Puč
|
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
Puč
|
Neměl jsem přehled o celém zbytku světa, ale v Čechách se nám kupodivu vedlo dobře. Podařilo se stabilizovat hospodářství, vzpamatovalo se zemědělství. Luvociané nám urychleně vyvinuli elektrické pohonné jednotky do stavebních a zemědělských strojů – v podstatě jen upravili již dříve vyvinuté standardní elektrické generátory 0,4kV, nahrazující dřívější trafostanice. Nejjednodušší bylo měnit toho co nejméně. Výměna trafostanic nepředstavovala pro obyvatele žádnou zátěž. Parta montérů na hodinku vypne proud, vymění transformátor za nový generátor a pak proud opět zapne. Odpojení přívodů vysokého napětí už probíhá neznatelně a bez velkého povšimnutí.
Pro stavební a zemědělské stroje Luvociané vyvinuli totéž, jenže v menším. Výhodou bylo, že se daly používat standardní elektromotory a samotný generátor se s velkou rezervou vešel do traktorů na místo motoru.
Podobně jako v Čechách to vypadalo v celé Evropě. Horší to bylo jinde ve světě, ale dalo se tvrdit, že se to všude stabilizuje. Někde rychleji, jinde pomaleji, ale ve světě se lidem bezpochyby vedlo lépe. Aby ne, když nikdo lidi neohrožuje, lidé nemusí živit bandy politiků a vojáků a banky je nevysávají. Daně jsou všude ve světě nižší a lidem zůstává víc peněz.
Bohužel na Zem ještě nepronikly zprávy s vesmíru, kde se Luvocianům – a s nimi ani mně – tak nedařilo. Katastrofy celých světů nepatří mezi dobré zprávy. Kupodivu se po těch, kdo odešli »za lepším«, nikdo nesháněl. A ani já, ani Luvociané jsme nijak nespěchali tyhle Jobovy zvěsti zveřejnit. V dojemné shodě jsme to odkládali na později. Když budeme mít dobré výsledky na Zemi, přijmou lidé s větším pochopením i naše neúspěchy, i když jejich příčinou byly ve všech případech nectnosti pozemšťanů. V jednom případě hamižnost, v ostatních neuvěřitelná nenávist a bezmezné pohrdání lidskými životy i lidskou důstojností.
Ve všech případech to vyústilo do tragédie.
Ten večer jsem ještě rozdělil nějaké úkoly a chystal jsem se domů, v mém případě to znamenalo na Luvocii. Člověk může mít domov prakticky kdekoliv na světě a dnes už i ve vesmíru, ale i když jsem teď bydlel daleko od Země, kde jsem měl ženu a dítě, přece jen jsem se pořád cítil Čechem. I když jsem na druhé straně věděl, že mají pravdu i Slováci, když vycítili, že jsem se odrodil. Ale to je problém u všech emigrantů, bez ohledu na důvod jejich emigrace. Jen bych řekl, že ti, kdo vlast opouštějí dobrovolně, se odrodí rychleji a víc.
Jenže tentokrát můj odchod z Pražského Hradu neproběhl pohodově jako jindy.
Do mé kanceláře znenadání vpadlo pět cizích maskovaných chlapů ve vojenských uniformách. Namířili na mě pistole, ti dva poslední dokonce samopaly, či co to měli za kvéry.
„Ruce vzhůru!“ křičeli unisono.
Okamžitě jsem mezi mnou a jimi natáhl neviditelnou stěnu z bubliny »peprycho«, pak jsem ale dal pomalu ruce nad hlavu a až potom jsem se opovážil podivit, co si to dovolují.
„Ale pánové!“ napomenul jsem je. „Jako váš vrchní velitel vám přece mohu nařídit, abyste s tou šaškárnou skončili!“
„To není šaškárna!“ okřikl mě jeden. „Jste zatčen!“
„Ale ale!“ podivil jsem se. „Vy přece nemáte právo někoho zatýkat! To může jen Policie a ještě k tomu musí mít oprávnění od státního zástupce! Vojáci nikoho zatýkat nemohou! A Českou armádu jsem, pokud vím, zrušil.“
„My jsme Evropská osvobozovací armáda!“ prohlásil hrdě chlap s výložkami podplukovníka na maskáčích.
„Ta nikdy neexistovala a neexistuje,“ odvětil jsem klidně.
Mohl bych je na místě zpacifikovat. Aniž to ještě tušili, byli fakticky bezbranní. Pole »peprycho« mezi námi propouštělo jen zvuk, ale kulky by na několika centimetrech zabrzdilo. Navzdory tomu jsem pořád držel ruce nad hlavou, jako kdyby mě kdovíjak ohrožovali. Zajímalo mě, kdo tu věc vymyslel a co mají za lubem a to jsem mohl zjistit jen když je nechám mluvit v domnění, že je převaha na jejich straně. Mohl bych je sice bublinou »peprycho« obalit a udělat z nich úhledný balíček, ale pak by mi nic neřekli.
„Neexistovala, ale je!“ štěkl na mě jedovatě podplukovník, nejspíš jejich velitel. „Odhoďte zbraň! Je nás pět na jednoho!“
„Zbraň?“ usmál jsem se útrpně. „Myslíte, že s sebou nosím nějakou zbraň? Mou zbraní jsou vědomosti a ty odhodit nemohu. Poslyšte, kterého troubu napadla tahle šaškárna? Nedošlo vám, že mimozemšťané jsou ve všech směrech silnější?“
„Mimozemšťané jsou mimo hru,“ řekl podplukovník. „A vy jste náš zajatec!“
„A když ne?“ odvětil jsem s úsměvem a spustil jsem klidně ruce dolů, abych jim dal najevo, že se jich nebojím.
„Mimozemšťanů se nedovoláte!“ ujistil mě podplukovník. „Všechny mimoprostorové tunely jsme zablokovali kamiony. Ani zprávy tudy neprojdou!“
To bylo závažnější. Zablokovat »krhúty« kamiony? To by možná šlo. Stačí najet kamionem do vchodu tak, aby ho půlka byla uvnitř a půlka venku a vrata už nezavřete. Otevřená vrata na jedné straně znemožní nejen otevřít vrata na druhé straně, ale nevytvoříte ani spojení, takže neprojdou ani zprávy. »Revekredy« jsou sice inteligentnější než aby je zablokovaný »krhút« rozházel, obvykle si ihned samy vyberou jiný, ale kdyby byly zablokované všechny, odřízly by nás od Luvocie a od všech mimozemšťanů.
