Déja vú

Když Víťa vstoupil do třídy, nastalo tam užaslé ticho.

Jenže hned za Víťou ale do třídy vstoupila učitelka biologie Maršálková, žáci se rozprchli do lavic a na zvědavé otázky nebyl čas.

„Víťo! K tabuli!“ vyvolala nového žáka, sotva se rozhlédla po třídě.

Víťa se zvedl a klidně došel k tabuli, ačkoliv bioložka své hodiny obvykle nezačínala zkoušením a třídou zašuměl údiv.

„Slyšela jsem, že jsi byl nějak vážně zraněný!“ udeřila na něho. „Jak je to vlastně? To měl být jenom vtip? Nač potom bylo to obrovské vyšetřování?“

„Nebyl to vtip, paní učitelko,“ řekl klidně Víťa. „Byl jsem dokonce mrtvý.“

„Tak co tady děláš?“ podívala se na něho podezíravě.

„Měl jsem zástavu srdce, takže jsem byl nějakou dobu mrtvý,“ trval na svém. „Ale pak mě dostali do rukou odborníci a ještě si se mnou věděli rady. Podařilo se jim rozhýbat mě.“

„Na mrtvolu jsi opravdu dost živý,“ podotkla suše.

„Ano, je to zázrak,“ připustil Víťa. „Ale nebojte se, nejsem duch.“

„Takže se vlastně nic nestalo!“ oddychla si učitelka. „Tím lépe! Můžeš si sednout na místo. A všichni si otevřou učebnice na straně osmnáct...“

Víťa se jen lehce uklonil a zamířil zpátky do lavice. Měl místo v poslední řadě, takže musel projít kolem Bohouše, jedné z Lukášových goril. Na poslední chvíli si všiml nastavené nohy, ale klidně ji překročil a bezstarostně došel na své místo.

Žáci si podle pokynu učitelky otevřeli učebnice, když se ve třídě strhl divný hluk.

„Co je to tam?“ zahleděla se tím směrem učitelka.

„Paní učitelko, mám strašnou křeč v noze!“ hlásil Bohouš bolestivým hlasem.

„Tak vstaň a zkus to rozchodit!“ poradila mu učitelka.

„Nejde to!“ stěžoval si postižený. „Vůbec jí nemohu pohnout!“

„Tak chvilku počkej!“ nařídila mu učitelka. „Mělo by se to spravit samo.“

Začala s výkladem, ale asi tak po dvou až třech minutách si všimla, že postižený Bohouš pořád nemůže získat vládu nad vlastní nohou. Trčela mu stranou do uličky jako kus dřeva.

„Co je s tebou?“ obrátila se na něho. „Pořád ještě ta křeč?“

„Pořád!“ dostala skoro plačtivou odpověď. „Nemůžu se postavit, ani ji skrčit!“

„To už nevypadá normálně!“ rozhodla učitelka po krátkém zaváhání.

„Je to normální, paní učitelko!“ ozval se zezadu Víťa. „Do konce hodiny to přejde.“

„Ptala jsem se tě na něco?“ usadila ho ihned. „Jak to můžeš vědět?“

„Viděl jsem to nedávno... u odborníků, co mě křísili...“ odpověděl. „Je to nervového původu a přestane to samo.“

„Jsi snad odborník?“ obrátila se na něho učitelka.

„V téhle třídě o tom vím nejvíc,“ usmál se. „Nezdržujte se tím, ono ho to přejde!“

„Obdivovala bych tvou jistotu, kdyby to nebyla obyčejná drzost!“ řekla suše učitelka, které se Víťova slova zřejmě dotkla.

„Smím uplatnit, co jsem se tam dozvěděl?“ zeptal se najednou Víťa.

Třída trochu strnula. Víťa už zřejmě překročil hranici tolerovatelné drzosti.

„Co chceš uplatňovat?“ zpřísněl hlas učitelky.

„Dovolíte mi to?“ naléhal Víťa.

„Tak ukaž, co ses tam naučil!“ svolila učitelka.

Víťa vstal z lavice, přistoupil k Bohoušovi a bez nejmenšího varování, bez napřahování do jeho nohy prudce kopl.

„Áúúú!“ vyskočil Bohouš.

„A je to v pořádku!“ řekl klidně nahlas Víťa.

„To máš i za Pavla!“ dodal potichu, aby to slyšel jen Bohouš.

„Já tě zabiju, ty hajzle!“ hrnul se Bohouš na Víťu.

„Sednout!“ okřikla je učitelka zvýšeným hlasem. „Oba!“

Víťa se zadostiučiněním zacouval do své lavice, zatímco Bohouš chvíli váhal, ale proti vůli učitelky si přece jen jít netroufl, takže se nakonec trochu prkenně posadil. Noha se mu ale jakoby zázračně rozhýbala, takže si sedl se zřetelným ulehčením, ačkoliv v něm pořád vřela pomsta.

