Vítej, návštěvníku!

Výslech

 Budete-li s každým jednat na rovinu,

 půjde to s vámi velice brzy s kopce.

Pozvání do ředitelny, vykřičené nahlas školním rozhlasem, se obvykle nedá odmítnout.

Vzhledem k tomu, že vzápětí následovalo zvonění konce hodiny, Víťa si složil věci, zvedl se a vyšel ze třídy hned za učitelem matematiky.

„Co to má znamenat?“ obrátil se k němu za dveřmi matikář.

„Nevím,“ pokrčil rameny Víťa. „Mám jít do ředitelny, tam se to snad dozvím.“

„Vy to nevíte, študente?“

„Může to mít dvacet různých příčin,“ řekl Víťa vyhýbavě.

„Ale co si o tom myslíte vy?“ naléhal matikář.

„Může to souviset s mým pobytem v nemocnici,“ nadhodil Víťa.

„To by mohlo být,“ připustil matikář. „No nic, jen ať se to všechno vysvětlí!“

Zabočil ke sborovně, zatímco Víťa se obrátil ke schodům, aby se dostal do ředitelny. Cestou mu samotnému vrtal hlavou důvod nečekaného pozvání. Nečekaného, protože škola Víťův případ považovala za vyřízený. Ledaže by ředitele zajímalo, jak se může žák, omlouvaný beznadějným stavem v nemocnici, objevit jen tak, bez rozumného vysvětlení, ve své třídě. Na zázraky přece nikdo nevěří – a tohle by zázrak byl. Mohlo to být podezřelé? Nejspíš bylo.

Druhým důvodem k výslechu by mohlo být, že dnes do školy nepřišel Lukáš. Že by ho včerejší zážitek tak rozhodil? Simulanta! Jeho tři gorily přece přišly jako normálně, jenže bez svého velitele se chovaly nezvykle schlíple. Nicméně se nezdálo, že by se jim stalo něco tak mimořádného, aby si toho někdo všiml. Zatvrzele mlčeli – a Víťa též.

Víťa si s tím příliš hlavu nelámal. Škola podle něho krutě selhala. Založila jeho případ jako nezajímavý, neboť se odehrál mimo školní vyučování a navíc mimo školu. Omlouvalo ji, že nemá možnost žáky mimo školu sledovat. Podle toho by si ale neměla všímat ani včerejší události. Co tedy za tím vězí?

Víťa došel k ředitelně, opatrně zaťukal na dveře, na vyzvání je otevřel a vstoupil.

Kromě ředitele byl v místnosti policista a jakýsi chlap, kterého Víťa nikdy neviděl.

„Á, delikvent se dostavil!“ přivítal Víťu zamračený ředitel.

Víťa ho viděl jen párkrát, ještě nikdy s ním nemluvil. Přestup z Prahy na zdejší školu jim o prázdninách vyjednal táta a nebýt školního rozhlasu, nepoznal by ředitele ani po hlase. Okamžitě ho ale zarazilo označení za delikventa. Na znamení protestu se mlčky ohlédl, jako kdyby za sebou očima hledal pravého delikventa, ačkoliv věděl, že přišel sám a nikdo za ním nestojí.

„Nikoho nehledejte, studente!“ oslovil ho ředitel. „Myslel jsem samozřejmě vás!“

„Nic špatného jsem neprovedl a necítím se jako delikvent!“ opáčil Víťa dotčeně, ale pevně.

„Ale jste!“ ujistil ho ředitel. „Bohužel jste tu kvůli žalobě tady pana Lukáše Macháně, že jste jeho synovi Lukášovi způsobil fraktury obou rukou. Pan Macháně teď žádá o náhradu škody, způsobenou úmyslným ublížením na zdraví jeho synovi! Jak to hodláte vysvětlit?“

Víťovi okamžitě probleskl hlavou okamžik, když Luke po přimrazení ztratil rovnováhu. Ochrnutýma nohama nemohl pádu zabránit, dopadl na obě ruce, které ho neunesly, takže si navíc natloukl obličej. Ale že by fraktury? No – mohlo to být, dopadl pěkně tvrdě! Víťa mu ostatně sám doporučil stěžovat si, takže by se neměl divit.

„On má tu drzost tvrdit, že jsem mu přerazil obě ruce?“ usmál se přezíravě. „Ale kde?“

„V předloktí,“ odvětil ředitel.