Jenže to už mě patřičně nastražilo. Zkusil jsem pro jistotu navázat telepatické spojení s Mufalgou, ale podplukovník měl asi pravdu, ihned jsem dostal odpověď: »spojení se nedá vytvořit«.
Na mimozemšťany se tedy spoléhat nemůžeme, záleží to jen na nás.
Současně jsem si však uvědomoval další a další souvislosti, jednu horší než druhou.
Pozemšťané nemohou ovládat »krhúty« na Zemi, ani jinde ve vesmíru. Luvociané nám zatím tuto funkci nedali do obecného používání, až na pár snadno spočítatelných výjimek. Znamená to, že se k »Evropské osvobozovací armádě« přidal přinejmenším jeden »sulaug«. Jeden člověk z těch, kdo měli od mimozemšťanů důvěru, ji zneužil. Je to horší, protože s důvěrou dostal také větší znalosti i schopnosti. Z těchto vojenských šašků bych si vůbec nic nedělal, ale jestli se proti nám postavili i »sulaugové«, bylo by to podstatně horší. Ti mohou používat sofistikovanější zbraně než pár pistolek, případně i větších kvérů. Byli by to pro nás zcela rovnocenní protivníci. Hodně záleží na tom, kolik jich je a jestli se přidali dobrovolně, nebo je tihle šašci ke spolupráci přinutili.
Jenže se trochu přepočítali.
Požádal jsem o spojení s Mufalgou přes »krhút« v našem domě. Tam se přece s kamionem zajet nedá a kromě toho o těchto třech »krhútech« nikdo ze »sulaugů« nevěděl. Jen já a Luvociané. Isfétské »krhúty« nebyly vůbec připojené do sítě Luvocianských a na mapách se vůbec nevyskytovaly.
„Děje se něco?“ ozvala se Mufalga.
„Něco se na Zemi děje, takže dneska nepřijdu domů,“ řekl jsem jí co nejklidnějším tónem. „Vyřiď Amukovi, aby ostatním sdělil, že »krhúty« na Zem budou nějakou dobu mimo provoz, ale nepovažuji to za trvalý jev. Brzy se zase ozvu, až to urovnám.“
„Nepotřebuješ pomoc?“ starala se.
„Zatím ne,“ ujistil jsem ji. „Kdybych potřeboval, ozvu se.“
Zrušil jsem spojení a obrátil se na pětici vojáků.
„Tak pánové!“ přešel jsem do přísnějšího tónu. „Nevyšlo vám to, jak jste najisto předpokládali. Dovolal jsem se právě na Luvocii k mimozemšťanům a mám přislíbenou jejich podporu.“
„To není možné!“ vybuchl podplukovník.
„Proč ne?“ otázal jsem se ho s úsměvem.
„Gerhard tvrdil, že přes zablokovaný mimoprostorový tunel žádná zpráva neprojde!“
„Aha, Gerhard Müller,“ kvitoval jsem spokojeně. „Tak on se k vám přidal? Neřekl bych to do něho. Mimozemšťané mu asi odeberou důvěru.“
„Táhněte do pekel, vy stvůry!“ zařval podplukovník.
Namířil na mě pistoli a stiskl spoušť. Prásklo to pořádně a jako na povel začali střílet i ostatní. Před každým za chvilku jen tak ve vzduchu viselo několik zběsile se točících projektilů, před samopaly pochopitelně víc a větších.
„Ale hoši,“ napomenul jsem je, když jim došla munice. „To vám Gerhard neřekl, že s tímhle neuspějete? To je divné, jistě dobře zná vlastnosti »peprycha«. Tak už dost! Zahoďte ty kolty, stejně vám nejsou nic platné. Nepopovídáme si raději v klidu?“
Otočil jsem se stranou a požádal »revekred« o pět křesel, uspořádaných do půlkruhu. Pozemšťané tyhle vymoženosti zatím nedostali, ale my »sulaugové« jsme měli výjimku. Přitom jsem zpozoroval, jak dva maníci vytáhli odněkud z kapes ruční granáty a právě jim vytrhli pojistky, asi je chtěli na mě hodit. Bláhoví! Když neprorazily střely z útočných pušek, granáty to zastaví také!
Naštěstí mi ale včas došlo, že by to taková legrace nebyla. Pole »peprycho« sice granáty zastaví, jenže ty dopadnou přímo mezi těch pět. Výsledek by se dal snadno předvídat.
„Chcete skončit jako kamikaze, že?“ pokusil jsem se je zarazit. „Jestli po mně ty granáty hodíte, zarazí se a spadnou vám přímo pod nohy!“
Pochopili to zřejmě na poslední chvíli a zarazili se.
„Jsou nárazové nebo časované?“ zeptal jsem se jich klidně.
„Časované!“ vyhrkl jeden s děsem v hlase. Chápal bych ho, tahle možnost byla horší. Když granát hodí, vybuchne mu přímo pod nohama, když nehodí, bouchne mu v ruce, bude to prašť jako uhoď, v každém případě masakr!
„Odhoďte je támhle do kouta, uvolním jim tam cestu!“ řekl jsem klidně.
Ještě okamžik váhali, ale kdo má v ruce granát se spuštěnou časovací pojistkou, musí se rozhodovat rychle. Tak co? Když to hodí na mne, bouchne jim to pod nohama. Odhodit granáty do kouta místnosti vypadalo jako menší zlo.
Oba granáty dopadly obloukem do nejvzdálenějšího rohu místnosti a vybuchly. Byl vidět záblesk, pak oheň a vzápětí dým, ale všechno bylo omezené šikmou rovinou pole »peprycho«. Pak oheň pohasl, bublina zmizela a dým se začal zvolna rozptylovat po místnosti. Přitom jim nechtěně ukázal obrys pole mezi mnou a vojáky. Byla to oválná deska pět metrů na šířku a dva na výšku, podobala se skleněné desce visící jen tak ve vzduchu.