„Co to mělo být?“ obrátila se učitelka přísně na Víťu.

„Náprava křeči,“ odvětil klidně Víťa. „Chtělo to jen pořádný otřes.“

„A to ti tvoji odborníci takhle kopou do svých pacientů?“

„Některé zákroky vypadají ještě hůř,“ přikývl Víťa. „Viděla jste někdy, jak se rozbíhá zastavené srdce? Elektrošokem. Člověkem to zacloumá jako buldok ratlíkem a máte pak na hrudi spáleniny jako od žehličky! Anebo údery! Ty také stojí za to.“

„A ty si snad pamatuješ, jak to s tebou dělali?“ zeptala se ho učitelka s podezřením, že si jen tak vymýšlí.

„Ne, jen jsem to viděl na jiných,“ nenechal se chytit. „A nedělali mi to elektrikou, měl jsem to bez spálenin.“

Třídou to souhlasně zašumělo. Víťa nebyl jediný, kdo něco takového viděl, v televizi už takových záběrů proběhlo víc než dost, jenže on to zřejmě viděl na vlastní oči.

„Ale víš, jaký je největší rozdíl mezi odborníky a tebou?“ řekla učitelka. „Odborníci si takové zákroky mohou dovolit, ale ty bys je napodobovat neměl! Latinské přísloví: Quod licet Iovi, non licet bovi, znamená česky: co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi.“

Třídou proběhl tlumený smích.

„Co kdybys kamarádovi místo pomoci těžce ublížil?“ pokračovala učitelka ve výslechu.

„Na to mám náhodou odborné školení!“ bránil se. „A dostal jsem je právě proto, abych to mohl odborně používat. Od odborníků, jaké si možná ani představit nedokážete!“

„Odborník na křeče? To jsem ještě neslyšela!“ pokusila se to zesměšnit.

„Odborník na nervově paralytické stavy,“ opravil ji Víťa. „Jediný obor, ve kterém se smím považovat za odborníka.“

„Jen aby!“ neodpustila si to zpochybnit, ale to už mířila na své místo za katedrou, aby z přerušené vyučovací hodiny zachránila, co se ještě zachránit dá.

Hodina biologie mohla pokračovat.

Po vyučování, zatímco většina žáků spěchala do školní jídelny, Víťa zamířil do parku. Měl tam vybrané místečko na oběd – dvě bytelné lavičky z dřevěných fošen na betonové kostře a mezi nimi stoleček stejného provedení.

Na jedné lavičce se vleže vyhříval bezdomovec Roman Janeček. Při Víťově příchodu se posadil a přátelsky se na Víťu zašklebil.

„Tebe rád vidím! Co budeme mít dneska?“ zahalekal překvapeně. „Kde ses ty poslední dny toulal?“

„Byl jsem mrtvej,“ řekl Víťa. „Ale všechno je v pořádku, už jsem zas tady. Na co máš zrovna teď chuť?“

„Mně je to jedno,“ přiznal se Janeček. „Já jím všechno! Hlavně že jsi tady!“

„Tak si dáme oba gulášek!“ rozhodl to Víťa a přisedl si proti bezdomovci. „Zrovna mám na něj chuť a tobě taky chutná.“

Na zvětralých fošnách se objevily dva veliké talíře s voňavým gulášem a knedlíky. Pak se tu objevily i dva příbory starodávného vzhledu, úhledně zabalené do plátěných ubrousků.

„Pivko by nebylo?“ vemlouval se pan Janeček.

Okamžitě se před ním objevil tuplák s nápisem psaným ve švabachu, plný černého piva. Skoro současně se před Víťou zjevila veliká sklenice malinovky a oba dva se do nezvyklého oběda hladově pustili.

„Ty jsi zlatej!“ chválil si pan Janeček Víťu. „Bylo mi tu bez tebe smutno. A taky jsem měl hlad, to se rozumí.“

„Rád posloužím,“ usmál se Víťa. „Nevadilo by mi ani, kdyby vás přišlo víc. Nebo jsi tady jediný?“

„Když... v tomhle prašivým městě nás bezdomovců moc není, opravdu,“ krčil rameny Janeček. „A nechodíme pohromadě jako procesí. Nevadí, aspoň na mě víc zbyde!“

„Když budeš mít opravdu hlad, řekni si klidně o druhou porci,“ ujistil ho Víťa. „Já na množství nekoukám.“

„No jo – vyčaruješ si to, kdykoliv tě to napadne,“ vzdychl si Janeček. „Taky bych to tak potřeboval...“

Porce guláše byly štědré a knedlíků byly plné talíře. Víťa skoro třetinu porce nechal a odstrčil talíř od sebe.

