Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Třetí rána

Vidina dokonalého servisu, jaký »revekredy« už milion let zajišťují obyvatelům planet »Cošhifyge«, se nám vzdálila možná o několik staletí, ne-li tisíciletí. Naštěstí místo ní vyvstala vidina »jemnější« pomoci »revekredů«, a to bez dlouhého čekání.

Nebudeme si moci všechno objednat s okamžitým dodáním až na stůl, případně i se stolem. Potraviny budeme získávat jako dosud na polích, v sadech, v kravínech, vepřínech a drůbežárnách a něco i na moři. »Revekredy« nám však pomohou. Nahradí nám nejen auta, vlaky a letadla, ale zajistí nám hlavně energii, která na Zemi v podobě fosilních paliv tak jako tak dochází.

Nebudou nám syntetizovat vodu a anihilovat odpady, o to se musíme postarat jako dosud. Jen nám to ulehčí.

Zmizeli nám schopní manažeři, jenže ti byli spíš schopní všeho, zejména darebností. Ale zmizela i velká část inteligence. Budeme si muset vychovat jinou. Naštěstí nám zůstala většina učitelů. Nebylo to dost atraktivní povolání a inteligenti se na ně příliš nehrnuli. Proto jich většina zůstala, i když i mezi nimi byly jisté ztráty, zejména na vyšších funkcích. Žádný div, že zmizelo skoro celé ministerstvo školství, kde beztak vymýšleli zločiny typu »inkluze« ve snaze zničit všechno dobré, co jsme měli už od dob Marie Terezie. Ti nám chybět nebudou! Obejdeme se i bez advokátů a soudců. Kdyby nám zmizeli učitelé, bylo by to horší.

Když jsem se zajímal, jak světy »Cošhifyge« fungovaly před milionem let, v době, kdy neměly ustanovenou rovnováhu mezi požadavky obyvatel a možnostmi »revekredů«, objevil jsem systém, používaný ve světě Dupyge. Ukázalo se, že se ten systém pořád uchovává v paměti »revekredů«. Mufalga mi na to řekla, že není dobré zapomínat ani co lidé dávno překonali. Mohlo by se stát, že se to jednou vrátí. A když jsem si prostudoval, jak systém v Dupyge chodil, zajásal jsem. Na Zemi se bude hodit!

Prvním krokem po přelomovém rozhodnutí bylo převzetí bank a jiných peněžních podniků. Čekal jsem protesty veřejnosti, jenže se skoro nekonaly. Bankéři i jejich zastánci zmizeli v Suhii, v Čechách zbylo jen pár vymytých mozečků, kteří se zmohli na nesmělý dotaz, jak si můžeme dovolit nerespektovat cizí majetek? Oznámil jsem, že o tom uspořádám veřejnou debatu v prostorách Arény v Libni, kde mohou všichni přednést své připomínky.

Jak se dalo čekat, ohlášeného rána byla Aréna v Libni úplně zaplněná, ani se tam všichni zájemci nevešli. České zpravodajství proto přineslo přímý přenos na dvou zvláštních kanálech, které si mohli zájemci podle libosti přepínat. Jeden kanál hoši zaměřili na pódium, nazvané »ring«, druhý kanál snímal obecenstvo v Aréně, včetně mnoha transparentů, které si někteří diváci přinesli.

Nečekal jsem, že se po zániku politických partají najde tolik kritiků nových poměrů, ale ukázalo se, že jich bude dost. Někteří měli dokonce megafony, aby mohli dát své názory najevo hlasitě. Naštěstí mě napadlo, že by se někteří mohli chovat jako fotbaloví fanoušci a včas jsem rozdělil Arénu neviditelnými stěnami pole »peprycho« na množství malých buněk. Mělo to dva očekávané efekty. Stěny jednak neumožňovaly divákům cokoliv házet ani na jiné diváky, ani do »ringu«, za druhé velice účinně tlumily hluk. V celé Aréně bylo zřetelně slyšet jen dění v ringu a k tomu otázky zadávané pomocí mikrofonů, ale majitelé megafonů i skandující skupinky rychle zjistili, že je slyší jen jejich nejbližší sousedé.

Pro vyjádření názorů byly jen legální prostředky.