„Ale čím?“ zeptal se Víťa.

„Podrazil jste mu znenadání nohy a při pádu si Lukáš zlomil obě předloktí.“

„Jo – podrazil nohy?“ opakoval Víťa pochybovačně. „Kde to podle něho mělo být?“

„Bohužel mimo areál školy,“ řekl ředitel. „Takže to přestala být záležitost školy a stala se z toho záležitost policie. Tady pan strážmistr by rád slyšel vaše vysvětlení!“

Tak proto policie! A chudák ředitel je tu jako nezúčastněný prostředník, pomyslel si Víťa. Jenže pan Macháně ani synáček Lukáš nemají svědky a tím ani šanci uspět. Ostatně, předtím jejich kvítko způsobilo mnohem těžší zranění Víťovi a prošlo jim to. Tohle prostě musí projít také!

„To je zajímavá historka,“ řekl, „ale já si vážně nejsem vědomý, že bych někde někomu podrážel nohy. V takových věcech se nevyžívám.“

„Měl jste nedávno účast ve rvačce!“ udeřil na něho ředitel.

„Jo, jenže to bylo obráceně, Lukova parta napadla mě!“ odvětil. „Bezdůvodně, zákeřně a v tak velké přesile, že mi nedali šanci na obranu a skončil jsem v nemocnici! To byste snad měli vyšetřit přednostně, nebo ne?“

„Bohužel, čtyři svědci vypovídali proti vám,“ doplnil policista. „Jen jeden žák se nám přihlásil se svědectvím ve váš prospěch, ale nebyl na místě, jen něco před tím incidentem ve škole zaslechl. To ovšem bylo naprosto nedostatečné.“

„Nebyl to Pavel?“ zeptal se Víťa. „Kterého potom ti čtyři také zmlátili?“

„Jenže čtyři svědci byli na místě a ti tvrdili něco jiného!“ namítl policista. „Dosvědčili, že jste Lukáše Macháně mladšího předtím i včera zcela bez důvodu napadl.“

„Čtyři svědci?“ zasmál se Víťa. „Odkdy se pachatelům říká svědci? A dnes svědčili ti samí grázlíci, že? Aspoň jim neříkejte svědci, když to byli oni, kdo si začal.“

„Nechte si od cesty urážky a odpovězte!“ napomenul ho přísně policista.

V té chvíli se ozval školní zvonek, oznamující začátek další vyučovací hodiny. Víťa sebou trhl, ale ředitel mu naznačil, aby si zvonku přestal všímat. Výslech měl přednost.

„Tak on ještě drze požaduje náhradu škody?“ zvážněl Víťa. „Byli jste vyšetřovat tu první rvačku? Navštívili jste nemocnici, kde mě ošetřovali? Zajímali jste se o to, jak mě ti čtyři grázlové zrasovali?“

„Nechte těch urážek!“ zvýšil hlas policista.

„Byli jste tam, nebo ne?“ trval na svém Víťa, protože bezpečně věděl, že ho policisté nevyslechli, ačkoliv jim lékaři poslali oznámení, takže nakonec případ nevyšetřili a odložili.

„Nevypadáte na zraněného!“ namítl sebevědomě policista.

„Taky už nejsem,“ připustil Víťa. „Ale byl jsem, dokonce jsem byl pár vteřin mrtvý, zástava srdce není žádná legrace. Hrozila mi doživotní invalidita, doktoři v nemocnici tvrdili mým rodičům, že se s tím nedá nic dělat! Naštěstí mě naši dali jinam, kde si se mnou ještě věděli rady. Mám teď zdrátované dva krční obratle, sešívanou míchu, ale jsem naživu. Policii to ale vůbec nezajímalo. Podle vás to nic nebylo – ale pro pár zlomených kostí vyvádíte jako Němci po atentátu na Heydricha!“

„Taková zavádějící přirovnání si nechte!“ okřikl ho ředitel.

„Zavádějící?“ vybuchl Víťa. „Pokus o vraždu jste nechali plavat a pár nakřáplých kostí vám vadí? A víte, že mě mrzí, že jsem tomu chudáčkovi Lukáškovi ty hnáty nepřerazil? Měl bych proč – oni mě předtím nešetřili a zlomené ruce jsou prkotina proti zlomenému krku!“

„Tedy jste mu nohy podrazil!“ naznačil policista sugestivně.