„Je to už volný?“ dovoloval se opatrně pan Janeček.

„Dám ti celou novou porci!“ nabízel mu Víťa.

„Tu už bych do sebe nenarval!“ namítal Janeček. „Ale tohle ještě zmůžu!“

„Tak si dej!“ pobídl ho Víťa. „Nežinýruj se!“

Bezdomovec si přitáhl Víťův talíř a pustil se do zbytků guláše.

„A co že nejíš ve škole s ostatními?“ ptal se ho plnými ústy.

„Copak to jde?“ odvětil Víťa. „No uznej, co by mi asi spolužáci řekli, kdybych si před nimi čaroval jídlo? Vždyť by mě ze školní jídelny vyhnali!“

„Ale když si můžeš vyčarovat jídlo, proč si nevyčaruješ peníze? Je to jednodušší!“

„Peníze zásadně nečaruji!“ odvětil Víťa. „Falešné peníze smrdí!“

„Ale jídlo za ně může být dobré, ne?“

„Pak si je prostě vyčaruji přímo. Nechci být otrokem falešných peněz!“ řekl Víťa.

„A proč si nevyčaruješ pravé peníze?“

„Pravé jsou jen poctivě vydělané,“ řekl Víťa. „Vyčarované jsou vždycky falešné, i kdyby je v bance přijímali jako pravé. My to zkrátka rozlišujeme. Nemají ten správný původ, víš?“

„Divné!“ brblal Janeček, ale pak se chvilku věnoval vytírání talíře posledním zbytkem knedlíku a zapíjením pivem z tupláku.

„Poslyš,“ pokračoval po chvilce, „víš aspoň, co je tady napsáno?“

Ukazoval mu přitom prstem na švabach na tupláku.

„Neumím německy,“ odvětil zdrženlivě Víťa. „To pivo zřejmě založil nějaký Němec, takže to bude i nějaké bavorské pivo. Víc o tom nevím.“

„Ty ani nevíš, co čaruješ?“

„Nemusím vědět všechno. Po pravdě řečeno, kdybys tak netoužil po pivu, ani bych na to nepřišel. Kdybys chtěl pravou Plzeň, bylo by to horší, tu ještě nikdo nečaroval.“

„Ty bys Plzeň nesvedl?“ podíval se na něho bezdomovec tázavě.

„Když budeš hodně škemrat, naučím se čarovat i tu Plzeň!“ nadhodil neuváženě Víťa. „Ale musel bys mi opatřit jednu jako vzorek. Čerstvě natočenou, správně vychlazenou a ve firemním půllitru. Pak bys mohl mít i tu Plzeň.“

„Nač potřebuješ ten... vzorek?“

„Víš, Romane, pivo mi nic neříká. Nejsem pivař a ani po tom netoužím. Ale řekni, jak mám čarovat něco, co neznám? Vím jen, že Plzeň je žlutá a ne černá. Kdybych to nakrásně zkusil, možná by to žluté bylo, ale nejspíš by to byly strašné patoky. Ještě bys mi to hodil na hlavu, uznej, to přece nemá cenu...“

„To je potom těžký,“ uznal Roman. „Ale – co kdybych na to pivo vyžebral? Zkusil bys to pro mě?“

„Hele, když už bych to měl zkusit, muselo by to být tip-ťop, rozumíš? Propadl bych se hanbou, až by to po mně musel nějaký jiný čaroděj opravovat. Jak říkám, ta Plzeň by musela být čerstvě natočená, správně vychlazená a ve firemním půllitru!“

„Platí!“ natáhl k němu Janeček ruku. „Seženu prachy, kdybych měl kvůli tomu makat jako mourovatej! Půjdeme potom do hospody a dáme si tu pravou, čerstvě točenou Plzeň...“

„Blázníš?“ namítl Víťa. „Čarovat pivo v hospodě? Vynesli by nás v zubech!“

„No tak to pivo vynesu z hospody ven!“ nabízel se.

„Ve firemním půllitru?“ připomněl mu Víťa.

„No jo, to by asi nešlo,“ uznal zchladle Janeček. „Leda bych si koupil i ten půllitr!“

„Firemní půllitr bude možná dražší než to pivo!“ snažil se ho Víťa odradit.

„Já si na to poctivě vydělám!“ sliboval Janeček a napřáhl na to svou drsnou ruku.

„Když vyděláš, tak vyčaruju!“ slíbil mu Víťa a stiskl ji.