„Jste moc horkokrevní,“ napomenul jsem je. „Neposadíme se? Nechte kvéry na pokoji, budeme jednat o míru.“
Projektily, dosud visící ve vzduchu mezi námi, se znenadání sesypaly na podlahu, i když pole nezmizelo.
„K jednání musí být vždycky aspoň dvě strany!“ prohlásil podplukovník, ale už ne tak sebevědomě. Zřejmě se nesetkával často s mimozemskými prostředky a vyvedly ho trochu z míry.
„Jsme tu přece dvě strany!“ upozornil jsem ho. „Já mám zájem jednat a vy tuplem. Chcete se se přece vrátit se zdravou kůží domů, nebo se vám tak nutně chce do Pekla?“
Pokynul jsem jim směrem ke křeslům a jim nezbylo než se opatrně posadit. Přitáhl jsem si své křeslo proti nim, takže mezi námi byly jen dva metry volného prostoru. To by mělo stačit, aby na mě nemohli znenadání skočit, přesněji řečeno, abych stihl včas reagovat, kdyby je to přece jen napadlo. Věřil bych tomu, že někteří z nich dokáží zabít člověka i holýma rukama. Ten břichatý podplukovník snad ne, ale jeho komando vypadalo nebezpečně. Ostatně – čert věř i tomu lampasákovi, kdoví, co všechno umí!
„Asi bychom si měli vyjasnit stanoviska,“ navrhl jsem jim. „Co vám, pánové, vadí na současném stavu Země a Evropy?“
„Že ji musíme osvobodit!“ řekl podplukovník zarputile.
„Osvobodit...“ opakoval jsem po něm pomalu. „Od čeho ji ale chcete osvobodit?“
„Od těch prašivých mimozemšťanů!“ vyprskl vztekle.
„Viděl jste někdy nějakého?“ zeptal jsem se ho.
„Ne, ale jsou tady, to nepopřete!“ odvětil.
„Popřu,“ nesouhlasil jsem. „A vy to víte, protože jste tvrdil, že se na ně nedovoláme. Mimozemšťané jsou v současné době ve své galaxii. Je to od nás víc než milion světelných let a nějaké drobné, což si nedovedete ani představit. Já zase nechápu, jak se chcete od nich osvobodit, když tu nejsou. Nehledě na to, že by to byl čirý nevděk, protože nám spíš pomáhají než aby nám škodili.“
„To říkáte vy, kolaboranti!“ odfrkl si podplukovník. „Nám se to ale jeví jinak. Nehrajte s námi to divadýlko!“
„Jaké divadýlko?“ zeptal jsem se. „Divadýlko tu hrajete vy. Luvociané si na vojáčky nehrají už déle než milion let. Zajímalo by mě ale, jak se to jeví vám. Povídejte! Rád bych vás pochopil.“
„Co tady chcete chápat? Vždyť je to jednoduché!“ vybuchl podplukovník. „Přidali jste se k okupantům, jste tedy kolaboranti. My jsme se rozhodli okupanty vyhnat i s vámi kolaboranty. Je na tom ještě něco nepochopitelného?“
„Kdyby to byli okupanti, museli by Zemi okupovat,“ řekl jsem. „Jenže tu žádný není a vy to dobře víte. Můžete nám říkat »kolaboranti«, je to konec konců pravdivé, spolupracujeme přece s mimozemšťany. Stejně tak přece kolaborujete vy s Američany.“
„Ale Američané tady nejsou, neokupují nás!“ skoro vykřikl. „A navíc nás osvobodili od Hitlera!“
„Luvociané nás osvobodili od tyranie finančníků,“ pokrčil jsem rameny. „Jenže Luvociané hned odešli, zatímco Američané okupují poražené země celé desítky let a nezdálo se, že by s tím chtěli někdy skončit. Německo, Japonsko... Kdo je tady v Evropě okupant? Kolik tu mají vojenských základen Luvociané a kolik Američané? To všechno hovoří naprosto jasně.“
„Mimozemšťany tu ale nechceme!“ opakoval podplukovník jako zaseklá deska na starém gramofonu. „Nechceme je a taky že je vyženeme!“
„Opravdu nechápu, jak je chcete ze Země vyhánět, když tu nejsou?“ zasmál jsem se.
„Třeba tak, že jim zničíme jejich tunely!“ vyhrkl.
„To už jste udělali, ale jak říkám, nestačí to. A kromě toho je to zbytečné, těmi tunely teď nikdo nechodí.“
„Povraždili jste na Zemi ohromné množství lidí!“ vybuchl podplukovník. „Dokonce i tady v Evropě! Už to je dobrý důvod vás nejen vyhnat, ale navěky zneškodnit!“
„Ale no tak...!“ napomenul jsem ho. „Na mimozemšťany nemáte, to byste si měli přiznat. Mohli byste zničit leda Zemi, už jste k tomu měli pěkně šíleně nakročeno, ale ne mimozemšťany. Kromě toho není koho vyhánět, nejsou tu.“
„Chceme si vládnout sami, bez mimozemšťanů a jejich přisluhovačů!“ trval na svém.
„A umíte to?“ zeptal jsem se jich upřímně.
„Nepochybujte o tom!“ ujistil mě podplukovník.
„Pochybuji!“ nedal jsem se. „Podívejte se! Dosavadní stav Země směřoval přímo do katastrofy. Válčíte mezi sebou prakticky bez přestávky, řekněte mi, kdy byl naposledy na celém světě mír a jak dlouho trval? Jen Spojené státy žily v míru za celou dobu své existence pouhých sedm let, jinak prakticky pořád válčí. Tak si umíte vládnout? Vždyť je to mezihvězdná ostuda!“
„A mimozemšťané neválčí?“ zašklebil se podplukovník.
„Neválčí,“ ujistil jsem ho. „Nikoho na Zemi nepovraždili. Jen pochopili, že se Země řítí do zkázy a rozhodli se nám pomoci. Věnovali nám pozemšťanům tři neobydlené světy, Suhii, Krefah a Byvilui. Na Zemi nikomu nezkřivili ani vlásku, jen odstěhovali přebytečné obyvatele do těch pustých světů. Postavili jim tam města a dodali stroje, aby se tam uživili.“
„Gerhard říkal, že je tam povraždili!“ vybuchl oficír.