„Ne!“ odsekl Víťa. „Viděl jsem to z bezpečné dálky, jak sebou švihl! Na čisté rovině! Nebyl jsem mu blíž než na tři metry, takže si pohádky o podrážení nohou nechte pro někoho jiného. Ale ani nevíte, jak jsem mu ten držkopád přál! Parádně sebou švihl, jen co je pravda! To byly Boží mlýny, co melou pomalu, zato jistě! Bylo to pro mě obrovské zadostiučinění! Jenže – byl jsem od něho v té chvíli tři metry daleko a strašně lituji, že jsem mu ty nohy podrazit ani nemohl!“

„Ale on tvrdí, že jste mu je podrazil!“ namítal chabě policista.

„Nechce přiznat, že sebou švihl sám, co? Svědky ale nemá! Ta jeho gangsterská parta není věrohodná a uvěřit jí může jedině nesvéprávný nebo zkorumpovaný! Vám se zdá vážně normální, aby slabší žák napadl partu vyhlášených rváčů? Zvlášť, když po prvním setkání s nimi skončil na jednotce intenzivní péče? Bylo to přesně naopak, už podruhé mě napadli! Přitom jsem se teprve nedávno vrátil z nemocnice!“

„Takže to podražení nohou popíráte?“ zeptal se komisně policista.

„Popírám, že bych se někoho z nich vůbec dotkl a popírám, že bych byl v té chvíli blíž než na tři metry!“ upřesnil to – vlastně po pravdě – Víťa.

„Ale svědectví Lukáše Macháně mladšího to popisuje jinak!“ tvrdil policista.

„Jistě – ale Lukáš Macháně je gangster. Nedávno mě se svou partou bez příčiny napadl a způsobili mi zranění, za běžných okolností smrtelná. Jakou cenu má jejich svědectví?“

„Přestaňte už konečně urážet své spolužáky!“ zvýšil hlas ředitel.

„Navíc jste pachatelům naprosto neprofesionálně prozradili jméno svědka, takže zmlátili i Pavla,“ nedal se zastavit Víťa. „I on by si na vás dnes mohl stěžovat! Takovým přístupem nic nevyšetříte! Nezbude vám nic jiného než případ odložit, jako jste odložili ten závažnější. Přejte aspoň jako já Lukovi ty zlomené hnáty, plně si je zaslouží!“

„Ale tak bezcitná výpověď je naprosto nevěrohodná...“ podíval se ředitel na policistu.

„Bezcitná?“ opáčil Víťa. „Naopak, pane řediteli, naopak! Já mu ty zlomeniny přeji až moc procítěně! Mám k tomu velice dobrý důvod! Mohl bych přinést svoji lékařskou zprávu a žádat náhradu škody po té povedené partě! Ale vás bych se rád zeptal – jak jste se zasadil o vyšetření, kdo zavinil moje zranění, kvůli kterým jsem byl v nemocnici a která se dokonce ukázala jako smrtelná? Aspoň tak, jak se angažujete v tomto případě? Kdo těm grázlům řekl jméno svědka a umožnil tak jeho zmlácení? Vy – anebo nějaký neprofesionál od Policie?“

„Vy tady nejste ten, kdo má klást otázky!“ okřikl Víťu ředitel.

„Jak to?“ opáčil Víťa. „Jako oběť mám snad právo vědět, jak jste vyšetřili neúspěšný pokus o moji vraždu! To je podstatně závažnější případ než nějaké zlomené ruce!“

„To už je ale uzavřený případ!“ řekl místo ředitele policista.

„Tak uzavřený! Dobře, pište si – doufám, že si to natáčíte! V okamžiku pádu syna pana Macháně Lukáše jsem byl od něho vzdálený nejméně tři metry, spíš dál, což podrážení nohou přímo fyzicky vylučuje. Žaloba je lživá a bezpředmětná! Kromě mě a členů Lukovy party, což jsou jeho zaujatí spolupachatelé, tam nikdo nebyl, takže se, bohužel jako v předchozím případě, nedá nic prokázat. Uznávám to a náhradu škody po panu Macháně ani nežádám – a že by byla pěkně mastná, kdybyste to nezametli pod koberec! Tím končím. Stačí?“

Policista se na oba pány podíval nerozhodně.