„Hele...“ otočil Roman tuplák dnem vzhůru. „Nějak byl málo plnej...“

„Ty hele!“ opáčil Víťa. „Kamarádi se nehoupou! Proč rovnou poctivě neřekneš, že máš chuť na další? Dobře víš, že ho dostaneš! Tady ho máš!“

Druhý tuplák přistrčil k Janečkovi a vyměnil za jeho prázdný. Ten okamžitě zmizel, stejně jako prázdné talíře i s příbory a s Víťovou sklenicí od malinovky.

„Není toho nádobí škoda?“ pozastavil se nad tím Roman. „Já jen, že by se dalo prodat!“

„Není ho žádná škoda!“ opáčil Víťa důrazně. „A na to pivo si vydělej poctivě! Bude mít větší cenu i pro tebe!“

A zvedl se k odchodu.

„Kam spěcháš?“ snažil se ho zdržet Janeček.

„Na autobus,“ řekl Víťa. „Jezdím domů autobusem jako všichni!“

„A na to peníze máš?“

„Jo,“ přikývl Víťa. „Jenže ty peníze museli poctivě vydělat moji rodiče. Nemůžeme si dovolit čarovat všechno. Falešné peníze jsou doopravdy proti našim zásadám.“

„Divné zásady,“ nesouhlasil pan Janeček. „Přijdeš sem zase zítra k obědu?“

„Jistě,“ přikývl Víťa. „Když nebude pršet...“

„A kdyby pršelo?“

„Hele – jsem tady novej, neznám ještě všechna zdejší zákoutí,“ řekl Víťa.

„Ty znám já,“ nabízel se Janeček. „Třeba taková čekárna na autobusovým nádraží! Je tam sucho, v zimě i trochu tepleji než venku a přes den tam není ani noha!“

„Dobře,“ svolil Víťa. „Ještě jsem nebyl uvnitř, většinou dobíhám na poslední chvíli, ale teď se tam podívám. A když bude pršet, nebo nevlídno, sejdeme se tam.“

„Hele – a co kdybych tam na tebe čekal s kámošem?“ nadhodil Janeček. „Když tvrdíš, že by ti to ani nevadilo?“

„Kdo je tvůj kámoš?“ zeptal se Víťa. „Taky bezdomovec?“

„Jo, taky,“ přikývl Janeček. „Ale on je na tom maličko líp. Je prostě tak blbej, že si ani pořádně neuvědomuje, co se kolem něj děje. Takže má výhodu, lépe se mu žebrá. Na něm je na první pohled vidět, že nic nehraje a za nic nemůže. A lidi mu dávají bakšišné ochotněji. Jak říkám, je mu líp.“

„No jo – ale když je tak hloupý, nevyžvaní to všechno při první příležitosti?“

„Neboj se, když mu vysvětlím, že by už nikdy nic nedostal, bude držet hubu, i kdyby ho na vidle napichovali.“

„Dobře, přiveď ho taky,“ svolil Víťa. „Říkal jsem ti přece, že mi to vadit nebude.“

„Máš zlatý srdce,“ lebedil si Janeček a opět si přihnul černého piva. „Tebe mi přihrálo snad samo nebe!“

Kdybys tak věděl, z jaký jeskyně to mám... pomyslel si Víťa, ale neřekl nic a zamířil na autobusové nádraží.

Když bude pršet, budou obědvat tam.

A možná ve třech...

Francouzi mají pro opakující se situaci okřídlený výraz: Déja vú. Je to protiklad tvrzení, že nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky a vyjadřuje to pocit, že se něco nebezpečně opakuje.

Přesně ten pocit měl Víťa, když v úzké uličce směrem na autobusové nádraží potkal podruhé Luka a jeho tři gorily.

Jen to setkání probíhalo trochu jinak.

„Měl jsi pravdu!“ zavolal Víťa na Luka už z dálky. „V mém batohu byl skutečně tvůj mobil. Ale já jsem ho tam nedával, to si vyřiď s někým jiným. Chytej!“

Vytáhl mobil z kapsy u kalhot, kde jej měl přichystaný, rozmáchl se a hodil po Lukovi.

Luke se ani nepokusil přístroj zachytit, ten se od jeho hrudi odrazil a tvrdě dopadl na asfalt. Plastikové střepy se rozlétly do všech stran.

„Ten mobil mi zaplatíš!“ řekl Luke suše.

„Až naprší a uschne!“ řekl Víťa. „Tady máš jiný – chytej!“

Hodil po Lukovi druhý, úplně stejný mobil, ale i druhý mobil dopadl vzápětí na asfalt.