Po celé Aréně se pohybovali pestře oblečení pořadatelé, nabízející zájemcům oficiální mikrofony. Nebyly zapnuté trvale, nepřenášely hluk okolo, ale při stisknutí přihlašovacího tlačítka se na nich rozsvítil červený nápis »Čekejte!«, mikrofon se zařadil do fronty zájemců a když na něho přišla řada, rozsvítilo se zelené políčko »Předneste svůj názor« a mikrofon byl rázem slyšet po celé Aréně. Také mikrofony měly vlastní »zvukovou ochranu«, aby nepřenášely jiný hluk než zájemcovu řeč.

A hned první zájemce, který se zmocnil mikrofonu, zkusil jednání torpédovat. Začal totiž jednotvárným hlasem číst z Bible jakousi pasáž o tom, že přijdou mnozí falešní prorokové a budou lidi svádět ke hříchu. Asi netušil, že jsem přesně tohle očekával, i když ne hned na začátku. Po dvou větách, aby bylo zřejmé, co čte, jsem mu mikrofon vypnul a podal jsem mu protiotázku.

„Máte něco k věci?“ neslo se celou Arénou. „Jestli nemáte, dejte, prosím, mikrofon dalšímu.“

„Jděte už do háje s tou vaší hnusnou reformou!“ zněla jeho odpověď.

„Výborný nápad!“ pochválil jsem ho ironicky. „Pěkně jste se ukázal národu! Další, prosím!“

„Oznámili jste, že přebíráte banky v Čechách,“ začal další. „To by mi ani nevadilo, ale zajímá mě, jestli chcete přitom lidem znárodnit jejich konta.“

„Obsah soukromých kont nás příliš nezajímá,“ odvětil jsem mu. „I když některá obsahují špinavé peníze. Veškeré staré peníze patří do staré éry. Zajímají nás jen »nové« peníze, které by měly vyjadřovat směnnou hodnotu bez spekulací.“

„Vy umíte rozeznat »nové« peníze od »starých«?“

„Umíme,“ odvětil jsem mu. „Stejně jako umíme rozeznat »špinavé« peníze od »čistých«. Jen majitelé »špinavých« peněz tvrdili, že se od sebe nedají rozeznat.“

„A jak je tedy chcete rozeznávat?“

„Na to už dlouho existují takové formuláříčky s kolonkami »Má dáti« a »Dal«, říká se jim »účetnictví«. Při poctivém vedení odliší »čisté« peníze od »špinavých«.“

„Ale i účetnictví se dá zfalšovat, jako všechno!“ namítl.

„Dalo by se, kdyby to vedli lidé,“ souhlasil jsem. „Jenže to povede nestranná a nepodplatitelná »umělá inteligence«, které se, na rozdíl od lidí, dá věřit.“

„Takže budeme muset té »umělé inteligenci« hlásit každý účetní doklad, každou stvrzenku?“

„Ne, proč?“ usmál jsem se. „Ona to bude vědět sama, i bez těch zbytečných dokladů. Naopak, s účetními doklady, tak jak je znáte, bude konec. Nikdo už nebude muset vystavovat stvrzenky, všechny obchody poběží i bez nich.“

„Jak ale chce taková »umělá inteligence« poznat, když jí nahlásím něco předraženého?“ nedal se soupeř.

„Vy jí přece nebudete nic hlásit,“ ujistil jsem ho. „Žádné papírování, žádné zbytečnosti! Jste-li obchodník, budete prostě vydávat zboží a o ceny se nebudete starat. Kdykoliv něco prodáte, »umělá inteligence« si sama zjistí, co to bylo, kolik to mělo stát a odkud kam přesunout peníze. Obchodníci nebudou potřebovat ani pokladny, ani účetní.“

„Ale jak té »umělé inteligenci« vysvětlím, kolik má které zboží stát?“

„Co byste jí vysvětloval?“ opáčil jsem. „Ceny zboží budou, jak se říká, »v místě obvyklé«. Samozřejmě budou nějak záviset na výrobních nákladech, na náročnosti dopravy a zpracování, ale nemá smysl, aby byly ceny v každém obchodě jiné.“

„To vám ale nikdo nebude podnikat v obchodech!“ vyčetl mi tazatel. „Jaké by to bylo podnikání, když si ani nemohu určit, za kolik co prodám!“

„Je možné, že to pro vás nebude lukrativní,“ připustil jsem. „Obchodníci musí být ale lidé, kterým půjde o spokojenost svých zákazníků.“

„Proč nám chcete vnutit takové komunistické manýry?“

„To nejsou komunistické manýry,“ usadil jsem ho tvrdším hlasem. „Systém řízení hospodářství »umělou inteligencí« měli ve světě Dupyge už před milionem let. Osvědčil se tam, osvědčí se i na Zemi.“

„A co když takový systém nechceme?“

„Vám více vyhovoval dosavadní?“ zeptal jsem se ho.