„No... s tímhle k soudu jít nemůžete,“ řekl. „To je tak akorát na odložení.“

„Jak je to možný?“ vybuchl pan Macháně. „Kluka mám zrasovanýho – a nic?“

„Nedá se to dokázat!“ krotil ho policista. „Slovo proti slovu nic neznamená, nezaujatí svědci nejsou, z toho těžko něco získáte!“

„Pro jistotu pořiďte protokol!“ požadoval pan Macháně. „Uvidíme, co na to řeknou moji právníci!“

„Jak chcete!“ pokrčil rameny policista.

„Mohu už jít?“ zeptal se Víťa ředitele.

„Můžeš!“ zavrčel ředitel.

Přátelsky to ale neznělo.

Tatínek se na Víťu podíval utrápeně.

„Víťo, Víťo! Nezdá se ti, že sis v té škole udělal hned zpočátku nějak moc nepřátel?“

„Za to mě snad neviníš?“ opáčil Víťa a dál se zabýval drbáním Plyšáka za ušima. Pes trpělivě držel, drbání měl jako všichni psi velice rád.

„Věřím ti, že impuls vyšel z jejich strany, ale přece jen... máš už proti sobě část třídy, učitelského sboru, ředitele a pár vlivných osobností města,“ shrnul to otec. „Nejhorší na tom je, že ve městě a nejbližším okolí není jiná škola, kam bych vás mohl dát přeložit.“

„Proč bys nás měl dávat přeložit jinam?“ zeptal se Víťa. „A proč oba?“

„Janka prý měla podobný výstup s dcerkou největšího sponzora školy, pana Vavřince,“ vysvětloval mu tatínek. „Naštěstí to rychle utichlo. Asi by ses měl taky víc krotit. Proč Janka problémy nemá a ty ano?“

„Protože slepice jako Monika Vavřincová předstihne Janku jen ve výši účtu za účes, na víc se nezmůže. Ale řekni, tati, jak chceš na Zemi připravit podmínky návratu emigrantů od skřítků, když chceš pořád jen ustupovat a ustupovat? To myslíš vážně?“

Otec se na syna zahleděl trochu zamyšleně.

„No – připadá mi hloupé tahat do toho i vás, děti,“ řekl po chvilce.

„Tak si tati uvědom, že máme od skřítků neprůstřelnou ochranu!“ řekl Víťa. „Tušivo, ruškov, přimražení. A taky právo odpovědět na sílu větší silou. Jen nesmí mít obrana horší účinky než případný útok. A to zatím nemá.“

„Nejsem si jistý, že to nepřeženeš!“ povzdychl si otec. „Janička prý Monice pohrozila jen chvaty jiu-jitsu – no budiž, to je přirozená záležitost, proto jsme vás na judo přihlásili, nemusíte si nechat líbit všechno. Ale tobě to hned napoprvé nepomohlo...“

„Což uznali i skřítci!“ opáčil Víťa. „Proto nás dodatečně upravili, aby to nehrozilo!“

„Ale vy na té škole budete muset vydržet ještě pár let,“ řekl otec. „Zatím se mi zdá, že jdete oba hlavou proti zdi.“

„Neřekl bych, tati,“ namítal Víťa. „Například na Janku si teď nikdo netroufne. Myslím, že mi už taky dají všichni pokoj!“

„Až na pana Macháně, který to žene před soud, jak jsem slyšel!“

„Až na pana Macháně, kterého zatím soudce bez pádných důkazů vyhodil,“ kontroval Pavel, neboť už to věděl od Fuhunga.

„To je otázka, kdy si nějaké důkazy sežene. Měl bys být připravený, že po tobě půjde dvojnásob. Janka říkala, že slyšela o veřejné přísaze mladého Lukáše Macháně, že tě dostanou, i kdyby na to měl padnout milion.“

„Jo, o tom jsem slyšel taky,“ odvětil Víťa. „Jenže Lukáš nemá šanci! Rozpadla se mu parta, dva ze tří kumpánů ho opustili a odmítají s ním chodit. Já jim rozumím, mají strach. Ale ze mě, ne z něho! Zůstal mu jen Tonda, to je ten, co mě nakopl do hlavy – jak se říká, vrána k vráně sedá. Ale nemůže za ně do party nalákat nikoho dalšího!“

„I ti dva budou nebezpečnější než si myslíš!“ připomněl mu otec starostlivě.