„Nešiko nemotorná!“ řekl Víťa. „Potřetí a naposledy! Chytej!“

Jak se mu mohl tentýž mobil objevit v ruce potřetí, to už bylo divné, zejména když dva úplně stejné, jenže rozbité přístroje ležely na asfaltu mezi nimi. Víťa hodil třetí přístroj opatrně, aby se nedal nechytit, ale Luke nehnul ani prstem a třetí přístroj se po dopadu na zem rozkřápl, až se střepy potřetí rozlétly do stran.

„Zřejmě ho nechceš!“ konstatoval Víťa. „Tvoje chyba!“

Pokynul rukou a zbytky tří mobilů z asfaltu rázem zmizely. Ale ani to jeho protivníky nezastavilo.

„Ono ti to minule nestačilo, že?“ zavrčel Luke. „Potřebuješ přídavek!“

„Tak na to pozor!“ zúžily se Víťovi zorničky. „Minule jste mě zabili, rozumíte? To jste neměli dělat! Vzali jste mi život, ale zbylo mi jich ještě osm a tím jste mi dali právo na odvetu. Asi to ještě nechápete, ale máte obrovskou kliku, že vás nechci zabít. Máte každý jen jeden mizerný život a přijít o něj, čekala by vás jen kremace. Ale mám dnes právo na silnější obranu než pomocí normálního lidského jiu-jitsu. Teď vám dám poslední šanci – otočte se a prchejte, jasný?“

„Prchat? Když jsme čtyři? Šiblo ti?“

„Čtyři mladí vrahové...“ řekl pomalu Víťa. „Je mi z vás na zvracení, bastardi! Ale dobře vám tak, opravňuje mě to k použití silnější zbraně.“

„Nemachruj, kreténku!“ odsekl Luke. „Dostaneš zkrátka větší nakládačku než minule a to tě snad naučí!!“

„Zkuste udělat ještě krok – a uvidíte!“ varoval je naposledy. „Vy jste si ještě nevšimli, že umím víc, než vy?“

„Judo ti dneska nepomůže!“ ušklíbl se Luke – jenže se pod ním znenadání podlomily nohy a upadl. Ruce před sebe sice vymrštil včas, ale neunesly ho, takže dopadl obličejem až na asfalt, jen zaúpěl bolestí.

Víťa se jen zasmál.

„Ten smích tě brzy přejde!“ vykřikl Luke. „Kluci – na něj!“

Déja vú podruhé, ale také naposledy.

Tři jeho gorily se vzápětí válely po asfaltu jeden přes druhého. Úpění a nadávky. Víťa klidně Luka obešel a přiblížil se k nim ještě víc, ale držel se mimo dosah jejich rukou.

„Kterej z vás mě minule nakopl?“ zeptal se jich.

Z nadávek, kterými ho zasypali, se ale nic nedozvěděl.

„No – povedlo se vám to!“ pokračoval, když se trochu vyčerpali a zmlkli. „Podařilo se vám nejen ochromit mě, podařilo se vám dokonce zabít mě. Ale tím jste mi paradoxně dali úžasný dárek. Kdybyste si mě prve nevšímali, nesměl bych proti vám hnout ani prstem. Teď mám nad vámi moc, o jaké se vám nezdá. Jste hračky v mých rukou a nikdo vám nepomůže – rodiče, škola, lékaři ani policie. Takže začnu – všichni jste právě ochrnuli na nohy. Bude pro vás život na invalidním vozíčku správný trest za vraždu a spoluúčast na vraždě?“

„Jakápak vražda! Dyť žiješ!“

„Ano – ale mám už jen osm životů, vy vrahouškové!“ řekl Víťa. „Pořád nechápete, že jste se setkali s něčím, co nejste schopní pochopit? Tak se zkuste postavit! Nepodaří se vám to! Ode dneška budete všichni čtyři odkázaní na invalidní vozíčky, nedošlo vám to?“

„A ta dnešní křeč – nebylo to nakonec...“ zarazil se Bohouš.

„Malá ukázka, která vás měla varovat,“ řekl Víťa. „Já jsem totiž opravdu odborník na nervovou paralýzu a ta křeč byla moje dílo, když jsi mi nastavil nohu.“

„Tys to tím kopancem nespravil?“

„Ne, holoubci,“ odvětil Víťa. „Paralýzu umím vyvolat i zrušit, jenže od ní nepomůže kopanec, ten jsem si jenom hezky s citem vychutnal. Moje působení je... jemnějšího druhu. Zkuste pohnout nohama! Komu se to podaří, může si říkat Veliký Mág!“

„Jak jsi to udělal?“ vyjekl Luke. „Když to umíš zrušit, dokaž to!“

„To by se vám jistě hodilo, co?“ usmál se Víťa. „Ba ne, vrahouškové, připravili jste mě o život! A než byste zalezli jako psi do boudy, ještě si vyskakujete! To vám už neprojde! Životy vám ponechám, ale zkazím vám je, že už si nikdy ani neškrtnete!“

„Zažalujeme tě!“ napadlo Luka.