„Jistě!“ souhlasil tazatel. „Proč by nemohlo trvat dál, co se nejlépe osvědčilo?“

„Protože se dosavadní systém neosvědčil,“ odpálil jsem ho. „Dosavadní systém vedl ke katastrofě. Mimozemšťané to naštěstí poznali a rozhodli se nám pomoci.“

„Nikdo se jich o to neprosil!“ řekl uraženě.

„Neprosil,“ připustil jsem. „Ani nemohl. Kdo o nich věděl? Nikdo. Spadli bychom do té žumpy bez pomoci. Buďme rádi, že se o nás dozvěděli.“

„Čert aby je vzal!“ zaznělo ještě z mikrofonu, než jsem ho vypnul. Zřejmě jsem zase někoho zklamal. Jestli to je opravdu obchodník, měl přece jen obrovskou kliku. Mohl se přece spolu s jinými obchodníky odstěhovat na Suhii, a skončit jako oni. Měl asi štěstí, že patřil k těm menším.

Pro mě to ale bylo varování. Luvociané si zřejmě při svém označování všímali jen velkých ryb. Ten menší plevel nám zůstal. Budeme s nimi muset počítat...

Dotaz, který mě zaujal, se týkal Cikánů.

„Uvedli jste, že uvažujete o obnovení kočování,“ zeptala se trochu upejpavě jakási žena. „A také, že by se k tomu používaly ty létající bubliny. Umíte si představit, jak to některým zlodějům usnadní krádeže? Máme velký sad s vysokým plotem okolo, ale každým rokem nám ho z větší části očešou. Přijíždějí auty a než tam doběhneme, mají plný kufr ovoce a odjíždějí. I když jsme to vždycky hlásili Policii a dokládali to fotografiemi těch aut, byly tam jasně čitelné poznávací značky, vždycky to Policie odložila pro „nedostatek důkazů“. A vy jim dáte bubliny bez poznávacích značek? To pak už nikdy nic nesklidíme!“

„Naopak,“ uklidňoval jsem ji. „Když vám tam někdo očeše úrodu s použitím létající bubliny »ronuglu«, pak vám za tu úrodu pěkně zaplatí a budete to mít jednodušší.“

„Ti že něco zaplatí?“ vyprskla smutně žena. „Ti?“

„To se rozumí,“ řekl jsem. „Nahlásíte tu krádež, Policie se zeptá naší »umělé inteligence« »revekredu«, kdo tam tou dobou byl s letadlem a tomu se z konta strhne hodnota lupu i s pokutou.“

„Ti že budou mít nějaké konto?“ zasmála se dost smutným smíchem žena. „A kdyby nějaké měli, bude věčně prázdné.“

„Když bude prázdné, nemohou si nic koupit,“ řekl jsem. „Dokud budou mít konto prázdné, bude jejich bublina »ronuglu« nuceně parkovat na dvoře nejbližší policejní stanice, kde těžko něco ukradnou. Dostanou tam nouzové potravinové dávky, aby nestrádali hladem, jenže studená kaše »suworuo« ani jedlé placky »krifuzgód« nepatří mezi laskominy a brzy se jim znechutí! To je rychle naučí poctivosti.“

„Vážně si myslíte, že Policie něco takového vyšetří, když to doteď vždycky odkládala pro »nedostatek důkazů«?“

„Policie bude s »umělou inteligencí« spolupracovat,“ řekl jsem s jistotou. „»Umělou inteligenci« nikdo nepodplatí, aby si lumpáren nevšímala, neplatí na ni ani politická korektnost. Když Policie odmítne řešit některý případ, nedostanou páni příslušníci prémie. To je poučí, aby žádný případ neodbývali a neodkládali. Vím, práce Policie je občas nebezpečná, ale to se brzy změní. Opravdu nebezpečných darebáků bude totiž rychle ubývat. Budou ubývat i drobné krádeže, které Policie dosud pomíjela.“

„To chci vidět, jak!“ ozval se kdosi.