„Já vím,“ připustil Víťa. „Neberu je na lehkou váhu. Tonda mi dokázal, že se před ním musím mít na pozoru a Lukášek je taky kvítko ze Satanovy zahrádky. Ale jsou jen dva. Ostatní se dělí na dvě skupiny. Jedni jdou spíš se mnou, už zjistili, že si z nich nedělám poskoky, ale naopak se jich umím zastat. Druzí by taky šli se mnou, jenže se Luka, Tondy a možná i jejich fotříků bojí. Ti by měli co nejdřív zjistit, že se nemají čeho a hlavně koho bát.“

„Raději si na ně dávej pozor!“ nabádal Víťu táta. „Jana říkala, že Tonda teď prý chodí často za otcem na střelnici. A Tondův otec má mimo střelnice i obchod se zbraněmi!“

„To si oba moc dobře rozmyslí!“ mínil Víťa. „A kdyby ne – pak uvidíme, jak si s tím poradí skřítci. Kdyby v tom měly být opravdové zbraně, směl bych přitvrdit i já.“

„Na to bych se bezhlavě nespoléhal,“ otřásl se tatínek. „Střelné zbraně jsou v našem světě osvědčené, mají na svědomí miliony hrobů, zatímco skřítčí ochranu ještě na Zemi nikdy nikdo nevyzkoušel.“

„Bylo by smutné, aby nás na Zemi zastavil první splašený pistolník.“

„Raději bych jim neposkytoval příležitosti,“ mínil otec mírně.

„Žádnou nedostanou,“ opáčil Víťa.

Záblesk v jeho očích znamenal, že to myslí vážně.

Následující dny se, jak se zdálo, zařadily do normálu.

Ve škole se Janka i Víťa zařadili znalostmi k nadprůměru a zájmy přibližně k průměru ostatních žáků. Parta Moniky Vavřincové Janku až okázale ignorovala, ale bylo to oboustranné. Janka ve třídě šířila radikální názory o spravedlnosti, nad nimiž se pozastavovali i učitelé. Většině spolužáků a několika učitelům tím naopak imponovala. Místo dosavadního obdivu k přepychu se snažila spolužačkám – podobně jako ve své třídě Víťa – pomáhat v učení a místo značkového oblečení nosila do školy knížky.

Když její kamarádka nešťastnou náhodou upustila svoji starší Nokii, která po nárazu přestala fungovat, přímo jí vnutila novější mobilní telefon, stejný, jako měla sama. A ještě jí pomohla přendat SIM-kartu z rozbitého přístroje do nového.

„Proč mi to dáváš?“ odmítala takový dar kamarádka. „Máš snad na rozdávání?“

„Ber, dokud je ruka Páně otevřená!“ řekla Janka. „Mobilní telefon ti dát mohu a ještě ti ukážu, jak mě můžeš volat. Tenhle telefon má zvláštní seznam, kam se dá volat zadarmo, hned ti to předvedu. Ostatní čísla jsi měla už předtím, určuje je tvá SIM-karta a tam se volat zadarmo nedá.“

„Komu že se dá volat zadarmo?“ zajímala se kamarádka.

„Seznam není velký,“ přiznala Janka. „Najdeš v něm jen mě, Víťu, naše rodiče a sebe. A pak můžeš volat na ta stará, placená čísla, co máš na SIM-kartě.“

„Jak to, že tak málo?“

„Spojení zadarmo je takový bonbónek,“ řekla Janka. „Až se k nám někdo další připojí, přidá se do seznamu samočinně. Bohužel se dá volat zadarmo jen s tímhle typem telefonu,“ přiznala Janka. „Jedině kdyby se nám podařilo přesvědčit někoho, aby si nechal vnutit tenhle typ. Momentálně můžeš volat jen mně a naší rodině, ale seznam se bude rozrůstat.“

„To skoro vypadá, jako bys tenhle typ prodávala!“ usmála se kamarádka.