„Poslužte si!“ ušklíbl se Víťa. „Budu se docela upřímně bavit, až dojde na důkazní nouzi. Vaše parta je přece známá jako parta darebáků. Kdo vám to uvěří?“

„Fotr si na to najme nejlepší právníky!“ vyhrožoval Lukáš.

„...kteří mu budou platní jako mrtvému zimník,“ zasmál se Víťa. „Stejně jako vám doktoři. Nenajdete jediného, který by zjistil příčinu vašeho ochrnutí! Natož aby vás postavili na nohy! A tvrdit, že jsem to udělal já? To můžete, ale žádnej doktor vám to nepotvrdí!“

„Ňákej už se najde!“ licitoval Lukáš. „Prachy zmůžou všechno!“

„Žádnej se nenajde!“ odvětil mrazivě Víťa. „Prachy možná zmůžou dost, ale když tomu doktorovi naznačím, že skončí taky na vozíčku a nehne proti tomu prstem, každý velice rád couvne. Už protože si to doktoři dovedou lépe představit! Život na vozíčku – i vlastní bezradnost!“

„A ty to dokážeš vyvolat i napravit?“ vyjekl Bohouš.

„Vyvolat i napravit,“ přikývl Víťa. „Nebo snad dokážete vstát? Ani náhodou, rošťáci! Vy tomu ještě nevěříte? Budete ještě rádi, když vám někdo každý den pomůže posadit se na vozíček! Doma vám jistě pořídí i speciální bezbariérový záchod...“

„Ale ty to umíš... i napravit?“ chytal se Bohouš stébla.

„Ty sám jsi důkazem, že to umím!“ ušklíbl se Víťa. „Jen si vzpomeň, jak to bylo ve škole s tvou křečí? Lišilo se to jen tím, že ve škole byly jen v jedné noze, teď na obou. Ale ve škole jsem to spravil. Ne kopancem, to by dokázal každý vůl, jak správně řekla Maršálková! Ale spravil jsem to já! Jenže žádný doktor neví jak a mě k tomu nepřinutíte ani párem volů a ani dvanáctispřežím nejdražších právníků! Pro naše doktory budete jen čtyři záhadné medicínské případy! Tím záhadnější, že na tom budete úplně stejně čtyři! Možná za vámi budou vodit mediky a předvádět jim tu záhadu!“

„Ale já jsem tě přece nezabil!“ zaúpěl Bohouš. „Ani jsem se tě nedotkl!“

„Spoluúčast na vraždě je jako vražda sama,“ řekl Víťa. „Já nemusím soudit jako pitomci soudcové, kteří osvobodí všechny účastníky vraždy, když se jim nepodaří prokázat, kdo skutečně zasadil smrtící rány. Mně stačí, že jste u toho byli a nedrželi se stranou!“

„Ale kopl tě přece Tonda, my ne!“ kvílel Bohouš.

„Takže mě zabil Tonda?“ přikývl spokojeně Víťa. „No, dal mi dáreček k nezaplacení! Kdybych ho teď nakopl přímo do ksichtu, bránit by se nemohl, ale já taková svině nejsem! Stačí, když mu budete do smrti nadávat. A budete mít proč, až na Lukáše, který to jako váš velitel nařídil. Ten mu nemá co vyčítat! Velitelé odpovídají za zločiny, které sami nařídili. Ale poslechli jste ho všichni a rádi! A slyšel jsem, že jste po mně zbili i Pavla! Vy zkrátka přestat nechcete, že? Tak si to pěkně vypijte! Do dna – a do smrti! Na vozejčku!“

„Tohle ti nemůže projít, ty hajzle!“ ječel Lukáš. „Usvědčíme tě! Jsme proti tobě čtyři!“

„Když vám prošla vražda, proč by mně neprošlo tohle?“ zasmál se Víťa. „Vždyť to ani není tak závažné! A že mě vy čtyři usvědčíte? Tomu se jen směju, hošánkové! A nezdržujte mě, nebo mi ujede autobus!“

Obešel čtveřici a vykročil směrem k autobusovému nádraží.

„Víťo! Proboha! Já už to nikdy neudělám!“ rozkřičel se za ním Bohouš.

Víťa se ještě zastavil a otočil se.