„Gerhard má špatné informace,“ ujistil jsem ho, ale bylo mi to dvojnásob nepříjemné. Jednak že se to pozemšťané dozvěděli od někoho jiného než od Luvocianů a za druhé, že to ten Gerhard zkreslil, podal jim to úplně jinak než jak se to stalo.
„Tak jsou ti lidé naživu, nebo ne?“ dorážel podplukovník. „Gerhard říkal, že jsou mrtví. Prý miliarda mrtvých, to je víc než kolik lidí zahynulo ve všech válkách na Zemi!“
„Gerhard má pravdu, spousta lidí v těch světech zahynula,“ řekl jsem neochotně, ale zatloukání už nemělo smysl. „Jenže ten Gerhard vám jistě neřekl, jak k tomu došlo. Na Krefah Luvociané odstěhovali převážně lidi černé pleti, protože Krefah je poněkud teplejší planeta než ostatní a Luvociané předpokládali, že se na ni černoši lépe adaptují. Problém byl, že tam mimo Afričanů odvezli také Afroameričany, černé obyvatele Spojených států. No a ti se tam začali chovat stejně neurvale jako na Zemi, považovali se za »lepší lidi« než jsou ti z Afriky, až se s nimi dostali do konfliktu. Jenže Afričané měli neporovnatelnou početní převahu, vždyť tam Luvociané vystěhovali skoro celou Afriku. Afroameričané si tam, bohužel, přivezli i své vědomosti – někteří zřejmě pracovali už na Zemi v tajných armádních laboratořích, aspoň víme, čím se tady zabývali – zkrátka na své protivníky vypustili uměle vypěstované malomocenství s tak pronikavým »úspěchem«, že vyhubili nejen své nepřátele, ale i sebe. Buďme rádi, že se jim něco takového nepodařilo už na Zemi. To by byla i Země bez lidí. Katastrofu na Krefahu tedy způsobili lidé Země. Luvociany do toho netahejte.“
„Gerhard ale říkal, že mimozemšťané některé lidi i spálili!“ přidal trochu zaraženě podplukovník.
„Ani to neřekl úplně po pravdě,“ řekl jsem. „Na tom mají, bohužel, Luvociané část viny. Není dobré dávat dětem sirky.“
„Jak to myslíte?“ dorážel podplukovník.
„Posadil byste za řízení dopravního letadla pitomce, který nikdy neřídil nic jiného než koloběžku?“
„Gerhard říkal, že mimozemšťané na Suhii zpopelnili elitu lidstva!“ odrazil mě podplukovník. „To snad nebyli pitomci!“
„Ne tak docela,“ řekl jsem. „Ta »elita lidstva« zjistila, že si může objednat zlato. Pravé bankovní zlato. Umíte si představit, co se stane, když dvě stě milionů idiotů požádá během jednoho dne každý o několik tun zlata, jednoho z nejtěžších kovů?“
„Oni si objednali zlato?“ opakoval po mně nevěřícně.
„Tak nějak,“ řekl jsem. „Luvocijské generátory hmoty to dokáží. Ale našim lidem se je podařilo několikanásobně přetížit a nějaký chytrák ze Země tam navíc vyřadil pojistky. Víte, kolik energie je třeba ke stvoření jediného gramu hmoty? Vynásobte si to – dvě stě milionů idiotů krát pár desítek tun zlata – anihilátory musely proměnit v energii zhruba stejné množství hmoty, braly ji z hlubin pod zemskou kůrou, ale podařilo se jim proudy energie rozhoupat magmatické krby a na Suhii vypukla geologická bouře. Nechtějte ani vědět, co to znamená, jen dodám, že Hirošima byla proti tomu neškodná prskavka, o které Japonci dvacet kilometrů od epicentra ani nevěděli. Luvociané zachránili jen čtrnáct lidí, ostatní zahynuli. Shořeli v sopečném ohni, uvařili se ve vařící vodě sopečných tsunami, ráj se zkrátka proměnil v peklo. Víte, naše »elita« se tam chovala jako chamtiví a nenažraní pitomci. Když na Zemi vládla, chovala se také tak, naštěstí neměla tak silné zdroje energie jako na Suhii. Luvociané si to dodnes vyčítají, jenže jejich jediná vina je, že posadili idioty do ráje a neklepli je včas přes prsty, protože je nenapadlo, že se někdo může zachovat tak sebevražedně. Jak říkám, dětem sirky do rukou nepatří.“
„Ale vy jste... i tyhle židle se tu objevily tak nečekaně...“ došlo jednomu z podplukovníkových pobočníků.
„Jo, »revekredy« jsou i na Zemi,“ ujistil jsem je. „Smím je využívat, ale lidem tuto možnost po zkušenostech se světem Suhií Luvociané jen tak nedají.“
„To tady zavedli mimozemšťané?“ vybuchl podplukovník. „Protestujeme! To je jako kdyby vám bez vašeho vědomí někdo postavil na zahrádce atomovou elektrárnu!“
„Protestovat můžete, ale výjimečně není komu,“ řekl jsem. „»Revekredy« stojí na Zemi pár tisíc let, jsou starší než pyramidy v Egyptě. Postavila je civilizace Isfétů, která mezitím vyhynula. Ty tisíce let je na Zemi neuměl nikdo využívat. Luvociané je jen uvedli do chodu. Je to jako s ohněm – dobrý sluha, ale zlý pán.“
„Ale podle toho, co říkáte, je to horší než Černobyl!“
„»Revekredy« ovládají nesrovnatelně větší energie než naše atomové elektrárny,“ přikývl jsem. „Tím větší je to zkáza, když se něco takového vymkne. Ale mimozemšťanům slouží už milion let bez problémů a bez jediné poruchy. Nejsou tak nebezpečné, jak se vám to jeví. Musí se sejít hodně smůly s pitomostí, aby se něco zlého stalo. Pozemšťanům se to na Suhii povedlo. Jediný takový případ za poslední milion let!“
„Gerhard říkal něco ještě o dalších světech...“
„Jen Byvilui,“ řekl jsem. „To je poslední, třetí katastrofa. Pamatujete se, jak ještě na Zemi muslimové tvrdili, že nastane věčný mír, až všechny lidi obrátí na víru Alláhovu?“
„Jo, to tvrdili,“ přitakal mi jeden z vojáků.
