled. Jinak se ale moc nelišil. A hlavně, mezi zdejšími miminy byl úplně k nerozeznání. Bude zkrátka patřit na Luvocii. Já tu sice se svýma opičíma ušima působím nezvykle, ale lidi si tu na mě zvyknou a já na ně taky.

Domova na Zemi jsem se vzdal, jiný domov jsem získal.

Když se to tak vezme, měl bych být nakonec Skrčkovi ještě vděčný. Určitě nezamýšlel na Zemi nic dobrého, ale nechtěně jí pomohl, jak by mě ani ve snu nenapadlo. Tři nové světy pro náš přeplněný svět? Úžasné! Lidstvo by se na nic takového nikdy nezmohlo! Oddělení znepřátelených táborů? Báječné! Kdo by si to jenom pomyslel? Odstranění největších pijavic? To už je přímo vrchol! No a mně se k tomu všemu poštěstilo získat nový domov v cizím světě, kde mě přijali jako velice užitečného cizince. Tak užitečného, že mi sami nabídli, abych se na nápravě našeho světa podílel více než pouhý divák.

Co bych si mohl přát víc?

Errata:

19.07.2021 18:20