„To se rozumí, že už to nikdy neuděláš!“ přikývl. „Na vozíčku se těžko mlátí do slabších! Ale bude to spravedlivé, to si tedy pište! Budete až do smrti pěkně pokorní, mírní, ani kuřeti už neublížíte!“

„Ale... to je strašný trest!“ vzlykal Bohouš. „To bych radši bral dvacet let kriminálu!“

„Jenže si vybírat nemůžeš!“ odvětil suše Víťa. „I kdybyste se sami přihlásili na policii a na kolenou se přiznali k té vraždě, nic nezměníte. Jednak vám to nikdo neuvěří – nevypadám přece jako mrtvola a že mám o život míň, to víte vy čtyři, já a pár mých známých, ale nikdo z lidí vám to prostě nemůže uvěřit. A i kdyby vám to uvěřili, co se stane? Vždyť to už tu přece bylo! Když jsem umíral v nemocnici, policie případ odložila jako nedokazatelný a nejenže se nikdo nic nepokoušel dokazovat, ale hodili to přes palubu! Ostatně, dvacet let ani nemohou mladiství dostat! Doživotí na vozíčku bude jistější, nemyslíte? Z vězení se dá utéci, ale vozíček nezná útěky ani amnestie, z toho neutečete!“

„Ale to je nelidský!“ úpěl Bohouš.

„Naopak!“ opáčil mrazivě Víťa. „To je spravedlivý trest za vraždu a spoluúčast na ní. Spravedlivější trest vám neuštědří nikdo! Tohle vás snad napraví!“

„Ty nejsi člověk! Nemáš srdce!“

„Člověk jsem!“ zamračil se Víťa. „Možná trochu jiný, ale lidství mi upírat nebudete. A už vůbec ne vy – kreatury. A že nemám srdce? Od vrahounů to teda zní přímo srdceryvně! Co ode mě čekáte? Milost?“

„Nemohli jsme tušit, že by to mělo bejt až tak zlý!“ bránil se Bohouš.

„Nežvaň!“ okřikl ho Víťa. „Šli jste mě přece zmlátit!“

„Zmlátit jo, ale ne tolik! Jen aby sis to pamatoval!“

„To si tedy budu pamatovat! Šli jste mě zmlátit – a hned čtyři najednou, zbabělci!“ vyčetl jim Víťa. „Kdybyste na mě šli jen trochu rytířsky – čestně jeden na jednoho, neřekl bych. Ale vy jste – a dnes už podruhé – přišli čtyři zmlátit jednoho a ke všemu slabšího! Bicepsy máte silnější, o tom není sporu“

„Ale ty jsi s Lukem praštil, až jsi mu vyrazil dech!“ namítal Bohouš.

„Jo – ale čestně, jeden na jednoho!“ odpálil ho Víťa. „A bylo to poctivé džudo a nebylo to tolik, jen jsem ho přehodil přes sebe. Ale Tonda přece musel vědět, že používá smrtící úder karate! To nebyl žádný omyl, to byl jasný úmysl zabíjet!“

„Ale to jsme přece nemohli vědět!“ úpěl Bohouš.

„To je pěkné!“ řekl Víťa. „Jdete někoho zmlátit, aby si to pamatoval! A jeden přitom použije smrtící úder! A teď, když máte nést zodpovědnost, budete fňukat, že jste to nechtěli? Poděkujte raději Tondovi za spravedlivý trest!“

„Ale já jsem nevěděl, že to může být smrtící!“ vybuchl i dosud mlčící Tonda.

„Nevěděl?“ podíval se na něho Víťa pohrdavě. „Který pitomec tě učil karate, že ani nevíš, jaké údery používáš?“

„Učil jsem se to sám – podle filmu!“ vyhrkl Tonda. „Ale tam to tak zle nevypadalo!“

„Jo – podle filmu!“ vzdychl si Víťa. „Takže ten pitomec jsi ty sám! Člověče, proč se cpeš do něčeho, čemu nerozumíš?“

„A ty tomu rozumíš?“ vyjel si na něho uraženě Tonda.

„Mě judo i jiu-jitsu učili profíci!“ odvětil Víťa. „V judu očekáváme protivníka na úrovni, který padat umí, v jiu-jitsu zase dbáme, abychom neublížili ani protivníkovi, který padat neumí. Praštil jsem Lukášem o zem, ale nepraskla mu ani kůstka. Ale ty ses naučil zabíjet, ani jsi o tom nevěděl?“

„Ale tam to vypadalo jinak!“ opakoval tvrdohlavě Tonda. „Po takovém kopu každý odletěl stranou, ale nikdo nezůstal ležet, jako ty! Můžu za to, že jsi taková křehotinka?“

„No jo!“ řekl Víťa. „Ve filmu to vypadalo jinak! Tam hrdina nakopne člověka, že by mu nezůstala jediná kost celá, ten odletí pět metrů, udělá ukázkové salto, přistane na nohy a je ihned připravený k odvetě. Hrdina do něho musí z mašinkvéru vystřílet dva zásobníky, ve filmu totiž jeden průstřel srdce nestačí! A kdo není superman, je u tebe křehotinka. To je taky v těch hrdinských filmech normální! Bože, do čeho jsi to duši dal?“

„Ale tebe to přece nezabilo, když jsi tady!“ trval na svém Antonín.