„Také jsem tomu věřil,“ řekl jsem. „Proto jsem Luvocianům poradil, aby dali svět Byvilui muslimům, že tam bude věčný mír. Ukázalo se, že to tak nebylo. Nevěřící tam nebyli, ale muslimové se začali vybíjet mezi sebou. Oko za oko, zub za zub. Luvociané světy zásadně neokupují, jen na ty barbarské z dálky dohlížejí. Vyvražďování by zabránili, jenže muslimové se začali bůhvíproč vykastrovávat. Bohužel to není vyvražďování, takže si toho na tu dálku nikdo nevšiml. Když potom vypukl poplach, bylo v celém světě Byvilui jen osm mužů schopných plodit děti, jinak je to svět eunuchů. A protože je to přímá cesta k degeneraci, Luvociané se rozhodli neuvolnit jim trvalou antikoncepci a nechat tam všechny dožít bez dětí.“
„Říkáte – neuvolnit trvalou antikoncepci?“ chytil se toho podplukovník. „Má to snad znamenat, že se i na Zemi v poslední době nerodí děti právě vinou mimozemšťanů?“
„Neříkal bych tomu »vina«,“ řekl jsem. „Považuji to, stejně jako Luvociané, za rozumné opatření. Tak jako tak se daly čekat různé nepokoje, místní chaos a kdovíco, jak je při podobných situacích na Zemi obvyklé. A není dobré tahat do toho malé děti. Luvociané proto hned zpočátku zavedli všem lidem antikoncepci, aby tomu zabránili. Lidí je na Zemi nadměrné množství, i tak by to byla jedna z příčin katastrofy. Až to Luvociané uvolní, všechno se urovná. Až na to, že se lidstvo nesmí tak výbušně rozmnožovat jako dosud. Ale Luvociané nám v tom udělají pořádek.“
„Tak oni za nás chtějí rozhodovat i to, kolik kdo smí mít dětí?“ nesouhlasil podplukovník.
„A máme my sami rozum?“ opáčil jsem kysele. „Vždyť už jsme jasně prokázali, že to nezvládneme! Země je přeplněná, lidé si málem lezou po zádech a pořád přibýváme jako kvasinky v díži! A víte, jak to s kvasinkami dopadne, ne? Přemnoží se, až se vzájemně zadusí. A máme my jako lidstvo víc rozumu?“
„To možná v Číně nebo v Africe!“ odfrkl si podplukovník. „Evropa byla v tomto směru vzorem!“
„Jo, vzorem!“ opakoval jsem po něm posměšně. „Proto si na sebe pozvala migranty, aby ji také přeplnili. Tohle nemůžete obhájit, ani se o to nesnažte!“
„Je vidět, že se neshodneme,“ řekl podplukovník. „Vaše názory to zřejmě vylučují.“
„Nebo vaše,“ opáčil jsem. „Podívejte se ale, jak se situace zlepšuje. Luvociané nám dodali energetické bloky, takže jsme si mohli dovolit odstavit všechny evropské elektrárny. Dali by nám toho víc, ale většinu jejich vymožeností bychom dokázali zneužít. Proto byl jeden z prvních kroků Luvocianů zbavení vládnoucí vrstvy moci a vlivu. Možná to z vaší strany vypadá jako okupace, ve skutečnosti to byl obrat k rozumnému chování lidstva.“
„Ale vládnou nám mimozemšťané!“ trval na svém.
„Vždyť tu žádní nejsou,“ upozornil jsem ho na ten »drobný detail«. „A to, co dělám já, není vládnutí v původním pozemském smyslu. Ano, dosadil jsem do klíčových míst našeho hospodářství skutečné odborníky, navíc jsem jim poskytl návod k mimozemské technologii, která nám jako lidstvu může jedině pomoci. Zrušil jsem na Zemi zákony, to je také pravda. Jenže pozemské zákony byl nepřehledný plevel, který lidstvo jen dusil. Všimněte si, jak to bez nich jde! Zbylo nám tady jen pár soudců, pravda. Ale ti na to kupodivu stačí, i když soudí podle vlastního rozumu. Všimněte si, že tu zůstali jen ti, kteří podle rozumu soudí dobře. Luvociané ty ostatní poslali do ráje na Suhii, aby tu nepřekáželi. Není už jejich vina, že pozemšťané svou hamižností změnili ráj v peklo...“
„Ale my máme právo vládnout si sami!“ vskočil mi opět do řeči. „Nechápete to?“
„Bohužel, chápu,“ řekl jsem. „Vy osobně byste chtěl podíl na moci. Kdybyste se účastnil minulé debaty v Aréně, mohl jste to tam přednést. A možná byste dostal příležitost něco vylepšit. Ale co jste mi tady předvedli? Podívejte se na tu hromádku kulek na zemi, na ožehlý roh mé kanceláře! Chtěli jste vraždit! Všichni jste stiskli spouště svých zbraní! A já to musím posuzovat jako pokus o vraždu, zlobte se na mě jak chcete! Prokázali jste tím, že právě vy vládnout nedokážete!“
„To se teprve ukáže!“ řekl podplukovník. „Nás pět jste tady přemohl, ale po nás přijdou další! Svět není plný ovcí, které jdou trpně na porážku! Svět má dost hrdinů a odpor proti okupantům a kolaborantům je pro odvážné a čestné lidi jediná správná volba! A dokud vás nesvrhneme, je opodstatněné i nějaké to násilí! Vy je také používáte!“
„Na tom se opravdu neshodneme,“ souhlasil jsem. „Vy totiž máte pořád příliš americké myšlení. Konec konců, dosud jste byli pod vlivem jejich ideologie, měl bych to chápat. Američané se tak chovali všude. Chceme zabít teroristy, co na tom, že »vedlejší škody«, nebo jak oni říkají »collateral damages« několikanásobně převýší účel jejich vojenské operace. Místo aby na diktátora, jako byl Saddám Hussein, poslali partu snajperů, poslali pět set tisíc mariňáků. Ti tu prosperující zemičku rozvrátili, povraždili milion obětí a nadělali pět milionů vdov a sirotků. Masakrovali prchající vojáky zbraněmi hromadného ničení, které Iráčané neměli, i když se Iráčané vzdávali. Používali americké termobarické »sekačky kopretin« – jedna bomba, jedno vypálené město. A co vy? První naše setkání a hned hromádka vystřílené munice. A nemířili jste do vzduchu, ale na mě! Luvociané tomu říkají »vražda«, já zatím jen »pokus o vraždu«. Myslím, že byste si zasloužili aspoň rok v pekle planety Nik~kivu.“
„Obrana vlasti vyžaduje i oběti!“ řekl podplukovník hrdě.