„Máš tak trochu pravdu,“ přikývla Janka. „Akorát že za to nechci ani korunu.“

„Ty, poslyš – není to divné? Rozdávat mobily zadarmo... nejsou nakonec kradené?“

„Kradené nejsou,“ ujistila ji Janka. „Je to reklamní předmět z ověřovací série testování přímého spojení, mám jich ještě pár. A protože je neprodávám, ale rozdávám, smím si sama vybrat, komu to dám a komu ne.“

„Monika Vavřincová má novější model!“

„Jen tak vypadá,“ řekla Janka. „Jako nemá cenu soudit lidi podle oblečení, zkus soudit i mobily podle vnitřku. Tenhle má pár vylepšení, třeba obrovskou paměť a volání zdarma. Monika by ti možná s pohrdáním řekla, že o to ani nestojí, ona na to přece má! My ty peníze nemáme, zato spolu můžeme mluvit zadarmo. Víťa už ten typ nabízel i Romanovi Janečkovi, ale ten to odmítl, že by ho buď propil, nebo by ho někdo mohl nařknout ze zlodějny.“

„Janečkovi? Tomu bezdomovci?“

„Jo, tomu,“ řekla Janka. „To je taky nešťastník! A nespadl do toho vlastní vinou, Víťa se mu snaží pomáhat.“

„Kdyby nechlastal...“

„On dřív nechlastal,“ zastala se ho Janka. „Víťa se s ním nedávno bavil a dost se toho dozvěděl. Na toho se to sesypalo jako domeček z karet. Nemoc, vyhazov z práce, exekuce, rozvod, vyhazov z bytu... dnes má jen dluhy, oči pro pláč a občas nějaký ten chlast.“

„Proč teda nepracuje?“

„Exekutoři mu vždycky všecko zabaví,“ pokračovala Janka. „Ty bys pracovala jako mouřenín, kdybys za svou celoměsíční námahu našla vždycky jen prázdný účet? Každý zaměstnanec musí mít na výplaty podle zákona bankovní účet, aby se usnadnil život exekutorům. Doba výplat jsou pak pro ty hyeny žně! Dluhy u nich jsou spojené tak mastnými, nekřesťanskými a nemravnými úroky, že dluh i při poctivém splácení neklesá, ale narůstá. Začneš třeba na tisícovce, ale zatímco jsi v nemocnici a nesplácíš, je dluh najednou sto tisíc a to už nemáš šanci se z toho dostat, samotné úroky jsou každý měsíc větší než tvá výplata – a už se vezeš rovnou cestou do pekel, není cesty zpět! Dřív musel exekutor nechat člověku alespoň životní minimum, jenže to dnes nestačí ani na byt, natož na stravu. No řekni, kdo by na jeho místě dělal zadarmo?“

„Tak si nechám aspoň část platit na ruku, ne?“

„To je ale protizákonné a na to žádný zaměstnavatel nesmí přistoupit.“

„To teda máme ale praštěné zákony!“

„No vidíš – ale to přece říkám už dlouho!“ zasmála se Janka. „Hele, docela ráda bych tenhle mobil vnutila i dalším holkám, jenže všechny už nějaké mají. Přitom by si mohly ty své nechat, stačí prohodit SIM-ku, nevadilo by mi ani kdyby nosily oba. Mohla bys to nějak očíhnout? Ty je přece znáš déle než já!“

„To bude snadné. Všechny vědí, co jsem měla za křáp, takže budou zvědavé na tenhle. No – a já jim to jen předvedu a naznačím, že je to levně od tebe.“

„Můžeš říct rovnou, že zadarmo!“

„To teda nemůžu! Co je zadarmo, je podezřelé. Kdybych to tak řekla, nevnutíš jim ani jeden. Ale když řeknu, že je to... jak jsi to říkala? Ověřovací série pro testování? Ale musí být aspoň za korunu na zkušební dobu... třeba dvou let, jinak to odmítnou.“

„Myslíš?“

„Jistě. Zadarmo spojení se dá chápat jako bonus, ale zadarmo mobil znamená šmejd.“

„Dobře, nechme to, jak říkáš. Zadarmo spojení jako bonus a korunu na dva roky!“

„Jo – a tady máš tu korunu, aby to bylo spravedlivé!“

„Spravedlivé?“ zarazila se Janka. „Ale vlastně máš pravdu. Tak to tak beru!“

„A jsme domluvené!“

Errata:

23.08.2021 18:51