„Jednoduše,“ řekl jsem. „Za první krádež – domluva. Z té by si nikdo nic nedělal. Ale další krádež už je recidiva a tam bude trest při každém opakování opravdu citelně tvrdší.“

„Z toho si nebudou drobní zlodějíčci nikdy nic dělat,“ mínil jakýsi skeptik. „Prostě si to zakalkulují mezi »rizika podnikání« a budou vesele krást dál.“

„Řekl bych, že takové uvažování vezme brzy za své,“ řekl jsem. „Domluvy asi nepomohou, v tom se ještě shodneme. Jenže potom nastoupí tvrdší a tvrdší tresty a nejtvrdší trest si jen těžko někdo zařadí mezi »přijatelná rizika podnikání!«.“

„Myslíte?“ zpochybňoval to chlap s mikrofonem.

„Víte, ve vesmíru je spousta příjemných světů,“ začal jsem. „Na některé možná začneme pořádat turistické výpravy. Ale mezi těmi světy je jeden, Nik~kivu, kterému se říká Peklo, protože se Dantovu popisu hodně podobá. Měsíc pobytu tam vydá nejméně za rok vězení v pověstných Thajských věznicích. Kdo se odtud vrátí, ten si při každém dalším pokušení vzpomene, jak to tam vypadalo a věřím, že to postačí i nejzatvrzelejším sadistům.“

„Už tam snad někdo byl?“ zeptala se zaraženě žena.

„Ano, i z Čech jsou tam právě čtyři,“ řekl jsem. „Sedm se jich už dokonce vrátilo, byli tam jen měsíc. Poznáte je podle toho, že když před nimi vyslovíte slovo »peklo«, natož »Nik~kivu«, zježí se jim vlasy na hlavě. Další výtečník se vrátí až za půl roku. Jako mladistvý dostal v pekle jen rok.“

„Rok v Pekle?“ vyjekla žena. „Za co?“

„Za otcovraždu,“ uspokojil jsem její zvědavost. „Dostanou se tam opravdu jen vrazi, násilníci a z menších ryb jen recidivisté, ale nemyslím si, že by někdo toužil zopakovat si to, až se vrátí. Zejména když při opakování dostane každý dvojnásobný trest. I ten mladistvý by za další vraždu dostal nejen plnou, ale dvojitou sazbu. To si jistě rozmyslí. Nikdo není takový tvrďák, aby pobyt v Pekle zlehčoval. To může jen ten, kdo tam nikdy nebyl a neumí si to ani představit.“

„A vy sám... jste tam byl? Nebo jste tam aspoň nahlédl?“

„Ne,“ otřásl jsem se. „Jen jsem o tom slyšel, ale o potvrzení na vlastní kůži ani nestojím. Pobyt tam snesou jen lidé ze světa Jevetaj, ti vydrží delší dobu v horku osmdesáti stupňů Celsia, kdy se nám lidem už rozkládají bílkoviny. Jevetajové se rádi koupou ve vodě, kde můžete vedle nich vařit vejce natvrdo.“

„A ti tam bydlí?“ zeptal se kdosi.

„Ne,“ ujistil jsem ho. „Nik~kivu je drsné i na ně. Zajišťují, aby tam nikdo nepřišel o život. Ani Peklo neznamená trest smrti, i když někteří Jevetajové tvrdí, že je to tam ještě horší. Službu v Nik~kivu chápou jako povinnost vůči spojenectví »Cošhifyge«, ale slouží tam docela rádi, neboť je to u nich důkaz chlapství. I v Čechách bylo kdysi úsloví »Kdo nebyl na vojně, není chlap«. Slouží tam ale jen Jevetajové, i pro jejich ženy je to příliš drsné.“

„A nebyl tam někdo... už kdysi dávno...?“ zeptal se kdosi.