„Ani v tom se neshodneme,“ odvětil jsem klidně. „Předně u vás nejde o obranu vlasti. Vy chcete vládnout, chcete mít moc nad lidmi. A současně prokazujete, jak byste se chovali, kdybyste ji opravdu měli. Vlast – ať jde o Čechy, Evropu nebo celý svět, okupovaná není. Luvociané tu rozvrátili vlády, které lidstvo hnaly do propasti, ale pak se stáhli a další nechali na nás, jen za nás lépe vyřešili dopravu a energii. Jde o to, jak a kterým směrem lidstvo vedeme my. Trvám na tom, že jsme lidstvo zarazili před propastí a otáčíme je do bezpečí. Vy hodláte pokračovat v tom, co se tady neosvědčilo. A začínáte úplně stejně – vraždami!“
„Osvobozovací boj nejsou vraždy!“ namítl podplukovník.
„To říkáte vy, vrah!“ odvětil jsem klidně. „Podle měřítek na Luvocii je každé zabíjení myslících bytostí vražda a je opravdu málo situací, kdy je opodstatněná. Luvociané ji uznávají jen když jde o zneškodnění vrahů, kteří by jinak povraždili víc bytostí, než kolik jich tak jako tak zahyne. Tuhle »polehčující okolnost« vám ale neuznám. Luvociané na Zemi nikoho nezabili, rozumíte? Ten váš »osvobozovací boj« budou chápat jen jako sprosté vraždy.“
„Ale co ti mrtví na těch světech?“ namítl podplukovník.
„Luvociané udělali chybu, že je ponechali bez dozoru,“ řekl jsem. „Ale ti lidé se povraždili sami, nechápete to? Jedni přímo podle amerického vzoru, biologickými zbraněmi dovezenými ze Země. Kde je v tom vina Luvocianů?“
„Nebyla to nějaká mimozemská habaďůra?“
„Ne, tu zákeřnou nemoc na sebe vypustili lidé sami,“ trval jsem na svém. „Byla to příšerná nemoc a byla geneticky cílená na lidi Země. Hyeny světa Krefah to přežily ve zdraví.“
„To byste museli nejprve dokázat!“ řekl podplukovník.
„A vy byste to chtěl soudit?“ zatvářil jsem se kysele. „To by byl pěkně vypečený soud! A muslimové na Byvilui se vyvraždili také sami, i když dostatečně skrytě, než aby na to Luvociané včas přišli. Oko za oko, zub za zub! A to tam neměli žádné nevěřící, aby měli podle Koránu povinnost zabíjet je. Škodili si jen sami mezi sebou, jenže důsledně...“
„U těch bych tomu věřil,“ ustoupil podplukovník.
„A ti třetí, kteří jako elita dostali největší důvěru, se zabili vlastní hamižností,“ dokončil jsem výčet. „K čemu jim ty miliony tun zlata byly? Hromadili je, i když se půda pod nimi třásla. Ale byl to vlastně správný konec pro ty hamižníky! Na jednu stranu je můžeme litovat, byli to přece nejinteligentnější z nás, na druhou stranu jim to můžeme jen přát. Zahubili se výrobou zlata. Zlato pro ně bylo vždycky nad lidský život! Čím kdo zachází... pro finančníky příznačný konec!“
„Ale přece... to musely být miliony mrtvých!“ řekl oficír po podplukovníkově pravici.
„Dvě a čtvrt miliardy,“ upřesnil jsem mu. „Půl miliardy jich je ještě naživu, ale ti dožijí bez potomků. A udělali si to sami! Luvociané ještě uvažovali o umělém oplodňování jejich žen, ale my pozemšťané jsme se tomu postavili. Dejte do bedny shnilých jablek pár zdravých, všechny shnijí.“
„A tady na Zemi ti mimozemšťané nezabili nikoho?“
„Nikoho,“ trval jsem na svém. „Tím se jejich pomoc nejvíc lišila od pomoci, jakou tady „poskytovali“ Američané. A pak také tím, že od nás nic neodvezli. Luvociané nepotřebují otroky, ani krást naftu nebo zlato. Nepotřebují pro naftu zabíjet po milionech lidi, kteří jim nic neudělali. Jak vidím, pro některé lidi to je pořád nepochopitelné.“
„No tak nás tedy popravte!“ řekl podplukovník pořád tím nepřátelským tónem jako dosud.
„Popravte?“ otočil jsem to v otázku. „Mám snad vraždit? Zabil bych vás, kdybyste se tady přede mnou chystal vraždit jiné, nevinné lidi. Kdybych vaše oběti zachránil, mělo by to smysl. Ale takhle? Ba ne, vraždit ani popravovat se nebude. Mám dokonce v úmyslu uvěřit vám, že jste to s tím »osvobozovacím bojem« mysleli vážně. To by byla polehčující okolnost i pro vaše střílení. Mohu se proto spokojit i s domluvou. S tím, že příště, pokud to někde zopakujete, dostanete hned dvojnásobek. Doporučuji vám, sežeňte si někde svědectví od někoho, kdo už se z pekla planety Nik~kivu vrátil, ať víte, co vás čeká příště. A nebyl by to měsíc, za vraždu je nejméně rok. Jenže rok na Nik~kivu vydá za dvacet let v pověstných thajských »tygřích klecích«. Jasné?“
„Cože?“ nadskočilo všech pět.