„Nezabilo?“ vybuchl Víťa. „Ty jsi mě v nemocnici neviděl umírat! Kdyby mě nechali těm doktorům, ani devět životů by mi nestačilo! Ale dobře! Jsem jiný a jsem naživu. Kdybyste tušili, vy zbabělci, jaké síly jste uvolnili, šedivěli byste hrůzou! Dostanete tedy ještě jednu možnost, jako jsem ji dostal já! Ale jen jednu – devět životů si nezasloužíte! Já to ochrnutí umím vyvolat i zrušit, ale jestli vás to nenapraví, neseberu vám jen nohy, nebudete si sedět jako páni na elektrickém invalidním vozíčku a jezdit si, kam se vám zlíbí. Ochrnete i na ruce, zůstane vám jen hlava a v ní oči pro pláč! Budete si to pamatovat?“

Čtyři ležící poražení hrdinové mlčeli.

„Vida, nechce se vám slibovat nápravu!“ řekl Víťa už zase klidně. „Dobře, nemusíte! Pamatovat si to budete i tak! Aby bylo jasno – ve škole si vás nebudu všímat, ale vy mě také ne! Máte právo stěžovat si rodičům, škole, policii a třeba i v lampárně na nádraží. Beztak vám nikdo neuvěří! Budete se mi ale obloukem vyhýbat a nejen to! Jestli se dozvím, že jste zase někoho předem zmlátili, aby si to pamatoval, jako naposledy Pavla, vzpomenu si také. Ale to už vás nebude čekat komfortní elektrický invalidní vozíček, ale zostřené doživotní vězení nazývané postel! Z celého těla vám ponechám jen hlavu a prsty na jedné ruce! Snad časem zvládnete aspoň joystick, abyste mohli hrát ty své debilní hrdinné počítačové hry – ale už jen tam budete dál geroji, na všechno ostatní zapomenete, jasné?“

V uličce bylo hrobové ticho. Tyhle vyhlídky opravdu nevypadaly růžově.

„Koukám, že mi ujel autobus,“ řekl Víťa při pohledu na hodinky. „Co se dá dělat! Tak si to tady ještě chvilku užijte! Já vás odblokuji, za takových pět minut ochrnutí ustoupí a můžete jít domů. Na tohle snad do smrti nezapomenete! Můžete si pak stěžovat tatínkovi, na policii – jak libo. Tím jsme spolu skončili, nebudu to dál rozmazávat, ale kdyby vám to nestačilo... brečte si potom, kde chcete. Čau, bastardi!“

Shýbl se a opatrně položil na asfalt Lukův nepoškozený mobil – čtvrtý v pořadí.

„Tohle tu nezapomeň, Lukeši!“ otočil se k němu. „Nevíš, kdy se ti to bude hodit! Ale už to nikdy nepoužívej jako kukaččí vejce, ty zbabělý podrazáku!“

Pak se otočil a zrychleným krokem odešel.

Od tmavého rohu posledního domu uličky se tiše odlepila tmavá postava. Po chvilce rozmýšlení, zda se má k odcházejícímu chlapci hlásit, anebo raději ne, si všimla, že školák nasedá na kolo, které před okamžikem neměl, a odjíždí, aniž by jedinkrát šlápl do pedálů.

Sakra – tady už veškerá sranda skončila, uvažoval v duchu bezdomovec Roman Janeček, když tiše mizel za rohem. Nebylo by dobré zavolat jim aspoň sanitku? Radši ne – vždyť jim Víťa slíbil, že je to přejde a že odejdou po svých! Ale – určitě není dobré mlátit čaroděje!

Pitomče! Napadlo ho po chvíli. Co blbneš? Čarodějové přece neexistují!

Jo – ale to by nesměl osobně znát jednoho, který si umí vyčarovat co chce. Guláš, pivo – anebo taky kolo, které jezdí samo, bez šlapání.

Jenže on to nemusí používat jen v dobrém. Čtyři zdravím kypící mladíci tady zřejmě ochrnuli a zůstali ležet na asfaltu, bezmocní jako týdenní nemluvňata! Sakra, tohle je úplně jiný druh čarování! Tohle je setsakra černější magie než guláš a pivo!

Určitě bude lepší vycházet s ním v dobrém!

Errata:

23.08.2021 18:51