„Řekl bych, že ne,“ odvětil jsem. „V povědomí lidstva by se to mohlo objevit jedině od Skrčka, průzkumníka ze světa Isfét. Ten nějakou dobu pobýval na Zemi a jistě o Nik~kivu věděl. Byl tu ale sám a těžko by Nik~kivu někomu ukazoval. Leda že by se kdysi dávno o něm zmínil a lidová slovesnost už dodala zbytek. Některé skutečnosti kupodivu těm pověstem o Pekle odpovídají. Jevetajové jsou malí, rudí a mají rádi horko. Kdoví, jestli podle nich nevznikly naše báje o ďáblech.“

„Říkáte, že už se odtud někdo vrátil,“ ozval se kdosi další. „Jak to, že o tom nikdo neví? Proč nebyli v novinách?“

„Myslíte, že by to byla pro reportéry senzace prvního řádu, že?“ řekl jsem s úsměvem. „Víte, my chceme, aby všichni, kdo se z Pekla vrátí, se co nejdřív zařadili mezi normální lidi. Nechceme jim to připomínat – však na to do smrti nezapomenou! Ale nemá smysl dělat z nich hrdiny, natož hvězdy a vzory pro puberťáky. Nepátrejte po nich, nechte je být, tak to bude nejlepší.“

„Mohli by sloužit jako odstrašující příklady!“

„To jistě budou i tak,“ přikývl jsem. „Z těch sedmi, co se už vrátili, byli tři Cikáni. A to se ví, jejich rodiny už je vyzpovídaly, kde byli a jaké to tam bylo. Oni si to mezi sebou jistě rychle sdělí a já bych řekl, že to na ně bude mít příznivý vliv. Kdoví, jestli to nesouvisí s poklesem kriminality v Čechách v poslední době.“

„Kéž by!“ ozvalo se sálem...

Zloděje, podvodníky a podobnou verbež v »Cošhifyge« asi nenajdete, jenže majetkové trestné činy tam obecně nemají smysl. Kdo by co kradl, když to může mít legálně? Hromadění majetku tam považují za nemoc a umění »dobviri« z Birhorie do značné míry vygumovalo i násilné trestné činy.

Na Zemi to ale zcela jistě nějakou dobu přetrvá, i kdyby jen pouhou setrvačností. Vlastně i já jsem se občas přistihl, jak lpím na majetku, i když šlo jen o dům po prababičce. Přenechal jsem ho sice zadarmo bratránkovi, ale s podmínkou, že dům neprodá. Zajímavý na tom byl jen polofunkční »krhút« v podzemí, i když patřil ke staré, neslučitelné síti. Jako když se pozemští šlechtici do krve soudí o staré rodinné zámky, i když jsou bez poddaných a nevolníků těžko udržovatelné a bylo by tisíckrát lepší, kdyby se změnily v národní kulturní památky.

Naštěstí v Čechách většina lidí pořád ještě dá na argumenty a po veřejné diskusi se odpor proti mimozemskému systému značně snížil, i když úplně nepřestal.

Některým lidem se v Čechách říká, »blbý, ale zásadový«. A nemá to nic společného se vzděláním. I doktoři medicíny jsou fanatici k pohledání! Zejména když si na svém titulu zakládají víc než by bylo psychicky zdravé. Pravda, ti nejhorší dávno skončili na Suhii, ale pár jich nám tu zůstalo.

I když, po pravdě řečeno, jinde to bylo mnohem horší...

Počátkem dalšího týdne mě v Luvocii navštívili zástupci »sulaugů« z Byviluie se zprávou, která neměla daleko k horroru.

„Máme problém!“ ohlásili mi hned jak jsem je přivítal.

„Povídejte!“ vybídl jsem je.

„Když jsme ti nedávno říkali, že tam dělají eunuchy nejen ze svých nepřátel, ale i ze slabších příslušníků vlastního kmene, řekl jsi nám, že »eunuši jsou u muslimů normální jev«. Pamatuješ se na to?“ řekl Luvocian Etchy, se kterým už jsem se právě o tom problému bavil.

„Jistě,“ přikývl jsem. „Eunuši patří k Arabům odedávna a je dobře, že už to neprovozují na Zemi. Ale říkal jsem vám také, že je musíte zbavit Koránu, jinak to tam nepřestane.“

„I v tom jsi měl pravdu,“ připustil Etchy.

Vypadal značně unaveně a zdálo se mi, že už má toho dozorování nad fanatiky plné zuby.