„Vy se spokojíte – domluvou?“ nechápavě se ptal důstojník po podplukovníkově pravici.
„Je jistá nenulová naděje, že to pomůže,“ řekl jsem. „Vraťte se ke svým komplicům a postarejte se o odblokování těch našich »mimoprostorových tunelů«. Mimochodem, v řeči »rekdoy« se jim říká »krhúty« a protože je to jednak kratší a za druhé to slovo znají na všech světech »Cošhifyge«, bude lépe, když je tak budete nazývat i vy. Ono se nic nestane, když tam ty kamiony necháte, Luvociané mají i jiné cestičky jak se s námi spojit. Jak chcete! Ale panu Gerhardu Müllerovi předejte můj vzkaz. Vyřiďte mu, že zklamal důvěru Luvocianů. »Sulaug« nesmí lhát, jako lhal vám. Znal pravdu, ale překroutil ji. Nebude už v Německu »sulaugem« a může si hledat jiné zaměstnání. Mám k tomu pravomoc přímo od Luvocianů.“
Vstal jsem. Na okamžik vyvstala mezi mnou a komandem neviditelná stěna, to kdyby vojenské šašky napadlo pokračovat ve střelbě. Měli dost času nepozorovaně vyměnit zásobníky a nesměl jsem to ponechat náhodě.
„A příště se normálně objednejte k audienci, neboli česky ke »slyšení«,“ poradil jsem jim na závěr. „Ta dnešní je u konce. Můžete jít.“
„Cože?“ vstali i oni, ale ne tak zhurta. Asi tomu nemohli uvěřit. „Můžeme jít?“
„No jistě!“ mrkl jsem na ně. „Nejbližšími dveřmi ven a pak po schodech dolů, obráceně než jste přišli.“
Vypoklonkoval jsem je ze dveří. Odešli ve zmatku, nejvíc v hlavách. Myslím, že jsem jim pořádně zamotal makovičkami. »Osvobozenecký boj«! Proti Američanům by nehnuli prstem, jen by posílali české vojáky umírat, kam chtěli Američané. Ale proti mimozemšťanům by se stavěli na zadní!
No, snad jim to brzy dojde.
© 2019 Václav Semerád, Praha
Konec
© 2019 Václav Semerád, Praha
Slovník
afrogoň = dokumentační modul »revekredu«, obdoba »černé skřínky« letadel.
Azorinit = vesmírní lidé s modrou kůží, zvyklí na silné UV-záření
bankster = bankéř, bankovní gangster
baryzul = útočný zmagnetizovaný oheň
biha = vana s funkcí vířivky
Birhorie = svět uprostřed obydlené oblasti Hvězdného Ježka »Cošhifyge«
blaňti = přenosový kamínek pro velký objem dat
blyčon = příkaz k odstranění (anihilaci)
byna = čistá pramenitá voda
Byvilui = Nejbližší svět od Země (28ly), Slunce je odtud viditelné
cepduzé = míčový sport podobný golfu
čepsug = voda s mycí pěnou
čet = otevři/zavři (dveře, poklop...) (birhorsky)
Chirmírkové = čtyřocí lidé
chovnuloi = výukový program dějin oblasti Hvězdného Ježka »Cošhifyge«
chrogpy = jeden z mnoha způsobů použití hukozynů (česky kletba)
čosde = směrovaný (příkaz, telepatie atp.)
Cošhifyge = Hvězný Ježek, galaxie, kde se nachází Birhorie a další světy
dobviri = umění předcházet sporům
dumure = Luvocijský nápoj (skoro jako pivo)
Dupyge = svět, kde již před milionem let řídila hospodářství umělá inteligence
fegso = příkaz »zhasni!«
fomnid = Luvocijské jídlo (pečené maso)
fumlef = zobrazování na obrazovce »nirde«
gupran = rušička antikoncepce
hukozyn = subliminální (smyslově nezjistitelné) prostředky Isfétů i jiných civilizací
hybech = skrýš, úložiště
igliby = ochromující nanoboti nejnovější generace
Isfét = bezohledný, dobyvatelský národ, jehož příslušníci srostli s roboty
Jehýdea = svět v »Cošhifyge«, kdysi podobný peklu, dnes už normální
Jevetaj = vesmírní lidé s červenou kůží, odolnější vůči horku (snesou běžně až 80 C)
khůfny = obec, město, jednotka obydlí, hnízdo, jeskyně
Krefah = nejteplejší svět sousedící se Zemí (56 ly, pracovně »Nová Afrika«)
krhút = mimoprostorový tunel, spojující vzdálené světy
krifuzgód = placky podobající se chlebovým
lacphí = Luvocijské jídlo (sladká modrá omáčka)
loštéch = vysoušecí horký vzduch, používaný po koupeli a v líhních
lufun = elektronické ovladače civilizace Birhorie
Luvocie = nejsilnější civilizace v oblasti Hvězdného Ježka »Cošhifyge«
mijedu = systém přímého přenosu pocitů
Milykte = nejbližší jeskynní osada ve světě Birhorie
mivtac = zobrazení aury vytvářené nanoboty
mlósikja = průvodce po neznámém světě
movidrot = technologie souběžných procesorů, schopná pojmout inteligenci
mrobzolín = Luvocijské jídlo (šťavnaté rostlinné placky)
muteg = záchod
Nik~kivu = sopečný svět, jehož životní podmínky odpovídají představám pekla
nirde = zobrazovací přístroj, nahradí počítač, rádio, knihovnu i televizí
nojsisiva = »zobraz mapu sítě!« (isfétsky)
nojsu = »Požaduji«
nolosinuo = telepatie
nopigyni = neviditelnost
ohidše = »hrnečku dost!«
pemmican = jídlo cestovatelů (trvanlivé sušené maso, chce však silný žaludek)
peprycho = silové pole, základ účelových předmětů (nábytek, letadla apod.)
Perdolbna = svět »chodících koster« s jazykovým ústavem »rekdoy«
rekdoy = jednotný jazyk Hvězdného Ježka »Cošhifyge«
revekred = stroje pro vznik a ničení hmoty
robygigco = klíčování (určení cíle) telepatie
ronuglu = bublina pole »peprycho«, určená k přepravě cestujících
ropugéte = Luvocijský nápoj (ochucená voda)
rosuhnor = paměťová droga, vyvolávající přesné vzpomínky
Šakich = středisko pomoci hostům, obdoba turistických kanceláří
sepenyc = paměťová droga k posílení zapamatování
škynach = kletba (starobabylonsky)
slizignog = ochranný penetrační nátěr, zpevňující stavby ve světech »Cošhifyge«
Snidrít = = obyvatelé stepí
šotro = židle, křesílko, obecně něco k sezení
subliminální = podprahové, smyslově nezjistitelné prostředky
Suhie = Nejmenší nový svět (128ly od Slunce)
suhrej = otevři/zavři (dveře, poklop atd.) (isfétsky)
sulaug = vládce, vládnutí, král, království
suworuo = výživná pasta, vhodná na chleba
Sygupki = Zvědavec (jméno)
tigumtezy = neviditelná zbraň Isfétů na bázi hukozynů (tichá smrt)
tužga = huňatá přikrývka na spaní
tyshigi = obývací místnost (nahrazuje celý byt)
Uchgrinó = obyvatelé přímoří
Urapsyv = nejvyšší hora Luvocie (11.189m nad mořem)
uzboň = příkaz k pomalému zvýšení jasu
Váguza = civilizace vyhubená Isféty přeměnou atmosféry na kyanovodíkovou
vryvyj = Isfétský příkaz k mimoprostorovému spojení »krhútů«
vyzgol = pohovka, lůžko
wiulhu urzutí = Mějte klid věčný (R.I.P., odpočívejte v pokoji...)
zaluzgic = příkaz »krhútům« k pomalému vyrovnání tlaků (isfétsky)
zbinmi = »svatební« databáze analýz genetiky, zabraňující incestu
zbog = příkaz »rozsviť/zhasni!« (řečí »rekdoy«)
zgirgzbug = rozsviť/zhasni (isfétsky)
zgylot = stůl, obecně podložka
zlazac = otevření mezihvězdného tunelu (následuje cílové jméno) (řečí »rekdoy«)
znerjo = vědci světa Luvocie
zógdu = Luvocijský rostlinný nápoj
zornylon = vznášení pomocí hukozynů
Skupina
Artefakty 01) Krešo
02) Fext Titul: Skrček
Autor: Václav Semerád © 2019 Václav Semerád, Praha
Skupina: Artefakty v Čechách
9
Veškeré připomínky jsou vítané sw@giweruz.cz
Nakladatel: Autobus
Žánr: Science fiction
Téma: Skrček Anotace Propadlý sklep pod prastarým domem neočekávaně odkryje záhadné podzemní prostory. Kromě starých, zřejmě středověkých chodeb, tam je »Něco«, co vypadá jako z moderní doby. Nejvíc je to podobné velkému satelitu. Zůstává nezodpovězená otázka, jak se »To« do podzemních prostor dostalo, když očividně nemají vchod, či lépe řečeno, vchod byl už ve středověku zasypán... Připomínky Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru. SDÍLENÁ LITERATURA
www.romanyzdarma.cz
www.cteni-zdarma.cz
www.giweruz.cz
Tento pokus o sdílenou literaturu rozesílejte, prosím, dál. Pokud usoudíte, že napsaný text byl pro vás natolik zajímavý a čtivý, že byste byli ochotni ho finančně ohodnotit, pošlete autorovi na číslo konta
***
1479600028/3030 ***
dobrovolný příspěvek (do dvaceti korun).
Jde o nový směr šíření literatury bez mezičlánků a dalších nákladů, který by se časem mohl stát přijatelný autorům i čtenářům. Díky. Poznámky pod čarou 2 Myslíte, že by se měl hrdina nechat od místní krásky svést? a) 003=8.6% Rozhodně ano b) 007=20% Rozhodně ne c) 004=11.4% Vyhnout se tomuto tématu úplně d) 021=60% Ano, ale až bude úplně na dně Pozor, tato otázka se nezobrazuje těm, kdo mají nastavenou dětskou pojistku! Prosím, zmiňujte se o ní v případné diskusi opatrně! Celkem : 35,
uzavřeno 3 Myslíte si, že má hrdina přijmout nabídku stát se vládcem Země? a) 000=0% Rozhodně ano b) 008=23.5% Rozhodně ne c) 026=76.5% Jen dočasně Lákavá nabídka, že? Je jen otázka, zda to bude hrdina brát jako poctu, výhodu nebo zátěž... Kupodivu to tentokrát dopadlo, jak jsem vlastně nečekal. Čekal jsem strohé odmítnutí. Nevadí, bude po vašem... Celkem : 34,
uzavřeno "Skrček" (komentáře)
Téma=Skrček
Errata:
1 Adame, tohle je Eva, tvá budoucí manželka. Jiná žena v ráji není, zvol si!
2 Komu to připomíná »Dějiny Krhútů v Čechách«, jde o podobnost čistě náhodnou
3 Na fotografii z Prahy je Gücü vpravo dole
4 Připomenu nehodu Harryho Pottera, který také tak odletěl, kam nechtěl...
5 Rolling Stones: Two thousand light years from home... 2000 světelných let od domova...
6 Francesco Schettino, kapitán lodi Costa Concordia, 13.1.2012 opustil loď po nájezdu na skalisko na prvním záchranném člunu (zahynulo 32 osob)
7 Americké »historické velkofilmy« jsou přece pohádkami všechny... :-(
8 Za všechny případy: kauza »Doublespace« vs. »Drvspace«, kdy ukradený systém předělával v době, kdy jeho právníci obstrukcemi zdržovali soud.
9 Za celou dobu své existence žily Spojené státy jen 7 let v míru. Všechen ostatní čas vedli někde na světě války, často i více najednou.
10 »Prezident« Robert Mugabe v Zimbabwe
11 Např. soudkyně Králová v Praze opakovaně osvobozovala gaunery...
12 Dokumentační modul »revekredu«, obdoba »černé skřínky« letadel.
13 Mějte klid věčný (R.I.P., odpočívejte v pokoji...)
14 Urapsyv = nejvyšší hora Luvocie (11.189m)
19.07.2021 18:20
Domů
Statistiky