„Bohužel jsme ten příznak, totiž »násilné zbavení pohlaví«, vyřadili z varovných příznaků,“ pokračoval. „Což byla asi chyba. Také jsi říkal, »když jste jim nedokázali sebrat Korán, nechte jim i jejich šariu«. Jenže teď máme problém veliký jako Urapsyv.¹⁴ Může za to nejspíš jejich „šarija“, zejména pravidlo »oko za oko, zub za zub«.“

„Copak?“ podivil jsem se. „Jak to spolu souvisí?“

„Jednoduše,“ řekl Etchy. „Když udělali eunuchy z nepřátel i z některých vlastních a svěřili jim službu ve svých harémech, stávalo se, že eunuši vyčkali na vhodný okamžik a pak se vrhli na své přemožitele. Párkrát se stalo, že je zabili. »Revekredy« ovšem spustily poplach, my jsme zasáhli a vrahy odsoudili, obvykle do Pekla Nik~kivu. Jenže oni brzy přišli na to, že »revekredy« úplně ignorují, když oni své nepřátele také »jen« vykastrují. Zpětně se zdá, že vyřazení toho příznaku byla chyba. Rozšířilo se to hrozně rychle, ale hlavně, úplně nepozorovaně. Došlo to tak daleko, že je dnes na celém světě Byvilui jen osm nevykastrovaných mužů a ke všemu to jsou podle našich měřítek ti největší zločinci. Jen oni si dokázali opatřit účinnou ochranku, často z nejsilnějších žen, což ostatní kvůli jejich víře odrazuje. Databáze »zbinmi« spočetla, že nemají dost genetické rozmanitosti ani na udržení druhu a vyhlásila poplach. Bohužel se zdá, že pozdě.“

„Já jsem vás varoval,“ pokrčil jsem rameny.

„Napadlo nás poslat na Byvilui dobrovolníky ze Země, aby tu katastrofu odvrátili,“ řekl Etchy nerozhodně.

„Dobrovolníci nebudou,“ řekl jsem. „Nikdo na Zemi nebude riskovat, že ho muslimové nezabijí, nebo přinejmenším také nevykastrují.“

„Dalo by se to řešit i umělým oplodňováním jejich žen,“ navrhl Etchy.

„A dokážete jim nejprve vymluvit Korán?“ zeptal jsem se ho naopak. „Jinak to nemá smysl!“

„Ale co bys s nimi dělal ty?“ zkusil to Etchy jinak.

Tuhle otázku jsem nečekal. Na jednu stranu bych mohl být spokojený, že došlo na má slova. Varoval jsem přece Luvociany dostatečně a včas. Ale nečekal jsem, že bych měl muslimům po všech těch zločinech pomáhat.

„Kdybych měl pravomoci řešit to, nechal bych je být,“ řekl jsem. „Až jim dorostou děti, převezmou starosti za své nenávistné rodiče. Můžeme jen doufat, že to nezopakují.“

„Oni nemají děti,“ ujistil mě Etchy.

„Jak to?“ zamračil jsem se.

„Říkal jsi přece, ať jim zablokujeme plodnost, dokud se tam situace nestabilizuje,“ připomněl mi.

„No dobře, nemají mimina,“ přijal jsem to. „Ale stěhovali se tam přece i s dětmi!“

„To ano, ale... oni kastrovali i malé chlapce, kteří by mohli vyrůst,“ upozornil mě.

„Bestie,“ ulevil jsem si. „I když vím o jejich zásadě »oko za oko, zub za zub«, co jim udělali ti malí kluci?“

„Ono to zřejmě chápali jako boj rod proti rodu,“ zkoušel to pochopit Etchy. Sakra, to »chápání« lumpů a darebáků mě štvalo na pozemské justici už dřív, zejména ve spojení s »pozitivní diskriminací«, která zásadně omlouvala jen někoho. Stejně jako »presumpce viny«, která se v poslední době vytrvale vracela do dnešního práva ze středověku, kde měla být už dávno pohřbená.

„Jistě,“ přikývl jsem nevrle. „Rod proti rodu. Významný myslitel Gándí kdysi tu zásadu pozměnil: »Oko za oko, až budou všichni slepí«! No, povedlo se jim to...“

„To už nenapravíme,“ mávl nad tím obrazně rukou Etchy. „Teď jde o to, co dál. Říkáš, že těžko někoho přesvědčíš, aby jim vypomohl. Zvlášť kdyby všechny cizince chápali jako nepřítele. Ale co takhle umělé oplodňování?“

„Tím jenom zvýšíš počet žen, které budou bez chlapů,“ řekl jsem netrpělivě. „Když tihle fanatici dělají tohle s malými dětmi, nemá smysl ani to umělé oplodňování.“

„Takhle ale vyhynou!“ namítl Etchy. „Těch osm samců to nezachrání. Zajdou na degeneraci.“

„Asi to tak bude nejlépe,“ řekl jsem. „Doufám, že jste jim ještě neuvolnili antikoncepci.“

„Nejprve jsme chtěli slyšet stanovisko někoho, kdo může mít pro jejich problém pochopení,“ řekl Etchy.

„Tak víš co?“ řekl jsem náhle rázně. „Nejlepší bude, když jim tu antikoncepci neuvolníte. Nechte je dožít, ale nenechte je rozmnožovat. Budou mít, co chtěli. Osm nadsamců je nevytrhne. Nedokáží zabránit degeneraci, ale ani by nebylo dobré, aby děti plodili jen ti nejhorší zločinci. Když už jste jim nedokázali sebrat Korán, nechte je tam zkrátka vymřít.“

„Fuj!“ otřásl se Etchy. „Tomu se snad říká genocida, ne?“

Měla to být výčitka, ale ani to od něho tak neznělo. Měl jsem dojem, že to neříkal vyčítavě směrem ke mně, ale zhnuseně nad těmi darebáky.

„Jo, říká se to,“ přisvědčil jsem. „Ale kdo ji spáchal? Vždyť si to udělali sami. Až na největší grázly, ale u těch bude nanejvýš spravedlivé, když budou sdílet osud všech ostatních.“

Tak – a bylo to venku! Moc se mi do toho ortelu nechtělo, ale kdyby po mě někdo chtěl, abych pomohl zachraňovat jejich společnost, odmítl bych. Způsobili si to sami. Oko za oko, zub za zub, až nebude jediný chlap. Těch osm největších grázlů by byli opravdu příšerní »praotcové«!

Jenže současně jsem si uvědomil, že je to má další vina.

Já jsem do »revekredů« vpašoval tu destičku bankovního zlata, které spálilo lidi na Suhii.

(I když si tu katastrofu způsobili sami, vlastní hamižností.)

Já jsem poradil Luvocianům, aby raději smíchali černochy z rovníkové Afriky s »Afroameričany«, kteří se s nimi nedokázali dohodnout, protože se považovali za »vyspělejší«.

(I když »Krefahské malomocenství« vyvinuli »vyspělejší« »Afroameričané«, kteří se tím zřejmě zabývali už na Zemi a byl nejspíš nejvyšší čas zabránit jim v použití něčeho tak zákeřného na Zemi. Kdoví, na koho to chystali! A kdyby to použili na Zemi, byla by to ještě větší katastrofa než na Krefahu.)

A teď jsem Luvocianům poradil, aby nechali muslimy na Byvilui »dožít« a tedy vyhynout bez potomků.

(I když se navzájem vyvraždili a vykastrovali tak dokonale, že jich nezůstalo dost ani na udržení rodu.)

Jednou si budou všichni přede mnou odplivovat!

„Nepotěšil jsi mě,“ řekl Etchy. „Očekával jsem, že aspoň ty k nim budeš milosrdnější... Vy lidé jste opravdu divní tvorové. Nám asi nezbude než uznat, že své krajany znáte lépe. Když jste se na stejném řešení shodli všichni...“

„Kdo – všichni?“ vyhrkl jsem.

„Všichni pozemští »sulaugové«,“ řekl Etchy. „Snažili jsme se přitom postupovat tak, abyste se nemohli domluvit mezi sebou, ale všichni jste řekli totéž.“

„Takže nejsem jediný, koho to takhle napadlo?“

„Byl bys jediný, kdybys vymyslel něco jiného,“ ujistil mě Etchy. „Takže nám, když vlastní lepší řešení nemáme, nezbývá než to tak udělat. Ale bude nás to jistě mrzet. Tohle se v historii »Cošhifyge« ještě nikdy nestalo. Ani válka s Isféty neskončila tak velkým počtem mrtvých!“

„Měli jste jim sebrat ten Korán!“ vyčetl jsem mu.

„Jo, měli,“ přikývl smutně. „Říkal jsi to včas.“

„Některé knihy jako kdyby byly prokleté,“ řekl jsem zase smířlivěji. „Korán, Mein Kampf, rudé knížky Mao-ce-tunga... asi by se vám všechny zdály neškodné, ale nebyly. Nepodceňujte je!“

„Díky za radu, dáme si už pozor,“ řekl Etchy.

------------------------ Poznámky:

  14 Urapsyv = nejvyšší hora Luvocie (11.189m)

Errata:

19.07.2021 18:20